o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2024, č. j. 14 C 24/2024-49

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 526 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 23. 6. 2023 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému [jméno FO] částku 15 492,84 Kč (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované [Jméno zainteresované osoby 1/0] částku 15 492,84 Kč (výrok III.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení v částce 54 406 Kč (výrok IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě o vydání bezdůvodného obohacení za období od 3. 4. 2021 do 2. 2. 2023 s tvrzením, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaných na LV č. [číslo] (dále jen „pozemky“), které na něho přešly podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon 172/1991“), přičemž žalovaní tyto pozemky užívají bez právního důvodu, jelikož právo stavby jim zaniklo dne 15. 6. 2002.

3. Žalovaní namítli, že žalobce není aktivně legitimován, neboť nesplnil zákonné podmínky pro přechod pozemků z vlastnictví státu podle zákona č. 172/1991 Sb. Z procesní opatrnosti se dovolali mimořádného vydržení pozemků. Současně uplatnili nárok na náhradu škody, každý ve výši 15 492,84 Kč, představující náklady právního zastoupení vynaložené v souvislosti s neoprávněnými výzvami žalobce k vydání bezdůvodného obohacení.

4. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, která popsal v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 5. až 34.), přičemž se vypořádal i s tím, z jakých důvodů další důkazy neprováděl. Poté se po citaci § 1 odst. 1 a § 8 zákona č. 172/1991 Sb. zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce, tj. zda je žalobce vlastníkem pozemků. Vyšel z toho, že zákon stanoví podmínky přechodu majetku (jednalo se o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke dni 23. 11. 1990 měl k tomuto majetku právo hospodaření právní předchůdce obce a s tímto majetkem obce ke dni 24. 5. 1991 hospodařily), které musí být splněny kumulativně. Zabýval se předně tím, zda žalobce s předmětnými pozemky reálně či fakticky hospodařil. S poukazem na ustálenou rozhodovací praxi k výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu § 1 citovaného zákona, tedy, že se jedná o faktické užívání majetku (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 600/11, sp. zn. IV. ÚS 185/96, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1399/11 a sp. zn. IV. ÚS 2566/14), poučil žalobce, aby tvrdil a prokázal, že ke dni účinnosti zákona o přechodu majetku, tj. 24. 5. 1991 s předmětnými pozemky reálně hospodařil. Prvostupňový soud pak uzavřel, že pozemky byly v rozhodné době fakticky užívány žalovanými a jejich právními předchůdci v rámci práva stavby, žalovaní pozemky užívali a jejich správu vykonávali pro sebe na základě smlouvy o stavebním právu a následně i bez existence této smlouvy. Žalobce tedy nemohl s pozemky fakticky hospodařit, a to ani prostřednictvím žalovaných. Neměl za prokázané, že by žalobce s pozemky aktivně a s péčí řádného hospodáře hospodařil. Smlouva o stavebním právu byla sjednána jako úplatná, žalobce byl oprávněn vybírat stavební činži (pachtovné) a tuto každých 10 let o 10 % zvyšovat. Povinnost hradit stavební činži lze považovat za významnou, když nesplněním této povinnosti po dobu dvou let mělo stavební právo zaniknout. Žalobce však stavební činži nevybíral, nezvyšoval, neprojevil ani vůli nabýt následně vlastnické právo ke stavbě umístěné na pozemku v souladu se smlouvou. Ponechání věci v nájmu nemůže být chápáno jako faktické hospodaření, když proti němu nestojí odpovídající protiplnění ani jiná aktivita směřující k vymožení tohoto protiplnění. Pro závěr o hospodaření nepovažoval za dostačující ani to, že žalobce byl zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1573/2010). Žalobce se o pozemky prakticky vůbec nezajímal, žalované v souvislosti s jejich užíváním oslovil až výzvou ze dne 19. 7. 2019. Je zřejmé, že žalobce pozemky jako své vlastnictví evidoval, neprokázal však, že by vykonal jakékoliv úkony, které by bylo možné podřadit pod pojem hospodaření s nimi ve smyslu ustálené judikatury.

5. K poukazu žalobce na odůvodnění usnesení Městského soudu v [Anonymizováno] č. j. [spisová značka], rozsudku č. j. [spisová značka] a rozsudku č. j. [spisová značka] uvedl, že se jedná o menšinový názor odvolacího soudu, kdy většinová praxe odvolacího soudu a již sjednocená praxe Nejvyššího soudu zastává právní názor vyjádřený v napadeném rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 889/2022, č. j. 28 Cdo 2599/2022-253, č. j. 22 Cdo 1061/2022-226 nebo sp. zn. 28 Cdo 3843/2022). S odkazem na zásadu legitimního očekávaní podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) rozhodl v souladu s rozhodovací praxí Městského soudu v [Anonymizováno] (např. sp. zn. [spisová značka], č. j. [spisová značka], č. j. 55 Co 174/2023-328 nebo č. j. 16 Co 68/2023-210), jakož i ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 1052/2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2022, sp. zn. 28 Cdo 889/2022, sp. zn. 28 Cdo 204/2023, sp. zn. 28 Cdo 1110/2023 i sp. zn. 28 Cdo 2599/2022) a v neposlední řadě rovněž i soudu Ústavního (sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. I. ÚS 2049/22). Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal faktické hospodaření ke dni účinnosti zákona o přechodu majetku, nebyla splněna třetí podmínka upravená v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. K přechodu vlastnického práva na žalobce nedošlo, a proto žalobci nesvědčí aktivní legitimace.

6. Prvostupňový soud pak přiznal žalovaným nároky na zaplacení částek 15 492,84 Kč (škoda podle § 2894 a násl. o. z.), které vynaložili na právní zastoupení před podáním žaloby v souvislosti s výzvami žalobce k vydání bezdůvodného obohacení, jelikož si žalobce musel být s ohledem na rozsáhlou a již konstantní judikaturu vědom neoprávněnosti svého nároku. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti výrokům I., II. a III. podal žalobce odvolání. Namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť se soud prvního stupně nijak věcně nevypořádal s jeho argumentací opírající se o rozhodnutí Městského soudu v [Anonymizováno] ve věci sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], když se pouze omezil na to, že již bylo v souvisejících řízeních většinově zamítavě rozhodováno o aktivní věcné legitimaci žalobce. Žalobce má za to, že jsou splněny všechny tři zákonné podmínky přechodu vlastnického práva k pozemku na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb. Žalobce s pozemky ke dni 24. 5. 1991 hospodařil ve vlastním slova smyslu, a to prostřednictvím žalovaných, resp. jejich právních předchůdců. Vybírání pachtovného v symbolické výši k uvedenému datu přitom nepředstavovalo jakoukoliv adekvátní náhradu za umožnění výkonu práva užívacího a požívacího k pozemkům. Zdůraznil odlišnost judikatorní závaznosti od právní závaznosti podle § 159a odst. 1 o. s. ř. a rovněž problematiku předběžných otázek. Měl za to, že není-li v soudních rozhodnutích, o které se rozsudek ve svém odůvodnění opírá, řešena otázka vlastnického práva k pozemkům v jejich výroku, nýbrž pouze v odůvodnění, dřívější řešení není závazné. Poukaz na § 13 o. s. ř. lze považovat za nesprávné právní posouzení věci, zvláště proto, že k prvnímu posouzení otázky přechodu vlastnického práva k pozemkům došlo k rozsudku Městského soudu v [Anonymizováno] ve věci sp. zn. [spisová značka], a to ve prospěch žalobce. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně napadený rozsudek zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaní ve vyjádření k odvolání s poukazem na předchozí zamítavá rozhodnutí, a to jak v řízení o určení vlastnického práva, tak o vydání bezdůvodného obohacení za předcházející dvě období, zdůraznili, že žalobce není ve věci aktivně legitimován. Pozemky na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb. nepřešly, když zůstaly ve vlastnictví České republiky. Poukázali přitom na § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona. Rovněž na žalobce nepřešly z důvodů, že s pozemky reálně nehospodařil. Žalobce neprokázal ani existenci vlastnického práva státu ke dni 23. 11. 1990, když výpis LV č. [číslo] to neprokazuje. Podrobně rozebrali související judikaturu a použití § 13 o. z. Navrhli napadené výroky rozsudku potvrdit.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), když neshledal důvodnou výtku žalobce, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Rozhodnutí zpravidla není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu odvolání, na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v projednávané věci vzhledem k odvolacím námitkám žalobce zjevně nebyly. Postupem soudu prvního stupně mu nemohla být způsobena žádná újma. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. K námitce žalobce, že se soud prvního stupně nijak nevypořádal s jeho argumentací opírající se o rozhodnutí Městského soudu v [Anonymizováno] (sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]) je třeba uvést, že z konstatní judikatury plyne, že není povinností soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Soudy nemusejí vyvracet jednotlivé námitky účastníků, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III․ ÚS 989/08 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3122/09). Soud prvního stupně přitom dostatečně vysvětlil, proč se ve svém rozhodnutí za použití § 13 o. z. přiklonil k většinovému posouzení zdejšího soudu v obdobných věcech, v nichž bylo shledáno, že žalobce s pozemky jednoznačně fakticky nehospodařil (srov. např. rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka]). Ostatně k takovému závěru dospěly soudy obou stupňů nejen v obdobných věcech, ale rovněž ve věcech týkajících se stejného okruhu účastníků, v nichž byly žalobcem uplatňovány nároky na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k pozemkům, pouze však za předcházející období (srov. rozsudek zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]). Stejné závěry pak sdílí i konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, která obstála i v rovině ústavněprávního přezkumu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1377/2022, sp. zn. 28 Cdo 889/2022, sp. zn. 28 Cdo 3843/2022, sp. zn. 28 Cdo 2599/2022 nebo sp. zn. 22 Cdo 1061/2022 a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2762/22 či I. ÚS 2049/22). Z uvedeného se tak podává, že žalovaní mají v souladu s 13 o. z. legitimní očekávání, že jejich právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Toto legitimní očekávání může založit zásadně toliko rozhodovací praxe, která je ustálená (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 = Rc 16/2015). Ojedinělé rozhodnutí legitimní očekávání nezakládá. S ohledem na shora citovaná rozhodnutí lze v této věci učinit závěr o ustálené rozhodovací praxi. Naoak závěry ohledně splnění podmínky fakticity hospodaření s nemovitým majetkem pro přechod vlastnického práva na obec v obdobných věcech vyjádřené v žalobcem poukazovaných rozhodnutích Městského soudu v [Anonymizováno] představují ojedinělý názor, který byl následnou shora citovanou judikaturou překonán. Navíc z těchto rozhodnutí ani neplyne závěr o vlastnickém právu žalobce k dotčeným pozemkům a jeho aktivní legitimaci k uplatňování peněžitých nároků z bezdůvodného obohacení. V těchto řízeních byla totiž pravomocně řešena otázka vlastnického práva ke stavbám, nikoliv otázka vlastnického práva k předmětným pozemkům. Ta byla jen obsahem úvah obsažených v odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1707/2023). Přestože se jednalo o první taková rozhodnutí, vyjádřený názor týkající se pozemků zůstal v rozhodovací praxi názorem ojedinělým. Odvolací argumentace žalobce poukazující na odlišnost závaznosti rozhodnutí ve smyslu § 159a o. s. ř. se pak míjí s posouzením věci prvostupňovým soudem, neboť ten postupoval správně v souladu s § 13 o. z., když rozhodoval ve věci obdobně jako bylo rozhodnuto o jiných právních případech, které se s touto věcí shodují v podstatných znacích. Nebylo proto třeba se věcně vypořádávat s takto ojedinělým právním názorem, když by bylo naopak třeba odůvodňovat odklon od ustálené judikatury.

11. Odvolací pak pro stručnost svého rozhodování poukazuje na přiléhavé odůvodnění učiněné soudem prvního stupně ohledně otázky aktivní věcné legitimace žalobce. Odvolací soud ve shodě s prvostupňovým soudem uzavírá, že žalobci nesvědčí aktivní věcná legitimace, jelikož nedošlo k přechodu vlastnického práva na žalobce, a to z důvodu, že nebyla splněna třetí podmínka upravená v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Žalobce neprokázal faktické hospodaření ke dni účinnosti zákona, naopak bylo prokázáno, že pozemky nijak nevyužíval k plnění svých úkolů, nepečoval o ně. Nelze přisvědčit ani jeho názoru, že s pozemky hospodařil prostřednictvím žalovaných. Žalobce sám, resp. [orgán] jako účastník smluvního vztahu založeného smlouvou o zřízení práva stavby neprojevoval a nevyužíval práv, která s ohledem na právní povahu práva stavby a obsah smluvních ujednání vlastníkovi pozemku zatíženého právem stavby náleží. Na žalovaných, resp. jejich právních předchůdcích nevymáhal dojednanou stavební činži (pachtovné), neuplatňoval možnosti jejího zvýšení a po zániku práva stavby ani neprojevoval vůli nabýt v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby ke stavbě postavené na dotčeném pozemku vlastnické právo. Žalobce se o pozemky prakticky vůbec nezajímal, když žalované v souvislosti s jejich užíváním oslovil až výzvou ze dne 19. 7. 2019. Samotná výše (žalobcem namítaná symbolická výše) pachtovného, resp. hospodárnost jeho vybírání přitom není pro závěr o faktické realizaci hospodaření s pozemky rozhodná. Pro závěr o hospodaření není postačující ani skutečnsot, že žalobce je zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník dotčených pozemků (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1573/2010).

12. Poukazuje-li žalobce na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je ustáleně zastáván názor, že i přenechání věci do nájmu, případně do dočasného užívání, naplňuje znaky pojmu hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., nelze než zdůraznit, že existence žalobcem namítaného hospodaření formou „dočasného přenechání do užívání zřízením práva stavby“, tedy institutu, jehož znakem je užívání za úplatu, je vyloučena skutečnostmi rozebranými v bodě 12. tohoto rozsudku. Nelze rovněž přehlédnout, že předmětný pozemek byl jak k 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, kdy nabyl zákon účinnosti, reálně užíván žalovanými, resp. jejich právními předchůdci. Nečinili tak však na základě svěření pozemků do dočasného užívání ze strany národního výboru vykonávajícího právo hospodaření, ale na základě vlastního užívacího práva (práva stavby, vzniklého podle zákona č. 86/1912 ř. z.), které k oběma uvedeným datům trvalo. Právo stavby, zřízené v daném případě jako právo věcné, tedy nepředstavuje užívací titul, který mají na mysli judikáty, které připouštějí, že znak pojmu hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona splňuje i přenechání věci do nájmu, resp. do dočasného užívání na základě užívacích práv odvozených od práva hospodaření s národním majetkem jako tzv. primárního užívacího institutu k pozemkům ve vlastnictví státu. Nenastala tedy situace, kdy by [orgán], resp. obec, s předmětným pozemkem hospodařil prostřednictvím organizace, resp. osob, jimž na základě svého (hlavního) práva hospodaření zřídil odvozený právní titul k užívání v podobě dočasného užívání pozemku, resp. nájmu. Odvolací soud tak uzavírá, že pokud [orgán] ani žalobce obsah práva hospodaření ke dni účinnosti zákona fakticky nevykonával, a to ani s využitím věci k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy, výběr pachtovného, ani formou svěření do dočasného užívání jako práva odvozeného od práva hospodaření s národním majetkem či do nájmu, je správný závěr soudu stupně, že vlastnictví k předmětným pozemkům na žalobce ze státu nepřešlo a žalobce se nestal jejich vlastníkem. Nemá proto právo na vydání požadovaného bezdůvodného obohacení.

13. Odvoalcí soud rovněž sdílí závěr soudu prvního stupně, že žalovaní mají právo na náhradu škody, každý ve výši 15 492,84 Kč v souladu s § 2894 a násl. o. z. Z judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Cdo 871/2018) plyne, že náklady na právní pomoc advokáta při obraně proti bezdůvodnému vymáhání práv ze smlouvy jsou v příčinné souvislosti s porušením povinnosti spočívajícím v takovém vymáhání. Není přitom důvodu odchýlit se od tohoto závěru ani v poměrech nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

14. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

15. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaní byli v odvolacím řízení zcela úspěšní. Náleží jim proto plná náhrada nákladů, jež účelně vynaložili v tomto stadiu řízení. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) částku 10 420 Kč a paušální náhrada podle § 13 odst. 4 AT částku 300 Kč. Jedná se o dva úkony právní služby v odvolacím řízení, a to vyjádření k odvolání a účast u jednání. Odměna za každého ze žalovaných snížená podle § 12 odst. 4 AT u každého z nich o 20 % činí částku 8 336 Kč. Žalobce je tak povinen zaplatit žalovaným celkem částku 41 072,24 Kč (4x 8 336 Kč, 2 x 300 Kč a 21 % DPH).