o zaplacení částky 510 551,47 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 510 551,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 2. 4. 2024 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 45 592,80 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení uvedené částky v souvislosti s modifikací spoluvlastnických podílů na pozemku parc. č. [číslo] (dále jen „[adresa]“), jež je v přídatném spoluvlastnictví k jednotkám v budově č. p. [číslo] (dále jen „Budova“), stojící na pozemku parc. č. [číslo] (dále jen „Pozemek pod budovou“), když oba účastníci jsou vlastníky jednotek v Budově. Žalovaný namítal, že spoluvlastnictví k Zahradě bylo vypořádáno Dohodou ze dne 13. 10. 2015 ex lege podle § 1227 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kterou došlo ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nebytové jednotce č. [číslo] (dále jen „nebytová jednotka“), a nejde tak o odnětí bez náhrady. Žalovaná vznesla námitku promlčení.

3. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 7. až 12.) se skutkovým závěrem obsaženým v bodě 14. až 17. rozsudku. Poté po citaci čl. 11 odst. 4 LZPS a § 1223 odst. 1, § 1226 a § 1227 odst. 2 o. z. a závěrů komentářové literatury k § 1227 o. z. vyšel z toho, že v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka] bylo pravomocně rozhodnuto, že Zahrada se nachází v přídatném spoluvlastnictví, a to ex lege s účinností o. z., tj. od 1. 1. 2014. Prvostupňový soud uvedl, že účastníci původně vlastnili Zahradu každý ideální ½. Žalobce namítal, že ze zákona došlo k nucenému odnětí jeho vlastnického práva, když došlo ke zmenšení jeho spoluvlastnického podílu na Zahradě. V této souvislosti prvostupňový soud poukázal na Dohodu, kterou se se účastníci dohodli na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nebytové jednotce společně se spoluvlastnickým podílem v rozsahu ideálních 1747/10000 na společných částech Budovy a Pozemku pod Budovou s tím, že žalobce byl vlastníkem ideálních 47/100 a žalovaná 53/100 této jednotky. Žalovaná se na základě Dohody stala výlučným vlastníkem předmětné nebytové jednotky včetně spoluvlastnického podílu na společných částech Budovy a Pozemku pod Budovou, a to za náhradu ve výši 1 500 000 Kč. Na základě Dohody žalobce vlastní v Budově pouze bytovou jednotku č. [číslo], s níž je spojen spoluvlastnický podíl 4183/10000 na Zahradě. Žalobci se tak zmenšil spoluvlastnický podíl na Zahradě na velikost 4183/10000. Prvostupňový soud uzavřel, že převod nebytové jednotky Dohodou na žalovanou představoval převod vlastnického práva k věci, k jejímuž využití věc v přídatném spoluvlastnictví slouží s tím, že podle § 1227 odst. 1 věta druhá o. z. se Dohoda vztahuje i na podíl na věci v přídatném spoluvlastnictví. Názor Městského soudu v Praze, vyslovený v bodu 14. rozsudku ze dne 1. 2. 2024, č. j. [spisová značka], považoval za jednoznačný a zároveň se plně ztotožňuje s tím, že se nejedná o odnětí vlastnického práva bez náhrady. Vzájemné vypořádání spoluvlastníků proběhlo v Dohodě. Vztahuje-li se Dohoda na převod podílu na Zahradě tak, aby spoluvlastnické podíly odpovídaly podílům na společných částech Budovy a Pozemku pod budovou, vztahuje se na převod včetně sjednané náhrady, bez ohledu na to, že v dané době účastníci nevěděli, že Zahrada je v přídatném spoluvlastnictví. Domněnka v § 1227 odst. 1 věta druhá o. z. totiž představuje nevyvratitelnou právní domněnku, kterou by bylo možné vyvrátit jen tak, že by bylo prokázáno, že k uvedené Dohodě nedošlo. Uzavřel proto, že nárok žalobce již byl vypořádán.

4. Jde-li o námitku promlčení, žalobce argumentoval tím, že nedošlo k uplynutí subjektivní lhůty. Soud prvního stupně má však za to, že i kdyby nárok žalobce nebyl vypořádán, byl by promlčen. Objektivní promlčecí lhůta podle § 629 odst. 2 o. z. neproběhla, neboť počátek objektivní lhůty je třeba vázat ke dni uzavření Dohody, tj. ke dni, kdy došlo ke změně spoluvlastnického podílu na Zahradě v neprospěch žalobce. Žalobce od 1. 1. 2014 do 13. 10. 2015 vlastnil spoluvlastnický podíl ve výši 5930/10000 (1747/10000 + 4183/10000), zatímco žalovaná měla podíl ve výši 4070/10000. Až převedením nebytové jednotky se podíl žalobce snížil o 1747/10000 na 4183/10000. Otázkou zůstalo, od jakého data určit počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, kdy v tomto směru se prvostupňový soud neztotožnil s argumentací žalobce. Počátek subjektivní lhůty podle § 629 odst. 1 o. z. bylo přitom třeba stanovit s odkazem na § 619 odst. 2 o. z., tedy bylo třeba zjistit, kdy se žalobce dozvěděl o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měl a mohl. Ačkoliv se skutečně jednalo o nezažitý institut, i když ne zas tak nový, když byl zakotven od 1. 1. 2014, prvostupňový soud měl za to, že žalobce zastoupený advokátem se nejpozději z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019, podle něhož „i zahrada přilehlá k domu s jednotkami a určená ke společnému užívání jejich vlastníky může mít povahu přídatného spoluvlastnictví“, měl a mohl dozvědět o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty. K tomuto období tak bylo třeba vázat počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, kdy žaloba byla podána až dne 28. 5. 2024. Naopak nebylo místě vázat počátek subjektivní promlčecí lhůty na pravomocné rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka]. Prvostupňový soud rovněž neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, když to byl žalobce, který jako první přišel s argumentací přídatného spoluvlastnictví, tj. sám přispěl k tomu, že spoluvlastnictví mezi účastníky nebylo vypořádáno v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], kde se též řešil důsledek takové skutečnosti, tj. zmenšení spoluvlastnického podílu žalobce na Zahradě. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Předně nesouhlasil s tím, že k vypořádání spoluvlastnického podílu na Zahradě došlo Dohodou, když úmyslem účastníků bylo vypořádat jen podílové spoluvlastnictví k nebytové jednotce. Účastníci byli v dobré víře, že Zahrada není v přídatném spoluvlastnictví. Teprve v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k Zahradě zahájené žalobou ze dne 22. 12. 2015 bylo v řízení sp. zn. 59 C 618/2015 vyřešeno jako otázka předběžná, že Zahrada je v přídatném spoluvlastnictví vlastníků jednotek v Budově. Soudy přitom vycházely z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019. V dané věci Městský soud v Praze pak ve vztahu k nákladům řízení využil § 150 o. s. ř. s ohledem na to, že se jednalo o nezažitý právní institut, a to i přesto, že účastníci byli zastoupeni advokáty. Následovala žaloba o určení, že Zahrada je v přídatném spoluvlastnictví a o určení velikosti podílů na Zahradě. Žalobce v postavení žalovaného se bránil tím, že by došlo k odnětí jeho vlastnického práva bez náhrady s poukazem na komentářovou literaturu k § 1226 o. z. (C. H. Beck). Městský soud v Praze pak v bodu 14. rozsudku ze dne 1. 2. 2024, č. j. [spisová značka] zcela zjevně vyjádřil, že žalobci náleží za (zákonnou) změnu spoluvlastnických podílů vypořádání, když uvedl „…nemůže jít podle odvolacího soudu ani o odnětí vlastnického práva bez náhrady a o rozpor s citovanými ustanoveními LZPS, poněvadž (zákonné) změně spoluvlastnických podílů musí odpovídat i vzájemné vypořádání spoluvlastníků, ať již dohodou, nebo na základě rozhodnutí soudu.“. Tím chtěl zjevně naznačit, že by mezi účastníky mělo dojít k vypořádání nad rámec Dohody, když je evidentní, že při jejím uzavření ani jeden z účastníků nevycházel a ani legitimně vycházet nemohl, že Zahrada je v přídatném spoluvlastnictví. Opětovně poukázal na rozpor takových závěrů s čl. 11 LZPS a § 2 odst. 1 o. z. Žalobce nenamítá, že k převodu podle § 1227 odst. 1 o. z. došlo, namítá jen, že k němu došlo, aniž byl účastníky předvídán, a žalobce za něj nedostal protiplnění, když protiplnění podle Dohody se týkalo vypořádání spoluvlastnictví k jednotce. Dále obsáhle argumentuje proti závěru o promlčení nároku na vypořádání uplynutím subjektivní promlčecí doby. Soud prvního stupně žádné konkrétní datum, kdy měla počít běžet tato lhůta, neuvádí, když povšechně odkazuje na citovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1216/2019. Ke dni jeho vydání se však s ním nemohl nikdo jakkoli seznámit, takže lze seznámení vztahovat až k jeho relevantní publikaci, tj. ke dni, kdy byl publikován v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS č. 1/2022 (žalobce tímto rozhodnutím argumentoval ve vyjádření z února 2022). Nadto z uvedeného rozhodnutí plyne jen to, že Zahrada by mohla být v přídatném spoluvlastnictví. Teprve v řízení sp. zn. [spisová značka] se řešilo, zda v důsledku změny právní úpravy došlo ke dni 1.1.2014 ze zákona ke změně spoluvlastnických podílů či nikoli. O závěry soudů v daném řízení žalobce opírá uplatněný nárok. Okamžikem, kdy se žalobce o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty dozvědět měl a mohl, tak může být až právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2024, č. j. [spisová značka]. Nesouhlasí rovněž s hodnocením námitky rozporu s dobrými mravy, a v tomto rozsahu považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Zdůrazňuje, že žalovaná ještě v roce 2023 důrazně rozporovala, že by Zahrada měla být v přídatném spoluvlastnictví a že nemohla počítat s tím, že by v důsledku Dohody mělo docházet k jakémukoli převodu podílu na Zahradě. Námitka promlčení je výrazem zneužití práva žalované na úkor žalobce. Žalobce je přesvědčen, že zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty by současně byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo (čistě hypoteticky) včas neuplatnil. Uspěla-li by žalovaná s námitkou promlčení, zjevně by se tak na úkor žalobce obohatila o hodnotu podílu na Zahradě, který nabyla bez jakéhokoli svého přičinění a bez toho, aby její vlastní vůle k tomuto převodu v době uzavření Dohody směřovala. Navrhl zrušení napadeného rozsudku.

6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce zdůraznila, že se v převážném rozsahu jedná o argumentaci uplatněnou již v řízení před soudem prvního stupně, s níž se tento soud v napadeném rozsudku vypořádal. Navrhla jeho potvrzení.

7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), když neshledal důvodnou výtku žalobce, že napadený rozsudek je v části týkající se vypořádání námitky promlčení, resp. jejího rozporu s dobrými mravy, nepřezkoumatelný. Rozhodnutí totiž zpravidla není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu odvolání, na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v projednávané věci vzhledem k odvolacím námitkám žalobce zjevně nebyly. Postupem soudu prvního stupně mu tak nemohla být způsobena žádná újma. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, dokazování směřovalo k objasnění rozhodných skutečností z pohledu uplatněného žalobního nároku a aplikovaných právních norem, přičemž dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost svého rozhodnutí na ně odkazuje. Odvolací soud shledává v převážném rozsahu (s výjimkami dále uvedenými) správným i právní posouzení věci.

9. Odvolací soud předně souhlasí se závěrem prvostupňového soudu, že převod nebytové jednotky Dohodou na žalovanou představoval převod vlastnického práva k věci, k jejímuž využití věc v přídatném spoluvlastnictví slouží. Dovodil-li, že se s ohledem na § 1227 odst. 1 věta druhá o. z. tato Dohoda vztahuje i na podíl na věci v přídatném spoluvlastnictví včetně dohodnuté náhrady, není jeho závěru co vytknout. Namítal-li žalobce, že úmyslem účastníků bylo vypořádat Dohodou jen podílové spoluvlastnictví k nebytové jednotce, když při uzavření Dohody ani jeden z účastníků nevycházel a ani legitimně vycházet nemohl, že Zahrada je v přídatném spoluvlastnictví, nelze přehlédnout, že Zahrada se již s účinností od 1. 1. 2014 (účinnost o. z.). nachází ex lege v přídatném spoluvlastnictví. Podíly účastníků na Zahradě se pak změnily v souvislosti s Dohodou. Z komentářové judikatury, jak správně poukázal soud prvního stupně v bodě 23., vyplývá, že pokud je převáděno vlastnické právo k věci, k jejímuž využití věc v přídatném spoluvlastnictví slouží, platí, že ze zákona dochází k převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na věci v přídatném spoluvlastnictví, i když to smlouva výslovně nestanoví (srov. obdobně in ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek III, (§ 976-1474) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-9-4]. ASPI_ID KO89_c2012CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X). Rovněž platí, že nabyvatel vlastnického práva k samostatné věci se stává vlastníkem podílu na věci v přídatném spoluvlastnictví i tehdy, pokud by neměl v úmyslu takový spoluvlastnický podíl nabýt [srov. in Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1064-1067: M. Králík]. Proto nelze než uzavřít, že rozhodná není ani skutečnost, že úmysl účastníků k převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na věci v přídatném spoluvlastnictví nesměřoval.

10. Poukazoval-li žalobce na názor Městského soudu v Praze, vyslovený v bodu 14. rozsudku ze dne 1. 2. 2024, č. j. [spisová značka], odvolací soud se nepřiklání k jeho interpretaci učiněné žalobcem. Odvolací soud v dané věci vyslovil, že nemůže jít o odnětí vlastnického práva bez náhrady a o rozpor s LZPS, jak namítá žalobce, poněvadž (zákonné) změně spoluvlastnických podílů musí odpovídat i vzájemné vypořádání spoluvlastníků, ať již dohodou, nebo na základě rozhodnutí soudu. V uvedeném však soud nijak nehodnotil a nepředjímal, jestli Dohoda ze dne 13. 10. 2015 je právě tou dohodou, jíž bylo upraveno vzájemné vypořádání účastníků, či nikoli. Až v této projednávané věci se prvostupňový soud zabýval tím, zda k vypořádání mezi účastníky došlo, resp. zda k němu došlo právě Dohodou.

11. Přestože nárok žalobce je třeba považovat za vypořádaný Dohodou, přistoupil odvolací soud i k přezkoumání otázky promlčení nároku žalobce. I zde shledal správným závěr, že takový nárok, byl-li by dán, by byl již promlčen. Soud prvního stupně správně uzavřel, že objektivní promlčecí lhůta podle § 629 odst. 2 o. z. neproběhla, když její počátek vztáhnul ke dni uzavření Dohody. Ačkoli byl měl být počátek správně vztažen v souladu s § 1105 o. z. ke dni, kdy došlo k zápisu převodu vlastnického práva k věci a s tím spojeného vlastnického práva k věci v přídatném spoluvlastnictví do katastru nemovitostí, za situace, kdy se jedná podle výpisu z katastru nemovitostí o stejný den, tj. 13.10.2015, nemá tato nepřesnost na jeho závěr vliv. Odvolací soud však již odlišně stanoví počátek subjektivní promlčecí doby, a to nikoli k možné znalosti žalobce o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1216/2019, ale ke stejnému okamžiku, kdy počíná běh objektivní promlčecí doby. Odvolací soud má za to, že žalobce vědět měl a mohl o okolnostech rozhodných pro běh promlčecí doby podle § 619 odst. 2 o. z. již v době, kdy došlo k nabytí vlastnického práva podle Dohody. Jestliže přídatné spoluvlastnictví při splnění podmínek vzniklo ex lege ke dni účinnosti občanského zákoníku a důsledky aplikace § 1227 odst. 1 o. z. nastávají (jak vysvětleno v bodě 10. tohoto rozsudku) bez ohledu na vědomost či vůli účastníků, nelze než dovodit, že žalobce vědět měl a mohl o rozhodných okolnostech pro uplatnění svého nároku již k tomuto okamžiku, když mu měl být znám jak § 1226 tak i § 1227 o. z.

12. Poukazuje-li žalobce, že v řízení před odvolacím soudem v senátu 36 Co bylo v rámci rozhodování podle § 150 o. s. ř. zohledňováno ve prospěch žalované, že se jedná o “…aplikaci dosud nového a nezažitého právního institutu přídatného spoluvlastnictví, jež strany před vznikem sporu a po dlouhou dobu v průběhu řízení vůbec neuvažovaly…” a naopak v tomto řízení to zohledňováno není, i když oba účastníci jsou a byli shodně zastoupeni advokátem, odvolací soud zdůrazňuje, že není vázán úvahou senátu 36 Co, když sám by uvedené okolnosti takto neposuzoval. Ač se by se to mohlo zdát v poměrech projednávané věci přísné, nadále platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá.

13. V této souvislosti lze souhlasit se žalobcem, že nebylo přiléhavé v rámci jeho námitky, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, klást žalobci k tíži, že jako první přišel s argumentací přídatného spoluvlastnictví a tím sám přispěl k tomu, že spoluvlastnictví mezi účastníky nebylo vypořádáno v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka]. Je totiž přiléhavá jeho argumentace, že k vypořádání došlo v důsledku objektivního stavu, bez ohledu na to, zda jeho existence byla některým z účastníků namítnuta, tedy jako zákonný důsledek existence přídatného spoluvlastnictví.

14. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, z rozhodovací praxe Ústavního soudu například nálezy sp. zn. I. ÚS 643/04, sp. zn. II. ÚS 309/95, sp. zn. IV. ÚS 581/06, sp. zn. I. ÚS 548/11 nebo sp. zn. IV. ÚS 262/10). Takové okolnosti, nadto dosahující výjimečné intenzity žalobce ani netvrdil, natož prokazoval. Poukazoval-li žalobce na právní obranu žalované, která měla po dlouhou dobu za to, že se o přídatné spoluvlastnictví nejedná, nelze právní posouzení stavět na roveň situaci, připouštěnou judikaturou (mohlo by se jednat o uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy), kdy dlužník dlouhodobě utvrzuje věřitele, že mu poskytne dlužné plnění, přičemž dojde k promlčení práva na jeho uplatnění. Z judikatury Nejvyššího soudu však nadto také plyne, že rozpor námitky s dobrými mravy je třeba primárně dovozovat z okolností, za kterých je námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku, jak je tomu právě v tomto případě (srov. například usnesení sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, sp. zn. 33 Odo 561/2006, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, nebo sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.

15. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

16. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná. Náleží jí proto plná náhrada nákladů, jež účelně vynaložila v tomto stadiu řízení. Náklady řízení představuje v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, odměna za zastupování za 2 úkony právní služby á 10 380 Kč (vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání), náhrada hotových výdajů á 450 Kč a 21 % DPH. Celkové náklady odvolacího řízení činí částku 26 208,60 Kč.