o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 C 87/2021-118

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal vypořádání hodnoty vnesené do sdružení uhrazeným úvěrem ve výši [částka] použitým k úhradě rekonstrukce nemovitosti - [příjmení] [příjmení] (budova [adresa] a pozemek parc. [číslo] vše kat. území [část obce]), který je v současnosti ve vlastnictví žalovaného. Žalovaný uplatnil námitku promlčení a dále namítl, že vypořádání majetku bylo kompletně provedeno, včetně vnosů do sdružení.

3. Soud prvního stupně na podkladě provedených listinných důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v bodě 7. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Odvolací soud na tomto místě jen stručně shrnuje stěžejní skutková zjištění.

4. K poskytnutí a čerpání investičního úvěru ve výši [částka] (každému z účastníků ve výši [částka]) od [právnická osoba] došlo v roce 1991. Rekonstrukce nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků (každý ½) probíhala od [datum] do [datum]. Úvěr byl účastníky splacen ke dni [datum]. Dne [datum] uzavřeli účastníci Smlouvu o sdružení za účelem provozování ubytovacích služeb včetně provozu hostinských činností, a to pod názvem hotel [příjmení], přičemž účastníci do sdružení vnesli mimo jiné nemovitost. K uzavření nové smlouvy o sdružení mezi účastníky došlo dne [datum] pod názvem sdružení„ Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]“, hotel [příjmení], [ulice a číslo], [obec a číslo]. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 68/2008-161, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti a nemovitost byla přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu částku [částka]. Dne [datum] podepsali účastníci [příjmení] k ukončení spolupodnikání v hotelu [příjmení], [ulice a číslo], [obec a číslo], ve kterém specifikovali společné závazky, závazky žalobce, závazky žalovaného a sjednali termínový harmonogram. [příjmení] [příjmení] je Dodatek [číslo] – Dohoda smluvních stran o rozpuštění sdružení, kterou účastníci rozpustili sdružení založené Smlouvou o sdružení ze dne [datum], a to ke dni [datum]. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 C 90⁄ 2015 [číslo], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 Co 319⁄ [číslo], byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se po žalovaném domáhal podílu z vypořádání zaniklého sdružení účastníků s tím, že nebyly vypořádány movité věci, které účastníci v době společného podnikání vnesli do hotelu [příjmení]. Dne [datum] vyzval žalobce žalovaného k součinnosti k pokračování finančního vypořádání zrušeného sdružení, a to mj. za čerpaný úvěr v rozsahu 50 % v částce [částka].

5. Soud prvního stupně se nejprve, po citaci § 841 a § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, zabýval posouzením vznesené námitky promlčení. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá vypořádání sdružení, resp. jeho části, jedná se o majetkový nárok, který podléhá promlčení podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Nejedná se o vlastnické právo, ani o nárok z bezdůvodného obohacení. Podle § 101 obč. zák. je obecná promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem byl ve vztahu k uplatněnému nároku nepochybně den [datum], kdy došlo k rozpuštění sdružení. Běh promlčecí doby tedy skončil dnem [datum]. Pokud žalobce podal žalobu až dne [datum], stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Námitka promlčení je tak oprávněná, a žalobu proto bylo třeba zamítnout.

6. Nad rámce právě uvedeného prvostupňový soud dodal, že i kdyby nebyl nárok promlčen, nebyl by důvodný. V řízení bylo prokázáno, že úvěr ve výši [částka] na rekonstrukci hotelu byl účastníkům poskytnut v roce 1991, tedy před založením prvního sdružení účastníků. K provedení rekonstrukce financované právě z tohoto úvěru došlo taktéž před založením prvního sdružení. Předmětem jakéhokoliv sdružení účastníků, tedy i sdružení z roku [rok], tak nemohl být daný vnos ve formě úvěru, ale již zrekonstruovaná nemovitost – hotel [příjmení] zhodnocený právě finančními prostředky poskytnutými na základě smlouvy o úvěru. Tomu odpovídá i čl. IV. Smlouvy o sdružení ze dne [datum], podle kterého účastníci vnášejí jako podíloví spoluvlastníci, jejichž vlastnické podíly jsou stejné, do sdružení nemovitost - budovu hotelu [příjmení], včetně veškerého vybavení a provozního zázemí. Okamžik splacení úvěru je pro posouzení věci irelevantní. Spoluvlastnictví k dané nemovitosti již bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 68⁄ [číslo], pravomocně zrušeno a vypořádáno, čímž byla vypořádána i částka [částka] poskytnutá účastníkům na základě smlouvy o úvěru, kterou byly dané nemovitosti zhodnoceny. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítal, že se nejedná o prosté promlčení majetkového nároku, ale o vlastnické právo žalobce k majetku ve sdružení, které se nepromlčuje. Má rovněž za to, že jde-li o plnění z titulu vlastnictví žalobce, pak je věc nutné posoudit tak, že nebyla-li stanovena lhůta k plnění pro vypořádání vnosů do sdružení, začala běžet až okamžikem kvalifikované výzvy k plnění zaslané žalovanému. Taková výzva přitom byla odeslána žalovanému před podáním žaloby. Nárok tak nemůže být promlčen ani ve tříleté, ani desetileté promlčecí lhůtě. Pro případ, že by odvolací soud věc posoudil odlišně, jedná se o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, které má odlišně upravenu promlčecí lhůtu. Nesouhlasí také se závěrem soudu prvního stupně o vypořádání vnosu žalobce ve výši [částka] rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 68⁄ [číslo], kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků. Vnos žalobce v podobě úvěru byl poskytnut nejen na rekonstrukci nemovitosti, ale rovněž na pořízení movitých věci, zařízení a vybavení hotelu [příjmení]. K vypořádání tak nemohlo dojít v řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví. Navíc k tomuto rozhodnutí došlo předtím, než bylo sdružení účastníků zrušeno. V doplnění odvolání poukázal na judikaturu týkající se vypořádání sdružení (33 Cdo 4261/2015 či 33 Cdo 2635/2019), splatnosti dluhu (33 Cdo 2635/2019), nepromlčitelnosti vlastnického práva (20 Cdo 1424/2007 či 20 Cdo 3916/2017). Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně nebo jej změnil a žalobě vyhověl.

8. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku. Tvrzení žalobce o bezdůvodném obohacení v podobě vložení [částka] do rekonstrukce nemovitosti, za situace, kdy nemovitost vlastní pouze žalovaný, je nesprávné. Žalovaný se na úkor žalobce nijak neobohatil. Podílové vlastnictví bylo soudem vypořádáno, přičemž žalobce mohl navrhnout, aby v jeho rámci byly zohledněny vnosy, pokud by existovaly. Zdůraznil, že úvěr byl použit právě na rekonstrukci nemovitosti, čímž se zvýšila jeho hodnota a tím i hodnota vypořádacího podílu žalobce. Pokud by měla být žalobci ještě i vrácena investice do nemovitosti, šlo by o dvojí plnění téhož. Tvrdí-li žalobce, že úvěr byl poskytnutý i na vybavení hotelu, je třeba poukázat na to, že žalobce se domáhal vypořádání movitých věci samostatnou žalobou v roce 2015, přičemž řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 90/2015 je již pravomocně skončeno se závěrem, že k úplnému vypořádání sdružení došlo na základě dohody označené jako Postup k ukončení spolupodnikání ze dne [datum]. Zdůraznil rovněž, že nejde o vlastnické právo žalobce, když mu ani není zřejmé, k čemu by se mělo vázat. Rozhodné pro posouzení však je, že i kdyby zde jakýkoli nárok žalobce byl, je již promlčen.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, na jeho skutkové a v převážném rozsahu i závěry právní. Soud prvního stupně správně aplikoval na projednávanou věc ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Odvolací soud předně nepřisvědčil argumentaci žalobce, že se jedná o vlastnické právo žalobce k majetku ve sdružení, které se nepromlčuje. O žádné vlastnické právo k majetku ve sdružení se totiž ve skutečnosti nejedná. Žalobce se žalobou domáhá vypořádání hodnoty vnesené do sdružení uhrazeným úvěrem ve výši [částka]. Neuplatní se proto výjimka z promlčitelnosti majetkových práv upravená ve vztahu k vlastnickému právu v § 100 odst. 2 obč. zák. Při neoprávněném zásahu do svého vlastnického práva může vlastník uplatnit své právo žalobou na vydání věci či žalobou zápůrčí, a to kdykoliv, aniž by musel čelit úspěšně vznesené námitce promlčení. Uplatněný nárok je však peněžitou pohledávkou, která se jako závazkové právo, a nikoliv jako věcné právo, promlčuje (srov. obdobně [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, [obec a číslo], s. 582 – 595). Judikatura, na kterou žalobce odkazuje, je přitom zcela nepřiléhavá. V obou srovnávaných případech má základ uplatněného nároku původ ve vlastnickém právu, ať již se jedná o právo domáhat se odstranění stavby (20 Cdo 3916/2017), nebo v případě žaloby směřující k ochraně vlastnictví vydáním nemovité věci uplatňované žalobou o její vyklizení (20 Cdo 1424/2007). Žalobcem uplatněný nárok v tomto smyslu však původ ve vlastnickém právu nemá, když se jedná o pouhou tvrzenou peněžitou pohledávku.

11. Nelze přitom přehlédnout, že se ve skutečnosti ani o žádný vnos finančních prostředků do sdružení nejedná, jak ostatně plyne z příslušných smluv. Jak správně uvedl soud prvního stupně, úvěr ve výši [částka] byl účastníkům rovným dílem poskytnut v roce 1991 na rekonstrukci hotelu (případně jeho vybavení), tedy před založením prvního sdružení účastníků. K provedení rekonstrukce financované z tohoto úvěru došlo také před založením prvního sdružení. Předmětem jakéhokoliv sdružení účastníků, tedy i sdružení z roku 2009, nebyl vnos ve formě úvěru, ale již zrekonstruovaná (vybavená) nemovitost – hotel [příjmení]. Na uvedený závěr nemůže mít vliv skutečnost, do kdy byl úvěr účastníky jako dlužníky splácen. Jelikož uvedený úvěr není vnosem, ale byl použit zcela (případně v převážném rozsahu) k rekonstrukci dané nemovitosti, bylo tuto skutečnost možné zohlednit pouze v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k dané nemovitosti. Zde je však třeba si uvědomit, že i kdyby žalobce tento vnos uplatnil, stejný vnos do nemovitosti při shodném spoluvlastnickém podílu obou účastníků vnesl i žalovaný. Na vypořádání nemovitosti by se tak tato skutečnost stejně nemohla ve prospěch žalobce projevit. Odvolací soud přisvědčil žalovanému v tom, že použitím úvěru na rekonstrukci nemovitosti se zvýšila její hodnota a tím i hodnota vypořádacího podílu žalobce, kterou obdržel v rámci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k dané nemovitosti. Pokud by měla být žalobci vrácena tato investice do nemovitosti, dostalo by se žalobci dvojího plnění.

12. I v případě, že by finanční prostředky byly v určitém rozsahu použity i na vybavení hotelu, k vypořádání veškerých movitých věcí došlo na základě dohody označené jako Postup k ukončení spolupodnikání ze dne [datum]. Žalobce se jejich vypořádání domáhal samostatnou žalobou v roce 2015, přičemž řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 90/2015 je již pravomocně skončeno se závěrem, že touto dohodou došlo k úplnému vypořádání sdružení. Ani zde by se však nejednalo o vypořádání vnosu peněz, ale vnosu movitých věci pořízených za finanční prostředky získané úvěrem.

13. Nárok na zaplacení žalované částky tak představuje běžnou peněžitou pohledávku. S ohledem na shora uvedené, datum podané žaloby dne [datum] a námitku promlčení vznesenou žalovaným je jej nutné považovat za promlčený ve smyslu § 100 odst. 1 obč. zák. uplynutím tří let ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Na uvedené plnění nelze vztáhnout úpravu § 563 obč. zák. a vázat počátek běhu promlčecí doby na výzvu věřitele. Právo se stává nárokem ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním. Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu, lze o splnění dluhu dlužníka požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám (jako v tomto případě), pak – objektivně posuzováno – může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. Z toho důvodu soudní praxe ustáleně judikuje, že v takových případech je první objektivní možnost vykonání práva dána již okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění dluhu požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u dluhu, jehož splatnost si smluvní strany nesjednaly a není ani jinak určena. Jinak řečeno, pro počátek promlčecí doby je tedy rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy došlo ke vzniku dluhu, nikoliv tedy až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 4353/2016). Uvádí-li žalobce, že by nárok bylo případně možné posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení, odvolacímu soudu není zřejmé, v čem by mělo spočívat obohacení žalovaného. Mělo-li by jít o vložení peněz do nemovitosti, která je nyní ve vlastnictví žalovaného, i v tomto případě by všechny lhůty stanovené pro případ promlčení nároku z bezdůvodného obohacení upravené v § 107 obč. zák. již uplynuly.

14. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, a to včetně nákladového výroku.

15. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný. Náleží mu proto plná náhrada nákladů, jež účelně vynaložil v tomto stadiu řízení. Náklady řízení představuje v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. odměna za zastupování za 2 úkony právní služby, a to za vyjádření k odvolání a účast při jednání á [částka] a náhrada hotových výdajů á [částka]. Odměna činí částku [částka] včetně 21% DPH.