o odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 2. 2024, č. j. 7 C 241/2021-202

1 Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], bytem [adresa], je vlastníkem podílu o velikosti id. 5/12 pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba, rodinný dům č.p. [hodnota], a pozemku parc. č. [hodnota], zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], obec [adresa] (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], bytem [adresa] a žalobkyně [Jméno zainteresované osoby 1/0], [Datum narození zainteresované osoby 1/0] jmění manželů vlastníky podílu o velikosti id. 1/6 pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba, rodinný dům č. p. [hodnota], a pozemku parc. č. [hodnota], zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], obec [adresa] (výrok II.), zamítl žalobu o povinnosti žalobce a) zaplatit žalované č. 1 a žalovanému č. 2 společně a nerozdílně částku 300 000 Kč (výrok III.), zamítl žalobu o povinnosti žalobců společně a nerozdílně zaplatit žalované č. 1 a žalovanému č. 2 společně a nerozdílně částku 100 000 Kč (výrok IV.), uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované č. 1 náhradu nákladů řízení v částce 20 400 Kč (výrok V.) dále rozhodl, že žalobci a žalovaný č. 2 vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).

2 Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali určení vlastnictví ke konkrétním spoluvlastnickým podílům na nemovitostech specifikovaným ve výroku I. s odůvodněním, že žalobci jsou rodiči žalovaného č. 2 a podmínkou převodu spoluvlastnických podílů na nemovitostech bylo, že žalovaní tyto podíly nabydou do společného jmění manželů (dále jen „SJM“). Žalovaní uvedli žalobce v omyl tím, že měli uzavřenu předmanželskou smlouvu. Kupní smlouva je neplatná, jelikož se jednalo o rozhodující okolnost při jejím uzavírání.

3 Žalovaná č. 1 navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobcům bylo známo, že by si nevzala jejich syna, žalovaného č. 2, bez tzv. předmanželské smlouvy, neboť měl problémy s gamblerstvím. Nejedná se nadto o omyl natolik významný, že by činil kupní smlouvu neplatnou. Žalovaný č. 2 považoval podanou žalobu za důvodnou.

4 Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení, provedených listinných důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 5. až 18.), přičemž se vypořádal i s tím, proč neprováděl další dokazování. Odvolací soud na tato zjištění plně odkazuje.

5 Soud prvního stupně po citaci § 583, § 584, § 2079 odst. 1 a § 2128 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) předně uzavřel, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem v souladu s § 80 o. s. ř.

6 Pro posouzení věci vyšel z toho, že bylo prokázáno, že žalovaní jsou vlastníky předmětných nemovitostí, přičemž je v katastru nemovitostí uvedeno, že žalovaní mají tyto nemovitosti ve společném jmění manželů. Nemovitosti byly na žalované převedeny kupní smlouvou ze dne 27. 10. 2015. Dne 15. 6. 2012 žalovaní uzavřeli sňatek. Žalovaní však již dne 28. 5. 2012 formou notářského zápisu uzavřeli smlouvu o úpravě budoucích majetkových vztahů v manželství podle § 143a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a dohodli se i na tom, že do SJM nebudou nabývat mj. nemovité věci. Prvostupňový soud tak uzavřel, že se nemovitosti nestaly součástí SJM žalovaných podle § 709 o. z., ale mají je v podílovém spoluvlastnictví podle § 1115 a násl. o. z.

7 K námitce žalobců, že kupní smlouva ze dne 27. 10. 2015 je neplatná podle § 583 o. z., neboť byli ze strany žalovaných uvedeni v omyl o rozhodující okolnosti, za niž považují skutečnost, že žalovaní nemovitosti nenabyli do SJM, zdůraznil, že pojem „rozhodující okolnost“ je kategorie objektivní a nikoli subjektivní. Je to tedy okolnost, která je rozhodující pro všechny osoby, které by při uzavírání kupní smlouvy byly ve stejné pozici jako žalobci, příp. žalovaní. To je ostatně dáno i tím, že zákon rozlišuje omyl o rozhodující okolnosti a omyl o vedlejší okolnosti a důsledky s tím spojené. Pokud některá ze stran smluvního vztahu uvede druhou stranu v omyl o (objektivně) rozhodující okolnosti, je právní jednání neplatné (§ 583 o. z.); pokud by se jednalo o uvedení v omyl ohledně vedlejší okolnosti, má osoba uvedená v omyl právo na přiměřenou náhradu (§ 584 o. z.). Považují-li strany některou okolnost právního jednání za (subjektivně) rozhodující, mohou v souladu s § 584 odst. 1 o. z. prohlásit jakoukoli vedlejší okolnost za rozhodující, v důsledku čehož uvedení v omyl ohledně této skutečnosti povede rovněž k neplatnosti právního jednání. Názor žalobců, že jako rozhodující okolnost právního jednání je jakákoli okolnost, kterou jedna ze stran subjektivně za rozhodující považuje, aniž to sdělí straně druhé, by vedl k tomu, že by byla výrazným způsobem narušena autonomie vůle smluvních stran, neboť jedna ze stran by při uzavírání smlouvy neměla všechny potřebné informace pro to, aby mohla řádně zhodnotit, zda smlouvu uzavřít či nikoli. Uvedené závěry podpořil odkazem na komentářovou literaturu i konstantní judikaturu Nejvyššího soudu představovanou např. rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 2987/2000, sp. zn. 23 Cdo 2511/2009, nebo sp. zn. 26 Cdo 1331/2020.

8 Žalobci se tak mohou dovolávat neplatnosti kupní smlouvy pouze v důsledku uvedení v omyl ohledně základních prvků právního jednání nebo ohledně okolnosti, kterou smluvní strany prohlásily za rozhodující. Skutečnost, zda žalovaní nabyli nemovitosti do SJM, zajisté není základním prvkem kupní smlouvy, neboť se tato skutečnost netýká podstaty právního jednání samého, totožnosti předmětu smlouvy, podstatné vlastnosti předmětu, ani totožnosti jednajících osob. Bylo však samozřejmě možné, že smluvní strany tuto skutečnost prohlásily za rozhodující na základě svého ujednání. K výzvě prvostupňového soudu žalobci uvedli, že tato skutečnost jako rozhodující okolnost nebyla mezi stranami výslovně sjednána, avšak byla patrná z okolností uzavření kupní smlouvy, a to z explicitního vyjádření nabytí podílů na nemovitostech do SJM v kupní smlouvě, pomoci žalobců žalovaným jako mladé rodině a rozdílnosti institutů SJM a podílového spoluvlastnictví.

9 Ač prvostupňový soud přisvědčil žalobcům, že ujednání ohledně rozhodující okolnosti uzavření smlouvy nemusí být ve smlouvě uvedeno explicitně, z okolností uváděných žalobci nevyplývá, že by žalovaní mohli předpokládat, že je nabytí nemovitostí do SJM pro žalobce důležité, a to ani jednotlivě, ani ve vzájemném souhrnu. K explicitnímu uvedení informace o nabytí nemovitostí do SJM v kupní smlouvě uvedl, že ne každé ustanovení ve smlouvě je automaticky okolností rozhodující pro uzavření smlouvy. Ve smlouvách bývá obsažena spousta „zbytečných“ ujednání, a nelze tedy vůbec připustit, že by každé z nich bylo důležité, rozhodující. Na tom nic nemění ani skutečnost, že je nabytí nemovitostí do SJM žalovaných ve smlouvě zmíněno třikrát (v úvodu, v čl. I. odst. 2 a v čl. II. odst. 2). Pokud jde o pomoc žalobců žalovaným jako mladé rodině, ani z toho není patrné, že si žalobci přáli, aby nemovitosti připadly do SJM žalovaných. Žalobci se odkazují na to, že požadovali, aby nemovitosti zůstaly v rodině. Převodem na syna a snachu nemovitosti v rodině samozřejmě zůstaly, neboť se jedná o rodinné příslušníky žalobců, bez ohledu na jejich majetkový režim. Pokud tím měli na mysli, aby nemovitosti zůstaly v rodině i do budoucích generací, konstatoval, že nabytí nemovitostí do SJM nemůže zabránit tomu, aby žalovaní nemovitosti dále převedli. Prvostupňový soud se domníval, že žalobci vycházeli ze spekulace, že žalovaní nemovitosti nikdy na nikoho nepřevedou. Mohlo se však stát, že by žalovaní nemovitosti převedli hned další měsíc po jejich nabytí a za získané peníze si koupili pozemek na druhé straně republiky. Nabytí nemovitostí do SJM mohlo převodu nemovitostí mimo rodinu samo o sobě jen těžko zabránit. Prvostupňový soud přisvědčil žalobcům, že SJM a podílové spoluvlastnictví představují rozdílné právní instituty. Z toho však nejde dovodit, že žalobci požadovali, aby žalovaní nemovitosti nabyli do SJM. Nepřisvědčil rovněž námitce, že pokud by nemovitosti byly nabyty do podílového spoluvlastnictví, mohl by kterýkoli ze spoluvlastníků svůj podíl komukoli prodat a zmařit tak původně zamýšlený účel žalobců, tedy aby nemovitosti zůstaly v rodině. Zdůraznil, že nabytí nemovitostí do SJM by nemohlo zabránit tomu, aby žalovaní věc prodali někomu dalšímu. K úvaze žalobců v souvislosti se skončením manželství poukázal na to, že řízení o vypořádání SJM podle pravidel obsažených v § 742 o. z. po rozvodu manželství neprobíhá automaticky, když by se mohlo stát, že žalovaný č. 2 by celou nemovitost v rámci vypořádání přenechal žalované č. 1., nebo by žalovaní v rámci tříleté lhůty od skončení manželství nepřistoupili k jeho soudnímu vypořádání a nemovitosti by se v souladu s § 741 o. z. dostaly do jejich podílového spoluvlastnictví. Nevymínili-li si žalobci ve smlouvě zákaz zcizení nemovitosti ve smyslu § 2128 odst. 1 o. z., nemohli žalovaným zabránit tyto nemovitosti dále prodat. Případná argumentace, že „to by jejich syn jistě neudělal“, je silně spekulativní.

10 Prvostupňový soud tak uzavřel, že žalovaní nemohli rozumně předpokládat, že je pro žalobce důležité, aby žalovaní nemovitosti nabyli do SJM. Tento závěr ve svém vyjádření podpořil i sám žalovaný č. 2, který v rámci celého řízení fakticky hájil zájmy žalobců a který uvedl, že nevěděl, že předmanželská smlouva a koupě nemovitostí spolu mohou souviset. Již ze samotných tvrzení žalobců tedy vyplynulo, že mezi smluvními stranami nebylo za rozhodující okolnost prohlášeno to, že žalovaní musí nemovitosti nabýt do SJM. Skutečnost, že by žalobci jednali v omylu vyvolaném lstí (§ 584 odst. 2 o. z.), nebyla ze strany žalobců tvrzena, a proto nebylo potřeba zkoumat, zda si žalobci byli vědomi toho, že žalovaní uzavřeli předmanželskou smlouvu, ani zda byli ze strany žalovaných ohledně této skutečnosti uvedeni v omyl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch žalovaných.

11 Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání. Namítali, že uzavírali kupní smlouvu v přesvědčení, že žalovaní nabydou nemovitosti do SJM. Žalovaní si však museli, při existenci předmanželské smlouvy, být vědomi, že jejich deklarace v kupní smlouvě nejsou pravdivé. Žalobci nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že již ze samotných žalobních tvrzení plyne, že žaloba nemůže být úspěšná, a tedy že neunesli břemeno tvrzení. Mají naopak za to, že břemeno tvrzení unesli. Zdůraznili, že není stanoven požadavek na formu „prohlášení“ vedlejší okolnosti za rozhodující. Žalobci tvrzené okolnosti měly být zhodnoceny pečlivě a komplexně, a to především po provedeném výkladu právního jednání (kupní smlouvy), s čímž nutně souvisí i provedení řádného dokazování. Soud prvního stupně však skutkový stav nezjistil úplně, když neprovedl žalobci navržené důkazy. Namítli rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku, když soud prvního stupně vystavěl své závěry týkající se prohlášení okolnosti za rozhodující na spekulativních domněnkách, které nebyly tvrzeny ani prokazovány. Nesouhlasili s tím, že deklarace v kupní smlouvě o nabytí do SJM byla „zbytečným“ ujednáním. Ostatně k tomu nebylo provedeno dokazování ani bližší výklad těchto deklarací. Zdůraznili rovněž účel, který žalobci uzavřením kupní smlouvy sledovali, a to pomoc žalovaným s vlastním bydlením a rovněž zachování nemovitostí v rodině. Dokazování tohoto účelu nebylo žalobcům umožněno. Žalobci jsou si vědomi, že nabytí nemovitostí do SJM právní ochranu nemovitostí tak, že zůstanou v jejich rodině, nezaručí dokonale, a nezabrání jejich převodům. To nikdy netvrdili, avšak jsou přesvědčeni, že takové nabytí zajistí sledovaný účel objektivně lépe než nabytí do podílového spoluvlastnictví. Žalobci neměli v úmyslu žalovaným pomoci jakožto dvěma na sobě nezávislými subjektům, ale rodině. Soud prvního stupně přitom zcela ignoroval argumentaci žalobců, že je na věc třeba nahlížet optikou rozumného rodiče, jehož cílem je především podpora jeho dítěte a rodiny jako celku, a nikoliv podpořit výlučně majetek manžela svého dítěte. Poukázali i na to, že nabytí nemovitostí do podílového spoluvlastnictví má význam i pro případ opuštění nemovitosti jedním z manželů. Žalovaná č. 1 přitom již vyzvala 2. žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení (výzvou ze dne 18. 5. 2021). Takové jednání je hrubě rozporné s dobrými mravy.

12 Žalovaná č. 1 ve vyjádření k odvolání zdůraznila, že posouzení sporu je spíše otázkou právní než rozsáhlého dokazování, a proto bylo správné, že k němu soud prvního stupně nepřistoupil. Snahou žalobců je spor prodlužovat a vyvíjet tlak na žalovanou č. 1. Svědčí pro to i skutečnost, že žalovaný č. 2 ji po vynesení rozsudku kontaktoval a zásadně zvýšil nabídku na mimosoudní vyřešení věci. Celé jednání žalobců ve spolupráci s 2. žalovaným je čistě účelové a silně nemorální.

13 Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), když neshledal důvodnou výtku žalobců, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Rozhodnutí není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu odvolání, na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v projednávané věci vzhledem k odvolacím námitkám žalobců zjevně nebyly. Postupem soudu prvního stupně jim tak nemohla být způsobena žádná újma. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

14 Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, dokazování směřovalo k objasnění rozhodných skutečností z pohledu uplatněných žalobních nároků a aplikovaných právních norem, přičemž dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a na něž pro stručnost odkazuje. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobců a 2. žalovaného, že prvostupňový soud pochybil, když neprovedl navržené důkazy k prokazování okolností uzavření kupní smlouvy, v nichž by bylo možné spatřovat „prohlášení“ o nabytí nemovitostí do SJM žalovanými jako rozhodující pro uzavření kupní smlouvy. I odvolací soud má za to, že dokazování účastnickými či svědeckými výslechy nebylo nezbytné, neboť žalobci tvrzený účel, tedy aby nemovitosti zůstaly v jejich rodině a snaha žalobců pomoci žalovaným jako mladým manželům, byl posuzován v zásadě jako nesporný, a okolnost, že nabytí podílu na nemovitostech bylo v kupní smlouvě vymezeno jako nabytí do SJM, vyplývá explicitně ze samotné smlouvy.

15 Odvolací soud předně souhlasí s tím, že žalobcům svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem v souladu s § 80 o. s. ř. Taktéž se ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně, že nemovitosti se nestaly součástí SJM žalovaných podle § 709 o. z., ale mají je v podílovém spoluvlastnictví podle § 1115 a násl. o. z. Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž uzavírá, že omyl žalobců ohledně nabytí nemovitostí žalovanými do podílového spoluvlastnictví na místo do SJM není podstatným omylem ve smyslu § 583 o. z. Podstatný omyl je omyl o rozhodující okolnosti. Tou je buď hlavní okolnost, která se však může týkat pouze základních prvků právního jednání, tj. právního důvodu, osoby nebo předmětu právního jednání (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2987/2000). Z uvedeného je zřejmé, že žalobci tvrzená okolnost se základních prvků právního jednání netýká. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že součástí právního jednání jsou kromě hlavních okolností (základní prvky tohoto jednání) obvykle i další okolnosti, označované jako vedlejší, nikoli však zbytečné, jak je zcela nepřiléhavě označil soud prvního stupně. Vedlejší okolnosti mají v právním jednání svůj význam. Pro posouzení neplatnosti v důsledku omylu je však zásadní, že omyl o vedlejší okolnosti právního jednání je omylem nepodstatným ve smyslu § 584 odst. 1 o. z., ledaže byla vedlejší okolnost prohlášena stranami za rozhodující, tedy taková, bez níž by právní jednání v dané podobě neučinili.

16 Lze přisvědčit žalobcům, že takové prohlášení nemusí být učiněno výslovně, ale může vyplývat z okolností případu. Žalobci po poučení soudem prvního stupně, že mají tvrdit, jakým způsobem bylo mezi stranami sjednáno, resp. jakým způsobem žalobci informovali žalované, že nabytí nemovitostí do SJM je rozhodující okolností pro uzavření smlouvy a bez něj tyto nemovitosti na žalované nepřevedou, uvedli, že nebyli povinni explicitně informovat žalované, že právě tato skutečnost je pro ně rozhodná, ale označení existence předmanželské smlouvy za rozhodující okolnost vyplývá z okolností, za nichž byla kupní smlouva uzavřena. Výslovně uvedli, že těmito specifickými okolnostmi bylo, aby nemovitosti zůstaly v jejich rodině, snaha žalobců pomoci žalovaným jako mladým manželům a dále explicitní vymezení nabytí podílu na nemovitostech do SJM v kupní smlouvě.

17 Soud prvního stupně tak správně přistoupil k posouzení těchto okolností, aniž k jejich existenci prováděl navržené dokazování, přičemž správně uzavřel, že jen z těchto okolností nelze dovodit, že by druhá strana smlouvy, tedy žalovaní, mohli předpokládat, že nabytí nemovitostí do SJM je pro žalobce rozhodující okolností, bez níž kupní smlouvu v dané podobě neuzavřou. Soud prvního stupně se snažil podrobně účastníkům vysvětlit, proč má za to, že tyto okolnosti nepředstavují rozhodující okolnosti z hlediska § 583 o. z., resp. že by pomoc mladým manželům, nutnost, aby nemovitosti zůstaly v rodině a odlišnost právního institutu SJM a podílového spoluvlastnictví, byly takovými okolnostmi, z nichž by takový závěr bylo možné bezpochyby učinit. Jeho úvahám v zásadě nelze nic vytknout. Jistě nelze mít důvodně za to, že pomoc mladým manželům může mít výlučně podobu nabytí nemovitostí do SJM. Tohoto účelu může být stejně tak docíleno nabytím do podílového spoluvlastnictví. Ani kdyby účelu ponechání nemovitostí v rodině mohl institut SJM sloužit lépe než nabytí do podílového spoluvlastnictví, nelze jen z toho dovodit, že nabytí do SJM je okolností rozhodující, bez níž by k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Současně ani nelze zcela vycházet z toho, že by institut SJM vždy mohl sloužit lépe. Lze sice souhlasit s tím, že nabytí do SJM by jinak řešilo situaci, kdy nemovitosti jsou užívány jen jedním z manželů, když z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1229/2006 vyplývá, že výlučným užíváním věci z dosud nevypořádaného SJM jedním z rozvedených manželů nedochází k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor druhého z manželů. Avšak z jeho judikatury také plyne, že jestliže je jeden z manželů vyloučen z užívání společné věci, lze tuto okolnost s přihlédnutím k individuálním skutečnostem při vypořádání SJM zohlednit v rámci úvahy o tzv. disparitě podílů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1739/2022). Jedním z možných řešení vypořádání SJM by tak mohlo být třeba i nabytí nemovitostí do výlučného vlastnictví 1. žalované, ostatně obdobně jako u podílového spoluvlastnictví. Tvrzený účel a poukazování na rozdílnost těchto právních institutů tak nevede bez dalšího k závěru, že nabytí nemovitostí do SJM muselo být rozhodující pro uzavření smlouvy a že bez něj by žalobci nemovitosti na žalované nepřevedli. Prvostupňový soud přiléhavě poukázal i na vyjádření samotného žalovaného č. 2, že nevěděl, že předmanželská smlouva a koupě nemovitostí spolu mohou souviset, z čehož se podává, že tato otázka, tedy do jakého typu spoluvlastnictví žalovaní jako manželé převáděné podíly na nemovitostech nabydou, nebyla předmětem významnějších diskusí, neboť by žalovaný č. 2 musel vědět, že zásadní okolností je, aby nemovitosti mohli žalovaní nabýt do SJM a musel by se bezpochyby touto otázku zabývat. V této souvislosti je také vhodné připomenout, že v případě pochybností, zda jde o omyl podstatný, je třeba ohledem na § 574 o. z. považovat omyl za nepodstatný a rovněž že na právní jednání je třeba v souladu s § 574 o. z. spíše hledět jako na platné než jako neplatné.

18 Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení.

19 O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou č. 1 rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná č. 1 byla v odvolacím řízení zcela úspěšná. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) částku 3 100 Kč a paušální náhrada podle § 13 odst. 4 AT částku 300 Kč. Jedná se o 1 úkon právní služby v odvolacím řízení, a to účast u jednání dne 26. 9. 2024. Odvolací soud nepřiznal odměnu a paušální náhradu za písemné vyjádření ze dne 30. 6. 2024, neboť s ohledem na jeho rozsah a obsah nelze než uzavřít, že takový úkon nelze považovat za účelný. Náklady odvolacího řízení tak činí částku 3 400 Kč.

20 O nákladech odvolacího řízení mezi žalobci a žalovaným č. 2 bylo rozhodnuto s ohledem na prohlášení žalovaného č. 2, že se náhrady nákladů odvolacího řízení vzdává.