Rozhodnutí 53 Co 193/2024-88

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 11. 2023 do zaplacení (výrok I.), žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 276 500 Kč s týmž úrokem z prodlení zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 25 136 Kč (výrok III.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované původně zaplacení částky 364 500 Kč jako nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného před [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 9 C 945/2001, které bylo zahájeno dne 7. 9. 2001 a pravomocně skončeno dne 9. 12. 2022. O zadostiučinění za dobu do 17. 3. 2014 bylo již rozhodnuto v řízení vedeném pod sp. zn. 42 C 48/2015. Za tuto fázi řízení žalovaná dobrovolně vyplatila částku 137 600 Kč a v řízení před soudem prvního stupně jí bylo přiznáno dalších 8 799 Kč a před odvolacím soudem 49 101 Kč.

2. Žalovaná po předběžném projednání nároku žalobkyni částečně vyhověla ohledně částky 67 750 Kč, když vycházela z částky 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení (za první dva roky z částky poloviční) a základní částku odškodnění snížila o 25 % pro složitost řízení, o 15 % z důvodu četnosti rozhodování soudu a o 5 % z důvodu podílu žalobkyně na délce řízení; naopak o 10 % zvýšila základní částku z důvodu postupu soudu. Akcentovala, že řízení se vyznačovalo skutkovou i právní složitostí, docházelo k širšímu dokazování listinami, bylo vypracováno několik znaleckých posudků, v průběhu řízení soud řešil řadu procesních otázek, rozhodováno bylo na třech úrovních soudní soustavy. Podle žalované se žalobkyni na délce řízení podílela opakovanými žádostmi o odročení nařízeného jednání a o prodloužení lhůty k doplnění důkazů. Žalobkyni tak bylo již celkově vyplaceno 195 500 Kč, což je částka dostačující.

3. Řízení bylo co do částky 67 750 Kč s příslušenstvím částečně zastaveno, neboť žalovaná tuto částku žalobkyni uhradila, a to v šestiměsíční lhůtě pro předběžné projednání nároku.

4. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku popsal svá skutková zjištění, která čerpal zejména ze spisu [Orgán veřejné moci] sp. zn. 9 C 945/2021 a ze spisu [Orgán veřejné moci] sp. zn. 42 C 48/2015, jakož i z důkazů dalších (body 8. až 13. rozsudku) – na tato skutková zjištění odvolací soud pro stručnost odkazuje.

5. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle vyjmenovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. (dále též jen „zákon“) a v prvé řadě dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu (což mezi účastnicemi nebylo ani sporné). Tento nesprávný úřední postup dosáhl takové intenzity, že je potřeba jej odškodnit finančním zadostiučiněním. Soud prvního stupně vycházel ze základní částky odškodnění ve výši 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení (za první dva roky z částky poloviční), což při celkové délce řízení 21 let a 3 měsíce představuje částku 405 000 Kč. Řízení hodnotil po skutkové a procesní stránce jako složitější, když jeho předmětem bylo vypořádání společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů) a tento typ řízení je obecně spojen s vyšší složitostí, zejména skutkovou a procesní. V daném případě musel být opakovaně zpracováván aktuální znalecký posudek, ve věci se konalo více soudních jednání, kde došlo k provedení celé řady listinných důkazů. Věc byla opakovaně rozhodována na třech stupních soudní soustavy, bylo rozhodováno o celé řadě procesních úkonů – např. o žádostech žalobkyně o osvobození od soudních poplatků, o návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření, o znalečném a podobně. Vzhledem ke složitosti řízení proto snížil základní částku o 40 %. O dalších 10 % snížil základní částku pro podíl žalobkyně na délce řízení. K návrhu žalobkyně několikrát došlo k odročení jednání, 3× požádala o prodloužení soudcovských lhůt pro doplnění tvrzení a důkazů, podala odvolání proti rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku, které následně vzala zpět, dále podala návrh na vydání předběžného opatření, aniž by současně složila odpovídající jistotu, dále podala odvolání do usnesení, kterým odvolací soud rozhodl o znalečném a odvolací řízení muselo být následně zastaveno pro nedostatek funkční příslušnosti.

6. Základní částku odškodnění navýšil o 15 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci, který se sice projevil v závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení, avšak nikoliv dostatečně. Soud v řízení totiž nepostupoval tak, aby bylo skončeno v přiměřené lhůtě, když vydal usnesení o přerušení řízení do doby pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 367/2003, avšak později se ukázalo, že výsledek tohoto řízení nemohl mít význam pro rozhodnutí soudu ve věci vypořádání společného jmění manželů, ale naopak rozhodnutí o tomto vypořádání bylo významné pro řízení vedené u Krajského soudu v Brně, které bylo také z toho důvodu přerušeno do rozhodnutí soudu ve věci vypořádání společného jmění. Došlo tak ke zbytečnému přerušení řízení od 15. 10. 2003 do 5. 3. 2007. K dalšímu významnému období nečinnosti došlo před Krajským soudem v Brně od 16. 6. 2011 do 25. 1. 2013, kdy nebyl ve věci učiněn žádný úkon. Dále byl v období od 21. 1. 2016 do 21. 4. 2017 zapůjčen spis [Orgán veřejné moci], kdy v řízení nebyl učiněn žádný úkon, přičemž dle obsahu spisu došlo pouze jednou k urgenci k vrácení spisu. Soud také v průběhu dovolacího řízení nesprávně vyzval účastníky k zaplacení soudního poplatku za dovolání a následně musel tuto chybu napravovat, čímž došlo k dalšímu prodloužení řízení. Naopak soud nesouhlasil s argumentací žalobkyně o „soudním ping – pongu“ s ohledem na to, že četnost opakovaného rozhodování ve věci nedosahovala takové míry, aby soud mohl k tomuto přihlédnout. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice třikrát zrušeno dovolacím soudem, nicméně soudy se musely v průběhu řízení vypořádat se změnou skutkového stavu (rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolacím soudem zrušeno dvakrát a třetí rozhodnutí dovolacího soudu mělo formu odmítacího usnesení – poznámka odvolacího soudu).

7. Význam řízení pro žalobkyni hodnotil soud prvního stupně jako mírně zvýšený s ohledem na to, že předmětem řízení byl mimo jiné rodinný dům, a z toho důvodu soud základní částku navýšil o 5 %.

8. Takto prvostupňový soud zrekapituloval, že základní částka zadostiučinění činí 405 000 Kč, snížena byla o 40 % za procesní a skutkovou složitost řízení a o 10 % za chování žalobkyně v řízení, navýšena o 15 % za postup soudu a o 5 % za význam řízení pro žalobkyni. Za celou dobu řízení tedy žalobkyni náleží odškodnění ve výši 283 500 Kč. Za období od 7. 9. 2001 do 17. 3. 2014 žalobkyně již obdržela zadostiučinění ve výši 195 500 Kč, za období od 18. 3. 2014 do 9. 12. 2022 žalovaná při mimosoudním projednání přiznala částku 67 750 Kč. Doposud tedy bylo žalobkyni celkem vyplaceno 263 250 Kč a vznikl jí nárok na doplacení částky 20 250 Kč, kterou soud přiznal, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

9. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 o.s.ř., když vycházel z toho, že žalobkyně byla v řízení plně úspěšná a výši těchto nákladů v odůvodnění podrobně vyčíslil.

10. Proti tomuto rozsudku (proti zamítavému výroku II.) podala žalobkyně odvolání. Neztotožňuje se se snížením základní částky o 40 % pro složitost řízení, zejména pak v situaci, kdy je tento závěr odůvodněn tím, že posuzovaný typ řízení je obecně spojen s vyšší složitostí zejména skutkovou a procesní. Naopak se domnívá, že řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je řízením jednodušším, neboť se jedná o jednu z nejčastěji řešených záležitostí v rámci justice. Skutečnost, že byl opakovaně zpracováván znalecký posudek, konalo se více jednání a věc byla rozhodována ve třech stupních soudní soustavy, představují okolnosti s ohledem na celkovou délku řízení zanedbatelné a nedokládají nic o složitosti řízení samotného. Opětovně poukázala na judikaturu Ústavního soudu o tzv. „soudním ping – pongu“ s důsledky neposuzování tzv. instančnosti řízení. V předchozím řízení (první fáze odškodnění) byla základní částka odškodnění z důvodu složitosti řízení snížena jen o 15 % a není důvodu, aby pro další fázi byla snížena podstatně více. Pokud takto soud postupoval, měl by vysvětlit, co se během další části řízení událo tak zásadního, že to mělo na posouzení složitosti řízení tak významný vliv. Ve druhé části řízení bylo navíc rozhodováno de facto od stolu. Nesouhlasí také se snížením základní částky o 10 % pro chování žalobkyně, protože výkon jejích práv jí nemůže být kladen k tíži. Rovněž v předchozím řízení byla základní částka odškodnění z tohoto důvodu snížena pouze o 5 %. Poukázala na zjevný nepoměr mezi krácením nároku o celých 50 % a pouhé navýšení o 15 %, což působí tak, že se na extrémní délce řízení podílela zejména samotná žalobkyně a složitost řízení, nikoli zjevné prodlení a tzv. soudní „ping – pong“. Domáhala se toho, aby byl rozsudek ve výroku II. změněn tak, že žalobě bude i ohledně této částky vyhověno.

11. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku v napadeném výroku jako věcně správného.

12. Zdůraznila, že v posuzované části řízení (od 18. 3. 2014) rozhodoval dvakrát odvolací soud a třikrát Nejvyšší soud, byli ustanoveni dva znalci ke zpracování znaleckých posudků, s čímž souvisí i rozhodování o znalečném, dále bylo opakovaně rozhodováno o osvobození od soudních poplatků, o návrhu na vydání předběžného opatření a o návrhu na přerušení řízení. Žalobkyně v posuzovaném řízení rovněž opakovaně žádala o prodloužení lhůty k vyjádření a všechny tyto okolnosti se objektivně promítly v délce trvání řízení a snížení základní částky o 40 % z důvodu složitosti řízení. Neobstojí tedy argumentace žalobkyně porovnávající hodnocení kritéria složitosti řízení za předchozí (první) část posuzovaného řízení, protože žalobkyně nebere v potaz průběh řízení v jeho další fázi a posuzování řízení jako celku. Četnost opakovaného rozhodování ve věci potom nedosahovalo takové míry, aby soud k tomuto mohl přihlédnout, navíc se soudy musely v průběhu řízení vypořádat se změnou skutkového stavu.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a v souvisejícím nákladovém výroku podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř., přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.

14. Soud prvního stupně provedl v posuzované věci dostatečně široké dokazování (nedostatky v tomto směru mu nejsou ani vytýkány), učinil z nich odpovídající skutková zjištění a na danou věc aplikoval správná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., včetně relevantní judikatury, přičemž odvolací soud se s nalézacím soudem neshoduje pouze v procentní modifikaci základní částky odškodnění stran kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení a jednání poškozené (žalobkyně), kterým přispěla k průtahům v řízení [§ 31a odst. 3 písm. c), d) zákona].

15. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak dále plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 183/13), z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto vyjmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Na závěr o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se tedy kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona projeví ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

16. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází dlouhodobě i ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srovnej část IV Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 nebo usnesení sp. zn 30 Cdo 10/2015).

17. Jde-li o kritérium složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) zákona], pak z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (představované například rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, sp. zn. 33 Cdo 675/2013 nebo sp. zn. 30 Cdo 1328/2009) vyplývá, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Doba projednávání sporu ve více instancích potom obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (k tomu viz též rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).

18. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona] je potom třeba zkoumat, zda tento postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popřípadě v rozporu postupu orgánů veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovouto skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.

19. Jde-li o složitost řízení, soud prvního stupně sice v odůvodnění rozsudku (bod 31.) zmínil, že posuzovaný typ řízení je obecně spojen s vyšší (zejména skutkovou a procesní) složitostí, nicméně na uvedené úvaze svůj závěr o snížení základní částky odškodnění o 40 % z tohoto důvodu nepostavil. Stejně tak nelze vycházet z toho, že daný typ řízení je naopak řízením jednoduchým (v rámci justice často projednávaným), neboť (jak bylo vyloženo výše) vždy je třeba vycházet z individuálních okolností konkrétního případu (nikoliv z toho, zda dané řízení může být – typově – jednodušší nebo složitější). Odvolací soud souhlasí s (celkovou) mírou snížení částky základního odškodnění o 40 % z důvodu složitosti řízení, avšak tento postup konkretizuje tak, že jde o složitost procesní (-10 %), složitost skutkovou (-10 %) a tzv. složitost instanční (-20 %). Jak vyplývá již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v průběhu řízení bylo rozhodováno o vícero dílčích otázkách (četnost procesních rozhodnutí), byly v něm opakovaně podávány znalecké posudky (složitost skutková) a věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy (ve věci samé rozhodoval soud prvního stupně jednou, odvolací soud třikrát a dovolací soud rovněž třikrát). Nejde v daném případě o situaci, kdy by nebylo možno přihlížet k instančnosti řízení, jak namítá žalobkyně, i když rozhodnutí odvolacího soudu bylo 2× zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu. V prvním rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4280/2015 byla (pro další řízení závazně) vyřešena otázka přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví úpadce (bývalého manžela žalobkyně), přičemž rozsudek byl zrušen proto, že výnosy z majetku (nájemné) je nutno vypořádat (i) za období od zániku bezpodílového spoluvlastnictví do jeho vypořádání. Druhým rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3360/2019 bylo odmítnuto dovolání žalované (zdejší žalobkyně) a rozsudek byl zrušen k dovolání žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadce) k řešení ceny vypořádávaných nemovitostí v souvislosti s tím, že jsou zatíženy zástavními právy.

20. Jde-li o kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) zákona (postup orgánů veřejné moci během řízení), považuje odvolací soud zvýšení základní částky odškodnění o 15 % za nedostačující. Jen ta období nečinnosti, která vypočítává soud prvního stupně v bodu 33. odůvodnění, dosahují v souhrnu délky šesti let a dvou měsíců, což je téměř 1/3 doby celkové délky řízení. Vezme-li odvolací soud v úvahu i to, že první dovolací řízení trvalo 1 rok a 8 měsíců, má za více odpovídající zvýšení základní částky odškodnění o 20 %.

21. Jde-li konečně o podíl žalobkyně na délce řízení, který soud prvního stupně ohodnotil snížením základní částky odškodnění o 10 %, má odvolací soud za to, že soudem prvního stupně vypočtené postupy žalobkyně (bod 32. rozsudku) nezpůsobily prodloužení řízení v takové míře, aby si to vyžádalo snížení základní částky odškodnění o 10 %. I z popisu průběhu namítaného řízení (bod 8.) naopak vyplývá, že o návrzích žalobkyně, které přispěly k prodloužení délky řízení, bylo rozhodnuto bezodkladně, a že i případné žádosti o odročení jednání, popřípadě o prodloužení lhůty, přispěly k prodloužení řízení maximálně v řádu měsíců. Tomu pak podle odvolacího soudu odpovídá snížení základní částky odškodnění z uvedeného důvodu pouze o 5 %.

22. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že základní částku odškodnění je třeba snížit celkem o 45 % a zvýšit o 25 % a celkové snížení tedy činí 20 %. Žalobkyni tak náleží celkem odškodnění ve výši 324 000 Kč, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 40 500 Kč s 15 % úrokem z prodlení z této částky od 21. 11. 2023 do zaplacení, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

23. Vyhovující výrok I. nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci.

24. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř., protože žalobkyně byla v řízení úspěšná. Ke správně vypočteným nákladům za řízení před soudem prvního stupně je třeba připočíst odvolací náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč ( podání odvolání), paušální náhradu výdajů 300 Kč a 21 % DPH z těchto částek (714 Kč). Náklady řízení před soudy obou stupňů tedy představují částku 29 250 Kč (25 136 Kč +4 114 Kč).