o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2024, č. j. 27 C 291/2023-107

1 Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 3 310 689 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6. 12. 2023 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II.).

2 Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody, která mu vznikla v důsledku nevedení účinného vyšetřování, čímž byla zmařena možnost jeho právního předchůdce [jméno FO], nar. [datum], resp. nyní žalobce domoci se neoprávněně odcizeného zboží ([podezřelý výraz]) z pronajatého skladu.

3 Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení, provedených listinných důkazů, zejména ze spisu [Orgán veřejné moci], sp. zn. [spisová značka], dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 4. až 10.), přičemž se vypořádal i s tím, proč nehodnotil další zjištění učiněná zejména z faktur za odcizené zboží. Odvolací soud na tato zjištění plně odkazuje.

4 Soud prvního stupně se po citaci § 1 odst. 1, § 2, § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8, § 13 odst. 1, § 14 odst.1, 3, § 15 odst. 2, § 26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) zabýval tím, zda je v postupu [Orgán veřejné moci] při prošetřování trestního oznámení právního předchůdce žalobce možné spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Pro tuto formu odpovědnosti je přitom rozhodující, že úkony tzv. úředního postupu samy nevedou k vydání rozhodnutí, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. V této věci však shromažďování podkladů vedlo k odložení věci v trestním řízení. Judikatura je pak ustálena na názoru, že v nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím o odložení trestního oznámení, nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 zákona OdpŠk (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, sp. zn. 25 Cdo 1643/2003 či sp. zn. 30 Cdo 1856/2016).

5 Prvostupňový soud zdůraznil, že předchůdce žalobce podal proti usnesení o odložení věci stížnost, která byla jako nedůvodná zamítnuta. Následně došlo k přezkumu postupu policejního orgánu s negativním výsledkem. Taktéž z výsledku přezkumu ze dne 2. 3. 2023 [Orgán veřejné moci] (dále jen „[Orgán veřejné moci]“) nelze dovodit, že by postup policejního orgánu byl nesprávný, resp. podnět žalobce byl shledán nedůvodným. I Ústavní soud uzavřel, že v oblasti účinného vyšetřování orgány činné v trestním řízení nepochybily. Stejně jako [Orgán veřejné moci] uvedl, že se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí policejního orgánu a dozorového státního zastupitelství po téměř sedmi letech, což možnost trestněprávního zásahu rovněž zásadně vyvrací. Soudu v kompenzačním řízení nepřísluší hodnotit, zda v předmětném jednání, které [jméno FO] v podaném trestním oznámení označil, bylo možno spatřovat trestný čin či nikoli, neboť to přísluší jen orgánům činným v trestním řízení. Soudu v kompenzačním řízení přísluší posoudit jen to, zda se policejní orgán trestním oznámením žalobce zabýval, zda učinil pro jeho objasnění příslušné úkony a zda při tom využil oprávnění, která mu právní předpisy svěřují. Této povinnosti policejní orgán dostál. Podané trestní oznámení [jméno FO] věcně zkoumal, předvolal si dotčené osoby k podání vysvětlení a shromáždil i další související spisový materiál. Policejní orgán sepsal podrobný záznam o zjištěných skutečnostech, z nichž vyplynulo, že nebylo zjištěno podezření ze spáchání některého z trestných činů, ani se nejedná o spáchání přestupku či jiného správního deliktu, a tak nezbylo, než šetření podle § 158 odst. 1 trestního řádu ukončit. Prvostupňový soud neměl co vytknout policejnímu orgánu v jeho postupu, který se zcela v souladu se svými pravomocemi trestním oznámením žalobce zabýval, vysvětlil, proč dospěl k závěru, že je neshledává důvodným a žalobce o tom v souladu s jeho žádostí vyrozuměl. Uzavřel, že žalobcem označený postup policejního orgánu nebyl nesprávným úředním postupem, což představuje nezbytnou podmínkou k tomu, aby mohla být vyvozena odpovědnost státu za škodu.

6 Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal, že nelze přepjatě formalisticky zamítnout žalobu pouze na základě toho, že nešlo o nesprávný úřední postup, protože prověřování orgánů činných v trestním řízení skončilo pravomocným rozhodnutím o odložení trestního stíhání. Tím bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Dále zdůrazňuje, že soud prvního stupně zcela opomněl podstatný obsah sdělení [Orgán veřejné moci] ze dne 2. 3. 2023, z něhož vyplývá, že lze předpokládat, že by orgány činné v trestním řízení řešily otázku oprávněnosti zadržovacího práva odlišně, tj. že by jej vyhodnotily jako neoprávněné. K závěrům, ke kterému dospěly civilní soudy, měly dospět i orgány činné v trestním řízení a nikoli prošetřování odložit. Bylo povinností těchto orgánů vést vyšetřování náležitě, zahájit trestní stíhání na základě podaného trestního oznámení a zajistit odcizené zboží (počítače právního předchůdce žalobce) nebo náhradní hodnoty. Nápravu neposkytl ani dozorující státní zástupce. Žalobci tím byla způsobena škoda. Stejně tak soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil závěry plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2023. Ústavní soud sám konstatoval, že u žalobce je založen nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem.

7 Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8 Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postačující skutková zjištění, z nichž při svém rozhodování vycházel i odvolací soud. Správným odvolací soud shledává i samo právní posouzení věci, když pro stručnost lze v tomto směru odkázat na shora shrnuté právní závěry přezkoumávaného rozsudku. Nad rámec právě uvedeného k odvolacím námitkám žalobce odvolací soud uvádí, že nemohou zvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně.

9 Žalobce spatřuje odpovědností titul státu podle OdpŠk v nesprávném úředním postupu orgánů činných v trestním řízení, které v souvislosti s jím podaným trestním oznámením proti neznámému pachateli nezahájily trestní stíhání a věc odložily. Nejvyšší soud sice ve své judikatuře a priori nedovozuje, že postupy [Orgán veřejné moci] nemohou představovat nesprávný úřední postup, trvá však na tom, že pro důvodnost nároku na náhradu škody způsobené jejím nesprávným úředním postupem musí být vyloučena uplatnitelnost nároku za nezákonné rozhodnutí a že i jinak musí být naplněny všechny předpoklady odpovědnosti státu (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1856/2016). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu se však rovněž podává, že jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk nelze uplatňovat pochybení a nedostatky, spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí si státní orgán neopatřil dostatek skutkových podkladů pro rozhodnutí nebo že předložené listiny nesprávně hodnotil a v důsledku toho je jím vydané rozhodnutí nesprávné (např. usnesení sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, či sp. zn. 30 Cdo 1079/2014). Hodnocení okolností, tedy zda je zde důvodné podezření ze spáchání trestného činu [podezřelý výraz], a je tak namístě zahájit trestního stíhání proti určité osobě, přitom bylo podstatou rozhodovací činnosti orgánů činných v posuzovaném trestním řízení a našlo odraz v samotném rozhodnutí o odložení věci podle § 159 odst. 1 trestního řádu. Odpovědnost státu by tak přicházela do úvahy pouze podle § 8 OdpŠk, tedy za nezákonné rozhodnutí. Nezbytnou podmínkou vzniku této formy odpovědnosti ale je, aby rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno. Za situace, kdy usnesení PČR o odložení věci nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, což ostatně žalobce ani netvrdil, není dána odpovědnost žalované ani podle § 8 OdpŠk. Nejsou tak splněny předpoklady pro odpovědnost státu za vzniklou škodu. Na tom nic nemůže změnit ani sdělení [Orgán veřejné moci] ze dne 2. 3. 2023, ani závěry usnesení Ústavního soudu.

10 Namítal-li žalobce, že Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 6. 2023 sám konstatoval, že u žalobce je založen nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, lze pouze konstatovat, že z tohoto usnesení takovýto kategorický závěr nevyplývá. Ústavní soud pouze uvedl, že žalobce by se mohl domáhat svého nároku nanejvýš jako nároku na náhradu škody z nesprávného úředního postupu. Současně však zdůraznil, že právo na účinné vyšetřování je právem toliko procesním, které zakládá povinnost státu vynaložit přiměřené prostředky na zjištění nejasného skutkového stavu, a nikoliv povinnost dospět ke konkrétnímu právnímu výsledku, a rovněž že je zjevné, že v oblasti účinného vyšetřování orgány činné v trestním řízení nepochybily. Pokud pak žalobce namítal porušení jeho konkrétních práv vyplývajících z Listiny, i v tomto rozsahu lze odkázat na závěry Ústavního soudu, podle kterých žalobci jako postupníkovi nepřísluší ani právo na účinné vyšetřování ani na užití trestněprávních prostředků ochrany jeho ústavních práv.

11 Nad rámec právě uvedeného nelze přehlédnout, že orgány činné v trestním řízení jak v usnesení o odložení věci, tak v rámci přezkoumávání stížnosti proti tomuto usnesení, zdůraznily princip subsidiarity trestní represe s tím, že účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž existuje spor ohledně splnění podmínek zadržovacího práva, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva a cestou občanského soudního řízení. Ostatně sám žalobce i takto postupoval, když se domáhal v občanskoprávním řízení náhrady škody za odcizené počítače proti osobám, jež podle něj porušily podmínky zadržovacího práva. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2019, č. j. 10 C 281/2017-134 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze dne 12. 2. 2020, č. j. 91 Co 316/2019-182 přitom vyplývá, že žalobci bylo v celém rozsahu uplatněného nároku ([podezřelý výraz]) vyhověno. K dotazu odvolacího soudu, proč žalobce neuplatnil v občanskoprávním řízení nárok v celém rozsahu, jak jej nyní požaduje po žalované, žalobce poukázal na vysoký soudní poplatek. Na tomto místě je tak nutné zdůraznit i princip subsidiarity odpovědnosti státu. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu je založena na názoru, že stát by za škodu vzniklou žalobci mohl odpovídat až subsidiárně v případě, že by žalobce nebyl úspěšný se svým nárokem vůči osobám, které jsou mu přímo zavázány (srov. obdobně např. v poměrech bezdůvodného obohacení rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, či sp. zn. 30 Cdo 1329/2019).

12 Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení.

13 O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.