Rozhodnutí 53 Co 181/2024-937

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 13 759 620 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 517 219 Kč ve lhůtě tří dnů (výrok II.).

2. Takto rozhodl (poté, co jeho původní mezitímní rozsudek, č. j. 33 C 222/2021 – 661, byl zrušen usnesením odvolacího soudu, č. j. 53 Co 261/2022-681) o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky jako pojistného plnění ze smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne [datum], ve znění dodatku ze dne [datum]. Pojistná smlouva zahrnovala i pojistné nebezpečí požáru, ke kterému došlo dne [datum] v objektu č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. st. [hodnota] v katastrálním území a obci [adresa] (v rámci areálu označovaného též jako budova č. [hodnota]). Příčina požáru nebyla zjištěna, v jeho důsledku byl objekt výrazně poškozen. Žalovaná pojistnou událost uznala a poskytla i pojistné plnění, spor mezi účastnicemi však panoval jednak v tom, jaká byla časová cena objektu v době požáru, a dále v tom, zda měla žalovaná právo krátit pojistné plnění o 25 % z důvodu porušení povinností původní žalobkyně majícího vliv na vznik a rozsah požáru.

3. Žalovaná namítala, že krácení pojistného plnění o 25 % bylo v souladu s pojistnou smlouvou s ohledem na to, že v předmětné budově byly uloženy vypočtené věci a materiály, které měly významný vliv na šíření, rozvoj a intenzitu požáru, když nedodržováním podmínek stanovených požárně bezpečnostním řešením žalobkyně porušila povinnost stanovenou v § 15 zákona o požární ochraně; žalobkyni je přičitatelné i porušení povinností společností [právnická osoba] jako nájemce vzhledem ke společnému užívání prostor.

4. V průběhu řízení vstoupila nynější žalobkyně na místo původní žalobkyně ([právnická osoba]) s ohledem na to, že v důsledku fúze sloučením na ni přešlo veškeré jmění zaniknuvší původní žalobkyně.

5. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku podrobně popsal svá skutková zjištění (na která se pro stručnost odkazuje) a zjištěný skutkový stav stručně shrnul tak, že mezi stranami bylo ujednáno pojištění mimo jiné proti požáru, týkalo se objektu č. p. [hodnota] v [adresa], kde dne [datum] vznikl požár, který objekt výrazně poškodil. Žalovaná poskytla částečné plnění, avšak uplatnila právo krátit je o 25 % z důvodu porušení povinností původní žalobkyní, tento rozdíl neuhradila ani po předžalobní výzvě. Později došlo k fúzi původní žalobkyně sloučením s nynější žalobkyní, která byla zapsána do obchodního rejstříku dne 24. 3. 2022.

6. Ve vztahu k požárně bezpečnostnímu řešení soud uvedl, že jeho konkrétní podoba ve vztahu ke konkrétnímu objektu je otázkou skutkovou a proto zjištění ohledně ní ve vztahu k předmětné budově čerpal z provedených důkazů, včetně znaleckých zkoumání. Na základě toho dospěl k závěru, že poslední zpracované požárně bezpečnostní řešení bylo kombinací původního řešení z doby výstavby budovy a dílčí změny zpracované v roce 2004 [tituly před jménem] [jméno FO]. Z jejího řešení zdůraznil, že počítalo s ponecháním části haly bez využití (jako místa odložení původního technologického zařízení) s tím, že do haly bude dováženo pouze množství materiálu k denní výrobě a hala nebude sloužit pro skladování surovin ani výrobků, a s tím, že pokud by mělo dojít k opětovnému využití nevyužívané části, bude nutno případně provést i nové posouzení. Již jen z toho je patrné, že stav reálného využití budovy v roce 2017, kdy v ní byly uskladněny minimálně desítky tun (podle šetření Hasičského záchranného sboru dokonce stovky tun) tuků, respektive olejů a řada dalších materiálů, vozidel a věcí, nemohl s požárně bezpečnostním řešením budovy korespondovat. K tomuto závěru dospěl i znalecký posudek [právnická osoba] (dále též jen znalecký ústav), který v tomto směru pokládal soud za naprosto logický. Závěry znaleckého ústavu, že při skladování desítek tun tuků došlo k podstatnému zvýšení požárního zatížení budovy oproti projektovanému stavu, se v tomto kontextu jeví jako i laicky snadno pochopitelné. Tento znalecký posudek poukázal též na stavební úpravy zahrnující propojení dříve oddělených požárních úseků č. 2 a 3 a garážování různých vozidel jako na skutečnosti, které byly rovněž v rozporu s požárně bezpečnostním řešením budovy. I tyto závěry se jeví jako logické a soud z nich proto vycházel. S ohledem na to, že již tato zjištění byla postačující pro posouzení věci, nezabýval se přesným stanovováním, kolik stovek tun tuků a kolik různých dalších hořlavých látek bylo v budově uskladněno. Dále soud prvého stupně vycházel z prokázané skutečnosti, že skladování látek v rozsahu podstatně převyšujícím míru požárního zatížení předpokládanou požárně bezpečnostním řešením budovy prováděla jak žalobkyně, tak i společnost [právnická osoba] jako nájemce. Původní žalobkyně a žalobkyně (personálně propojené a posléze fúzující) si musely být vědomy, že společnost [právnická osoba] pronajatou část prostorů v budově ke skladování používá. To vyplývá nejen ze samotné nájemní smlouvy (kde jsou prostory pronajaty jako skladovací), ale i z popisu rozmístění nádrží a dalších zařízení v budově jednotlivými zaměstnanci žalobkyně a společnosti [právnická osoba], z něhož je patrné, že zaměstnanci obou těchto společností měli přinejmenším základní přehled o činnosti druhé společnosti v předmětné budově.

7. Pokud šlo o samotný vznik, průběh a rozvoj požáru, z dokazování vyplynulo, že příčinu požáru ani jeho přesný průběh s jistotou nelze stanovit. Byť se jednotlivé předložené znalecké posudky v určitých detailech lišily, žádný z nich ani netvrdil, že by konkrétní příčina požáru byla prokazatelná. Znalecký ústav výslovně uvedl, že přesný průběh šíření požáru nelze stanovit a nelze ani procentuálně stanovit, jaký vliv hořlavý materiál a odstavená vozidla měly na rozvoj a intenzitu požáru; jejich vliv od sebe nelze odlišit. K tomu soud podotkl, že s ohledem na to pokládal za bezpředmětné pokoušet se průběh požáru nějak konkrétněji rekonstruovat, neboť to zjevně není reálně možné. Znalecký ústav nicméně dále uvedl, že kdyby v objektu byly pouze věci souladné s požárně bezpečnostním řešením, požár by byl jistě pomalejší a méně intenzivní, bylo by kratší vyhořívání a bylo by též nižší poškození objektu, byť by bylo spekulativní modelovat rozdíl jeho průběhu oproti skutečnosti. Další předložené znalecké posudky se soustředily spíše na to, do jaké míry bylo užívání objektu souladné s příslušným požárně bezpečnostním řešením. Znalecké posudky znalce [jméno FO] a znaleckého ústavu akcentovaly, že způsob užívání objektu znamenal zvýšení požárního zatížení oproti předpokládanému stavu. Shodný závěr uvedli znalci [jméno FO] a [jméno FO] v posudku předloženém žalobkyní, pouze s tím, že umístění nadměrného množství hořlavých a nebezpečných látek a dlouhodobé porušování povinností v oblasti požární ochrany přičetli pouze společnosti [právnická osoba]

8. Dále soud prvního stupně vycházel z prokázané skutečnosti, že někdy po roce 2004 a před rokem 2016 došlo k vybudování sekčních vrat v dělící stěně mezi požárními úseky č. 2 a 3, čímž byly tyto úseky z požárního hlediska spojeny, a že provoz v budově probíhal v podstatné míře ve společném prostoru (hlavní hale), v němž se činnosti jednotlivých uživatelů bezprostředně ovlivňovaly a prolínaly mimo jiné pohybem lidí, techniky a materiálu.

9. Po právní stránce aplikoval soud prvního stupně na daný případ ustanovení § 2758 odst. 1 a § 495 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 2014 (o. z.), ve spojení s ujednáním účastnic obsaženým v čl. 16 odst. 3 Všeobecných pojistných podmínek žalované pro pojištění majetku a odpovědnosti (č. P-100/14), jehož znění odpovídá úpravě obsažené v § 2800 odst. 2 o.z., a dále ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně.

10. Dospěl k závěru, že způsob užívání předmětné budovy, přinejmenším její hlavní halové části, žalobkyní a společností [právnická osoba] lze pokládat za společné užívání ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o požární ochraně. Tím není dotčeno, že dílčí plochy a zařízení mohly sloužit výlučně jedné nebo druhé společnosti. Zároveň ale vzhledem k jejich rozmístění a pouze částečnému fyzickému oddělení se činnosti obou společností v téže halové prostoře vzájemně ovlivňovaly a významná část ploch v budově musela sloužit jako komunikační trasy pro pracovníky i techniku obou společností. Smyslem uvedeného ustanovení zákona o požární ochraně nepochybně je, aby právě v tomto typu případů, kdy působení více různých subjektů v jednom místě může vyvolat nejasnost ohledně řízení či koordinace požární ochrany, byla jednoznačně určena za to odpovědná osoba. Tou byla původní žalobkyně jako vlastník; žádnou smlouvou totiž nedošlo k celkovému přenesení odpovědnosti (za celou budovu, ne případně jen za nějakou plochu v hale, což by z vyložených důvodů nebylo vůbec relevantní) na někoho jiného. Prvostupňový soud zdůraznil i to, že původní žalobkyně spojila či umožnila spojení požárních úseků č. 2 a 3, aniž by nechala nově posoudit požární bezpečnost budovy. Původní žalobkyni přitom nemůže plně zbavovat odpovědnosti, ani kdyby např. stavební úřad nesoulad nezjistil či na něj nijak nereagoval. Došlo tedy k porušení povinností jak žalobkyní coby pojistníkem, tak původní žalobkyní coby jedním z pojištěných. Podle smluvního ujednání i podle zákonné úpravy je to důvodem pro krácení pojistného plnění v případě, že takové porušení mělo podstatný vliv na vznik, průběh či rozsah požáru. Přesné zjištění, jak tato porušení ovlivnila požár, nebylo možno učinit, neboť vliv jednotlivých faktorů nebylo možno kvantifikovat. Zároveň ale bylo znaleckým posudkem znaleckého ústavu konstatováno, že kdyby v objektu byly pouze věci souladné s požárně bezpečnostním řešením, požár by byl pomalejší, méně intenzivní, kratší a vedl by k nižšímu poškození objektu. Soud tedy uzavřel, že nezbytná příčinná souvislost zde dána byla. Stanovení adekvátního rozsahu snížení pojistného plnění je pak podle soudu prvního stupně věcí určité úvahy, neboť v tomto případě platí, že nelze přesně vypočíst, o co by škoda na objektu bývala mohla být nižší. Dospěl k závěru, že krácení o nejméně 25 % bylo opodstatněné, když, jak vyložil v odůvodnění rozsudku, porušení povinností nebylo marginální, nýbrž znamenalo podstatný rozpor s požárně bezpečnostním řešením, přičemž jeho závažnost zvyšovalo i to, že původní žalobkyně přinejmenším tolerovala současné významné porušování řádného stavu společností [právnická osoba], a dále to, že původní žalobkyně byla jako vlastník budovy podle § 2 odst. 2 zákona o požární ochraně odpovědná za plnění povinností na úseku požární ochrany ve vztahu k celé budově včetně pronajatých ploch. Uzavřel tedy, že žalovaná byla oprávněna pojistné plnění o 25 % snížit, jak učinila, což nutně vede k závěru, že podaná žaloba je již co do základu nároku nedůvodná.

11. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle procesního úspěchu žalované (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) a výši nákladů v odůvodnění rozhodnutí vyčíslil.

12. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Namítla, že závěr soudu prvního stupně o tom, že provoz v budově probíhal v podstatné míře ve společném prostoru, je v rozporu s provedenými důkazy. V tomto směru odkázala na odůvodnění rozsudku, v němž soud uvedl, že na základě prohlášení o užívání pronajatých prostor včetně prohlášení učiněné společností [právnická osoba] dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně i každý ze šesti subjektů, které předložily prohlášení, skutečně užívaly v předmětné budově prostory tak, že tyto se nepřekrývaly. Zjištění soudu prvního stupně tedy provedenému dokazování v tomto smyslu neodpovídá a tento skutkový závěr neplyne ani z dalších v řízení provedených důkazů. Skutkové zjištění soudu o propojení požárních úseků č. 2 a 3 je rovněž nesprávné, a navíc soud k této skutečnosti neměl přihlížet, neboť tvrzení týkající se tohoto porušení povinností ze strany žalobkyně žalovaná uvedla až po koncentraci řízení. Znalecký posudek znaleckého ústavu byl zpracován rovněž po koncentraci řízení a nelze v jeho případě postupovat podle § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a žalovaná tedy nemohla splnit svou povinnost tvrzení tím, že by na tuto listinu odkázala. Stejně tak žalovaná do koncentrace řízení netvrdila, že za porušení povinností považuje také vybudování sekčních vrat. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že bylo prokázáno, že v budově skladovala látky v rozsahu převyšujícím míru požárního zatížení předpokládanou požárně bezpečnostním řešením budovy, a že by o množství konkrétního materiálu skladovaného společností [právnická osoba] před požárem věděla. I podle znaleckého ústavu podle žalované požární zatížení umožňovalo skladovat v budově i jiný materiál. Za zásadní nedostatek považuje to, že žalovaná neprokázala, jaký vliv měl materiál žalobkyně umístěný v budově na šíření a intenzitu požáru a jeho následky. Jde o otázku skutkovou a teprve jejím prokázáním je nárok na snížení pojistného plnění prokázán co do svého základu. Podmínkou pro vznik práva na sankční snížení pojistného je, že došlo ke zvětšení rozsahu následků pojistné události, a to pokud jde konkrétně o samotnou budovu č. [hodnota], a nikoliv o její zařízení a vybavení. Bez řádného zjištění výše zvětšení rozsahu následků nelze přijmout závěr o tom, že jsou splněny podmínky pro sankční krácení pojistného. V řízení potom nikdy nebylo prokázáno, jaký vliv mělo mít porušení povinností na intenzitu a následky požáru. Ani posudek znaleckého ústavu žádná konkrétní porušení povinností ze strany žalobkyně, pokud jde o jiný materiál a jeho konkrétní množství, neprokázal, neprokázal ani to, jaký vliv mělo porušení povinností žalobkyně na zvětšení rozsahu následků pojistné události. Posudek znaleckého ústavu vliv materiálu na šíření a intenzitu požáru nejen neprokazuje, ale je v něm výslovně uvedeno, že nelze stanovit vliv uskladněného materiálu na šíření, rozvoj a intenzitu požáru. I zástupce znaleckého ústavu při svém výslechu uvedl, že by bylo spekulativní modelovat, jaký by byl rozdíl v průběhu požáru, kdyby v objektu nebyly hořlavé látky a materiály. Závěr znaleckého ústavu o tom, že kdyby v objektu byly pouze věci souladné s požárně bezpečnostním řešením, požár by byl pomalejší, méně intenzivní, kratší a vedl by k nižšímu poškození objektu, je nesprávný a v rozporu s provedenými důkazy. Za nesprávné považuje právní hodnocení věci ve vztahu k § 2 odst. 2 zákona o požární ochraně. Z uvedeného ustanovení nevyplývá, že by se vyjma převodu výkonu povinností, vyplývajících z norem veřejného práva, tedy povinností na úseku požární ochrany, měla převádět také odpovědnost za porušení všech povinností na úseku požární ochrany včetně odpovědnosti deliktní. Z doslovného výkladu uvedeného ustanovení nelze vyvodit, že v případě, že je uzavřena smlouva, anebo v případě, kdy plní povinnosti vlastník budovy, dochází nejen k přenosu výkonu povinnosti na úseku požární ochrany, ale i k přenosu veřejnoprávní odpovědnosti za plnění povinností, včetně odpovědnosti deliktní. V této souvislosti poukázala na přestupkové řízení vedené proti společnosti [právnická osoba] Ve vztahu k aplikaci § 136 o.s.ř. pak poukázala na to, že aplikace uvedeného ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, je-li jistý právní základ nároku a dále musí být výše nároku zjistitelná s nepoměrnými obtížemi, popřípadě vůbec. V tomto případě posouzení zvýšení rozsahu následků je podmínkou vzniku nároku a bez prokázání této podmínky není prokázán právní základ nároku na sankční snížení pojistného. Závěr soudu prvního stupně o odpovídajícím snížení pojistného plnění o 25 % považuje za nepřezkoumatelný.

13. Žalobkyně podala odvolání i proti nákladovému výroku II. a argumentovala, že žalované neměla být přiznána náhrada nákladů řízení za vyjádření ze dne 18. 3. 2022 a 7. 4. 2022, dále pak za podání ze dne 11. 11. 2022 a vyjádření (závěrečný návrh) ze dne 12. 1. 2024. Krom toho má za to, že byly splněny podmínky pro aplikaci § 150 o.s.ř., neboť to byla žalovaná, kdo svým chováním zapříčinil zahájení soudního řízení, když při vyřizování pojistné události řádně nezdůvodnila své rozhodnutí snížit pojistné plnění a ani jí nepředložila znalecký posudek zpracovaný [jméno FO]. Ani ve vyjádření k žalobě žalovaná neuvedla, jak byly kumulativně naplněny podmínky smluvního ujednání.

14. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Akcentovala, že soud správně dovodil, že jím zjištěná míra porušení požárně bezpečnostních předpisů je dostačující pro závěr, že žalobkyně porušila své povinnosti na úseku požární bezpečnosti podstatným způsobem. Rozsudek se neopírá výlučně o znalecký posudek znaleckého ústavu, ale i o další v řízení provedené důkazy. Ze samotné skutečnosti, že se části užívaných prostor nepřekrývaly, nelze bez dalšího uzavřít, že prostory nebyly užívány společně, ale je třeba vzít v úvahu veškeré souvislosti včetně toho, že prostory dvou největších uživatelů (žalobkyně a [právnická osoba]) od sebe navíc nebyly dostatečně fyzicky odděleny a představovaly jen různé plochy ve společné hale. Je nepochybné, že požární bezpečnost haly musí být řešena jako celek, když případný požár zasáhne všechny prostory dané haly bez ohledu na to, kde má kdo složený jaký materiál. Právě skutečnost, že části haly užívané různými osobami nebyly od sebe dostatečně odděleny, je základem pro závěr, že hala byla těmito osobami užívána společně. V této souvislosti odkázala na jednotlivé v řízení provedené důkazy spolu s nákresem prostor s označením, kdo jaké prostory v hale užíval. K závěru znalce [jméno FO] ohledně výkladu ustanovení § 2 zákona o požární ochraně nelze přihlížet, neboť znalci žádné právní hodnocení nepřísluší (v souladu s odkazovanou judikaturou). Žalobkyně se snaží o popření své odpovědnosti jako vlastníka budovy plynoucí ze zvláštní úpravy § 2 odst. 2 zákona o požární ochraně, avšak podle této úpravy je to žalobkyně, kdo je povinen plnit povinnosti na úseku požární ochrany, když mezi tyto povinnosti patří i povinnost splnění podmínek požární bezpečnosti stanovené v předepsané dokumentaci požární ochrany. Jednou z takových podmínek je skladování pouze takového množství materiálu a látek, které je požárně bezpečnostním řešením připuštěno, tuto povinnost však žalobkyně jednoznačně nedodržela. Svou argumentací tak usiluje o eliminaci následků takového porušení, když se hájí tím, že o skladování látek společností [právnická osoba] nevěděla; to je ovšem bez právního významu, jelikož o tom jako vlastník budovy vědět měla a mohla. Nadto je z dokazování zřejmé, že překračování povoleného množství skladovaných látek a materiálů probíhalo v objektu dlouhodobě a rozsáhle. Vlastník budovy nemůže těžit z případné vlastní rezignace na zcela elementární kontrolu dodržování požárně bezpečnostních předpisů nájemci v jeho budově, tím spíš, když mu tuto povinnost ukládá přímo zákon. Jde-li o závěry o podstatném zvětšení rozsahu požáru v důsledku porušení povinností na úseku požární ochrany, soud prvního stupně v rozsudku uzavřel, že závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu považuje za zásadní, logické a srozumitelné. Je plně představitelná situace, kdy nelze přesně stanovit vliv jednotlivých věcí nebo látek, současně však lze konstatovat, že jejich přítomnost v souhrnu nutně musela způsobit vyšší intenzitu vzniklého požáru. Okolnost, že se nepodařilo zjistit místo vzniku požáru a stanovit jeho konkrétní průběh a zároveň vyčíslit vliv jednotlivých uskladněných věcí a látek na rozvoj a šíření požáru, nevylučuje závěr, že kdyby v dané budově byly pouze věci a látky odpovídající požárně bezpečnostnímu řešení, byl by požár nepochybně méně intenzivní, pomalejší a s menšími následky. V této souvislosti odkázala na výpověď pověřeného zástupce znaleckého ústavu. Ohledně argumentace ve vztahu k § 2 odst. 2 zákona o požární ochraně se pozastavila nad tím, že předmětem zdejšího řízení není, nikdy nebylo a z povahy věci ani nemůže být řešení sankce za jakýkoliv správní delikt na úseku požární ochrany. Pro toto řízení je zásadní posouzení, zda žalobkyně porušila svou povinnost. Přechod povinností na úseku požární ochrany na vlastníka prostor užívaných společně více právnickými osobami nebo podnikajícími fyzickými osobami žalobkyně nesporuje. Její argumentace týkající se nemožnosti přenosu veřejnoprávní deliktní odpovědnosti na vlastníka prostor je proto v dané věci irelevantní. Souhlasí s tím, že předpokladem pro aplikaci § 136 o.s.ř. je prokázání základu nároku. Podle žalované ale soud pro posouzení, zde základ nároku je dán, nepoužil úpravu ustanovení § 136 o.s.ř. a neurčil tedy tuto skutečnost podle své úvahy. Naopak svůj skutkový závěr o opodstatněnosti nároku na krácení pojistného plnění opřel o závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu, ze kterého vyplynulo, že porušení předpisů požární ochrany, za něž je odpovědná žalobkyně, mělo podstatný vliv na rozvoj a intenzitu požáru.

15. Žalobkyně se poté ještě písemně vyjádřila.

16. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl poté k závěru, že odvolání není důvodné.

17. Soud prvního stupně provedl s ohledem na charakter uplatněného nároku dostatečné dokazování, z provedených důkazů učinil jim odpovídající skutková zjištění, která přiléhavě hodnotil ve vztahu k užitým hmotněprávním normám, respektive smlouvě uzavřené mezi účastnicemi, a ani v jeho procesním postupu neshledává odvolací soud žádná pochybení. Odůvodnění rozsudku, s nímž se odvolací soud zcela ztotožňuje, naopak považuje za pečlivé, podrobné, logické a srozumitelné. Nedůvodnost odvolání pak vcelku přiléhavě hodnotí i žalovaná ve svém vyjádření. K věci samé a k odvolacím námitkám žalobkyně proto odvolací soud dodává pouze následující.

18. Odvolací soud neshledává žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními prvostupňového soudu a provedenými důkazy stran závěru o společném užívání haly č. [hodnota]. Z prohlášení šesti subjektů, na které poukazuje žalobkyně, neučinil totiž soud zjištění o tom, že každý z nich užíval jen své „vlastní“ prostory – v bodě 26. pouze uvedl, že provedl důkaz těmito prohlášeními a co bylo jejich obsahem. Svůj skutkový závěr o společném užívání prostor opřel o jiné v řízení provedené důkazy a svůj skutkový závěr v tomto ohledu odůvodnil rovněž bodu 26. rozsudku, i ve spojení s bodem 46. Uvedenou otázku řešil soud zjevně z hlediska občanskoprávní (soukromoprávní) odpovědnosti žalobkyně za porušení jejích povinností, nikoli z hledisek otázek řešených Hasičským záchranným sborem v přestupkovém řízení. Uvedená otázka pak souvisí i s výkladem § 2 odst. 2 zákona č. 136/1985 Sb., o požární ochraně. Nad rámec výkladu uvedeného v bodě 46. lze uvést, že ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně (v rozporu s požárně bezpečnostním řešením z roku 2004) fakticky spojila původně dva oddělené požární úseky (jimiž se rozumí prostory ve stavebním objektu, oddělené od ostatních požárních úseků požárně dělícími konstrukcemi nebo požárně bezpečnostním zařízením) v jeden úsek, z čehož nutně musí vyplynout závěr o společném užívání celého tohoto prostoru ve vztahu k plnění povinností na úseku požární ochrany. Je tak zároveň logické, že (nebyla-li navíc uzavřena smlouva o plnění povinností na úseku požární ochrany) plnění těchto povinností bylo věcí vlastníka (žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně). Nejedná se tedy o žádný přenos odpovědnosti za správní delikt, jak argumentuje odvolatelka (k žádné takové úvaze ani soud prvního stupně nedospěl). Z tohoto pohledu se pak nejeví významným, kde (v které části objektu) se nacházely jednotlivé hořlavé věci, látky a materiály, případně komu patřily, popřípadě zda žalobkyně o nich věděla.

19. Ze skutkových zjištění (znaleckého posudku znaleckého ústavu) jednoznačně vyplývá, že v důsledku stavebních úprav došlo ke spojení požárních úseků č. 2 a 3, které je třeba v době požáru považovat za jeden úsek, v těchto prostorách došlo k několikanásobnému překročení množství hořlavých látek, prostory byly využívány jinak (i ke skladování surovin, propanbutanových láhví, výrobků a hořlavých materiálů), byly v nich garážovány nejméně dva nákladní automobily a další pracovní stroje a došlo ke stavebním úpravám a dispozičním změnám a změnám využití prostor, to vše v rozporu s požárně bezpečnostním řešením z roku 2004. Ve vztahu ke zjištění o vlivu uvedených porušení na vznik, rozvoj a intenzitu požáru pak dospěl znalecký ústav k tomu, že hořlavé látky umístěné v budově k tomu výrazně přispěly, tlakové láhve a automobily a pracovní stroje k tomu přispěly. Rozsah a množství porušení povinností tedy i podle odvolacího soudu vede k závěru, že porušení těchto povinností mělo podstatný vliv minimálně na zvětšení rozsahu následků pojistné události (čl. 16 odst. 3 všeobecných pojistných podmínek, § 2800 odst. 2 o.z.) a je tudíž dán vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a jedním z předpokládaných následků (zvětšení rozsahu následků pojistné události). K těmto porušením lze rovněž odkázat na znění § 15 odst. 1 zákona o požární ochraně o povinnosti zpracovávat předepsanou dokumentaci požární ochrany, plnit podmínky požární bezpečnosti v ní stanovené a udržovat ji v souladu se skutečným stavem. Závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu (jak již uvedl soud prvního stupně) jsou jednoznačné, přesvědčivé a logické, nejsou ani (ohledně vlivu porušení povinností na rozsah následků požáru) v rozporu s ostatními důkazy, včetně dalších znaleckých posudků. Jestliže zároveň byl zástupce znaleckého ústavu před soudem opakovaně slyšen a odpovídal na dotazy, a ani z ústně podaného posudku nevyplynula žádná potřeba doplnění posudku či jeho revize, postupoval soud prvního stupně správně, jestliže z tohoto znaleckého posudku také vycházel. Jde přitom o závěry odborné, které soud sám přezkoumávat nemůže.

20. Skutečnost, že znalecký ústav objektivně nemohl určit v procentech míru vyššího následku požáru, neznamená žádnou „spekulaci“ v jeho závěrech, či v hodnotícím úsudku soudu o rozsahu krácení pojistného plnění, stejně jako nejde o žádný rozpor se závěry uvedenými ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2022. Je-li totiž správný závěr o podstatném vlivu porušení povinnosti na rozsah následků požáru, nelze jen proto, že tyto zvýšené následky se nepodařilo kvantifikovat, odepřít žalované uplatnění práva na krácení pojistného plnění. V takovém případě je úlohou soudu postupem podle § 136 o.s.ř. vlastní úvahou určit výši nároku (zde rozsah krácení pojistného plnění). Soud prvního stupně tímto způsobem jistě neřešil samotný základ nároku (ten vyplývá ze závěru o příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a jeho podstatným vlivem na rozsah následků požáru), nýbrž řešil jeho výši – rozsah krácení pojistného plnění o 25 %. Úvahu soudu prvního stupně dle odůvodnění v bodě 49. nelze označit za nepřezkoumatelnou, navíc je v ní odkazováno na ostatní zjištění v řízení učiněná. I odvolací soud má za to, že rozsah porušení povinností (rozpory s požárně bezpečnostním řešením z roku 2004) spolu se závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu o jejich vlivu na rozsah následků požáru jednoznačně odůvodňuje krácení pojistného plnění nejméně o 25 %.

21. Za nedůvodnou považuje odvolací soud konečně i argumentaci stran porušení zásady koncentrace řízení (bod 4.2 odvolání). Nutnost podání znaleckého posudku (respektive zjištění o tom, do jaké míry přispělo porušení povinnosti žalobkyní ke zvýšení následků požáru) vyplynulo ze zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu. Zjištění o propojení požárních úseků, případně vybudování sekčních vrat přitom bylo obsahem samotného znaleckého posudku a bylo jedním z důvodů pro závěr o vlivu porušení povinností na rozsah a následky požáru, a ve své podstatě šlo o otázku odbornou, tedy nikoliv skutkovou. Účastníkům navíc nelze upřít uplatnění argumentace vycházející z v řízení provedeného důkazu, nutnost jehož provedení vycházela ze závěrů zrušujícího usnesení odvolacího soudu.

22. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

23. K částečné změně (§ 221a o.s.ř.) došlo jen ve výroku II. o nákladech řízení. Žalované neměla být přiznána náhrada nákladů řízení za vyjádření ze dne 7. 4. 2022 a za písemný závěrečný návrh ze dne 12. 1. 2024. Vyjádření ze dne 7. 4. 2022 bylo podáno na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení, ta však měla být uvedena (souhrnně) již ve vyjádření k žalobě. Pokud žalovaná neuvedla všechna skutková tvrzení ke své obraně, je podání, jímž tato tvrzení doplňuje, z hlediska § 142 odst. 1 o.s.ř. úkonem neúčelným. Ústní jednání konané dne 13. 12. 2023 bylo odročeno za účelem přednesu či přečtení závěrečných návrhů. Žalovaná vyhotovila písemný závěrečný návrh dne 12. 1. 2024 a doručila jej soudu před posledním jednáním ve věci, které se konalo dne 17. 1. 2024 a při tomto jednání na něj odkázala. I tento úkon je tedy neúčelným a náhrada nákladů za něj nepřísluší. Naopak vyjádření ze dne 18. 3. 2022 obsahovalo nejen doplnění tvrzení na výzvu soudu, ale i vyjádření k podání žalobkyně ze dne 15. 2. 2022 a ze dne 28. 2. 2022. Vyjádření ze dne 11. 11. 2022 obsahem spisu není, žalobkyně měla zřejmě na mysli vyjádření ze dne 29. 11. 2022. Zde ovšem šlo o vyjádření k výzvě soudu nesouvisející s nedostatkem tvrzení, nýbrž šlo o totožnou výzvu pro obě účastnice (výzva ze dne 11. 11. 2022). Žalované tedy nenáleží náhrada nákladů řízení v rozsahu dvou úkonů právní služby (-121 290 Kč). Odvolací soud proto nákladový výrok změnil tak, že výše nákladů řízení činí 1 359 929 Kč, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil. Neshledal zároveň podmínky pro aplikaci mimořádného ustanovení § 150 o.s.ř. Argumentace, že pokud by žalovaná řádně před podáním žaloby odůvodnila snížení pojistného plnění, tak by k podání žaloby nemuselo dojít, takovým mimořádným důvodem není. Taková úvaha je ryze hypotetická, navíc popřená samotným postupem žalované v řízení, která se nespokojila s rozhodnutím soudu prvního stupně a podala proti němu odvolání. Z toho zároveň nemůže vzejít závěr, že žalovaná podání žaloby zapříčinila.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., protože žalovaná byla v této fázi řízení procesně úspěšná. Její náklady spočívají v odměně advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 49 820 Kč, což spolu s paušální náhradou výdajů 2× 300 Kč a 21 % DPH z těchto částek představuje náklady ve výši celkem 121 290 Kč.