pro zaplacení 118 343 Kč s příslušenstvím

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 593 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 19. 10. 2024 do zaplacení ve lhůtě 15 dnů (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 107 750 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 226 Kč ve lhůtě 15 dnů k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 118 343 Kč s příslušenstvím jako odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení u Okresního soudu ve [místo] pod sp. zn. [spisová značka] (posuzované řízení), přičemž toto řízení bylo od 3. 1. 2020 (správně od 31. 8. 2019 – poznámka odvolacího soudu) do skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka] (vedlejší řízení).

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobkyně byla za nepřiměřeně dlouze vedené posuzované řízení odškodněna částkou 11 282 Kč a za vedlejší řízení částkou 42 750 Kč. Posuzované řízení bylo přerušeno z důvodu vedení vedlejšího řízení, jehož účelem bylo určení vlastnického práva k nemovitostem, v posuzovaném řízení šlo o vyklizení těchto nemovitostí. Šlo o tzv. sbíhající se řízení, z nichž vzniká jediná újma, a proto poskytla za posuzované řízení odškodnění za dobu celkem 9 měsíců a 18 dní, vycházela z částky 15 000 Kč za 1 rok trvání řízení a základní částku odškodnění snížila o 5 % z důvodu složitosti řízení.

4. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku popsal průběh posuzovaného řízení (bod 6.), které dosud není skončeno, i vedlejšího řízení (bod 7.), které skončilo odmítnutím odvolání tamní žalobkyně usnesením Krajského soudu v [místo] ze dne 14. 12. 2023. Vycházel dále z nesporné skutečnosti, že žalobkyně byla za vedlejší řízení odškodněna částkou 42 750 Kč, a to za celou dobu trvání tohoto řízení, tedy včetně období, po které bylo posuzované řízení přerušeno.

5. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle vyjmenovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“) a vyšel z následujících závěrů. Posuzované řízení (o vyklizení nemovitých věcí) trvá ve vztahu k žalobkyni od podání žaloby, tj. 13. 6. 2019, dosud (do rozhodnutí soudu prvního stupně – poznámka odvolacího soudu), tedy 5 let a 7 měsíců, soud však při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z délky řízení 14 měsíců, neboť posuzované řízení bylo přerušeno do pravomocného skončení vedlejšího řízení o určení vlastnického práva usnesením, které nabylo právní moci dne 31. 8. 2019, o pokračování posuzovaného řízení bylo rozhodnuto usnesením z 24. 1. 2024, které nabylo právní moci dne 14. 2. 2024. Posuzované řízení tedy bylo přerušeno od 31. 8. 2019 do 14. 2. 2024, žalobkyně však již byla za újmu v důsledku nepřiměřené délky vedlejšího řízení odškodněna. V opačném případě by došlo k duplicitnímu odškodnění žalobkyně i za dobu, po kterou bylo posuzované řízení přerušeno, proto prvostupňový soud uzavřel, že se jedná ve smyslu judikatury dovolacího soudu o dvě souběžně probíhající řízení, jejichž předmět spolu natolik úzce souvisí, že rozhodnutí v jednom z nich, konkrétně v řízení vedlejším, je určující i pro rozhodnutí v řízení posuzovaném. Po dobu, po kterou bylo posuzované řízení přerušeno pro řízení vedlejší, pak újma, kterou žalobkyně vytrpěla délkou trvání obou těchto řízení, je proto újmou jedinou a náleží jí odškodnění jediné. Naopak jí tedy nenáleží odškodnění za období vedení řízení, kdy paralelně probíhala souběžná řízení (zde soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 846/2021).

6. Nalézací soud tedy shrnul, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku tohoto řízení. Řízení bylo standardní složitosti, jednalo se o řízení na vyklizení nemovitostí, žalobkyně se na délce řízení nepodílela, v postupu orgánů veřejné moci byly shledány průtahy a do určité míry nekoncentrovaný postup a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobkyni. Délku řízení není možné ve smyslu § 13 odst. 1 zákona považovat za přiměřeně dlouhou, nešlo o řízení s nepatrným významem pro žalobkyni, a proto se uplatní domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, přičemž k totožnému závěru dospěla i sama žalovaná.

7. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně posuzoval kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona. Výši základní částky odškodnění stanovil ve výši 15 000 Kč za 1 rok trvání řízení, přičemž neshledal (i s konkrétními odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu) důvodu pro to, aby stanovil základní částku vyšší. Svými odkazy na judikaturu se rovněž vypořádal s argumentací žalobkyně směřující ke zvýšení základní částky odškodnění s ohledem na ekonomický růst, znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změnu kursu měny, případně v důsledku změny životní úrovně. Základní částku odškodnění však snížil o 5 % z důvodu skutkové složitosti řízení, neboť na tom se projevilo širší dokazování, konkrétně „četné“ svědecké výslechy. Základní částku snížil rovněž o 5 % z důvodu procesní složitosti, kterou spatřoval v rozhodnutí o přerušení řízení vedlejšího.

8. Jde-li o kritérium postupu orgánů veřejné moci, ty v podstatě postupovaly plynule a bez průtahů, avšak posuzované řízení bylo přerušeno do skončení řízení vedlejšího o určení vlastnického práva; i když přerušení řízení soud shledal účelným, měl za to, že v posuzovaném řízení mělo být pokračováno již 19. 11. 2022, kdy rozsudek ve vedlejším řízení nabyl právní moci s ohledem na to, že žalobkyně se ve vedlejším řízení vzdala práva odvolání proti rozsudku. Z toho důvodu hodnotil soud prvního stupně nečinnost soudu v období od listopadu 2022 do února 2024 jako průtah a z tohoto důvodu přistoupil ke zvýšení základní částky odškodnění o 35 %. Jinak soud prvního stupně neshledal důvody pro zvýšení či snížení základní částky odškodnění a uzavřel, že základní částku celkem zvýšil o 10 % (správně 25 % – poznámka odvolacího soudu), přičemž od základní částky odškodnění zvýšené o 25 % (21 875 Kč) odečetl žalovanou poskytnuté plnění (11 282 Kč). Takto tedy odškodnil délku řízení 14 měsíců, a to od podání žaloby 13. 6. 2019 do pravomocného přerušení řízení dne 31. 8. 2019, a dále období od 14. 2. 2024 (pokračování v řízení) do vyhlášení rozhodnutí (6. 2. 2025). Žalobkyni proto přiznal částku 10 593 Kč, v ostatním žalobu zamítl. Dále žalobkyni přiznal úrok z prodlení od 19. 10. 2024, když nárok byl u žalované předběžně uplatněn dne 18. 4. 2024, a žalobkyni rovněž přiznal náhradu nákladů řízení, jejichž výši vyčíslil (bod 31.).

9. Proti tomuto rozsudku podaly obě účastnice odvolání.

10. Žalovaná směřovala své odvolání proti vyhovujícímu výroku I. a závislému výroku III. o nákladech řízení. Vytkla soudu, že chybně přistoupil ke zvýšení základní částky zadostiučinění o 35 % a uvedla, že ve vedlejším řízení byl dne 3. 8. 2022 vyhlášen rozsudek a dne 18. 8. 2022 (ještě před vypravením písemného vyhotovení rozsudku) bylo soudu osobně do podatelny doručeno ze strany tamní žalobkyně vzdání se práva odvolání proti rozsudku. Dne 25. 8. 2022 bylo soudu doručeno podání právní zástupkyně žalobkyně, jímž žádala, aby soud nepřihlížel k případným podáním žalobkyně samotné, neboť dne 17. 8. 2022 žalobkyni doma navštívily dvě neznámé osoby a za nestandardních podmínek jí předložily k podpisu listiny, jejichž obsah si žalobkyně nepamatuje, ale z obav je podepsala. Po rozeslání rozsudku podala právní zástupkyně žalobkyně proti rozsudku odvolání, v němž mimo jiné namítala, že ke vzdání se práva odvolání nelze přihlížet, neboť jde o vadný procesní úkon z důvodu tísně a nedostatku vůle. Odvolací soud následně řešil, zda odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, k tomu nařídil na den 16. 11. 2023 jednání, při kterém vyslýchal žalobkyni a poté usnesením ze dne 14. 12. 2023 odvolání žalobkyně odmítl, když dospěl k závěru, že ke vzdání se práva odvolání je nutno přihlížet. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 15. 1. 2024 a na rozsudku soudu prvního stupně byla poté vyznačena doložka právní moci dnem 3. 8. 2022. V posuzovaném řízení bylo potom pokračováno jen několik dní poté, co šlo k vyznačení doložek právní moci. Soud tedy rozhodl o pokračování v řízení ihned poté, co byla vyznačena doložka právní moci na rozsudku dnem 3. 8. 2022 a nelze tedy učinit závěr, že od listopadu 2022 do února 2024 bylo posuzované řízení zatíženo průtahem. Dále nesouhlasila s tím, aby žalobkyni byl přiznán úrok z prodlení a náhrada nákladů řízení. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku stejně jako soud prvního stupně vyšla ze základní částky odškodnění za 1 rok trvání řízení ve výši 15 000 Kč, žalovaná snížila základní částku odškodnění o 5 % pro složitost řízení a soud prvního stupně ji snížil o dalších 5 %. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované 18. 4. 2024 a žalovaná jí přiznala náhradu stanoviskem ze dne 23. 9. 2024, tedy v zákonné šestiměsíční lhůtě. Jelikož soud prvního stupně vyšel ze stejné základní částky, kterou ponížil výrazněji než žalovaná, je zřejmé, že ke dni vydání stanoviska žalovaná odškodnila žalobkyni vyšší částkou, než by jí přiznal soud – bez zohlednění údajně vadného postupu orgánů veřejné moci, se kterým žalovaná nesouhlasí. Pokud se tedy odvolací soud ztotožní s námitkou ve vztahu ke kritériu vadného postupu orgánů veřejné moci, je nutno dospět k závěru, že žalovaná žalobkyni dostatečně odškodnila už před podáním žaloby a nemohla se dostat do prodlení; obdobné platí i ve vztahu k nákladům řízení (v této souvislosti odkázala na dvě rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu vydaná v senátu 16 Co). Navrhla, aby byl rozsudek ve výroku I. změněn tak, že se žaloba zamítá.

11. Žalobkyně podala odvolání proti zamítavému výroku II. a nákladovému výroku III. Podle ní soud prvního stupně posuzoval obě řízení jako na sobě závislá pouze formálně a nikoli materiálně (bez propojení s materiální pravdou). Logické by podle ní bylo, že pokud by obě řízení (posuzované i vedlejší) byla na sebe vázána, že by rozsudek ve vedlejším řízení měl předurčovat výsledek řízení posuzovaného. Realita je však jiná, když v posuzovaném řízení byla otázka pravomocně rozhodnutá ve vedlejším řízení posouzena naprosto odlišně. Tím je popřen i důvod přerušení řízení, když posuzované řízení vůbec z tohoto důvodu nemuselo být přerušováno. V této souvislosti odkázala i na judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i judikaturu Ústavního soudu. Nesouhlasila rovněž se stanovením základní částky odškodnění ve výši 15 000 Kč za 1 rok trvání řízení a v této souvislosti argumentovala vývojem průměrných platů soudců, tendencí nárůstu průměrné mzdy v České republice mezi lety 2009-2023, a poukázala i na to, že o otázce valorizaci základní částky bude rozhodovat Ústavní soud v plenární věci pod sp. zn. Pl. ÚS 3/25. Rovněž se domnívá, že náklady řízení jsou stanoveny na základě právního předpisu, který svou logikou popírá základní principy spravedlnosti a je protiústavní, když advokátní tarif určuje tarifní hodnotu v řízení, v němž je přiznáno konstatování porušení práva, na úrovni 30 000 Kč, které je svou povahou nižší formou zadostiučinění, než zadostiučinění finanční, a finanční zadostiučinění je poskytováno jen z přiznané částky (v tomto případě 10 593 Kč). Žalobkyně se rovněž písemně vyjádřila k odvolání žalované a argumentovala pro závěr, že ve vedlejším řízení bylo naprosto vyloučeno, aby osobně doručené vzdání se práva na odvolání proti rozsudku bylo odvoláno. Pokud tedy řízení o určení vlastnického práva (vedlejší řízení) objektivně pravomocně skončilo dne[Anonymizováno]18. 8. 2022, soud rozhodující v posuzovaném řízení pochybil, pokud v něm pokračoval až o 1,5 roku později.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl poté k závěru, že odvolání žalované je důvodné jen zčásti, a odvolání žalobkyně (ve výsledku) důvodné není.

13. Odvolací soud předně vychází ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které nejsou nijak zpochybňovány, zejména pokud jde o průběh posuzovaného i vedlejšího řízení, jakož i z toho, že posuzované řízení dosud není skončeno, neboť proti rozsudku Okresního soudu ve [místo] ze dne 21. 11. 2024 bylo podáno žalobkyní odvolání a od 7. 5. 2025 probíhá řízení o opravném prostředku, a tedy že posuzované řízení ke dni rozhodnutí odvolacího soudu trvá další 3,5 měsíce (celkem 17,5 měsíce). V posuzovaném řízení byl zamítavý rozsudek Okresního soudu ve [místo] ze dne 21. 11. 2024 postaven sice na pravomocně vyřešené otázce vlastnictví žalobkyně k nemovitostem, které žádá vyklidit, avšak návrh na vyklizení byl zamítnut (pro tentokrát), protože soud dospěl k závěru o rozporu uplatněného práva s dobrými mravy. Ve vedlejším řízení (o určení vlastnického práva k nemovitostem) pak bylo naposledy rozhodováno Krajským soudem v [místo], a to usnesením ze dne 14. 12. 2023, č. j. [spisová značka], jímž bylo odmítnuto odvolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 3. 8. 2022, kterým byla žaloba tamní žalobkyně proti žalované (zdejší žalobkyni), o určení vlastnictví k nemovitostem, zamítnuta. Odvolací soud v uvedeném usnesení po nařízeném jednání a výslechu tamní žalobkyně došel k závěru, že ke vzdání se práva odvolání ze strany žalobkyně je nutno přihlížet, na rozdíl od odvolání, které bylo (později) podáno právní zástupkyní žalobkyně.

14. O posouzení posuzovaného řízení a řízení vedlejšího jako tzv. řízení souběžných, odvolací soud se závěry prvostupňového soudu souhlasí. Účelem náhrady nemajetkové újmy je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010), z čehož vyplývá, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem ustanovení § 31a zákona je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat, avšak výjimka z této zásady se vztahuje na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako újmu jedinou (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 348/2010 nebo sp. zn. 30 Cdo 1021/2010). To v takových případech znamená, že tato okolnost se projevuje typicky v přerušení vedlejšího řízení do doby skončení řízení hlavního (posuzovaného), přičemž zohlednění souběžného průběhu úzce souvisejících řízení vylučuje nebezpečí duplicitního odškodnění za nepřiměřenou délku každého z nich. Pro posouzení otázky, zda újma, která je účastníkovi více řízeními působena, je újmou jedinou, přitom není rozhodující posouzení účelnosti přerušení řízení, nýbrž posouzení toho, zda dvě nebo více soudních řízení spolu svým předmětem souvisí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních. V tomto případě je posuzované řízení vedeno o vyklizení nemovitostí žalobou podanou žalobkyní proti žalované [jméno FO], vedlejší řízení bylo vedeno o žalobě [jméno FO] proti zdejší žalobkyni o určení vlastnického práva k týmž nemovitostem, jejichž vyklizení se žalobkyně domáhá v posuzovaném řízení. Posuzované řízení bylo přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., tedy k vyřešení otázky vlastnického práva k nemovitostem a tedy i věcné aktivní legitimace žalobkyně v posuzovaném řízení. Je tedy správný závěr soudu prvního stupně, že posuzované i vedlejší řízení spolu souvisí natolik úzce, že je třeba je posuzovat jako tzv. řízení souběžná, neboť jinak by došlo k duplicitnímu odškodnění (téže) újmy. Jelikož se (jak uvedeno výše) neposuzuje účelnost přerušení řízení, nemůže mít význam ani skutečnost, že v posuzovaném řízení byla žaloba o vyklizení (nepravomocně) zamítnuta a posouzení věcné aktivní legitimace žalobkyně v řízení o vyklizení nebyla pro rozhodnutí Okresního soudu ve [místo] rozhodující. Navíc proti zamítavému rozsudku v posuzovaném řízení bylo podáno odvolání a výsledek posuzovaného řízení tak může být i opačný (v tom případě by odvolací argumentace žalobkyně pozbyla na významu zcela). Jelikož tedy žalobkyně obdržela odškodnění za celou délku vedlejšího řízení (tedy včetně období, po které bylo posuzované řízení přerušeno), je závěr nalézacího soudu správný, neboť poskytnutím (dalšího) odškodnění za posuzované řízení, respektive dobu jeho přerušení, by představovalo odškodnění duplicitní.

15. Pokud jde o argumentaci žalobkyně ohledně valorizace základní částky odškodnění, lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 24.) a jím odkazovanou judikaturu, na které dovolací soud i nadále setrvává (z poslední doby viz např. usnesení sp. zn. Cdo 1716/2024 nebo sp. zn. 30 Cdo 617/2025); uvedený postup přitom aprobuje i Ústavní soud (z poslední doby srovnej např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2338/24).

16. Jde-li o hodnocení kritérií § 31a zákona, odvolací soud se od jejich hodnocení soudem prvního stupně odchyluje. Odvolací soud neshledává skutkovou složitost posuzovaného řízení, kterou spatřoval soud prvního stupně „v širším dokazování, konkrétně v četných svědeckých výsleších“, a z toho důvodu přistoupil ke snížení základní částky odškodnění o 5 %. Z rozsudku ze dne 21. 11. 2024, č. j. [spisová značka], vydanému v posuzovaném řízení, totiž vyplývá, že ve věci byl slyšen pouze jediný svědek, jinak bylo prováděno pouze listinné dokazování, a proto nelze skutkovou složitost tohoto řízení v této jeho fázi dovodit. Stejně tak odvolací soud neshledává důvody pro snížení základní částky odškodnění rovněž o 5 % z důvodu procesní složitosti, kterou soud prvního stupně spatřoval v přerušení řízení do řízení vedlejšího; jediné procesní rozhodnutí vydané v posuzovaném řízení jej totiž z procesního hlediska složitým nečiní a nebyly shledány ani žádné jiné důvody, pro které by měla být procesní složitost řízení zohledněna snížením základní částky odškodnění.

17. Odvolací soud rovněž nesouhlasí se zvýšením základní částky odškodnění z důvodu postupu orgánů veřejné moci (zvýšení o 35 %), když soud prvního stupně odůvodňoval toto zvýšení tím, že v posuzovaném řízení mělo být pokračováno ihned poté, co se žalobkyně ve vedlejším řízení vzdala práva odvolání proti rozsudku (tedy již od listopadu 2022). Právní moc rozsudku vydaného ve vedlejším řízení sice nastala zpětně, avšak až poté, co odvolací soud v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] rozhodl o odvolání žalobkyně, a to po nařízeném jednání a jejím výslechu a zhodnocení účinnosti vzdání se práva odvolání. Soud v posuzovaném řízení tedy neměl jinou možnost, než vyčkat, jakým způsobem bude o odvolání žalobkyně ve vedlejším řízení rozhodnuto.

18. Jelikož řízení až do doby rozhodnutí odvolacího soudu trvá celkem 17,5 měsíce, činí základní částka odškodnění (1 250 Kč za 1 měsíc) 21 875 Kč. Jelikož odvolací soud nedospěl k závěru, že by tuto částku bylo třeba jakkoliv modifikovat, zbývá k zaplacení (po poskytnutí plnění ze strany žalované v částce 11 282 Kč) k zaplacení částka 10 593 Kč (tedy stejná částka, k níž dospěl soud prvního stupně, který však posuzoval jinou délku řízení, než odvolací soud). Jelikož odvolací soud (na rozdíl od žalované) nedospěl k závěru o nutnosti snížit základní částku odškodnění ani o 5 % (jak postupovala žalovaná), nelze ani vycházet ze závěru, že je žalovaná žalobkyni již svým stanoviskem plně odškodnila a zároveň tak pozbývá důvodnosti i odvolací argumentace žalované stran příslušenství, případně nákladů řízení.

19. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný, včetně správného výroku o nákladech řízení.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/23 a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení v rozsahu tří úkonů právní služby (odvolání, vyjádření k odvolání a účast u jednání) po 1 540 Kč spolu s paušální náhradou výdajů 3× 450 Kč a 21 % DPH z těchto částek, celkem 7 224 Kč.