Rozhodnutí 53 Co 154/2024-57

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 96 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 7. 2023 do zaplacení (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč ve lhůtě tří dnů (výrok II.). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal odškodnění nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřeně dlouho vedeného řízení před [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 11 C 560/2019, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“). Žalobce tvrdil, že včetně předběžného projednání nároku u žalované (jednající v posuzované věci [Orgán veřejné moci]) trvalo řízení celkem 44 měsíců, což je doba s ohledem na konkrétní okolnosti případu nepřiměřeně dlouhá. Argumentoval tím, že první jednání ve věci bylo nařízeno až téměř rok po podání žaloby, žaloba byla zamítnuta při třetím jednání pro promlčení uplatněného nároku. Soud zbytečně nařizoval tři jednání a prováděl rozsáhlé dokazování včetně svědeckých výpovědí, čímž postupoval v rozporu s požadavkem procesní ekonomie a hospodárnosti řízení, když věc mohl a měl projednat a rozhodnout již před prvním jednání. Průtah spatřoval mezi vyhlášením rozsudku a zasláním jeho písemného vyhotovení, dovolací soud potom rozhodl o dovolání po více než jednom roce. Význam věci podle žalobce spočívá v jejích pracovně (respektive služebně) právních souvislostech. Svůj nárok na odškodnění uplatnil u žalované dne 23. 1. 2023, žalovaná mu však poskytla pouze nepeněžitou satisfakci formou konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení. Nesouhlasí s vyjádřením žalované, že takové odškodnění je dostačující s ohledem na to, že jako osoba právně vzdělaná uplatnil již promlčený nárok. Jednak nesouhlasil s posouzením běhu promlčecí lhůty a jednak by tato skutečnost měla být přičítána k tíži soudů. Satisfakci by mohl považovat za dostatečnou, nebýt právě uvedeného „rýpnutí“, kterým žalovaná tuto formu satisfakce degradovala.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Potvrdila, že u níž žalobce dne 23. 1. 2023 podal žádost o předběžné projednání nároku v souvislosti s požadavkem na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení před [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 11 C 560/2019, přičemž poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva považuje za dostatečné.

3. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku popsal průběh namítaného řízení (bod 7.), po právní stránce aplikoval ustanovení zákona vyjmenovaná v bodech 8. až 18. rozsudku a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vyšel z toho, že řízení trvalo od podání žaloby, tj. od 13. 12. 2019, do 20. 1. 2023, kdy nabyl právní moci rozsudek dovolacího soudu, tedy celkem 3 roky a 1 měsíc. Předmětem řízení bylo zpočátku kompenzační řízení nepřiměřené délky řízení, posléze nezákonného způsobu vyřízení stížnosti žalobce v souvislosti s jeho pracovním hodnocením. V řízení se vyskytl ojedinělý průtah, a to v řízení před Nejvyšším soudem, který ve věci rozhodl po 10 měsících, jinak soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé. V této souvislosti připomenul, že Nejvyšší soud je jediným soudem tohoto typu v rámci soudní soustavy a řeší veškerá dovolání, která byla v civilních řízeních v rámci republiky podána. Lze tak očekávat, že jednotlivé úkony před dovolacím soudem budou trvat o něco déle než úkony před soudy nižších stupňů. K tomu dodal, že ojedinělý průtah v řízení lze tolerovat, pokud nebude délka řízení nepřiměřená. Řízení zároveň vykazovalo zvýšenou náročnost zejména po stránce procesní. Soud se musel vypořádat s dvojí změnou žaloby, vyslechnout svědky, provést řadu důkazů a v neposlední řadě se vypořádat i s námitkou promlčení. Ve věci bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy. Žalobce se svým chováním částečně podílel na celkové době řízení, když musel být opětovně vyzýván k předložení repliky k vyjádření žalované, ačkoli již 5. 3. 2020 jej soud k tomuto úkonu vyzval a poskytl mu lhůtu 20 dnů, přesto však žalobce repliku předložil až 23. 6. 2020, měnil předmět řízení a soud o něm musel rozhodnout, dále podal částečně nepřípustné a částečně nedůvodné dovolání, čímž rovněž přispěl k celkové době řízení. Pokud jde o význam řízení, nelze tento typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojená s vyšším významem, přičemž žalobce se k jednání soudu nedostavil a nemohlo mu být tak poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř. ohledně zvýšeného významu řízení pro jeho osobu. Byť žalobce sám spor označil jako spor pracovně – právní, nelze jeho tvrzení přisvědčit, neboť šlo o spor, který neměl přímý dopad do jeho pracovní sféry – šlo o zadostiučinění z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu a nepřiměřené délky řízení.

4. Soud prvního stupně dále uvedl, že mu nepřísluší posuzovat, zda soudy měly hodnotit námitku promlčení dříve či jiným způsobem, popřípadě posuzovat způsob hodnocení důkazů, procesní vedení řízení a podobně, neboť toto spadá do rozhodovací pravomoci daného soudu a takové posouzení přísluší pouze revizním soudům; v tomto směru se tedy námitkami žalobce nezabýval a stejně tak podle soudu prvního stupně nelze hodnotit jednotlivé úkony v rámci předběžného projednání nároků u příslušného orgánu, když soud může posuzovat jen řízení v soudní fázi.

5. Nalézací soud tedy uzavřel, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, v němž se vyskytl pouze ojedinělý průtah v podobě nečinnosti před Nejvyšším soudem, nebyla ve vztahu k jeho průběhu dobou nepřiměřenou. O nákladech řízení potom rozhodl podle procesního úspěchu žalované (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

6. Proti tomuto rozsudku (v rozsahu částky 50 000 Kč s příslušenstvím) podal žalobce odvolání. Vytkl soudu, že do délky odškodňovaného řízení nezapočítal i dobu předběžného uplatnění nároku u příslušného úřadu, tedy dobu od 12. 5. 2019, pročež délka posuzovaného řízení činí více než 3,5 roku. Procesní složitost věci byla podle něj minimální, s ohledem na právní posouzení věci (promlčení nároku) bylo prováděno nadbytečné dokazování. On sám se na délce řízení nepodílel. Procesní poučení mu mělo být poskytnuto ještě před nařízením jednání, ze kterého se omluvil a požádal o odročení. Pokud nesprávný úřední postup v řízení shledala sama žalovaná v rámci předběžného projednání nároku, měl být soud tímto závěrem vázán; mezi stranami totiž nebylo sporné, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spornou byla pouze otázka formy a výše zadostiučinění. Domáhal se toho, aby byl rozsudek změněn tak, že žalované bude uloženo zaplatit mu částku 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 24. 7. 2023 do zaplacení.

7. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného.

8. V replice k vyjádření žalované pak žalobce dále uvedl, že s ohledem na uznání nároku žalovanou legitimně očekával, že se soud bude zabývat pouze tím, zda konstatování porušení práva je dostatečnou satisfakcí, oproti tomu však soud učinil závěr, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Tím, že se žalovaná ztotožnila se závěry soudu prvního stupně, fakticky zrušila všechny účinky mimosoudně poskytnutého zadostiučinění. Uvedené je podstatné i pro otázku náhrady nákladů řízení, když v dobré víře vycházel ze stanoviska žalované a chtěl se domoci jiné formy zadostiučinění, a to v penězích. Pokládá si otázku, jak by byla hodnocena situace, kdyby žalovaná poskytla zadostiučinění v penězích a on by se u soudu domáhal navýšení poskytnutého plnění, zda by závěr soudu o tom, že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, měl za důsledek vznik bezdůvodného obohacení. Podle něj pravděpodobně nikoli, stejně tak je však třeba zacházet i se zadostiučiněním poskytnutým v jiné formě. Nesmí tedy od soudu odcházet v horší pozici, než v jaké by býval byl, pokud by předmětný nárok u soudu neuplatnil.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl poté k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak dále plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 186/13), z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto vyjmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Na závěr o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se tedy kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona projeví ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

11. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází dlouhodobě ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srovnej část IV Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 10/2015). Uvedené platí i pro řízení kompenzační (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3095/2021). Ve vztahu ke kompenzačním řízením však dále judikatura dospěla rovněž k závěru, že do celkové délky řízení se u řízení, jehož předmětem byl nárok proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., který bylo třeba uplatnit podle § 14 a § 15 téhož zákona, zahrnuje i doba předběžného projednání nároku podle § 14, maximálně však v délce šesti měsíců (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1084/2017). V posuzovaném případě tak soud prvního stupně do celkové délky řízení nesprávně nezahrnul i dobu předběžného projednání nároku (v tomto případě 6 měsíců), což znamená, že délku posuzovaného řízení je třeba stanovit nikoli na 3 roky a 1 měsíc, ale na 3 roky a 7 měsíců.

12. Jde-li o kritérium složitosti věci [kritérium § 31a odst. 3 písm. b) zákona], pak z ustálené judikatury (představované například rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, sp. zn. 33 Cdo 675/2013 nebo sp. zn. 30 Cdo 1328/2009) složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé osobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Doba projednávání sporu ve více instancích potom obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (viz též rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).

13. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona] je potom třeba zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popřípadě v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.

14. Význam řízení (tedy to, co je pro účastníka v sázce), je považován za nejdůležitější kritérium [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona]. I když dovolací soud v minulosti formuloval závěr, že není přípustné, aby se osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení znovu v kompenzačním řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení, nešlo o vyzdvihnutí důležitosti kompenzačních řízení oproti řízením jiným; každé řízení má být totiž vedeno k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí ve věci samé, a to při zachování principu zákonnosti a spravedlivosti řízení. V tomto ohledu není kompenzační řízení výjimkou a není tedy ani možné učinit závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení tedy skutečně nelze postavit na roveň řízením ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně – právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či týkající se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam. Pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení tedy platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1987/2014).

15. K odvolací námitce, že soud v namítaném řízení neměl provádět „rozsáhlé“ dokazování a v důsledku důvodně vznesené námitky promlčení měl o věci rozhodnout dříve, odvolací soud uvádí, že jí sice lze přiznat jistou opodstatněnost, nikoliv však s důsledky, které by mohly vést k závěru o nepřiměřenosti délky řízení. Jestliže je v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 896/2006). Nelze v tomto ohledu souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že procesní postup v tomto smyslu mu nepřísluší hodnotit, neboť jde naopak o otázku efektivity vedení soudního řízení, tj. zda směřuje k rychlému rozhodnutí věci. Tato okolnost by potom případně měla být řešena v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci. V posuzovaném případě proběhla v namítaném řízení tři ústní jednání, při druhém z nich byl vyslýchán (jeden) svědek, jinak bylo prováděno listinné dokazování. Námitka promlčení ze strany tamější žalované byla vznesena ještě před prvním jednáním ve věci a žalobce se k ní vyjadřoval, avšak poté v průběhu řízení ještě 2× měnil žalobní požadavek a důvodnost námitky promlčení bylo tak třeba posuzovat i v návaznosti na změnu žaloby. K námitce promlčení se potom žalobce vyjadřoval ještě před posledním jednáním ve věci, při kterém byl vyhlášen rozsudek, a to včetně argumentace týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. V tomto případě tedy nelze jednoznačně uzavřít, že žalobcem vytýkaný procesní postup lze v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci přisuzovat k tíži žalované v takovém rozsahu, aby to mohlo mít zásadní vliv na závěr o existence nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení. Řízení naopak vykazovalo jistou složitostí procesní (2× změna žaloby a rozhodování o nich), ale i složitostí právní, protože v řízení musela být (v rámci dovolacího řízení) vyřešena i otázka, která dosud nebyla soudní praxí zodpovězena (srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu, č. j. 30 Cdo 282/2012-118). Ke zvýšené složitosti jednoznačně přispělo projednávání věci na třech stupních soudní soustavy. Sám žalobce se podle odvolacího soudu na délce řízení výrazněji nepodílel (krom pozdějšího předložení repliky k vyjádření žalované), k tíži mu jistě nelze přičítat podání (byť neúspěšného) mimořádného opravného prostředku.

16. Argumentuje-li odvolatel, že soud prvního stupně byl vázán tím, že žalovaná v rámci předběžného projednání nároku uznala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nelze mu přisvědčit. Nespornými lze (v rámci soudního řízení) učinit pouze otázky skutkové, závěr o existenci nesprávného úředního postupu je však otázkou právní. Žalobce se v žádném horším postavení nenachází; pokud by žalovaná (správně) žádné odškodnění neposkytla, žalobce by se zjevně odškodnění domáhal podáním žaloby, s níž by (ve výsledku) nebyl úspěšný. Tvrzení, že poskytnuté konstatování porušení práva je nyní „degradováno“, rovněž nemá relevanci, a to právě proto, že žalobci žádné odškodnění nepřísluší (nemělo se mu ho dostat). Obdobné platí i pro namítané náklady řízení. Neposkytla-li by žalovaná žalobci žádné odškodnění v rámci předběžného projednání nároku, byl by žalobce se žalobou neúspěšný a i v tom případě by musel žalované platit náklady řízení.

17. Odvolací soud tedy shrnuje, že délka řízení v tomto případě činila 3 roky a 7 měsíců (z toho 6 měsíců v rámci předběžného projednání nároku), avšak na délce řízení se výraznější měrou než postup orgánů veřejné moci podílela složitost věci (viz výše) a k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona nedošlo.

18. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný, včetně správného výroku o nákladech řízení. Ohledně částky 46 000 Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen a nabyl samostatně právní moci.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., protože žalovaná byla v této fázi řízení procesně úspěšná. Její náklady spočívají v paušální náhradě výdajů 3× 300 Kč (vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání a účast u jednání).