o zaplacení 193 192 Kč s příslušenstvím

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 193 192 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč ve lhůtě tří dnů (výrok II.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedených u Krajského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] (ve výši 38 750 Kč a ve výši 40 000 Kč), a dále zaplacení částky 114 442 Kč jako škody v podobě vynaložených nákladů právního zastoupení vzniklých v posuzovaném řízení, neboť soud měl rozhodnout o žalobách dříve, než došlo ke změně v osobě správce [právnická osoba] a v důsledku toho ke zpětvzetí žaloby a zastavení řízení. Nároky u žalované uplatnila, ta je však uspokojila pouze v rozsahu částky 61 250 Kč představující nemajetkovou újmu za nepřiměřeně dlouze vedené řízení s tím, že jí vznikla z obou řízení újma jediná; s tímto názorem nesouhlasí (odškodnit je třeba obě řízení, i když posléze došlo k jejich spojení), stejně tak nesouhlasila s odmítnutím plnění ohledně nákladů řízení ve výši 114 442 Kč.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, když poskytnuté odškodnění považuje s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného řízení za dostatečné; byly sice podle ní dány i podmínky pro snížení základní částky odškodnění, k tomu však nepřistoupila. Jde-li o náklady řízení, o těch bylo v posuzovaném řízení pravomocně rozhodnuto a k jejich vypořádání slouží zásadně samo řízení, v němž tyto náklady vznikly a neúspěch účastníka mu nemůže založit právo požadovat náklady z titulu náhrady škody po státu.

3. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku popsal svá skutková zjištění (body 6. a 7.) a svůj skutkový závěr ve stručnosti shrnul tak, že obě posuzovaná řízení byla zahájena dne 12. 7. 2018, kdy žalobkyně podala návrhy na zahájení řízení, a skončila 29. 8. 2023, kdy došlo k odmítnutí ústavní stížnosti žalobkyně. Řízení byla vedena do července 2020 samostatně, následně došlo k jejich spojení do společného řízení. Délka řízení činila celkem 5 let a 1 měsíc, na základě konečného rozhodnutí ve věci byla žalobkyni uložena povinnost nahradit protistraně náklady řízení v částce 114 442 Kč; žalobkyně byla za nepřiměřenou délku řízení odškodněna částkou 61 250 Kč, která byla plněna před podáním žaloby. Další žalobkyní navržené důkazy soud prvního stupně neprovedl z důvodů uvedených v bodě 9. odůvodnění a po právní stránce věc posoudil podle jím citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. (dále též jen „zákon“).

4. V prvé řadě neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou k nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé z řízení sp. zn. [spisová značka] (body 13. až 19. odůvodnění).

5. Celkovou dobu řízení považoval soud prvního stupně za nepřiměřenou s tím, že takto došlo v posuzovaných řízeních k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a odpovědnostní titul je tudíž dán. Přisvědčil však žalované, že újmu žalobkyně je nutno posuzovat jako újmu jedinou. Žalobkyně svými návrhy chtěla dosáhnout jednoho výsledku, a to přezkoumání hlasování jednoho konkrétního vlastníka na shromáždění vlastníků jednotek a s tím souvisejícího vyslovení neplatnosti přijatého usnesení, které bylo výsledkem zneužití hlasovacího práva uvedeného účastníka. Úzká souvislost věcí je tak zcela zřejmá, tato řízení jsou spojena ze zákona a žalobkyně tak trpěla pouze jedinou nejistotou ohledně výsledku řízení. Sama v žalobě uvádí, že pouze z procesní opatrnosti došlo z její strany k podání dvou žalob místo jedné žaloby společné. Řízení byla zahájena současně, po dobu dvou let probíhala odděleně, následně byla spojena do společného řízení a současně rovněž skončila. Na tomto závěru nic nemění ani to, že soud ke spojení řízení nepřistoupil ihned po podání žalob, ale teprve na základě rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 22. 6. 2020.

6. Při stanovení základní částky odškodnění vycházel soud prvního stupně z jím citované judikatury a považoval za odpovídající, aby základní částka ročního odškodnění činila 15 000 Kč, čemuž odpovídá nemodifikovaná částka 61 250 Kč (která byla žalovanou již přiznána a vyplacena). Zdůvodnil zároveň, proč nepovažoval za potřebné přistoupit ke zvýšení základní částky odškodnění, jak požadovala žalobkyně (bod 27. odůvodnění) a tuto základní částku poměřoval kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona. Řízení nebylo složitější po stránce skutkové ani procesní, proto z tohoto důvodu základní částku nemodifikoval. Předmětem řízení bylo přezkoumání hlasování jednoho konkrétního vlastníka na shromáždění vlastníků jednotek a s tím související vyslovení neplatnosti přijatého usnesení, které mělo být výsledkem zneužití hlasovacího práva. Ve věci nebylo prováděno rozsáhlé dokazování, celkem se konalo šest jednání (z toho pouze jedno ve věci sp. zn. [spisová značka]), řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Žalobkyně se svým chováním na délce řízení nepodílela. Kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení zároveň vedlo soud k tomu, že v posuzovaném řízení shledal existenci nesprávného úředního postupu a přistoupil k přiznání finanční kompenzace, přičemž takové zohlednění považoval prvostupňový soud za dostatečné. Ve věci shledal průtahy a období dekoncentrovanosti v období, kdy probíhalo řízení společné, což k celkové délce řízení přispělo, popsal i nekoncentrovaný postup při nařizování a odročování jednání i prodlevy při rozhodování o opravných prostředcích. Jde-li o kritérium významu předmětu řízení, nešlo o řízení s typově vyšším významem, jak se žalobkyně domnívá, zvýšený význam řízení nebyl z její strany ani tvrzen.

7. Soud prvního stupně takto uzavřel, že základní částka odškodnění ve výši 61 250 Kč, kterou žalobkyni žalovaná vyplatila, je v tomto případě odpovídající a přiměřená, a proto žalobu ohledně částky 78 750 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl.

8. Důvodným neshledal nalézací soud ani nárok na náhradu škody v podobě nákladů řízení, které byla žalovaná povinna uhradit v řízení úspěšné protistraně. Soud prvního stupně s odkazem na komentářovou literaturu vyložil, co se rozumí nesprávným úředním postupem s tím, že v této věci není dán odpovědnostní titul. Žalobkyně se domáhá náhrady škody s tvrzením, že v postupu soudu došlo k pochybení, protože soudy si nepočínaly řádně a povinnost k placení nákladů řízení jí uložily i tehdy, ačkoliv došlo k odpadnutí předmětu řízení po změně osoby správce. Pojmově však nemůže jít o nesprávný úřední postup, když povinnost k zaplacení nákladů řízení byla žalobkyni uložena pravomocným rozhodnutím soudu, které nebylo pro nezákonnost zrušeno a nákladová povinnost vznikla žalobkyni v důsledku jejího rozhodnutí vzít žalobu zpět.

9. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle procesního úspěchu žalované (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Vytkla soudu, že délku řízení vyhodnotil souhrnně, místo aby až do spojení řízení považoval obě řízení za samostatná. Podala sice dvě žaloby především z procesní opatrnosti, o to větší zájem však měla, aby soud tato řízení spojil co nejdříve a aby na její straně nedocházelo ke zdvojování nákladů spojených s oběma řízeními a aby netrpěla zdvojenou nejistotou ohledně výsledků řízení. Odškodnění jí tedy mělo být přiznáno za dobu, kdy byla řízení vedena samostatně, tedy za dobu čtyř let, za dobu tří let, kdy byla řízení spojena, celkem tedy za 7 let doby trvání řízení. Adekvátní výše základní částky odškodnění za 1 rok trvání řízení činí podle ní přinejmenším 20 000 Kč s přihlédnutím k tomu, že celková délka řízení přesáhla 7 roků, v řízení se nejednalo o složitou právní otázku, naopak řízení bylo jednoduché, svým jednáním nezavinila průtahy v řízení, naopak Krajský soud v [místo] svou nečinností tyto průtahy způsobil, a dále že předmět řízení měl pro ni velký význam vzhledem k tomu, že neměla jinou možnost, jak se bránit nastalé situaci. Pokud jde o náklady řízení, prvostupňový soud se nezabýval tím, že tento nárok byl založen na nepřiměřené délce řízení a na tom, že soud nerozhodl v přiměřené lhůtě. Pokud by soud vydal rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nevznikla by jí povinnost hradit účastníkům řízení jeho náklady. Pokud tedy nebylo rozhodnutí vydáno v přiměřené lhůtě, jedná se o nesprávný úřední postup, odpovědnostní titul je dán a soud se měl zabývat dalšími aspekty odpovědnosti za škodu. Konečně soudu vytkla, že mylně dovodil, že žaloby vzala zpět nikoliv v důsledku nepřiměřené délky řízení či chování protistrany, ale učinila tak až po odpadnutí předmětu řízení, tedy po změně osoby správce SVJ; kdyby soud rozhodl včas, neměla by důvod brát žaloby zpět. Navrhla, aby byl rozsudek zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

11. Při odvolacím jednání žalobkyně navrhovala provést důkaz žalobou podanou po vydání prvostupňového rozhodnutí, kterou podali ostatní členové SVJ (žalobkyně sama nikoliv), jejímž předmětem byly obdobné požadavky jako ty, které uplatnila v posuzovaných řízeních sama žalobkyně. Dále žalobkyně navrhla, aby soud učinil dotaz na Městský soud v [místo] ohledně množství nápadu věcí v období, ve kterém probíhalo posuzované řízení, a to za účelem zjištění, zda délka řízení byla zapříčiněna objektivními nebo subjektivními důvody. Odvolací soud oba tyto důkazní návrhy zamítl, neboť ani při jejich provedení by příslušná skutková zjištění neměla na právní posouzení věci odvolacím soudem žádný vliv. Žalobkyně nad rámec písemně podaného odvolání dále tvrdila, že posuzované řízení mělo pro ni zvýšený význam, neboť se v něm řešily otázky správy domu, ve kterém žalobkyně jako vlastnice bytové jednotky bydlí.

12. Žalovaná se k odvolání písemně nevyjádřila, při jednání odvolacího soudu sdělila, že považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhla jeho potvrzení. K nově tvrzenému zvýšenému významu předmětu řízení pro žalobkyni uvedla, že řízení před soudem prvního stupně bylo koncentrováno a k této otázce žalobkyně nic netvrdila, a i kdyby měla být tato otázka v rámci hodnocení významu předmětu řízení zvažována, nemohla by vést k závěru, že šlo o řízení, které mělo pro žalobkyni zvýšený význam.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, který předcházelo jeho vydání, a dospěl poté k závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně provedl v posuzované věci dostatečné dokazování, z něhož učinil odpovídající skutkové závěry a pochybení se nedopustil ani v právním posouzení věci. Odvolací soud se s důvody napadeného rozsudku ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje, přičemž k věci samé a k odvolacím námitkám dodává následující.

14. Soud prvního stupně se nedopustil žádného pochybení, jestliže nemajetkovou újmu hodnotil jako újmu jedinou (vzniklou z jednoho řízení) a tento svůj závěr logicky a přesvědčivě zdůvodnil. To, že takový postup je správný, plyne i z toho, že obě řízení měla být ze zákona spojena v jedno řízení (srovnej § 88 odst. 4 zákona o zvláštních řízeních soudních). Cílem obou žalob bylo jediné, a to vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánů soukromé korporace (společenství vlastníků jednotek) a tedy úzká souvislost obou řízení sledující jeden společný zásadní cíl nemůže vést k jinému závěru, než že délku řízení lze posuzovat jen jako jedno (společné) časové období.

15. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak dále plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 186/13), z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto vyjmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Na závěr o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se tedy kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona projeví ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

16. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází dlouhodobě ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srovnej část IV Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 10/2015).

17. Jde-li o kritérium složitosti věci [kritérium § 31a odst. 3 písm. b) zákona], pak z ustálené judikatury (představované například rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, sp. zn. 33 Cdo 675/2013 nebo sp. zn. 30 Cdo 1328/2009) složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé osobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Doba projednávání sporu ve více instancích potom obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (viz též rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).

18. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona] je potom třeba zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popřípadě v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.

19. V souzeném případě neshledal soud prvního stupně důvody pro modifikaci základní částky odškodnění z hlediska kritéria složitosti věci a kritéria spočívajícího v postupu orgánů veřejné moci. S ohledem na konkrétní poměry posuzovaného řízení by mohlo dojít ke snížení základní částky odškodnění pro tzv. instančnost řízení (rozhodování o odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení při jeho zastavení a řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu), a to o 10 %, a zároveň ke zvýšení základní částky odškodnění o 10 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci (soudem prvního stupně zjištěná nekoncentrovanost, prodlevy a zrušení rozhodnutí o zastavení řízení dovolacím soudem pro vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nicméně i v takovém případě by byl výsledek řízení stejný, a tudíž odvolací soud neshledává v postupu soudu prvního stupně ani v tomto ohledu žádné pochybení.

20. Význam řízení (tedy to, to je pro účastníka v sázce) je považován za nejdůležitější kritérium [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona]. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Soud prvního stupně zcela správně s odkazem na judikaturu dovodil, že v daném případě nejde o řízení s typově vyšším významem, přičemž žalobkyně v průběhu řízení zvýšený význam řízení netvrdila. Pokud se o to pokusila v rámci odvolacího řízení, postupovala v rozporu se zásadou tzv. novot v odvolacím řízení (§ 205a o.s.ř.) a k těmto tvrzením nemohl odvolací soud nijak přihlédnout. I kdyby tomu tak ovšem nebylo, souhlasí odvolací soud se stanoviskem žalované, že ani tehdy, pokud by bylo možno k tomuto tvrzení přihlédnout, nevedlo by to k závěru o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobkyni.

21. Namítala-li odvolatelka, že základní částka odškodnění za jeden rok trvání řízení měla činit nejméně 20 000 Kč, tento svůj závěr (nesprávně) odvíjí od kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona; judikatura je přitom dlouhodobě ustálena v závěru, že vyšší základní částka odškodnění je vyhrazena pro ty případy, kdy je řízení extrémně dlouhé. V případě řízení trvajícího 5 let a 1 měsíc se o takovou situaci nejedná a výše základní částky stanovená soudem prvního stupně tak poměrům této věci zcela odpovídá.

22. Odvolací soud nemůže souhlasit ani s argumentací odvolatelky týkající se škody v podobě nákladů řízení, které byla nucena zaplatit ostatním účastníkům na základě pravomocného soudního rozhodnutí. Obecně platí, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí orgánu (soudu), které má v tomto směru konstitutivní povahu; výrok o náhradě nákladů řízení je zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé a je výrazem procesního vypořádání vztahů účastníků řízení ohledně vynaložených nákladů. Povinnost nahradit náklady řízení vzniká pouze příslušným rozhodnutím, aniž by bylo možno se této náhrady domáhat z titulu odpovědnosti za škodu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3178/2009 nebo rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3092/2010).

23. Z § 31 zákona vyplývá, že součástí škody, za kterou stát v režimu daného zákona odpovídá, jsou účelně vynaložené náklady řízení, jež musel poškozený vynaložit k odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu a jejichž náhrada nebyla v rámci procesních předpisů ovládajících řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, možná (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2085/08 nebo sp. zn. Pl. 38/06). Smyslem této úpravy je potom umožnit náhradu nákladů směřujících ke zrušení, změně nebo nápravy protiprávního stavu, jejichž vynaložení by jinak nebylo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Příčinou vynaložení nákladů řízení je totiž vždy rozhodnutí účastníka řízení, který je vynakládá, a proto by se i v případě nákladů řízení předpokládaných v § 31 zákona musel uplatnit § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, respektive § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, s tím důsledkem, že by danou škodu nesl v plném rozsahu ten, kdo náklady vynaložil (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 594/2013).

24. Nárok na náhradu škody spočívající v nákladech řízení může tedy poškozený vůči státu uplatnit jen tehdy, jestliže mu takové náklady skutečně vznikly a současně nebyly zároveň vypořádány v dotčeném řízení. Zákon tedy vylučuje náhradu tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, nebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů řízení na základě procesních předpisů. Umožňuje-li tedy procesní předpis náhradu nákladů řízení, avšak příslušný orgán státu v řízení účastníkovi tuto náhradu z jakéhokoliv důvodu nepřiznal, není možné, aby se účastník řízení domáhal nákladů takového řízení cestou žaloby proti státu z titulu náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci. Tento názor přitom označil za ústavně konformní i Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 375/08 a ke shodnému závěru ve vztahu k nepřiznaným nákladům správního řízení dospěl ve své judikatuře i Nejvyšší soud (rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2928/2006). Na uvedeném nemění nic ani to, že žalobkyně tvrdí, že náklady vynaložila v důsledku existence nesprávného úředního postupu. Je to totiž právě ustanovení § 31 zákona, které určuje způsob a rozsah náhrady škody a omezuje ji pouze na takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Zákon č. 82/1998 Sb. je potom ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem zvláštním, tj. uplatní se zásada, že přednost má aplikace zvláštního (speciálního) zákona před zákonem obecným, podle kterého se postupuje pouze tehdy, pokud neobsahuje zvláštní zákon vlastní právní úpravu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3047/2013).

25. Odvolací soud ze všech uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 o.s.ř.).

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., protože žalovaná byla plně procesně úspěšná i v této fázi řízení. Její náklady spočívají v paušální náhradě výdajů 2× 300 Kč (příprava na ústní jednání a účast u ústního jednání), a to podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.