o zaplacení 66 100 Kč s příslušenstvím

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zcela zamítl žalobu o zaplacení částky 66 100 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 24 865,50 Kč k rukám jejího právního zástupce do 3 dnů od právní moci napadeného rozsudku (výrok II). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 66 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 38 250 Kč od 25.7.2021 do zaplacení a z částky 27 850 Kč od 14.8.2021 do zaplacení. Svou žalobu odůvodnila tvrzením, že na příkaz [orgán] provedla odtah dvou motorových vozidel ve vlastnictví žalované a následně je skladovala a střežila na parkovištích k tomu určených.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 30.4.2021 provedla žalobkyně ve 13:05 hodin odtah vozidla bez registrační značky pod číslem [číslo], barvy červené, typ [název] [číslo] (dále jen „vozidlo 1“), z adresy [adresa], na parkoviště [adresa], odkud bylo vozidlo převzato žalovanou dne 30.7.2021. Dne 22.5.2021 v 12.15 hodin provedla žalobkyně odtah vozidla bez registrační značky pod číslem [číslo], barvy červené, typ [název] [číslo] (dále jen „vozidlo 2“) z adresy [adresa] na parkoviště [adresa], odkud bylo vozidlo převzato žalovanou dne 26.7.2021. Obě vozidla byla odtažena z pozemku parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa], obec [adresa], který byl v době provedení odtahů ve výlučném vlastnictví třetí osoby, [jméno FO]. Žalobkyně neměla s vlastníkem pozemku uzavřenou jakoukoliv dohodu o zabezpečení odtahu vozidel.

3. Soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení § 45 odst. 1 a 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), která citoval. Dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla v době provedení odtahů vlastníkem pozemní komunikace, z níž byla vozidla odtažena, ani neměla s vlastníkem komunikace dohodu o provedení odtahu. Z tohoto důvodu tak podle cit. ustanovení nebyla žalobkyně oprávněna nucený odtah provést, nebyla tak aktivně věcně legitimována k podání žaloby. Z tohoto důvodu soud žalobu v plném rozsahu zamítl. O nákladech řízení pak soud prvního stupně rozhodl dle § 142/1 o. s. ř. tak, že je v plném rozsahu přiznal procesně úspěšné žalované.

4. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podala včasné odvolání žalobkyně, přičemž zpochybnila právní posouzení věci soudem prvního stupně. Zdůraznila, že odtah vozidel provedla na pokyn [orgán], přičemž ve smyslu nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 150/03, není oprávněna zpochybňovat takový pokyn, neboť ten je nadán presumpcí správnosti. Provedla tedy nucený odtah vozidel tvořících překážku provozu a vyrozuměla o tomto úkonu žalovanou. Zároveň žalovaná cestou správního soudnictví nikterak nezpochybnila správnost pokynu [orgán]. Citovaný nález spojuje oprávněnost provedení odtahu na pokyn [orgán] a dle mínění žalobkyně je třeba jej aplikovat analogicky i na posuzovanou věc. V projednávané věci bylo prokázáno, že vozidla žalované blokovala pozemní komunikaci, [orgán] přivolal žalobkyni, aby provedla odtah. Poněvadž se jednalo o kamionové návěsy, žalobkyně nebyla vybavena příslušným technickým vybavením, nechala odtah provést svými smluvními partnery, jimž následně uhradila faktury za provedené odtahy. Po žalované žalobkyně požaduje za provedení odtahu pouze částku stanovenou nařízením, tj. 1 900 Kč, přestože za odtah uhradila částky více než dvacetkrát vyšší. Žalobkyně je tak přesvědčena, že její nárok je oprávněný. Navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení.

5. K odvolání se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že napadený rozsudek považuje za správný a navrhuje jej potvrdit. Konkrétně odkazuje na tentýž nález Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 150/03), z něhož zdůrazňuje, že domáhat se úhrady vzniklé škody proti provozovateli vozidla může pouze vlastník komunikace, příp. osoba, jež je s vlastníkem ve smluvním vztahu. Takovou osobou však není v projednávané věci žalobkyně. Ta tak není osobou, mezi níž a provozovatelem vozidla by vznikl závazkový vztah k náhradě škody. Dále žalovaná považuje za nesprávný výklad předestřený žalobkyní, že by ze samotného pokynu [orgán] k odstranění vozidla bylo možno dovodit aktivní legitimaci žalobkyně k náhradě škody, neboť to neplyne z principu presumpce správnosti správních aktů. Právo na náhradu škody vůči provozovateli je třeba naopak odvozovat z § 45 odst. 1 a 4 zákona o silničním provozu, který tento nárok zakládá pouze pro vlastníka komunikace, příp. osobu, jež je s ním ve smluvním vztahu. Žalobkyně tedy nebyla dle zákona oprávněna odtah provést, a to bez ohledu na pokyn [orgán].

6. Dále žalovaná namítla, že odtah fakticky provedla společnost [právnická osoba] (správně [právnická osoba]), příp. [jméno FO] (správně [právnická osoba]), tj. subjekty odlišné od žalobkyně, avšak žalobkyně netvrdila a neprokázala, že by s těmito subjekty byla ve smluvním vztahu. Podle jejího mínění tak nebylo prokázáno, kdo odtah provedl, na čí náklad byl proveden a že žalobkyně utrpěla škodu. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud postupem dle § 213 odst. 2 a 3 o.s.ř. zopakoval dokazování důkazy, z nichž soud prvního stupně učinil neúplná či žádná skutková zjištění. Z protokolů od odtahu vozidel odvolací soud zjistil – nad rámec zjištění učiněných soudem prvního stupně a uvedených v bodě 2 shora, s nimiž se ztotožňuje – že obě vozidla byla odtažena na pokyn [orgán], který byl identifikován jeho služebním číslem, odtah provedl „[právnická osoba].“ v případě vozidla 1 a „[právnická osoba].“ v případě vozidla 2. Každý z protokolů pak obsahuje i vyčíslení nákladů odtahu a parkovného; pro vozidlo 1 se jedná o částku 52 574,50 Kč za odtah a 36 350 Kč za parkovné a je uveden odkaz na fakturu č. [číslo], pro vozidlo 2 se jedná o částku 11 858 Kč za odtah a 25 950 Kč za parkovné a je uveden odkaz na fakturu č. [číslo]. Oba protokoly obsahují podpis osoby, jež vozidlo a protokol převzala (srov. protokoly o odtahu č. [číslo] a [číslo]). Z likvidačního listu k faktuře č. [číslo], která je jeho přílohou spolu s účetním dokladem, odvolací soud zjistil, že společnost [právnická osoba] vyfakturovala uvedenou fakturou částku 52 574,50 Kč za odtah a přesun návěsů dne 30.4.2021 z [adresa] do [adresa], uvedená částka byla žalobkyní uhrazena dne 13.5.2021. Z likvidačního listu k faktuře č. [číslo], která je jeho přílohou spolu s účetním dokladem, odvolací soud zjistil, že společnost [právnická osoba] vyfakturovala uvedenou fakturou částku 11 858 Kč za odtažení 1 nepojízdného návěsu z [adresa], uvedená částka byla žalobkyní uhrazena dne 15.6.2021. Dále odvolací soud zjistil, že žalobkyně výzvou ze dne 16.7.2021 sdělila žalované, že dne 30.4.2021 došlo k odtahu vozidla (bez uvedení registrační značky) a vyzvala ji k úhradě částky 1 900 Kč za odtah vozidla a ceny za parkovné, kterou ke dni 16.7.2021 vyčíslila částkou 32 650 Kč (srov. výzva k úhradě dlužné částky č.j. [číslo], vč. kopie doručenky). Dne 5.8.2021 žalobkyně sdělila žalované, že dne 22.5.2021 došlo k odtahu vozidla (bez uvedení registrační značky) a vyzvala ji k úhradě částky 1 900 Kč za odtah vozidla a ceny za parkovné, kterou ke dni 5.8.2021 vyčíslila částkou 31 850 Kč (srov. výzva k úhradě dlužné částky č.j. [číslo], vč. kopie doručenky). Pokud jde o pozemek parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa], odvolací soud zjistil, že na tomto pozemku (mimo jiných) se nachází veřejně přístupná účelová komunikace [adresa], která není v majetku [adresa] (srov. sdělení [orgán], [název] z 24.11.2021, č.j. [číslo] – příloha předložená žalovanou). Konečně odvolací soud zjistil, že žalobkyně je příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je [adresa], předmětem její činnosti je zajištění materiálně technického zázemí pro činnost [adresa], a to mj. provádění odtahů vozidel na příkaz [orgán] [adresa] a [orgán], včetně jejich střežení (srov. čl. II, 2.15 úplného znění zřizovací listiny žalobkyně).

8. Z doplněného dokazování pak odvolací soud doplnil skutkové závěry soudu prvního stupně, které jsou uvedeny v bodě 2 shora o to, že obě vozidla byla odtažena na pokyn [orgán], a to z veřejně přístupné účelové komunikace ve vlastnictví fyzické osoby. Odtah provedli smluvní partneři žalobkyně (společnost [právnická osoba] a [právnická osoba]), kterým žalobkyně uhradila vyúčtované částky za odtah jednotlivých vozidel. Námitku žalované, že v protokolech o odtazích jsou jako osoby provádějící odtah označeny neexistující společnosti, odvolací soud považuje za účelovou. Z – byť nepřesného – označení v protokolu, faktury a likvidačního listu je zřejmé a tedy prokázané, kdo odtah pro žalobkyni provedl a že mu byla sjednaná částka uhrazena. Žalobkyně pak žalovanou vyzývala k úhradě částek za odtah (v nyní žalované výši) a za parkovné písemnou formou.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je v převážné části důvodné.

10. Podle § 45 odst. 1 zákona o silničním provozu (ve znění účinném do 22.5.2021) platí, že „kdo způsobil překážku provozu na pozemních komunikacích, musí ji neprodleně odstranit; neučiní-li tak, odstraní ji na jeho náklad vlastník pozemní komunikace.“, dle odst. 4 cit. ustanovení pak platí, že „je-li překážkou provozu na pozemní komunikaci vozidlo, rozhoduje o jeho odstranění [orgán] nebo [orgán], přičemž jde-li o dálnici, zajistí odstranění vozidla na výzvu [orgán] některá z osob uvedených v odstavci 1; vozidlo se odstraní na náklad jeho provozovatele.“

11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, platí, že „vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Stavba dálnice, silnice a místní komunikace není součástí pozemku.“, přičemž právě na toto ustanovení odkazuje v poznámce pod čarou § 45 odst. 1 zákona o silničním provozu.

12. V řízení byla klíčovou otázkou, v jejímž právním posouzení se odvolací soud se soudem prvního stupně rozešel, otázka aktivní věcné legitimace ve sporu. Zde odvolací soud vyšel z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 150/03, na který se odvolávaly obě účastnice řízení, v němž Ústavní soud podal výklad jednoduchého práva a zejména jeho smyslu, a to § 45 zákona o silničním provozu, přičemž však odvolací soud zdůrazňuje, že jeho výklad se týkal jiného účinného znění, než které bylo rozhodné v posuzované věci. Ústavní soud vyložil, že z § 45 zákona o silničním provozu plyne povinnost toho, kdo způsobil překážku v provozu na pozemních komunikacích, tuto překážku neprodleně odstranit, případně nahradit vlastníku komunikace škodu vzniklou jejím odstraněním. V § 45 odst. 4 je pak obsažen specifický případ, kdy překážku tvoří vozidlo; zde Ústavní soud vysvětlil, že se jedná o speciální úpravu k odstavci 1 téhož ustanovení, která určuje speciálně subjekt oprávněný k vydání příkazu k odstranění vozidla, a tím je [orgán] (a v novější verzi téhož ustanovení [orgán] – pozn. odvolacího soudu). Ústavní soud uvedl, že subjekty závazkového vztahu založeného na principu objektivní odpovědnosti jsou provozovatel vozidla a vlastník komunikace, případně osoba, jež je s ním ve smluvním vztahu. Konečně Ústavní soud uvedl, že provozovatel vozidla není oprávněn zpochybňovat příkaz k odstranění vozidla mimo rámec správního soudnictví, neboť tento příkaz je nadán presumpcí správnosti.

13. Tento právní výklad byl posléze bezvýhradně přijat obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu, k tomu srov. např. rozsudek z 24.9.2007, sp.zn. 25 Cdo 813/2007, či z 21.6.2022, sp. zn. 25 Cdo 1064/2021. Obecné soudy však dosud neřešily otázku, která byla nastolena v této věci, a to že [orgán] udělil pokyn k odtahu vozidla z veřejně přístupné účelové komunikace ve vlastnictví fyzické osoby, přičemž odtah provedla osoba odlišná od vlastníka komunikace, která s ním není ve smluvním vztahu. Odvolací soud při posouzení této situace vyšel z toho, že pokyn [orgán] je závazný nejen pro provozovatele vozidla a pro vlastníka komunikace, ale též pro jakoukoliv další osobu, které [orgán] udělí pokyn k provedení odtahu. Jak uvedl Ústavní soud, právě onen pokyn [orgán] v konkrétním případě založí postavení oprávněného z odpovědnostního vztahu; za takové situace jej nemůže ten, jemuž byl pokyn udělen, rozporovat a je povinen uposlechnout. V tom případě je namístě analogicky dovodit vznik závazkového vztahu mezi provozovatelem vozidla a osobou, jež provedla odtah na pokyn [orgán]. Tomuto výkladu svědčí jednak samotný textuální výklad novelizovaného § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu, který výslovně upravuje okruh osob povinných k odstranění vozidla pouze u vozidla tvořícího překážku na dálnici, z čehož nutno usuzovat a contrario, že v případě ostatních komunikací je okruh jiný, širší. Stejně tak přijatému výkladu konvenuje smysl a účel zákona o provozu na pozemních komunikacích, jímž je zabezpečení ochrany veřejného zájmu, a to plynulého a bezpečného provozu na pozemních komunikacích, jak jej v citovaném nálezu rozpoznal Ústavní soud.

14. Konečně je třeba uvést, že pouze účelové komunikace mohou být ve vlastnictví fyzických či právnických osob a jsou součástí pozemku, a to na rozdíl od ostatních skupin komunikací, které jsou ve vlastnictví veřejnoprávních korporací (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Avšak i na účelových komunikacích shodně jako na komunikacích ostatních platí pravidla silničního provozu vymezená v zákoně o silničním provozu (§ 1 cit. zákona), tedy pro tyto komunikace platí týž veřejný zájem na zajištění plynulého a bezpečného provozu. Naplnění tohoto účelu znamená v případě výskytu překážek v provozu na účelových komunikacích zabezpečit, že pokyn [orgán], případně [orgán] k odstranění překážky, bude reálně vykonán, aniž by byla nezbytná aktivní součinnost vlastníka komunikace, tj. soukromé osoby. Na tomto místě se sluší poznamenat, že žalovaná má pravdu, když říká, že optikou tohoto výkladu by žalobkyně mohla provádět odtahy z míst kdekoliv po území České republiky; její činnost a následné právo na náhradu vůči provozovateli vozidla by však vždy bylo legitimováno právě pokynem [orgán] či [orgán], pokud by nebyl zrušen v rámci řádného přezkumu ve správním soudnictví. Tento důsledek s ohledem na presumpci správnosti udělovaných pokynů nijak nezpochybňuje správnost přijatého výkladu.

15. Odvolací soud tak z uvedených důvodů uzavírá, že v případě, že je odstraňováno vozidlo tvořící překážku na účelové komunikaci na pokyn [orgán] či [orgán] podle § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu, vzniká provozovateli vozidla povinnost nahradit náklady na odstranění překážky vůči tomu, kdo na pokyn [orgán] či [orgán] odstranění překážky provedl.

16. V projednávané věci bylo prokázáno, že předmětem činnosti žalobkyně je provádění odtahu vozidel na pokyn [orgán] na území [adresa], takový pokyn byl v případě obou vozidel dán a byl též žalobkyní splněn. Mezi žalobkyní a žalovanou tak vznikl závazkový vztah z titulu objektivní odpovědnosti. Žalovaná je tak povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů za odtah vozidel a následné střežení vozidel (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu z 24.9.2007, sp. zn. 25 Cdo 813/2007).

17. Odvolací soud pak neopomněl posoudit též žalovanou uplatněnou námitku promlčení nároku a zjistil, že není důvodná. Pro nároky plynoucí z odpovědnosti za škodu zákon 89/2012 Sb., občanský zákoník v § 629 odst. 1 stanoví, že délka promlčecí lhůty činí 3 roky a počíná běžet okamžikem, kdy oprávněná získala vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě (§ 619 odst. 2 a § 620 odst. 1 o. z.). V projednávané věci se u vozidla 1 žalobkyně dozvěděla o skutečnosti, že jí vzniká škoda a kdo za ni odpovídá dnem provedení odtahu, což bylo 30.4.2021, v případě vozidla 2 tomu bylo dnem 22.5.2021. Žaloba pak byla podána u soudu dne 30.4.2024, včas.

18. Odvolací soud tak shledal nárok žalobkyně na rozdíl od soudu prvního stupně co do jistiny důvodným. Pokud jde o náklady za odtah, v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně skutečně prostřednictvím svých smluvních partnerů odtah provedla a vynaložila na něj částky vysoce přesahující žalobou požadovanou částku 1 900 Kč, která však odpovídá nařízení č. 2/2013 Sb. [adresa] o maximálních cenách za nucené odtahy. Odvolací soud tak v případě vozidla 1 a 2 vyhověl nároku žalobkyně v této částce. Dále pak odvolací soud přiznal též částky 36 350 Kč a 25 950 Kč za střežení vozidel na parkovišti [adresa], jejichž výše taktéž odpovídá uvedenému nařízení, přičemž vozidlo 1 zde bylo umístěno od 30.4.2021 do 30.7.2021, vozidlo 2 zde bylo umístěno od 22.5.2021 do 26.7.2021.

19. Žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, žalobkyni tak náleží též příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovení nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nárok na zaplacení příslušenství však žalobkyně neuplatnila po právu v celém rozsahu. Jelikož je její nárok svou podstatou nárokem z titulu odpovědnosti za škodu, stává se nárok splatným na výzvu věřitele dlužníku, to platí zvlášť pro odtah a zvlášť pro částky parkovného. Žalobkyně v žalobě požadovala úrok z prodlení ve vztahu k vozidlu 1 od 25.7.2021, přičemž podle jejího mínění byl dluh zesplatněn na základě výzvy k úhradě z 16.7.2021. Odvolací soud uvádí, že z obsahu citované výzvy plyne, že jí došlo k zesplatnění pouze částky za odtah a částky za parkovné za období do vydání výzvy, tj. do 16.7.2021, tedy částky žalobkyní vyčíslené na 32 650 Kč. Pouze u této částky pak tedy počal plynout úrok z prodlení od požadovaného dne 25.7.2021. U zbylé částky za parkovné u vozidla 1, tj. částky 5 600 Kč, však v tomto období splatnost ještě nenastala. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně u žalované uplatnila nárok na náhradu škody i v tomto zbývajícím rozsahu v okamžiku, kdy žalovaná přebírala vozidlo od žalobkyně a byla jí částka za parkovné sdělena v rámci protokolu o odtahu. Z uvedeného důvodu tak odvolací soud přiznal úrok z prodlení z částky 38 250 Kč až ode dne následujícího po vyzvednutí vozidla 1, tj. od 31.7.2021. Pokud jde o příslušenství nároku uplatněnému ve vztahu k vozidlu 2, to považuje odvolací soud za důvodné v celém rozsahu. Žalobkyně úrok z prodlení nárokovala od 14.8.2021, přičemž výše škody byla v protokolu o odtahu vyčíslena již dne 26.7.2021.

20. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud postupem dle § 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. napadený rozsudek ve výroku I změnil tak, že žalobě v převážné části vyhověl a v části příslušenství rozsudek potvrdil (§219 o.s.ř.), jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku.

21. S ohledem na to, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů dle § 224 odst. 2 o. s. ř. Jejich náhradu v plné výši přiznal podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni, která byla ve sporu převážně procesně úspěšná, neboť její neúspěch se týkal pouze nepatrné části příslušenství žalovaného nároku. Výše náhrady nákladů sestává ze zaplacených soudních poplatků za podání žaloby a odvolání po 3 305 Kč, tj. celkem 6 610 Kč a dále z náhrady za zastoupení zástupcem z řad advokátů. Tu tvoří odměna za 7 úkonů právní služby po 3 780 Kč dle ust. § 7 bod 5 dle § 11 odst. 1 písm a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen, AT“), tj. příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a písemné vyjádření z 7.10.2024, účast u jednání soudu dne 5.12.2024, dne 16.1.2025, sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 10.6.2025, dále 4 náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 a 3 náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 a 21 % DPH z částky 29 010 Kč, tj. částka 6 092 Kč. Odvolací soud dodává, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za písemná vyjádření ze dne 16.1.2025 a z 6.6.2025, neboť ta byla soudům zaslána těsně před jednáními ve věci samé a žalobkyni nic nebránilo svá stanoviska přednést při jednání soudu. Odvolací soud tak neměl úkony právní služby za účelně poskytnuté. Celkem tak odvolací soud na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznal žalobkyni částku celkem 41 712 Kč, jejichž úhradu určil v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a k rukám právní zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

22. Pro úplnost pak odvolací soud uvádí, že nepřisvědčil námitce žalované, že jí nebyly doručeny řádné předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., jelikož výzvy zaslané žalobkyní neobsahovaly řádnou specifikaci odtažených vozidlech (jejich registrační značkou či VIN). Tento argument odvolací soud hodnotil jako čistě účelový, protože žalované bylo zcela zřejmé, která její vozidla byla žalobkyní odtažena a střežena, neboť si je vyzvedla na parkovišti žalobkyně a při té příležitosti jí byly též vyúčtovány částky za odtah a střežení vozidel. Výzvy k úhradě byly žalované zaslány v těsné časové souvislosti s odtahem a vyzvednutím vozidel, není tak pochyb, že žalovaná byla schopna nároky ztotožnit. Nadto odvolací soud podotýká, že žalovaná od počátku řízení nárok zcela popírala, je tak zjevné, že její postoj by nebyl odlišný, kdyby byla před podáním žaloby (opakovaně) vyzvána k úhradě.