o zaplacení 8 823 262,33 Kč s příslušenstvím,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalobu na zaplacení částky 8 823 262,33 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I/), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku 900 Kč jako náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II/).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí byla přiznána náhrada škody z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu, a to ve dvou samostatných nárocích. Prvním nárokem požadovala částku 8 426 237,13 Kč jako kompenzaci za znehodnocení zajištěných finančních prostředků v důsledku inflace v období od prosince 2017 do března 2021. Druhým nárokem požadovala částku 397 025,20 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení v řízeních směřujících ke zrušení zajištění. Tvrdila, že dne 20. 12. 2017 byly [orgán] vydány tři usnesení o zajištění peněžních prostředků: č. j. [číslo] (zajištění 3 607 015,36 EUR), č. j. [číslo] (zajištění 497 473,28 Kč) a č. j. [číslo] (zajištění 694,03 EUR). Dne 11. 4. 2018 bylo rozhodnuto o odložení věci a dne 26. 4. 2018 o vrácení prostředků, avšak usnesením [orgán] pro [adresa] (dále jen [orgán]) ze dne 4. 6. 2018, sp. zn. [spisová značka], bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu šetření. Dne 12. 9. 2019 bylo opět rozhodnuto o odložení věci a dne 4. 10. 2019 o vrácení prostředků, avšak i tato rozhodnutí byla zrušena usnesením [orgán] ze dne 8. 11. 2019. Teprve dne 24. 3. 2021 bylo rozhodnuto o definitivním zrušení všech zajištění. Tvrdila, že zajištění trvalo nepřiměřeně dlouho – celkem 3 roky, 3 měsíce a 5 dnů – a že jí tím vznikla škoda jak z důvodu inflace, tak z důvodu nákladů na právní zastoupení.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu, neboť žádné z rozhodnutí označených žalobkyní nebylo zrušeno pro nezákonnost a že postup orgánů činných v trestním řízení byl přiměřený složitosti věci. Dále uvedla, že pokles hodnoty peněz vlivem inflace nelze považovat za škodu ve smyslu zákona.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů a obsahu trestního spisu [orgán], [adresa], [název] sp. zn. [číslo] v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Tento uvedl pod body 4 až 7 odůvodnění rozsudku. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 1, § 5, § 7, § 8, § 14, § 15 a § 31 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.

5. Dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu, neboť žádné z výše citovaných rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků nebylo zrušeno pro nezákonnost, kdy nelze uplatnit odpovědnostní titul podle § 8 odst. 1 OdpŠk. Žalobkyni byly finanční prostředky zajištěny na základě usnesení [orgán] ze dne 20. 12. 2017, proti kterým žalobkyně nepodala stížnosti. Teprve následně po dalším prověřování byla trestní věc finálně odložena s právní mocí ke dni 14. 6. 2021, čemuž předcházelo ke dni 24. 3. 2021 vydání usnesení o zrušení zajištění, ale nikoliv však proto, že by toto předchozí zajištění bylo nezákonným či nedůvodným, ale proto, že nebylo zjištěno, že by finanční prostředky pocházely z trestné činnosti - tedy již toto zajištění nemůže nadále, dle nově nastalých okolností, plnit svůj účel. Ve věci tak nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť usnesení o zajištění finančních prostředků nebylo nikdy pro nezákonnost změněno či zrušeno. Ani v průběhu prověřování nebylo vydáno žádné jiné nezákonné rozhodnutí, které by formulovalo závěr o tom, že zajištění v případě žalobkyně bylo nezákonné. Žalobkyně v pozdější fázi řízení žádala o zrušení zajištění, čemuž nebylo vyhověno. Proti rozhodnutí žalobkyně rovněž podala stížnost, která byla vyhodnocena jako nedůvodná. K zajištění se vyjadřoval i Ústavní soud, kdy odmítl ústavní stížnost žalobkyně. Ze všech vydaných rozhodnutí plyne závěr, že je třeba dalšího prověřování pro závěr, že je možné věc odložit. I po odložení věci státní zástupce uložil [orgán] ve zrušujícím rozhodnutí, aby věc nadále šetřil a činil další úkony v trestním řízení, resp. že jeho odložení věci je předčasné. [orgán] tak nadále žádal o součinnost a skutkové okolnosti se průběžně vyvíjely a byly doplňovány až do konečného zrušení zajištění a odložení věci.

6. Soud I. stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí pod sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, 25 Cdo 479/2007 a 28 Cdo 96/2012, podle níž samotné zrušení zajištění peněžních prostředků z důvodu pominutí důvodů neznamená, že původní rozhodnutí bylo nezákonné, a pokles hodnoty peněz vlivem inflace není škodou ve smyslu zákona. Dále prvostupňový soud uvedl, že ani nesprávný úřední postup nebyl prokázán, neboť nebylo zjištěno žádné porušení zákonných pravidel při postupu orgánů činných v trestním řízení. V průběhu trestního řízení nedošlo k žádnému excesu ze strany orgánů činných v trestním řízení a délka zajištění byla přiměřená složitosti případu, který měl mezinárodní prvek a vyžadoval součinnost zahraničních orgánů. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala existenci odpovědnostního titulu, proto žalobu na zaplacení škody ve výši 8 426 237,13 Kč zamítl.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci plně úspěšná.

8. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení věci a předčasné skutkové závěry. Namítá, že soud I. stupně nesprávně uzavřel, že v dané věci nebyl dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí ani nesprávného úředního postupu. Vytýká soudu, že se nevypořádal s námitkami ohledně nepřiměřené délky zajištění finančních prostředků, které trvalo od 20.12.2017[Anonymizováno]do 25.3.2021, tedy tři roky, tři měsíce a pět dnů, a že nezkoumal, zda rozhodnutí o zrušení zajištění ze dne 24.3.2021 mohlo být vydáno dříve. Podle žalobkyně měl soud I. stupně zkoumat konkrétní postup orgánů činných v trestním řízení, včetně toho, kdy a jaké poznatky měly k dispozici, a zda tyto poznatky neumožňovaly zrušení zajištění již v dřívější fázi řízení.

9. Žalobkyně dále namítá, že soud I. stupně hodnotil zákonnost rozhodnutí o zajištění pouze formálně, aniž by přihlédl k materiálním okolnostem věci. Tvrdí, že zajištění bylo nedůvodné již od počátku, neboť neexistovalo konkrétní podezření ze spáchání zdrojového trestného činu, což je nezbytný předpoklad pro legalizaci výnosů z trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení zahájily řízení bez dostatečných podkladů a následně pouze hledaly důvody pro potvrzení původního podezření. Žalobkyně rovněž poukazuje na to, že [orgán] opakovaně odkládal věc a rušil zajištění, zatímco [orgán] věc vracelo k dalšímu šetření, čímž došlo k neodůvodněnému prodloužení řízení. Soud I. stupně se těmito skutečnostmi vůbec nezabýval, a jeho rozhodnutí je proto nesprávné a předčasné.

10. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

11. Žalovaná se ztotožnila se závěry prvostupňového soudu, kdy akcentovala nedostatek odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí. Sdílí rovněž závěr o tom, že faktor inflace nelze považovat za majetkovou újmu. Navrhla z důvodu věcné správnosti potvrzení rozsudku prvostupňového soudu a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), kdy po zopakování důkazu usnesením Ústavního soudu ze dne 16.2.2021, sp.zn. [spisová značka], postupem dle § 213 odst. 2 o.s.ř. dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

13. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že soud I. stupně se s danou materií vypořádal způsobem, jemuž nelze nic vytknout, vydané rozhodnutí odůvodnil logicky a srozumitelně, jeho skutkové závěry mají v obsahu spisu bezvýhradní opory a prosty pochybení jsou i jeho navazující závěry právní. Na jeho zcela pregnantní odůvodnění může odvolací soud bez jediné výhrady odkázat a nemělo by významu, aby jen jinými slovy opisoval to, což již přesvědčivě vyložil soud I. stupně. Jím nastíněné závěry mají plné zastání i v recentní judikatuře, kterou soud I. stupně do jím zjištěných poměrů také zcela přiléhavě aplikoval.

14. Odvolání žalobkyně, pokud bylo odůvodněno jen strohým odkazem na nesprávné, resp. předčasné skutkové závěry (ustanovení § 205 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.), nepovažuje odvolací soud za opodstatněné, neboť žalobkyně v rámci svého odvolání nikterak nekonkretizovala, jaké z navržených důkazů, potřebných k prokázání rozhodných skutečností, soud I. stupně v řízení neprovedl, a ani to, k jakým nesprávným skutkovým zjištěním měl prvostupňový soud dospět, přičemž odvolatelka nespecifikovala ani to, jaké další (dosud neprovedené důkazy) důkazy měly být v této souvislosti k dispozici.

15. Pakliže odvolatelka uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř. (soud I. stupně dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním), pak odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu, důkazy provedl postupem podle § 122 a násl. o. s. ř. a skutkový děj, který z nich zjistil, je s nimi v souladu. Tento odvolací důvod tak naplněn není.

16. Odvolací námitku žalobkyně, která je stavěna na závěru, že z provedeného dokazování bylo možno uzavřít, že odpovědnost žalované je dána na základě nesprávného úředního postupu, neboť řízení o zajištění finančních prostředků bylo od samého počátku nedůvodné, když navíc bylo nepřiměřeně dlouhé, pak odvolací soud nesdílí.

17. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 16.2.2021, sp.zn. [spisová značka], odvolací soud nad rámec skutečností zjištěných prvostupňovým soudem zjistil, že námitka nepřiměřenosti zvoleného zajištění s ohledem na jeho délku byla ostatně klíčovou námitkou uplatněnou žalobkyní v její ústavní stížnosti. Ústavní soud s ohledem na specifika daného případu zjistitelná z napadených rozhodnutí i listin připojených k ústavní stížnosti shledal, že „prověřovaná trestná činnost je závažná, v případě jejího prokázání hrozilo pachateli uložení trestu odnětí svobody ve výměře tří až osmi let, přičemž závažnost je zvýšena právě hodnotou zajištěného majetku, co by výnosu z trestné činnosti, který převyšuje škodu velkého rozsahu. Údajný pachatel pro její zastření užil sofistikovaný způsob vkladů a výběrů peněžních prostředků v různých státech Evropy, dostatečně popsaný v rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků stěžovatelů (mimo jiné i žalobkyně - poznámka odvolacího soudu), což ztěžuje práci orgánů činných v trestním řízení. Tomu také odpovídá dosavadní délka trestního řízení. Ostatně i ESLP ve své judikatuře v minulosti vyslovil, že nejsou-li orgány činné v trestním řízení zcela zjevně liknavé, tak i několikaleté zajištění finančních prostředků je ve srovnatelně složitých trestních věcech přiměřené a souladné s článkem 1 Dodatkového protokolu (viz. rozsudek ESLP ve věci Benet Czech spol. s r.o. proti České republice, v němž ESLP konstatoval, že v případě komplikované a značně sofistikované daňové trestné činnosti nebylo téměř čtyřleté zajištění finančních prostředků stěžovatelky nepřiměřeně dlouhé a nedošlo k porušení stěžovatelčiných Úmluvou chráněných práv).“

18. Odvolací soud tak na rozdíl od odvolatelky nepochybuje o důkladném přezkumu přiměřenosti délky zajišťovacího řízení Ústavním soudem, který časově předcházel o pouhý měsíc vydání usnesení (24.3.2021), kterým bylo rozhodnuto o zrušení všech zajištění finančních prostředků. Závěry učiněné Ústavním soudem korelují ostatním skutkovým zjištěním, která byla učiněna ohledně složitosti věci prvostupňovým soudem z ostatních listinných důkazů, např. rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 12. 11. 2020 a rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 20.4. 2021. Délka naříkaného řízení pak jednoznačně byla dána komplikovaností případu, kdy [orgán] byl nucen prověřovat přeshraniční finanční operace a desítky vkladů a výběru peněžních prostředků v různých státech Evropy a k tomu si vyžádat součinnost orgánů cizích států. Zjištění původu peněžních prostředků tak bylo z objektivních důvodů ztíženo. Za stavu, kdy existovalo důvodné podezření ze spáchání zločinu legalizace z výnosu trestné činnosti, bylo žádoucí, aby byla zajištěná věc do chvíle, kdy trestní řízení dospěje do stádia, ve kterém by bylo možno učinit konečný závěr o tom, zda je věc výnosem z trestné činnosti nebo ne. Odvolatelka pomíjí, že nalézací soud nemá pravomoc přezkoumávat věcnou správnost postupů orgánů státu ani jejich věcnou správnost. K tomu slouží opravné prostředky, kterých odvolatelka bez úspěchu v řízení o zajištění finančních prostředků využívala. Skutečnost, že k odhalení žádného zdrojového trestného činu nakonec nedojde, tak může být jasná jen odvolatelce, nikoliv orgánům činným v trestním řízení, které nejasný původ a pohyb značných finančních prostředků na účtu žalobkyně legitimně prověřovaly (srov. klíčovou zásadu trestního řízení – zásadu oficiality zakotvenou v § 2 odst. 4 trestního řádu). Nelze rovněž souhlasit s námitkou odvolatelky, že problematikou faktoru nepřiměřené délky zajišťovacího institutu se prvostupňový soud vůbec nezabýval. Učinil tak v dostatečné míře pod bodem 34 odůvodnění svého rozsudku, kde konstatoval, že v postupu OČTŘ neshledal průtahy či nekoncentrovaný postup, jinými slovy shledal, že v řízení bylo postupováno efektivně a nikoliv liknavě.

19. Dle obsahu odvolání žalobkyně soudu I. stupně vytkla nesprávné právní posouzení věci /§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, příp. aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu.

20. Jak bylo uvedeno správně prvostupňovým soudem, zákon rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Nesprávným úředním postupem se obecně rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu přímo směřujících k vydání rozhodnutí, které nacházejí svůj odraz v jeho obsahu (např. typicky úkony činěné při shromažďování a provádění důkazů) mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohou (srov. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci - komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 91).

21. Soud I. stupně proto postupoval správně, pokud zjišťoval uvedené nutné předpoklady pro shledání odpovědnosti státu za vniklou škodu a pokud nenalezl nutný předpoklad existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud dodává, že právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, tj. vadným výkonem veřejné moci, je právem základním, které je na vnitrostátní úrovni zaručeno každému článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Článek 36 odst. 4 Listiny pak odkazuje na podmínky a podrobnosti, které upravuje zákon. Na mezinárodní úrovni lze toto základní právo dovodit z článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobkyně nicméně pomíjí, že odpovědnost státu není bezbřehá a je vázána na splnění zákonných předpokladů. Prostý nesouhlas žalobkyně s existencí a průběhem zajišťovacího opatření, jakož i jeho faktický dopad do majetkové sféry žalobkyně, odpovědnostní titul státu nezakládá. Na uvedeném ničeho nemohou změnit ani subjektivní dojmy žalobkyně o tom, jak rychle a efektivně mělo být [orgán] v trestním řízení postupováno a zda na základě svých poznatků neměl přikročit k ukončení zajištění finančních prostředků dříve. Ostatně pokud by žalobkyně iniciativně rozkryla původ svých finančních prostředků, celkové trvání zajištění finančních prostředků by zcela jistě zkrátilo délku celého zajišťovacího řízení.

22. Se soudem I. stupně lze rovněž souhlasit potud, že splněna navíc nebyla ani další z podmínek odpovědnosti za škodu, kterou správně posoudil ve vztahu k požadované částce 8 426 237,13 Kč jako kompenzaci za znehodnocení zajištěných finančních prostředků v důsledku inflace v období od prosince 2017 do března 2021. Zcela správně totiž uzavřel, že žalobkyni nevznikla zajištěním peněžních prostředků vlivem inflace v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu škoda (viz rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 38/2000, 25 Cdo 1272/2001, 28 Cdo 96/2012 a 28 Cdo 3804/2011). Není tak zjevně dán ani další ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu.

23. Pokud jde o druhý nárok, kterým žalobkyně požadovala částku 397 025,20 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení v řízeních směřujících ke zrušení zajištění, i zde odvolací soud souhlasí se závěrem, že není dán odpovědnostní titul, proto žalovaná za škodu, která žalobkyni pouhým vznikem dluhu vůči panu [jméno FO] svědčí, neboť její jmění je zatíženo dluhem (srov. § 2952 věta druhá o.z.), neodpovídá.

24. Odvolací soud tak ve shodě se závěry soudu I. stupně, na které pro stručnost odkazuje, dovozuje, že věcná hmotněprávní legitimace žalobkyně dána být nemůže. Právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně učinil, je správné, odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. naplněn není. Odvolací soud pak neshledal ani jiné odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 o. s. ř. (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), a proto z důvodu věcné správnosti rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku, který je dán ustanovením § 142 odst. o. s. ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb.

25. Žalovaná byla zcela úspěšná v daném odvolacím řízení, má proto právo na plnou náhradu nákladů v jeho průběhu vzniklých (§ 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady řízení tvoří paušální náhrada nákladů za 2 úkony po 300 Kč /§ 1 odst. 3 písm. b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb./, a to za přípravu účasti na jednání a účast na něm.