o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bytové jednotky,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k bytové jednotce č. [číslo], způsob využití byt, umístěné v [číslo]. nadzemním podlaží budovy č. p. [číslo], [číslo] (bytový dům, [adresa]), postavené na pozemku parc. č. [číslo], se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy č. p. [číslo], [číslo] a na pozemku parc. č. [číslo] ve výši ideálního dílu 468/22663, vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (výrok I.), přikázal spoluvlastnický podíl žalovaného ve výši jedné třetiny k uvedené bytové jednotce do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání spoluvlastnického podílu částku 2 046 711 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na náklady znaleckého posudku částku 4 636,50 Kč se započtením složené zálohy a rozhodl o vrácení její části žalobci (výrok V. a VI.), a současně uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na náklady znaleckého posudku částku 4 636,50 Kč se započtením složené zálohy a rozhodl o vrácení její části žalovanému (výrok VII. a VIII.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k bytové jednotce, k níž měl žalobce spoluvlastnický podíl ve výši dvou třetin a žalovaný podíl ve výši jedné třetiny, a aby byla jednotka přikázána do vlastnictví žalobce za přiměřenou náhradu, odpovídající hodnotě podílu žalovaného. Žalobce tvrdil, že bytovou jednotku nabyl za účelem uspokojení svých bytových potřeb, se žalovaným se dlouhodobě nedohodl na společném nakládání s věcí ani na odkupu jeho podílu a setrvání ve spoluvlastnictví považuje za neudržitelné. Žalovaný proti žalobě namítal zejména to, že žalobce nabyl svůj podíl za výrazně nižší cenu než je cena obvyklá, že byt může být žalobcem užíván, rekonstruován či pronajímán, a že zrušením spoluvlastnictví by došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho vlastnického práva; v průběhu řízení rovněž vyjádřil nesouhlas s nabízenou výší vypořádání.

3. Nesporné mezi účastníky bylo, že jsou spoluvlastníky předmětné bytové jednotky v poměru dvou třetin a jedné třetiny a že k dohodě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nedošlo; sporným bylo zejména, zda jsou splněny podmínky pro zrušení spoluvlastnictví soudem a jaký má být způsob vypořádání a výše přiměřené náhrady.

4. Soud prvního stupně provedl dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, včetně výpisů z katastru nemovitostí, emailové komunikace mezi účastníky, znaleckého posudku a jeho dodatku k určení ceny obvyklé bytové jednotky, indexů realizovaných cen [právnická osoba] a potvrzení o finančních prostředcích žalobce. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval stanoviska účastníků a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Uvedl, že bytová jednotka není objektivně dělitelná, že žalobce má zájem a schopnost jednotku převzít do vlastnictví a žalovaného vyplatit, a že znaleckým posudkem byla ke dni 30.1.2025 určena cena obvyklá 6 037 673 Kč, kterou soud s ohledem na vývoj trhu indexoval na částku 6 140 314 Kč, z níž vypočetl hodnotu podílu žalovaného ve výši přibližně 2 046 771 Kč.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 1140, § 1143, § 1147 a § 1142 občanského zákoníku, přičemž vyšel ze zásady, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat a že v případě nedohody spoluvlastníků rozhodne o zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání soud. Uzavřel, že rozdělení bytové jednotky není možné, a proto je namístě její přikázání jednomu ze spoluvlastníků za přiměřenou náhradu, přičemž přiměřená náhrada musí odpovídat podílu na ceně obvyklé celé věci, nikoli ceně samostatně obchodovatelného podílu. Soud se vypořádal i s námitkou žalovaného, týkající se zásahu do vlastnického práva, odkázal na judikaturu Ústavního soudu a zdůraznil, že zrušení spoluvlastnictví nepředstavuje vyvlastnění, ale zákonem předvídaný způsob uspořádání vlastnických vztahů. Na tomto základě žalobě v plném rozsahu vyhověl a určil vypořádání přikázáním věci žalobci za stanovenou náhradu.

6. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že s ohledem na povahu věci jako iudicium duplex a absenci výjimečných okolností nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, a současně rozhodl podle § 148 o. s. ř. o povinnosti obou účastníků uhradit státu náklady znaleckého posudku rovným dílem a o vrácení nevyčerpaných částí složených záloh.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká zásadní procesní vady, neúplně a nesprávně zjištěný skutkový stav i nesprávné právní posouzení věci. Především namítá, že žaloba byla od počátku vadná a neprojednatelná pro nesprávnou a neúplnou specifikaci předmětu řízení, neboť jak žalobce, tak soud prvního stupně opomenuli, že předmětná bytová jednotka je jednotkou, vymezenou podle zákona o vlastnictví bytů, a že její převod, resp. rozdělení a vypořádání spoluvlastnictví, musí obligatorně zahrnovat i spoluvlastnický podíl na společných částech domu a zejména na pozemku. Žalovaný tvrdí, že výrok rozsudku je v tomto směru vnitřně rozporný a prakticky nezpůsobilý zápisu do katastru nemovitostí, případně zakládá do budoucna protiprávní stav a riziko dalších sporů, neboť podíly na společných částech a pozemku podle jeho názoru zůstávají i nadále ve spoluvlastnictví účastníků. Současně poukazuje na to, že účastníci jsou rovněž spoluvlastníky dalších nebytových jednotek v domě, s nimiž soud prvního stupně nijak nenaložil, ačkoliv si této skutečnosti byl vědom, čímž nedošlo k úplnému vypořádání spoluvlastnických vztahů. Žalovaný dále namítá výraznou překvapivost rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces, neboť bylo provedeno pouze jediné jednání trvající zhruba 36 minut, soud účastníkům neposkytl znalecký posudek k dispozici k prostudování, nýbrž pouze stručně sdělil jeho vybraný obsah, a bezprostředně poté rozhodl ve věci samé, přičemž zamítl důkazní návrhy žalovaného bez adekvátního odůvodnění. Tento postup podle žalovaného znemožnil reálně reagovat na klíčový důkaz, navrhnout jeho doplnění či předložit vlastní důkazy, zejména k vyšší tržní hodnotě jeho spoluvlastnického podílu, a vedl k tzv. opomenutým důkazům a nepřezkoumatelnosti rozsudku.

8. Žalovaný současně vytýká vadné dokazování a neúplné zjištění skutkového stavu, když soud prvního stupně odmítl jeho důkazní návrhy k otázce ceny bytové jednotky a hodnoty spoluvlastnického podílu žalovaného s odůvodněním údajné nadbytečnosti, ačkoli znalecký posudek podle žalovaného neobsahuje relevantní tržní srovnání a nemůže sám o sobě obstát. Dále namítá, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval otázkou, komu má být bytová jednotka přikázána, a ani žalovaného nevyzval k vyjádření, zda by o přikázání jednotky do svého vlastnictví neměl zájem, čímž zatížil rozhodnutí nepřezkoumatelností a porušil zásadu, že soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není vázán návrhy účastníků. Po právní stránce žalovaný vytýká soudu prvního stupně, že samotné zrušení spoluvlastnictví představuje v daném případě zneužití práva ze strany žalobce, který podle něj nabyl většinový podíl za výhodnou cenu a usiluje pouze o vytlačení žalovaného ze spoluvlastnictví, přestože je možná dohoda o společném pronájmu a správě jednotky. Soudu rovněž vytýká nesprávnou aplikaci zákona o vlastnictví bytů, když nepřihlédl k nemožnosti odděleného převodu jednotky bez souvisejících podílů, a konečně i nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení státu, neboť náklady znaleckého posudku měly být podle žalovaného uloženy výlučně žalobci, který řízení inicioval a z provedeného důkazu profitoval. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně k zamítnutí žaloby.

9. Žalobce ve svém vyjádření považuje odvolání žalovaného za nedůvodné a plně se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Namítá, že výrok napadeného rozsudku je určitý, srozumitelný a zahrnuje bytovou jednotku včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a na pozemku, neboť přímo obsahuje formulaci o jednotce „se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a na pozemku“ ve stanovené výši, což je plně postačující pro zápis do katastru nemovitostí, přičemž požadavek žalovaného na další terminologické zpřesnění považuje za přepjatý formalismus; případná jazyková korekce by navíc mohla být odstraněna v odvolacím řízení bez nutnosti kasačního zásahu. Dále uvádí, že předmětem řízení byla jediná samostatná věc v právním smyslu, a to konkrétní bytová jednotka, zatímco jiné nebytové jednotky v domě jsou samostatnými věcmi se samostatným právním osudem, jejich zahrnutí do řízení by bylo nehospodárné a vedlo by k neodůvodněnému rozšíření okruhu účastníků. K procesním námitkám žalovaného žalobce zdůrazňuje, že soud prvního stupně postupoval standardně, účastníky opakovaně poučil o koncentraci, pokusil se o smír, provedl listinné důkazy včetně znaleckého posudku, jeho dodatku a dalších podkladů, sdělil jejich podstatný obsah a poskytl účastníkům prostor k vyjádření, přičemž žalovaný na tuto výzvu nereagoval; tvrzení o překvapivosti, odepření možnosti se vyjádřit či zásahu do práva na spravedlivý proces proto považuje za nepřiléhavá. Nepřisvědčuje ani námitce opomenutých důkazů, neboť soud prvního stupně o důkazních návrzích žalovaného výslovně rozhodl a neprovedl je pro nadbytečnost, což vylučuje ústavněprávní pojetí opomenutých důkazů. Pokud jde o znalecký posudek a stanovení náhrady, žalobce uvádí, že soud zvolil racionální postup, když cenu obvyklou stanovenou znalcem aktualizoval indexací dle údajů [právnická osoba] ke dni rozhodnutí, a žalovaný přitom nevyužil procesní prostor k uplatnění konkrétních výhrad či návrhů na doplnění dokazování. K námitkám, směřujícím proti přikázání jednotky žalobci, žalobce zdůrazňuje, že žalovaný po celou dobu řízení odmítal zrušení spoluvlastnictví a nesdělil žádný realizovatelný alternativní vypořádací návrh, zejména neprojevil vůli k přikázání jednotky sobě ani nedoložil schopnost poskytnout přiměřenou náhradu, zatímco žalobce naopak dlouhodobě usiloval o mimosoudní dohodu a prokázal schopnost žalovaného vyplatit; tvrzení o zneužití práva proto považuje za vnitřně rozporné a neodpovídající skutkovému stavu. Žalobce rovněž uvádí, že žalovaný netvrdil ani neprokázal podmínky § 1140 odst. 2 o. z., tedy že by šlo o nevhodnou dobu nebo že by zrušení spoluvlastnictví bylo jen k jeho újmě. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), kdy dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

11. Zásadní procesní pochybení dosavadního řízení odvolací soud neshledal [§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Neshledal ani, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Soud prvního stupně provedl dokazování v postačujícím rozsahu, správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení, a proto z něj vycházel i odvolací soud. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně vyložil, které skutečnosti byly prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč neprovedl další důkazy i jakými úvahami se řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Věc posoudil rovněž správně i po stránce právní.

12. Odvolací soud se předně neztotožnil s odvolací námitkou žalovaného, že výrok I. napadeného rozsudku neobsahuje řádnou specifikaci předmětné nemovitosti a není proto způsobilý být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Výrok I. označuje předmět řízení údaji, odpovídajícími zápisu v katastru nemovitostí, když uvádí číslo jednotky, způsob jejího využití, její umístění v budově, označení budovy, pozemku, výši spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a na pozemku, jakož i katastrální území a obec. Takové označení nevzbuzuje pochybnost o tom, jaká nemovitá věc je předmětem rozhodnutí, a je tak dostatečně určité. Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4662/2015 zdůraznil, že ani ne zcela bezvadné označení bytové jednotky v listině určené pro zápis do katastru nemovitostí samo o sobě ještě neznamená neurčitost právního úkonu, lze-li výkladem bez pochybností dovodit, jaké nemovitosti se týká; obdobně na tento závěr navázal též Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 24 Cdo 1039/2022.

13. Nadto nelze přehlédnout, že u jednotky, vymezené podle zákona o vlastnictví bytů tvoří jednotka, spoluvlastnický podíl na společných částech domu a práva k pozemku jediný vlastnický celek, který nelze pro účely dispozice ani soudního vypořádání uměle rozštěpit. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 124/2024 výslovně dovodil, že předmětem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytové jednotce musí být celá bytová jednotka, tedy včetně veškerých práv k pozemkům, která jsou s bytovou jednotkou spojena. Jestliže proto soud prvního stupně ve výroku I. označil předmětnou bytovou jednotku včetně odpovídajícího spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a na pozemku a ve výroku II. přikázal spoluvlastnický podíl žalovaného k uvedené bytové jednotce do výlučného vlastnictví žalobce, je zcela zjevné, že předmětem vypořádání byl celý tento vlastnický celek. Námitka žalovaného, že podíly na společných částech domu a na pozemku zůstaly nadále nevypořádány, tudíž není důvodná.

14. Důvodná není ani námitka, že soud prvního stupně nezvažoval jiný způsob vypořádání. Ze spisu se podává, že usnesením č.j. [spisová značka] ze dne 23. 8. 2024 vyzval právní předchůdkyni žalovaného k zaujetí procesního stanoviska ke způsobu vypořádání. Žalovaná strana se však vyjádřila pouze tak, že s navrženým způsobem vypořádání nesouhlasí, aniž by sama předložila konkrétní a realizovatelný návrh jiného vypořádání. Neprojevila vůli, aby byla jednotka přikázána jí, netvrdila ani nedoložila schopnost poskytnout přiměřenou náhradu, ani nenavrhla prodej věci. Za této situace nelze soudu prvního stupně vytýkat, že rozhodl o vypořádání způsobem, odpovídajícím zjištěnému skutkovému stavu a procesním postojům účastníků. Samotný nesouhlas se zrušením spoluvlastnictví bez nabídky vlastního řešení nemohl založit potřebu jiného postupu soudu.

15. K dalším procesním námitkám žalovaného odvolací soud uvádí, že z obsahu protokolu o jednání, ale i ze zvukového záznamu, který má v případě rozporu přednost, se podává, že soud prvního stupně účastníky seznámil se znaleckým posudkem, týkajícím se ocenění předmětné bytové jednotky a poskytl jim prostor k vyjádření. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 ICdo 195/2023 připomněl, že v případě rozporu protokolu a záznamu má přednost záznam a že právě z něj je třeba vycházet při posouzení obsahu procesních úkonů účastníků. Z něj se v nyní projednávané věci nepodává, že by žalovaný proti znaleckému posudku či jiným provedeným důkazům cokoli namítal nebo navrhoval doplnění dokazování.

16. Řízení bylo při jediném jednání, konaném dne 10. 10. 2025, řádně koncentrováno, přičemž soud prvního stupně přítomné účastníky opakovaně poučil podle § 118b odst. 1 a následně podle §119a o. s. ř. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Odo 715/2002 vyložil, že smyslem poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. je poskytnout účastníkům poslední možnost splnit povinnost tvrzení a důkazní povinnost před tím, než soud rozhodne, a že na řádné poučení navazuje režim neúplné apelace. Za této situace jsou skutečnosti a důkazy, s nimiž žalovaný přichází až v odvolání, nepřípustnými novotami, neboť nejde o žádný z případů, uvedených v § 205a o. s. ř.

17. Pokud žalovaný namítá, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy, nelze přehlédnout, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, nýbrž pouze ty, které považuje za potřebné pro zjištění skutkového stavu věci; nevyhoví-li důkaznímu návrhu, musí vysvětlit, proč tak učinil. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2055/2020 zdůraznil, že o opomenutý důkaz jde tehdy, jestliže soud o důkazním návrhu vůbec nerozhodne nebo jeho neprovedení nijak nevysvětlí. O takový případ se zde nejedná. Žalovaný ostatně ani při jednání bezprostředně po seznámení se s výsledky dokazování nevznesl proti jeho rozsahu žádné konkrétní výhrady.

18. Odvolací soud proto uzavírá, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně a v souladu se zákonem, jestliže na návrh žalobce podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětné nemovitosti zrušil a současně je vypořádal. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat a podle § 1143 o. z., nedohodnou-li se spoluvlastníci, rozhodne o zrušení spoluvlastnictví na návrh některého z nich soud; při neexistenci zákonných překážek podle § 1140 odst. 2 o. z. tak soudu prvního stupně jiný postup v zásadě ani nezbýval. Nejvyšší soud přitom v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 vyložil, že pro posouzení „nevhodné doby“ či újmy ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. jsou významné jen okolnosti přechodné povahy, a v usnesení sp. zn. 22 Cdo 2415/2024 zdůraznil, že zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přichází v úvahu pouze výjimečně. Jelikož v projednávané věci žádné takové okolnosti zjištěny nebyly, byl výrok o zrušení spoluvlastnictví plně namístě.

19. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek je ve všech svých výrocích věcně správný. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, provedené důkazy zhodnotil správně a v souladu se zákonem a na jejich podkladě učinil přiléhavé skutkové i právní závěry. Správně přitom rozhodl nejen o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětné nemovitosti a o výši přiměřené náhrady, ale i v navazujících výrocích o nákladech řízení a o povinnosti účastníků nahradit státu náklady dokazování. O povinnosti účastníků nahradit státu náklady znaleckého posudku soud prvního stupně rozhodl správně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je řízením typu iudicium duplex, v němž mají oba spoluvlastníci zásadně stejné procesní postavení a soud autoritativně uspořádává jejich vzájemné vlastnické poměry. Znalecký posudek přitom nesloužil výlučně ve prospěch jedné ze stran, nýbrž byl nezbytným podkladem pro rozhodnutí o způsobu vypořádání i o výši přiměřené náhrady. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 572/19 zdůraznil, že v tomto typu řízení je vzhledem k rovnému postavení účastníků zpravidla spravedlivým východiskem, aby každý nesl své náklady sám, nejsou-li dány zvláštní důvody pro jiný postup. Takové důvody se v projednávané věci nepodávají, a proto je namístě, aby náklady státu na znalecký posudek nesli oba účastníci stejným dílem. Odvolací námitky žalovaného správnost napadeného rozhodnutí nezpochybnily, a proto odvolací soud rozsudek podle § 219 o. s. ř. ve všech jeho výrocích potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. Žalobce měl v odvolacím řízení plný úspěch, a náleží mu proto proti žalovanému náhrada účelně vynaložených nákladů. Žalobci přísluší paušální náhrada podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za tři úkony, jimiž byly vyjádření k odvolání, příprava účasti u jednání odvolacího soudu a účast u jednání odvolacího soudu [§ 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.], tedy celkem částka 900 Kč. Odvolací soud ji uložil žalovanému zaplatit žalobci v zákonné třídenní lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.