pro 31 473 Kč s příslušenstvím

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 31 473 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 675,86 Kč, vzniklým smluvní sazbou 0,50 % denně z částky 31 473 Kč od 11.2. do 15.4.2025, se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,50 % denně z částky 31 473 Kč od 16.4. do 11.5.2025 a se smluvním úrokem ve výši 0,10 % denně z částky 31 473 Kč od 12.5.2025 do zaplacení v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 381,50 Kč v téže lhůtě k rukám její právní zástupkyně.

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala uvedených částek na základě smlouvy o podnikatelském úvěru, uzavřené se žalovaným dne 4.12.2024. Úvěr byl žalovanému poskytnut jako podnikateli a nikoliv jako spotřebiteli. Ověřila oprávnění žalovaného k podnikatelské činnosti a jeho totožnost. Na úvěrový účet zaslal žalovaný žalobkyni ověřovací poplatek, což představuje standardní úkon v procesu verifikace identity jednající osoby při zakládání účtu bankami a jinými finančními institucemi. Na základě smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč, zaslaný na účet č. [č. účtu]. Žalovaný se jej zavázal splatit jednorázově do 3.1.2025. Dále se zavázal uhradit poplatek za sjednání a čerpání úvěru. Následně se dohodli na prodloužení splatnosti do 10.2.2025. Žalovaný však své smluvní povinnosti neplnil, řádně a včas nehradil a dostal se do prodlení. Spolu s dlužnou částkou žalobkyně po žalovaném požaduje rovněž poplatek 500 Kč za každou z upomínek, které mu byly zaslány celkem čtyři. Žalovaný na svůj dluh ke dni podání žaloby dne 3.2.2025 uhradil částku 422,25 Kč, což žalobkyně započítala na poplatky za upomínky, a dále dne 15.4.2025 částku 6 980,25 Kč, z čehož žalobkyně částku 1 027 Kč započítala na úrok, částku 1 557,75 Kč na poplatky za upomínky a částku 4 395,50 Kč na smluvní úrok z prodlení. Po žalovaném se tak domáhala částky 31 473 Kč, představující jistinu ve výši 25 000 Kč + poplatek za sjednání a čerpání úvěru 6 473 Kč, dále smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné jistiny a poplatku po dobu prvních 90 ti dnů prodlení z částky 31 473 Kč (jistina a poplatek za sjednání) od 11.2.2025 do 15.4.2025 v kapitalizované výši 5 675,86 Kč, dále smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné jistiny a poplatku po dobu prvých 90 ti dnů prodlení z částky 31 473 Kč (opět jistina a poplatek za sjednání) od 16.4.2025 do 11.5.2025 a konečně smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně od 12.5.2025 do zaplacení. K tvrzenému rozporu ujednání o poplatku s dobrými mravy uvedla, že dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu. Přiměřeností se nelze zabývat paušálně. Naopak je ji třeba posuzovat s ohledem na typ poskytnutého úvěru a nikoliv dle referenční sazby bank, vycházející z jiného typu úvěrů (dlouhodobé úvěry). I přes vysokou výši poplatku, přepočteného na roční sazbu, je úrok v dané věci sjednán za konkrétní časové období a v případě prodlení dlužníka úrok již nebude narůstat v čase. Krátká doba posuzování přispívá k tomu, že RPSN se jeví vysoké. K přiměřenosti smluvního úroku ve výši 0,5 % denně odkázala na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Je třeba zohlednit rizikovost, neboť úvěr byl poskytnut bez zajištění a je tak vysoce rizikový. Je třeba přihlédnout i k výši předpokládané škody, kdy žalobkyně je podnikatelem poskytujícím úvěry, a nedojde-li k navrácení finančních prostředků řádně a včas, nemůže tuto částku používat ke svému podnikání. Smluvní úrok ve výši 0,5 % činí po dobu prvních 90 dnů částku 3 750 Kč, po zbytek prodlení je již účtován úrok ve výši 0,1 %. Smluvní úrok má kromě funkce uhrazovací i funkci prevenční a sankční. Výše úroku je tak adekvátní.

3. Žalovaný podal ve věci proti vydanému platebnímu rozkazu odpor s námitkou neplatnosti smlouvy pro zjevný rozpor s dobrými mravy s ohledem na úrokovou sazbu, která je nepřiměřeně vysoká. Smlouva je podle něj neplatná, ze strany žalobkyně jde o nepřípustný výkon práva. Jako profesionální poskytovatel úvěru musí být žalobkyně srozuměna s rizikem vyplývajícím z neplatných či nevyvážených smluvních ujednání. Dále se vyjádřil tak, že nárok žalobkyně neuznává a poukázal na mimořádně vysoké smluvní úroky ve výši 0,5 % denně od 11.2. do 11.5.2025, tedy ve výši 182 % ročně, a ve výši 0,1 % denně od 12.5.2025 do zaplacení asi ve výši 36,5 % ročně.

4. Soud prvního stupně nařídil jednání na den 10.11.2025, žalovaný se z něj však omluvil ze zdravotních důvodů a souhlasil, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Soud prvního stupně proto postupoval dle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.).

5. Při svém rozhodování vycházel z listinných důkazů, konkrétně úvěrové smlouvy č. [číslo][Anonymizováno]ze dne 4.12.2025 včetně dodatku ze dne 3.2.2025, dále výzev k zaplacení ze dne 15.2.2025, 20.2.2025, 25.2.2025, 2.3.2025, vždy včetně potvrzení o odeslání datové zprávy, dále předžalobní upomínky ze dne 16.6.2025, opět včetně potvrzení o odeslání datové zprávy, kopie dokladu totožnosti žalovaného, potvrzení banky o úhradě ověřovacího poplatku a pověření o potvrzení o platbě žalobce. Jde pouze o důkazy žalobkyně, žalovaný nedoložil nic.

6. Na základě tohoto dokazování soud prvního stupně vycházel z toho, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit do 3.1.2025. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetu, žalobkyně ověřila jak živnostenské oprávnění žalovaného, tak i jeho totožnost, žalovaný žalobci zaslal ověřovací poplatek. Prostřednictvím klientského účtu si nastavil parametry úvěru a následně obdržel návrh úvěrové smlouvy. Zadáním jedinečného SMS kódu návrh odsouhlasil a došlo k uzavření smlouvy. Na jejím základě mu byla poskytnuta částka 25 000 Kč, tu se žalovaný zavázal splatit jednorázově včetně poplatku za sjednání a čerpání úvěru ve výši 6 473 Kč a úroku z úvěru ve výši 1 027 Kč. Dále došlo k prodloužení splatnosti do 10.2.2025. Pro případ prodlení si strany sjednaly smluvní úrok ve výši nejprve 0,5 % denně po dobu prvních 90 dnů a 0,1 % denně od 91. dne prodlení do zaplacení z jistiny a poplatku. Dále si ujednaly poplatek ve výši 500 Kč za každou upomínku, v dané věci byly zaslány čtyři. Dále vycházel z toho, že žalovaný na dlužnou částku uhradil částky 442,25 Kč a 6 980,25 Kč, a to ve dnech 3.2. a 15.4.2025, žalobkyně tyto částky započetla tak, jak uvedla v žalobě. Vycházel i z nespornosti uzavření smlouvy o podnikatelském úvěru.

7. K námitkám žalovaného ohledně absolutní neplatnosti smlouvy pro nepřiměřenost smluvních úroků z prodlení uvedl, že žalovaný ani nesporoval poskytnutí finančních prostředků a ani to, že nesplácel řádně a včas. S poukazem na judikaturu uvedl, že ujednání o úrocích je třeba zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti úvěru. Poplatek byl jednorázový, žalovaný jeho výši nesporoval. Výše smluvního úroku z prodlení byla sjednána s ohledem na konkrétní okolnosti úvěru, v daném případě vysokou rizikovost, neboť úvěr nebyl nijak zajištěn a úrok plní funkci kompenzační za případnou způsobenou újmu. Na základě toho uzavřel, že došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy mezi podnikateli. Z toho důvodu se nelze dovolávat lichvy či nepřiměřeného krácení a na smlouvu se nevztahuje ani úprava zákona o spotřebitelském úvěru. V úvahu připadá ujednání o smluvním úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy, nicméně není dána pevná sazba a je na úvaze soudu dle konkrétních okolností, zda bude sjednán rozpor s dobrými mravy. Žalovaný však k těmto tvrzením neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by rozpor odůvodňovaly. Protože se k jednání soudu prvního stupně nedostavil, nemohl jej soud poučit ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř.

8. Právně soud prvního stupně postupoval dle § 2395 a následujících, dále § 580, § 586 a § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) a judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, konkrétně pod sp. zn. I. ÚS 728/10, 23 Cdo 756/2020 a 32 Cdo 1490/2019.

9. K námitce, podle níž smluvní úrok ve výši 0,5 % denně je v rozporu s dobrými mravy, uvedl, že jde o úvěrovou smlouvu mezi podnikateli, na kterou se nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru. S odkazem na shora citovanou judikaturu zdůraznil, že i podnikatel se může dovolávat dobrých mravů při posuzování souladu sjednaného úroku s dobrými mravy, vždy ale s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Po přezkumu daného konkrétního ujednání dospěl soud prvního stupně k závěru, že je konformní, byť by v případě nepodnikatele bylo označeno za nemravné s odkazem na obchodně právní REVUE, č. 3/2025, a dále judikaturu k aplikaci dobrých mravů autora Svobody. Uvedl, že rozpor s dobrými mravy leží na úvaze soudu s poukazem na smluvní volnost, umožňující stranám sjednat si jiný než zákonný úrok. Rozpor s dobrými mravy u podnikatelů nelze spatřovat v pouhém hrubém nepoměru plnění, ale je třeba přihlížet i k okolnostem uzavření smlouvy, tedy k důvodům sjednání smlouvy, výši úroku a určit funkci úroku. K námitce, že smlouva hraničí s lichvou, uvedl, že žalovaný se jako podnikatel nemůže dovolávat neplatnosti z důvodu lichvy či neúměrného krácení ve smyslu § 1796 a 1793 o. z. Úrok ve výši 0,1 % je výrazně nižší než úrok ve výši 0,5 % denně. V této souvislosti přihlédl i k tomu, že šlo o úvěr krátkodobý. Úroková sazba se potom jeví vysoká. Ostatní poskytovatelé úvěrů mají obdobné úrokové sazby, které nelze srovnávat se sazbami u úvěrů dlouhodobých poskytovaných bankami. K výši poplatku za poskytnutí úvěru uvedl, že byla stanovena pevnou částkou nikoliv vzhledem k výši úvěru. K úroku z prodlení dále uvedl, že kromě toho, že nebyl zajištěn a byl vysoce rizikový, má i funkci reparační, neboť dojde-li v souvislosti s prodlením k poškození žalobkyně, nemůže finanční prostředky používat k podnikání. Proto žalobě vyhověl.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyni přiznal náhradu ve výši 18 381,50 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 260 Kč a nákladů zastoupení advokátem. Tomu náleží odměna dle § 6 odst. 1, § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen a. t.), a to z částky 2 380 Kč za každý z pěti úkonů právní služby včetně pěti paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč, dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 150 Kč – 2 971,50 Kč.

11. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný s návrhem na jeho změnu a zamítnutí žaloby, případně zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo změny rozsudku tak, že se žalobě vyhovuje pouze v přiměřeném rozsahu zejména do jistiny a zákonného úroku z prodlení a jinak se žaloba zamítá. Výrok I. rozsudku označil jako nepřezkoumatelný pro neúplné skutkové závěry a vnitřní nesrovnalosti. K tomu uvedl, že soud převzal skutkové závěry z tvrzení žalobkyně a jí předložených listin, aniž by se vypořádal se spornými okolnostmi a proporcionalitou sankcí. V odůvodnění jsou i vnitřní rozdíly např. v dataci smluv a v částkách plateb. Soud neprovedl důkazy, prokazující přiměřenost uplatněných sazeb a poplatků s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Poukázal na nesprávné právní posouzení charakteru vztahu, neboť jde o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem. Soud prvního stupně uzavřel, že šlo o smlouvu mezi podnikateli, on však namítá, že uvedení identifikačního čísla a formální označení úvěru jako podnikatelského neprokazuje podnikatelský účel čerpání úvěru. Žalobkyně jako profesionální poskytovatel úvěru měla unést důkazní břemeno k tomu, že úvěr byl sjednán a čerpán právě pro podnikatelské účely. K tomu navrhoval doplnit dokazování. Dospěl-li by odvolací soud k závěru, že odvolatel vystupoval jako spotřebitel, je třeba zkoumat i soulad smluvních ujednání s kogentní spotřebitelskou úpravou. Dále namítal nesprávné právní posouzení platnosti a přiměřenosti sankčních ujednání, v tomto smyslu poukázal na smluvní úrok z prodlení 0,50 % denně a následně 0,10 % denně, současně na sjednané poplatky včetně poplatku za sjednání a čerpání úvěru ve výši 6 473 Kč a poplatky za upomínky. Dovodil, že i v obchodních vztazích se lze dovolávat korektivu dobrých mravů. Soud se nevypořádal s tím, zda tvrzená rizikovost a absence zajištění odůvodňuje takto vysoké sazby. Ke kapitalizaci úroku z prodlení uvedl, že nebyl prokázán smluvní základ pro kapitalizaci ani transparentní auditovatelný výpočet položek. Navrhoval, aby soud vyžádal detailní rekapitulaci výpočtu a doložení smluvních ustanovení, z nichž žalobkyně nárok na kapitalizaci dovozuje. Dále doplnil, že byl omluven ze zdravotních důvodů, souhlasil sice s projednáním věci ve své nepřítomnosti, soud mu však v řízení neposkytl konkrétní poučení o potřebě doplnění rozhodných skutkových tvrzení a důkazů k posouzení dobrých mravů a přiměřenosti sankcí. Navrhl doplnit dokazování tak, aby byl skutkový stav zjištěn úplně a byla posouzena přiměřenost uplatněných nároků. Nesouhlasil ani s rozhodnutím o nákladech řízení. K tomu uvedl, že předmět sporu je typově se opakující, namítal dále neúčelnost či nadhodnocenost počtu úkonů právní služby. Navrhoval zvážit aplikaci moderačního oprávnění podle § 150 o.s.ř. K důkazu navrhoval bankovní výpisy žalovaného za rozhodné období, dokumentaci k uzavření smlouvy, úplné znění smluvní dokumentace a obchodních podmínek včetně všech příloh a sazebníků, platných ke dni uzavření smlouvy a rekapitulaci výpočtu uplatněných úroků a poplatků s uvedením smluvního základu pro každou položku.

12. K podanému odvolání se vyjádřila žalobkyně s návrhem na potvrzení napadeného rozsudku. K tvrzenému spotřebitelskému charakteru smlouvy o úvěru uvedla, že na smlouvu nelze aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. Uvedla, že poskytuje úvěry pouze podnikatelům, fyzickým osobám, naopak není oprávněna poskytovat spotřebitelské úvěry, v tomto odkázala na internetové stránky žalobkyně [www]. Tyto stránky k ohledání případně navrhla k důkazu. Poukázala i na článek I.3 smlouvy, kde žalovaný výslovně prohlásil, že smlouvu uzavírá jako podnikatel. Poukázala i na § 6 odst. 1 o. z. Nenabádala žalovaného, aby si od ní vzal podnikatelský úvěr pouze formálně na základě přiděleného identifikačního čísla. Žalovaný dal před uzavřením smlouvy opakovaně a transparentně najevo, že úvěr užije pouze pro účely podnikatelské činnosti. Příslušné právní předpisy neukládají před uzavřením smlouvy mezi podnikateli, aby se potencionální smluvní strany navzájem jakkoliv lustrovaly za účelem zjištění, zda smlouva bude uzavřena za podnikatelským účelem. Navíc v praxi je takový postup obtížně možný. Uvedl-li nyní žalovaný, že smlouvu uzavřel jako spotřebitel, uvedl tím žalobkyni v omyl. Poukázala na § 6 odst. 2 občanského zákoníku. Uvedla i to, že žalovaný se mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku. K tvrzenému rozporu mezi poplatky a sankčními ujednáními s dobrými mravy odkázala na svá dřívější vyjádření.

13. Při jednání odvolacího soudu, k němuž se žalovaný již bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl o termínu jednání odvolacím soudem řádně informován, žalobkyně uvedla, že byť by šlo i o zastřený spotřebitelský úvěr, žalovaný toto uplatnil nepřípustně teprve v odvolacím řízení.

14. Odvolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek v plném rozsahu dle odvolání žalovaného, postupem dle § 212, 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolací námitky žalovaného nemohou být důvodné.

15. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně jak skutkovými, tak i právními, a pro stručnost na ně odkazuje. Soud prvního stupně rozhodl na základě úplného a řádného dokazování, z něhož dovodil správný skutkový závěr, který i správně právně hodnotil. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o poskytnutí podnikatelského úvěru dle § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě žalobce jako úvěrující poskytl žalovanému jako úvěrovanému úvěr ve výši 25 000 Kč. Protože úvěrová smlouva je smlouvou úplatnou, zavázal se úvěrovaný vrátit úvěrujícímu kromě jistiny dále částku 6 473 Kč jako poplatek za sjednání a čerpání úvěru a úrok z úvěru ve výši 1 027 Kč (v úrokové sazbě 50 % za dobu od 4. 12. 2024 do 3. 1. 2025, kdy byl úvěr splatný). Pro případ prodlení pak strany sjednaly smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné jistiny a poplatku za sjednání a čerpání úvěru pro prvních 90 dnů a poté již ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a poplatku za sjednání a čerpání úvěru do zaplacení. Byla sjednána i cena upomínek ve výši 500 Kč za každou, v dané věci byly zaslány celkem čtyři.

16. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil pouze částky pro 442,25 Kč, kterou žalobkyně započítala na poplatky za upomínky, a 6 980,25 Kč, z čehož žalobkyně částku 1 027 Kč započítala na úrok, částku 1 557,75 Kč na poplatky za upomínky a částku 4 395,50 Kč na smluvní úrok z prodlení.

17. Žalovaný v odporu proti ve věci vydanému platebnímu rozkazu věcně namítal neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy jen ve vztahu k úrokové sazbě s poukazem na neakceptovatelnost vysoké výše sjednaných úroků, které jsou i pro podnikatele fakticky likvidační, nesouhlasil ani s přiznáním náhrady nákladů řízení žalobkyni (č. l. 13, 15 spisu). Ve vyjádření k žalobě (č. l. 25) opětovně namítal mimořádně vysoké smluvní úroky z prodlení ve výši nejprve 0,50 % denně z částky 31 473 Kč a následně ve výši 0,10 % denně z téže částky s poukazem na § 580 o. z. a judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Na jednání soudu prvního stupně, konané dne 10.11. 2025, se však žalovaný nedostavil souhlasil s projednáním věci ve své nepřítomnosti.

18. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně namítal pouze nepřiměřeně vysoké úroky z prodlení.

19. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Dle odst. 3 téhož ustanovení zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

20. Poučovací povinnost dle těchto ustanovení je nastavena přísně tak, že ji soud uplatňuje při jednání i vůči účastníkům majícím zástupce. To je další doklad zvýšené odpovědnosti účastníka řízení za jeho výsledek, kdy případnou neúčast u jednání musí spojovat s vědomím, že mu nemůže být poskytnuto poučení podle § 118a odst. 3, neboť to se poskytuje pouze přítomnému účastníku. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3. Soudní praxe pravidla k tomu se vztahující formulovala tak, že ustanovení § 118a upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a, jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a, proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srovnej např. komentář k § 118a o.s.ř. Mgr. Michala Králíka a Mgr. Jiřího Vašíčka), odvolací soud s uvedeným závěrem odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.1.2009, sp. zn. 21 Cdo 5237/2007, podle něhož platí, že „§ 118a o.s.ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání“.

21. Podle § 205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce nebo obsazení soudu;

b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;

c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;

d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3;

e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1;

f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

22. Žalovaný v odvolání namítal v prvé řadě to, že se soud prvního stupně nevypořádal se spornými okolnostmi a proporcionalitou uplatněných sankcí, poukazoval i na nesrovnalosti v dataci smlouvy a v částkách plateb. Dále soudu prvního stupně vytýkal neprovedení důkazů, objektivně prokazujících přiměřenost sazeb a poplatků vzhledem ke konkrétní věci. Právně nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva byla uzavřena mezi podnikateli, neboť samotný údaj o identifikačním čísle neprokazuje podnikatelský účel čerpání a žalobkyně měla v tomto směru unést důkazní břemeno k prokázání podnikatelského účelu. Ve smluvním úroku z prodlení a současně sjednaném poplatku spatřoval kumulaci sankcí, což může představovat nepřiměřený mechanismus. Soud se nijak nevypořádal s tím, zda tvrzená rizikovost odůvodňuje vysoké sazby. Ke kapitalizovanému smluvnímu úroku z prodlení uvedl, že nebyl prokázán jeho smluvní základ ani výpočet. Požadoval, aby si soud vyžádal detailní rekapitulaci výpočtů po dnech. Soudu dále vytkl, že mu neposkytl poučení o potřebě doplnění rozhodných skutkových tvrzení. Nesouhlasil ani s přiznáním náhrady nákladů řízení žalobkyni. K důkazu kromě již zmíněné rekapitulace výpočtů navrhl bankovní výpisy odvolavatele a smluvní dokumentaci.

23. Jak shora uvedeno, žalovaným navrhovanému postupu brání právě citovaný § 205a o. s. ř., podle něhož musí být zásadně všechny skutečnosti nebo důkazy uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto nemohl zabývat důkazy, které žalovaný navrhl teprve v odvolacím řízení ohledně nesrovnalostí částek a plateb žalovaného stejně jako posouzením, zda skutečně šlo o smlouvu o podnikatelském úvěru, tedy faktickým účelem úvěru, byť mu lze přisvědčit v tom, že při úvaze o typu smlouvy je nesprávné na její podnikatelský charakter usuzovat pouze z uvedení identifikačního čísla podnikající fyzické osoby. Odvolací soud v tomto smyslu poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, reprezentovanou např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2025, sp. zn. 20 Cdo 2582/2024, podle něhož „pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení "podnikatelské účely“. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008) zdůraznil, že pro závěr o tom, zda vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je určující podstata společenského vztahu, v němž vystupovaly“. Žalovaný však soudu prvního stupně neposkytl žádnou součinnost k tvrzení, že by úvěr nebyl sjednán s podnikatelským účelem, a neučinil tak ani v odvolacím řízení, neboť v něm pouze uvedl to, že pouhé uvedení IČ a formální označení úvěru jako podnikatelského ještě neprokazuje podnikatelský účel, výslovně však netvrdil, že by úvěr uzavřel jako fyzická osoba. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně smlouvu posuzoval jako uzavřenou mezi dvěma podnikateli, kdy úvěrujícím je společnost, poskytující úvěry výhradně podnikatelům, a na straně úvěrované podnikatel.

24. Odvolací soud se, lapidárně řečeno, mohl zabývat pouze tím, zda se soud prvního stupně správně vypořádal s námitkami žalovaného, týkajícími se smluvních úroků z prodlení ve výši nejprve 0,50 % denně z částky 31 473 Kč a následně ve výši 0,10 % z téže částky, byť si byl vědom výluky, výslovně upravené v § 1797 o. z., na kterou poukazoval již soud prvního stupně.

25. Výši sjednaného úroku z prodlení je vždy třeba poměřovat s konkrétními okolnostmi každé jednotlivé věci. Ústavní soudu např. ve svém nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, dovodil neústavnost ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, který charakterizoval jako „za hranicí“, zatímco na druhé straně neposoudil jako protiústavní ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,6 % denně z dlužné částky, sjednané ve smlouvě kupní mezi podnikateli.

26. V poměrech dané věci žalobkyně žalovanému poskytla krátkodobý úvěr (ode dne 4.12.2024, splatný dne 3.1., později do 10.2.2025) bez jakéhokoli zajištění, posilujícího její věřitelské postavení včetně případné uhrazovací funkce zajištění, z něhož by mohla být její pohledávka přímo uspokojena. Za této situace dospěl odvolací soud k témuž závěru jako soud prvního stupně, že s ohledem na specifické okolnosti dané věci nelze ve sjednaném úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně spatřovat ani nemravnost a ani rozpor s dobrými mravy, nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že takto je smluvně nastavena výše úroku pouze pro dobu prvých 90 dnů prodlení, a poté již byla sjednána ve výši 0,10 %.

27. Odvolací soud se shora uvedených důvodů dospěl k závěru o správnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a proto jej postupem dle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s§ 224 odst. 1 o. s. ř. a přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení úspěšné žalobkyni. Té náleží při dvou úkonech právní služby po 2 380 Kč za vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu, dále dvou paušálních náhradách hotových výdajů po 450 Kč a náhradě za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 1 189 Kč (po zaokrouhlení), náhrada celkem 6 849 Kč (§ 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. g/, k/, § 13 odst. 4 a. t., § 137 odst. 3 o.s.ř.). O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl dle § 160 odst. 1 o.s.ř., o platebním místě dle § 149 odst. 1 o.s.ř.