o zaplacení částky 46 000 Kč s příslušenstvím

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 46 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 24.8.2022 do zaplacení, a to do 12 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), dále zamítl žalobu v části požadovaného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 46 000 Kč za období 1.4.2022 až 23.8.2022 (výrok II) a rozhodl, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 46 000 Kč za poskytnuté právní služby, které mu nebyly žalovanou uhrazeny po ukončení zastupování. Žalovanou žalobce zastupoval v řízení, vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (spor o výživné rozvedené manželky), a při podání trestního oznámení na bývalého manžela žalované. Uvedl, že s žalovanou měl ústně sjednanou smlouvu s hodinovou odměnou 2 000 Kč, náhradou cestovních výdajů a náhradou za ztrátu času 500 Kč za hodinu, přičemž fakturovanou částku snížil z vyúčtovaných 66 000 Kč na 46 000 Kč, a poukazoval i na to, že mimosmluvní odměna dle advokátního tarifu by byla vyšší. Žalovaná namítala, že žádná dohoda o smluvní odměně uzavřena nebyla, rozporovala řadu vyúčtovaných úkonů a cestovních výdajů (mj. nahlížení do spisu 8.12.2020, repliku z 15.1.2021, čas účasti u jednání 19.1.2021, hotové výdaje k jednání 20.5.2021, návrh důkazů 27.9.2021 a paušální částky 2 000 Kč za cesty a ztrátu času), zpochybňovala doručení rozpisu právních služeb s fakturou a uváděla i tvrzení o předání zlatých šperků jako „zálohy“; dále akcentovala svůj věk, zdravotní stav a majetkové poměry.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů (faktury a jejího rozpisu, předžalobní výzvy, cestovních výkazů, obsahu spisu Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], emailové a SMS komunikace, [orgán] usnesení a stížnosti, lékařských zpráv, [registr]) a z výpovědi žalobce, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Skutková zjištění uvedl pod body 15 – 43 rozsudku, na která odvolací soud pro stručnost odkazuje. Z provedeného dokazování pak soud prvního stupně především uzavřel, že žalobce neprokázal, že byla uzavřena písemná dohoda o smluvní (hodinové) odměně a o paušálních cestovních náhradách. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že jednotlivé úkony právní služby v civilním řízení byly učiněny v rozsahu 9 úkonů a dále 4 úkony v trestním řízení. Dále zjistil, že advokát měl v době zastupování pobočku advokátní kanceláře v [adresa]. Soud neměl za prokázané tvrzení žalované o „poskytnutí zálohy“ ve formě šperků, když přihlédl též k tomu, že žalovaná nečinila žádné právní kroky ve vztahu k jí tvrzené záloze.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále též „a.t.“), zejména § 1, § 2, § 3, § 6, § 7, § 13 a § 14, neboť pro absenci smluvní odměny bylo nutno vycházet z mimosmluvní odměny a zákonných náhrad (režijní paušál, cestovné, náhrada za promeškaný čas). V bodě 51 rozsudku pak uvedl úkony, za něž je nárok na odměnu důvodný, a to včetně výše odměny za daný úkon, kterou určil s ohledem na předmět dané fáze řízení (žaloba o zaplacení částky 84 000 Kč a vzájemný návrh na zrušení vyživovací povinnosti, který byl posléze již jediným předmětem řízení). Jedná se o následující úkony a příslušné odměny:

 20.11.2020 – převzetí a příprava zastoupení, včetně nahlédnutí do spisu dne 8.12.2020 (1 úkon): odměna 9 340 Kč,

 2.12.2020 – odvolání proti zamítnutí předběžného opatření (1/2 úkonu): odměna 4 680 Kč,

 19.1.2021 – účast u jednání soudu (1 úkon): odměna 9 340 Kč,

 3.3.2021 – odvolání proti rozsudku (pouze ve věci zrušení vyživovací povinnosti, 1 úkon): odměna 8 100 Kč,

 20.5.2021 – účast u jednání odvolacího soudu (1 úkon): odměna 8 100 Kč,

 13.9.2021 – doplnění tvrzení k výzvě soudu (1 úkon): odměna 8 100 Kč,

 26.9.2021 – návrh důkazů (1 úkon): odměna 8 100 Kč,

 19.10.2021 – účast u jednání soudu (1 úkon): odměna 8 100 Kč,

 29.12.2021 – odvolání proti rozsudku (1 úkon): odměna 8 100 Kč,

 Trestní řízení – celkem 4 úkony: odměna 1 500 Kč za každý úkon,

 Režijní paušál (AT § 13 odst. 4) – 13× 300 Kč: součet 3 900 Kč.

Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalobce by měl nárok na odměnu ve výši 77 960 Kč a náhradu za cestovné za 3 cesty na trase [adresa] [adresa] ve dnech 8.12.2020, 19.1.2021 a 19.10.2021 a zpět v celkové částce (vč. náhrady za ztrátu času na cestě) 2 014,57 Kč; v podrobnostech k výpočtu odvolací soud odkazuje na bod 55 rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně považoval za důvodně vynaložené náklady na cestovné pouze ty, jež vznikly při cestování ze sídla pobočky kanceláře žalobce v [adresa] k jednáním u Okresního soudu v [adresa]. Celkem by tak žalobci náležela částka 79 974,57 Kč.

5. Soud prvního stupně uvedl, že sice nebylo prokázáno, že by žalobce měl písemné pokyny či schválení od žalované k jednotlivým úkonům, které v řízení učinil, avšak žalovaná byla přítomna jednání odvolacího soudu, nikterak u něj neprojevila svůj nesouhlas s podaným odvoláním, neučinila tak v průběhu zastoupení ani po jeho ukončení ve vztahu k žalobci. Žalovaná svou nespokojenost vyjevila až poté, co jí bylo žalobcem doručeno vyúčtování služeb. Konečně soud prvního stupně uvedl, že z ničeho nevyplynulo, že by žalovaná žalobci předala šperky v hodnotě cca 150 000 Kč, když jejich předání nemohlo být prokázáno fakturou k nákupu šperků. Soud nadto poukázal na skutečnost, že žalovaná nečiní jakékoliv právní kroky k vydání šperků zpět.

6. Ve vztahu k úrokům z prodlení soud dovodil počátek prodlení až od 24.8.2022 (následující den po doručení žaloby dne 22.8.2022 s přiměřeným časem na plnění), v tomto rozsahu tak žalobě soud prvního stupně vyhověl výrokem I, přičemž za přiměřenou lhůtu k plnění považoval 12 měsíců od právní moci rozsudku. Jelikož nebylo prokázáno doručení faktury s rozpisem úkonů dříve; v části požadovaných úroků od 1.4.2022 do 23.8.2022 soud prvního stupně žalobu zamítl výrokem II.

7. Přo rozhodování o nákladech řízení soud aplikoval § 150 o. s. ř. a žalobci nepřiznal náhradu s ohledem na majetkové a osobní poměry žalované a povahu věci, které považoval za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o.s.ř.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně, pouze proti výroku I, podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. V něm rozhodnutí vytýká především nesprávné právní posouzení věci a to, že se prvostupňový soud nevypořádal s námitkami, podle nichž měl žalobce při zastupování postupovat v rozporu se zákonem o advokacii a Etickým kodexem [orgán]. Konkrétně namítla, že jí žalobce při převzetí zastoupení neposkytl pravdivé informace o očekávaném rozsahu právních služeb a o výši mimosmluvní odměny, žalobce nevedl a žalované nepředložil přiměřené záznamy o úkonech, jednal svévolně bez předchozích pokynů klientky, v této souvislosti žalovaná odkazuje na email z 7.1.2022 v 22:16 („v příloze zasílám podané odvolání, abyste si ho mohla přečíst dřív, než přijedu“), z něhož plyne, že odvolání bylo podáno bez předchozí konzultace. Dále namítá, že nebyly bez zbytečného odkladu vráceny všechny podstatné listiny po ukončení zastoupení a že rozpis úkonů a nákladů byl žalované předložen až s doručením žaloby soudem, ač o něj žádala SMS zprávou již 21.4.2022 v 0:40. Žalovaná rovněž poukazuje na rozpor se zveřejněným „standardem“ advokáta ohledně požadavku na zálohu (doložen printscreenem webu) a tvrdí, že složila zálohu formou předání zlatých šperků v pořizovací hodnotě blížící se 46 000 Kč; současně akcentuje „podezřelou“ shodu mezi vyúčtovanými 66 000 Kč, slevou 20 000 Kč a výslednou fakturovanou částkou 46 000 Kč, ač prvostupňový soud dovodil, že předání šperků prokázáno nebylo. Žalovaná pak připomíná, že smlouva o poskytování právních služeb je podle ní spotřebitelskou příkazní smlouvou, v níž advokát jako profesionál měl transparentně informovat o ceně a postupu; současně dovozuje z § 3 odst. 2 písm. c) a § 8 o. z., že žalobce „zjevně zneužil“ právo na odměnu, a proto jeho právo nemá požívat právní ochrany. V návaznosti na to žalovaná tvrdí, že pokud by byla po vyhlášení rozsudku ve věci vedené u Okresního soudu v [adresa] dne 19.1.2021 informována, že ačkoli byla k 1.1.2021 zrušena vyživovací povinnost jejího bývalého manžela, současně jí má do 3 dnů od právní moci zaplatit 84 000 Kč, v řízení by dále nepokračovala. Plnou moc proto vypověděla bezprostředně poté, co se o tom dozvěděla od bývalého manžela, neboť jí rozsudek od zástupce do té doby doručen nebyl.

9. Pro případ, že by odvolací soud nevyhověl těmto námitkám, žalovaná brojí i proti výpočtu mimosmluvní odměny: u úkonů ze dne 20.11.2020 a 19.1.2021 měla být použita tarifní hodnota 84 000 Kč, takže odměna za jeden úkon činí 4 460 Kč (nikoli 9 340 Kč), a u úkonů ze dne 3.3.2021, 20.5.2021, 13.9.2021, 27.9.2021, 19.10.2021, 29.12.2021 (resp. 3.1.2022) není zřejmé, z jaké tarifní hodnoty soud dovodil 8 100 Kč; částka 4 680 Kč za úkon dne 2.12.2020 pak neodpovídá 1/2 sazby jednoho úkonu. Část řízení vedenou o zrušení vyživovací povinnosti považuje za určovací a prosazuje aplikaci § 9 odst. 1 advokátního tarifu (tarifní hodnota 10 000 Kč, tedy 1 500 Kč za úkon), z čehož dovozuje, že v civilní části měl součet včetně režijních paušálů činit 21 370 Kč a spolu s 4 úkony v trestní věci (4 × 1 500 Kč + 4 × 300 Kč) celkem 28 570 Kč. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby změnil rozsudek prvostupňového soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a přizná jí náhradu nákladů řízení před oběma instancemi; případně aby změnil napadený rozsudek v části věci samé tak, že žalobě bude vyhověno pouze co do částky 28 570 Kč.

10. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán po právu, je správný ve všech výrocích. Soud prvního stupně se dle jeho mínění vypořádal se všemi okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí. Námitky žalované představují toliko ničím neprokázaná tvrzení, neboť k nim nebyl předložen jediný důkaz. Současně poukazuje na dosavadní chování žalované vůči jejímu předchozímu právnímu zástupci [tituly před jménem] [jméno FO] (na něhož si stěžovala v jiném řízení, s příslušným záznamem ve spise), a dovozuje, že jej argumentace žalované nepřekvapuje, neboť z jejího jednání plyne snaha získat právní služby bezplatně. Z uvedených důvodů žalobce navrhnul odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., a odvolání žalované neshledal důvodným.

12. Odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně ve věci provedl ve věci rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, které byly pro posouzení věci rozhodné. Z důkazů pak učinil odpovídající skutkové závěry, na které odvolací soud pro stručnost zcela odkazuje, a to zejm. na jejich shrnutí, učiněné shora v bodě 3 a bodě 4 ve vztahu k výčtu úkonů právní služby.

13. Odvolací soud v této souvislosti uvádí ve shodě se soudem prvního stupně, že tvrzení žalované, zpochybňující provedení jednotlivých úkonů, resp. pokyn žalované žalobci k jejich provedení, bylo vyvráceno obsahem soudních spisů a obsahem výpovědi žalobce. Zejména pokud žalovaná uváděla, že, věděla-li by o úspěchu svého žalobního nároku na zaplacení částky 84 000 Kč, odvolání proti vzájemnému nároku na zrušení vyživovací povinnosti by nepodala, odvolací soud poukazuje na to, že žalovaná byla účastna u jednání odvolacího soudu dne 20.5.2021, kde bylo její odvolání projednáváno a byl specifikován rozsah odvolacího přezkumu, žalovaná zde odpovídala na otázky tamního odvolacího soudu a žalobce coby její zástupce vyvracel tvrzení a argumenty tamního žalovaného (bývalé manžela žalované) stran zániku vyživovací povinnosti, tamní žalovaný byl taktéž osobně přítomen. Tvrzení žalované, že se o předmětu odvolacího řízení a (po kasaci navazujícího) dalšího řízení před soudem prvního stupně dozvěděla až v lednu 2022 od svého bývalého manžela, tak bylo spolehlivě vyvráceno. Tím pak ztratilo jakékoliv opodstatnění a vnitřní logiku i tvrzení, že odvolání bylo nynějším žalobcem podáno (a v řízení pokračováno) bez pokynu, resp. v rozporu s vůlí žalované. Stejně tak zůstala neprokázána tvrzení žalované o poskytnutí zálohy v podobě předaných šperků, když žalovaná předložila faktury k nákupu celkem 20 položek šperků (především řetízky, přívěsky, náušnice) pořízených v období podzim 2019 až jaro 2020 za celkovou pořizovací cenu 55 781 Kč, o nichž však žalovaná tvrdila v SMS zprávě žalobci, že jejich hodnota činila 150 000 Kč. V řízení, v němž ji posléze zastupoval žalobce, žalovaná v žádosti o osvobození od soudních poplatků dne 14.8.2020 uvedla, že nemá žádný majetek vyšší hodnoty, konečně žalovaná v projednávané věci uvedla, že nečiní jakékoliv právní kroky v souvislosti se složenou „zálohou“ vůči žalobci. Odvolací soud tak souhlasí s implicitním závěrem soudu prvního stupně o účelovosti těchto tvrzení, která z uvedených důvodů nemohla mít žádný vliv na shora uvedený závěr o skutkovém stavu.

14. Odvolací soud tak shrnuje, že mezi účastníky byla v ústní formě uzavřena smlouva o poskytování právních služeb pro řízení, vedené u Okresního soudu v [adresa] a pro podání trestního oznámení na bývalého manžela žalované pro neplnění vyživovací povinnosti, zároveň mezi nimi nebyla uzavřena dohoda o smluvní výši odměny za zastupování. Taktéž bylo prokázáno, že žalobce žalované poskytl celkem 9 úkonů právní služby v civilním řízení a 4 úkony právní služby v trestním řízení.

15. Na právní vztah mezi advokátem a klientem je nutno hledět jako na vztah, založený smlouvou příkazní dle § 2430 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jehož obsah je však ovlivněn pravidly, obsaženými v zákoně č. 85/1996 Sb., o advokacii, který stanoví rámec činnosti advokáta. Zároveň též platí, že právní služby jsou poskytovány za odměnu (srov. § 2438 o. z.), která je buď stanovena dohodou mezi advokátem a klientem, případně se dle § 1 odst. 1 a.t. určí podle pravidel stanovených v advokátním tarifu (shora cit. vyhl. č. 177/1996 Sb.).

16. Soud prvního stupně tak v napadeném rozhodnutí postupoval správně, pokud dospěl k závěru, že žalobce žalované poskytl právní služby, za něž mu náleží odměna, a to ve výši určené dle advokátního tarifu. Soud prvního stupně taktéž správně detekoval příslušné úkony právní služby v civilním i trestním řízení, za něž žalobci náleží odměna.

17. Pokud jde o tarifní hodnotu, ta je v souvislosti s trestním řízení určena částkou 10 000 Kč podle § 10 odst. 5 a.t., tj. odměna za 1 úkon činí 1 500 Kč (§ 7 bod 4 a.t.). Tato odměna žalobci náleží za přípravu a převzetí zastoupení poškozené (žalované) v této věci, podání trestního oznámení ze dne 1.12.2020 a ze dne 3.6.2021 a podání stížnosti proti usnesení o odložení věci, neboť se jedná o úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a k). Celkem tak odměna žalobce za úkony v trestním řízení činí částku 6 000 Kč.

18. Při zastupování v řízení civilním žalobce přebíral zastoupení v době, kdy bylo řízení před soudem prvního stupně již zahájeno a jeho předmětem byla žaloba o zaplacení částky 84 000 Kč a vzájemný návrh na zrušení vyživovací povinnosti ve výši 7 000 Kč s účinností od prosince 2019, přičemž rozhodnutím soudu pak byla vyživovací povinnost zrušena ke dni 1.1.2021. Pokud jde o stanovení tarifní hodnoty sporu o zrušení vyživovací povinnosti, byť to soud prvního stupně výslovně neuvedl, je třeba postupovat podle nálezu Ústavního soudu z 13.9.2022, sp. zn. III ÚS 385/22, tak, že tarifní hodnota bude určena nikoliv prostřednictvím fikce stanovené v § 8 odst. 2 a.t., ale podle skutečné hodnoty výživného, které by bylo za předmětné období uhrazeno. Soud prvního stupně tak tarifní hodnotu pro tu část řízení týkající se vzájemného návrhu na zrušení vyživovací povinnosti určil správně jako násobek částky výživného (7 000 Kč) a počtu měsíců (25 měsíců), tj. tarifní hodnota činí 175 000 Kč.

19. Předmětem právních služeb, poskytnutých do 19.1.2021 včetně, byl žalobní i vzájemný návrh, tarifní hodnota tak činila 259 000 Kč a odměna za takový úkon pak činila 9 340 Kč. Žalobce učinil 2 úkony právní služby v této hodnotě, a to přípravu a převzetí zastoupení ze dne 20.11.2020, jehož součástí je též nahlížení do spisu z 8.12.2020 [§ 11 odst. 1 písm. a) a.t.] a účast u jednání u Okresního soudu v [adresa] dne 19.1.2021 [§ 11 odst. 1 písm. g) a.t.].

20. Ve vztahu k podání odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu tamní žalobkyně na vydání předběžného opatření ze dne 2.12.2020, které též v řízení učinil žalobce coby zástupce žalované, odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že předmětem tohoto úkonu byla pouze částka 84 000 Kč (předběžné opatření k zajištění nároku žalobkyně, netýkalo se vzájemného návrhu). Odměna tak náleží dle § 11 odst. 2 psím. c) a.t. ve výši ½ odměny, tedy v částce 2 230 Kč.

21. Konečně pak žalobci náleží odměna za úkony učiněné v té části řízení, kdy jeho předmětem byl již jen vzájemný návrh žalovaného, tj. návrh na zrušení vyživovací povinnosti. Výše odměny tak činila 8 100 Kč za každý ze sedmi úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) a.t., tj. účast u jednání odvolacího soudu dne 20.5.2021, doplnění tvrzení z 13.9.2021, replika k vyjádření žalovaného z 27.9.2021, účast u jednání u soudu prvního stupně dne 19.10.2021, které přesáhlo 2 hodiny (tj. celkem 2 úkony), podání odvolání z 29.12.2021.

22. Podle § 13 odst. 4 a.t. (ve znění účinném do 31.12.2024; srov. čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.) pak advokátu náleží též paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč za každý ze shora uvedených čtrnácti úkonů právní služby. Celkem tak na paušální náhradě hotových výdajů přísluší částka 4 200 Kč.

23. Oproti soudu prvního stupně pak odvolací soud nemá za důvodný nárok na náhradu za cestovné a náhradu času stráveného na cestě. Žalobce měl v době poskytování právních služeb sídlo své kanceláře v obci [adresa] v obvodu Okresního soudu v [adresa], zároveň měl též pobočku kanceláře v [adresa], tedy sídle soudu odvolacího. Z uvedených důvodů tak žalobci nenáleží náhrada za cestovné a ztrátu času na cestě, neboť se jedná o běžné výdaje kryté právě paušální náhradou nákladů.

24. Na těchto závěrech nemohou ničeho změnit ani námitky žalované, že žalobce při zastupování žalované postupoval v rozporu se stavovskými předpisy a etickým kodexem, neboť je odvolací soud považuje za liché. Žalovaná poukazovala na to, že žalobce žalovanou řádně neinformoval o předpokládaném rozsahu právní služby a nevedl řádné záznamy o poskytovaných službách. V řízení žalobce vypověděl, a odpovídá to i obsahu civilního spisu, že vskutku převzal zastupování před koncem řízení u soudu prvního stupně, v němž byla žalobkyně stran svého nároku úspěšná, neúspěšná byla ve vztahu k vzájemnému návrhu na zrušení výživného. Jak bylo řečeno shora, žalovaná byla o vedení odvolacího řízení informována, aktivně se jej účastnila, a to i následného dalšího řízení před soudem prvního stupně. Zároveň též žalovaná měla na vedení a výsledku řízení – byť bylo vedeno již jen o vzájemném návrhu tamního žalovaného – zájem, neboť dle jejích tvrzení v tamním řízení představovalo výživné významnou část jejích příjmů a pokrývalo nezbytné náklady na její živobytí; je tedy zřejmé, že měla zájem na svém procesním úspěchu v tomto řízení, tj. na zachování vyživovací povinnosti tamního žalovaného k ní v maximálním rozsahu. Je tak zřejmé, že žalobce nemohl při převzetí zastoupení přesně odhadnout, v jakém rozsahu bude právní služby poskytovat, neboť to nezáleželo na jeho rozhodnutí, šlo primárně o rozhodnutí žalované, v jejímž zájmu právní služby žalobce nepochybně poskytoval. Odvolací soud tak konstatuje, že v řízení nevyšlo najevo, že by žalobce vůči žalované postupoval neeticky či zneužíval svých odborných znalostí. Žalobce také nečinil v řízení jakékoliv nadbytečné úkony, kterými by snad byla odměna uměle navyšována.

25. Je sice pravdou, že žalobce v řízení v rámci své výpovědi uvedl, že v rámci advokátního spisu neměl založenu písemnou smlouvu o poskytování právních služeb a pokyny klientky nearchivoval v písemné podobě, avšak to odvolací soud nepovažuje za porušení stavovských předpisů, které by mělo mít za následek ztrátu nároku na odměnu za zastupování. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na skutečnost, že žalovaná s ohledem na svůj zdravotní stav nebyla schopna navštěvovat žalobce v jeho kanceláři, naopak on dojížděl za žalovanou, což si vyžádalo přinejmenším další časové nároky ze strany žalobce, nehledě na skutečnost, že žalovaná v období poskytování právních služeb pobývala částečně v lázních či byla hospitalizována po úrazu. Stejně tak nebylo možno s žalovanou komunikovat standardně elektronickou poštou, tedy žalovanou namítaná absence předchozího schválení podání k soudu se jeví jako čistě účelová argumentace; žalobce – jsa vázán soudem stanovenou lhůtou, např. k podání odvolání – nemohl prakticky zvládnout připravit podání a seznámit s ním žalovanou (při vědomí nutnosti osobní návštěvy). Lze tak vyjádřit určité pochopení pro poněkud laxnější vedení advokátního spisu, když se – jak žalobce vypověděl – většina komunikace s žalovanou odehrávala telefonicky či mimo kancelář žalobce. Zároveň odvolací soud znovu opakuje, že provedení všech honorovaných úkonů právní služby bylo v řízení prokázáno obsahem příslušných soudních spisů či listin orgánů činných v trestním řízení.

26. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobci by svědčilo právo na mimosmluvní odměnu za jím poskytnuté služby v částce 87 810 Kč [(4* 1 500) + (2* 9 340) + (7* 8 100) + 2 230 + (14* 300)]. Nicméně žalobce se žalobou domáhal pouze částky 46 000 Kč s příslušenstvím, a proto je s ohledem na § 153 odst. 2 o.s.ř. napadený rozsudek zcela správný. Správně pak soud prvního stupně rozhodl též o nároku na příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, a to podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

27. Odvolací soud tak napadený rozsudek, včetně soudem určené velmi dlouhé lhůty k plnění a výroku o nákladech řízení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, žalobce se proti němu odvoláním nebránil, odvolací soud jej tedy nemohl změnit „v neprospěch žalované“; totéž ostatně platí i ohledně lhůty k plnění ve věci samé. K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1145/24 a mnohé další.

28. Ve vztahu k nákladům odvolacího řízení odvolací soud neshledal důvod pro aplikaci § 150 o.s.ř. jako zcela výjimečného institutu. Odvolací soud považuje za nezbytné zdůraznit, že žalovaná měla možnost se seznámit se zcela správným rozhodnutím soudu prvního stupně a s jeho důvody, pokud se s nimi odmítla ztotožnit, je na místě, aby již nesla procesní odpovědnost (v podobě náhrady nákladů řízení) za to, že takové řízení vyvolala. V této souvislosti lze pouze doplnit, že osobní, majetkové a příjmové poměry žalované, a to včetně jejího zdravotního stavu, byly zohledněny již v přiznání dobrodiní osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů; nelze však důsledky jejích nepříznivých poměrů přenášet na žalobce, který svůj oprávněný nárok vůči žalované musel uplatnit soudní cestou, včetně řízení odvolacího.

29. Žalobci tak náleží náhrada nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř., neboť byl v odvolacím řízení zcela úspěšný. Jejich výši odvolací soud určil dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s 1 odst. 3 a § 3 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. tak, že žalobci náleží náhrada nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč. K jejich náhradě odvolací soud určil obecně stanovenou lhůtu podle § 160 odst. 1 o.s.ř.