o zaplacení 420 000 Kč s příslušenstvím

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 283 667 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % od 20. 10. 2025 do zaplacení, dále částku, rovnající se úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 136 333 Kč od 20. 10. 2025 do 25. 10. 2025 a dále částku rovnající se úroků z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 136 333 Kč od 26. 10. do zaplacení (výrok I), dále uložil žalované zaplatit žalobci částku 136 333 Kč se zákonný úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 26.10.2025 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Konečně uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 2 000 Kč (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení celkem částky 420 000 Kč představující nemajetkovou újmu, kterou žalobce utrpěl v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „naříkané řízení“), v němž žalobce vystupoval na straně žalující. Žalovaná se žalobě bránila s tím, že v předsoudní fázi již žalobce odškodnila částkou 263 667 Kč, kterou považuje za dostatečnou.

3. Soud prvního stupně po rozsáhlé rekapitulaci procesního stanoviska žalované a průběhu naříkaného řízení, jíž uvedl pod bodem 3 svého rozsudku, dospěl ke skutkovým závěrům, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Nicméně odvolací soud považuje za nezbytné vyzvednout následující skutečnosti z průběhu naříkaného řízení: dne 6.10.2005 byl Okresnímu soudu v [adresa] doručen návrh na vstup nynějšího žalobce do řízení coby právního nástupce žalobce původního v důsledku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, soud jeho vstup do řízení připustil dne 22.6.2006, avšak rozhodnutí nabylo právní moci až dne 26.1.2009. V mezidobí bylo opakovaně rozhodováno o procesním nástupnictví právního předchůdce žalobce, k jehož zániku došlo. Rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, byl vyhlášen dne 21.12.2011, nicméně následně nebylo možno rozhodnout o odvolání žalobce pro úpadek žalovaného, neboť probíhalo insolvenční řízení. Dne [datum] žalovaný zemřel, soud čekal na výsledky pozůstalostního řízení a dne 15.6.2018 řízení zastavil, neboť žalovaný neměl právního nástupce. Krajský soud v [adresa] rozhodnutí o zastavení řízení zrušil a počal se řešit další najevo vyšlý majetek žalovaného, k jehož ocenění byl vypracován znalecký posudek. Konečně pak 4.11.2020 soud rozhodl o pokračování v řízení na straně žalovaného s ČR – [právnická osoba], neboť pozůstalostní řízení skončilo odúmrtí ve prospěch státu, odvolací soud pak toto rozhodnutí dne 7.6.2022 změnil tak, že nový žalovaný odpovídá za 2,7 % uplatněného nároku. Uvedené rozhodnutí však bylo Nejvyšším soudem dne 27.4.2023 zrušeno. Následně bylo v pozůstalostním řízení rozhodnuto o likvidaci pozůstalosti a naříkané řízení bylo zastaveno dne 19.4.2024, pravomocně 2.1.2025. Následně bylo ještě rozhodováno o nákladech řízení, které byly Okresním soudem v [adresa] uloženy k úhradě žalobci, nicméně odvolací soud usnesení zrušil a řízení tak definitivně skončilo 30.9.2025. Soud prvního stupně pak z dokazování dále zjistil, že žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dne 25.4.2025 a žalovaná mu vyplatila částku 263 667 Kč.

4. Soud prvního stupně dále citoval ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, a uzavřel, že naříkané řízení trpělo nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky. Řízení ve vztahu k žalobci trvalo 20 let, proběhlo na 3 stupních soudní soustavy, bylo mnohokrát rozhodováno, byť především o procesních otázkách. Nekoncentrovaný postup a průtahy shledal soud prvního stupně zejména v prvních 4 letech řízení u Okresního soudu v [adresa]. Stejně tak nesprávný úřední postup shledal v tom, že o vstupu žalobce do řízení bylo rozhodnuto až po více než 3 letech od podání návrhu. Řízení tak považoval za složitější po procesní stránce. Zároveň bylo řízení přerušeno též pro insolvenční řízení žalovaného a posléze probíhalo od roku [rok] dědické řízení, byl též vypracováván znalecký posudek.

5. Soud prvního stupně tak uvažoval se základní částkou 400 000 Kč za 20 let řízení po 20 000 Kč, neboť jednak řízení bylo extrémně dlouhé a jednak nepovažoval za důvodné krátit částku za první dva roky řízení, poněvadž v době, kdy žalobce do řízení vstupoval, již řízení více než rok probíhalo. Při modifikaci této částky soud prvního stupně pro složitost řízení snížil částku o 20 % a naopak ji o 20 % zvýšil za postup soudu vykazující opakované průtahy a tzv. soudní ping pong. Celkem tak přiměřené zadostiučinění stanovil v částce 400 000 Kč.

6. Soud prvního stupně tak žalobci přiznal částku 136 333 Kč se zákonným úrokem z prodlení po uplynutí lhůty k předběžnému projednání nároku, tj. od 26.10.2025. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl, neboť žalobce již byl v předsoudní fázi řízení částečně odškodněn a částečně nebyl návrh důvodný.

7. Při rozhodování o nákladech řízení pak rozhodl dle § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobci, který nebyl v řízení zastoupen, přiznal náhradu ve výši 2 000 Kč za zaplacený soudní poplatek.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, a to proti výrokům II a III. Konkrétně rozhodnutí vytýká nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení věci při určení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Namítá, že soud prvního stupně nesprávně stanovil výši odškodnění, když žalobci přiznal celkem 400 000 Kč, ačkoliv žalovaná po zohlednění všech relevantních okolností považovala za přiměřené zadostiučinění částku 263 667 Kč, kterou již žalobci vyplatila. Žalovaná zdůrazňuje, že řízení trvalo 19 let a 10 měsíců, probíhalo na třech stupních soudní soustavy, bylo procesně složitější, řešila se otázka aktivní legitimace, opakovaně se rozhodovalo o osvobození od soudních poplatků, řízení bylo přerušováno z důvodu úpadku a úmrtí žalovaného, probíhala dědická řízení včetně dodatečného projednání dědictví, a význam řízení byl standardní. To vše při vědomí, že žalobce nebyl původním účastníkem, ale do řízení vstoupil až zhruba po 1 roce jeho trvání jako postupník pohledávky.

9. Žalovaná konkrétně namítá, že soud prvního stupně pochybil tím, že nepřiznal za první dva roky řízení pouze poloviční částku, ačkoliv i ve vztahu k žalobci měla být počáteční fáze řízení hodnocena mírněji. Dále žalovaná uvedla, že soud prvního stupně základní částku snížil pouze o 20 % z důvodu složitosti věci, namísto správných 30 %, a současně ji navýšil o 20 % z důvodu průtahů na straně soudu prvního stupně, ačkoliv žalovaná považuje za přiměřené navýšení pouze o 10 %. Konečně žalovaná vytýká, že soud prvního stupně vůbec nezohlednil skutečnost, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, což mělo vést ke snížení základní částky o dalších 10 %. Podle žalované měl soud prvního stupně při správné aplikaci těchto kritérií dospět k závěru, že přiměřené zadostiučinění činí pouze 263 667 Kč, které již bylo žalobci vyplaceno, a jeho závěr o přiznání dalších 136 333 Kč je proto věcně nesprávný. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba bude v části týkající se částky 136 333 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítnuta a žalované budou přiznány náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím; v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), aniž sám nařizoval jednání podle § 214 odst. 3 o.s.ř. Dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné.

11. Předně odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně v řízení provedl dokazování procesně korektním způsobem a učinil skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Odvolací soud proto v zájmu stručnosti na skutková zjištění soudu prvního stupně odkazuje.

12. Ve vztahu k právnímu posouzení provedenému soudem prvního stupně odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně vyšel ze správných ustanovení právních předpisů, zejm. OdpŠk. a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud tak může jen zrekapitulovat, že obecně platí, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době, odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného [viz § 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk.], přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci [viz § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk.], a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného [viz § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk.] na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu, spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat.

13. V posuzovaném řízení pak soud prvního stupně shledal, že řízení bylo zatíženo nesprávným úředním postupem v podobě jeho nepřiměřené délky. Odvolací soud v podrobnostech odkazuje na komplexní popis průběhu naříkaného řízení v bodě 3 napadeného rozsudku, a taktéž na jeho shrnutí shora v bodě 3 shora. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožňuje, když zároveň lze shrnout, že posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci celkem 20 let (od 6.10.2005, kdy byl navržen jeho vstup do řízení, do 30.9.2025, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že jej netíží povinnost k náhradě nákladů řízení státu), což samo o sobě představuje extrémní délku řízení. Odvolací soud konstatuje, že zejména postup Okresního soudu v [adresa] v době do roku 2011 byl značně nekoncentrovaný, zatížený obdobími nečinnosti v řádu měsíců (např. odvolání proti usnesení z 22.6.206 bylo odvolacímu soudu předloženo až 8.2.2007, odvolací soud však spis vrátil bez věcného vyřízení, neboť v mezidobí – v období po podání odvolání a před jeho předložením – původní žalobce zanikl, tedy musela být řešena nejprve otázka jeho univerzálního sukcesora; situace se následně znovu opakovala a nynější žalobce se pravomocně stal účastníkem naříkaného řízení až 26.1.2009, tj. po 3 letech a 4 měsících), stejně tak lze poukázat na nikoliv systematický přístup k vedení samotného meritorního projednání věci, když soud konal první jednání 13.4.2011 a odročil jej na neurčito za účelem vyčkání doplnění tvrzení účastníků řízení, následně jednání nařídil na 17.10.2011, které však bylo odročeno z důvodu návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení, další jednání bylo nařízeno na 14.12.2011 a rozsudek byl vyhlášen 21.12.2011, avšak soud zcela pominul, že žalovaný byl již od 26.10.2011 v úpadku. Odvolací soud tak shrnuje, že v období od roku 2005 do roku 2011 byl postup soudu (zejména) prvního stupně nesystematický a vykazoval četné průtahy v řádu nižších jednotek měsíců, avšak celkový přístup k vedení řízení byl spíše chaotický. Takový postup soudu je však nepřijatelný a závěr o nepřiměřené délce řízení je zcela na místě. V následujícím období řízení nepostupovalo, neboť s ohledem na úpadek žalovaného nemohlo být v řízení pokračováno (4.2.2015 byla předložena konečná správa s návrhem na zrušení konkurzu pro nedostatečný majetek), poté se řešila i otázka procesního nástupnictví po žalovaném (ten zemřel již [datum]), když prvně bylo rozhodnuto o zastavení řízení dne 25.5.2018, neboť žalovaný zemřel bez právního nástupce. Převážnou část této délky řízení však již nelze přičítat zcela na vrub soudů, tedy žalované, neboť byla dána objektivními okolnostmi (úpadek a úmrtí žalovaného). Stejně tak nelze přehlédnout, že v období mezi 1.6.2009 až 18.5.2010 bylo řízení přerušeno k návrhu žalobce postupem dle § 110 o.s.ř. Nicméně ani tyto skutečnosti nic nemění na závěru, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.

14. Za této situace tedy byl zcela správný postup soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul a žalobci náleží náhrada za jím utrpěnou imateriální újmu.

15. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).

16. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že po zhodnocení jednotlivých kritérií, zakotvených v ust. § 31a OdpŠk, žalobci náleží odškodnění v penězích, avšak v odlišné výši než určil soud prvního stupně. Určení výše přiměřeného zadostiučinění musí vždy odrážet individuální okolnosti každého případu, přičemž k individualizaci výše přiměřeného zadostiučinění slouží kritéria uvedená v § 31a OdpŠk.

17. Pokud jde o určení základní částky, z níž vychází výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce, odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba ji odvozovat od násobku částky 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení, přičemž za první dva roky se jedná o částku poloviční, neboť délka řízení byla extrémní, zároveň odvolací soud nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že by neměla být částka za první dva roky krácena. Byť žalobce vstupoval již do rozběhlého řízení, jeho vstup vyvolal nezbytné procesní kroky na straně soudu, které bez ohledu na stádium řízení vyžadují určitou časovou dotaci. Soud prvního stupně též správně určil okamžik, od něhož započala žalobci vznikat újma, kterým je právě den 6.10.2005, kdy byl podán návrh na jeho vstup do řízení. Právě tehdy žalobce začal vnímat osobně průběh řízení a začal být zainteresován na jeho výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Řízení pak ve vztahu k žalobci skončilo až 30.9.2025, kdy bylo definitivně rozhodnuto, že mu s jeho vedením nevznikla povinnost k náhradě nákladů státu. Odvolací soud tak stanovil základní částku jako násobek částky 20 000 Kč a doby 20 let, tedy na částku 380 000 Kč.

18. Odvolací soud se také se soudem prvního stupně již neshoduje v hodnocení jednotlivých modifikačních kritérií, která stanoví § 31a OdpŠk., přičemž tyto hodnotil i s ohledem na obsah odvolání žalované následovně: Pokud jde o složitost věci, dovolací soud opakovaně uvedl, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé, tedy nároky skutkové, hmotněprávní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána; zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 8/2021, sp. zn. 30 Cdo 226/2022).

19. Odvolací soud shledává shodně se soudem prvního stupně složitost procesní (opakovaně bylo rozhodováno o procesním nástupnictví, a to na straně žalující i žalované, o osvobození od soudních poplatků, do řízení zasahovala řízení insolvenční a pozůstalostní), odvolací soud pak tento samotný aspekt vede ke snížení odškodnění o 25%. Řízení nevykazovalo skutkovou složitost, pro kterou by bylo na místě odškodnění dále snížit. Meritorně se jednalo o pohledávku ze smlouvy o podnikatelském úvěru, přičemž původním věřitelem byla banka a došlo k postupnému postoupení na další osoby, tedy problematika, která je běžnou součástí civilní soudní agendy a k dokazování byly navrženy převážně listninné důkazy. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud v řízení neshledal důvod pro modifikaci základní částky z důvodu složitosti hmotněprávní, jíž je třeba posuzovat z hlediska aplikační i interpretační, závisí zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi i existující judikatury a její ustálenosti ve vztahu k předmětu řízení; v tomto ohledu se jednalo o relativně běžný spor z úvěrové smlouvy, uzavřené mezi podnikateli, nadto nelze pominout, že fakticky k meritornímu rozhodnutí ani nedošlo. Pokud jde o počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc rozhodována, odvolací soud shledal důvod pro drobnou modifikaci základní částky z tohoto důvodu ve výši 5 %, neboť opakovaně rozhodoval odvolací soud, avšak výhradně o procesních otázkách. Řízení před dovolacím soudem pak celkovou délku řízení nijak neprodloužilo a zároveň Nejvyšší soud ve věci rozhodoval až v závěru řízení, kdy bylo řešeno procesní nástupnictví po žalovaném. Celkově tak pro kritérium složitosti odvolací soud ponížil odškodnění o 30 %.

20. Shodně jako soud prvního stupně odvolací neshledal důvod k modifikaci základní částky pro chování poškozeného, neboť ten se svým chováním na délce řízení nepodílel. Nelze mu přičítat k tíži, že využil procesních prostředků k ochraně svých práv, které sice vedou k prodloužení řízení, avšak v jejich využití nelze shledat jakékoliv zneužití práva. Žalobci by bylo lze přičíst k tíži pouze dobu klidu řízení, která činila 10 měsíců, avšak v celkové extrémní délce řízení se již fakticky nepromítla.

21. Dále odvolací soud hodnotil kritérium postupu orgánu veřejné moci. V tomto ohledu bylo nepochybné, že řízení bylo stiženo nesystematickým a nekoncetrovaným postupem (zejména) soudu prvního stupně, což mělo zásadní vliv na délku řízení. Soud prvního stupně tuto skutečnost v řízení zjistil a popsal, přičemž za přiměřené považoval zvýšení částky zadostiučinění o 20 %. Odvolací soud v tomto ohledu odkazuje na to, co bylo o postupu soudu prvního stupně uvedeno shora a zdůrazňuje, že důvody navýšení odškodnění leží především v první fázi řízení (do roku 2011), kdy byl postup soudu ovlivněn četnými prodlevami a nekoncentrovaným rozhodováním (např. též usnesení z 23.6.2010, kterým odmítl návrh nynějšího žalobce na vstup do řízení, byť o něm již bylo pravomocně rozhodnuto). Taktéž nelze přehlédnout, že první jednání ve věci se fakticky konalo až 13.4.2011. Odvolací soud tak za odpovídající považuje navýšení částky zadostiučinění o 20 %.

22. Konečně se ale odvolací soud neztotožňuje se soudem prvního stupně v hodnocením významu řízení pro poškozeného. Je sice správný závěr soudu prvního stupně, který ostatně sdílela i žalovaná, že význam řízení pro žalobce byl standardní, avšak pouze po určitou dobu řízení. Odvolací soud totiž zohlednil i to, že po velmi výraznou dobu naříkaného řízení probíhalo insolvenční řízení žalovaného. Úpadek žalovaného byl konstatován 26.10.2011 a 23.1.2012 bylo rozhodnuto o jeho řešení konkurzem, na tyto skutečnosti upozornil soud prvního stupně sám právní zástupce žalobce, tedy s nimi byl prokazatelně seznámen. Od tohoto okamžiku pak byl již význam řízení pro žalobce značně snížený, neboť bylo zřejmé, že z pohledávky, kterou v naříkaném řízení uplatnil, bude jeho šance na faktické uspokojení – po skončení insolvenčního řízení – podstatně snížena; nadto ji mohl uplatnit v insolvenčním řízení, kde by mohla být uspokojena aspoň částečně. To vše za situace, kdy žalobce nabyl pohledávku postoupením od předchozího věřitele jako pohledávku ze smlouvy o úvěru, nelze tak hovořit o žádném „osobním“ (ve smyslu „citové investice“) zájmu na výsledku řízení. Pokud pak žalobce svou pohledávku ani neuplatnil v insolvenčním řízení přihláškou, tak svou šanci na aspoň částečné uspokojení sám ještě výrazně snížil. Odvolací soud tak po prohlášení konkurzu na majetek žalovaného, tj. od února 2012, uzavřel, že je třeba částku zadostiučinění snížit o 30 % právě s ohledem na snížený význam řízení pro žalobce. Do prohlášení konkurzu odvolací soud hodnotil význam řízení jako standardní.

23. Celkem tak za dobu před prohlášením konkurzu odvolací soud základní částku odškodnění snížil o 10 %, v době po prohlášení konkurzu ji pak snížil o 40 %.

24. Odvolací soud tak uzavřel, že za prvních 6 let a 4 měsíce náleží žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 96 000 Kč [(2* 10 000 + 4*20 000 + 6 666) – 10 % = 95 999,40] a za následujících 13 let a 8 měsíců je přiměřenou částka 164 000 Kč [(13* 20 000 + 13 334) – 40% = 163 999,80]. Celkem se tak přiměřeným jeví zadostiučinění ve výši 260 000 Kč. Je však třeba zohlednit, že žalobce byl již žalovanou před podáním žaloby odškodněn částkou 263 667 Kč. Jeho žalobní nárok tak nebyl od počátku důvodný, neboť se mu již v předsoudní fázi řízení dostalo zadostiučinění, přesahující přiměřenou částku určenou odvolacím soudem.

25. Ze všech uvedených důvodů tak odvolací soud napadený rozsudek změnil ve výroku II postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobu v tomto rozsahu zcela zamítl. Ve výroku I zůstal rozsudek nedotčen (§ 206 odst. 1 o. s. ř.).

26. S ohledem na to, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů dle § 224 odst. 2 o. s. ř. Jejich náhradu v plné výši přiznal podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. plně úspěšné žalované. Její náklady jsou tvořeny paušální náhradou nákladů za 4 úkony před soudem prvního stupně po 300 Kč [§ 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.], a to za vyjádření k žalobě, přípravu účasti na jednání a účast na něm dne 13.11.2025 a dále pak za 3 úkony v odvolacím řízení – odvolání a příprava účasti na jednání a účast na něm dne 14.4.2026. Náklady žalované za řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).

27. K výhradě žalované k výši režijních nákladů odvolací soud dodává, že i po novele § 13 odst. 4 advokátního tarifu setrvává na aplikaci § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., která jako dosud účinný a výslovně k § 151 odst. 3 o. s. ř. vydaný zvláštní právní předpis stanoví paušální náhradu 300 Kč za úkon. Zdejšímu soudu je známo, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, dovodil pro poměry tam posuzované věci neaplikovatelnost § 2 odst. 3 citované vyhlášky v rozsahu částky 300 Kč a mezeru vyplnil analogickou aplikací částky 450 Kč. Takový postup však náleží primárně normotvůrci, a to tím spíše, je-li jím [orgán] coby žalovaná v této (a mnoha dalších obdobných) věcech. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí poukázal na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 39/13, v němž Ústavní soud shledal neodůvodněným odlišné zacházení v rozporu se zásadou rovnosti stran to, že nezastoupený účastník musel pro přiznání náhrady jakýchkoliv hotových výdajů tyto prokazovat, ač účastníku zastoupenému advokátem byla paušální náhrada hotových výdajů přiznávána automaticky; Ústavní soud uvedený závěr vyslovil před přijetím současného znění § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. V současnosti je však situace odlišná, neboť přístup k náhradě výdajů je u obou účastníků stejný, tedy automaticky je jim přiznána paušální náhrada hotových výdajů. To, že jednou náhrada činí 300 Kč a jednou 450 Kč, nelze vykládat jako odlišný přístup, zasahující do základních práv nezastoupených účastníků. To vše při vědomí toho, že okruh a struktura úkonů honorovaných podle advokátního tarifu a podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. nejsou souměřitelné, stejně jako skutečnosti, že částka paušální náhrady hotových výdajů zůstala v nezměněné výši 300 Kč též v případě notářů [srov. § 16 vyhlášky č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a [orgán] (notářský tarif)]. Odvolací soud tak uzavírá, že neshledal rozpor § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a náhradu výdajů žalované stanovil v souladu s tímto podzákonným předpisem.