o nahrazení souhlasu manžela,

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu (výrok I), kterou žalobce požadoval, aby soud nahradil souhlas žalované s určením platebního místa u veškerých nájemních smluv, uzavřených manžely (byt [číslo] [adresa], byt [číslo] [adresa], byt [číslo] [adresa], byt [číslo] [adresa], byt [číslo] [adresa], byt [číslo] [adresa], byt [číslo] [adresa], byt [číslo] [adresa], byt [číslo] [adresa] /dále jen „předmětné byty“/), a to tak, že platebním místem je účet vedený u [právnická osoba]., číslo účtu [č. účtu] (ze kterého jsou spláceny hypoteční úvěry poskytnuté [právnická osoba]., č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], hypoteční úvěr poskytnutý [právnická osoba]., č. [číslo]) a výrokem II žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby soud nahradil souhlas žalované s určením platebního místa u všech nájemních smluv uzavřených manžely k předmětným bytům, a to tak, že nájemné má být nadále poukazováno na konkrétní bankovní účet vedený u [právnická osoba]., z něhož byly dosud hrazeny splátky hypotečních úvěrů a další platby související se správou nemovitostí (dále jen „původní bankovní účet“). Žalobce tvrdil, že mezi účastníky probíhá rozvodové řízení a že žalovaná jednostranně změnila platební místo pro platbu nájemného na svůj účet, čímž neoprávněně užívá prostředky náležející do společného jmění manželů a snižuje tak hodnotu majetku určeného k vypořádání. Žalovaná namítala, že změna platebního místa byla reakcí na jednání žalobce, který jí po rozpadu společné domácnosti znemožnil přístup ke společným finančním prostředkům, neplnil své povinnosti vůči rodině a dětem, přestal hradit splátky některých hypotečních úvěrů a činil jednostranné kroky vůči bankám bez jejího souhlasu. Žalovaná zdůraznila, že splátky hypotečních úvěrů jsou nadále hrazeny, byť z jiných účtů.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Tento uvedl pod body 3 až 6 odůvodnění rozsudku a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje a zdůrazňuje následující klíčová zjištění: Soud prvního stupně měl za prokázané, že účastníci jsou vlastníky předmětných bytů v režimu společného jmění manželů, přičemž předmětné byty účastníci pronajímají a z příjmů z nájemného hradí mj. hypoteční úvěry, které čerpali na pořízení bytů. Nejprve bylo nájemné poukazováno na původní bankovní účet vedený na jméno žalobce, z něhož byly hrazeny hypoteční úvěry a další platby související s nemovitostmi. Žalovaná posléze nájemníkům oznámila změnu bankovního účtu pro úhradu nájemného. Nejpozději dne 11.8.2023, kdy žalobce projevil nesouhlas se změnou platebního místa, mezi účastníky vznikl spor o to, na jaký účet mají být příjmy z nájemného poukazovány a jak s nimi má být nakládáno. Skutkový závěr, že se jedná o spor o správu společného jmění manželů, soud výslovně formuloval pod bodem 6 odůvodnění rozsudku.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 713, § 714 a § 728 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, která citoval. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že v daném případě se nejedná o situaci, kdy by bylo možné nahrazovat souhlas žalované podle § 714 o. z., nýbrž se jedná spor o nakládání s příjmy ze společného majetku, který měl být řešen návrhem podle § 728 o. z. Z uvedeného důvodu pak žalobu o nahrazení souhlasu žalované zamítl.

5. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s.ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované jako procesně úspěšné straně. Výši náhrady stanovil podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dva úkony právní služby, konkrétně za vyjádření k žalobě a účast při jednání soudu.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž rozhodnutí vytkl především nesprávné právní posouzení věci a porušení základních procesních pravidel. Žalobce namítl, že soud prvního stupně jeho žalobu zamítl výlučně z důvodu odlišného právního názoru, když dospěl k závěru, že se žalobce měl domáhat rozhodnutí podle § 728 o. z. a nikoliv nahrazení souhlasu podle § 714 odst. 1 a 2 o. z. Podle žalobce soud správně porozuměl skutkovým tvrzením i cíli žaloby, přesto však žalobu zamítl, aniž by jej předem poučil o možnosti jiného právního posouzení věci. Tím měl soud porušit poučovací povinnost podle § 118a o.s.ř., neboť žalobce nebyl vyzván k doplnění tvrzení ani poučen o tom, že při setrvání na zvolené právní kvalifikaci hrozí zamítnutí žaloby. Výsledné rozhodnutí je tak podle žalobce překvapivé a v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování, přičemž vede k neodůvodněnému procesnímu důsledku v podobě nutnosti podání nové žaloby.

7. Žalobce dále nesouhlasil ani s hmotněprávním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož měla být věc posuzována výlučně podle § 728 o. z. Uvedl, že toto ustanovení dopadá na celkovou a dlouhodobou správu společného jmění manželů, nikoliv na jednotlivý konkrétní spor o nakládání s příjmy z nájemného, který je nahodilou záležitostí vyžadující souhlas obou manželů. Podle žalobce je proto na místě aplikace § 714 o. z. Současně setrval na tvrzení, že jednání žalované je v rozporu se zájmy rodiny, neboť nájemné z bytů pořízených na hypoteční úvěry není používáno ke splácení těchto úvěrů, což vede k zadlužování společného jmění manželů, k ekonomicky rizikovému hospodaření a k ohrožení rodiny, včetně rizika předčasného zesplatnění úvěrů. Žalobce poukázal i na to, že někteří nájemci odmítají akceptovat jednostrannou změnu platebního místa bez souhlasu obou manželů, a že postup žalované je v rozporu s původním ujednáním účastníků při pořizování bytů.

8. Z uvedených důvodů žalobce navrhl odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu chybějícího poučení, případně aby sám rozhodl tak, že žalobě vyhoví.

9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že s odvoláním nesouhlasí a zcela se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Uvedla, že výnosy z nájemného tvoří součást společného jmění manželů (§ 709 o. z.), přičemž manželé jsou ve vztahu k nájemcům v postavení solidárních věřitelů, a každý z nich je proto oprávněn nájemné samostatně přijímat; zaplacením kterémukoliv z manželů dluh nájemce zaniká a přijaté prostředky zůstávají nadále součástí společného jmění manželů. Změna účtu, na který mají nájemníci nájemné zasílat, nepředstavuje právní jednání vyžadující souhlas druhého z manželů ve smyslu § 714 o. z. Jedná se pouze o faktický a organizační pokyn v rámci správy majetku, k němuž není třeba souhlasu druhého manžela ani jeho nahrazení soudem; návrhu žalobce proto chybí samotný předmět nahrazovaného souhlasu. Žalovaná zdůraznila, že neshoda stran se týká způsobu správy výnosů ze společného majetku, a proto správně spadá pod režim § 728 o. z., jak uzavřel soud prvního stupně. Zároveň soud nemůže bez dalšího měnit řízení vedené podle § 714 na řízení podle § 728 o. z., neboť se jedná o odlišný předmět a typ návrhu a poučovací povinnost soudu se nevztahuje na poučení žalobce, jak má žalobu správně podat.

10. Dále žalovaná poukázala na to, že manželství účastníků bylo ke dni 5.9.2025 pravomocně rozvedeno, takže žaloba je podle jejího názoru i bezpředmětná.

11. Zdůraznila rovněž, že veškeré nájemní smlouvy k předmětným bytům uzavírala po dobu manželství ona a že současně zajišťuje správu nemovitostí, údržbu a opravy i plnění daňových povinností. Žalobce se pak na těchto nákladech odmítá podílet. Doplnila, že výše měsíčního nájemného činí přibližně 115 000 Kč a že poté, co žalobce přestal hradit splátky hypotečních úvěrů, se jejich úhrady ujala ona a nadále je řádně hradí. Uvedla, že žalobce si bez jejího souhlasu přisvojil společné finanční prostředky v řádu přibližně 4 000 000 Kč, zablokoval jí přístup k účtům a ponechal ji i nezletilé děti bez finančních prostředků, což odůvodňovalo změnu platebního místa nájemného k zajištění základních životních potřeb rodiny. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. V řízení před odvolacím soudem účastníci učinili nesporným, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 5.9.2025 a že dosud nedošlo k vypořádání jejich (nyní zaniklého) společného jmění manželů.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., a odvolání žalobce neshledal důvodným.

14. Předně odvolací soud uvádí, že o rozhodných skutkových okolnostech věci mezi účastníky nebylo sporu a jsou shrnuty shora pod bodem 3. Soud prvního stupně pak tyto okolnosti správně detekoval, jím provedené dokazování pak tyto okolnosti potvrdilo. V odvolacím řízení byla tato zjištění doplněna pouze o to, že manželství účastníků bylo rozvedeno, avšak jejich společné jmění nebylo dosud vypořádáno.

15. Soud prvního stupně pak takto zjištěné skutkové okolnosti též správně právně posoudil, byť jeho odůvodnění bylo velmi úsporné, ba téměř implicitní. Nicméně soud prvního stupně správně rozpoznal, že žalobce se domáhá nahrazení souhlasu žalované se změnou místa plnění z nájemních smluv uzavřených s jednotlivými nájemci ve vztahu k předmětným bytům, jež jsou součástí společného jmění manželů. Soud prvního stupně tak správně posuzoval, zda jsou dány podmínky pro aplikaci § 714 odst. 1, věta druhá o. z. a dospěl k negativnímu závěru.

16. Podle § 713 odst. 1 o. z. platí, že „Součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky, udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba manželé nebo jeden z nich podle dohody.“

17. Podle § 714 odst. 1 o. z. platí, že „v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud.“

18. Podle § 728 o. z. platí, že „jedná-li manžel při správě společného jmění způsobem, který je ve zřejmém rozporu se zájmem druhého manžela, rodiny nebo rodinné domácnosti, a snoubenci nebo manželé neuzavřeli smlouvu o správě toho, co je součástí společného jmění, může soud na návrh druhého manžela rozhodnout, jakým způsobem bude společné jmění spravováno.“

19. Vzájemná majetková práva a povinnosti manželů jsou upravena v § 713 a následující o. z., přičemž definice pojmu „správy společného jmění manželů“ je obsažena ve shora cit. § 713 odst. 1. Úprava správy společného jmění je především otázkou vzájemných vztahů obou manželů (§ 713 odst. 1) s tím, že konsekvence plynoucí ze správy ve vztahu k třetím osobám (§ 713 odst. 3, § 714) jsou řešeny jako otázky doplňující (srov. též PSUTKA, Jindřich. § 713 [Správa společného jmění manželů]. In: KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, HRUŠÁKOVÁ, Milana, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 180, marg. č. 2.)

20. Ustanovení § 714 dopadá na situace, kdy manželé právně jednají, tedy v důsledku jejich jednání – zde společného a v nikoliv běžné záležitosti – dochází ke vzniku, změně nebo zániku právních vztahů ke třetím osobám. Odborná literatura v této souvislosti uvádí, že § 714 odst. 1 o. z. dopadá především na dispoziční oprávnění manželů k součástem společného jmění, tedy prodej, směna, zatížení věci služebností, zástavním právem apod. [srov. op. cit. pod bodem 19, marg. č. 5 nebo KRÁLÍK, Michal. § 713 [Zákonný režim správy SJM]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 7]. Oproti tomu správa společného jmění tvoří širší skupinu oprávnění, která jsou příkladmo uvedena v § 713 odst. 1 o. z. Jinými slovy za správu lze v tomto smyslu a ve shodě s judikaturou obecně považovat veškerou činnost, která souvisí s řádnou péčí o společný majetek, přičemž rozsah této činnosti je dán zásadně povahou a kvalitou věci.

21. Zákon pro případy neshod mezi manžely prostřednictvím § 714 odst. 1 o. z. a § 728 o. z. postihuje odlišné situace, byť v obou případech dává právo jednomu z manželů obrátit se na soud, aby nesoulad mezi manželi nahradil autoritativním rozhodnutím. Ustanovení § 728 o. z. dopadá na celkovou správu k celému společnému jmění či jeho konkrétně vymezené součásti. Ustanovení § 714 odst. 1 o. z. se váže k jednotlivým konkrétním právním jednáním manželů. Obě popsaná a zákonem založená oprávnění soudu ingerovat do vztahů mezi manželi jsou pak výlučně řízeními návrhovými.

22. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby byl nahrazen souhlas žalované se změnou platebního místa určeného v nájemních smlouvách uzavřených manželi se třetími osobami. Změnu platebního místa však nelze považovat za právní jednání, na které dopadá § 714 odst. 1 o. z. Jde o jednostranné právní jednání ve vztahu ke konkrétně určené třetí osobě (nájemci), kterým nedochází ke vzniku či zániku nájemního vztahu, dochází k pouhé změně ve vedlejším ujednání nájemní smlouvy, která nemá jakýkoliv vliv na obsah samotného nájemního vztahu. Žalovaná ve vyjádření k odvolání změnu platebního místa označila za „organizační pokyn“, s čímž může odvolací soud v zásadě souhlasit. Nedochází tedy k obsahové změně nájemního vztahu, nedochází ani k jakékoliv dispozici s masou společného jmění manželů; příjmy z nájemného jsou i nadále příjmem společného jmění, stejně tak zůstává jeho součástí i zůstatek na bankovním účtu vedeném na jméno žalované.

23. Soud prvního stupně tak správně dovodil, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 714 odst. 1 o. z. Jeho úvahy o možné aplikaci § 728 o. z. již fakticky překročily rámec souzené věci, byť je nelze mít v důsledku za chybné, a to při vědomí zkratkovitosti vysloveného závěru. Odvolací soud k tomu na okraj dodává, že žalobce (až) v podaném odvolání vyjevil svou „motivaci“ k podání žaloby, tedy obavu, že žalovaná hradí splátky úvěrů z půjček a příjmy z nájemného „projídá“. Lze tak usuzovat, že mezi účastníky vskutku panuje spor o to, jak bude s příjmy z nájemného nakládáno, k jakému účelu budou používány, a to zřejmě i ve vazbě na jednotlivé hypoteční úvěry. Tento spor pak podle mínění odvolacího soudu nelze řešit tím, že bude – dle žalobního návrhu – určeno platební místo, na které příjmy z nájemného poplynou, neboť takové rozhodnutí spor mezi účastníky neodstraní.

24. V tomto ohledu není důvodná námitka žalobce, že soud prvního stupně přijal překvapivé rozhodnutí, když jej nepoučil o tom, že bude věc posuzovat podle jiného právního ustanovení. Žalobce coby pán sporu vymezil předmět řízení jako řízení o nahrazení souhlasu žalované se změnou platebního místa, tedy mínil zasáhnout do vedlejších ujednání nájemních smluv. O tomto návrhu soud prvního stupně rozhodl tak, že dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci § 714 odst. 1 o. z. splněny nebyly. Žalobce se pak mýlí, pokud se domnívá, že jej soud měl poučit o odlišné právní kvalifikaci. Poučovací povinnost soudu dle § 118a odst. 2 o.s.ř. dopadá na situace, kdy lze žalobní nárok (to co žalobce požaduje uložit žalovanému, tj. žalobní petit je zachován) posuzovat podle jiných právních ustanovení. Naopak nedopadá na situace, kdy se žalobce domáhá práva, které mu z hmotného práva neplyne, avšak mohlo by mu „pomoci“ jiné rozhodnutí soudu, kterého se však nedomáhá (v projednávané věci by šlo o určení toho, že jeden z účastníků má nadále vykonávat správu k předmětným bytům, popř. i hypotečním úvěrům namísto nahrazení souhlasu žalované s právním jednáním); v takovém případě by naopak soud účastníka poučoval o obsahu hmotného práva, čímž by porušil svou povinnost vystupovat k oběma účastníkům nestranně.

25. Na uvedených závěrech pak ničeho nemění ani skutečnost, že společné jmění manželů zaniklo okamžikem, kdy bylo jejich manželství rozvedeno. Podle § 736 o. z. se totiž na správu majetku tvořícího zaniklé – a dosud nevypořádané – společné jmění použijí ustanovení o společném jmění přiměřeně. Tento závěr pak potvrdil též Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2242/2021.

26. Závěrem a pro úplnost odvolací soud podotýká, že žalobní petit, jak jej žalobce v žalobě vymezil, odvolací soud nepovažuje za dostatečně konkrétní. Nebýt tak nedůvodnosti nároku jako takového s ohledem na shora uvedený výklad § 714 odst. 1 o. z. bylo by na místě vést žalobce postupem dle § 43 o.s.ř. k odstranění vad žaloby.

27. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné a jako takové je postupem dle § 219 o.s.ř. potvrdil. Stejně tak potvrdil i věcně správný výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

28. Konečně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, které přiznal v plné výši procesně úspěšné žalované dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Náhrada náleží za dva úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a.t. (příprava a převzetí zastoupení a písemné vyjádření k odvolání žalobce) po 3 700 Kč stanovené z tarifní hodnoty 65 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. b) cit. vyhl. a za 2 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. Dále žalované náleží též náhrada za DPH ve výši 1 743 Kč. Pro úplnost pak odvolací soud uvádí, že žalované nepřiznal náhradu za jí požadovanou další poradu s klientkou překračující 1 hodinu [viz § 11 odst. 1 písm. c) cit. vyhl.] ze dne 26.1.2026. I pokud by žalovaná doložila (jakože tak neučinila) uskutečnění takové porady, odvolací soud by nemohl takový úkon považovat za účelný s ohledem na to, že právní zástupce zastoupení převzal dne 23.1.2026, když lze předpokládat, že právě tehdy od klientky získal veškeré potřebné informace. Dále pak žalované náleží ještě náhrada za dva úkony po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., a to za přípravu k jednání a účast u ústního jednání odvolacího soudu, z něhož se zástupce žalované omluvil. Celkem tak odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 943 Kč, a to v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).