o zaplacení 5 000 EUR s příslušenstvím (evropské řízení o drobných nárocích)

1. Žalobce vlastní výhradní práva k fotografiím vytvořeným panem [jméno FO] a realizuje jejich prodej prostřednictvím [adresa], fotografie jsou prodávány žalobcem jako omezené tisky a jsou licencovány zájemcům dle exkluzivních podmínek. Žalovaný spravuje webovou stránku [adresa] pro své podnikání. Na této platformě žalovaný neoprávněně zobrazil fotografii s názvem [název]. K tomuto došlo bez získání souhlasu žalobce. Fotografie je dílem fotografa [jméno FO], původně zveřejněná na [adresa]. Žalobce se dozvěděl o porušení autorského práva [datum] a žalovaného kontaktoval, poté znovu dne [datum], avšak k nápravě nedošlo. Ještě k datu [datum] byla fotografie na webu žalovaného zveřejněna, a to na adrese [adresa] Cenový model žalobce nabízí licence výhradně pro jednotlivá odvětví. To znamená, že pouze jedna společnost – celosvětově – v rámci konkrétního odvětví může získat licenční práva k fotografii. Kvůli celosvětové exkluzivitě se cena nemění v závislosti na regionu klienta. Cena závisí na délce licencování a je veřejně dostupná na webu žalobce. Žalobce předpokládá, že žalovaný zveřejnil fotografii od [datum] (v žalobě uvedeno [datum]; ve vyjádření k výzvě soudu uvedeno toto datum) do [datum]. Poplatek za licenci je proto vykalkulován na částku 3 390 EUR; k tomu je třeba přidat 100% příplatek za nezveřejnění jména fotografa; celková částka je tedy 6 780 EUR, nicméně žalobce snižuje svůj nárok na 5000 EUR. Ve vyjádření k výzvě soudu žalobce vyčíslil cenu licence na 4 660 EUR, ve variantě bez uvedení autora. Jelikož je licenční poplatek splatný před použitím fotografie, měl by žalovaný nést úroky od data prvního zveřejnění fotografie (zde žalobce svůj požadavek ani ve vyjádření neupravil a trvá na [datum]). Oprávněnost výše nároku žalobce dokládá vlastní fakturací.

2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznává. Předně uplatňuje námitku promlčení, neboť žalobce uplatňuje nárok až po více než osmi letech od údajného zásahu. Žalovaný dále uvádí, že pouze provozuje webovou stránku na adrese [adresa], je však obchodníkem s IT službami, není pořadatelem ani prodejcem zájezdů. Fotografie byla součástí datového balíčku dodaného zákazníkem, tedy pořadatelem zájezdu, a že žalovaný jednal pouze jako technický prostředník v rámci příkazního vztahu, bez možnosti měnit obsah dodaných dat. Dále žalovaný uvádí, že fotografie byla zobrazena pouze na neveřejné kontrolní stránce [adresa], která slouží výhradně pro interní kontrolu správnosti importovaných dat ze strany objednatele služeb – cestovní kanceláře. Tato stránka nebyla veřejně dostupná, nebyla indexována běžnými vyhledávači, neobsahovala žádnou reklamu, nebylo z ní možné objednat zájezd a její návštěvnost byla zcela minimální (21 návštěv za období [datum]). Žalovaný se tak nijak neobohatil, nevznikla mu žádná majetková výhoda, a po doručení žaloby fotografii odstranil. Z těchto důvodů má žalovaný za to, že nedošlo ke komerčnímu užití fotografie ani ke sdělování veřejnosti, nevznikla žádná relevantní škoda, finanční nárok žalobce považuje za nepřiměřený a navrhuje, aby soud žalobu zamítl.

3. O žalobě soud v souladu s čl. 5 odst. 1a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích (dále jen „nařízení o drobných nárocích“), rozhodl bez nařízení jednání, neboť řízení je dle nařízení primárně písemné, soud ústní projednání věci nepovažoval za nutné (závěry bylo možno učinit na základě listinných důkazů; soud účastníky vyzval k doplnění relevantních tvrzení) a žádná ze stran o nařízení jednání nepožádala.

4. Listinnými důkazy předloženými účastníky byly prokázány tyto skutečnosti:

5. Smlouvami ze dne [datum] (prvá uzavřena mezi [jméno FO] a [právnická osoba]; druhá uzavřena mezi [právnická osoba] a žalobcem) bylo prokázáno, že [jméno FO] poskytl společnosti [právnická osoba] výhradní licenci k užívání svých fotografií, včetně jejich uveřejňování, a že jmenovaná společnost poskytla podlicenci žalobci. Smluvně bylo ujednáno, že žalobce je oprávněn i vymáhat vůči třetím osobám nároky související s neoprávněným užitím fotografií, ať již existujících či budoucích (čl. 1 a 3 smluv).

6. Z printscreenu z webu [adresa] soud zjistil pouze, že na tomto webu je umístěna fotografie „[název]“.

7. Z nedatovaného printscreenu webu soud mohl pouze zjistit, že na tomto je umístěna předmětná fotografie s údaji o zájezdu pořádaném [právnická osoba] od [datum], tedy že zájezd pořádá cestovní kancelář [právnická osoba] (označená na webu sídlem [adresa]), a že popis zájezdu byl aktualizován [datum]. Z printscreenu není patrné, o jaký web se přesně jedná (není patrna webová adresa), pouze ve zobrazených odkazech je uvedeno „[adresa]“.

8. Z printscreenu webu [adresa] soud zjistil, že na tomto je umístěna předmětná fotografie s údaji o zájezdu pořádaném [právnická osoba] od [datum], tedy že zájezd pořádá cestovní kancelář [právnická osoba] (označená na webu sídlem [adresa]). Printscreen je opatřen časovým razítkem [datum]. Ve vztahu k žalovanému je na printscreenu uvedeno pouze „[právnická osoba]“ a dále odkaz [adresa].

9. Z printscreenu webu [adresa] zjištěného prostřednictvím [adresa] soud zjistil, že výše popsaný stav ohledně tohoto webu trval ještě dne [datum]. Dále z tohoto soud zjistil, že žalovaný jako provozovatel webu umožňující zveřejnění nabídek cestovních kanceláří nabízí možnost zvýraznění zájezdu, jeho zařazení nebo vyřazení z nabídky – tedy že se nejedná o zájezd žalovaného, ale třetí osoby.

10. Na základě zjištěných skutečností soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Žalobce je právnickou osobou vykonávající majetková autorská práva k fotografiím vytvořeným [jméno FO], vč. fotografie „[název]“. Na webu [adresa] byla k [datum] a k [datum] zveřejněna fotografie „[název]“, k níž vykonává majetková autorská práva žalobce. Z printscreenu tohoto webu soud zjistil, že zájezd pořádá [právnická osoba] ([právnická osoba] označená na webu sídlem [adresa]) od [datum]. Ve vztahu k žalovanému soud zjistil, že tento poskytuje webový prostor [adresa] pro nabídky třetích subjektů – cestovních kanceláří, tedy že se nejedná o nabídky žalovaného. Žalobcem zmiňované výzvy k odstranění závadného stavu z roku 2021 nebyly v řízení doloženy.

11. Soud nehodnotil listiny dokládající fakturaci licenčních poplatků žalobcem jiným subjektům, neboť toto nebylo předmětem řízení, jedná se pouze o listiny dokládající, že takovéto částky s jinými subjekty žalobce smluvně ujednal.

12. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

13. Vzhledem k tomu, že žalobce má sídlo v Portugalsku a ve věci je přítomen mezinárodní prvek, soud se nejprve zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti českých soudů. Podle čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 63 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. nařízení Brusel I bis) se mezinárodní příslušnost určuje podle místa bydliště nebo sídla žalovaného. Jelikož žalovaný má sídlo na území České republiky, jsou k projednání a rozhodnutí této věci mezinárodně příslušné soudy České republiky. Co se týče rozhodného práva, podle čl. 8 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (nařízení Řím II) se použije české právo jako právo státu, pro jehož území je uplatňována ochrana dotčených práv duševního vlastnictví (tzv. lex loci protectionis).

14. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „aut. zák.“), autor má právo své dílo užít v původní nebo jiným zpracované či jinak změněné podobě, samostatně nebo v souboru anebo ve spojení s jiným dílem či prvky a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiná osoba může dílo užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem.

15. Podle § 18 odst. 1 aut. zák. sdělováním díla veřejnosti se rozumí zpřístupňování díla v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově.

16. Podle § 40 odst. 4 aut. zák. právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.

17. Podle § 41 věty první aut. zák. domáhat se nároků podle § 40 odst. 1 písm. b) až d) a f) a § 40 odst. 3 a 4 je oprávněna namísto autora osoba, která smluvně nabyla výhradní oprávnění k výkonu práva dílo užít, nebo které je výkon tohoto oprávnění svěřen zákonem; nároku na přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy se tato osoba může domáhat pouze za zásah do majetkových práv autorských.

18. Pro posouzení nároku žalobce je klíčové, že autorské právo je právem absolutním, což znamená, že platí vůči všem (erga omnes), a každý je povinen se vyhnout jeho porušování nebo ohrožování. Autorské právo zahrnuje jak osobnostní výlučná práva (§ 11 autorského zákona), tak i majetková výlučná práva (§ 12 a násl. aut. zákona). K výlučným majetkovým právům autora patří zejména právo dílo užít. Ostatní osoby mohou toto právo vykonávat pouze tehdy, pokud jim autor prostřednictvím licenční smlouvy poskytne příslušná oprávnění. Autorský zákon ani jiné právní předpisy neposkytují žádnou definici, která by přesně vymezila, co vše spadá pod pojem užití autorského díla. Ustanovení § 12 odst. 4 autorského zákona však obsahuje demonstrativní výčet práv, jejichž vykonávání vede k užití autorského díla (tato práva jsou podrobněji specifikována v § 13 až § 23 autorského zákona). Mezi způsoby užití autorského díla patří i jeho sdělování veřejnosti podle § 18 odst. 1 a 2 autorského zákona, což zahrnuje zpřístupnění díla nebo jeho rozmnoženin v nehmotné podobě prostřednictvím drátového nebo bezdrátového přenosu. To zahrnuje i zpřístupňování díla (nebo jeho nehmotných rozmnoženin) veřejnosti tak, že kdokoli má k dílu přístup z libovolného místa a v čase, který si zvolí. Tímto způsobem tedy lze zpřístupnit autorské dílo i prostřednictvím počítačových (internetových) sítí.

19. V řízení bylo prokázáno (a ani mezi účastníky nebylo sporné), že žalobce je ve smyslu § 41 aut. zák. na základě poskytnuté podlicence výhradním nositelem oprávnění k užití fotografií, jejichž autorem je [jméno FO] a že je oprávněn vykonávat tato majetková autorská práva.

20. Pokud jde o zbývající podmínky nároku dle § 40 odst. 4 aut. zák., pak pro vznik tohoto nároku je nezbytné, aby: 1) předmětná fotografie byla autorským dílem ve smyslu autorského zákona; 2) toto dílo bylo neoprávněně užito bez souhlasu autora; 3) přičemž žalovaný musí být osobou, která tato práva porušila; 4) dále musí být tvrzeno a prokázáno, že žalovaný se obohatil na úkor autora nebo tomuto ušel zisk, 5) a poškozený musí tvrdit (a prokázat) výši škody či bezdůvodného obohacení (přičemž výše obohacení se určuje podle obvyklé ceny licence nebo odměny za užití díla). Všechny tyto podmínky musí být naplněny kumulativně.

21. Po skutkové stránce se žalobce domáhá nároků na základě tvrzení, že na webové stránce [adresa] je umístěna fotografie „[název]“, k níž má žalobce majetková autorská práva, přičemž za neodsouhlasené zveřejnění má být odpovědný žalovaný.

22. Soud předně uzavřel, že žalovaný není v tomto sporu pasivně legitimován, neboť není osobou, která by bez souhlasu autora užila předmětnou fotografii na uvedené webové stránce. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaný je pouze poskytovatelem prostoru na webové stránce [adresa], kde umožňuje třetím osobám, zejména cestovním kancelářím, umisťovat nabídky jejich zájezdů.

23. Pokud jde o předmětnou fotografii, soud má za prokázané, že byla zveřejněna u zájezdu inzerovaného cestovní kanceláří [právnická osoba] poskytuje pouze prostor pro zveřejnění nabídky zájezdu, přičemž nabízí skutečnému organizátorovi zájezdu možnost nabídku zveřejnit, smazat či zvýhodnit.

24. Pasivní legitimace žalovaného není založena ani skutečností, že je provozovatelem webu, kam třetí osoby své nabídky umísťují. K tomuto by bylo zapotřebí, aby byl jakožto provozovatel webu na porušování práv žalobcem upozorněn a přesto neučinil žádnou nápravu. Žalobce sice tvrdil, že žalovaného opakovaně upozorňoval (dne [datum] a [datum]), avšak tato tvrzení nebyla soudu prokázána, a to ani po poučení, které žalobce obdržel usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. 41C 2/2025-106. Tato tvrzení tak zůstala neprokázána. A je skutečností, že po podání žaloby již předmětná fotografie na webu zveřejněna není, tedy že na toto upozornění ohledně porušení autorských práv žalovaný zareagoval stažením fotografie (žalobce učinil nesporným).

25. Žalobce v tomto směru argumentoval nesouladem s teorií bezpečného přístavu. Teorie „bezpečného přístavu“ v oblasti autorského práva vychází z evropské legislativy, která původně chránila poskytovatele internetových služeb před odpovědností za obsah nahraný uživateli, pokud o jeho protiprávnosti nevěděli a po upozornění jej neprodleně odstranili. Tento princip byl zakotven ve směrnici o elektronickém obchodu, jež umožňovala pasivní roli poskytovatelů. S přijetím směrnice EU 2019/790 o autorském právu na jednotném digitálním trhu se však pravidla zpřísnila a poskytovatelé mají nově aktivní povinnost zabránit zveřejnění nelegálního obsahu. Poskytovatelé tak již nemohou spoléhat pouze na reakci po upozornění, ale musí aktivně monitorovat a filtrovat obsah. Teorie bezpečného přístavu tak v českém kontextu ustupuje přísnějšímu modelu prevence porušování autorských práv. V kontextu souzeného případu však i přes toto přísnější posuzování povinností žalovaného, jakožto provozovatele daného webu, nelze uzavřít, že by tento měl o porušování autorských práv k fotografii vědět a toto zjistit a být za něj odpovědný. Tomuto nic konkrétního nenasvědčovalo, obdobných fotografií turisticky zajímavých míst muselo být v nabídkách [právnická osoba] či jiných cestovních kanceláří zařazeno velké množství a objektivně nebylo pro žalovaného seznatelné, že zrovna předmětná fotografie má požívat autorské ochrany (aniž by soud hodnotil uměleckou kvalitu fotografie, tato by se musela na první pohled zcela jednoznačně odlišovat od fotografií ostatních /což se z printscreenů nepodává/ nebo být celosvětově známá apod.). I tímto pohledem tak tedy žalovaný do autorských práv k fotografii nezasáhl.

26. Soud proto uzavírá, že žalovaný není pasivně legitimován, a z tohoto důvodu soud žalobu zamítl.

27. Žalobce byl dále usnesením ze dne [datum], č.j. 41C 2/2025-106 poučen, v souladu s čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení o drobných nárocích, za přiměřeného použití § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o nutnosti doplnit relevantní skutková tvrzení a důkazní návrhy týkající se obvyklé výše licenčního poplatku za užití autorského díla. Soud žalobce výslovně upozornil, že samotný ceník vyhotovený žalobcem není dostatečným důkazem k odůvodnění požadované výše licenční odměny, neboť se jedná o jednostranné tvrzení žalobce, které nelze dokládat listinami, jež sám vyhotovil.

28. Žalobce byl zároveň upozorněn, že pokud tato tvrzení nedoplní nebo neprokáže, může být žaloba z tohoto důvodu zamítnuta. Ve vyjádření ze dne [datum] však žalobce důkazní návrhy nedoplnil. Pouze zopakoval svou licenční politiku a uvedl, jaké částky za licence požaduje v závislosti na časovém rozsahu užití. K prokázání těchto tvrzení však nenavrhl žádný důkaz, vyjma vlastních faktur (navíc tyto subjekty byly v předložených dokladech anonymizovány), tudíž nelze posoudit, zda se jedná o obvyklou výši licenční odměny ve smyslu § 40 odst. 4 občanského zákoníku, který zakládá fikci bezdůvodného obohacení při neoprávněném užití autorského díla. Tato otázka by navíc byla otázkou odbornou, vyžadující znalecké zkoumání. Toto žalobce nedoložil, ani nenavrhl.

29. Z těchto důvodů soud žalobu zamítl i pro neunesení důkazního břemene ohledně tvrzení o obvyklé výši licenční odměny, která je podkladem pro požadované bezdůvodné obohacení.

30. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny výše uvedené kumulativní podmínky pro vznik nároku dle § 40 odst. 4 aut. zák. vůči žalovanému, soud se k ostatním podmínkám nezbytným pro přiznání žalobního nároku vyjadřuje pouze stručně. Předně by muselo být dále (znalecky) prokázáno, že předmětná fotografie je autorským dílem ve smyslu autorského zákona, což zůstalo sporné. V řízení nebylo rovněž definitivně vyřešeno, zda byla fotografie skutečně zveřejněna po celou dobu, za kterou žalobce nárokoval porušení práv.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle čl. 16 nařízení o drobných nárocích, kdy žalovanému, který byl ve věci plně úspěšný, dle § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal plný nárok na náhradu nákladů řízení, které sestávají z náhrady nákladů řízení ve výši 1x režijního paušálu [částka] dle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za písemné vyjádření k žalobě ([datum]). Jejich zaplacení uložil soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.