o zaplacení částky 139 231 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. listopadu 2023, č. j. 17 C 197/2023-20,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 89 518 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 89 518 Kč od 10. 10. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 54 610,60 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 97 199,90 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 1. 4. 2023 dosáhne částky 239 644 Kč, a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 120 900 Kč od 1. 4. 2023 do 9. 10. 2023 a z částky 54 610 Kč od 10. 10. 2023 do zaplacení, zamítl (výrok II.). Vyslovil současně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se po žalovaném žalobou ze dne 8. 9. 2023 domáhala zaplacení částky 139 518 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 10. 11. 2022 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 99 000 Kč, k jehož vyplacení došlo téhož dne. Úvěr se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 79,04 % ročně splácet ve 24měsíčních splátkách po 9 482 Kč, splatných vždy k 24. dni každého kalendářního měsíce počínaje prosincem 2022. Žalovaný uhradil toliko celkovou částku 9 482 Kč. V důsledku prodlení jí vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč a právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 400 Kč. Ke dni 30. 3. 2023 došlo k zesplatnění úvěru, když celá dosud nesplacená jistina s příslušenstvím činila 116 019,43 Kč. Ke dni podání žaloby byl žalovaný v prodlení s úhradou následujících částek: 116 019,43 Kč (jistina úvěru), 998 Kč (smluvní pokuta dle bodu 6.1.), 400 Kč (náklady vzniklé v souvislosti s prodlením), 18 331,16 Kč (smluvní pokuta dle bodu 6.5.), 3 483 Kč (úhrada na pojištění) a úrok za poskytnutí úvěru. Dlužnou částku žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní výzvy.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivním.

4. Na základě provedeného dokazování (bod 4. – 21. odůvodnění) soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovaným proběhlo jednání, jehož výsledkem bylo sepsání listiny označené jako „smlouva o úvěru č. [hodnota]“, přičemž byla oběma stranami podepsána dne 10. 11. 2022. Na základě této listiny poskytla žalobkyně žalovanému částku 99 000 Kč s tím, že takto poskytnuté peněžní prostředky měl vrátit a zaplatit úroky. Žalovaný však žalobkyni uhradil pouze částku 9 482 Kč.

5. Jelikož v řízení bylo vyvráceno, že by žalobkyně řádně splnila svou povinnost ověřit schopnost žalovaného úvěr splácet, když se při posuzování zaměřila toliko na zkoumání jeho příjmů, nikoli na zkoumání například jeho nákladů na bydlení apod., uzavřel soud prvního stupně, že smlouva o úvěru je neplatná.

6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, přičemž aplikoval obecnou úpravu občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 o. z.), jakož i speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění.

7. Soud prvního stupně shrnul, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 99 000 Kč, kterou se dle smlouvy zavázal splácet v pravidelných 24měsíčních splátkách ve výši 9 482 Kč. Zdůraznil, že žalovaný tak měl po zapůjčení částky 99 000 Kč uhradit částku 199 704 Kč, tedy částku dvakrát vyšší. [adresa] 000 Kč byla dle listiny označené jako „smlouva o úvěru č. [hodnota]“ měla být splácena s úrokovou sazbou ve výši 79,04 % ročně, přičemž však v listopadu 2022 činila pro daný typ úvěru průměrná výše úrokové sazby 10,12 % ročně.

8. V této souvislosti odkázal soud prvního stupně s podrobnou citací především na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když konstatoval, že je nepochybné, že úroky dohodnuté při poskytování finančních prostředků představují odměnu za užívání půjčené jistiny, přičemž jejich výše není zákonem přímo omezena. Nelze však vycházet z toho, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Jak bylo uvedeno, v daném případě dohodnutá výše úroků téměř čtyřnásobně převyšovala obvyklou úrokovou míru poskytovanou bankami a nebankovními institucemi, která v době sjednávání listiny nazvané jako „smlouva o úvěru č. [hodnota]“ činila 10 % ročně.

9. S ohledem na uvedené soud prvního stupně takto nepřiměřeně vysoké sjednané úroky shledal za neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2492/2020 a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Podotkl, že dle tvrzení měli účastníci uzavřít smlouvu o úvěru (ust. § 2395 o. z.), přičemž sjednání zaplacení úroků z úvěru je podstatnou náležitostí tohoto typu smlouvy, a takové ujednání nelze od smlouvy oddělit. Z tohoto důvodu dovodil neplatným i zbytek smluvních ujednání (tj. celou listinu označenou jako „smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne 10. 11. 2022 včetně příloh a souvisejících listin). V této souvislosti se zcela ztotožnil se závěry vyjádřenými Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 24. 9. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99, tj. s tím, že s ohledem na podnikatelský záměr žalobkyně by tato s žalovaným „smlouvu o úvěru“ neuzavřela, pokud by byla úročena pouze obvyklou úrokovou sazbou.

10. Nadto soud prvního stupně uvedl, že i pokud by shledal zbytek „smlouvy o úvěru“ za platný (vyjma sjednaných úroků ve výši 79,04 % ročně), bylo by přesto nezbytné tuto smlouvu vyhodnotit jako neplatnou. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že dostatečným způsobem posoudila schopnost spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet ve smyslu ust. § 84 zákona o spotřebitelském úvěru. K doložení podkladů na doplnění úvěruschopnosti však soud prvního stupně žalobkyni dále nevyzýval, neboť celé smluvní ujednání vyhodnotil z jiných důvodů (tj. pro rozpor s dobrými mravy) za absolutně neplatné (ust. § 580 o. z. ve pojení s ust. §§ 576 a 577 o. z.).

11. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly na bankovní účet dne 10. 11. 2022 připsány peněžní prostředky ve výši 99 000 Kč, dovodil soud prvního stupně při absolutní neplatnosti smlouvy, že se jedná na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (ust. § 2991 a násl. o. z.). Za situace, že současně bylo prokázáno, že žalovaný za dobu trvání tohoto zdánlivého smluvního vztahu uhradil celkem částku 9 482 Kč, uložil mu soud prvního stupně vrátit žalobkyni zbývající částku 89 518 Kč. Jelikož žalobkyně neprokázala, že byla žalovanému zasílána výzva k úhradě, když nebyly doloženy doručenky ani potvrzení o odeslání, dospěl soud prvního stupně k závěru, že poprvé se žalovaný dostal do prodlení dnem následujícím po dni, kdy mu byla doručena žaloba a výzva k vyjádření. Dnem následujícím po tomto dni se tak žalovaný dostal do prodlení (ust. § 1968 o. z.) a žalobkyni tak byl přiznán úrok z prodlení (ust. § 1970 o. z.) ve výši stanovené dle zvláštního právního předpisu (ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbývajícím rozsahu pak soud prvního stupně žalobu zamítl.

12. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl za situace, kdy úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly (ust. § 142 o. s. ř.).

13. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které směřovalo do výroku II. a III. K otázce posuzování mravnosti úrokové sazby předně odkázala na judikaturu Krajského soudu v Praze, ze které se podává, že nelze úrok zamítnout a nepřiznat žádný. Pokud soud dospěje k závěru, že je úrok nemravný, měl by ho moderovat a přiznat úrok obvyklý. Uvedené je patrné například z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 26 Co 41/2021. S podrobnou citací pak odkázala i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 64 Co 104/2020, rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 16 C 72/2020 a konečně i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Z posledně zmiňovaného rozhodnutí, které se vyjádřilo k standardu pro posuzování mezní výše smluvní výpůjční sazby úroku spotřebitelského úvěru vyplynulo, že: „Neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ust. § 658 odst. 1 o. z., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Podotkla v této souvislosti, že v konkrétní věci byl úvěr vyplacen dne 10. 11. 2022. Dovozovala s odkazem na zmíněné rozhodnutí, že mělo být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček. Pak by v tomto případě měl být úrok posuzován se sazbou 23,6 % p. a. v listopadu 2022 (nejvyšší sazba – úročený úvěr z kreditních sazeb). V porovnání s touto sazbou činí sazba 79,04 % p. a. pouze 3,34násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž za nepřiměřené jsou současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru až čtyřnásobně. Nelze tedy souhlasit s tím, že by sazba 79,04 % p. a. byla nepřiměřená. Zdůraznila, že je nebankovní institucí, přičemž v nebankovním sektoru je obvyklé, že se úroková míra pohybuje ve vyšším rozmezí. K úrokové sazbě dále obsáhle rozvedla, že vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah (§ 1725 o. z.). Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Opačný závěr by totiž byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny (§ 3 odst. 2 písm. d) in fine o. z.), a taktéž předpokladem opatrnosti v právním styku (§ 4 odst. 1 o. z.). V případě smlouvy o úvěru je jedním z jejích obligatorních pojmových znaků zaplacení úroků ze strany úvěrovaného coby odměny za poskytnutí peněžních prostředků úvěrujícím (srov. § 2395 OZ). Sjednané úroky (často sjednané ve formě úrokové sazby) jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či naopak dlouhodobost a riziko transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků (úrokovou sazbu), mají strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí, a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Pokud se rozhodnou smluvní strany smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy, která obecně vyplývá ze zásady in favorem negotii, která je zakotvena v ust. § 574 o. z. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11). Shrnula své přesvědčení, že předmětná smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje, když byla takto smluvními stranami uzavřena. K výši přiměřenosti úroků a úrokové sazbě uvedla rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 Icm 2408/2017, ze kterého je zřejmé, že je dohoda o úrocích z úpravy klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Pokud soud prvního stupně i přesto dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle ust. § 577 o. z. Vytýkala tak soudu prvního stupně, že smluvní úrok nemoderoval na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou. Zdůraznila, že žalovaný měl před uzavřením smlouvy o úvěru dostatek časového prostoru k tomu, aby se se smluvními ujednáními seznámil, což také stvrdil svým podpisem pod smlouvu o úvěru. I když je spotřebitelům přiznána vyšší právní ochrana pro jejich fakticky slabší postavení, nedochází tím k úplnému potlačení zásady vigilantibus iura scripta sunt. Podle jejího názoru pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně s tím, že normy občanského práva jsou zásadně normami dispozitivního charakteru a je tak v prvé řadě rozhodující, co si subjekty smlouvy dohodly. Navrhovala, aby odvolací soud napadený výrok II. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1) pohledávku ve výši 15 926 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 926 Kč ve výši 15 % ročně od 1. 4. 2023 do 10. 10. 2023; z částky 105 444 Kč ve výši 15 % ročně od 11. 10. 2023 do zaplacení a 2) úrok ve výši 20 % p. a z částky 97 199,90 Kč od 1. 4.2023 do 24. 4. 2023, úrok ve výši 15 % p. a z částky 97 199,90 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 1. 4. 2023 dosáhne částky 239 644,00 Kč. Dále požadovala, aby jí byla přiznána plná náhrada nákladů před soudem prvního stupně a náhrada nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu a v rozsahu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a poté dospěl k následujícím závěrům.

15. V posuzovaném případě soud prvního stupně provedl správně a úplně dokazování, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce.

16. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil a na odůvodnění napadeného rozhodnutí v podrobnostech odkazuje. Žalobkyně v rámci svého odvolání zopakovala v zásadě argumentaci prezentovanou před soudem prvního stupně, který se s ní dopodrobna vypořádal. Odvolací soud neměl důvody odchýlit se proto od správných závěrů soudu prvního stupně.

17. Na tomto místě je možné zrekapitulovat, že soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému závěru, že předmětná smlouva o úvěru ze dne 10. 11. 2022, spadající pod smluvní typ dle ust. § 2935 o. z., na kterou dopadá současně zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je ve smyslu ust. § 588 o. z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V konečném důsledku soud prvního stupně taktéž správně dovodil, že ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy oddělit nelze, když uzavřel, že žalobkyně na plnění ze smlouvy o úvěru nemá právo, její nárok je opodstatněn pouze požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému v případě žalovaného došlo (§ 2993 o. z.) ve výši 89 518 Kč s příslušenstvím.

18. Postupu soudu prvního stupně, který se předně zabýval otázkou dobrých mravů ohledně sjednané výše úroků z úvěru, nelze ničeho vytknout. Je třeba konstatovat, že z ustálené judikatury se podává, že nepřiměřenou, odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Sama žalobkyně odkazovala na přiléhavý rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze kterého se podává, že: „pokud dohodnutá výše úroků téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry úvěrů poskytovaných bankami, je takové ujednání o úrocích v rozporu s dobrými mravy“.

19. Nelze odhlédnout, že soud prvního stupně, ve shodě s odvolacím soudem, se neměl důvod odchýlit od závěrů přijatých v rozhodnutích Městského soudu v Praze v totožných věcech, s ohledem na požadavek jednotného rozhodování podle ust. § 13 o. z., ve kterých byla řešena kolize s dobrými mravy z důvodu nepřiměřeně vysoké roční úrokové sazby.

20. Na tomto místě lze odkázat na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 19 Co 102/2022-61, ve kterém je jasně formulováno, že: „vada spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání se z povahy věci vztahuje vždy pouze na část právního jednání. Jejím důsledkem může být nejen částečná neplatnost, ale i neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možno od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost ve smyslu ust. § 576 o. z. včas. (C. H. Beck, 2014, Občanský zákoník, I. Obecná část § 1 – 654, 1. vydání). Ujednání o úrocích je nedílným předpokladem uzavření platné smlouvy o úvěru, tedy ho nelze oddělit jako neplatné, ani případně výši neplatné úrokové sazby moderovat“.

21. V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k totožným závěrům, že ujednání o výši úrokové sazby je ujednáním v rozporu s dobrými mravy, když téměř čtyřnásobek dolní hranice obvyklé úrokové sazby u bankovních a nebankovních institucí v době uzavření smlouvy, je třeba považovat za absolutně neplatné ve smyslu ust. § 588 o. z. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na podrobný rozklad soudu prvního stupně, od kterého se neměl důvodu odchýlit. Současně v kontextu s uvedeným je možné podotknout, že přiměřený úrok je nutné posuzovat s přihlédnutím k úrokům poskytovaným bankami v daném období s tím, že v případě nebankovního úroku nemusí být nepřiměřený ten úrok, který převyšuje výši obvyklého úroku poskytovaného bankami více než dvakrát až třikrát, a to s ohledem na vyšší riziko, které je spojeno s půjčováním osobám, které by na úvěr banky nemusely dosáhnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2006).

22. Odvolací soud tak uzavřel, že námitky žalobkyně prezentované v odvolání nemohou pro svou neopodstatněnost obstát. Soud prvního stupně zcela správně dovodil, že předmětná smlouva o úvěru je jako celek absolutně neplatná podle ust. § 588 o. z. ve spojení s ust. §§ 576, 577 o. z., kdy snaha o modifikaci uplatňovaného nároku při znalosti konstantní judikatury v rámci odvolání se jeví čistě účelovou. Jak bylo shora uvedeno, ujednání o úrocích je nedílným předpokladem uzavření platné smlouvy o úvěru, tedy ho nelze oddělit jako neplatné, ani případně výši neplatné úrokové sazby moderovat.

23. Odvolací soud pak shledal v této souvislosti i zcela přiléhavý odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99. Ze zmíněného rozhodnutí se podává, že: „žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ani nijak nezastírá. Ve svém odvolání kategoricky setrvává na legitimitě, a tedy i mravnosti úroku z úvěru původně žalobou požadovaného, zdůrazňuje, že úrok z úvěru byl sjednán svobodně a plně v souladu se zásadami občanského práva, a dále pak zdůrazňuje, že ve sféře nebankovních poskytovatelů úvěru je zcela běžný a dodává, že i spravedlivý vyšší úrok z úvěrů než ve sféře bankovních úvěrů, čímž se zohledňuje rizikovost poskytování úvěrů. Jinými slovy žalobkyně programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni vysoký zisk, vyvažují ztráty žalobkyně z nesplácených rizikových úvěrů. Lze tak jen zopakovat, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Za takové situace zde není prostor pro moderaci podle ust. § 577 o. z.“.

24. Poukazovala-li žalobkyně na ust. § 1813 o. z., podle něhož se má zato, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem, nelze než uzavřít, že ani tento odkaz není přiléhavý. Tímto ustanovením (a následujícími) je provedena směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Citované ustanovení sice obsahuje výjimku z aplikace pro ujednání o ceně, tato výjimka ovšem vylučuje aplikaci právě jen ust. § 1813 o. z., nikoliv jiných ustanovení občanského zákoníku, která řeší hrubý nepoměr vzájemného plnění [shodně Hulmák, M. § 1813. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 421 an.]. Tyto závěry přitom nelze považovat za absolutizaci ochrany spotřebitele a nepředstavují ani popření žalobkyní zmiňovaných zásad autonomie vůle, pacta sunt servanda či vigilantibus iura scripta sunt. Výrazná nevyváženost smlouvy jako programová součást podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, totiž přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti překračuje.

25. S ohledem na uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil ve smyslu ust. § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o nákladech řízení.

26. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

27. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, nedotčený odvoláním, nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 o. s. ř.).