o určení dědice, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. srpna 2024, č. j. 5 C 109/2023-126

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele [adresa], narozeného [datum], posledně bytem [adresa], zemřelého dne [datum], výrokem II žalobkyni uložil povinnost nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem III rozhodl že mezi žalobkyní a druhým a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

2. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se žalobou, podanou k soudu dne [datum], domáhala určení, že je dědičkou zůstavitele [adresa], zemřelého [datum], s tím, že byla osobou žijící se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho úmrtím, z tohoto důvodu se zůstavitelem pečovala o společnou domácnost. Se zůstavitelem žila od října 2020 až do jeho smrti, společně nakupovali, obstarávali domácí práce, trávili volný čas a hradili náklady na společný život.

3. První žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně se zůstavitelem společnou domácnost nikdy nevedli. Krátce před úmrtím žalobkyně volala zůstaviteli záchrannou službu, představila se jako jeho kamarádka. Zůstavitel si vedl deník, ve kterém jsou zapsány půjčky, poskytnuté zůstavitelem žalobkyni. Proběhlo také řízení před soudem, kde žalobkyni byla uložena povinnost vyklidit byt, který společně obývali.

4. Druhá žalovaná a třetí žalovaný se k věci nevyjádřili.

5. Soud prvního stupně zjistil z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci [datum], že žalobkyni byla uložena povinnost podat žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitele [adresa], zemřelého [datum], do dvou měsíců od právní moci usnesení.

6. Výpovědí svědkyně [jméno FO], bývalé spolupracovnice žalobkyně, vzal za prokázané, že svědkyně pracovala jako koordinátor sociálních služeb, se žalobkyní začala komunikovat od roku 2021 v souvislosti se sociálními službami, které byly poskytovány zemřelému. Žalobkyně u zemřelého bydlela, v průběhu roku 2022 žalobkyně zajišťovala doprovod zemřelého k lékaři téměř sama. V roce 2022 žalobkyně nastoupila ke stejnému zaměstnavateli, u kterého svědkyně pracovala. Žalobkyně na dotaz spolupracujících sdělila, že se zemřelým má kamarádský vztah, k tomuto sdělení došlo asi půl roku poté, co žalobkyně nastoupila ke stejnému zaměstnavateli. Svědkyně od zemřelého slyšela, že žalobkyně byla nejlepší kamarádka jeho zemřelé manželky a že se o zemřelého stará. Výslechem svědkyně [jméno FO], bydlící ve shodném domě, vzal za prokázané, že se zemřelým se nenavštěvovali, pouze spolu mluvili v domě nebo v okolí. Zůstavitel říkal svědkyni, že žalobkyně se o něj stará a chodí spolu na procházky. K zemřelému docházela také pečovatelská služba. Výslechem svědka [jméno FO] bylo prokázáno, že žalobkyni zná od roku 2013, kdy zemřela manželka zůstavitele. Svědek zemřelého navštěvoval téměř pravidelně každý týden, a to až do období covidu. Žalobkyně pomáhala zemřelému při návštěvách lékaře. K zůstaviteli docházely ještě několikrát týdně i pečovatelky, které mu také například i nakupovaly. Svědek si nevzpomněl, že by v období od [datum] do úmrtí zemřelého, to je do [datum], zemřelého v bytě navštívil. Žalobkyně u zemřelého bydlela v roce 2013–2014, asi po dobu dvou až tří let, poté se odstěhovala a po dobu dvou až tří let bydlela jinde, následně se vrátila zpět do bytu zemřelého, kde bydlela další 2 až 3 roky. Svědek se se žalobkyní viděl naposledy v roce 2019. Výslechem svědka [právnická osoba] bylo prokázáno, že za zemřelým docházel ještě v době, než se k zůstaviteli nastěhovala žalobkyně, což bylo někdy v roce 2020, kdy dostala výpověď ze svého nájmu. Zůstavitel se ke vztahu se žalobkyní nikdy nevyjadřoval, byl mezi nimi kamarádský vztah, stejně tak zůstavitel nemluvil ani o finančních otázkách. Za zůstavitelem docházela i pečovatelská služba, dále pak kamarád zůstavitele pan [jméno FO] a ještě další lidé. Žalobkyně pro zůstavitele nakupovala, chodila s ním na procházky a starala se, jak bylo potřeba. Zůstavitel nebyl schopen provádět platby, například za pečovatelskou službu, sám, tyto platby za něj žalobkyně zprostředkovávala. Věděl o tom, že zůstavitel si vedl diář, kam si psal běžné věci, jako například návštěvy lékařů. Výpovědí svědkyně [jméno] vzal za prokázané, že žalobkyni poznala v roce 2019, kdy byla žalobkyně u zemřelého na návštěvě, k němuž svědkyně docházela několikrát týdně jako sociální asistentka. Žalobkyně byla kamarádka manželky zemřelého, sám zemřelý svědkyni vyprávěl, že žalobkyně za ním docházela i v době, kdy žalobkyně měla přítele a pomáhala mu s úklidem, stříhala nehty a možná také nakupovala. Zemřelý si vedl diář, kam si zapisoval služby a telefonní čísla. Zemřelý o financích nemluvil, než se k zemřelému nastěhovala žalobkyně, tak sociální služby zemřelému pomáhaly například i s praním. Zemřelý vždycky říkal, že žalobkyni bere jako kamarádku manželky.

7. Evidenčním listem k bytu zůstavitele vzal za prokázáno, že žalobkyně byla v bytě hlášena od [datum]. Potvrzením z [datum] to, že žalobkyně byla od [datum] zaměstnancem Komunitního centra [právnická osoba]., na pozici pracovník v sociálních službách, nikdy neasistovala u klienta [adresa], o kterého se starala ve svém volném čase, případně si vybírala řádnou dovolenou, doprovázela ho k lékařům, starala se o donášku potravy, vyzvedávala léky. Ze záznamu o výjezdu rychlé záchranné pomoci z [datum] bylo zjištěno, že záchranná služba byla volána kamarádkou. Z ambulantního dekurzu z téhož dne to, že dne [datum] byl o příčině úmrtí podle předchozí domluvy telefonicky informován bratranec [podezřelý výraz]. Z dopisu městské části [adresa] z [datum] bylo zjištěno, že se přihlásila do dědického řízení, přihlásila pohledávku v souvislosti s úhradou faktury za pohřeb sjednaný obcí. Záznamy z diáře zemřelého ze dne [datum] bylo prokázáno, že uvedeného dne zůstavitel dostal od žalobkyně [částka], žalobkyně nadále dlužila částku [částka]. Zápisem ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalobkyně dlužila zemřelému částku [částka] za 6/21 na bydlení, [částka] dostal zůstavitel od žalobkyně na zaplacení dluhu, k uvedenému dni žalobkyně zůstaviteli dlužila částku [částka]. Záznamem ze dne [datum] bylo prokázáno, že zůstavitel dal žalobkyni částku [částka], půjčil [částka] na „lítačku“, bude vráceno do 15. 3. v částce [částka]. Dále dal žalobkyni částku [částka] na prádelnu. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne [datum], který nabyl právní moci dne [datum] bylo prokázáno, že žalované byla stanovena povinnost vyklidit a předat městské části [adresa] byt číslo [hodnota], 2+1 v domě č. p. [adresa]. Usnesením Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne [datum] bylo prokázáno, že tímto byla nařízena závěra části pozůstalosti zapečetěním dveří od pokoje v bytě číslo [hodnota] v domě č. p. [adresa], a to z obavy před ztrátou či poškozením věcí, které náležejí zůstaviteli a jsou uloženy v bytě zůstavitele, neboť zůstavitel byl k datu úmrtí vdovec, jeho jediný syn ho předemřel, byl bezdětný, zůstavitel žil sám, neměl sourozence, jeho rodiče i prarodiče předemřeli a do pozůstalostního řízení byl předložen rozsudek Obvdodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne [datum], kterým byla stanovena povinnost žalobkyni uvedený byt vyklidit.

8. Následně soud prvního stupně věc posuzoval právně. Citoval ust. § 1637 odst. 1 o. z., podle něhož nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Konstatoval, že žaloba byla podána řádně ve dvouměsíční lhůtě stanovené v usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Žalobu zamítnul, neboť dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně vedla se zemřelým společnou domácnost, jak má na mysli shora citované zákonné ustanovení. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně bydlela se zemřelým od počátku roku 2021 (evidenční list k bytu), ke dni úmrtí zůstavitele ([datum]) by podmínka trvání společného „soužití“ po dobu nejméně jednoho roku byla naplněna. Soud prvního stupně ale dospěl k názoru, že nedošlo k naplnění druhé podmínky, tj. péče o společnou domácnost, když k naplnění těchto podmínek musí dojít současně. Přestože v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně pro zemřelého nakupovala, uklízela byt, doprovázela ho k lékaři či pomáhala s hygienou, přesto soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky společné domácnosti splněny nebyly, neboť společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu trvale žijí a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby oděvů, přípravou jídla apod.) K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]. V řízení bylo prokázáno, že v případě spolužití žalobkyně se zemřelým se nejednalo o soužití, v němž by úhrada a obstarávání společných potřeb probíhala společně a bez rozlišování hospodaření se svými příjmy, když ze zápisů v denících zůstavitele byly jednoznačně prokázány zápisy o půjčkách, nesplacených částkách půjček, splatnosti půjček, které zůstavitel poskytoval žalobkyni, čímž nemohlo dojít k naplnění „obstarávání společných potřeb společně a bez rozlišování hospodaření se svými příjmy“. Dalšími skutečnostmi, které soud prvního stupně považoval za svědčící názoru soudu, bylo to, že žalobkyně se představila při objednávání záchranné služby pro zemřelého jako kamarádka zemřelého, ale zejména skutečnost, že zůstavitel po jeho [podezřelý výraz] ve Fakultní [podezřelý výraz] [adresa] uvedl jako kontaktní osobu 1. žalovaného, který byl ve vztahu k zemřelému bratranec, a kterého zdravotnické zařízení také informovalo o úmrtí a vydalo mu osobní potřeby a doklady zemřelého. Soud prvního stupně dospěl k přesvědčení, že v případě skutečného a trvalého soužití zemřelého se žalobkyní by byla žalobkyně označena zemřelým jako osoba kontaktní. Žalobkyně se sama záchranné službě označila za kamarádku, kamarádský vztah žalobkyně se zemřelým byl prokázán i svědeckou výpovědí např. [jméno]. Na těchto závěrech podle soudu prvního stupně nic nemění ani to, že žalobkyně předložila výpisy z účtu za období [datum]- [datum], prokazující, že žalobkyně hradila pečovatelskou službu, která byla poskytována zemřelému, a dále pak ani to, že žalobkyně pomáhala zůstaviteli např. s praním, nákupy, doprovázela jej k lékaři apod., když ze zjištěných skutečností (zejména ohledně odděleného finančního hospodaření, kamarádského vztahu zemřelého se žalobkyní) měl za to, že žalobkyně žila v zůstavitelově domácnosti a nikoliv že se zůstavitelem žila v jedné a téže domácnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky dané ust. § 1637 odst. 1 o. z. naplněny nebyly, proto žalobu zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaní byli v řízení plně úspěšní. Náhradu nákladů řízení za 6 úkonů (vyjádření k žalobě, účast na jednání [datum], [datum], [datum], sepis závěrečného návrhu, účast na vyhlášení rozsudku) po [částka] dle vyhl. č. 254/2015 Sb. přiznal 1. žalovanému, ostatním žalovaným žádné náklady nevznikly.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny a vyhovění své žalobě. V odvolání namítala, že žila se zůstavitelem ve společné domácnosti od října 2020 do smrti zůstavitele dne [datum], po celou dobu společně pečovali o domácnost, společně nakupovali, obstarávali domácí práce, trávili volný čas a hradili náklady na společný život. Žalobkyně ho doprovázela k lékaři, vyzvedávala mu léky, činila tak nezištně z důvodu společného soužití ve svém volném čase. Soudu prvního stupně vytýkala, že se zaměřil pouze na formální a finanční stránku věci a nezabýval se dalšími aspekty, kterými může spolužijící osoba přispívat na společnou domácnost. Spolužijící osoba nemusí nutně na chod domácnosti přispívat finančně, pokud příjmy nemá, ale může o domácnost pečovat osobně, k tomu odkázala na komentářovou literaturu. Zdůraznila, že společná domácnost je soužitím dvou nebo více osob ve spotřebním společenství, v němž jednotliví členové přispívají podle svých schopností a možností k úhradě nákladů i k obstarávání společných potřeb. Přispíváním se nerozumí pouze přispívání po finanční stránce, ale rovněž obstarávání společných potřeb, kdy se každý člen domácnosti podílí dle svých schopností a možností. Soud prvního stupně měl vzít v potaz nepříznivou finanční situaci žalobkyně, která se nemohla podílet na úhradě nákladů ve stejné výši jako zůstavitel, což se snažila vynahradit osobní péčí o něj. V posledním roce na něj byla odkázána výživou, byl pro ni nejbližším člověkem. Zdůraznila, že soud prvního stupně vzal za prokázané, že pro zůstavitele nakupovala, uklízela byt, doprovázela ho k lékaři, pomáhala s hygienou. Touto formou pečovala o společnou domácnost, pomoc daleko přesahovala kamarádský rámec pomoci, k tomu poukázala na výpovědi svědků. Zdůraznila, že spolu trávili volný čas a soud prvního stupně nezohlednil, že šlo o soužití osob vyššího a rozdílného věku. Podle žalobkyně tak došlo k naplnění i druhé podmínky, tedy péče o společnou domácnost. Úmyslem žalobkyně a zůstavitele bylo hospodařit společně, společně se podíleli na nákupech. I v manželství je běžné, že manželé mají své účty, přesto hospodaří společně, když náklady hradí společně. Tak tomu bylo i v tomto případě. Zápisky z diáře nevyjevovaly celou skutečnost, někdy byly i zmatečné, např. zápis o výdaji na prádelnu, který se platil prádelně. Praní byla společná aktivita, na kterou se skládali. Chybí zápisky o vrácených částkách, o příspěvcích na úhradu SIPA, nájmu a dalších poplatků za bydlení, které žalobkyně předávala zůstaviteli v hotovosti. Zápisky nelze brát za zásadní důkaz. Také žalobkyně byla ve zdravotní dokumentaci zůstavitele uvedena jako kontaktní osoba. Zůstavitel byl evidován v několika ambulancích, kde se léčil s nedokrvením končetin. První žalovaný byl uveden jako příbuzný, žalobkyně jako přítelkyně. Doktor v den úmrtí zůstavitele volal i jí. Mezi nimi nebyl jen kamarádský vztah, ale šlo o hluboké citové pouto. Své soukromí si střežili, navenek vztah neprezentovali, zejména z důvodu velkého věkového rozdílu. K zůstaviteli měla hluboký citový vztah, obstarávala jeho potřeby.

11. Při jednání u odvolacího soudu žalobkyně setrvala na svých tvrzeních, jak je prezentovala v průběhu řízení a shrnula v odvolání.

12. První žalovaný navrhoval potvrzení napadeného rozsudku. Nezpochybňoval, že žalobkyně zůstaviteli pomáhala, nešlo ale o vedení společné domácnosti. Zdůrazňoval, že péči o zůstavitele vykonávaly ještě dvě pečovatelské služby a další osoby, podle něho zůstavitel přihlásil žalobkyni do bytu pod nátlakem, poukazoval na minulost, kdy se žalobkyně se zůstavitelem a jeho manželkou seznámili v náboženském sboru, uváděl, že měl se zůstavitelem blízký vztah, že o vedení společné domácnosti, jak ji popisuje žalobkyně, mu zůstavitel nic neuváděl, naopak si v deníku vedl evidenci půjček žalobkyni.

13. Druhá žalovaná a třetí žalovaný se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavili, o odročení jednání nežádali, odvolací soud proto podle ust. § 101 odst. 3 ve spojení s ust. § 211 o. s. ř. jednal v jejich nepřítomnosti.

14. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. – ve lhůtě patnácti dnů od doručení), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastnicí řízení), že splňuje obsahové náležitosti, vyžadované § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř přezkoumal správnost napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že žalobu nebylo možné zamítnout pro její opožděnost, neboť usnesení, kterým bylo uloženo žalobkyni podat žalobu ve dvouměsíční lhůtě od právní moci usnesení, nabylo právní moci dne [datum], žaloba byla podání [datum], tedy před jejím uplynutím.

16. Podle ust. § 1637 odst. 1 o. z. nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

17. Nejvyšší soud v obdobném sporu ve věci vedené u něho pod sp. zn. [spisová značka] dovodil, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy), výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele. Dovolací soud dále uvedl, že se již jednoznačně vyjádřil i k otázce potřeby změnit výklad pojmu „společná domácnost“ pro účely posouzení dědického práva, když uvedl, že na výše citovaných závěrech není třeba ničeho měnit ani v poměrech nové právní úpravy, neboť judikatura již při výkladu pojmu „společná domácnost“ podle § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, průběžně reagovala na změnu společenských poměrů a byl-li pojem „společná domácnost“ zachován i v současné právní úpravě dědění (§ 1636 odst. 1 a § 1637 odst. 1 o. z.), není požadavek na jeho „nové vymezení“ odůvodněn (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

18. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně a účastníci řízení, z uvedené právní úpravy a judikatury k ní, jak byla shrnuta v citovaném rozhodnutí, při posouzení věci vycházel.

19. Naplnění zákonného ustanovení předpokládá 1) vedení společné domácnosti se zůstavitelem po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí a zároveň 2a) péči o společnou domácnost nebo 2b) odkázání spolužijící osoby na výživu poskytovanou zůstavitelem.

20. V řízení bylo evidenčním listem prokázáno, že žalobkyně byla v bytě hlášena od [datum], svědci i první žalovaný potvrzovali, že žalobkyně v bytě se zůstavitelem bydlela, když jednu místnost užívala pro své potřeby, tak tomu bylo i ke dni jeho úmrtí. Správný je proto závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně žila se zůstavitelem v jednom bytě po dobu delší než jeden rok.

21. Žalobkyně v odvolání nově dovozovala, že byla odkázána výživou na zůstavitele. Před soudem prvního stupně nic takového netvrdila, soud prvního stupně se proto touto otázkou nezabýval, s ohledem na poučení dle § 119a o. s. ř. při jednání [datum] již žalobkyně nemůže v odvolacím řízení uvádět nové skutečnosti a důkazy (§ 205a písm. e/ o. s. ř.). Odvolací soud při posouzení této otázky vyšel jen z obsahu spisu (usnesení soudu prvního stupně ze dne [datum], č. j. [spisová značka] o přiznání osvobození od soudních poplatků), z něhož je patrné, že žalobkyně v souvislosti se žádostí o osvobození od soudních poplatků předložila potvrzení o průměrném čistém měsíčním příjmu ve výši [částka], k čemuž bylo poskytnuto stravné [částka], zároveň to, že je jí exekučně sráženo [částka] a že s žalobkyní bylo zahájeno k jejímu návrhu z [datum] insolvenční řízení, následně jí bylo povoleno oddlužení, dále z žalobkyní předloženého výpisu z jejího účtu, z něhož je zřejmé, že měla vlastní prostředky a že z účtu hradila pečovatelskou službu za zůstavitele. Na základě těchto skutečností nelze odkázanost žalobkyně na výživě poskytované zůstavitelem dovodit, neboť ač žalobkyně zjevně byla v nepříznivé finanční situaci, docházela do zaměstnání a měla pravidelný měsíční příjem, z něhož své potřeby mohla uspokojovat.

22. Žalobkyně především v odvolání nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že po stanovenou dobu nepečovala se zůstavitelem o společnou domácnost a poukázala na to, že sám soud prvního stupně považoval za prokázané, že žalobkyně pro zůstavitele nakupovala, uklízela byt, doprovázela ho k lékaři, pomáhala mu s hygienou, hradila (přeposílala) platby ze svého účtu za pečovatelské služby. S žalobkyní lze souhlasit do té míry, že tyto skutečnosti zpravidla vedení společné domácnosti prokazují. V daném případě ale bylo třeba zabývat se i tvrzením 1. žalovaného, který tvrdil a dokládal, že sociální služby ještě poskytovaly zůstaviteli společnosti [právnická osoba]. a [právnická osoba]., kde byla zaměstnána žalobkyně, že zůstavitele navštěvovaly a pomáhaly mu i další osoby a na jeho diář, z něhož vyplýval způsob finančního hospodaření zůstavitele a žalobkyně. Žalobkyně pravost diáře nezpochybnila, soud prvního stupně proto správně k tomuto důkazu přihlédl a správný je i jeho závěr, že podle něho zůstavitel poskytoval žalobkyni opakovaně výpůjčky na úhradu jejích potřeb. S přihlédnutím k tomu, že svědci potvrzovali, že bral žalobkyni jako kamarádku manželky ([jméno], [právnická osoba]), takto se označila i sama žalobkyně, když volala rychlou záchrannou pomoc, také odvolací soud dospěl k závěru, že se žalobkyni vedení společné domácnosti se zůstavitelem nepodařilo prokázat. Nejde totiž o soužití, jako by žalobkyně byla členem rodiny zůstavitele, není zde ani společné hospodaření bez rozlišování hospodaření s příjmy, zjištěn byl opak, konečně i v odvolání žalobkyně tvrdí, že za bydlení zůstaviteli platila, jak plyne i z jeho diáře. Zjištěné okolnosti tak nasvědčují tomu, že o soužití založeném na vzájemné výhodnosti, když žalobkyně neměla bydlení a dosahovala nízkých příjmů, zůstavitel věděl, že je žalobkyně profesionální pečovatelkou a může mu tak vypomoci, zároveň měl v bytě k dispozici volnou místnost. Takové soužití lze hodnotit spíše jako vzájemnou občanskou výpomoc, nejde o soužití obdobné rodinnému. Protože péče o společnou domácnost zůstavitele ze strany žalobkyně ve smyslu výše uvedeném nebyla prokázána, soud prvního stupně správně dovodil, že žalobkyně není spolužijící osobou ve smyslu ust. § 1637 odst. 1 o. z. a správně žalobu zamítl. Odvolací soud proto napadený rozsudek včetně správných výroků o náhradě nákladů řízení (ty konkrétní námitkou nebyly napadeny, odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní byli ve věci plně úspěšní, mají proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. První žalovaný se účastnil jednání před odvolacím soudem, má proto podle ust. § 1 odst. 3 písm. b), d), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., právo na 2 paušální náhrady po [částka] za přípravu na jednání a účast na jednání odvolacího soudu. Odvolací soud proto prvnímu žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Druhá žalovaná a třetí žalovaný se jednání neúčastnili, žádné náklady jim nevznikly, odvolací soud proto rozhodl, že žalobkyně a tito žalovaní nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.