o zaplacení částky 343 201 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. června 2024, č. j. 18 C 50/2022-144,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 343 201 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 343 201 Kč od 24. 6. 2021 do zaplacení (výrok I.). Současně vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 164 000 Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobou ze dne 25. 12. 2021 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení původně 549 080 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené porušením smlouvy o společnosti. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 27. 2. 2017 smlouvu o společnosti dle ust. § 2716 o. z. V rámci podnikání účastníci navázali na spolupráci jejich předchůdců [jméno FO] (tchán jednatele žalobkyně) a [Jméno žalovaného]. (otec žalovaného). Žalobkyně, zastoupená jednatelem společnosti [jméno FO], provozovala obchod s vínem – vinotéku [nazev], žalovaný podnikal v cukrárenství, provozoval cukrárnu [nazev]. Prostor [nazev] byl pronajatý od [adresa] žalovanému. Problémy nastaly s propuknutím pandemie Covid s tím, že žalovaný sdělil panu [jméno FO], že by rád podnikal s obchodním partnerem, který by mu pomohl překlenout složité období. V rozporu se závazkem spolupráce podnikal žalovaný tajné aktivity proti žalobkyni, když dne 8. 1. 2020 založil obchodní společnost [právnická osoba] (dále je „[právnická osoba]“). V období mezi 8. 1. 2020 a 10. 2. 2020 požádal dislokační komisi o převod nájmu ze sebe na nově založenou společnost. V říjnu 2020, v době, kdy mu žalobkyně pomáhala s hledáním obchodního partnera, požádal žalovaný podruhé dislokační komisi o převod nájmu a s městskou částí [adresa] uzavřel dodatek č. [číslo] ke smlouvě o nájmu, na základě něhož mělo dojít k 1. 2. 2021 ke změně nájemce z žalovaného na společnost[Anonymizováno][právnická osoba]. Smlouvu o převodu nájmu uzavřel žalovaný s Městskou částí [adresa] dne 11. 1. 2021. V únoru 2021 provedl žalovaný změny ve struktuře společnosti [právnická osoba], žalovanému zůstal v [právnická osoba] podíl 25 %, novými společníky s podíly ve výši 37,5 % se stal [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. V lednu 2022 pak převedl i zbylý podíl. Dne 27. 1. 2021 žalovaný bez jakékoliv předchozí výzvy doručil žalobkyni odstoupení od smlouvy o společnosti z důvodu údajného neplnění jejích povinností, tj. placení 10 000 Kč měsíčně. Na konci ledna 2021 žalovaný doručil žalobkyni výzvu k vyklizení a předání prostor k 31. 1. 2021. Toto protiprávní jednání nerespektovala, provozovnu nevyklidila. V druhé polovině února ji doručil žalovaný druhou výzvu k vyklizení, ke kterému skutečně došlo 18. 2. 2021. Dovozovala, že žalovaný porušil svým vystoupením ze společnosti povinnosti plynoucí mu ze smlouvy o společnosti. Konkrétní porušení povinností hrubým způsobem spatřovala v založení společnosti [právnická osoba], v žádosti směřující vůči dislokační komici Městské části [adresa] o převod nájmu z žalovaného z fyzické osoby podnikající na společnost [právnická osoba], v uzavření této smlouvy o převodu nájmu, a v uzavření dodatku č. [číslo] ke smlouvě o nájmu na základě kterého se novým nájemcem prostoru [nazev] stala společnost [právnická osoba]. Svým jednáním žalovaný porušil povinnost zdržet se všeho, co by mohlo zmařit či ohrozit účel společnosti ve smyslu čl. 4.4 smlouvy o společnosti, povinnost poskytnout prostor [nazev] společnosti dle čl. 4.2 smlouvy o společnosti, povinnost souhlasu žalobce podle čl. 5.1 smlouvy o společnosti a povinnost nevystoupit ze společnosti v nevhodné době stanovenou čl. 7.1 smlouvy o společnosti. Tímto závažným způsobem zasáhl do jejích práv a způsobil jí materiální i nemateriální újmu spočívající ve ztrátě příjmů z podnikatelské činnosti minimálně za období po dobu 3 měsíců, tedy za dobu standardní výpovědi z nájmu, kdy by ještě mohla provozovat svou činnost. Dále její újma spočívala v přímých mzdových nákladech na zaměstnankyni, s níž byla v důsledku jednání žalovaného nucena ukončit pracovní poměr a vyplácet jí náhradu mzdy po dobu výpovědní doby, včetně odvodů a odstupného, celkem ve výši 194 128 Kč. Újmu tedy žalobkyně vyčíslila celkem na 549 080 Kč.

3. Žalovaný ve svém vyjádření z 4. 5. 2022 nárok žalobkyně neuznal. Uvedl, že smlouva o společnosti je absolutně neplatná pro nedostatek vážné vůle smluvních stran, neboť ta směřovala k uzavření smlouvy o podnájmu prostor. Tento však z důvodu absence souhlasu pronajímatele nemohl být platně sjednán. Podotkl, že žalobkyně mu poukazovala na základě smlouvy o společnosti měsíčně částku 10 000 Kč, která představovala její podíl na úhradě nájemného a služeb spojených s nájmem. Zdůraznil, že z důvodu finančních potíží hledal partnera pro podnikání. Při tomto hledání se dozvěděl, že smlouva o společnosti je neplatná a patrně se jedná o snahu žalobkyně obejít podnájem prostor, jež mu byl zakázán nájemní smlouvou uzavřenou s Městskou částí [adresa]. Z tohoto důvodu byl nucen ukončit provoz prodejny žalobkyně, obával se vypovězení nájemní smlouvy z důvodu jejího porušení. Nadto i v případě, že by smlouva o společnosti platná byla, odstoupením ze dne 27. 1. 2021 od smlouvy odstoupil z důvodu jejího porušování žalobkyní, která neplatila měsíčně částku 10 000 Kč jako příspěvek na nájemné, čímž porušila povinnost plynoucí z čl. 4.3 smlouvy. K tvrzení žalobkyně ohledně porušení článku 7.1 smlouvy uvedl, že dovětek článku 7.1 umožňuje odstoupení i v době nevhodné, a to v případě, kdy se jedná o závažné důvody s hrozbou vzniku podstatně větší újmy některému ze společníků. Zároveň uvedl, že způsob ukončení spolupráce s žalobkyní nepředstavuje žádné porušení smluvní či zákonné povinnosti, újma žalobkyně je jako nárok konstruována a vyčíslována chybně.

4. Žalobkyně ve svých dalších vyjádřeních doplnila, že účastníci v roce 2017 převzali podmínky vztahu svých předchůdců založeného smlouvou o sdružení z roku 2003 (ust. 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.). Strany ve smlouvě jednoznačně vymezily účel společnosti, a to jako účast na provozování cukrárny, prodeje lahůdek a prodeje vín v nebytových prostorech na adrese [adresa]. Hospodářským účelem stran bylo efektivní rozdělení jinak obtížně ekonomicky plně využitelného stavebně členitého prostoru s cílem rozdělení nákladů nutných na vynaložení zisku. Přehodnotila svůj nárok, když vyčíslila újmu na částku 343 201 Kč, ve zbývajícím rozsahu vzala žalobu zpět.

5. Usnesením ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. [spisová značka], soud prvního stupně řízení co do částky 205 879 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky od 24. 6. 2021 do zaplacení zastavil.

6. Žalovaný v dalším vyjádření uvedl, že ke dni 27. 1. 2021, kdy odstoupil od smlouvy o společnosti, byla žalobkyně v prodlení s hrazením přinejmenším 6 příspěvků na nájem, a to za období srpen 2020 až leden 2021. Naposledy uhradila dne 17. 8. 2020 částku ve výši 15 200 Kč představující příspěvek na nájem za červenec 2020 a příspěvek na náklady na služby za druhé kalendářní čtvrtletí roku 2020. Žalobkyně přitom příspěvek řádně a včas nehradila ani před červencem 2020, když ji musel upomínat. Konstatoval, že měl v letech 2019 a 2020 z důvodu pandemie finanční problémy a provoz cukrárny dlouhodobě sám nemohl zvládnout. V roce 2019 proto nabídl žalobkyni převzetí cukrárny, což odmítla. Žalobkyně začala jevit zájem o převzetí, a to pro bývalé spolužáky jednatele včetně [tituly před jménem] [jméno FO], až v lednu 2021, kdy již věděla, že žalovaný investora našel. Nový investor však nebyl ochotný investovat do cukrárny, když shledal užívání prostor vinotéky v rozporu s nájemní smlouvou s Městskou částí [adresa]. Z tohoto důvodu začal jednat s žalobkyní o ukončení spolupráce a nabídl jí částku 100 000 až 130 000 Kč. Žalobkyně však požadovala částku v rozmezí 500 000 až 600 000 Kč. Rozvedl dále snahu žalobkyně o rozšíření nájemní smlouvy s Městskou částí [adresa] v roce 2019, ke kterému nedošlo s ohledem na kolaudační stav. Zdůraznil, že žalobkyně nikterak rozumně nevysvětlila snížení uplatňovaného nároku, kalkulaci považoval za nedotvrzenou.

7. Žalobkyně v reakci uvedla, že know-how vložené do společnosti spočívalo v poskytování služeb zákazníkům, což mělo vliv na navyšování návštěvnosti cukrárny a vinárny. Strany účel smlouvy o společnosti, tedy vzájemnou účast na provozu cukrárny a vinotéky, dlouhodobě a vědomě naplňovaly. Nemohlo se z její strany jednat o zastřené právní jednání. K problému s kolaudací uvedla, že o něm věděla a osobně se zaměstnanci Úřadu městské části [adresa] jednala. Zaměstnankyně Úřadu městské části [adresa] byla dokonce na prodejně za účelem zhodnocení, zda je možné zde provozovnu provozovat.

8. Strany učinily nesporným, že se pan [jméno FO] dozvěděl o převodu nájmu v prosinci 2020, a že k následnému vyklizení prostor došlo 18. 2. 2021. Dále učinily nesporným, že odstoupení od smlouvy o společnosti ze dne 27. 2. 2017 bylo žalobkyni doručeno dne 27. 1. 2021, a že ke dni 1. 2. 2021 došlo ke změně nájemce prostor.

9. Na základě provedeného dokazování (srov. bod 13. – 65. odůvodnění napadeného rozhodnutí) soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že [Jméno žalovaného] začal podnikat jako cukrář a prodejce lahůdek na adrese [adresa] v roce 1999 na základě smlouvy o nájmu nebytového prostoru uzavřené s Městskou částí [adresa]. Pro svou provozovnu využíval jen část prostor. V roce 2003 v pronajatém prostoru umožnil provozování vinotéky panu [jméno FO], který ukončil svou činnost v roce 2017. Žalovanému poskytoval měsíční plnění za poskytnutí prostor provozovny. Po panu [jméno FO] převzal provoz vinotéky pan [jméno FO], jeho zeť, který založil společnost žalobkyně, s předmětem činnosti mimo jiné velkoobchod maloobchod a prodej lihovin. Účelem smlouvy o společnosti z roku 2017 bylo umožnit žalobkyni užívání prostor pro provoz vinotéky, které měl od městské části, avšak bez výslovného souhlasu její dislokační komise. Oba provozy byly odděleny nejen stavebně, ale i ekonomicky. Žalobkyně s žalovaným neměli společnou pokladnu, žádný společný účet, neměli žádné společné aktivity, žádný společný podnikatelský záměr. Každý z provozovatelů provozoval svou provozovnu, vzájemně se nepodíleli na zisku ani na ztrátě. Žalovaný se zavázal umožnit žalobkyni užívání vymezených prostor za úplatu ve výši 10 000 Kč měsíčně. Žalobkyně s žalovaným nevystupovali pod společným označením. Jediný zájem žalobkyně byl na možnosti užívání prostor k podnikání, zájem žalovaného spočíval v tom, aby neplatil nájemné za prostor, který nevyužívá. Městská část souhlas s užíváním prostor pro vinotéky nedala; o působení vinotéky v prostorách věděla, uvedený stav mlčky akceptovala. Překážkou byla mimo jiné kolaudace prostoru jako prodejny, prostor vinotéky nebyl kolaudován pro konzumaci. Prostor cukrárny byl kolaudován po stavebních úpravách v roce 2006. Jednatel žalobkyně řešil s pracovnicí M0ěstské části [adresa] žádost k dislokační komisi o rozšíření nájmu prostor vinotéky na žalobkyni, resp. na společnost [právnická osoba] Žádost sepsal jménem žalovaného, který ji podepsal. Žalobkyně však namísto prosazení žádosti o uzavření samostatné nájemní smlouvy/rozšíření smlouvy se rozhodla otevřít druhou provozovnu na [adresa]. Zájem na získání titulu k užívání prostor od městské části již neměla. Provozovna žalovaného dlouhodobě neprosperovala, po vypuknutí pandemie došlo k dalšímu hospodářskému propadu. Žalovaný z obavy z osobního bankrotu přistoupil na počátku roku 2020 k založení společnosti s ručením omezeným pod názvem [právnická osoba] s úmyslem snížit riziko nepříznivého dopadu neúspěšného podnikání, již v roce 2019 začal uvažovat o hledání strategického partnera. Žalobkyně, resp. její jednatel zájem o provozování cukrárny a lahůdek neměl, nebyl ochoten čelit riziku případné výpovědi ze strany pronajímatele. Jednatel žalobkyně reagoval usilovnou snahou o zprostředkování/zajištění obchodního partnera žalovanému, který by mu umožnil setrvat v prostorách v dosavadním režimu. Žalovaný nabídky přátel pana [jméno FO] nevyslyšel, začal jednat s prvními zájemci (p. [jméno FO] a pí. [jméno FO]). Žalovaný od července 2020 opakovaně vyzýval žalobkyni k zaplacení příspěvku za užívání prostor. Žalobkyně zaplatila částku dle čl. 4.3 smlouvy o společnosti za červenec 2020 v srpnu 2020 bezhotovostním převodem na účet žalovaného, zaplacení jiných plateb v řízení prokázáno nebylo. Jednatel žalobkyně měl vybírat finanční hotovost na zaplacení „příspěvku“ z pokladny, doložitelné záznamy k výběrům ovšem neměl a zejména nedisponoval jakýmkoli potvrzením o splnění závazku; v případě žalobkyně byla značná disproporce mezi objemem finančních prostředků v pokladně a mezi výší prostředků na účtu, žalobkyně zjevně běžně v hotovosti platila, nejen ve vztahu k žalovanému, vedení účetní dokumentace tomu však nepřizpůsobila. Žalovaný nejprve vyzval žalobkyni k vyklizení prostor do 31. 1. 2021, v důsledku ukončení nájemního vztahu mezi ním a městskou částí, posléze adresoval žalobkyni odstoupení od smlouvy o společnosti z důvodu neplnění povinností žalobkyní platit předmětnou platbu. V druhé polovině února doručil žalovaný žalobkyni druhou výzvu k vyklizení. Žalobkyně prostor vyklidila 18. 2. 2021. Žalovaný využil založenou společnost [právnická osoba], uvedená společnost k žádosti žalovaného převzala se souhlasem dislokační komise Městské části [adresa] nájem prostor sloužících k podnikání - 1. 2. 2021 došlo ke změně nájemce prostor, v souvislosti s uzavřením smlouvy o převodu nájmu ze dne 11. 1. 2021. Do společnosti [právnická osoba] posléze v únoru 2021 vstoupili na základě rozdělení a převodu obchodního podílu noví společníci, pan [jméno FO] a paní [jméno FO], na založení společnosti se nepodíleli. Žalovaný po vstupu nových společníků do společnosti v provozovně již osobně nepůsobil, v důsledku zdravotního stavu ukončil účast ve společnosti [právnická osoba] v lednu 2022.

10. S odkazem na příslušná zákonná ustanovení, jakož i podrobně citovanou judikaturu, soud prvního stupně předně uvedl, že ačkoli byl účel společnosti vymezen jako účast na provozování cukrárny, prodeje lahůdek a prodeje vín, nejednalo se o společný účel společníků společnosti, neboť sledovali jen naplnění účelu vlastní činnosti. Společný účel činnosti v daném případě absentoval, společnost neměla společný cíl. Oba provozy byly oddělené, nejen stavebně, ale zejména ekonomicky. Žalobkyně neměla podíl na zisku žalovaného, žalovaný neměl podíl na zisku žalobkyně, nepodíleli se na případné ztrátě provozoven. Společnost neměla vlastní majetek, žádný výnos; společníci společně nehospodařili. Nebyla vedena společná pokladna, nebyl veden žádný společný účet. Dle ujednání ve smlouvě měli společníci při výkonu účelu společnosti používat společný název „Společnost [právnická osoba]“. Žalobkyně s žalovaným pod společným názvem při své podnikatelské činnosti nevystupovali, společný název nepoužívali, žádnou činnost ve společnosti nevykonávali, žádná provozovna společnosti nikdy neexistovala.

11. Soud prvního stupně dále konstatoval, že vkladem do společnosti měla být dle smlouvy pracovní činnost a know-how společníků. Do části vkladu společníků byl rovněž zahrnut závazek žalovaného poskytnout žalobkyni prostory k provozu a výkonu její podnikatelské činnosti související s prodejem vín na adrese [adresa]. Nejednalo se tedy o vklad práva věc užívat do společnosti, na základě kterého by druhý společník mohl prostory bezplatně užívat; závazek nebyl sjednán ve vztahu ke společnosti, nýbrž k žalobkyni.

12. Oproti tomu se žalobkyně zavázala společnosti za poskytnutí prostor hradit částku 10 000 Kč měsíčně splatnou hotově do pokladny společnosti (nedohodnou-li se společníci jinak) jako částečnou úhradu nájemného dle nájemní smlouvy s Městskou částí [adresa]. Současně však bylo ujednáno, že každý ze společníků si ponechává vlastnické právo ke svým vkladům do společnosti. Žádná pokladna společnosti ovšem neexistovala, platba byla oběma stranami chápána jako úplata za užívání prostor žalobkyní.

13. Vznik společné provozovny nebyl pravou vůlí účastníků. Z provedeného dokazování vyplynulo, že pravým zájmem žalobkyně bylo výlučně užívání části prostor, které Městská část [adresa] pronajala na základě nájemní smlouvy žalovanému. Žalobkyně si byla vědoma absence výslovného souhlasu Městské části [adresa] coby pronajímatele s přenecháním části prostor k užívání žalobkyni žalovaným. Proto využila koncept společnosti, navázala přitom na dřívější koncept sdružení mezi žalovaným a panem [jméno FO], který měl, stejně jako ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným charakter skrytého podnájmu. Označení podnájem se žalobkyně vyhnula úmyslně, výslovně uvedla, že městskou část nechtěla „provokovat“, měsíční platbu ve výši 10 000 Kč označovala za platbu nájemného.

14. Za této situace dospěl soud prvního stupně k závěru, že uzavření smlouvy o společnosti bylo simulovaným jednáním. Ačkoli byla smlouva označena jako smlouva o společnosti, ve skutečnosti se dle jejího obsahu, kterým chtěly být strany vázány, jednalo o smlouvu o podnájmu části prostor sloužících k podnikání. K simulovanému jednání nelze pro nevážnost vůle způsobující nicotnost přihlédnout (ust. §§ 552, 555 o. z.).

15. Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody (majetkové a nemajetkové újmy) způsobené porušením smlouvy o společnosti. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že smlouva o společnosti uzavřena nebyla. Z nicotného jednání nelze dovozovat porušení smluvní povinnosti, která měla být nicotným jednáním založena. Jednání nutno posuzovat podle obsahu, který odpovídá smlouvě o podnájmu části prostor sloužících k podnikání. Ani v případě, že by smlouva o společnosti byla platně uzavřena, neshledal soud prvního stupně žalobu důvodnou.

16. V této souvislosti uvedl, že žalovaný nejednal ve zlém úmyslu žalobkyni poškodit. Žalobkyně věděla o problémech žalovaného v podnikání, věděla o jeho snaze nalézt strategického partnera do jeho podnikání. Bylo jí známo, že stávající koncept je pro žalovaného neudržitelným. Sama se na provozu prostor cukrárny podílet nechtěla. Byla si vědoma absence výslovného souhlasu městské části s podnájmem prostor, jakož i užívání prostor v souvislosti s kolaudací. Žalovaný vypověděl smlouvu o společnosti z důvodu nehrazení částky 10 000 Kč měsíčně žalobkyní. Žalobkyně neprokázala, že by uvedené platby řádně a včas hradila. Ze vzájemné komunikace mezi žalovaným a jednatelem žalobkyně doložené sms zprávami vyplývá liknavost jednatele žalobkyně při placení měsíčních plateb. Prokázána byla úhrada pouze jediné částky, a to na účet žalovaného, žádná z tvrzených plateb v hotovosti prokázána nebyla. V tomto kontextu soud prvního stupně shrnul, že vypovědět smlouvu, která nebyla uzavřena, ke které se pro nicotnost nepřihlíží, ovšem pojmově nelze.

17. Současně pak soud prvního stupně uzavřel, že kroky směřující k ukončení společnosti, resp. podnájmu, nebyly ze strany žalovaného učiněny v nevhodnou dobu, kterou je nutno posuzovat z hlediska individuálních okolností. Shrnul, že to byl žalovaný, který měl dlouhodobé hospodářské problémy, žalobkyně si jeho problémů byla vědoma. Založení obchodní korporace byl způsob, jak do provozovny cukrárny a lahůdek zapojit případného obchodního partnera. Nelze toto jednání označit za tajnou aktivitu žalovaného. Jakkoliv jednatel žalobkyně uváděl, že degustace vína je v provozovně přípustné, vystavoval zjevně žalovaného nebezpečí ukončení nájemní smlouvy z důvodu provozu v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Žalobkyně sice užívala prostory s tichým souhlasem městské části, která o mnohaletém fungování vinotéky v prostoru věděla, tento tichý souhlas však nelze zaměňovat se souhlasem k užívání pronajatých prostor ve smyslu nájemní smlouvy. Žalovaný jednatele žalobkyně informoval o hledání strategického partnera, přičemž jeho volbu nelze hodnotit jako zakázaný škodlivý čin pro společnost a žalobkyni. Soud prvního stupně za těchto okolností ničeho nemorálního a nepoctivého na jednání žalovaného neshledal.

18. Jakkoli se tedy žalobkyně cítila postupem žalovaného poškozena, neboť musela vyklidit provozovnu, pročež nebyla dodržena 3měsíční výpovědní doba spjatá s výpovědí nájmu z prostor sloužících k podnikání, neshledal soud prvního stupně v jednání žalovaného ničeho závadného. Smlouva o společnosti nemohla být porušena, protože se jednalo o simulované právní jednání, které mělo zakrýt smlouvu podnájemní, a ke kterému soud prvního stupně jakožto k nicotnému jednání nepřihlížel.

19. Soud prvního stupně pak závěrem uvedl, že na podnájem prostor sloužících k podnikání se přiměřeně použijí ustanovení občanského zákoníku o nájmu prostor sloužících k podnikání. Nepřisvědčil však, že by žalobkyně měla nárok na škodu způsobenou tím, že musela provozovnu vyklidit bezprostředně po obdržení výpovědi bez výpovědní doby. Žalobkyně totiž nemůže těžit z nepoctivého jednání (§ 6 o. z.), kterým bylo obcházení podnájemní smlouvy vytvořením fiktivní společnosti. Není proto rozhodné, zda výpověď smlouvy o společnosti, která byla fakticky výpovědí podnájmu prostor sloužícího k podnikání, byla platná či nikoli. Z toho důvodu soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok zamítl; výší deklarované škody se pro nadbytečnost nezabýval.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla v řízení zcela úspěšná.

21. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Rekapitulovala, že podnikatelská spolupráce mezi účastníky byla dlouhodobá, zavedená, stabilní a byla stvrzena písemnou smlouvou o společnosti. Do zavedeného podnikatelského vztahu nepřinesla nic nového, pouze převzala smluvní základ od právních předchůdců podnikajících v prostoru [nazev] dlouhá léta. Smlouva, jíž se řídil právní vztah mezi účastníky, byla ze strany jednatele žalobkyně upravena minimálně, aktualizována byla v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku. Vytýkal soudu prvního stupně, že vůbec nepřihlédl k prokazovaným skutečnostem o původu smlouvy, o rozsahu a právnímu významu změn provedených p. [jméno FO]. Smlouva o společnosti dosáhla pouze kosmetických úprav s tím, že ve skutečnosti si obě strany smlouvy byly vědomy její problematičnosti, nikoliv její nepřípustnosti. Do vztahu s žalovaným vstupovala s rizikem, že její právní postavení není ideální. Proto se obě strany shodly na oboustranně prospěšném, možném a zákonném řešení. Toto dosvědčuje i prokázaná skutečnost, že Městská část [adresa] si byla rovněž vědoma skutečnosti, že prostor [nazev] je takto užíván, účastníci to nijak neskrývali. Uzavřená smlouva proto odráží skutečnou vůli s tím, že účel byl vždy primárně ekonomický. Spočíval v možnosti obou stran podnikat a využít tak technicky složité členění prostoru v plném rozsahu a podílet se na nákladech. Zdůraznila, že soud prvního stupně naprosto žádným způsobem nezkoumal žalovaným tvrzené zdravotní důvody, jež mu údajně bránili v pokračování v podnikání. Nezabýval se ani otázkou, jaká byla jeho motivace jednat v rozporu se smlouvou, když ve skutečnosti měl již dávno připravenou společnost, na níž následně převedl nájemní smlouvu. Soud prvního stupně se odmítl zabývat i otázkou, jaká byla výše kupní ceny za převod obchodního podílu žalovaného na společnost. Nezkoumal okolnosti, jež po letech stabilního vztahu najednou žalovaného vedly k překvapivé změně chování a vyústily do odstoupení od smlouvy. Nezkoumal, jak žalovaný účetně nakládal s finančními prostředky měsíčně vyplácenými na základě smlouvy. Uvedla, že pokud soud prvního stupně neshledal jednání žalovaného nečestným, jeho názor neobstojí, když žalovaný se s novým obchodním partnerem dohodl pokoutně, bez jeho vědomí o detailních vzájemných ujednáních. Vyjadřovala, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že smlouva nemohla být porušena, protože se jednalo o simulované právní jednání, které mělo zakrýt smlouvu podnájemní. K takovému jednání, jako nicotnému, soud nepřihlíží. Setrvala na závěru, že strany uzavřely smlouvu vědomě a že odpovídala jejich společné vážné a skutečné vůli, přičemž nesouhlasila s tím, že by mezi účastníky nevznikl žádný právní vztah. Polemizovala pak v opačném případě s otázkou bezdůvodného obohacení. Pokud se týká ust. § 6 o. z. uvedla, že je nesporně namístě ve vztahu k jednání žalovaného, jež ze svého nepoctivého jednání těžil. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení, případně rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

22. Žalovaný se k odvolání vyjádřil s tím, že odvolání žalobkyně shledal nedůvodným, neidentifikoval žádné pochybení soudu prvního stupně. Uvedl, že výtky žalobkyně se týkají buď pro věc nepodstatných detailů, přičemž ani tak nejsou opodstatněné, anebo jde o výtky, které jsou založené na účelové (dez)interpretaci skutečností. Zdůraznil, že veškeré důkazy, jejichž neprovedení žalobkyně vytýká, nejsou pro posouzení věci rozhodné. Shrnul, že soud prvního stupně správně vyhodnotil, že smlouva o společnosti byla nicotná, neboť šlo o simulované právní jednání pro zejména absenci vůle, jehož skutečným účelem bylo obcházení zákazu podnájmu, přičemž této skutečnosti si byla žalobkyně vědoma a vlastně ji svým jednáním založila. Soud prvního stupně také správně vyhodnotil i to, že vztah mezi účastníky nelze posoudit ani jako podnájem, protože nikdo (tj. ani žalobkyně) nemůže dle ust. § 6 o. z. těžit z vlastního nepoctivého jednání. Shrnul, že soud prvního stupně správně zjistil, že nejednal nepoctivě, když měl finanční problémy i zdravotní potíže, dokonce se i snažil dohodnout, prostor vinotéky užívaný žalobkyní nebyl kolaudován pro účel, pro který jej využívala. Navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a byly mu přiznány náklady řízení.

23. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

24. Soud prvního stupně v daném případě provedl správně a úplně dokazování, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav v zásadě posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval námitkami žalobkyně, opětovně obsaženými v odvolání, a proto lze v podrobnostech pro stručnost odkázat na napadené rozhodnutí.

25. Odvolací soud vyšel z podrobného zjištění skutkového stavu soudu prvního stupně. Lze tak pouze zrekapitulovat, že dne 27. 1. 2017 byla mezi stranami podepsána listina, označena jako smlouva o společnosti s odkazem na ust. § 2716 a násl. o. z. Je nezpochybnitelné, že účastníci takto reagovali v roce 2017 na dosavadní spolupráci jejich předchůdců. Rozhodným však zůstává, že žalovaný měl v nájmu předmětný nebytový prostor sloužící k podnikání a jelikož ho nevyužíval zcela, praktikoval dosavadní režim nastolený tchánem jednatele žalobkyně a přítelem jeho otce na základě smlouvy o sdružení uzavřené v roce 2003. Jelikož pan [jméno FO], jednatel žalobkyně, převzal „podnikání“ po svém tchánovi v roce 2017, byla sepsána smlouva o společnosti se žalovaným, která měla deklarovat pouze minimální změny s ohledem na novou zákonnou úpravu. Předmět smlouvy byl vymezen jako závazek společníků spojit se za účelem provozování cukrárny, prodeje lahůdek a vín v nebytových prostorech pod společným názvem „Společnost [právnická osoba]“. S ohledem na aktuální legislativu došlo k nahrazení rozdělení společnosti z původních 40 % a 60 % na rozdělení dle zaměření prodeje – cukrovinky, lahůdky žalovaný; víno [jméno FO], tj. žalobkyně. V konceptu (srov. bod 28. odůvodnění) bylo uvedeno, že „snažili jsme se vyhnout slovu nájem, tedy těch 10 000 Kč jsme nazvali jako příspěvek ve prospěch společnosti“. Jak uvedla sama žalobkyně ve svém vyjádření, hospodářským účelem stran bylo tudíž efektivní rozdělení jinak obtížně ekonomicky plně využitelného stavebně členitého prostoru s cílem rozdělení nákladů nutných na vynaložení zisku.

26. Soud prvního stupně nikterak nepochybil, pokud uzavřel, že pojmově nelze vypovědět smlouvu, která nebyla uzavřena. Bez ohledu na shora uvedené, „společnost“ účastníků nevystupovala pod společným názvem, neexistovala společná pokladna, nebyl veden společný účet; jinými slovy účastníci vystupovali každý samostatně vyjma skutečnosti, že žalobkyně měla hradit žalovanému 10 000 Kč měsíčně za nájem nebytového prostoru. Jediná z plateb i po instruktivním poučení byla doložena za červenec v srpnu 2020 bezhotovostním převodem.

27. Odvolací soud taktéž dopěl k závěru, že uzavření smlouvy o společnosti bylo simulovaným jednáním, když se o právní jednání pro absenci zjevně neprojevené vážné vůle účastníků nejednalo.

28. Odvolací soud v daném případě nemá důvod dospět k odlišnému závěru od soudu prvního stupně, že v případě smlouvy o společnosti se nejednalo, jak tvrdí žalobkyně, o vážnou vůli uzavřít smlouvu tohoto charakteru, když se jednoznačně jednalo o snahu obejít podnájemní smlouvu vytvořením příležitostné společnosti při vědomí nesouhlasu městské části s podnájmem (snaha o zajištění/rozšíření nájemní smlouvy v roce 2019; znalost nezkolaudování nebytových prostor pro realizaci podnikání v oboru vinotéky).

29. Je třeba zdůraznit, že smlouva o společnosti nemohla být porušena, neboť se jednalo o simulované právní jednání, přičemž navazování podnikatelských vztahů, jakož i jejich historie, je pro věc nerozhodná. Současně se však odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání (ust. § 6 o. z.).

30. Žalobkyně si po celou dobu byla vědoma, že bez náležité kolaudace nebytových prostor realizuje podnikatelskou činnost v rámci prostor poskytnutých jí žalovaným pronajatých městskou částí za úplatu (10 000 Kč) neoprávněně. Smlouva o podnájmu nebytových prostor byla realizována pod zdánlivou smlouvou o společnosti, zcela nepoctivě, když jediným účelem byla ekonomická strategie pokračovat v podnikání jako doposud bez ohrožení podání kvalifikované výpovědi z nájmu žalovanému, tj. ztráty nebytových prostor. Odvolací soud žádné z námitek žalobkyně za opodstatněné neseznal, nadto, když nelze opominout, že sama ke dni 18. 2. 2021 předmětný prostor, po své nevydařené investici na [adresa], vyklidila, což jakkoliv opomíjí.

31. Žalobkyně namítala „pokoutné“ praktiky žalovaným, neakceptovala však, že výběr strategického partnera, jakož i ukončení podnikání bude záležet na jeho osobě (nevyjímaje jeho zdravotní stav).

32. Žalobkyně se zcela irelevantně snažila zlegalizovat smlouvu o společnosti tím, že vstoupila do práv a povinností předchozích osob realizujících podnikatelskou činnost ve zmíněných prostorech. Vnucovala vůli o uzavření smlouvy, když sama uváděla, že obě strany si byly vědomy její problematičnosti. Do vztahu se žalovaným vstupovala s rizikem, že její postavení není ideální. Proto obě strany hledaly možnost podnikat za současného využití technicky složitého členění prostoru a podílení se na nákladech. Neodmyslitelnou skutečností však zůstává, že neuhrazené platby „nájemného“ zůstaly v rozhodném období žalobkyní žalovanému neprokázány.

33. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, při nedůvodnosti odvolacích námitek žalobkyně, jako věcně správné ve smyslu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

34. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaný byl i v této fázi řízení zcela úspěšný. Náklady řízení v částce 24 381,50 Kč jsou představovány odměnou za právní zastoupení za dva úkony právní služby po 9 700 Kč (vyjádření k odvolání 5. 12. 2024, účast u jednání 2. 4. 2025) při tarifní hodnotě 343 201 Kč dle ust. §§ 6, 7, 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jedním režijním paušálem po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve znění účinném do 31. 12. 2024), jedním režijním paušálem po 450 Kč (ust. §§ 13 odst. 1, 15 téže vyhlášky ve znění účinném od 1. 1. 2025), spolu s 21 % DPH v částce 4 231,50 Kč.