o náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 41 C 33/2021 - 42

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s 8,25% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s příslušenstvím, zamítl (výrok II.) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím představující nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup žalované v podobě nepřiměřené délky řízení vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo].

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že podkladové řízení vedené finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] bylo zahájeno návrhem žalobkyně jako spotřebitelem proti [právnická osoba] jako instituci dne [datum]. Ukončeno bylo dne [datum] a celkem trvalo 18 měsíců. Předmětem řízení bylo určení neplatnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení. Následně finanční arbitr vyzval instituci k vyjádření, která žádala o prodloužení lhůty. Tato se vyjádřila dne [datum] a dne [datum]. Poté finanční arbitr vyzval účastníky řízení k doplnění podkladů a k dalšímu vyjádření, a to dne [datum] a dne [datum]. Dne [datum] podala žalobkyně u finančního arbitra žádost o odstranění nečinnosti. Dne [datum] vyzval finanční arbitr účastníky řízení k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Své rozhodnutí – nález - vydal finanční arbitr dne [datum] ve znění, že pojistná smlouva je neplatná, přičemž vycházel z obsahu pojistných podmínek a pojistné smlouvy. Soud I. stupně dále uzavřel, že finanční arbitr nerozhodl o prodloužení lhůty k vydání svého rozhodnutí a o námitkách podaných žalobkyní a institucí proti nálezu rozhodl až dne [datum]. Žalobkyně svůj nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky uvedeného řízení předběžně u žalovaného uplatnila dne [datum], přičemž žalovaná dopisem dne [datum] potvrdila přijetí uplatněného nároku.

4. Tyto skutkové okolnosti soud I. stupně zjistil ze spisu finančního arbitra sp. zn. FA/SR/ZP [číslo]. Průběh posuzovaného řízení soud I. stupně podrobně popsal v odstavci 3 svého rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje.

5. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 1, § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) a s odkazem na § 1 odst. 1 písm. e), § 15 odst. 1 a § 16 odst. 1 zák. č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen zákon o finančním arbitrovi), že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, neboť délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Soud I. stupně svůj závěr odůvodnil tím, že na řízení před finančním arbitrem dopadá § 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v podkladovém řízení bylo řešeno určení neplatnosti smlouvy o životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení, tedy jednalo se o opravdové a vážné právo, mající přímý vliv na způsob výkonu práva a toto právo mělo svůj původ ve vnitrostátním právu. Současně se jednalo o právo mající povahu civilní. Soud I. stupně proto dovodil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy lze aplikovat. Předmětné řízení bylo ukončeno až po 18 měsících, kterou soud I. stupně hodnotil jako zjevně nepřiměřenou, a to za situace, kdy finanční arbitr opřel své rozhodnutí o neplatnosti předmětné smlouvy o podklady, které měl k dispozici již s podáním návrhu na zahájení řízení. Podle názoru soudu I. stupně nebylo ospravedlnitelné, aby došlo k porušení zákonné lhůty stanovené v § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi stran vydání nálezu arbitra (lhůta 90 dnů) a rovněž tak i o rozhodnutí stran námitek proti nálezu podle § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi (30 dnů), když nešlo o případ zvlášť složitý a lhůta pro rozhodnutí prodloužena nebyla. Věc pak nebyla nikterak složitá a žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Jako odpovídající zadostiučinění neshledal soud I. stupně konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a přistoupil proto k odškodnění nemajetkové újmy v relutární formě. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum] (správně má být [datum], pozn. odvolacího soudu), sp. zn. Cpjn 206/2010 vyšel soud I. stupně z částky 625 Kč/měsíc za prvních pět měsíců trvání řízení a následně z částky 1 250 Kč/měsíc (tj. [částka] za rok) za dalších 13 měsíců. Tuto základní částku navýšil o 10 % z důvodu, že nedošlo k prodloužení lhůty arbitrem pro vydání nálezu a o 10 % za aktivní obranu žalobkyně proti nečinnosti.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni přiznal náklady právního zastoupení podle § 11 odst. 1, § 9 odst. 4, písm. a) a § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif za 4 úkony právní služby á [částka] – převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření ze dne [datum] a účast na jednání dne [datum], náhradu hotových výdajů ve výši [částka] (4x á [částka]), zaplacený soudní poplatek ve výši [částka] a daň z přidané hodnoty ve výši [částka] (21 %).

7. Rozsudek soudu I. stupně napadla žalovaná ve výroku I. a III. včasným odvoláním, které zdůvodnila tak, že soud I. stupně namítané řízení chybně posoudil jako nepřiměřeně dlouhé. Od zahájení řízení dne [datum] do data shromáždění podkladů rozhodných pro vydání nálezu, tedy do dne [datum], uběhlo 6 a půl měsíce. Takovou dobu nelze považovat za příliš dlouhou, zejména v situaci, kdy postup finančního arbitra byl pravidelný a délka doby shromažďování podkladů byla dána výlučně postupem účastníků. Žalobkyni bylo nutno zprvu vyzývat k odstranění vad návrhu; dále účastníci vzájemně reagovali na svá vyjádření, předkládali další podklady ke svým vyjádřením. Rovněž tak doba od shromáždění veškerých podkladů o vydání nálezu dne [datum] nebyla nijak nepřiměřená, tato čítala 176 dnů. Finanční arbitr tedy překročil lhůtu k vydání nálezu (90 dnů) danou § 15 odst. 1 zák. o finančním arbitrovi, přičemž základní lhůta 90 dnů nebyla administrativním nedopatřením prodloužena, ale vydal nález ve 180 dnech, tedy lhůtě, která je určena pro tento typ velmi složitých sporů. Řízení o námitkách započalo dne [datum] a bylo ukončeno dne [datum] a trvalo tak 5 měsíců. Tato doba byla prodloužena i skutečností, že posuzovaná pojistná smlouva byla převedena na jinou instituci a finanční arbitr v průběhu řízení vydal rozhodnutí o zastavení řízení o námitkách instituce, proti kterému byly podány též žalobkyní námitky, se kterými bylo nutno se vypořádat, což mělo vliv na délku řízení o námitkách. Celé řízení, které tak netrvalo ani dva roky, bylo podle názoru žalované přiměřené. V této souvislosti žalovaná odkázala na obdobný spor o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku podobného řízení před finančním arbitrem, který byl řešen Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím pod sp. zn. 62 Co 213/2020 a jako přiměřená byla shledána doba dvou let (ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 62 Co 213/2020-96 byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 3234/20).

8. Žalovaná dále nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že věc nebyla nikterak skutkově a právně složitá. Předmětem řízení bylo posouzení platnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění a s tím související otázka vydání bezdůvodného obohacení. Finanční arbitr řešil též otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti smlouvy, pasivní legitimaci instituce a otázku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Řízení vedené před finančním arbitrem je ovládáno zásadou vyšetřování, proto musel finanční arbitr obstarat veškeré nezbytné listinné důkazy. Význam předmětu řízení pro žalobkyni byl podle názoru žalované zcela marginální. Nesprávný úřední postup spočíval toliko v tom, že finanční arbitr neinformoval účastníky řízení o případném prodloužení lhůty pro vydání nálezu a pro vydání rozhodnutí o námitkách. Žalovaná má za to, že výše odškodnění přiznaná soudem I. stupně je neadekvátní a jako dostatečné zadostiučinění shledává konstatování porušení práva, což žalobkyni poskytla. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá.

9. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62 Co 213/2020-96, považuje za excesivní, vymykající se právnímu hodnocení této otázky obecnými soudy v jiných skutkově i právně obdobných řízeních. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum], kde se soud vypořádal i s argumentací v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 62 Co 213/2020-96, přičemž lze vyjít z toho, že okamžik shromáždění všech podkladů je objektivně určitelnou skutečností, kterou je možné přezkoumat nezávisle na vůli finančního arbitra. Dále žalobkyně odkázala i na další rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 Co 346/2021 – 84, kde bylo konstatováno, že doba 12 měsíců řízení před finančním arbitrem je nepřiměřená.

10. Odvolací soud z podnětu odvolání žalované přezkoumal napadené výroky rozsudku soudu I. stupně a řízení, jež jeho rozhodnutí předcházelo, v intencích § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné.

11. Skutkový stav, jak byl soudem I. stupně zjištěn, odpovídá výsledkům provedeného dokazování a představuje dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud toliko doplnil v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. dokazování listinami ze spisu finančního arbitra, sp. zn. [spisová značka] [číslo], týkající se části řízení od [datum] do [datum]. Vzal za prokázané, že v tomto období rozhodl finanční arbitr dne [datum] o zastavení řízení vůči instituci, se kterou žalobkyně pojistnou smlouvu uzavřela, a to z důvodu nedostatku její pasivní legitimace, neboť v průběhu řízení došlo k převodu pojistného kmene, do kterého spadala i pojistná smlouva vedená na další instituci. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne [datum] námitky. Dne [datum] vyzval finanční arbitr, aby se obě instituce k námitkám vyjádřily. Dne [datum] rozhodl finanční arbitr o námitkách proti usnesení o zastavení řízení, které zamítl a usnesení potvrdil.

12. S právním posouzením věci, které učinil soud I. stupně v napadeném rozsudku, odvolací soud s určitými dále uvedenými výjimkami souhlasí. Soud I. stupně správně dovodil aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy na předmětné řízení, v tomto směru odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a rovněž na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, který zde také uzavřel, že pojem„ soudu rozhodujícího v posuzovaném řízení“ nepředstavuje další znak, jehož naplnění je třeba zkoumat pro kladný závěr o aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy. Omezit aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze na řízení před soudem podle vnitrostátního práva by znamenalo ponechat čistě na vnitrostátním zákonodárci, která občanská práva/závazky budou předmětem takových řízení a která nikoliv, tedy v konečném důsledku i to, kterým občanským právům bude poskytována ochrana plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Předmětem posuzovaného řízení bylo určení neplatnosti smlouvy o životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení, jedná se tedy o právo opravdové a vážné, mající přímý vliv na způsob výkonu práva, toto právo má svůj základ ve vnitrostátním právu, neboť sama skutečnost, že zákon o finančním arbitrovi nemá svůj původ v unijním právu, není podstatná, jelikož se nejedná o přímý výkon práv podle unijních předpisů. Řízení před finančním arbitrem je plnohodnotnou alternativou k soudnímu řízení a do jisté míry jej má nahrazovat. Soud I. stupně tedy zcela správně zhodnotil, že jde o nárok podle § 13 odst. 1 zákona a respektoval zásady vyjádřené ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. Cpjn 206/2010 (a v navazující judikatuře), správně určil celkovou délku namítaného řízení a správně posoudil i přiměřenost délky řízení ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu se zohledněním základních kritérií, které je třeba v potaz vzít vždy – složitost případu (procesní i hmotněprávní), chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného. V hodnocení těchto konkrétních kritérií se však odvolací soud se soudem I. stupně rozchází.

13. Soud I. stupně správně zjistil, že celková délka řízení před arbitrem čítala 1 rok a 6 měsíců, tj. od zahájení řízení dne [datum] do vydání rozhodnutí o námitkách dne [datum]. K postupu orgánů státu v rámci řízení odvolací soud uvádí, že soud I. stupně správně přihlédl k § 15 odst. 1 a § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi stanovící lhůty pro rozhodnutí. Pro první fázi řízení před finančním arbitrem je podstatné shromáždění všech nutných podkladů pro rozhodnutí, od čehož se podle § 15 odst. 1 zák. o finančním arbitrovi odvíjí lhůta pro rozhodnutí (90 dnů, přičemž tuto lze prodloužit o dalších 90 dnů). Odvolací soud však nesouhlasí s posouzením soudem I. stupně, že finanční arbitr měl všechny podklady pro rozhodnutí již s podáním návrhu na zahájení řízení. V řízení bylo prokázáno, že tyto podklady arbitr shromažďoval ještě na základě výzvy ze dne [datum] a ze dne [datum], kdy posledně jmenovanou výzvou vyzýval žalobkyni k doložení, resp. doplnění, skutkových tvrzení, z čeho dovozuje neplatnost a neurčitost pojistné smlouvy. Na to žalobkyně reagovala obsáhlým podáním dne [datum]. V této souvislosti lze souhlasit s argumentací odvolacího soudu v rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 Co 346/2021 – 84, na které odkazovala žalobkyně, že okamžik shromáždění všech podkladů pro účel aplikace § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, tj. kdy započíná běh 90 denní lhůty pro vydání nálezu, je objektivně určitelnou skutečností, kterou je možné přezkoumat nezávisle na vůli finančního arbitra (viz rozhodnutí ze dne 31. 5. 2018 č. j. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] a ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [spisová značka]). Odvolací soud však nesouhlasí s tím, že veškeré podklady měl finanční arbitr již ke dni zahájení řízení, neboť ještě dne [datum] finanční arbitr požadoval, aby žalobkyně doplnila svá tvrzení o neplatnosti a neurčitosti pojistné smlouvy, na čemž stavěla svoji žalobu. Jednalo se tedy o skutková tvrzení, která finanční arbitr potřeboval pro rozhodnutí ve věci samé. Také, podle názoru odvolacího soudu, je třeba dát prostor k vyjádření a možnosti prokázat svá tvrzení i protistraně, obzvláště za situace, kdy v podkladovém řízení instituce ve svém vyjádření odkazovala na listinné důkazy k prokázání svých tvrzení. Tedy, jinak řečeno, finanční arbitr potřeboval mít komplexní obrázek k posouzení platnosti či neplatnosti pojistné smlouvy (s čímž souvisel nárok vydání bezdůvodného obohacení), aby mohl ve věci fundovaně rozhodnout, což rozhodně neměl (a ani mít nemohl) k datu zahájení řízení. Datum, kdy finanční arbitr měl shromážděny veškeré podklady, je podle názoru odvolacího soudu datum [datum], o čemž svědčí i skutečnost, že poté finanční arbitr účastníky řízení vyzýval, aby se vyjádřili k podkladům před rozhodnutím ve věci samé. Od tohoto data proto počala běžet 90 denní lhůta k rozhodnutí. Jelikož finanční arbitr rozhodl až dne [datum], rozhodl tak po zákonné lhůtě stanovené v § 15 odst. 1 zák. o finančním arbitrovi. Pokud měl finanční arbitr za to, že z důvodu složitosti věci je třeba lhůtu pro rozhodnutí prodloužit o dalších 90 dnů, jak umožňuje toto zákonné ustanovení, měl účastníky řízení bezodkladně vyrozumět o prodloužení lhůty a její délce, což neučinil. Je třeba ve shodě se soudem I. stupně uzavřít, že finanční arbitr se dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta prvá zákona, když nedodržel zákonem stanovenou lhůtu pro své rozhodnutí.

14. Obdobně pak odvolací soud posoudil v podkladovém řízení postup finančního arbitra při rozhodování o námitkách proti vydanému nálezu. O těchto námitkách je povinen finanční arbitr rozhodnout podle § 16 odst. 2 zák. o finančním arbitrovi do 30 dnů ode dne jejich doručení arbitrovi, popř. lze opět ve zvlášť složitých případech rozhodnout nejdéle do 60 dnů; pokud nelze ani v této lhůtě vzhledem k povaze věci rozhodnout, může arbitr lhůtu přiměřeně prodloužit. Námitky žalobkyně proti rozhodnutí ve věci byly arbitrovi doručeny dne [datum], měl tak o nich rozhodnout maximálně ve lhůtě 60 dnů, což neučinil, když o nich rozhodl až dne [datum] Ani v tomto případě nepřistoupil k prodloužení lhůty pro své rozhodnutí, pokud shledal, že v této lhůtě nelze ve věci rozhodnout. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost tvrzená žalovanou, že finanční arbitr v této době ještě rozhodoval o zastavení řízení z důvodu nedostatku pasivní legitimace, a to dne [datum], včetně rozhodnutí o námitkách ze dne [datum]. Pokud měl finanční arbitr za to, i s ohledem na tuto procesní komplikaci, že nelze ve stanovené lhůtě rozhodnout, měl tím spíše přistoupit k prodloužení lhůty pro rozhodnutí o námitkách o přiměřenou dobu. Tyto popsané nesprávné úřední postupy finančního arbitra se proto podílely na celkové délce podkladového řízení.

15. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že podkladové řízení nebylo nikterak skutkově a právně složité. K otázce složitosti řízení Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 367/2013 uvedl, že„ složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní“. Jednotlivé důvody složitosti je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání věci (viz. též rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2138/2009 citovaný ve Stanovisku). S ohledem na skutečnost, že předmětem posuzovaného řízení byla neplatnost pojistné smlouvy o investičním životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení a s tím spojená vznesená námitka promlčení, je nutno uzavřít, že se jednalo o spor hmotně právně složitý.

16. Význam předmětu řízení pro žalobkyni odvolací soud shodně jako soud I. stupně hodnotil jako standardní, neboť obecně s tímto typem sporu není Evropským soudem pro lidská práva spojován vyšší význam řízení pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne [datum], [číslo], § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne [datum], [číslo], § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne [datum], [číslo], § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne [datum], [číslo], § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno] [příjmení] proti Portugalsku ze dne [datum], [číslo] [číslo] § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). K chování žalobkyně v rámci řízení je třeba podotknout, že tato se na délce řízení nijak nepodílela, naopak žádala arbitra o odstranění nečinnosti.

17. Lze shrnout, a zde odvolací soud odkazuje na závěr soudu I. stupně, že posuzovaná délka řízení vzhledem k jeho průběhu, zejména nesprávnému úřednímu postupu finančního arbitra spočívajícího v překročení zákonem stanovené doby pro rozhodnutí a neoznámení prodloužení lhůty k rozhodnutí účastníkům řízení, byla nepřiměřená. V souladu se závěrem o nepřiměřenosti podkladového řízení, a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, je namístě odškodnit nemajetkovou újmu v penězích, k čemuž přistoupil i soud I. stupně. Soud I. stupně sice správně vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, avšak nesprávně jej aplikoval. Nejvyšší soud vymezil orientačně rozmezí [částka] [anonymizováno] – [částka], ve kterém by se měla pohybovat základní částka za rok trvání řízení, z níž bude při výpočtu výše zadostiučinění vycházeno, přičemž na částku [částka] je pohlíženo jako na částku základní, zatímco částka vyšší, blížící se [částka], by měla být odůvodněna extrémní délkou řízení, či jinými závažnými okolnostmi. Za první dva roky trvání řízení by pak odškodnění měla odpovídat částka v poloviční výši základní sazby, neboť každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat. Jako základní částka v posuzované věci se jeví částka stanovená pro dolní hranicí této sazby, tj. [částka] [anonymizováno] Kč/rok, jak stanovil soud I. stupně, za první dva roky trvání řízení tedy v poloviční výši, tj. [částka] Odvolací soud je pak závěru, že zde nejsou takové důvody, pro které by mělo dojít k jakémukoliv procentuálnímu zhodnocení toho kterého kritéria (ať již směrem nahoru či směrem dolů). Nesdílí proto názor I. stupně, který základní částku navýšil o 10 % z důvodu neprodloužení lhůty arbitrem pro vydání nálezu, neboť tato skutečnost je již zhodnocena v celkové délce posuzovaného řízení, protože se na ní podílela. V této souvislosti odvolací soud podotýká, že se posuzuje a odškodňuje celková doba řízení, tedy i úsek řízení, v němž k průtahům či nesprávnému úřednímu postupu (který by měl vliv na celou dobu řízení), nedochází. Obdobně pak odvolací soud neshledal jako opodstatněné ohodnocení chování žalobkyně v rámci podkladového řízení v rozsahu zvýšení o 10 % na tomto kritériu, z důvodu, že žalobkyně žádala finančního arbitra o odstranění nečinnosti. Předmětné řízení nemělo pro žalobkyni zvýšený význam a jeho celková délka nebyla, s ohledem na to, o jaký typ řízení se jednalo, nijak extrémní. Žalobkyně rovněž tuto procení aktivitu využila jen jedenkrát, tedy ani u tohoto kritéria nenastaly skutečnosti, které by byly důvodem pro procentuální ohodnocení. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyni náleží odškodnění ve výši [částka] za uvedenou délku řízení, tj. odškodnění v poloviční výši, jelikož podkladové řízení trvalo 1 rok a 6 měsíců, vešlo se tedy do doby dvou let, kterou Nejvyšší soud zohlednil ve svém Stanovisku jako dobu podstatnou pro závěr, že každé řízení musí určitou dobu trvat.

18. Z výše popsaných důvodů proto odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně o věci samé změnil postupem podle § 220 odst. 1 o. s. ř.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle kterého i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Procesně úspěšná žalobkyně má nárok na náklady, které v řízení před soudem I. stupně (když žalobkyně byla právně zastoupena) představuje mimosmluvní odměna advokáta ve výši [částka] podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (4 úkony právní služby po [částka] – převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ze dne [datum] a účast na jednání dne [datum]), náhrada hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1, 4 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d), g) cit. vyhlášky (4 úkony právní služby po [částka] - převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ze dne [datum] a účast na jednání dne [datum]), zaplacený soudní poplatek ve výši [částka] a daň z přidané hodnoty ve výši [částka] (21 %), jíž je právní zástupce žalobkyně plátcem. Náklady odvolacího řízení tvoří mimosmluvní odměna advokáta ve výši [částka] podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby po [částka] – sepis odvolání a účast na odvolacím jednání dne [datum]), náhrada hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1, 4 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g), k ) cit. vyhlášky (2 úkony právní služby po [částka] - sepis odvolání a účast na odvolacím jednání dne [datum]) a daň z přidané hodnoty ve výši [částka] (21 %).