o zaplacení částky 1 200 € s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. srpna 2024, č. j. 28 C 158/2024-37,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců a), b), c) a d) po [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I., III., V. a VII.). Výrokem II., IV., VI. a VIII. zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců a), b), c) a d) částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení. Současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IX.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobci se domáhali po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím pro každého z nich. Tvrdili, že jim nárok vznikl z titulu náhrady škody dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen „nařízení“) za zpoždění letu. Uvedli, že dne [datum] měli potvrzenou rezervaci na let provozovaný žalovanou z Bratislavy do Bahrajnu (let č. QS 6624), který byl na příletu opožděn o 3 hodiny a 43 minut. Nárok na kompenzaci u žalované uplatnili, ta jej však odmítla.

3. V rámci odporu proti platebnímu rozkazu žalovaná nárok pro každého ze žalobců uznala pouze v rozsahu [částka]. Ve zbývajícím rozsahu [částka] pro každého ze žalobců nárok neuznala s odkazem na aplikaci čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení, vzhledem k tomu že zpoždění nepřesáhlo 4 hodiny a v takovém případě může být výše náhrady snížena o 50 %.

4. Žalobci s tímto postupem nesouhlasili, když dovozovali, že žalovaná nebyla oprávněna měnit své stanovisko, tj. nejprve nárok odmítnout a po jeho uplatnění u soudu využít postupu dle čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení ke snížení kompenzace o 50 %.

5. Mezi účastníky bylo nesporným, že cestující žalobci měli potvrzenou rezervaci na let provozovaný žalovanou z [název] dne [datum], který byl na příletu opožděn o 3 hodiny a 43 minut, a že vzdálenost mezi [název] činí 3 784 km. Dále bylo nesporným, že cestující uplatnili u žalované dne [datum] náhradu na kompenzaci za předmětné zpoždění ve výši [částka] pro každého.

6. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná na uplatněný nárok žalobců reagovala sdělením, že zpoždění letu bylo způsobeno jednak technickými problémy, klíčovým však bylo jednání skupiny cestujících, která se chovala obstrukčně a zavinila, že zpoždění na příletu bylo delší 3 hodin.

7. S odkazem na čl. 7 nařízení soud prvního stupně uzavřel, že na nárok na úhradu [částka] každému z cestujících byl ve věci nesporný, žalovaná v tomto rozsahu žalobou uplatněné nároky uznala. Veškerá skutková tvrzení žalobců učinila nespornými, netvrdila žádné liberační důvody, pro které by byla vyloučena její odpovědnost jako leteckého dopravce za vzniklé zpoždění. Za mimořádnou okolnost neoznačila ani důvod původně uvedený pro odmítnutí nároku – zpoždění zapříčiněné chováním některých cestujících předmětného letu.

8. Soud prvního stupně dále konstatoval, že v dané věci nebyl sporný základ nároku, ale jeho výše, tzn. aplikace možnosti daná leteckému přepravci v čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení za stanovených podmínek, tj. kdy zpoždění letu nepřesáhne 4 hodiny, snížit náhradu na kompenzaci cestujícím o 50 %. Zpochybňováno bylo, zda letecký dopravce je časově omezen ve využití tohoto postupu, resp. zda tento postup předjímaný nařízením může uplatnit i poté, co nárok na kompenzaci ve vztahu k cestujícím před uplatněním nároku u soudu odmítl.

9. V kontextu s uvedeným soud prvního stupně uvedl, že samotné nařízení žádné časové či věcné omezení pro postup dle čl. 7 odst. 2 neobsahuje, nezakládá žádné další podmínky pro aplikaci možnosti snížení náhrady ze strany provozujícího leteckého přepravce. Nejedná se o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, nejedná se o případ, kdy je úkolem soudu, aby podle svého uvážení vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Podstatná je kategorizace letu dle jeho délky a popř. skutečnosti, zda se jednalo o let Společenství, a délka zpoždění. Podstatné je proto zjištění skutkových okolností, které bylo mezi účastníky nesporným.

10. Za této situace pak nebyl dán důvod k předložení předběžné otázky SDEU, jak se domáhali žalobci, neboť rozhodnutí nebylo založeno na úvaze soudu či sporném výkladu unijního práva.

11. Soud prvního stupně shrnul, že žalovaná v řízení neuplatnila žádný liberační důvod, nárok fakticky uznala co do jeho základu. Využila možnosti nařízení za daných skutkových okolností (tj. letu mimo Společenství delšího 3 500 km, jehož zpoždění bylo delší 3 hodin a kratší 4 hodin) snížit nárok na kompenzaci cestujících o 50 %, tzn. z [částka] na [částka]. Vzhledem k tomu, že žalovaná jednala ve smyslu nařízení, které žádné další podmínky pro uvedený postup nezakládá, shledal soud prvního stupně nárok žalobců oprávněným pouze do výše [částka], ve zbývající části [částka] žalobu zamítl.

12. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků byl shodný v poměru 50:50.

13. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání, které směřovalo do příslušného zamítavého výroku každého z nich se dotýkajícího a do výroku o nákladech řízení. Rekapitulovali, že žalovaná jejich nárok odmítla s odůvodněním, že zpoždění bylo způsobeno mimořádnou okolností mimo jeho kontrolu. Po podání žaloby se ukázala tato obrana jako účelová a nepravdivá, když žalovaná nárok každého z cestujících uznala co do výše [částka]. Žalovaná se ve věci nakonec rozhodla postupovat v souladu s čl. 7 odst. 2 nařízení (namísto čl. 5 odst. [právnická osoba] této souvislosti dovozovali, že není možné, aby žalovaná své stanovisko měnila dle situace, zda se jí nepravdivou a účelovou obranou podaří cestujícího od podání žaloby odradit či nikoliv. Podotkli s odkazem na bod 1 preambule nařízení, že: „Činnost Společenství v oblasti letecké dopravy měly mimo jiné směřovat k zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících. Kromě toho by měl být obecně brán zásadní zřetel na požadavky ochrany spotřebitele…“ Uvedli, že podle jejich názoru je jednání žalované v rozporu s dobrými mravy a ve zjevném rozporu s účelem nařízení, přičemž nemůže požívat právní ochrany. Dovozovali, že úkolem soudu není, aby jen mechanicky a formalisticky vykládal a aplikoval jednotlivá ustanovení nařízení, neboť je třeba vždy řádně posuzovat všechny relevantní okolnosti projednávané věci – v nynějším případě zejména účelový postup žalované. Shrnuli dále své přesvědčení, že pokud nařízení stanoví, že je to letecký dopravce, kdo může snížit odškodné, míří dané ustanovení pouze na situace, kdy dopravce o výši kompenzace rozhoduje, tedy že tuto obranu může dopravce uplatnit jen do podání žaloby, tedy v době, kdy dopravce jedná čestně a v souladu s nařízením. Po podání žaloby již o přiznané výši kompenzace rozhoduje soud (nikoliv dopravce). Opakovaně navrhovali, aby byla ve věci podána předběžná otázka k SDEU s tím, zda je právo provozujícího leteckého dopravce postupovat dle čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení a snížit cestujícímu kompenzaci o 50 % časově omezeno; a zda je v souladu s bodem 1 preambule nařízení, aby provozující letecký dopravce v předsoudním stádiu sporu odmítl uhradit cestujícím kompenzaci v plném rozsahu dle čl. 5 odst. 3 tohoto nařízení s odkazem na výskyt tzv. mimořádné okolnosti, aby následně po podání žaloby ze strany cestujících svou obranu změnil a kompenzaci snížil postupem dle čl. 7 odst. 2 písm. c) tohoto nařízení. Ohledně napadeného výroku IX. o nákladech řízení dovozovali, že hodnotit výše uvedené jednání žalované jako její procesní úspěch ve věci je zcela nepřijatelné, neboť cestující v pozici spotřebitelů skutečně nemohou předvídat postup dopravce, a proto by k obdobným případům mělo být přistupováno tak, že žalobci měli ve věci plný úspěch. Závěrem navrhovali, aby byla podána předběžná otázka v navrženém znění, a aby byly napadané výroky změněny tak, že žalovaná je povinna každému ze žalobců uhradit částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení a nahradit každému ze žalobců náklady soudního řízení včetně řízení odvolacího v plné výši.

14. Žalovaná ve svém vyjádření shledala odvolání žalobců nedůvodným. Uvedla předně, že nárok každého z žalobců v postavení spotřebitelů na náhradu škody byl dán od chvíle, kdy byly naplněny veškeré zákonné důvody pro jeho vznik a určení výše. Zároveň, jelikož byly v daném případě naplněny předpoklady upravené v článku 7 odst. 2 citovaného nařízení, mohli a měli si být žalobci vědomi toho, že budou-li nárok žalovat v plné výši (tj. neponížené o 50 %), je zde reálná hrozba, že s polovinou žalovaného nároku nebudou úspěšní. Bylo pouze na žalobcích, jakou strategii v řízení uplatní, neboť pouze oni jsou pánem svého sporu. Je-li v nařízení právo na snížení odškodného upraveno, je zjevné, že tento postup (tj. dovolá-li se letecký dopravce aplikace daného pravidla) nemůže být v rozporu s právem spotřebitele, jakož ani s jeho legitimním očekáváním, jak spor skončí. Snaží-li se žalobci do citovaného článku vnést pravidlo, které zjevně neobsahuje, tj. že právo se rozhodnout, zda nárok žalobců poníží či nikoliv má pouze do okamžiku zahájení řízení, pak je třeba tuto snahu striktně odmítnout. Zdůraznila výrazný zájem na tom, aby v uvažované problematice postupovaly veškeré členské státy, tj. i členské soudy jednotně, což jistě neznamená dotvářet si vnitrostátní judikaturou do nařízení úpravu, která v něm obsažena není. Vyčítají-li žalobci soudu prvního stupně mechanický a formalistický výklad, pak se podle jejího názoru spíše jednalo o výklad komplexní, tj. výklad jazykový, ale i výklad odpovídající smyslu citovaného článku, resp. celého nařízení. Poukázala dále, že žalobci se snaží vyvolat dojem, že postupovala záměrně nečestně, pokud nejprve nárok žalobců odmítla a následně v průběhu soudního řízení zčásti uznala. Dovozovala, že v tomto postupu však nelze spatřovat ničeho nemravného. Pokud by se prosadil žalobci navrhovaný závěr, tj. že může své stanovisko k nároku na náhradu škody sdělit pouze jednou a poté jej již nemůže měnit, popř. že jej nemůže již měnit po podání žaloby (ale může opakovaně měnit do podání žaloby, v tomto ohledu není myšlenka žalobců úplně precizována), pak by takový závěr vedl k absurdním situacím, kdy by z opatrnosti před případným zahájením soudního řízení na nároky žalobců vůbec slovně nereagovala, aby se nevystavovala nebezpečí z nařčení, že mění své postoje. Potenciální žalobci by tak nebyli informováni o mimořádných okolnostech, z důvodů kterých má za to, že není povinna na nároku plnit ničeho. Takový postup by však spotřebitelé jistě za nemravný považovali rovněž (přestože ani na takovém postupu nelze ničeho nemravného shledat), tj. že by se dozvěděli o důvodech úplného nepřiznání jejich nároků až během soudního řízení. Je zřejmé, že veškeré tyto výklady směřující ke koncentraci obranných tvrzení ještě před zahájením sporu jsou zcela za hranou logického a přijatelného právního uvažování. Uvedla, že toto úzce souvisí s tím, že nelze zaměňovat hmotněprávní úpravu s procesními pravidly. Zdůraznila, že je dokonce oprávněna svou obranu v řízení strukturovat, tj. může svou obranu postupně logicky vystavět podle toho, co bude v řízení prokázáno, popř. jaké právní závěry soud učiní. Nad rámec podotkla, že skutečnosti, které žalobcům před zahájením soudního řízení uvedla jako důvody, pro které byl let opožděn, nebyly nepravdivé. Na těchto tvrzeních setrvává (zpoždění bylo zapříčiněno technickými důvody vedoucími k výměně letadla a dále chováním skupiny cestujících, kteří nedbali výzev k nástupu), pouze po zahájení řízení s ohledem na konzultaci se svým zástupcem shledala, že se nejedná o důvody podřaditelné pod mimořádné okolnosti, což je postup legitimní. „Trestem“ za to, že skutková zjištění jinak právně vyhodnotila po zahájení řízení, pro ni bylo, že i ona byla v řízení částečně neúspěšná. Pokud jde o návrh žalobců na předložení předběžné otázky SDEU, pak je s ohledem na vše uvedené zjevné, že nevyvstala žádná relevantní pochybnost o výkladu článku 7 odst. 2 nařízení. Aniž by bylo ve věci třeba rozhodnutí SDEU, lze s jistotou uzavřít, že argumentace žalobců by vedla ke zcela absurdním a nepřijatelným důsledkům, které je třeba v moderní společnosti bez dalšího striktně odmítnout. Konečně pokud jde o otázku nároku na náhradu nákladů řízení, pak je soud vždy povinen vycházet z procesního úspěchu každé ze stran v řízení. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jí plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

16. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2024 ze dne [datum], odkazuje-li se na tento článek, obdrží cestující náhradu ve výši:

a) [částka] u všech letů o délce nejvýše 1500 kilometrů;

b) [částka] u všech letů ve Společenství delších než 1500 kilometrů a u všech ostatních letů o délce od 1500 kilometrů do 3500 kilometrů;

c) [částka] u všech letů nespadajících pod písmeno a) nebo b).

17. Při určování vzdálenosti se vychází z posledního místa určení, kam cestující v důsledku odepření nástupu na palubu nebo zpoždění přiletí později než v plánovaném čase.

18. Podle čl. 7 odst. 2 téhož nařízení, jestliže je cestujícím v souladu s článkem 8 nabídnuto přesměrování na jejich cílové místo určení, může provozující letecký dopravce o 50 % snížit odškodné stanovené podle odstavce 1, pokud přesměrovaný let nepřekračuje plánovaný čas příletu původně rezervovaného letu:

a) o dvě hodiny v případě všech letů o délce nejvýše 1500 kilometrů, nebo

b) o tři hodiny v případě všech letů ve Společenství delších než 1500 kilometrů a všech ostatních letů o délce od 1500 kilometrů do 3500 kilometrů, nebo

c) o čtyři hodiny v případě všech letů nespadajících pod písmeno a) nebo b).

19. Soud prvního stupně v daném případě provedl správně a úplně dokazování, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce.

20. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval námitkami žalobců, opětovně obsaženými v odvolání, a proto lze v podrobnostech pro stručnost odkázat na napadené rozhodnutí. V daném případě tak lze pouze zrekapitulovat, že žalobci se domáhali po žalované zaplacení [částka] s příslušenstvím pro každého z nich, a to z titulu náhrady škody dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 za zpoždění letu, když měli dne [datum] potvrzenou rezervaci na let provozovaný žalovanou z Bratislavy do Bahrajnu (let č. QS 6624), který však byl na příletu opožděn o 3 hodiny a 43 minut. Žalovaná nesouhlasila s výší uplatněné kompenzace, když dovozovala, že pokud zpoždění letu nepřesáhne 4 hodiny, výše náhrady škody může být snížena o 50 %, tj. na částku [částka] na osobu. Potud nárok žalobců uznala, nikterak jej nezpochybňovala, skutkové okolnosti dané věci nesporovala.

21. Soud prvního stupně dovodil, že nárok na úhradu každému z cestujících ve výši [částka] byl důvodný, když žalovaná v řízení neuplatnila žádný liberační důvod, nárok v této výši fakticky uznala, nicméně využila možnosti nařízení snížit nárok na kompenzaci cestujících o 50 %. S ohledem na skutečnost, že žalovaná jednala ve smyslu nařízení, konkrétně čl. 7 odst. 2 písm. c) s tím, že se dovolala snížení kompenzace, soud prvního stupně shledal nárok žalobců oprávněným pouze co do částky [částka] pro každého z cestujících, ve zbývajícím rozsahu ve vztahu k jednotlivým žalobcům žalobu zamítl.

22. Zamítavé výroky II., IV., VI., VIII., spolu s akcesorickým výrokem IX. o nákladech řízení se staly předmětem přezkumu odvolacím soudem. Výroky I., III., V. a VII. nedotčené odvoláním nabyly samostatně právní moci (ust. § 206 o. s. ř.).

23. Na tomto místě odvolací soud ve shodě se žalovanou uvádí, že podle judikatury SDEU, zejména rozsudku ze dne [datum], [jméno FO] a další (věci C-402/07 a C-432/07), musí být články 5, 6 a 7 nařízení vykládány v tom smyslu, že pro účely uplatnění nároku na náhradu škody lze na cestující zpožděných letů nahlížet stejně jako na cestující zrušených letů, a že se tedy mohou dovolávat nároku na náhradu škody podle článku 7 nařízení, jestliže z důvodu zpoždění letu utrpí ztrátu času tří nebo více hodin, tedy jestliže dosáhnou cílového místa určení tři nebo více hodin po čase příletu původně plánovaném leteckým dopravcem.

24. V obecné rovině lze připomenout, že paušální náhrada škody upravená v čl. 7 nařízení umožňuje napravit časovou ztrátu, kterou cestující utrpěli, přičemž tito cestující nemusí prokazovat, že jim vznikla individualizovaná újma. Toto opatření umožňuje zajistit vysokou úroveň ochrany cestujících v letecké dopravě, o jejíž dosažení nařízení usiluje. Vzhledem k tomu, že způsobená ztráta je nevratná, objektivní a snadno vyčíslitelná, jeví se být opatření spočívající v tom, že se všem cestujícím, kterých se toto nepohodlí týká, poskytne okamžitá a paušální peněžitá paušální náhrada škody, zvlášť vhodné. Naproti tomu povinnost nahradit škodu vyplývající z čl. 7 nařízení se netýká každého zpoždění, nýbrž zpoždění významného. Nadto může být výše náhrady stanovená v závislosti na délce daného letu ještě snížena o 50 % v souladu s čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení, jestliže zpoždění letu, na který se nevztahuje čl. 7 odst. 2 písm. a) a b) nařízení, nedosáhne čtyř hodin.

25. Stěžejní odvolací námitkou, prezentovanou však již před soudem prvního stupně, spolu s návrhem na podání předběžné otázky SDEU, stran žalobců byla skutečnost, že není možné, aby žalovaná své stanovisko měnila dle situace, resp. podle toho, zda se jí nepravdivě vznesenou obranou podaří cestujícího odradit od podání žaloby či nikoliv. Jinými slovy, zda má žalovaná právo se rozhodnout, zda nárok žalobců poníží či nikoliv pouze do okamžiku zahájení řízení.

26. V kontextu s uvedeným je třeba předně uvést, že odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za daných konkrétních okolností nebyl dán důvod k předložení předběžné otázky SDEU, neboť rozhodnutí nebylo založeno na úvaze soudu či sporném výkladu unijního práva. Nad rámec lze uvést, že rozhodnutí o předběžné otázce se použije ve věcech, kdy nastanou pochyby o výkladu nebo platnosti určitého právního předpisu EU, a když je k tomu, aby vnitrostátní soud mohl vynést rozsudek, zapotřebí určitého rozhodnutí, nebo když nejsou podle vnitrostátního práva k dispozici opravné prostředky. Ani jedna ze situací však v daném případě nenastala.

27. Nařízení stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě (mimo jiné) významného zpoždění letu; z uvedené právní úpravy se nepodávají pochybnosti o právu, nikoliv o povinnosti, cestujícího náhradu za zpožděný let uplatnit. Spotřebitel tedy může svůj nárok uplatnit, nejedná se o jeho povinnost, když tak nelze dovodit vznik automatického nároku na paušální kompenzaci bez případného omezení, při splnění podmínek o 50 %, jako je tomu v daném případě. Ochrana spotřebitele není bezbřehá, když žalobci nadnesli nepřípustný extenzivní výklad svých práv na úkor možnosti žalované přizpůsobit svoji obranu konkrétním okolnostem. Soud prvního stupně v této souvislosti zcela správně konstatoval, že samotné nařízení žádné časové či věcné omezení pro postup dle čl. 7 odst. 2 písm. c) neobsahuje, nezakládá žádné další podmínky pro aplikaci možnosti snížení náhrady ze strany provozujícího leteckého dopravce, když podstatná je kategorizace letu dle jeho délky, popř. skutečnosti, zda se jednalo o let Společenství a délka zpoždění.

28. Lze shrnout, že žalobci věděli, že se nejedná o let Společenství, let byl delší než 3 500 km, zpoždění přesahovalo tři hodiny, avšak nikoliv čtyři hodiny. Pokud se žalovaná dovolala aplikace čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení, strukturovala v průběhu řízení legitimně svoji obranu s tím, že vznesla argumenty, které jí právní úprava poskytovala. Nadto žalovaná v průběhu řízení pouze zastala názor, že zpoždění zapříčiněné technickými důvody vedoucími k výměně letadla a dále chováním skupiny cestujících nedbajících výzev k nástupu, nelze podřadit pod mimořádné okolnosti (čl. 5 odst. 3 nařízení), a pouze proto změnila svůj postoj, nikoliv však nemravně s tím, že nárok žalobců co do částky [částka] při nesporných skutkových okolnostech, nezpochybnila. Odvolací soud přisvědčil závěru, že žalovaná je oprávněna svou obranu v řízení strukturovat, tj. může ji postupně logicky vystavět podle toho, co bude v řízení prokázáno, popř. jaké právní závěry učiní soud s tím, že nelze akceptovat výklad směřující ke koncentraci obranných tvrzení ještě před zahájením sporu, a nikoliv až během soudního řízení.

29. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, při nedůvodnosti odvolacích námitek žalobců, jako věcně správné v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých bylo zcela správně rozhodováno podle procesního úspěchu ve věci.

30. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla v této fázi řízení zcela úspěšná. Náklady řízení v částce [částka] jsou představovány odměnou za právní zastoupení za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne [datum] a účast na jednání [datum]) po [částka] (kurz ČNB ke dni [datum] – [částka]/[částka]; ke dni [datum] – [částka]/[částka]) ve smyslu ust. §§ 6, 7, 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradou hotových výdajů ve výši [částka] ([částka] + [částka]) ve smyslu ust. §§ 13 odst. 4, 15 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náklady jsou dále tvořeny i náhradou za promeškaný čas dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. strávený cestou ze sídla zástupce žalobce do místa jednání soudu a zpět v jednom případě (jednání [datum]), tj. 3 započaté půlhodiny po [částka] ([částka]). Cestovné, když bylo vycházeno při cestě k jednání z trasy [adresa] – a zpět, tj. 32 km, při průměrné spotřebě 5,13 l /100 km, bylo stanoveno ve výši [částka] (cena pohonných hmot [částka]/l, sazba základní náhrady [částka]/km – vyhláška č. 475/2024 Sb.). Zástupce žalované není plátcem DPH.