o zaplacení 77 094 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. července 2024, č. j. 29 C 147/2024-52,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % p. a. od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu v části, v níž žalobkyně vůči žalovanému požadovala zaplatit [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % p. a. od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 15 % p. a od [datum] do [datum], kapitalizovaný úrok [částka] a kapitalizovaný úrok prodlení ve výši [částka], zamítl (výrok II.). Současně vyslovil, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok III.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobou ze dne [datum] se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 498 258,16 s příslušenstvím s odůvodněním, že se stranou žalovanou uzavřela dvě smlouvy o úvěru. Dne [datum] uzavřela smlouvu o úvěru č. [tel. číslo] (dále jen „úvěr 1“), na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky a poplatky formou měsíčních splátek po [částka]. Žalovaný neplatil sjednané splátky řádně, když zaplatil pouze [částka], proto žalobkyně úvěr 1 zesplatnila ke dni [datum]. K úhradě tak zbývá [částka] s příslušenstvím. Dále spolu uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru – konsolidace půjček č. [tel. číslo] (dále jen „úvěr 2“), na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky a poplatky formou měsíčních splátek po [částka]. Žalovaný však neplatil sjednané splátky řádně, když zaplatil pouze [částka], proto úvěr 2 zesplatnila ke dni [datum]. K úhradě tak zbývá [částka] s příslušenstvím. Žalovaný nezaplatil svůj závazek ani po výzvě její zástupkyně.

3. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný je občanem Slovenské republiky. Určil proto svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum], o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla svůj závazek splnit v místě sídla žalobkyně, tedy v [adresa]. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne [datum] o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť žalobkyně si se stranou žalovanou jako rozhodné zvolily české právo v čl. V odst. 2, resp. v čl. VI odst. 2 smluv o úvěru 1 a 2.

4. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v žalobních tvrzeních. Žalobkyně měla při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost žalovaného, když zjistila jeho příjmy ve výši [částka] čistého měsíčně, které ověřila z potvrzení zaměstnavatele. Dále měla žalobkyně kontrolovat dostupné informace v interních a externích databázích, a to u Ministerstva vnitra ČR ohledně platnosti dokladů žalovaného, v registrech dlužníků, insolvenčním rejstříku. Dále žalobkyně vycházela z informací žalovaného, dle kterých činil měsíční příjem domácnosti [částka]. Stran výdajů žalobkyně vycházela z ekonomického a matematického modelu u bydlení, dle něhož tyto výdaje u žalovaného odpovídaly 47,57 % příjmů, dále z životního minima dle nařízení vlády, dále ze současných splátkových výdajů žalovaného a z bankovních výpisů žalovaného. Pomocí těchto informací žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný byl schopen úvěry hradit.

[právnická osoba] odkazem na příslušná zákonná ustanovení, judikaturu, jakož i čl. 8 odst. 1, 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně žalovanému poskytla na základě smluv o úvěru částky [částka] a [částka]. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný na svůj dluh zaplatil celkovou částku [částka] a [částka].

6. Poukázal, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatnost absolutní dle ust. § 588 o. z., kterou musí soud zkoumat i bez aktivity strany žalované (srov. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum], sp. zn. C-679/18). Zkoumal tedy dále, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně se schopností žalovaného splácet úvěr dostatečně a s odbornou péčí nezabývala.

7. V této souvislosti uvedl, že po výzvě k prokázání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila, že zjistila a ověřila příjem žalovaného ve výši [částka] čistého měsíčně, přičemž v ověření příjmu postupovala příkladně. Dále doplnila, jakým způsobem ověřila výdaje žalovaného. Nijak však již neověřovala celkový tvrzený příjem domácnosti žalovaného ve výši [částka]. Pokud žalobkyně nezjistila skutečné výdaje žalovaného, jen stěží potom mohla dojít k závěru, že je schopen ze svého příjmu hradit jednak své životní potřeby a jednak i úvěry. Soud prvního stupně dovodil, že věřitel své povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka dostojí alespoň tím, že si zjistí a ověří jeho příjmy a dále i výdaje, a to alespoň prostřednictvím výpisů z jeho účtu, kdy na základě zjištěných měsíčních zůstatků na účtu zhodnotí finanční kondici dlužníka.

8. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že se žalobkyně schopností žalovaného splácet úvěr nezabývala dostatečně a s odbornou péčí, když sice správně zjišťovala, zda žalovaný není zatížen závazky po splatnosti nebo není účastníkem insolvenčního řízení, správně zjistila a ověřila jeho příjmy, ale již neověřovala jeho výdaje, na jejichž základě by zjistila finanční kondici žalovaného. Namísto toho se žalobkyně stran výdajů spokojila pouze s jakýmsi teoretickým modelem finančního hospodaření žalovaného, který se však s realitou mohl setkat jen stěží.

9. Soud prvního stupně uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nehodnotila žalobkyně s odbornou péčí, pročež smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a žalobkyní je neplatná pro rozpor se zákonem.

10. V kontextu s uvedeným soud prvního stupně uvedl, že je-li smlouva dle ust. § 87 odst. 1 zákona neplatná, je žalovaný žalobkyni povinen vrátit jistotu s přihlédnutím k jeho možnostem, které tvoří částka, jež žalobkyně poskytla žalovanému jako úvěr po odečtení jím zaplacené částky, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních.

11. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky [částka], ve zbytku potom žalobu jako nedůvodnou zamítl.

12. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], s tím, že uzavřel, že je v možnostech žalovaného zbytek jistiny zaplatit do [datum], tj. za 3 roky a 7 měsíců od poskytnutí peněz, což považoval za dostatečnou dobu pro našetření si dlužné jistiny.

13. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace částečného úspěchu účastníků.

14. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které směřovalo do výroku II. o věci samé a výroku III. o nákladech řízení s tím, že postupovala před poskytnutím úvěru zcela správně v souladu s právními předpisy a judikaturou. Zopakovala, že již před soudem prvního stupně uvedla, že při poskytování úvěru postupovala s odbornou péčí řádného hospodáře, ve smyslu platných právních předpisů a judikatury. Úvěruschopnost posuzovala individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi a principy obezřetného fungování. Podotkla, že je regulovaným subjektem ČNB a výsledky schvalování úvěrových obchodů jsou uloženy v jejích interních databázích a systémech, přičemž je s nimi nakládáno dle platných právních předpisů. K jednotlivým úvěrovým smlouvám uvedla, že vycházela z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, kde žalovaný uvedl veškeré údaje k příjmům a výdajům, které mu byly ke dni vyplnění žádosti známy a z potvrzení o výši příjmů žalovaného. Následně vyhodnotila veškeré údaje individuálně a provedla aktivní přezkum příjmů a výdajů žalovaného. Před posouzením příjmů a výdajů žalovaného provedla kontrolu veřejných databází. Shrnuto, na základě jednotlivých ověřovacích úkonů a výpočtů došla k závěru, že je možné žalovanému úvěr poskytnout. Posoudila úvěruschopnost klienta v souladu s ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru a příslušnou směrnicí, neboť se nespoléhala pouze na údaje deklarované klientem, ale tyto rovněž ověřila a porovnala za pomoci příslušných dokumentů, relevantních databází a matematických modelů. Nezjistila žádné informace, které by naznačovaly, že žalovaný není úvěruschopný z jiných důvodů. Poté, co shrnula postup posouzení úvěruschopnosti žalovaného k oběma úvěrovým smlouvám, uvedla, že právní teorie i právní praxe dospěla k jednotnému názoru, že neexistuje jediný správný způsob, jakým lze úvěruschopnost spotřebitele posoudit, tedy neexistuje jeden závazný způsob, jak by měl věřitel (žalobkyně) při posuzování úvěruschopnosti postupovat. Uzavřela, že je ve svém oboru odborníkem a disponuje znalostmi, které vycházejí ze sběru velkého množství dat, na základě nichž je spolehlivě schopna vyhodnotit, zda úvěr konkrétnímu žadateli poskytnout. V konečném důsledku navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního soudu změnil tak, že ve výroku II. žalobě vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a poté dospěl k následujícím závěrům.

16. Na tomto místě odvolací soud rekapituluje, že mezi stranami nebylo nikterak zpochybňováno, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smluv o úvěru částky [částka] a [částka]. Současně bylo prokázáno, že žalovaný na svůj dluh zaplatil celkovou částku [částka] a [částka].

17. S odkazem na ust. §§ 86, 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se soud prvního stupně předně zabýval tím, zda banka posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Poukázal, že žalobkyně byla vyzvána k prokázání zkoumání úvěruschopnosti, tj. aby doplnila, jakým způsobem banka toto ověřovala.

18. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost zkoumat řádně schopnost žalované jako spotřebitele úvěr splácet, když z tohoto důvodu posoudil smlouvy jako neplatné a práva a povinnosti mezi účastníky hodnotil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované (ust. § 2291 odst. 2 o. z.), čemuž v konečném důsledku korespondoval napadený rozsudek, jak uvedeno podrobně shora.

19. Odvolací soud se však v posuzované věci s posledně prezentovaným názorem soudu prvního stupně neztotožnil. Odvolací soud si je vědom právních závěrů Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18), podle kterého je třeba poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splácení dluhu reálně možné, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Obdobně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen dlužníka, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociální vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] a rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

20. Jaké informace jsou k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nutné, zákon výslovně nestanoví, tento požadavek je však vyjádřen judikatorně. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru při zkoumání úvěruschopnosti je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žalobce doložit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, či doložením výpisu z účtu žadatele apod. Na informace podané jen spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. [spisová značka], rozhodnutí SDEU ze dne [datum] ve věci [číslo] [jméno FO]).

21. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně v žalobních tvrzení uváděla, že před poskytnutím úvěru (úvěrů) splnila své zákonné povinnosti, když zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to jak prostřednictvím bankovních i nebankovních registrů klientských informací, tak i kontrolou veřejných databází (insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného pak nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí sjednaného úvěru bránila. Usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], soud prvního stupně žalobkyni vyzval s náležitým poučením, jakým způsobem banka prověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr; jakým způsobem ověřovala odhadované měsíční náklady žalovaného; na základě jakých podnikatelských úvah a ekonomických výpočtů dospěla banka k závěru, že žalovaný bude schopen poskytnutou částku splatit; jakou částku žalovaný na úvěr bance zaplatil. V reakci na tuto výzvu žalobkyně opětovně uvedla, že banka vycházela z údajů poskytnutých klientem. Žádost klienta byla hodnocena individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze MVČR. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje. Do výdajů byly započteny a) výdaje klienta doložené v žádosti o úvěr; b) částka životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb.; c) částka normativních nákladů na bydlení dle ust. § 26 zákona č. 117/1995 Sb.; výše měsíčních splátek dosavadních závazků žalovaného zjištěné z veřejných databází. Výpočtem získala částku disponibilních zdrojů klienta, kterou v případě obou úvěrových smluv podrobně rozvedla s tím, že při přezkumu využila matematické výpočty úvěruschopnosti schválené ČNB.

22. Za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že banka prověřovala dostatečně úvěruschopnost žalovaného jednak z informací jím poskytnutých, přičemž příjem žalovaného v případě obou smluv ve výši [částka] ([částka]) měla podložený potvrzením zaměstnavatele. Z žádostí o úvěr se mj. podává, že žalovaný[Datum narození zainteresované osoby 0/0], je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, pracovní poměr má uzavřený na dobu neurčitou, forma bydlení představuje nájem, jeho podíl na nákladech bydlení činí 47,15 % (47,57 %), příjem domácnosti činí [částka] ([částka]), dosavadní interní splátky [částka] ([částka]), dosavadní externí splátky [částka] ([částka]). Výdajovou stránku banka stanovila na základě interního ekonomického modelu pracujícím se statistickými daty, resp. historickými daty z ČSÚ. Dále byla provedena lustrace v interních i externích bankovních i nebankovních registrů.

23. I odvolací soud na základě uvedených skutečností seznal, že příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí měsíčních splátek v konečné celkové výši [částka] měsíčně i životních výdajů. Ověřování konkrétní výše životních výdajů žalovaného, případně jeho životní situace, se tak s ohledem na prokázaná zjištění osvědčující jeho bonitu jevilo nadbytečným a formalistickým. Závěry soudu prvního stupně, že přesto, že žalobkyně správně zjišťovala, zda žalovaný není zatížen závazky po splatnosti nebo není účastníkem insolvenčního řízení, správně zjistila a ověřila jeho příjmy, avšak již neověřovala jeho výdaje, když v důsledku uvedeného nebyla dostatečně zjištěna finanční kondice žalovaného, tak odvolací soud neshledal akceptovatelnými. V kontextu s uvedeným odvolací soud přisvědčil argumentaci žalobkyně, že není stanoven jediný postup posuzování úvěruschopnosti. Žalobkyně je oprávněna stanovit, které údaje vyžádá a jak posouzení provede. Na úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou. Řadu výdajů pak lze zjistit právě jen od spotřebitele a je v podstatě nemožné jejich výši jakkoliv dokumentárně ověřit. Konečně, má-li být zkoumána výdajová stránka před poskytnutím úvěru, pak nezanedbatelná řada výdajů může být zbytná, které spotřebitel omezí z důvodu nového výdaje, tj. úhrady splátky úvěru. Poctivý spotřebitel pak upřednostní závazek splatit úvěr před zbytnými výdaji.

24. Lze tak uzavřít, že banka s odbornou péčí ve svém zájmu posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Jinými slovy banka nespoléhala jen na informace předložené žalovaným, ale jeho schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila jak z interních údajů, tak i z externí databáze, přičemž výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje žalovaného byla absence důvodných pochybností o jeho schopnosti úvěr splácet.

25. Za situace splnění podmínky nutné objektivity uváděných skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně splnila svou povinnost řádně zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet.

26. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku II. změnil ve smyslu ust. § 220 o. s. ř. tak, jak shora uvedeno.

27. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 2 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalobkyně byla v řízení úspěšná. [adresa] 854,40 Kč je představována soudním poplatkem z návrhu na zahájení řízení ve výši [částka] a odvolání ve výši [částka] ([částka]), odměnou za právní zastoupení sestávající z pěti úkonů právní služby po [částka] (při tarifní hodnotě [částka]) a dvou úkonů právní služby po [částka] (při tarifní hodnotě [částka]), a to za předžalobní upomínku, převzetí zastoupení, podání žaloby, vyjádření z [datum], účast u jednání [datum], podání odvolání, účast u jednání odvolacího soudu ve smyslu ust. §§ 6, 7, 11 odst. 11 odst. 1 písm. a), d), g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., sedmi režijních paušálů po [částka] ([částka]) dle ust. § 13 odst. 4 téže vyhlášky, spolu s 21 % DPH ve výši [částka].

28. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, nedotčený odvoláním, nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 o. s. ř.).