o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. září 2023, č. j. 18 C 168/2023-36,

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku (výrok I), výrokem II uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 42 122 Kč k rukám zástupce žalobkyně, rovněž v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku.

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba], IČO [IČO], dne 26. 9. 2017 smlouvu o hypotečním úvěru č[č. úvěru] a žalovanému poskytl, stejně jako jeho spoludlužníkům, úvěr ve výši 2 000 000 Kč, zajištěný zástavní smlouvou k nemovitosti, uzavřenou dne 27. 9. 2017 mezi právním předchůdcem žalobkyně a zástavním dlužníkem [jméno FO], narozenou 17. 7. 1947. Zástavní právo bylo zřízeno k bytové jednotce č. [adresa] v nemovitosti č. p. [adresa] na pozemku parc. č. [adresa] v k. ú. [adresa] včetně spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku. Žalobkyně nabyla pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 9. a 24. 9. 2021. Spoludlužníci se opakovaně dopouštěli porušování povinností plynoucích ze závazkového vztahu a zástavní věřitel tak využil svého práva dle článku IX odst. 2 písm. d) smlouvy a dne 6. 10. 2022 zvýšil úrokovou sazbu úvěru na trojnásobek původní úrokové sazby, tedy na částku 6,87 % p. a. Následně využil svého práva dle článku IX odst. 2 písm. f) smlouvy a dne 7. 10. 2022 vyzval spoludlužníky k okamžitému jednorázovému splacení jistiny úvěru. Žalovaný od žalobkyně obdržel předžalobní výzvu. Žalobkyně se v ní domáhala úhrady částky 200 000 Kč, představující část nesplacené jistiny úvěru, která ke dni zesplatnění činila 1 834 013,85 Kč.

3. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil, účastníci souhlasili s tím, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, proto soud prvního stupně postupoval dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).

4. Z listinných důkazů vzal za prokázané následující:

- Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně Hypoteční bankou a. s. dne 26. 9. 2017 smlouvu o hypotečním úvěru s č. [č. úvěru], na základě které právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl, stejně jako jeho spoludlužníkům, úvěr ve výši 2 000 000 Kč, zajištěný zástavní smlouvou ke shora uvedené nemovitosti na základě smlouvy ze dne 27. 9. 2017 mezi právním předchůdcem žalobkyně a [jméno FO].

- Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 9. 2021 a 24. 9. 2021, jak bylo prokázáno smlouvami o postoupení pohledávky a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 24. 9. 2021.

- Z výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 23. 2. 2021, oznámení o zesplatnění ze dne 7. 10. 2021 a oznámení o zvýšení úrokové sazby ze dne 6. 10. 2021, to, že na základě opakovaných porušení povinností plynoucích ze závazkového vztahu spoludlužníky zástavní věřitel využil svého práva dle článku IX odst. 2 písm. d) smlouvy a zvýšil úrokovou sazbu úvěru dne 6. 10. 2021 na trojnásobek původní úrokové sazby, tedy na částku 6,87 % p. a. Následně zástavní věřitel využil práva dle článku IX odst. 2 písm. f) smlouvy a dne 7. 10. 2022 spoludlužníky vyzval k okamžitému jednorázovému splacení jistiny úvěru.

- Výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 23. 2. 2023 že žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní výzvu.

5. Po takto provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že žaloba byla podána důvodně. Žalobkyně listinnými důkazy prokázala poskytnutí úvěru ve výši 2 000 000 Kč žalovanému a [jméno FO], narozené dne [datum], na zakoupení bytové jednotky na základě smlouvy, uzavřené dne 26. 9. 2017. Oba se zavázali úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách specifikovaných ve smlouvě, úvěr byl zajištěn zástavní smlouvou k bytové jednotce. Listinnými důkazy bylo prokázáno, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, proto právní předchůdce žalobkyně přistoupil ke zvýšení úrokové sazby a následně k zesplatnění úvěru. Předmětem řízení je pouze část neuhrazeného úvěru, která ke dni zesplatnění činí 1 800 000 Kč. Vyšel i z toho, že žalovaný ani netvrdil ani neprokázal, že by svým závazkům dostál s odkazem na § 2395 a násl. občanského zákoníku (dále jen o. z.).

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady sestávají ze zaplaceného poplatku ve výši 8 000 Kč a z odměny za právní zastoupení, konkrétně za tři úkony právní služby po 9 100 Kč za přípravu a převzetí zastoupení, předžalobní výzvu a podání žaloby spolu se třemi režijními paušály po 300 Kč a 21 % DPH. Postupem dle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady k rukám jejího právního zástupce.

7. O lhůtách k plnění rozhodl dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný s návrhem na změnu a zamítnutí žaloby. Potvrdil uzavření smlouvy s právním předchůdcem žalobkyně uvedeného dne. Poukázal na § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru (26. 9. 2017) a na nutnost posouzení úvěruschopnosti žalovaného a jeho spoludlužnice. Uvedl, že ani z odůvodnění rozsudku ani ze žaloby nevyplývá, jak banka úvěruschopnost žalovaného prověřovala. S ohledem na § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. jde o smlouvu absolutně neplatnou. Zdůraznil, že banka jako profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů je povinna vynaložit odbornou péči k ověření a posouzení schopnosti dlužníka splácet poskytnutý úvěr. V tomto smyslu odkázal na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Shrnul, že žalobkyně neprokázala, jak banka tuto svoji zákonnou povinnost ověření úvěruschopnosti dlužníka splnila. V souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, vyjádřenou například v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, i na smlouvu o úvěru je třeba pohlížet jako na absolutně neplatnou. Navíc ve smyslu § 619 odst. 1 a 2 o. z. vznesl námitku promlčení. Doplnil, že je-li smlouva o úvěru absolutně neplatná, mohla banka jako právní předchůdce žalobkyně zažalovat předmětnou částku ihned po jejím poskytnutí, tedy dne 10. 10. 2017.

9. K odvolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně s návrhem na potvrzení napadeného rozsudku. Podle ní jsou veškerá tvrzení žalovaného v odvolání účelová, snažící se vyvolat dojem, že původní věřitel žalobkyně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Naopak poukázala na to, že žalovaný nijak nereagoval ani na zaslání žaloby, ani na výzvu soudu a ani na předchozí kontakt ze strany žalobkyně. Způsobil tak vydání rozsudku, proti němuž brojí jedinou možnou argumentací. K § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. uvedla, že zákon nestanovuje povinnost soudu zkoumat splnění povinnosti poskytovatelem. Žalobkyně nebyla soudem prvního stupně vyzvána k doložení zkoumání úvěruschopnosti. Navíc je to podle žalobkyně nadbytečné, protože ve světle aktuální judikatury Nejvyššího soudu je zřejmé, že zkoumání úvěruschopnosti je odlišné pro každý případ a podmínky a způsoby jsou určeny ad hoc. Nejvyšší soud uvedl, že je nutné, aby byly dány důvodné pochybnosti o možnosti spotřebitele splácet úvěr, nikoli aby bylo postaveno najisto, že spotřebitel bude úvěr splácet. Podle Nejvyššího soudu rovněž nelze bez dalšího považovat za neplatnou smlouvu pouze proto, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost spotřebitele ze strany úvěrujícího subjektu, je-li z poskytnutých podkladů zřejmé, že bude schopen úvěr splácet. V dané věci byl úvěr poskytnut dvěma osobám v produktivním věku, bez zdravotního omezení, v rozsahu 2 000 000 Kč, anuitní splátky činily za osobu 3 691,20 Kč. Stěží si lze představit v dané lokalitě nižší náklady na bydlení. Navíc spoludlužníci úvěr téměř po dobu tří a půl let řádně hradili. I to dokládá, že byli úvěruschopní. Navíc původní věřitel úvěruschopnost zkoumal, jde o bankovní instituci, která úvěruschopnost zkoumá vždy a řádně. Jinak by se vystavila obtížím a pokutám ze strany [právnická osoba]. I kdyby tomu tak nebylo, ve světle judikatury by tato skutečnost nezpůsobila absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, je třeba přihlédnout k tomu, že jde o institut ultima ratio. Navíc žalovaný ve svém odvolání ani netvrdil, že by původní věřitel nezkoumal jeho úvěruschopnost, pouze uvádí, že to neprověřoval soud prvního stupně, což automaticky zakládá absolutní neplatnost smlouvy. Ta však může být způsobena pouze jednáním či opomenutím smluvních stran a nikoli jednáním či opomenutím soudu. Toto tvrzení postrádá logiku. Žalovanému musí být známo, že úvěruschopnost byla zkoumána, a z tohoto důvodu pravděpodobně uvádí daná tvrzení bez logiky tak, aby se nedopustil nepravdivých tvrzení. Žalovaný měl navíc prostor se k žalobnímu návrhu vyjádřit a namítnout všechny námitky uvedené v odvolání, avšak neučinil tak. Jedná tak v přímém rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, což nemůže jít k tíži žalobce.

10. Při jednání odvolacího soudu žalovaný poukázal na důvod pochybností o zkoumání úvěruschopnosti ze strany právního předchůdce žalobkyně. Ten spatřoval i v tom, že žalovaní nesplácí. Odkaz na judikaturu žalobkyně podle žalovaného není přiléhavý, protože se tam popisuje případ, v němž byl úvěr splacen.

11. Odvolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu dle odvolání žalovaného, postupem dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolací námitky žalovaného nejsou důvodné.

12. Soud prvního stupně při svém rozhodování postupoval dle § 115a o. s. ř. Podle tohoto ustanovení k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 6. 2023, č. j. 18 C 168/2023-26 žalovaného vyzval, aby se v sedmidenní lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (doložka nečinnosti). Žalovaný tuto výzvu obdržel prostřednictvím Okresného súdu Liptovský Mikuláš dne 28. 6. 2023, a nijak na ni nereagoval. Soud prvního stupně proto nepochybil, postupoval-li dle shora citovaného ustanovení § 115a o. s. ř. včetně postupu dle doložky nečinnosti.

13. Podle § 205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

14. Podle komentáře k tomuto ustanovení soudce [jméno FO] (uveřejněného mimo jiné v ASPI) pro věci, v nichž odvolací řízení je ovládáno zásadou neúplné apelace (tak jako v dané věci), platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v § 205a, že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle § 205a (§ 211a), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem či důkazům, jež byly účastníky uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a (§ 213 odst. 3), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§ 212a odst. 3). Na tom se shoduje poměrně bohatá judikatura (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004) a ke stejným závěrům dochází též procesní teorie.

15. Z obsahu spisu vyplývá, jak uvedeno shora, že žalovanému byla jak žaloba, tak i shora uvedená výzva ohledně možnosti rozhodnout bez nařízení jednání doručena prostřednictvím slovenského soudu dne 28. 6. 2023 a ani na žalobu, ani na výzvu nijak nereagoval, což vedlo soud prvního stupně k rozhodnutí bez nařízení jednání dne 15. 9. 2023.

16. Z uvedeného je zřejmé, že namítal-li žalovaný neprověření úvěruschopnosti právním předchůdcem žalobkyně teprve v odvolacím řízení, jde ve smyslu § 205a o. s. ř. o nepřípustný důkaz, s nímž se odvolací soud nemohl věcně zabývat. Odvolací soud v tomto smyslu odkazuje na soudní judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2529/2009, podle nichž nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 205a písm. c/), jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatní v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení.

17. Z těchto důvodů odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, k nově uplatněnému tvrzení žalovaného nepřihlédl, a rozsudek soudu prvního stupně, vycházející z jím učiněných zjištění, postupem dle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil včetně akcesorického výroku o nákladech řízení mezi účastníky.

18. K námitkám žalovaného, uplatněným v rámci odvolacího řízení, zejména odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, odvolací soud uvádí, že v tam posuzované věci šlo o úvěr, poskytnutý nebankovní společností, poskytující úvěry spotřebitelům, evidentně poškozující práva svých klientů. V dané věci však byl úvěr poskytnutý bankou ([právnická osoba]), navíc zajištěný zástavním právem k nemovitosti smlouvou, uzavřenou mezi bankou, zástavními dlužníky a třetí osobou ([jméno FO]) jako zástavcem. Odvolací soud v tomto smyslu odkazuje na aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, např. rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na který odkazovala žalobkyně v odvolání. Nejvyšší soud tam s odkazem jednak na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a dále i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, výslovně uvedl, že „úprava zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), přičemž zákonodárce pro případ, byl-li úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) vyplývá, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, zvolil „sankci“ v podobě neplatnosti smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci ex lege pro případ, kdy byl úvěr poskytnut spotřebiteli, který nebyl schopen ho splácet. Jde o realizaci cíle dotyčného harmonizačního rámce, jímž je ochrana před neuváženým poskytováním úvěrů dlužníkům, kteří nejsou schopni je splácet. Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Uvedený přístup odpovídá záměru zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele (…) a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. (…) Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. (…) Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (…) Sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. (…) Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku [např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c)], pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního – při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut. Z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). Právní posouzení věci odvolacím soudem, který neplatnost smlouvy založil výlučně na porušení povinnosti žalovanou posoudit úvěruschopnost, aniž vzal v úvahu, zda, resp. že předchůdce žalobkyně byl schopen úvěr splatit (což nebylo nijak zpochybněno), je neúplné, a proto nesprávné“. V dané věci za situace, kdy žalovaný ani netvrdil ani neprokazoval, že v době uzavření úvěrové smlouvy reálně nebyl schopen úvěr splácet, nemůže být jeho odvolací námitka odůvodněná. Navíc okolnost, že se soud prvního stupně otázkou úvěruschopnosti výslovně nezabýval, nemůže bez dalšího způsobit neplatnost úvěrové smlouvy, neboť pro její platnost či neplatnost je určující činnost poskytovatele úvěru a nikoli soudu.

19. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěchu žalobkyně v řízení. Žalobkyni zastoupené advokátem vznikly náklady spojené s právním zastoupením za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k podanému odvolání dne 7. 12. 2021 a účast na jednání odvolacího soudu dne 21. 2. 2023) po 9 100 Kč, (§ 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) spolu s paušálními náhradami hotových výdajů dle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky – po 300 Kč a náhradou 21 % DPH ve výši 3 948 Kč, celkem 22 748 Kč. Tuto částku odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).