o zaplacení 78 736 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. září 2025, č. j. 58 C 5/2025–38

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky 78 736 Kč s příslušenstvím a výrokem II rozhodl, že „žalobce“ je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení 17 097,30 Kč k rukám právního zástupce „žalobkyně“ [Jméno advokáta B], advokáta.

2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou [datum], se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že s žalovanou jako spotřebitelka uzavřela [datum] smlouvu o životním pojištění [podezřelý výraz] č. [hodnota] na dobu 27 let, jejíž součástí byly všeobecné pojistné podmínky a doplňkové pojistné podmínky, šlo o smlouvu formulářového typu. Na základě pojistné smlouvy zaplatila 217 164 Kč. Smlouva zanikla [datum], žalobkyně obdržela odkupné 138 428 Kč, rozdíl činí 78 736 Kč. Smlouvu považovala za neplatnou, protože obsahovala nepřiměřená a zneužívající smluvní ujednání, nebylo možné z podkladů zjistit konkrétní ujednání podmínek, žalobkyně neobdržela technické zásady, neměla možnost zjistit, jak je tvořena kapitálová hodnota pojištění a jaká je výše nákladů, o které žalovaná kapitálovou hodnotu snižovala a tím ani nemohla zjistit výši budoucího pojistného plnění. Ujednání považovala za neurčitá, neboť neobsahovala určení konkrétní výše rizikového pojistného, resp. počátečních správních a inkasních nákladů, ani mechanismus, kterým by jejich výše měla být určena. Požadovala proto vrácení uvedeného rozdílu z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že smlouva byla platně uzavřena a podle smluvních ujednání ukončena, dále vznesla námitku promlčení s tím, že již v době uzavření smlouvy měla žalobkyně k dispozici veškeré doklady, z nichž mohla případnou nevýhodnost či neurčitost pojistné smlouvy dovodit a mohla se dovolat neplatnosti smlouvy, kterou 17 let využívala a čerpala z ní plnění, aniž proti ní vznesla nějakou námitku. Veškeré nároky zaplacené žalovanou dva roky před podáním žaloby, tedy před [datum], tak jsou promlčeny. Poukázala i na to, že žalované byly každoročně zasílány listiny, v nichž byla informována o způsobu nakládání se zaplaceným pojistným, od roku 2017 obsahovaly informace k pojistné smlouvě i informaci o konkrétní částce zúčtované na rizikové pojistné, o nákladech spojených s pojistnou smlouvou a aktuální výši odkupného včetně modelového příkladu budoucího vývoje pojištění v čase.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že účastnice uzavřely dne [datum] smlouvu o životním pojištění. Při sjednání smlouvy žalobkyně obdržela všeobecné pojistné podmínky i doplňkové pojistné podmínky. Z žádných zmíněných dokumentů však nevyplývá výše rizikového pojistného, ani kolik mělo být účtováno na počátečních či správních nákladech a poplatcích, jakož i inkasních nákladech, a není z nich ani zřejmé, co se rozumí pojistně technickými zásadami. Strany se dohodly na ukončení pojistné smlouvy dohodou ze dne [datum] a na výplatě odkupného. Žalobkyně za dobu trvání smlouvy, tj. od [datum] do [datum], zaplatila žalované na pojistném celkem částku 217 164 Kč a bylo jí vyplaceno odkupné ve výši 138 428 Kč převodem na novou smlouvu dne [datum], kterou se žalovanou uzavřela. V letech 2009 až 2016 jí žalovaná zasílala výroční dopisy, kde ji informovala o vývoji jejího pojištění, od roku 2017 jí zasílala informace o pojistné smlouvě, kde ji informovala o výši pojistného a stavu pojistné smlouvy. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 78 736 Kč dopisem ze dne [datum], žalovaná jí ničeho dalšího nevyplatila.

5. Následně soud prvního stupně věc hodnotil právně. Vzhledem k datu uzavření smlouvy dne [datum] a s ohledem na § 3028 odst. 3, § 3036 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále o. z.), který nabyl účinnosti dne [datum], věc posuzoval podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále obč. zák.), z něhož citoval ust. §§ 37, 39, 41, 52, 55, 56, 107, 451, 457, dále citoval §§ 2, 3, 4 zákona č. 37/2004, o pojistné smlouvě a článek 3 odst. 1, 4 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

6. Uzavřel, že účastnice uzavřely dne [datum] smlouvu o životním pojištění, při jejímž sjednání žalobkyně obdržela všeobecné i doplňkové pojistné podmínky. Z těchto dokumentů však nevyplývala konkrétní výše rizikového pojistného za dalšího pojištění sjednaného se základním pojištěním, které se uhrazovalo z celkového pojistného, ani způsob jejího určení, stejně jako výše počátečních, správních či inkasních nákladů, ani mechanismus, na jehož základě by je bylo možné stanovit. Dokumentace rovněž neobsahovala definici pojistně technických zásad, na něž odkazoval článek 8.3. všeobecných pojistných podmínek a ze smlouvy ani jiných dokumentů není zřejmé, že by byly součástí smlouvy. Absence takto podstatných údajů způsobila neurčitost daných ujednání ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., neboť pojistná smlouva musí obsahovat jasně a určitě sjednané podstatné náležitosti, a kromě ujednání o výši pojistného z ní musí být zřejmý i rozsah povinností pojistníka k úhradě jednotlivých nákladů a konkrétní způsob jejich výpočtu tak, aby bylo pojistníkovi zřejmé, jaká bude kapitálová hodnota jeho pojištění. Tato se však měla snižovat o rizikové pojistné, počáteční a správní náklady a poplatky. Protože v pojistné smlouvě takovéto ujednání chybělo, je smlouva od počátku absolutně neplatná (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Protože v pojistné smlouvě chyběly její podstatné náležitosti, které jsou neoddělitelným ujednáním od jejího ostatního obsahu, dospěl k závěru, že pojistná smlouva je absolutně neplatná jako celek.

7. Uvedené nedostatky nepovažoval za pouhou vadu, přezkoumatelnou testem přiměřenosti ve smyslu § 56 obč. zák., resp. článku 6 směrnice Rady 93/13/EHS. Tento test předpokládá existenci platně uzavřeného ujednání, jehož obsah lze posoudit z hlediska poctivosti a rovnováhy práv a povinností stran. Protože výše uvedená ujednání nebyla ve smlouvě vůbec obsažena, nelze jejich přiměřenost podrobit soudnímu přezkumu. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] výslovně zdůraznil, že: „Spočívá-li důvod neplatnosti smlouvy v absenci určitého ujednání (jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran); ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.“ Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost, nikoli však pro rozpor s právem Evropské unie, jak se domnívala žalobkyně. Nejde o případ použití nepřiměřených ujednání, ale o nedostatek základní náležitosti právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.

8. Konstatoval, že důsledkem absolutní neplatnosti předmětné pojistné smlouvy je, že si strany musí navzájem vrátit vše, co podle ní plnily (§ 457 obč. zák.). Žalobkyně uhradila na pojistném částku 217 164 Kč, zatímco žalovaná jí vyplatila odkupné ve výši 138 428 Kč. Rozdíl ve výši 78 736 Kč představuje plnění bez právního důvodu, a žalovaná by z tohoto titulu byla povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení.

9. Zabýval se proto důvodností námitky promlčení. Citoval § 107 odst. 1 obč. zák., podle něhož se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky od okamžiku, kdy se oprávněný dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a kdo se na jeho úkor obohatil, a nejpozději za tři roky ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Vyšel z toho, že žalobkyně mohla nejpozději ke dni ukončení smlouvy [datum] zjistit výši odbytného, které jí v této souvislosti bylo vyplaceno, a porovnat jej se zaplaceným pojistným. Tím se dozvěděla, že žalované vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení, a to právě na úkor žalobkyně. Žalovaná byla v průběhu doby trvání pojištění pravidelně informována výročními přehledy, které uváděly výši pojistného, odečteného rizikového pojistného a poplatků, tedy o stavu pojistné smlouvy a z ní vyplývajících nároků. Vědomost o rozhodných skutečnostech měla žalobkyně nejpozději v okamžiku zániku smlouvy. Subjektivní dvouletá promlčecí lhůta jí tak uplynula dnem [datum], žaloba však byla žalobkyní podána až [datum], tedy po uplynutí této lhůty.

10. Dále uvedl, že z pohledu objektivní tříleté lhůty byly veškeré platby poskytnuté žalovanou před [datum] ke dni podání žaloby promlčeny. Objektivní tříletá lhůta běží nezávisle na subjektivní lhůtě (§ 107 odst. 1 obč. zák.) a její uplynutí má za následek zánik vymahatelnosti práva (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo. Promlčecí lhůta začala běžet u každého provedeného plnění zvlášť. Z hlediska objektivní promlčecí lhůty nebyl promlčen nárok žalobkyně na vrácení plnění zaplacených v červenci, srpnu a září 2022, tj. celkem 3 000 Kč. Protože však objektivní a subjektivní promlčecí lhůta běží nezávisle na sobě, a právo se promlčí uplynutím kterékoliv z nich, není nárok žalobkyně důvodný v plném rozsahu.

11. K argumentaci žalobkyně, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák., konstatoval, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen ve výjimečných případech, pokud by se jednalo o výraz zneužití tohoto práva, tedy pokud by účastník zavinil, že došlo k marnému uplynutí promlčecí doby (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka] nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn natolik významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Při zkoumání úmyslu jednoho z účastníků poškodit druhého účastníka však není možné vycházet z okolností a důvodů, z nichž je dovozován samotný vznik uplatněného nároku, ale pouze z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. Pro závěr o jednání žalované v rozporu s dobrými mravy je totiž podstatné její konkrétní chování, které je možné kvalifikovat jako odporující morálním zásadám společnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). O jednání žalované vykazující znaky přímého úmyslu poškodit žalobkyni by bylo možné uvažovat jen v souvislosti s okolnostmi, za nichž byla námitka promlčení nároku uplatněna. V posuzované věci nebylo prokázáno, že by žalovaná zavinila marné uplynutí promlčecí doby, tedy, že by nějakým zavrženíhodným způsobem bránila žalobkyni uplatnit svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Jak naopak z provedených důkazů vyplývá, žalobkyně měla možnost své právo uplatnit kdykoliv dříve, neboť byla o stavu pojištění pravidelně informována, a nejpozději [datum] se dozvěděla, jaké konkrétní nároky jí ze smlouvy plynou. Žalobkyni tak nic nebránilo domáhat se svých práv soudní cestou bezprostředně po vyplacení odkupného či v subjektivní promlčecí lhůtě dvou let. Samotná skutečnost, že žalovaná má za to, že předmětná smlouva je platná, nečiní námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy.

12. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen a její nárok není důvodný.

13. Pokud jde o námitku žalobkyně, že soud měl nejprve provést započtení vzájemných plnění účastnic a teprve poté na daný případ aplikovat ustanovení o promlčení, dospěl k závěru, že ani tato námitka neobstojí. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], na který odkazovala sama žalobkyně, kde je uvedeno: „Soudní praxe je ustálena v závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že nárok není možno pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že existoval. Je-li tedy v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v § 6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Takový postup by byl v rozporu s § 6 o. s. ř., zejména se zásadou hospodárnosti řízení vyplývající z tohoto ustanovení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], publikované pod č. [hodnota] ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).“ Z uvedeného vyplývá, že pokud žalovaný uplatní námitku promlčení, soud je povinen se jí zabývat dříve, než přikročí k posouzení samotného důvodu a výše nároku. Promlčení je tzv. procesní obranou, která nevede ke zániku samotného práva, ale brání jeho soudní vymahatelnosti. V tomto smyslu je možné provést započtení jednotlivých plnění stran pouze mezi pohledávkami, které jsou způsobilé k započtení, tj. které existují a jsou vymahatelné. Pohledávka, která je sice existující, ale je již promlčená, způsobilá k započtení není. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], z něhož vyplývá, že: „Je možné, že pohledávky z bezdůvodného obohacení se promlčí dříve, než dojde k jejich splatnosti. Pokud v době uplatnění pohledávek vůči žalobci (zde současně s uplatněním námitky započtení), tedy v době jejich splatnosti, byly některé z pohledávek žalovaných promlčeny, pak je nelze započíst.“ (viz Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol., Občanský zákoník: Komentář ASPI, Svazek V, (§ 1721-2520). Teprve v případě, že by soud dospěl k závěru, že pohledávka promlčená není, lze se zabývat jejím zúčtováním s pohledávkami protistrany. Protože však žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení až dopisem ze dne [datum], kdy teprve svůj nárok zesplatnila, učinila tak až v době, kdy její nárok byl promlčen, a tedy nebyl způsobilý k započtení. Soud proto i z těchto důvodů dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není důvodný.

14. Pokud pak žalobkyně odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], konstatoval, že se v něm soud nezabýval otázkou vztahu promlčení a zohledněním vypořádání vzájemných plnění, ale pouze možností vrácení vzájemného plnění i po prohlášení konkursu.

15. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.

16. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v řízení plně úspěšná. Žalované vznikly náklady za právní zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 4 260 Kč (dle ust. § 7 bod 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), za náhradu hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 450 Kč (dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava žaloby, sepis vyjádření, účast na jednání), vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. 2 967,30 Kč, celkem 17 097,30 Kč.

17. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, aby odvolací soud její žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odvolání namítala, že soud prvního stupně učinil nedostatečná skutková zjištění, neboť nezkoumal vědomost žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení. Navíc odkázal na výroční přehledy, aniž bylo prokázáno, že s nimi byla žalobkyně seznámena. Nepopřela, že výši odkupného znala. Úvaha o výhodnosti pojistného produktu a případná znalost ekonomické ztráty sama o sobě nezakládá pohnutku pro pochybnost ohledně platnosti pojistné smlouvy. Nebrojila proti existenci srážek rizikového pojistného a poplatků, ale proti způsobu jejich začlenění do pojistné smlouvy. Jako právní laik nemohla vědět, že postup žalované je v rozporu se zákonem a způsobuje neplatnost smlouvy. Z výročních dopisů mohla seznat, že je ve ztrátě, nemohlo dojít k počátku běhu subjektivní promlčecí doby, neboť nebylo možné dovodit skutečnou vědomost o bezdůvodném obohacení, k tomu odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], dále na rozhodnutí senátu 17 Co v obdobných věcech. Dále odkazovala na rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], podle nichž v případě vědomosti žalované o inkasu bezdůvodného obohacení nelze konstatovat dobrou víru při vznesení námitky promlčení. Touto vědomostí žalované se soud prvního stupně nezabýval, přitom formulář smlouvy vyhotovila žalovaná a vědomě oddělila neoddělitelné informace o srážkách nákladů, poplatcích a rizikovém pojistném od smlouvy a žalobkyni s nimi neseznámila. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], o němž informovala i ČNB v dohledovém benchmarku 3/2019. Žalovaná si tak musela být vědoma, že pojistníkům účtuje v pojistných smlouvách nesjednané srážky, že inkasuje bezdůvodné obohacení z neplatných smluv, a to nejpozději vyhlášením uvedeného rozsudku dne [datum] a vědět to měla i z jiných sporů v obdobných věcech. Poukázala i na rozhodovací praxi ve věci rozhodčích doložek, k čemuž odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka]. Tvrzení žalované o platnosti smlouvy za dané situace považovala za účelové, žalovaná na neplatnost smlouvy jako podnikatelka měla reagovat. Žalobkyně nesouhlasila ani s právním hodnocením věci. Rozsudek je podle ní v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka], zdůrazňujícím potřebu efektivní ochrany spotřebitele. Ujednání o rizikovém pojistném, počátečních a správních nákladech a inkasních poplatcích jsou v pojistných podmínkách přítomna, žalovaná podle nich jednala a poplatky strhávala, pouze nelze zjistit jejich výši ani mechanismus výpočtu. Podle žalobkyně takové ujednání lze podrobit testu přiměřenosti. Zdůraznila, že vnitrostátní soudy se mají z úřední povinnosti zabývat existencí zneužívajících smluvních ujednání ve smyslu směrnice bez ohledu na závěr o neplatnosti smluvních ujednání z jiných důvodů. Žalobkyně je přesvědčena, že směrnice dopadá i na režim pojistné smlouvy včetně námitky promlčení. Podle ní vyvstává otázka o charakteru právního státu, pokud vnitrostátní soudy slepě aplikují judikaturu Nejvyššího soudu, např. sp. zn. [spisová značka], navzdory judikatuře Soudního dvora Evropské unie (SDEU). Náprava by byla možná položením příslušné předběžné otázky SDEU. Podle žalobkyně je rozsudek v rozporu s unijním právem. K objektivní promlčecí době uvedla, že podle rozhodnutí SDEU ve věci [spisová značka] běh promlčecí lhůty nelze vázat k okamžiku uzavření smlouvy nebo jejího plnění, pokud spotřebitel neměl reálnou možnost se o nekalosti ujednání dozvědět. Promlčecí lhůta musí běžet od okamžiku, kde je spotřebitel fakticky schopen domoci se svých práv, např. od doby, kdy je konfrontován se skutečným negativním důsledkem sporné smluvní podmínky (např. odmítnutím plnění nebo odečtením poplatku), přičemž musí mít zároveň dostatek informací k posouzení nekalosti. Odkázala i na rozhodnutí zdejšího soudu ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] a na aktuální rozhodnutí SDEU ve věci [spisová značka].

18. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. K subjektivní promlčecí době odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka], v němž nevyloučil aplikaci promlčení a uvedl, že nejde o to, že by spotřebitel musel znát právní kvalifikaci platnosti smlouvy v odborném slova smyslu, ale o to, aby věděl (právně či laicky), že se na jeho úkor pojišťovna obohacuje bezdůvodně, musel by přinejmenším tušit, že se smlouvou je něco v nepořádku. Podle ní lze počátek běhu promlčecích lhůt vázat na dobu uzavření smlouvy, kdy žalobkyně mohla všechny rozhodné okolnosti zjistit. Pokud by takový názor nebyl správný, souhlasila s tím, že tuto vědomost musela mít žalobkyně z výročních dopisů. Uvedla, že sice žalobkyně uvádí, že nebylo prokázáno jejich doručení, potvrzuje ale, že výši odkupného znala. Odkázala na rozhodovací praxi odvolacího soudu (příslušná rozhodnutí označila), který právě vědomost o tom, že se smlouvou není něco v nepořádku, váže na výroční dopisy. Závěr soudu prvního stupně proto považovala za správný. K otázce vědomosti žalované o bezdůvodném obohacení uvedla, že to byla žalobkyně, kdo se dovolával neplatnosti smlouvy, žalovaná po celou dobu trvání smlouvy poskytovala žalobkyni pojistnou ochranu, nikdy své povinnosti ze smlouvy neodmítla, což vše svědčí o její dobré víře. Námitka promlčení tak byla v souladu s dobrými mravy. Odmítala, že by na základě několika rozhodnutí v jiných individuálních věcech měla mít pochybnosti o platnosti smlouvy. Nesouhlasila s tím, že by z žalobkyní označených rozhodnutí měla mít vědomost o neplatnosti smlouvy, zdůraznila individuálnost každého případu. Poukázala i na rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka], kde soud vyjádřil závěr, že judikatura soudů nemůže ze spotřebitelů dělat osoby neschopné rozhodovat o osudu svých vlastních financí, neschopné nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Zdůraznila, že neplatnosti smlouvy a nedobré víry žalované se žalobkyně dovolává několik let po ukončení smlouvy, podle ní tedy účelově. K tomu, že námitka promlčení není nemravná, odkázala na řadu rozhodnutí odvolacího soudu, která označila. Závěry soudu prvního stupně tak považovala za správné. K objektivní promlčecí době uvedla, že soud prvního stupně postupoval správně, odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], kde uvedený soud vyloučil dopad evropské judikatury na možnost aplikace objektivní promlčecí lhůty, a že tyto závěry byly převzaty i Nejvyšším soudem, např. v rozhodnutích sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Nejvyšší soud výslovně odmítl postoj senátu 29 Co v rozsudku sp. zn. [spisová značka], a poukázala na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka], kde uvedl, že Nejvyšší soud tuto praxi nepotvrdil. K nedostatku přezkumu tzv. zneužívajících ujednání odkázala na posledně uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, kde se touto otázkou zabýval. Pokud žalobkyně uváděla, že ve smlouvě chyběla nějaká podstatná informace, šlo o nedostatek projevu vůle, nikoli o nepřiměřené ujednání. Zdůraznila, že neurčitost neznamená zároveň také zneužívající ve smyslu směrnice, k tomu odkázala i na rozhodnutí SDEU ve věci [spisová značka], rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a řadu rozhodnutí zdejšího soudu, která označila. Uzavřela, že zneužívající povahu ujednání nelze dovodit. Položení předběžné otázky SDEU považovala za nepřípustné s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, který se k této otázce v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] vyjádřil, žalobkyní odkazované rozhodnutí se týkalo úvěru, ve věci [spisová značka] se pojistník neměl možnost seznámit s textem pojistné smlouvy uzavírané v souvislosti s úvěrovou smlouvou, situace tedy byla jiná.

19. Při jednání odvolacího soudu obě strany odkázaly na obsah svých písemných podání, z nichž některé body ještě zdůraznily.

20. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

21. Pokud jde o skutková zjištění soudu prvního stupně, žádný z účastníků jejich správnost nezpochybňoval (žalobkyně namítala jen to, že některé rozhodné skutečnosti soud nezjišťoval – vědomost žalobkyně o bezdůvodném obohacení, doručení výročních přehledů), odvolací soud z nich proto vycházel a pro stručnost svého odůvodnění na ně odkazuje.

22. Odvolací soud se ztotožňuje i s právními závěry soudu prvního stupně, proto i v této části na správné odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje.

23. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že za situace, kdy smlouva byla uzavřena [datum], je třeba věc s ohledem na ust. § 3028 odst. 3, § 3036 o. z. posuzovat podle dříve platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném v době uzavření smlouvy.

24. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost smluvních ujednání dle § 37 odst. 1 obč. zák. V daném případě bylo zjištěno, že ze smlouvy nevyplývá výše rizikového pojistného ani způsob jeho určení, výše počátečních, správních či inkasních nákladů ani mechanismus, na základě něhož by bylo možné výši stanovit, správný je proto závěr o neurčitosti ujednání ve smlouvě. Žalovaná sice trvá na platnosti smlouvy, žádnou argumentaci, která by vyvracela správnost závěrů soudu prvního stupně neuvedla.

25. Jak správně uvedl soud prvního stupně, námitkou, zda v případě absence určitého ujednání může být takové ujednání nepřiměřené ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU, o právech spotřebitelů, se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], jehož právní větu citoval, se závěrem, že jestliže určité ujednání chybí, nelze podrobit přezkumu jeho přiměřenost. Odvolací soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit. Ve smlouvě se sice hovoří o pojištění a poplatcích, nebyla ale určena výše, od níž se právě posouzení přiměřenosti odvíjí. Dále je třeba zdůraznit, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud podrobně vysvětlil vztah národního a unijního práva a uvedl, že zásada efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, k čemuž v těchto věcech nedošlo, neboť důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost obligatorních ujednání, nikoli jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule (čl. 3 odst. 1) směrnice.

26. Za této situace soud prvního stupně správně dovodil, že v důsledku neplatnosti smlouvy došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení dle § 457 obč. zák. a účastníci si mají vrátit vše, co podle neplatné smlouvy plnili, žalovaná by tak měla vrátit žalobkyni 78 736 Kč (217 164 – 138 428 Kč).

27. Žalovaná vznesla námitku promlčení. Podle ust. § 100 odst. 1 obč. zák. platí, že vznese-li účastník důvodnou námitku promlčení, nemůže soud právo věřiteli přiznat. Soud prvního stupně se proto správně zabýval důvodností této námitky, kterou správně posuzoval podle ust. § 107 odst. 1, 2 obč. zák., když lze dodat, že ust. § 107 odst. 3 obč. zák. se neuplatní, neboť na obou stranách jsou peněžité pohledávky, které podléhají promlčení. Výše bylo vysvětleno, že se právo evropské unie na ochranu spotřebitele tak, jak požadovala žalobkyně, neuplatní, běh promlčecí doby je proto třeba posuzovat podle vnitrostátní úpravy.

28. Objektivní promlčecí doba činí tři roky a běží ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Jestliže žaloba byla podána k soudu [datum], v objektivní promlčecí době se nepromlčely měsíční splátky hrazené po [datum] (podle přehledu v červenci, srpnu, září a říjnu 2022 zaplaceno 4 x 1 000 Kč, v listopadu 2022 vráceno 562 Kč – důvod neuveden). V objektivní promlčecí lhůtě se tak nepromlčela částka 4 000 Kč, resp. částka 3 438 Kč (důvod vrácení 562 Kč není zřejmý).

29. Subjektivní promlčecí doba dle § 107 odst. 1 obč. zák. činí dva roky a běží ode dne, kdy se oprávněný dozví, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo a kdo se na jeho úkor obohatil. V posuzované věci šlo o plnění ze smlouvy, žalobkyně tak věděla, kdo se na její úkor obohatil, neboť žalované dle sjednané smlouvy platila splátky. Podstatné a mezi účastníky sporné bylo, kdy se žalobkyně dozvěděla, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Pokud jde o judikaturu, Nejvyšší soud např. v odůvodnění svého rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] vysvětlil, že subjektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák. začíná běžet okamžikem, kdy se oprávněný dozví, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Bylo-li bezdůvodné obohacení získáno plněním z kontraktu stiženého absolutní neplatností, je běh subjektivní promlčecí doby závislý na okamžiku, v němž oprávněný zjistil takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že daná smlouva je neplatná. Uvedenou vědomostí ust. § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení, i když jde o stejné subjekty a stejné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. K uplatnění každého takového práva na plnění k bezdůvodnému obohacení začínají běžet objektivní i subjektivní promlčecí doby zvlášť. V nálezu sp. zn. [spisová značka] Ústavní soud dovodil, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do [datum], jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit.

30. V posuzovaném případě byla smlouva uzavřena [datum], žalované byly zasílány výroční dopisy a později informace o stavu pojistné smlouvy. Ač namítala, že nebyl proveden důkaz doklady o doručení, potvrdila i v odvolání, že výši odkupného znala, přičemž uvedená informace je obsažena právě v uvedených listinách, s nimiž tak musela být seznámena. V daném případě je ale třeba přihlédnout i k tomu, že smlouva byla uzavřena na 27 let do [datum], tedy že dohodou z [datum] se účastnice dohodly na předčasném ukončení smlouvy, přičemž i v této dohodě byla žalobkyně informována o výši odkupného, které bylo vyplaceno [datum]. Na základě uvedeného odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že žalobkyně z příslušných listin znala rozhodné skutečnosti, na základě nichž si mohla učinit úsudek o výhodnosti či nevýhodnosti smlouvy a určitosti smlouvy, neboť měla k dispozici smlouvu a listiny, na které smlouva odkazovala, ročně byla informována o stavu pojištění, což jí konečně vedlo k předčasnému ukončení smlouvy. Z toho, že smlouvu předčasně ukončila, lze dovodit, že měla pochybnosti o smlouvě jako takové, tedy i ohledně toho, zda se žalovaná na její úkor neobohacuje, neboť věděla, kolik na splátkách zaplatila, jaká je kapitálová hodnota pojištění, jaké částky jsou jí odčítány a proč. Jestliže tedy poslední splátka podle přehledu plateb byla zaplacena [datum], dohoda byla uzavřena [datum], odkupné bylo vyplaceno [datum], přičemž žaloba byla podána k soudu dne [datum], je zřejmé, že byla podána po uplynutí dvouleté promlčecí doby.

31. Žalobkyně namítala, že námitka promlčení byla žalovanou uplatněna v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.), neboť nebyla v dobré víře, když od vydání rozhodnutí ve věci sp. zn. [spisová značka] dne [datum] měla vědět o neplatnosti smlouvy a měla činit kroky k nápravě, odkazovala především na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. V daném případě byla smlouva uzavřena [datum], v té době ještě žádná judikatura k platnosti pojistných smluv nebyla a žalované tak nelze vytýkat, že by úmyslně porušila ust. § 43 obč. zák., tedy že by přes vědomost o neurčitosti, a tedy neplatnosti smlouvy, smlouvu se žalobkyní uzavřela. Žalovaná nebyla účastnicí řízení v označeném rozhodnutí, šlo o jiný pojistný produkt [podezřelý výraz]). Z jiných rozhodnutí týkajících se jiných účastníků a jiných pojistných produktů nelze dovodit vědomost žalované o neplatnosti právě této smlouvy. Naopak žalovaná tvrdila, že byla (a je) přesvědčena o platnosti smlouvy. Rozhodnutí ohledně rozhodčích doložek se týkala úvěrových, nikoli pojistných smluv, námitku promlčení ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] vznášel dlužník (spotřebitel), šlo o zastavení exekučních řízení vedených na základě neplatného rozhodčího nálezu. Rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu se týkala otázky platnosti rozhodčích doložek, tedy otázky ujednání o příslušnosti rozhodce k vydání rozhodnutí, nikoli platnosti samotných úvěrových smluv. Lze také připomenout, že např. ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], týkající se investičního životního pojištění, Ústavní soud k posouzení námitky promlčení žádné výhrady neměl. S ohledem na uvedené a to, co již uvedl soud prvního stupně, odvolací soud souhlasí se závěrem, že námitka promlčení dobrým mravům neodporuje.

32. Odvolací soud souhlasí také s tím, že promlčecí dobu nelze odvíjet od doby, kdy vzájemné pohledávky z neplatné smlouvy žalobkyně započetla. Jde o samostatné pohledávky, které se také samostatně promlčují. Závěry soudu prvního stupně pak v odvolání žalovaná konkrétní námitkou nezpochybňovala, odvolací soud na ně proto odkazuje.

33. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že napadené usnesení je věcně správné, a protože správně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení (tento výrok konkrétní námitkou nebyl zpochybněn, odvolací soud proto na odůvodnění odkazuje), odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

34. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Právní zástupce žalované učinil dva úkony právní služby advokáta (sepis písemného vyjádření, účast na jednání odvolacího soudu) po 4 260 Kč, k nim náleží dvě náhrady hotových výdajů po 450 Kč, celkem jde o částku 9 420 Kč, s náhradou za 21 % DPH jde o 11 398,20 Kč (§ 7, § 11, § 14 odst. 4 a. t., § 137 odst. 3 o. s. ř.). O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a o tom, že tyto náklady je třeba zaplatit k rukám advokáta, podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

35. Soud prvního stupně se ve výroku svého rozhodnutí dopustil zřejmých chyb, když žalobkyni ve výroku II v rozporu se záhlavím svého rozhodnutí označil za žalobce, dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně, ač správně mělo být uvedeno žalované (jméno a příjmení ale uvedl správně). Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 164, § 211 o. s. ř. a zjevné nesprávnosti ve výroku rozsudku soudu prvního stupně odstranil (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).