o zaplacení 201 680 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. června 2025, č. j. 11 C 188/2024-75, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. září 2025, č. j. 11 C 188/2024-89,

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 108 340 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 108 340 Kč od [datum] do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Zamítl žalobu v části, ve které žalobce a) požadoval zaplacení částky 1 655 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částek 1 763 340 Kč od [datum] do [datum], 1 655 000 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni b) částku 93 340 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 93 340 Kč od [datum] do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Žalobu v části, ve které žalobkyně b) požadovala zaplacení částky 435 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částek 528 340 Kč od [datum] do [datum], 435 000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítl (výrok IV.). Výroky V. a VI. vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta] žalobci a) částku 19 912,12 Kč a žalobkyni b) částku 27 167 Kč.

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobou ze dne [datum] se po žalované žalobce a) domáhal zaplacení částky 710 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu trestního stíhání, částky 53 340 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky trestního stíhání a částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy na zdraví a žalobkyně b) se domáhala zaplacení částky 475 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu trestního stíhání a částky 53 340 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky trestního stíhání, to vše v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vedeným nakonec Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a jeho nepřiměřenou délkou. V žalobních tvrzeních s odkazem na trestní řízení podrobně rozvedli újmy, které požadovali nahradit (srov. bod 4. – 12. odůvodnění napadeného rozsudku) s tím, že vymezené nároky uplatnili u žalované přípisem ze dne [datum].

3. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Nezpochybnila, že u ní žalobci žalobou uplatněné nároky uplatnili dne [datum]. Žádost pak vyřídila stanoviskem ze dne [datum], ve kterém konstatovala, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a to usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]. Za vydání tohoto nezákonného rozhodnutí se žalobcům omluvila a poskytla jim finanční zadostiučinění za toto nezákonné trestní stíhání, a to žalobci a) částku 25 000 Kč a žalobkyni b) částku 40 000 Kč. Podrobně se vyjádřila k jednotlivým nárokům (srov. bod 16. – 19. odůvodnění napadeného rozhodnutí).

4. Na základě provedeného dokazování (srov. bod 21. – 37. odůvodnění napadeného rozsudku) s odkazem na příslušná zákonná ustanovení soud prvního stupně konstatoval, že žalobci splnili podmínku pro soudní uplatnění nároků na náhradu újem způsobených nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu.

5. K délce řízení a nemajetkové újmě uvedl, že posuzované řízení bylo zahájeno doručením usnesení o zahájení trestního stíhání dne [datum] a skončilo právní mocí usnesení Vrchního soudu v Praze o zamítnutí odvolání proti druhému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum]. Řízení tedy trvalo celkem 4 roky, resp. 48 celých měsíců. Pokud se jedná o jednotlivá kritéria rozhodná pro posuzování délky řízení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že posuzované řízení bylo po stránce skutkové složitější. Bylo nutné rozklíčovat vztahy mezi zúčastněnými osobami, které pak měly vliv na posouzení předmětného nakládání s nemovitostmi a na to, zda a zejména kdo chtěl [jméno FO] či [jméno FO] podvést či okrást. Bylo nutné posoudit [podezřelý výraz] [jméno FO] a [jméno FO] se vztahem k věrohodnosti jejich výpovědí a schopnosti reprodukovat prožité události. Tato skutková složitost se pak promítla do složitosti procesní. Řízení bylo vedeno vůči dvěma obviněným osobám. V přípravném řízení byli vyslechnuti oba obvinění a 7 svědků, přičemž 4 z nich byli vyslýcháni opakovaně, bylo zpracováno několik znaleckých posudků. V řízení před soudem byli obsáhle vyslechnuti oba obvinění a 9 svědků, 3 svědci byli vyslýcháni opakovaně. Vyslechnuta byla i znalkyně a bylo provedeno větší množství listinných důkazů. K procesní složitosti je nutno přičíst i četnost rozhodování a počet orgánů státu zapojených do rozhodování. [Orgán veřejné moci] rozhodoval o zahájení trestního stíhání, [Orgán veřejné moci] rozhodovalo o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání a o podání obžaloby, [Orgán veřejné moci] vydával příkaz k zajištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, [právnická osoba][Orgán veřejné moci]rozhodoval 2x ve věci samé a dále pak o nároku poškozené na bezplatné zastoupení zmocněncem, o zrušení zajištění nemovitostí, o námitkách proti protokolaci, [Orgán veřejné moci] rozhodoval 2x ve věci. Účastníkům řízení jistě nelze upřít využití opravných prostředků k uplatňování či bránění jejich práv, každé podání opravného prostředku si však vyžádá určitou dobu jak na zadministrování věci před předložením vyšší instanci (zaslání opravného prostředku k vyjádření apod.), tak na vlastní nastudování a projednání věci před orgánem vyšší instance, kterou nelze přičítat státu. Uvedené však neplatí pro první rozsudek [Orgán veřejné moci] a na něj navazující odvolací řízení u [Orgán veřejné moci], když rozsudek [Orgán veřejné moci] byl zrušen pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, nedostatečné nebo nesprávné zhodnocení provedených důkazů, nevypořádání se s obhajobou, tj. pro závažné nedostatky v postupu soudu prvního stupně. Tyto skutečnosti je naopak nutno přičíst k tíži státu v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci (viz dále). Po stránce právní nebylo posuzované řízení nijak zvlášť složité, z hlediska právního posouzení se nejednalo o nijak neobvyklou trestnou činnost.

6. Co se týká postupu orgánů veřejné moci, z provedeného dokazování vyplynulo, že v řízení v zásadě nedocházelo k průtahům, řízení probíhalo plynule a úkony byly činěny ve lhůtách přiměřených projednávané materii. Přesto soud prvního stupně poukázal na dvě období nedůvodné nečinnosti přičitatelné státu. Dne [datum] byla podána obžaloba a dne [datum] bylo nařízeno hlavní líčení na den [datum], tj. za 6 měsíců. V této prodlevě je nutno spatřovat průtah cca 3 měsíce. Dne [datum] byl spis předložen s odvoláním proti prvnímu rozsudku [Orgán veřejné moci], který o odvolání rozhodl v neveřejném zasedání až dne [datum], tj. téměř za 15 měsíců. V této prodlevě je nutno spatřovat průtah min. 10 měsíců. K tíži státu je pak nutno přičíst zrušení prvního rozsudku pro uvedené vady v postupu soudu prvního stupně.

7. Pokud jde o jednání žalobců, tito svým postupem či skutečnostmi na své straně k délce řízení též dílčím způsobem přispěli. Skutečnost, že žalobci odůvodnili podanou stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání za 2 týdny, že hlavní líčení nařízené na dny [datum] bylo odročeno pro onemocnění žalobce a) Covidem na den [datum], tj. za 1,5 měsíce, a že žalobci odůvodnili podané odvolání proti prvnímu rozsudku za 3 týdny, je však v kontextu celkové doby řízení zanedbatelná, a soud prvního stupně tak přispění žalobců k délce řízení hodnotil jako neutrální.

8. Konečně ohledně významu předmětu pro poškozeného soud prvního stupně uvedl, že posuzované řízení bylo řízením trestním, tedy řízením s typově zvýšeným významem. Žalobci byli navíc ohroženi uložením trestu odnětí svobody nejprve ve výši 5-10 let a posléze ve výši 2-8 let a též trestem vyhoštění, kdy zejména žalobci a) reálně hrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Z hlediska posuzování (ne)přiměřenosti délky řízení tak soud prvního stupně hodnotil význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce jako výrazně zvýšený.

9. Na základě všech popsaných hledisek s přihlédnutím ke zvýšenému významu předmětu řízení pro žalobce dospěl soud prvního stupně k závěru, že celkovou dobu řízení v délce 4 let nelze považovat za dobu přiměřenou, a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. Uvedený nesprávný úřední postup byl způsobilý vyvolat na straně žalobců nemajetkovou újmu, za kterou bylo namístě poskytnout zadostiučinění v penězích. Při stanovení výše zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze stanoviska NS sp. zn. Cpjn 206/2010, přičemž však částky stanovené tímto stanoviskem shledal za již neodpovídající poměrům v ČR. Uvedl, že vědom si judikatury NS a Ústavního soudu, dle které nemá inflace na výši (přiměřenost) poskytovaného zadostiučinění vliv, je však přesvědčen, že by předmětná otázka měla být posuzována jinak. Stanovisko NS bylo přijato před 14 lety, tj. za zcela jiné ekonomické situace, zejména pokud jde o cenovou úroveň (došlo k nárůstu celkově přes 50 %), a částky v něm stanovené již neodpovídají současné ekonomické realitě, když v mezidobí došlo k výraznému snížení hodnoty peněz. Na změnu ekonomických poměrů tak musí reagovat i rozhodovací praxe v oblasti zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení tak, aby poskytovanému zadostiučinění byla zachována jeho satisfakční funkce. Nemajetkovou újmu jako zásah do nemateriální sféry života poškozeného nelze nahradit (nepřipadá do úvahy uvedení v předešlý stav, ani poskytnutí ekvivalentu v penězích), tuto újmu lze jen (nikdy dokonale) odčinit. Přiznané zadostiučinění má poškozenému poskytnout zdroj, aby si mohl pořídit něčeho penězi ocenitelného (a uhraditelného), co oproti vytrpěnému příkoří přinese do imateriální sféry jeho života určitou „dávku radosti“, způsobilé alespoň částečně odčinit utrpěnou újmu. Je-li pak při stejné vytrpěné újmě (odškodňovaná nemajetková újma z titulu nepřiměřené délky řízení je povahou a obsahem stejná jako v roce 2011) ona pořiditelná „dávka radosti“ v důsledku ekonomického vývoje společnosti oproti roku 2011 menší, ztrácí poskytované zadostiučinění svou satisfakční funkci a vytváří nedůvodné rozdíly mezi poškozenými z roku 2011 a z doby současné. Proto by měla výše přiznaného zadostiučinění vývoj ve společnosti reflektovat. Takový postup ostatně není soudní praxi, anebo i právní úpravě cizí, když i při odškodňování jiných újem jsou výše poskytovaných náhrad či zadostiučinění přizpůsobovány aktuální ekonomické situaci. Veden touto úvahou tak soud prvního stupně považoval za odpovídající vycházet z rozmezí uvedeného v odkazovaném stanovisku navýšeného o 50 %, tj. z částek 22 500 Kč až 30 000 Kč za rok řízení. S ohledem na závěr o možnosti vycházet z částky na spodní hranici tohoto rozpětí pak soud prvního stupně považoval za přiměřenou částku 22 500 Kč (15 000 Kč x 1,5) za rok řízení, resp. částku 1 875 Kč za 1 měsíc řízení, redukovanou na ½ za první dva roky trvání řízení.

10. S odkazem na kritéria upravená v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. soud prvního stupně modifikoval základní částku následovně. Z hlediska složitosti věci soud prvního stupně snížil základní částku o 30 % (20 % za skutkovou a procesní složitost, 10 % za stupně soudní soustavy po zohlednění shora uvedených skutečností přičitatelných v tomto směru státu). Z důvodu popsaného postupu orgánů státu v posuzovaném řízení, který měl na celkovou dobu řízení výrazněji negativní vliv, který ne dostatečně kompenzuje skutečnost, že je odškodňována celá doba řízení, nejenom doba průtahů, soud prvního stupně zvýšil základní částku o 10 %. Z hlediska přispění žalobců k délce řízení základní částku nijak nemodifikoval. Z důvodu popsaného zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce soud prvního stupně základní částku rovněž nijak nemodifikoval, když žalobci se současně domáhají zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání, a nelze tak stejnou skutečnost zohledňovat/odškodňovat dvakrát. Z hlediska stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je tedy nutno hodnotit význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce jako běžný.

11. Soud prvního stupně uzavřel, že by základní částka zadostiučinění měla být snížena o 20 %. Na základě takového závěru pak považoval za důvodný požadavek na poskytnutí zadostiučinění ve výši 54 000 Kč pro každého ze žalobců vypočtený následovně: 48 (měsíců trvání řízení) x 1 875 Kč (za 1 měsíc řízení) – 12 x 1 875 Kč (modifikace na ½ za první dva roky řízení) = 67 500 Kč x 0,8 (snížení o 20 %). Jelikož žalobci na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení dosud ničeho neobdrželi, shledal soud prvního stupně jejich žalobu s požadavkem na zaplacení částky 53 340 Kč každému ze žalobců důvodnou, a v této části jí tak plně vyhověl.

12. Pokud se jedná o trestní stíhání soud prvního stupně konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že trestní stíhání žalobců neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a je zde tedy dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, za které je s ohledem na výsledek trestního stíhání považováno usnesení o zahájení trestního stíhání. To ostatně nebylo mezi účastníky ani sporné.

13. S odkazem na ustálenou judikaturu vyzdvihl, že pokud jde o kritéria, která je při posuzování nemajetkové újmy a stanovení formy či výše zadostiučinění nutno zejména zvažovat, jedná se o povahu trestní věci, délku trestního stíhání, a především o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Rekapituloval dále, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobci byli stíháni nejprve pro [podezřelý výraz] dle ust. § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. z. ve [podezřelý výraz] dle ust. § 23 tr. z., resp. pro [podezřelý výraz] dle ust. § 21 odst. 1 tr. z., za který jim hrozilo uložení trestu odnětí svobody na 5 až 10 let; následně (po změně právní úpravy) pro [podezřelý výraz] dle ust. § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. z. [podezřelý výraz] dle ust. § 21 odst. 1 tr. z. [podezřelý výraz] dle ust. § 23 tr. z., za který jim hrozilo uložení trestu odnětí svobody na 2 až 8 let. S ohledem na trestní sazbu tak žalobcům [přes dosavadní bezúhonnost žalobkyně b)] reálně hrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, což se u žalobce a) potvrdilo v případě prvního vydaného rozsudku. S ohledem na skutečnost, že žalobci jsou stáními příslušníky cizího státu, pak jim též hrozilo uložení trestu vyhoštění, což se opět u žalobce a) potvrdilo v případě prvního vydaného rozsudku. Žalobci byli stíháni pro majetkovou trestnou činnost, kdy s takovým trestním stíháním bývá obecně spojeno nižší společenské odsouzení než např. v případě trestné činnosti proti životu a zdraví či lidské důstojnosti. Stíhanou trestnou činností však měla být způsobena škoda přes 9 mil. Kč a žalobci měli podvést, resp. se pokusit podvést, zdravotně znevýhodněné osoby (stáří, drobné mentální postižení), což naopak společenské odsouzení podstatně zvyšuje. Zmínit je nutno též, že žalobci byli obžaloby zproštěni dle ust. § 226 písm. a) tr. ř., tj. z důvodu, že nebylo prokázáno, že by se vůbec stal skutek, pro který byli stíháni. Stalo se tak ovšem až ve druhém kole poté, co prvním rozsudkem byli žalobci nepravomocně odsouzeni, a to žalobce a) k citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění v maximální výměře (pomine-li se možnost uložení tohoto trestu na dobu neurčitou). Konečně je pak nutno zmínit, že žalobci byli zadrženi a několik hodin omezeni na osobní svobodě. Stalo se tak sice těsně před zahájením trestního stíhání, avšak tuto skutečnost nelze při hodnocení dopadů trestního stíhání pominout. To jsou všechno skutečnosti, které dopady trestního stíhání a způsobenou nemajetkovou újmu umocňují.

14. Pokud jde o čtyři roky trvající trestní stíhání byla jeho délka nepřiměřená okolnostem projednávané věci. Jelikož se však žalobci domáhali zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení, nebylo možno tuto nepřiměřenost délky řízení u újmy z titulu nezákonného trestního stíhání znovu zohledňovat. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by trestní stíhání mělo být vůči žalobcům zahájeno svévolně či šikanózně. K podezřelému podpisu darovací smlouvy skutečně došlo, poškozená trvala na tom, že byla podvedena. Orgány činné v trestním řízení si však počínaly laxně, dostatečně nezjistily skutkový stav, dostatečně se nevypořádaly s obhajobou žalobců.

15. Co se týká dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a) jednalo se o dopady vyšší intenzity, trestní stíhání vnímal intenzivněji i z důvodu svého profesního zaměření, kdy se celý život pohybuje v oblasti kriminologie, kriminalistiky. S trestním stíháním se dodnes nevyrovnal, negativně změnilo jeho pohled na fungování orgánů činných v trestním řízení. Vysoce negativně vnímal skutečnost, že byl zadržen, a způsob, jakým to bylo provedeno. Soudu v odškodňovacím řízení nepřísluší posuzovat důvodnost zadržení, lze však přisvědčit, že zadržení mohlo být provedeno šetrněji, tj. nikoliv takovým teatrálním způsobem před zraky celé školy. V průběhu trestního stíhání se změnila jeho povaha, byl nervózní, podrážděný, depresivní, někdy hysterický, agresivní, což trvá dodnes. Ztratil zájem o koníčky, o práci na rozepsané učebnici, stáhl se na chalupu, kde je sám. Z provedeného dokazování nevzal soud prvního stupně za prokázané, že by v průběhu zadržení či trestního stíhání došlo k výraznějšímu zhoršení kardiologických problémů žalobce a). Návštěva lékaře v době zadržení nebyla vyvolána akutním zhoršením zdravotního stavu, ale potřebou získat léky, které pravidelně užíval a které neměl u sebe. Oba žalobci pak při výslechu hovořili o srdečních arytmiích žalobce a), tato jejich tvrzení jsou však v rozporu s předloženými lékařskými zprávami, kdy při kontrolách na kardiologii v průběhu trestního stíhání žalobce a) arytmie neuváděl. Začal je udávat až po skončení trestního stíhání v roce 2024. Soud prvního stupně však zohlednil samotnou skutečnost, že žalobce a) trpěl kardiologickými obtížemi, a že tak průběh trestního stíhání zřejmě vnímal intenzivněji a úkorněji než člověk zdravý a plný sil. Stejné platí i pro hledisko věku, kdy žalobci a) bylo v době zahájení trestního stíhání již 72 let. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by v důsledku trestního stíhání došlo k narušení rodinných či přátelských vztahů žalobce a). Prokázáno nebylo ani žádné výraznější narušení vztahů či jeho postavení ve [právnická osoba] a ani příčinná souvislost ukončení zaměstnání na této škole ve spojení s trestním stíháním. Za vyvrácené pak soud prvního stupně vzal tvrzení žalobce a) o tom, že mu předmětné trestní stíhání brání v dalším pracovním uplatnění, když v rámci svého výslechu sám uvedl, že v tomto mu (vedle vysokého věku) brání poškozená pověst v důsledku odsouzení v korupční kauze na [adresa]. Jako ke skutečnosti, která snižuje nemajetkovou újmu z předmětného trestního stíhání, pak soud prvního stupně přihlédl k tomu, že se u žalobce a) nejednalo o první trestní stíhání, kdy již byl v minulosti i odsouzen, a trestní stíhání tak na něho nemohlo působit tak intenzivně jako na osobu, která se do střetu s orgány činnými v trestním řízení dostává poprvé.

16. Pokud se jedná o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně b), i u ní se jednalo o dopady vyšší intenzity. Rovněž se s trestním stíháním dodnes nevyrovnala, vysoce negativně vnímala, že byla zadržena, jakož i způsob, jakým to bylo provedeno. I v jejím případě bylo přisvědčeno, že zadržení mohlo být provedeno šetrněji, tj. nikoliv takovým teatrálním způsobem před zraky spolužáků a vyučujících na praxi. Soud prvního stupně však neuvěřil, že by v průběhu eskorty neměla možnost si zakoupit jídlo a pití, když z obsahu trestního spisu vyplývá, že u sebe měla jak hotovost, tak platební kartu. Stejně tak neuvěřil, že by jí až do výslechu vyšetřovatelem nebyl sdělen důvod zadržení a podstata obvinění, když svým podpisem stvrdila, že jí tyto skutečnosti byly sděleny ihned po zadržení. V důsledku špatného psychického rozpoložení vyvolaného trestním stíháním měla problémy dokončit studium medicíny, nemohla se soustředit na učení. Hrozba odsouzení pak u ní vyvolávala pocity marnosti ze snahy dokončit studium, když se obávala, že se záznamem v trestním rejstříku nezíská adekvátní zaměstnání. Stáhla se do ústraní, vyjma nutných kontaktů ve škole, byla doma, omezila své sportovní aktivity, společenské i rodinné kontakty, což trvá dodnes. Provedeným dokazováním nebylo zjištěno narušení jejích rodinných vztahů. Trestním stíháním se však její matka trápila, což se jí pak zpětně dotýkalo, že její rodič něco takového musí prožívat. V průběhu trestního stíhání si žalobkyně našla přítele, kterému se svěřila, vyjádřil jí podporu, nakonec se vzali. Spolužáci věděli o zadržení, nikoliv o trestním stíhání. Za prokázané soud prvního stupně vzal, že zkušenost s trestním stíháním, zejména se zadržením, negativně ovlivňuje výkon jejího povolání, kdy sama jako lékařka občas provádí zdravotní prohlídky zadržených osob. V takových případech se jí pak vracejí negativní vzpomínky a znovu prožívá stresové situace. Oproti žalobci a) pak soud prvního stupně u žalobkyně b) přihlédl k tomu, že se u ní jednalo o první zkušenost s trestním řízením, a muselo tak na ni působit intenzivněji.

17. Soud prvního stupně shrnul, že oběma žalobcům vznikla významná nemajetková újma, kterou je namístě nahradit v penězích, což uznávala i žalovaná, přestože jejich újmu hodnotila jako méně závažnou (intenzivní).

18. Soud prvního stupně pak porovnal posuzovanou věc s následujícími případy odškodnění:

Věc vedená u OSP 2 pod sp. zn. [spisová značka] a následně u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka], když zde byl poškozený stíhán pro zločin [podezřelý výraz] dle ust. § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. z., tj. pro stejnou ale méně závažnou trestnou činnost, pro kterou byl od počátku ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 2 až 8 let. Trestní stíhání v porovnávané věci trvalo výrazně kratší dobu 1,5 roku, poškozený byl obžaloby zproštěn dle ust. § 226 písm. b) tr. ř., a to již prvním rozsudkem. Poškozenému v porovnávané věci způsobilo trestní stíhání „jen“ psychickou nepohodu a obavu o budoucnost. Soud rozsudkem z května 2021 shledal za adekvátní zadostiučinění částku 30 000 Kč.

Věc vedená u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] a následně u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka], když zde byl poškozený stíhán pro [podezřelý výraz] dle ust. § 209 odst. 1, odst. 3 tr. z. ve spolupachatelství dle ust. § 23 tr. z., tj. pro stejnou ale méně závažnou trestnou činnost, pro kterou byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 1 až 5 let. Trestní stíhání v porovnávané věci trvalo obdobnou dobu necelých 4 let a poškozený byl obžaloby zproštěn dle ust. § 226 písm. a) tr. ř., avšak až poté, co byl 2x nepravomocně odsouzen soudem prvního stupně k podmíněným trestům odnětí svobody a byla mu uložena povinnost k náhradě škody ve výši 400 tis. Kč (v mezidobí byl poškozený též 1x obžaloby nepravomocně zproštěn). U poškozeného v porovnávané věci nebyly prokázány žádné zvláštní zásahy do jeho života vyjma následků, které jsou obecně spojeny s každým trestním stíháním. Soud rozsudkem z května 2020 shledal jen s ohledem na průběh a délku trestního stíhání za adekvátní zadostiučinění částku 40 000 Kč.

19. Soud prvního stupně v kontextu s uvedeným shrnul, že v porovnání s první věcí byli žalobci stíhánï delší dobu a pro závažnější trestnou činnost, byli 1x nepravomocně odsouzeni a byly u nich prokázány závažnější následky. V porovnání s druhou věcí byli žalobci stíháni po stejnou dobu, ale pro závažnější trestnou činnost, byli jen 1x nepravomocně odsouzeni a byly u nich prokázány výrazně závažnější následky. I s přihlédnutím k vývoji inflace za dobu od vydání rozhodnutí v porovnávaných věcech, kdy byl soud prvního stupně veden stejnou úvahou jako u zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení, považoval za adekvátní zadostiučinění částku ve výši dvojnásobku oproti druhému z porovnávaných případů, tj. ve výši 80 000 Kč. Takovouto částku soud prvního stupně považoval za přiměřenou u obou žalobců, když žalobce a) sice již měl oproti žalobkyni b) zkušenosti s trestním stíháním a zadržen byl po kratší dobu, ale byl reálně ohrožen přísnějším trestem a vliv na intenzitu újmy u něho měly zdravotní stav a vyšší věk.

20. Jelikož žalobce a) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání již obdržel částku 25 000 Kč, shledal soud prvního stupně jeho žalobu důvodnou do částky 55 000 Kč, do které jí vyhověl, a ve zbylém požadavku na zaplacení částky 655 000 Kč ji jako nedůvodnou zamítl.

21. Pokud pak žalobkyně b) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání již obdržela částku 40 000 Kč, shledal soud prvního stupně její žalobu důvodnou do částky 40 000 Kč, do které jí vyhověl, a ve zbylém požadavku na zaplacení částky 435 000 Kč ji jako nedůvodnou zamítl.

22. Ve vztahu k újmě na zdraví soud prvního stupně uvedl, že žalobce a) v řízení neprokázal příčinnou souvislost mezi vznikem [diagnóza] a předmětným trestním stíháním. Za dostačující v tomto směru nepovažoval předložené lékařské zprávy a jeho výpověď, když uváděl, že psychiatra vyhledal až v souvislosti s připravovanou žádostí o odškodnění. Stejně tak v řízení neprokázal důvodnost výše požadavku na náhradu újmy zdraví. Návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem, který měl být již zpracováván, vzal žalobce a) zpět a jiné důkazy přes výzvu a poučení soudu neoznačil. Žalobce a) tak v daném směru neunesl své důkazní břemeno, a proto soud prvního stupně v této části žalobu jako nedůvodnou zamítl.

23. V souvislosti s požadovaným příslušenstvím soud prvního stupně uvedl, že žádost žalobců byla doručena žalované dne [datum] a lhůta 6 měsíců skončila dne [datum]. Soud prvního stupně tak považoval požadavek žalobců na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve výši stanovené nařízením vlády č. 513/2013 Sb. za důvodný až ode dne [datum], od kterého žalobcům požadované právo na zaplacení úroku z prodlení přiznal, a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. O nákladech řízení mezi žalobcem a) a žalovanou bylo soudem prvního stupně rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. O nákladech řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když s ohledem na výsledek řízení, kdy žalobkyně b) dosáhla satisfakce uložením povinnosti žalované poskytnout jí zadostiučinění za nemateriální újmy, lze na ni ve smyslu zásad úspěchu ve věci pohlížet obdobně, jako by byla plně úspěšná, byť jí nebylo přiznáno jí požadované plnění v plné výši (viz např. usnesení NS sp. zn. [spisová značka]).

25. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, které směřovalo proti výrokům I. a III. a výrokům o nákladech řízení V. a VI. Namítala předně, že soud prvního stupně nesprávně posoudil, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení. Uvedla, že trestní stíhání žalobců bylo zahájeno dne [datum]. V září 2020 byla podána obžaloba k Městskému soudu v Praze. Soud prvé instance meritorně rozhodoval v červnu 2021. V prosinci 2022 rozhodoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací a to tak, že rozhodnutí soudu prvé instance zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V červnu 2023 rozhodl soud prvé instance, kdy v listopadu 2023 odvolací soud rozhodnutí soudu prvé instance potvrdil. Řízení pravomocně skončilo dne [datum]. Zdůraznila, že se závěry soudu prvního stupně se v tomto směru neztotožnila, neboť řízení bylo vedeno celkem 4 roky, což je doba, která naprosto odpovídá skutkové a procesní složitosti dané věci, tj. k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Dovozovala, že soud prvního stupně taktéž pochybil, pokud v rámci výpočtu finanční kompenzace za nepřiměřenou délku základní částku navýšil o 50 % z důvodu kumulované inflace od roku 2011 (62,75 %). Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přitom otázka inflace nemá na výši přiznávaného zadostiučinění vliv. Sám soud prvního stupně v bodě 51. přitom poukazuje na tuto judikaturu s tím, že mu je sice známa, ale že by měla být dle jeho názoru tato otázka posouzena jinak. Soud prvního stupně jinými slovy zcela ignoruje judikaturu vyšších soudů, respektive se jí zcela vědomě neřídí. Stran nároku na zaplacení finanční kompenzace na nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání soud prvního soudu dospěl k závěru, že odpovídající je v případě obou žalobců částka 80 000 Kč. Rekapitulovala, že v rámci předběžného projednání nároku uhradila žalobci a) částku 25 000 Kč, žalobkyni b) pak částku 40 000 Kč, soud prvního stupně navýšil žalobci a) částku o 55 000 Kč a žalobkyni b) částku o 40 000 Kč. Uvedla, že při výpočtu částky, kterou poskytla v rámci předběžného projednání nároku, vyšla ze stejných srovnávacích případů vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], kde byla přiznána částka 30 000 Kč, resp. 40 000 Kč. Soud prvního stupně ovšem dospěl k závěru, že pro účely stanovení přiměřeného zadostiučinění je nutno vyjít z případu, kde byla přiznána částka vyšší (40 000 Kč), a ještě tuto částku navýšit na dvojnásobek, mimo jiné opět „i s přihlédnutím k vývoji inflace za dobu od vydání rozhodnutí v projednávaných věcech“. Poukázala, že podle jejího názoru je tato úvaha nesprávná, kdy není zřejmé, z jakého důvodu by se měla finanční kompenzace valorizovat. Hodnota peněz bezesporu v čase díky vývoji inflace klesá, neznamená to však, že by měly být automaticky navyšovány i vyplácené náhrady škody či kompenzace nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Ostatně ani v ostatních oblastech, kdy stát poskytuje finanční prostředky občanům, není valorizace o inflaci zaručena, např. rodičovský příspěvek, který je určen pevnou částkou, jehož reálná hodnota v čase klesá, příspěvek na bydlení či jiné druhy sociálních dávek. Stejně tak není valorizace o inflaci zaručena ani u mezd v případě soukromé sféry či platů ve veřejné sféře. Shrnula, že žalobci neprokázali zásahy do své osobností sféry, které by vybočovaly z rámce „běžných“ zásahů, které má každé trestní stíhání do života každého trestně stíhaného. Stres, nejistota, psychická zátěž, obavy z odsouzení, to jsou bezesporu dopady, které lze jen těžko zpochybňovat. Dovozovala, že však tyto dopady byly plně kompenzovány již poskytnutými částkami. V případě žalobce a) pak soud prvního stupně taktéž zcela pominul, že byl již v minulosti na [adresa] pravomocně odsouzen pro korupci, které se dopustil v pozici [podezřelý výraz]. Poskytnutí dvojnásobku oproti srovnávané věci sp. zn. [spisová značka], resp. téměř trojnásobku v případě věci sp. zn. [spisová značka] za takové situace považovala za zcela nesprávné. V konečném důsledku navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil tak, že se žaloba zamítá a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

26. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

27. Odvolací soud v daném případě seznal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně v zásadě i po stránce právní s uvedením pro věc přiléhavých zákonných ustanovení.

28. Pouze pro přehlednost odvolací soud na tomto místě uvádí, že žalobou ze dne [datum] se žalobce a) po žalované domáhal zaplacení částky 1 763 340 Kč s příslušenstvím sestávající z částky 53 540 Kč za zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení, 710 000 Kč za zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu trestního stíhání, 1 000 000 Kč jako náhrady újmy na zdraví. Žalobkyně b) se pak po žalované domáhala celkem částky 528 340 Kč, která představovala nemajetkovou újmu ve výši 53 340 Kč za délku řízení a částku 475 00 Kč jako nemajetkovou újmu z trestního stíhání.

29. Předmětem odvolacího řízení se stala částka v celkové výši 201 680 Kč s příslušenstvím, když žalovaná svým odvoláním brojila proti výrokům I. (žalobce a/) a III. (žalobkyně b/) napadeného rozsudku s tím, že ani u jednoho ze žalobců nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, tj. odpovědnostní titul v případě délky řízení nebyl naplněn, a dále že co do nároku za trestní stíhání poskytla v rámci předběžného projednání zcela odpovídající satisfakci.

30. Odvolací soud se tak zabýval prvním z uplatněných nároků, a to odškodněním nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka].

31. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

32. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Vždy je ale třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

33. Odvolací soud vycházejíc ze skutkového stavu podrobně zjištěného uvádí, že soud prvního stupně zcela správně vymezil délku trvání posuzovaného řízení, které trvalo od [datum] do [datum], tj. celkem [hodnota] roky v případě obou žalobců. Odvolací soud s přihlédnutím ke všem okolnostem věci dospěl k závěru, že názor soudu prvního stupně ohledně poskytnutí finančního, tj. peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou posuzovaného řízení je zcela opodstatněný, neboť morální satisfakce v podobě konstatování porušení práva či případné omluvy je zcela nedostačující. Jinými slovy řečeno, k nesprávnému úřednímu postupu došlo, neboť délka řízení byla nepřiměřená, byť nikoliv extrémně. V této souvislosti nelze přisvědčit námitce žalované, že se v dané věci jedná o délku přiměřenou, a proto není odpovědností titul co do základu nároku dán. Odvolací soud si je vědom, že zmíněná délka řízení je v tomto případě hraniční, nicméně tato skutečnost se odrazila při výpočtu základní částky (jak uvedeno níže), přičemž je třeba navíc podotknout, že v případech trestního řízení, u kterého se typová závažnost předpokládá, je kladen důraz, aby věc byla vyřízena co možná nejrychleji.

34. V dané věci došlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení není vzhledem k okolnostem případu tak, jak vyplývá ze skutkových zjištění, již přiměřená. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a žalobcům tudíž vznikla nemajetková újma (jde o vyvratitelnou právní domněnku, porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce).

35. Odvolací soud na základě kritérií stanovených ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., když ke konkrétnímu hodnocení soudu prvního stupně i s procentuálním vyjádřením, na které pro stručnost odkazuje, neměl výhrad, shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu u jednotlivých žalobců, vzniklou porušením jejich práv na projednání věci v přiměřené lhůtě, částkou vypočtenou dle „rovnice“: 45 000 Kč za čtyři roky řízení. Odvolací soud zastal názor, že je na místě stanovit roční sazbu v základní částce 15 000 Kč za každý rok řízení, za první dva roky řízení sníženou o 50 %. Jakkoliv i odvolací soud dospěl k závěru o nepřiměřenosti délky řízení, neshledal důvody, které by svědčily pro stanovení vyšší roční sazby. Odvolacímu soudu se jeví roční sazba 15 000 Kč za rok řízení adekvátní vzhledem k délce řízení, která již sice přesáhla dobu přiměřenou, jednoznačně však nikoliv extrémně.

36. Lze shrnout, že stanovená základní částka ve výši 45 000 Kč je třeba u každého z žalobců snížit o 20 % (srov. bod 52. odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž tak výsledná částka za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení, za kterou od žalované ničeho neobdrželi, představuje pro každého částku 36 000 Kč.

37. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že výsledné částky zadostiučiní se rozcházejí s výpočtem soudu prvního stupně toliko z důvodu „inflačního faktoru“. Rozhodnou skutečností zůstává, že soud prvního stupně vědom si ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle které nemá inflace na výši poskytovaného zadostiučinění vliv, dospěl k závěru, že by tato otázka měla být posuzována jinak, a proto veden touto úvahou vycházel při výpočtu základní částky i při zohlednění spodní hranice z rozpětí částek 22 500 Kč až 30 000 Kč za rok řízení, tj. 50 % navýšení oproti rozpětí doporučovaném ve stanovisku NS sp. zn. Cpjn 206/2010.

38. Bez ohledu na závěry soudu prvního stupně obsažené v bodu 51. odůvodnění napadeného rozhodnutí se s touto úvahou odvolací soud neztotožnil. Pokud se jedná o samotný „inflační faktor“ lze poukázat na rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze kterého se podává, že: „Dovolací soud opakovaně konstatoval, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z části VI Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45% toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72).“

39. S ohledem na skutečnost, že soudní praxe je v tomto směru ustálená, poukazuje odvolací soud pouze závěrem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, když v rámci podstaty věci byla řešena otázka: „zda je v současnosti třeba při stanovování základních částek zadostiučinění (respektive částek přiznávaných jako odškodnění) za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení zohlednit také růst životní úrovně ve společnosti či inflaci, k níž došlo za posledních čtrnáct let. Ústavní soud na základě judikatury Evropského soudu pro lidská práva a po srovnání s jinými zeměmi vázanými Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod se srovnatelnou či vyšší životní úrovní dospěl k závěru, že z ústavního pořádku neplyne povinnost tyto faktory zohledňovat a v nynější věci přiznaná částka není nepřiměřeně nízká. Rozhodovací praxe civilních soudů založená na stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (č. 58/2011 Sb. rozh. civ.) není ani v roce 2025 v rozporu s ústavními požadavky“. Jinými slovy řečeno, „Není povinnost přiznávané částky odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení valorizovat s ohledem na inflaci a růst životní úrovně. Rozhodující je individuální přiměřenost náhrady“.

40. Z odůvodnění tohoto nálezu odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2536/2024-72, uvádí, že: „Lze proto uzavřít, že soudní praxe založená na stanovisku i v současné době odpovídá požadavkům kladeným ESLP. Lze souhlasit s tezí Nejvyššího soudu, že ESLP ani v současnosti nezvýšil přiznávané částky. Částky, které český stát a soudy přiznávají jako odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, dosahují i v současnosti dokonce částek, jaké by přiznal sám ESLP. Přiznávané částky proto převyšují minimální standard ochrany stanovený ESLP (tj. minimálně 45 % částky, kterou by sám přiznal)“.

41. Odvolací soud v kontextu s uvedeným uzavírá, že nepřisvědčil k navýšení částek, neboť se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu, že v době přijetí stanoviska Cpj 206/2010 bylo odškodnění za nepřiměřenou délku řízení nastaveno velmi „štědře“ a až v současnosti dochází k jeho vyrovnání s odškodněními za typově závažnější újmy (například způsobenými nezákonným omezením osobní svobody či nezákonným trestním stíháním), co je taktéž důvodem, proč by nemělo dojít k valorizaci.

42. Posledně zmiňované se však v konkrétním případě odráží i co do druhého z přezkoumávaných nároků žalobců, a to nemajetkové újmy z trestního stíhání, když žalovaná namítala, že jí vyplacené částky v rámci předběžného projednání nároku byly zcela adekvátní.

43. Pokud se tedy jedná o nárok žalobců, kdy se domáhali zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, odvolací soud uvádí, že je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V řízení bylo prokázáno, že trestní stíhání žalobců neskončilo pravomocným odsouzením (ust. § 226 písm. a/ tr. ř., tj. byli zproštěni z důvodu, že nebylo prokázáno, že by se vůbec stal skutek, pro který byli stíháni). Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že žalobcům vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle ust. § 7, § 8 zákona č. 82/1998 Sb., kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalovaná existenci tohoto odpovědnostního titulu ani nesporovala, když nadto na tento dílčí nárok částečně plnila v případě žalobce a) částkou 25 000 Kč a u žalobkyně b) částkou 40 000 Kč.

44. Odvolací soud zcela souhlasí s hodnocením soudu prvního stupně, že nárok na náhradu škody, resp. poskytnutí zadostiučinění za újmu způsobené zahájením trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby, je třeba posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Odvolací soud rovněž sdílí úvahu soudu prvního stupně ohledně toho, že v dané věci nejde o vyvratitelnou právní domněnku vzniku nemajetkové újmy, naopak vznik nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí je oproti nemajetkové újmě z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení nutno prokázat. Stejně je břemeno tvrzení a důkazní na žalobci ohledně intenzity nemajetkové újmy odůvodňující poskytnutí zadostiučinění v penězích.

45. Současně je třeba zdůraznit, že v úvaze při stanovení formy (a případně výše) zadostiučinění je třeba vycházet ze tří základních kritérií, tj. povahy trestní věci, délky trestního stíhání a dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, a rovněž ze srovnání s rozhodnutími ve věci jiných poškozených žádajících zadostiučinění z titulu jejich trestního stíhání, které byly ve svých základních parametrech obdobné. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Forma a výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30Cdo 2200/2015).

46. Jak výše uvedeno, kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující. Povaha trestní věci, kdy pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a s případným společenským odsouzením. S tímto kritériem včetně povahy trestného činu se soud prvního stupně správně vypořádal, zohlednil hrozbu trestního postihu včetně změny právní kvalifikace. Délka řízení nebyla v rámci tohoto nároku zohledněna jako kvalifikované kritérium, a to za situace, že žalobci uplatnili samostatný nárok nemajetkové újmy za délku trvání. Co se týká dopadů do osobnostní sféry žalobců, odvolací soud jednoznačně přisvědčil podrobně rozvedeným závěrům soudu prvního stupně, na které opětovně pro stručnost odkazuje. Nelze přisvědčit námitce žalované, že nebyla dostatečně zohledněna dosavadní nikoliv bezúhonná minulost žalobce a), který byl již za své protiprávní jednání na Slovensku odsouzen, nejednalo se tak o jeho první trestní řízení, do kontaktu s orgány činnými v trestním řízení se tak nedostal poprvé. Naproti tomu, že stejně tak jako u žalobkyně b), byly u něj prokázány obecné dopady spojené většinou s každým trestním stíháním, tj. psychická zátěž, stres, nervozita, pocit nejistoty, obavy z odsouzení, shledal odvolací soud, že soudem prvního stupně nebyl zohledněn náležitě jeho věk, když v době zahájení trestního stíhání mu již bylo 72 let. Jinak se oba žalobci s individuálně tvrzenými a částečně prokázanými dopady do osobnostní sféry (bod 62. a 63. odůvodnění napadeného rozhodnutí), a to i přes náležité poučení soudem, nevymykají s ohledem na konkrétní okolnosti případu obvykle posuzovaným skutečnostem.

47. Lze uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, pokud dovodil, že existence nezákonného rozhodnutí, představovaného usnesením o zahájení trestního stíhání, zakládá odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu, kterou toto rozhodnutí u jejich osob způsobilo. Povaha trestní věci, délka trestního řízení, jemuž byli žalobci vystaveni, zjištěné následky trestního řízení v jejich osobnostní sféře i okolnosti, za nichž u nich k nemajetkové újmě došlo, vedly zcela správně soud prvního stupně k závěru, že žalobcům přísluší zadostiučinění v penězích. S ohledem na skutečnost, že si soud prvního stupně byl vědom nezbytnosti srovnání s výší odškodnění v jiných případech, zajistil si dle odvolacího soudu dostatečně přiléhavý komparativní materiál. Soud prvního stupně hodnotil případy shodné typové závažnosti trestné činnosti, výši hrozícího trestu, obdobné dopady především do dobré pověsti, rodinné a profesní sféry.

48. I odvolací soud se přiklonil k tomu, že odpovídajícím srovnávacím materiálem při porovnání prezentovaných rozhodnutí je v konečném důsledku věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka] (rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]), a to nejen s přihlédnutím k výši odškodnění v částce 40 000 Kč, avšak především za současného hodnocení shod a odlišností, jež vykazovala s věcí nyní souzenou. Odvolací soud pouze oproti soudu prvního stupně, jak bylo shora nastíněno, zohlednil věk žalobce a), když tak vycházel ve vztahu k výši odškodnění a jeho osobě (reálně přísnější trest, zdravotní stav) z částky 50 000 Kč. U žalobkyně b) pak vycházel z adekvátní částky 40 000 Kč, když zásahy do její osobnostní sféry neshledal natolik intenzivními jako v případě žalobce a).

49. Za této situace se však opět odvolací soud rozešel s výpočtem soudu prvního stupně s konečnou přiznanou částkou tohoto zadostiučinění s ohledem na neopodstatněné navýšení přiznávaných částek ve srovnávacím materiálu v důsledku inflace, a konečně i s ohledem na věk žalobce a).

50. Lze tak shrnout, že odvolací soud při zohlednění všech kritérií přiznal žalobci a) za nemajetkovou újmu z titulu trestního stíhání částku 25 000 Kč, žalobkyni b) ničeho, a to z důvodu již vyplacených částek žalovanou na základě předběžného projednání, když žalobci a) vyplatila v rámci tohoto nároku 25 000 Kč a žalobkyni b) 40 000 Kč.

51. Za těchto okolností odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. ve smyslu ust. § 220 o. s. ř. tak, jak shora uvedeno.

52. Pokud se jedná o náklady řízení žalobců před soudy obou stupňů, jsou odůvodněny ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.

53. Žalobci a) byla přiznána na náhradě nákladů řízení částka 12 269,19 Kč, ke které odvolací soud uvádí následující. Žalobce a) před soudem prvního stupně uplatňoval tři nároky spočívající v nemajetkové újmě z titulu délky řízení, trestního stíhání, ztížení společenského uplatnění. V průběhu odvolacího řízení pak byla předmětem ve vztahu k jeho osobě pouze nemajetková újma z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení a z důvodu vlastního trestního stíhání. Před soudem prvního stupně žalobce a) nebyl ve vztahu ke svému nároku za nemajetkovou újmu z titulu ztížení společenského uplatnění úspěšný; ve vztahu ke zbývajícím nárokům z titulu délky a trestního řízení byl naopak úspěšným jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím. Odvolací soud zdůrazňuje, že rozhodným okamžikem pro stanovení ne/úspěchu ve věci, a tak vyčíslení náhrady nákladů řízení je rozhodnutí konečné. Odvolací soud současně zohlednil při rozhodování i novelu vyhlášky č. 177/1996 Sb. předpisem č 258/2024 Sb., účinnou od 1. 1. 2025, která se na výsledném výpočtu náhrady nákladů odrazila.

54. Žalobci a), který byl v řízení se žalobkyní b) právně zastoupen společným zástupcem, vznikly v řízení náklady tvořené

- soudním poplatkem dle položky č. 8a Sazebníku soudních poplatků v celkové výši 4 000 Kč (2x 2 000 Kč),

- odměnou právního zástupce za 2 úkony právní služby vykonané do [datum] (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) po 7 100 Kč dle ust. § 7 bodu 5. advokátního tarifu sníženou o 20 % dle ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 11 360 Kč (2x 7 100 Kč – 2 840 Kč), když za tarifní hodnotu byl dle § 12 odst. 3 advokátního tarifu vzat součet tarifních hodnot nároků, kterých se úkon týkal, tedy částka 150 000 Kč (3x 50 000 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024),

- odměnou právního zástupce za 3 úkony právní služby vykonané v roce 2025 (2x účast na jednání soudu, které trvalo více než 2 hodiny dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum]) po 4 340 Kč dle ust. § 7 bodu 5. advokátního tarifu sníženou o 20 % dle ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 10 416 Kč (3x 4 340 Kč – 2 604 Kč), když za tarifní hodnotu byl dle ust. § 12 odst. 3 advokátního tarifu vzat součet tarifních hodnot nároků, kterých se úkon týkal, tedy částka 81 000 Kč (36 000 Kč + 25 000 Kč dle ust. § 9a odst. 2 písm. a/ advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 + 30 000 Kč dle ust. § 9a odst. 2 písm. b/ advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025),

- ½ paušálních náhrad hotových výdajů právního zástupce za 2 úkony právní služby vykonané do [datum] dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, v celkové výši 300 Kč (2x 150 Kč),

- ½ paušálních náhrad hotových výdajů právního zástupce za 3 úkony právní služby vykonané v roce 2025 dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, v celkové výši 675 Kč (3x 225 Kč)

- DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad právního zástupce dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. z částky 22 751 Kč ve výši 4 777,71 Kč.

55. Za situace, že žalobce a) byl před soudem prvního stupně úspěšný co do částky 51 000 Kč (délka řízení, trestní stíhání) a neúspěšný co do částky 30 000 Kč (ztížení společenského uplatnění), přiznal mu odvolací soud v této fázi řízení 26 % z jeho nákladů v celkové výši 31 529 Kč (sestávající z částky 4 000 SOP, 22 751 Kč odměna a náhrada hotových výdajů, 4 777,71 Kč DPH) částku 8 197,54 Kč.

56. Náklady před odvolacím soudem spočívající v jednom úkonu právní služby za účast na jednání odvolacího soudu dne 4. 2. 2026 ve výši 3 140 Kč při tarifní hodnotě 51 000 Kč spolu s ½ režijním paušálem v částce 225 Kč a odečtení 20 % za společné zastupování ve smyslu ust. §§ 6, 7, 9a odst. 2 písm. a), b), 11 odst. 1, 12 odst. 3, 4, 13 odst. 4 advokátního tarifu představují při jeho plném úspěchu v této fázi řízení spolu s 21 % DPH 706,65 Kč celkovou částku 4 071,65 Kč.

57. V případě žalobkyně b) zastoupené společným zástupcem byly přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 3 550,96 Kč. Žalobkyně b) uplatnila u soudu prvního stupně nároky za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení, jakož i z titulu trestního stíhání. V konečném důsledku však byla úspěšná pouze co do jednoho z nároků, a to nepřiměřené délky řízení. Její náklady byly představovány:

- zaplaceným soudním poplatkem dle položky č. 8a Sazebníku soudních poplatků v celkové výši 4 000 Kč (2x 2 000 Kč),

- odměnou právního zástupce za 2 úkony právní služby vykonané do [datum] (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) po 5 100 Kč dle ust. § 7 bodu 5. advokátního tarifu sníženou o 20 % dle ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 8 160 Kč (2x 5 100 Kč – 2 040 Kč), když za tarifní hodnotu byl dle ust. § 12 odst. 3 advokátního tarifu vzat součet tarifních hodnot nároků, kterých se úkon týkal, tedy částka 100 000 Kč (2x 50 000 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do [datum]),

- odměnou právního zástupce za 3 úkony právní služby vykonané v roce 2025 (2x účast na jednání soudu, které trvalo více než 2 hodiny, dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum]) po 3 740 Kč dle ust. § 7 bodu 5. advokátního tarifu sníženou o 20 % dle ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 8 976 Kč (3x 3 740 Kč – 2 224 Kč), když za tarifní hodnotu byl dle ust. § 12 odst. 3 advokátního tarifu vzat součet tarifních hodnot nároků, kterých se úkon týkal, tedy částka 66 000 Kč (36 000 Kč dle ust. § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 a 30 000 Kč dle ust. § 9a odst. 2 písm. b) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025),

- ½ paušálních náhrad hotových výdajů právního zástupce za 2 úkony právní služby vykonané do [datum] dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, v celkové výši 300 Kč (2x 150 Kč),

- ½ paušálních náhrad hotových výdajů právního zástupce za 3 úkony právní služby vykonané v roce 2025 dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, v celkové výši 675 Kč (3x 225 Kč),

- dva úkony právní služby za odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne [datum] po 3 740 Kč při snížení o 20 % při shodné tarifní hodnotě 66 000 Kč s ½ náhradou hotových výdajů v částce 450 Kč (2x 225 Kč) v celkové částce 7 930 Kč dle ust. §§ 6, 7, 9a odst.2 písm. a), b), 11 odst. 1, 12 odst. 3, 4, 13 odst. 4 advokátního tarifu,

- DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad právního zástupce dle § 137 odst. 3 o. s. ř. z celkové částky 26 041 Kč ve výši 5 468,61 Kč.

58. Za situace, že žalobkyně b) byla před soudy obou stupňů úspěšná co do částky 36 000 Kč (délka řízení) a neúspěšná co do částky 30 000 Kč (trestní stíhání), přiznal jí odvolací soud 10 % z jejích nákladů v celkové výši 35 509,11 Kč (sestávající z částky 4 000 Kč SOP, 26 041 Kč odměna a náhrada hotových výdajů, 5 468,61 Kč DPH), tj. částku 3 550,96 Kč.

59. Výroky II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně nedotčené odvoláním nabyly samostatně právní moci (ust. § 206 o. s. ř.).