o zaplacení 3 000 €, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 31 C 3/2017-194,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 3 000 € (výrok I.). Současně vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce se svou žalobou domáhal po žalované nemajetkové újmy ve výši 3 000 €, kterou předběžně uplatnil. Tvrdil, že od [datum] do května 2014 pobýval ve vazební věznici Olomouc, kdy každé tři měsíce mu byl blízkými zaslán balík, avšak příslušníci vězeňské služby neformálně rozhodli, že nemůže přijímat doplňky stravy. Domáhal se proto soudní ochrany, přičemž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 5 A 76/2014, rozhodl, že zásah žalované spočívající v tom, že mu neumožnila během jeho pobytu ve vazební věznici Olomouc, naposledy dne [datum], přijmout v balíčku obsahujícím potraviny a věci osobní potřeby také doplňky stravy – potraviny určené pro sportovce, byl nezákonný. Dovozoval, že mu tak bylo upřeno jeho právo obdržet doplňky stravy, které nebylo možno zakoupit ve vazebním bufetu ani u lékaře, trpěl bolestmi pohybového aparátu, žádal ředitele vazby o povolení přijetí kloubní výživy. [příjmení] nejen psychicky kvůli pocitům ponížení, beznaděje a frustrace, když mu bylo de facto diktováno, co jíst smí a co ne, ale také fyzicky, když byl nucen snášet určitou bolest pohybového aparátu, kterou při užívání kloubní výživy nepociťoval. V důsledku nedostatečně kvalitní výživy byl chronicky unaven.

3. Žalovaná nárok žalobce neuznala a navrhla jej zamítnout. Sporovala vznik nemajetkové újmy na straně žalobce, natož v intenzitě vyžadující peněžitou kompenzaci. Konstatovala, že zákonným omezením osobní svobody dochází rovněž k omezení řady práv takto postižených osob. Žalobce neuvedl, zda se se svými tvrzenými zdravotními obtížemi obrátil na vězeňského lékaře, případně s jakým výsledkem. Rovněž tvrzení ohledně jeho strádání jak po psychické, tak fyzické stránce považovala za nepodložená. Zdůraznila, že o údajné újmě se žalobce dozvěděl vždy s každým dalším balíčkem, ze kterého mu byly vyjmuty doručované doplňky stravy, přičemž ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze, deklaratorního charakteru, byl nezákonný zásah konstatován nejpozději ke dni [datum] (pobyt žalobce ve vazební věznici Olomouc skončil dne [datum]). Za této situace považovala nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy za promlčený, když za rozhodný shledala den opuštění vazební věznice Olomouc, tj. den [datum].

4. Na základě provedeného dokazování, podrobně rozvedeném v bodě 4. – 8. odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl soud prvního stupně s odkazem na příslušná zákonná ustanovení zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, k závěru o nedůvodnosti žaloby.

5. Soud prvního stupně shrnul, že žalobce byl v období od listopadu 2012 do května 2014 umístěn ve vazební věznici Olomouc s tím, že se obrátil žalobou ze dne [datum] proti nezákonnému zásahu orgánu spočívajícího v neumožnění přijmout v balíku běžně dostupné certifikované doplňky stravy na Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 C 76/2014 -33, rozhodl tak, že zásah žalované spočívající v tom, že mu neumožnila během jeho pobytu ve vazební věznici Olomouc, naposledy dne [datum], přijmout v balíčku obsahujícím potraviny a věci osobní potřeby také doplňky stravy – potraviny určené pro sportovce, byl nezákonný. Žalobce se dále dne [datum] obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Tato nezpochybnila nezákonnost zásahu vůči žalobci, ovšem sporovala vznik nemajetkové újmy na jeho straně. Navíc měla za to, že i kdyby byl nárok žalobce důvodný, byl by promlčen. Žalobce si matce stěžoval, že nedostal výživové doplňky a vitamíny, trpěl bolestmi kloubů, vyčerpaností a slabostí. U vazebního lékaře si v úvodu pobytu stěžoval na chronickou bolest levého ramene, byl zamedikován a požadoval doplňky výživy. Od května 2013 do června 2016 si na pobolívání ramene stěžoval pouze jednou. Po převezení do věznice Valdice při vstupní prohlídce uvedl, že trpí chronickými bolestmi levého ramene už asi od 20 let věku od úrazu.

6. Soud prvního stupně na tomto místě uvedl, že hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Uzavřel, že co se týká listinných důkazů, nebyly stranami sporovány. Pokud se však jedná o výpověď [jméno] [příjmení], matky žalobce, vyjádřil, že vypověděla, že syna navštěvovala ve vazební věznici, tento si jí stěžoval, že neobdržel doplňky stravy, trpěl bolestmi, které před umístěním do vazby neměl. Uvedené soud prvního stupně shledal v rozporu s tím, co sám žalobce sdělil lékaři ve věznici Valdice o svých chronických bolestech levého ramene již od 20 let věku. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že si lze představit, že osoba umístěná ve vazbě si bude stěžovat na celou řadu věcí spojených s diskomfortem spojeným s tímto umístěním. Za rozhodné však považoval, že zmíněná svědkyně na obecnou otázku, zda si žalobce na něco v době vazby stěžoval, cíleně odpověděla, že si stěžoval, že nedostal výživové doplňky a vitamíny a s tím spojenou bolest, vyčerpanost a slabost. S ohledem na uvedené rozpory považoval svědkyni za nevěrohodnou, její výpověď za tendenční a zjištění o skutkovém závěru z tohoto výslechu nečerpal.

7. Soud prvního stupně dále uvedl, že pro úspěšnost žaloby o náhradu škody nebo nemajetkové újmy proti státu je zásadní kumulativní splnění tří zákonných podmínek: existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody nebo nemajetkové újmy a existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí (nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím) a vznikem škody nebo nemajetkové újmy.

8. Uzavřel, že podmínka nesprávného úředního postupu je v daném případě splněna, jak ostatně dovodil Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 A 76/2014 - 33, kterým konstatoval, že zásah ČR - Generálního ředitelství Vězeňské služby spočívající v tom, že neumožnila žalobci během jeho pobytu ve vazební věznici Olomouc, naposledy dne [datum], přijmout v balíčku obsahujícím potraviny a věci osobní potřeby také doplňky stravy – potraviny určené pro sportovce, byl nezákonný. Pokud se ovšem jedná o naplnění druhé podmínky v podobě vzniku nemajetkové újmy, tuto žalobce v řízení neprokázal, a žalobu proto nezbylo než zamítnout.

9. Současně v obecné rovině odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR týkající se nemajetkové újmy, ze které podrobně citoval. V této souvislosti soud prvního stupně shrnul, že v projednávané věci nemajetková újma tvrzená v souvislosti s jiným nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena; presumuje se pouze újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení. Bylo možné připustit, že žalobce mohl vnímat nesprávný úřední postup spočívající v neumožnění v balíčku s potravinami přijímat též potravinové doplňky, úkorně nebo pociťovat jisté psychické nepohodlí. Přesto však právní řád nevychází z takto široce pojímané koncepce nemajetkové újmy. Pro účely újmy způsobené při výkonu veřejné moci zakládá povinnost odčinit nemajetkovou újmu ust. § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Ani toto ustanovení však nelze vykládat extenzivně, tedy tak, že při nesprávném výkonu veřejné moci by měla být odčiněna i prostá nemajetková újma spočívající v tom, že poškozený vnímá úkorně, že veřejná moc nečiní to, co má, případně činí to, co nemá. Takovýto výklad by totiž vedl k bezbřehému odčiňování nemajetkové újmy při jakémkoliv (byť sebemenším) pochybení veřejné moci. Nemajetkovou újmu tudíž nepůsobí každé pochybení veřejné moci (každý nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí), ale pouze pochybení takové, které svou intenzitou zjevně zasahuje též do přirozených práv poškozené osoby garantovaných první částí občanského zákoníku. Následky, které exekuční řízení působí, mohou být různé povahy a různé intenzity. V souvislosti s výše uvedeným tak bylo na žalobci, aby prokázal, že nesprávný úřední postup spočívající v neumožnění přijímat v balíčku též potravinové doplňky, vedlo též k zásahu do jeho přirozených práv, a že mu vznikla s tím související nemajetková újma, kterou by pociťovala každá jiná osoba v jeho postavení.

10. Závěrem soud prvního stupně zdůraznil, že při jednání konaném dne [datum] formou videokonference poučil žalobce dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., aby prokázal, že mu postupem vězeňské služby ve věznici v Olomouci v období od [datum] do [datum] vznikla nemajetková újma spočívající v tom, že mu neumožnila během jeho umístění, naposledy [datum] přijmout v balíčku obsahujícím potraviny a věci osobní potřeby také doplňky stravy, s následky neuposlechnutí této výzvy. V reakci žalobce označil k důkazu svědeckou výpověď své matky, ze které však vznik nemajetkové újmy nevyplynul. Soud prvního stupně následně nařídil ve věci jednání na [datum], při kterém hodlal poučení z důvodu neprokázání vzniku újmy zopakovat. V tomto případě se však žalobce z jednání omluvil s tím, že se k jednání z důvodu zákazu pobytu na území ČR nedostaví. O odročení jednání či přítomnost při jednání formou videokonference nepožádal, ačkoliv mu byla tato možnost známa. Za těchto okolností soud prvního stupně ve smyslu ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. vycházel z obsahu spisu a z dosud provedených důkazů, kdy opačný postup spočívající v dalším odročení jednání pouze za účelem vyzvání žalobce k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, shledal v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení (ust. § 18 odst. 1 věta první o. s. ř.).

11. S ohledem na shora uvedené, kdy žalobce vznik nemajetkové újmy neprokázal, soud prvního stupně žalobu zamítl, když vzhledem k tomu, že základ nároku nebyl dán, nezabýval se ani vznesenou námitkou promlčení.

12. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla ve sporu úspěšná.

13. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Vytýkal soudu prvního stupně, že mu svým postupem znemožnil hájit jeho práva, zejména dále prokazovat vznik nemajetkové újmy. Uvedl, že není povinen po soudu požadovat nařízení videokonference. Naopak je to právě soud, který je mu povinen jako účastníku řízení umožnit účast na jednání. Dovozoval, že soud prvního stupně porušil jeho právo na spravedlivý proces, když se jej nedotázal, zda ne/souhlasí s videokonferencí, kdy mu ani neumožnil písemně reagovat na názor, že nadále považuje nemajetkovou újmu za neprokázanou i přes svědectví jeho matky. Podotkl, že kvůli vyhoštění z ČR se nemohl objektivně jednání zúčastnit. Opětovně zdůraznil, že když požíval suplementy, obtížemi netrpěl, což potvrdila i jeho matka, doplňky stravy užíval právě kvůli potížím z minulosti. Uzavřel, že jeho matka vypovídala po zákonném poučení, byl jí znám předmět řízení, její výpověď neobsahovala žádné rozpory, a pokud je soud prvního stupně shledal, byl jeho závěr svévolný a nepředvídatelný. Navrhoval, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

15. Podle ust. § 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

16. Podle ust. § 5 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem.

17. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ve smyslu ust. § 13 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

18. Podle ust. § 31a zák. č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

19. Odvolací soud v daném případě seznal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s uvedením pro věc přiléhavých ustanovení zák. č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se tedy neměl důvod odchýlit od věcné správnosti napadeného rozhodnutí, a proto na něj zcela v podrobnostech pro stručnost odkazuje.

20. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, přičemž se neztotožnil s názorem žalobce, že by učiněná skutková zjištění neměla podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Je třeba zdůraznit, že účastníci mají podle ust. § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost. Soud pak podle ust. § 120 odst. 1 o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Je tak plně v kompetenci soudu určit, jaké účastníky označené důkazy provede. Z ust. § 132 o. s. ř. pak vyplývá, že soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy.

21. V konkrétním případě žalobce svoji povinnost prokázání vzniku nemajetkové újmy, resp. všech sporných tvrzení nesplnil, a proto byl soudem prvního stupně instruktivně vyzván dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., aby potřebné důkazy označil s tím, že byl náležitě a řádně poučen o následcích neuposlechnutí takové výzvy. Daná výzva s poučením byla realizována při jednání konaném formou videokonference dne [datum] [anonymizováno] [rok], tj. v době, kdy byl žalobce zařazen v ústavu na výkon trestu odnětí svobody, [ulice a číslo], [město] [město]. Z uvedeného protokolu vyplývá, že soud prvního stupně konstatoval o předběžném právním názoru, že námitka promlčení vznesená žalovanou není důvodná a že ve věci je dán nesprávný úřední postup, jakožto odpovědností titul dle zák. č. 82/1998 Sb., přičemž nebylo žalobcem prozatím prokázáno, že by v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu na jeho straně vznikla nemajetková újma. Žalobce tak byl vyzván dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., aby prokazoval, že mu nesprávným úředním postupem vězeňské služby ve věznici v Olomouci v období od [datum] do [datum], spočívajícím v tom, že mu tato neumožnila během jeho pobytu, naposledy [datum], přijmout v balíčku, obsahujícím potraviny a věci osobní potřeby, také doplňky stravy, vznikla nemajetková újma s tím, že jinak se vystavuje nebezpečí neunesení důkazního břemene a tím i prohry ve sporu z tohoto důvodu (č. l. 110 spisu). V reakci založené na č. l. 121 spisu žalobce k prokázání svých sporných tvrzení navrhl výslech své matky (žalobce přítomen u výslechu dne [datum] – č. l. 176 spisu), který byl realizován v rámci dožádání, současně byla žádána se souhlasem i jeho zdravotní dokumentace z doby internace (č. l. 183 – 189 spisu).

22. Soudu prvního stupně nelze nic vytknout, když shrnul a zhodnotil po provedení všech důkazů, že z výpovědi svědkyně vznik nemajetkové újmy, coby zainteresované a informované osoby, jakož i zdravotní dokumentace, která byla v rozporu se samotným vyjádřením žalobce, když datoval chronické potíže s ramenem do dvacátého roku svého věku, nevyplynul.

23. Pokud soud prvního stupně zvolil následný postup s nařízením jednání na den [datum], při kterém měl opětovně v úmyslu žalobce ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. poučit za situace, kdy tvrzenou újmu na jeho straně neměl za prokázanou, ani zde není možné spatřovat jakékoliv pochybení. Nelze opomenout, že žalobce byl toho času již z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn, skutečně měl zkušenost s navázáním videokonference i možností dožádání v rámci spolupráce soudů členských států při dokazování v rámci občanských nebo obchodních věcí (čl. 14 a 16 nařízení Rady /ES/ [číslo] ze dne 28. 5. [číslo]), když byl přítomen navrhovanému a na jím výslovně realizovaném výslechu matky formou dožádání. Nadto není povinností soudu účastníka řízení opakovanými výzvami dovést ke zdárnému úspěchu ve věci na úkor protistrany, za situace rozporuplných, nekonzistentních a do jisté míry účelových tvrzení nepodložených kvalifikovanými důkazy. Poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. je poskytnutím informace, že ustanovení hmotného práva, které hodlá soud při posuzování věci užít, vyžaduje ke své aplikaci skutkové zjištění a odpovídající tvrzení účastníka a důkazní návrhy. Soud musí účastníkovi rámcově sdělit, jaké skutečnosti je třeba tvrdit a prokazovat. Soud musí projevit a zaprotokolovat svůj dotaz i poskytnuté poučení o následku mezery v tvrzení - např. o tom, že se účastník vystavuje nebezpečí zamítnutí žaloby. Soud může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4240/2009).

24. Soud prvního stupně zcela správně konstatoval, že poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. lze aplikovat výhradně při jednání, přičemž na uvedeném spočívala rozhodná námitka žalobce v rámci odvolání. Účastník, který se nedostaví k jednání, znemožní soudu, aby mu poskytl poučení podle tohoto ustanovení. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ust. § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání ([příjmení], L., [příjmení], J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 s. 831). Nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník a v důsledku této skutečnosti mu nelze poskytnout poučení podle ust. § 118a o. s. ř., nahlíží se na něj jako na účastníka řádně poučeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 1537/2008).

25. Podáním (č. l. 190 spisu) žalobce sdělil soudu prvního stupně, že se na jednání dne [datum] nemůže dostavit, protože je z ČR rozhodnutím trestního soudu vyhoštěný na dobu neurčitou. Dostavením na jednání by se dopustil trestného činu, přičemž požádal o potvrzení přijetí svého přípisu. V souvislosti se svým podáním, kterým zdůraznil skutečnost svého vyhoštění (soudu z úřední činnosti již známé), svou účast u jednání omluvil, o odročení nepožádal, nikterak v důsledku jemu uloženého trestu aktivitu v rámci možné účasti na předmětném jednání ani nevymiňoval, alternativy nezmiňoval, a především žádné další důkazy nenavrhoval. Za této situace soud prvního stupně dne [datum] zcela správně konstatoval, že bude jednat v nepřítomnosti účastníků dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. a rozhodl napadeným rozsudkem.

26. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné, včetně výroku o nákladech řízení, potvrdil.

27. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, že úspěšné žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.