o zaplacení 123 059,85 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 24 C 25/2023-56,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s

 kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] za období od [datum] do [datum],

 kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši [částka] za období od [datum] do [datum],

 úrokem ve výši 12,99 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení,

 úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení,

to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně vyslovil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky.

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba]., [IČO] (dále jen „původní věřitelka“) smlouvu o rychlé půjčce č. [hodnota]. Na základě této smlouvy se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši [částka] a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka] se smluvním úrokem ve výši 12,99 % ročně, měsíčním poplatkem za pojištění varianta B ve výši [částka] a s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku. Původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací (SOLUS), tak i kontrolou veřejných databází (insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Poskytnutý úvěr však žalovaný nesplácel řádně a včas, pročež původní věřitelka přistoupila k zesplatnění úvěru v souladu s produktovými podmínkami dne [datum]. Pohledávka za žalovaným pak byla z původní věřitelky postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na společnost I-Xon, a. s., a z této společnosti pak byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní upomínkou.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný.

4. Ve smyslu ust. § 115a o. s. ř. soud prvního stupně o věci rozhodl na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání, neboť s takovým postupem účastníci souhlasili.

5. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně vzal za prokázané, že původní věřitelka a žalovaný dne [datum] uzavřeli smlouvu o rychlé půjčce č. [hodnota], na základě níž se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši [částka] a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka] spolu se smluvním úrokem ve výši 12,99 % ročně, měsíčním poplatkem za pojištění varianta B ve výši [částka] a dalšími poplatky. Původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, přičemž vycházela jednak z jeho tvrzení, dále pak v souladu s Obecnými pokyny Evropského úřadu pro bankovnictví pro posouzení úvěruschopnosti ze dne [datum] z důvodu nezávislého hodnocení a ověření využila interních a externích datových zdrojů. Prověřila mj. aktuální dluhy interní i externí, existující exekuce, externí úvěrové registry (BRKI, NRKI, SOLUS), příjmy žalovaného, pravidelné výdaje, insolvenční rejstřík, a dále též vyhodnocení rizikových kontrol. Po poskytnutí úvěru tento žalovaný nehradil splátky řádně a včas, proto úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] z původní věřitelky na společnost I-Xon, a. s., dále pak byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] z této společnosti na žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu.

6. S odkazem na příslušná zákonná ustanovení, jakož i čl. 8 odst. 1, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud prvního stupně dovodil, že mezi původní věřitelkou a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a násl. o. z., když žalovaný ji uzavřel mimo souvislost se svým podnikáním či samostatným výkonem zaměstnání, a tedy s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy se aplikuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla uzavřena platně, neboť původní věřitelka posoudila dostatečně schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr. Žalovanému poskytla úvěr za okolností, z nichž bylo možné dovodit, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr, když nevycházela pouze z jím poskytnutých tvrzení, ale vycházela taktéž z poměrně detailního hodnocení jeho osoby podle údajů z její vlastní interní databáze. V rámci protokolu o zkoumání úvěruschopnosti je pak výslovně uvedeno, že s ohledem na průměrný příjem žalovaného ve výši [částka] je schopen splácet měsíční splátku ve výši [částka].

8. Soud prvního stupně tak shrnul, že vzhledem k tomu, že žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas dle smluvních ujednání, původní věřitelka byla oprávněna celý úvěr zesplatnit a požadovat jeho okamžité splacení. Původní věřitelka poté pohledávku za žalovaným postoupila, a to jednotlivými smlouvami o postoupení pohledávek až na žalobkyni ve smyslu ust. § 1879 a násl. o. z. Ode dne [datum] je žalovaný v prodlení (ust. § 1968 o. z.), a proto má žalobkyně podle ust. § 1970 o. z. právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši dle ust. § 2 vládního nařízení č. 351/2013 [právnická osoba],75 % ročně ke dni počátku prodlení).

9. Za těchto okolností soud prvního stupně žalobě jako důvodné v celém rozsahu vyhověl.

10. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný prostřednictvím opatrovníka včasné odvolání. Poté, co rekapituloval tvrzení žalobkyně, jakož i závěry soudu prvního stupně namítal předně, že banka nedostatečně postupovala při prověření úvěruschopnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uvedl, že soud prvního stupně sice uzavřel, že banka při zjišťování žalovaného nevycházela pouze z jeho tvrzení, avšak nijak se nevypořádal s tím, jakým způsobem porovnávala zjištěné příjmy s jeho výdaji. Poukázal, že část komentářové literatury se přiklání k názoru, že poskytovatel úvěru musí vždy zjišťovat konkrétní výdaje konkrétního spotřebitele. Z toho, ve spojení se zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, vyplývá, že povinností poskytovatele úvěru je detailně zjišťovat nejen příjmy spotřebitele, ale i jeho výdaje, a při jejich vzájemném hodnocení současně využít veřejně dostupné informace, jako jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu či statistiky o průměrných výdajích obyvatelstva. Nad rámec podotkl, že poskytovatel úvěru by měl při posuzování úvěruschopnosti zjistit, zda je spotřebitel schopen „řádně úvěr splatit bez negativních zásahů do jeho majetkových a společenských poměrů“. Rozhodné skutečnosti by měly být posuzovány v dlouhodobém horizontu. Dovozoval, že banka nedodržela své zákonné povinnosti týkající se posuzování úvěruschopnosti žalovaného, a proto mělo být nahlíženo na smlouvu o spotřebitelském úvěru jako na smlouvu absolutně neplatnou v souladu s ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy a veřejným pořádkem a pro rozpor se zákonem. K otázce nutnosti posuzovat smlouvy o spotřebitelských úvěrech pro pochybení výše popsané jako absolutně neplatné, a to bez omezení jakoukoliv lhůtou k namítání takových skutečností, z důvodu vhodnosti odkázal na rozsudek Soudního dvora EU, C-679/18 OPR-Finance, ze dne [datum]. K otázce zesplatnění spotřebitelského úvěru pojal výhrady proti sjednání možnosti zesplatnění dluhu tak, jak k tomu v předmětném případě došlo. Žalobkyně uvedla, že k zesplatnění dluhu došlo dne [datum] na základě produktových podmínek. V souladu s ust. § 1799 o. z. přitom doložka, která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát. Z návrhu žalobkyně přitom není zřejmé, jakým způsobem k tomuto ozřejmění obsahu produktových podmínek ve vztahu k jeho osobě jakožto spotřebiteli došlo, či zdali vůbec. Podle jeho názoru tato skutečnost zakládá pro předmětné produktové podmínky absolutní neplatnost. Shrnul, že žalobkyně tím, že zahrnula ustanovení, jež se týkalo informací ohledně možnosti zesplatnění dluhu v případě prodlení se splácením spotřebitelského úvěru, do produktových podmínek, porušila kogentní ustanovení občanského zákoníku sloužících k ochraně spotřebitele. V konečném důsledku navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání.

12. K odvolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila s tím, že se zcela ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Pokud se jedná o namítané nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že její právní předchůdce postupoval zcela v souladu se zákonnými podmínkami, kdy vycházel z informací mu poskytnutých samotným žalovaným v návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce č. [hodnota] ze dne [datum]. Žalovaný v žádosti uvedl zejména informace o svém rodinném stavu (svobodný), vzdělání (úplné střední), způsobu bydlení (pronajatý dům/byt) a o svém pracovním poměru (zaměstnanec u [právnická osoba], [IČO], na střední/vyšší manažerské pozici, zaměstnán od listopadu 2019) včetně výše čistého příjmu ([částka]) a příjmu domácnosti. Právní předchůdce se ovšem s těmito údaji nespokojil, a proto kontroloval veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databáze MVČR. Dále posuzoval schopnost žalovaného splácet na základě disponibilní částky, kdy porovnával deklarovaný příjem žalovaného ([částka]) a deklarované výdaje žalovaného ([částka]). S odkazem ust. § 2 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele dovozovala, že právní předchůdce postupoval při posuzování úvěruschopnosti dostatečně zodpovědně, odborně, a zcela v souladu se zákonem a zároveň s péčí, kterou po něm bylo možné rozumně požadovat. Úvěruschopnost hodnotil individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Uzavřela, že právní předchůdce posoudil schopnost žalovaného splácet s odbornou péčí a postupoval ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Co se týká zesplatnění dluhu uvedla, že součástí úvěrové smlouvy č. [hodnota], jsou nedílné přílohy, které představují všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]., a příslušné produktové podmínky, a to vše na základě čl. XIV. („Závěrečná ustanovení“), bod 4. úvěrové smlouvy č. [hodnota]. Přímo v úvěrové smlouvě č. [hodnota] je zesplatnění úvěru jasně uvedeno, a to v článku XII. („Opatření Banky a ukončení Smlouvy o úvěru/ předčasná splatnost dluhu“), bod 1. písm. b) ve spojení s článkem XI. („Závažné skutečnosti“). Dodala, že možnost zesplatnění dluhu byla uvedena ve vlastním textu úvěrové smlouvy č. [hodnota] a ne mimo vlastní text smlouvy. Tedy není v rozporu s ust. § 1799 o. z., jak bylo tvrzeno žalovaným. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správným potvrdil a přiznal jí plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a poté dospěl k následujícím závěrům.

14. V posuzovaném případě soud prvního stupně provedl správně a úplně dokazování, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce.

15. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil a na odůvodnění napadeného rozhodnutí v podrobnostech odkazuje.

16. Na tomto místě odvolací soud rekapituluje, že mezi stranami nebylo zpochybňováno, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba]., uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o rychlé půjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši [částka]. Žalovaný se ji zavázal splatit se smluvním úrokem ve výši 12,99 % ročně s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku. Banka své povinnosti dostála, žalovaný však své smluvní povinnosti porušil a dostal se do prodlení se splácením.

17. Soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout, pokud na vztah mezi účastníky aplikoval ustanovení smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. (srov. ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), když lze podotknout, že žalovaný smlouvu „o rychlé půjčce“ (ust. § 2390 o. z.) uzavřel na straně vydlužitele v postavení spotřebitele a právní předchůdkyně na straně zapůjčitele v postavení podnikatele; smlouva tak podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

18. V kontextu s uvedeným odvolací soud shledal i další argumentaci opatrovníka za účelovou, resp. neopodstatněnou, ve snaze zvrátit nepříznivé rozhodnutí ve prospěch žalovaného, když namítal výhrady k sjednané možnosti zesplatnění v daném případě, spočívající ve skutečnosti, že ujednání o zesplatnění bylo obsaženo v produktových podmínkách, když nebylo prokázáno, že by s tímto ujednáním, zaneseným mimo listinu smlouvy, byl žalovaný seznámen.

19. Bez ohledu na vyjádření žalobkyně k odvolání v tomto směru, že součástí úvěrové smlouvy jsou nedílné přílohy, které představují všeobecné obchodní podmínky a příslušné produktové podmínky (čl. XIV. bod 4 smlouvy) s tím, že nadto v úvěrové smlouvě je zesplatnění uvedeno v čl. XII. bod 1 písm. b) ve spojení s čl. XI., když tak možnost zesplatnění dluhu byla uvedena ve vlastním textu úvěrové smlouvy, přičemž tak není v rozporu s ust. § 1799 o. z., k čemuž dokládala nezbytné důkazy před soudem prvního stupně, je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v posuzované věci rozhodoval ve smyslu ust. § 115a o. s. ž na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání, neboť s takovým postupem účastníci souhlasili.

20. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Žalovaný pak byl vyzván usnesením, aby se ve lhůtě sedmi dnů vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání s poučením, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude se předpokládat, že s tímto postupem souhlasí. Předmětné usnesení bylo žalovanému doručeno dne [datum] prostřednictvím mezinárodního dožádání přes slovenský soud. Žalovaný na tuto výzvu nereagoval, lhůta marně uplynula.

21. Na tomto místě je třeba v obecné rovině uvést, že soudní praxe vymezila základní pravidla pro postup podle ust. § 115a o. s. ř. důsledně reflektující zjištění skutkového stavu věci na základě účastníky předložených listinných důkazů. Vychází z toho, že bez nařízení jednání může soud prvního stupně věc projednat a rozhodnout současně jen tehdy, byl-li náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci. Ukáže-li se, že účastník řízení dosud nesplnil svou povinnost tvrzení (nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně) nebo povinnost důkazní (nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, které jsou pro právní posouzení věci významné), musí soud prvního stupně, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, vždy nařídit jednání, neboť účastníku řízení je třeba poskytnout poučení podle ust. § 118a o. s. ř. a bez nařízení jednání soud nemůže tuto svou poučovací povinnost splnit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). K projednání věci samé není pak třeba ve smyslu ust. § 115a o. s. ř. nařídit u soudu prvního stupně jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěný skutkový stav věci. Jinými slovy řečeno, bez nařízení jednání tak může soud věc projednat a rozhodnout jen tehdy, byl-li náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci. V opačném případě nelze postupovat podle ust. § 115a o. s. ř. a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle ust. § 115a o. s. ř. tak nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

22. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze kterého se podává, že: „Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen v průběhu celého řízení, zejména pak podle § 119a o. s. ř. před rozhodnutím o věci samé. Nastane-li koncentrace řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v § 118b odst. 1, větě třetí, o. s. ř. a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v § 205a odst. 1 o. s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v § 205a odst. 1 pod písmeny a/ až f/ o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny.“

23. V konkrétním případě soud prvního stupně zcela správně dovodil, že předpoklady pro použití ust. § 115a o. s. ř. byly splněny, když bylo lze zjistit skutkový stav věci na základě předložených listinných důkazů, kterými byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci a strany s tímto postupem souhlasily. Nelze odhlédnout, že již v žalobě žalobkyně tvrdila a navrženými důkazy prokazovala, že žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas. Jelikož žalovaný porušil své smluvní povinnosti a byl s úhradou dluhu v prodlení, přistoupila banka dne [datum] k zesplatnění dluhu. Jelikož v důsledku uvedeného postupu dle ust. § 115a o. s. ř. došlo ke koncentraci řízení, obrana opatrovníka spočívající v tvrzení, že není zřejmé, jakým způsobem byl žalovaný seznámen s obsahem produktových podmínek, když tato okolnost pro předmětné produktové podmínky zakládá jejich absolutní neplatnost, představuje nové skutečnosti, které nemohou být v odvolání účinně uplatněny, a proto nemohou být předmětem přezkumu odvolacím soudem, neboť k nim nemůže být přihlíženo.

24. Za těchto okolností odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné ve smyslu ust. § 219 o. s. ř potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.

25. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že i v této fázi řízení byla žalobkyně úspěšná. [adresa] 695,60 Kč sestává z odměny za právní zastoupení za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši [částka], a jedné náhrady hotových výdajů v paušální výši po [částka] ve smyslu ust. §§ 6, 7, 11 odst. 1 písm. d), 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., spolu 21 % DPH ve výši [částka]

26. O odměně a vynaložených nákladech opatrovníka za jeho zastupování v odvolacím řízení rozhodne soud prvního stupně samostatným rozhodnutím.