o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 207/2017 – 152

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem ve výši 15,41 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, dále spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka], to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem II. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka], k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a výrokem III. opatrovnici žalovaného přiznal odměnu ve výši [částka], která jí bude vyplacena po právní moci tohoto rozsudku.

2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobkyně po žalovaném domáhala s tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba], dne [datum] s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách, sjednaný úrok činil 15,41 %. Protože žalovaný úvěr přestal splácet, [právnická osoba], úvěr [datum] zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. Pohledávka byla postoupena žalobkyni, ke dni postoupení [datum] činil dluh na jistině [částka], na smluvním úroku [částka] a [částka] na úroku z prodlení.

3. Žalovaný prostřednictvím opatrovnice namítal, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru, neboť smlouva nebyla vlastnoručně podepsána žalovaným, že nebyla dostatečně ověřena úvěruschopnost žalovaného a že nebylo prokázáno postoupení pohledávky žalobkyni.

4. Soud prvního stupně zjistil, že dne [datum] [právnická osoba], uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě níž mu poskytla úvěr [částka], splatný v měsíčních splátkách po [částka], celý úvěr měl být splacen do [datum]. Dodatek smlouvy o úvěru z [datum], kterým žalovaný uznal, že dluží [částka] na jistině a dosud nevyúčtované úroky a zavázel se dluh uhradit v měsíčních splátkách po [částka], žalovaný vlastnoručně podepsal. Podepsal i dodatek z [datum], kterým se strany dohodly na zrušení pojištění schopnosti splácet úvěr. Dne [datum] byl žalovaný [právnická osoba], vyzván k okamžitému splacení celého dluhu. Podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný podáním z [datum] [právnická osoba], informován s tím, že dluh ke dni postoupení činil [částka].

5. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl s odkazem na ust. § [číslo], § 2399 o. z. k závěru, že žalovaný uzavřel s [právnická osoba], smlouvu o úvěru, na základě níž převzal finanční prostředky, které měl i s úroky vrátit. Protože svůj závazek splácet nesplnil, původní věřitelka jej zesplatnila. Námitky žalovaného shledal nedůvodnými. Dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla řádně uzavřena, obsah dohody je zachycen v písemné podobě. [právnická osoba], před uzavřením dohody neověřovala totožnost osoby, které finanční prostředky poskytuje, považoval za nepravděpodobné. Navíc žalovaný následně svůj závazek uznal, což stvrdil vlastnoručním podpisem. V řízení bylo prokázáno, že došlo k řádnému postoupení pohledávky na žalobkyni smlouvou uzavřenou dle § 1879 o. z. Soud prvního stupně dále uvedl, že není důvodnou námitka, že nebyla prověřena úvěruschopnost žalovaného, neboť ust. § 86 odst. 1 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, je účinné až od [datum]. Z těchto důvodů žalobě vyhověl.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust.„ § 142 odst. 2“ o. s. ř. a plně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení za právní zastoupení, a to, ve výši [částka] za úkon právní služby (převzetí a příprava, předžalobní výzva, podání žaloby, doplnění žaloby, návrh na opravné usnesení 2x, účast u jednání 3x, vyjádření k odvolání žalovaného), náhradu hotových výdajů ke každému úkonu po [částka], DPH z uvedených částek a náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši [částka]. Opatrovnici přiznal odměnu ve výši [částka] za 1 úkon dle § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen a. t.), ke každému náhradu hotových výdajů po [částka], za 5 úkonů (převzetí a příprava, podání odvolání, podání vyjádření ve věci samé, účast u jednání 2x) s DPH jde o [částka].

7. Proti všem výrokům rozsudku podal žalovaný prostřednictvím své opatrovnice odvolání, nejprve blanketní, později doplněné, kterým se domáhal změny rozsudku tak, aby žaloba byla zamítnuta a byl změněn i výrok o výši odměny opatrovníka. Trval na tom, že úvěruschopnost žalovaného byla [právnická osoba], posouzena nedostatečně, v důsledku toho je smlouva neplatná a žalobkyně mohla požadovat pouze přiznání jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Právní posouzení soudem prvního stupně považoval za nesprávné, neboť neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení úvěruschopnosti upravoval § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. V důsledku svého nesprávného právního závěru se soud prvního stupně touto otázkou nezabýval. K výroku o náhradě nákladů řízení uvedl, že odměna a náhrada hotových výdajů byla přiznána za vyjádření k odvolání, ač v předchozím odvolacím řízení nebyla žalobkyně úspěšná. Odměna neměla být přiznána ani za dva návrhy na vydání opravného usnesení. K odměně opatrovníka uvedl, že ust. § 9 odst. 5 a. t. bylo rozhodnutím Ústavního soudu sp. z. Pl. ÚS 4/19 zrušeno dnem [datum]. Požadoval proto odměnu za 9 úkonů z částky [částka].

8. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření navrhla potvrzení napadeného rozsudku a žádala o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, odkázala na své vyjádření z [datum]. Trvala na tom, že jí náhrada nákladů řízení v plné výši náleží, námitky žalovaného považovala za nedůvodné.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku, některé důkazy zopakoval (§ 213 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k níže uvedeným závěrům.

10. Nejprve je třeba uvést, že jde o věc s tzv. cizím prvkem, neboť žalovaný je občanem Slovenské republiky, jehož aktuální skutečné bydliště není známo. Bylo proto třeba zabývat se tím, zda jsou soudy České republiky k projednání a rozhodnutí věci příslušné. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) upravuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012. Článek 17 tohoto nařízení, upravující příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv, na věc nedopadá, neboť se nejednalo o koupi movité věci na splátky, úvěr nebyl poskytnut na koupi movité věci, ale bez uvedení účelu, nelze ani dovodit, že se [právnická osoba], zaměřovala na klienty ze Slovenska, když podle smlouvy v době jejího uzavření měl žalovaný bydliště v České republice. Za této situace lze dovodit příslušnost z článku 7 uvedeného nařízení, neboť (bydlel-li žalovaný v době zahájení řízení na Slovensku), služby byly poskytnuty v České republice. Pokud v době zahájení řízení bydlel žalovaný v České republice, je dána příslušnost dle článku 4. Navíc v průběhu řízení nebyla vznesena námitka nedostatku pravomoci českých soudů, tudíž příslušnost je dána i dle čl. 26 uvedeného nařízení. Smlouva, v níž na žádnou právní úpravu účastníci neodkázali, se řídí právem České republiky, neboť služba (úvěr) zde byla poskytnuta (čl. 4 bod 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008).

11. Žalobkyně ve svém podání z [datum] tvrdila, že [právnická osoba], úvěruschopnost žalovaného dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. prověřila, a to na základě informací získaných od žalovaného, kdy byl dotazován na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poukázala na vyjádření [právnická osoba], podle něhož byl úvěr poskytnut přes internetové bankovnictví v rámci tzv. kreditní linky. [příjmení] byla napočtena na základě příjmu z předchozí úvěrové žádosti a na základě příchozích transakcí na účet klient. [příjmení] byla napočtena na příjmu [částka]. Klient deklaroval příjem [částka]. Podle výpisu z účtu výše nápočtu odpovídala příchozí mzdě. Klient v žádosti nedeklaroval žádné výdaje. [příjmení] stanovila životní výdaje klienta podle svého interního ekonomického modelu na [částka]. Klient v žádosti nedeklaroval splátky mimo ČR. [příjmení] ověřila splátky klienta na základě dat z CCB a interních systémů. Klient měl v době žádosti splátky z úvěru ve výši [částka], kreditní kartu s limitem [částka], kontokorentní úvěr [částka], splátka nového úvěru činila [částka]. K tomu založila souhrnné informace z CCB a výpisy z účtu žalovaného. Z karty CCB vyplývají tvrzené údaje. Z výpisů z osobního účtu žalovaného vyplývá, že před poskytnutím úvěru měl pravidelný příjem od společnosti [právnická osoba] ([datum] – [částka], [datum] – [částka], [datum] – [částka], [datum] – [částka], [datum] – [částka], [datum] – [částka], [datum] – [částka], [datum] – [částka]).

12. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a následující o. z. Pokud jde o původně zpochybňovaný podpis smlouvy žalovaným, lze uvést, že žalovaný měl zřízeno internetové bankovnictví a podle všeobecných obchodních podmínek mohl elektronicky smlouvu podepsat sjednaným způsobem, k čemuž došlo prostřednictvím autorizační SMS. S takovým postupem právní úprava v ust. § 561 o. z. počítá.

13. Aktivní legitimace žalobkyně je dána, neboť i podle názoru odvolacího soudu smlouva o postoupení pohledávek, mimo jiné i té vůči žalovanému, byla uzavřena v souladu s ust. § 1879 o. z., což bylo žalovanému také oznámeno.

14. Odvolací soud je za jedno s účastníky řízení v tom, že i podle dříve platné úpravy, obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., měla žalobkyně povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného s tím, že porušení této povinnosti bylo sankcionováno neplatností smlouvy. Právní názor soudu prvního stupně proto není správný. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda [právnická osoba], tuto povinnost splnila. Z výše uvedeného vyplývá, že [právnická osoba], dlouhodobě vedla osobní účet žalovaného, měla tak přehled o jeho příjmech a výdajích. Z výše uvedených výpisů je zřejmé, že v době poskytnutí úvěru byl žalovaný zaměstnán a jeho příjem ze zaměstnání se pohyboval okolo částky [částka] měsíčně, že podle sdělení [právnická osoba], sám žádné výdaje nedeklaroval, proto bylo vycházeno z normativních nákladů a že byla zjišťována i výše jeho dluhů. Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že poměry žalovaného byly dostatečným způsobem zjištěny a že s ohledem na výši příjmů a výši měsíčních splátek byl schopen úvěr splácet. Konečně žalovaný sám žádné námitky v tomto směru neměl, naopak svůj závazek písemně uznal. Odvolací soud proto i tuto námitku shledal nedůvodnou.

15. Jestliže smlouva o úvěru byla shledána platnou a nebylo zjištěno, že by žalovaný dluh alespoň zčásti uhradil, soud prvního stupně správně žalobě výrokem I. vyhověl a žalovanému uložil povinnost jistinu i požadované úroky z úvěru a prodlení žalobkyni zaplatit. Odvolací soud proto výrok I. podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. Soud prvního stupně správně dovodil, že jestliže byla žalobkyně ve věci zcela úspěšná, má právo na plnou náhradu nákladů řízení, nikoli ale podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., ale podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud nesouhlasí ani s výpočtem výše této náhrady. Dluh na jistině činil [částka], zbytek částky tvořili kapitalizované úroky, dále žalobkyně požadovala úrok z prodlení. Podle § 8 odst. 1 a. t. se při stanovení tarifní hodnoty nepřihlíží k příslušenství, přičemž podle ust. § 513 o. z. příslušenstvím pohledávky jsou právě úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Odměna advokáta tak měla být počítána z tarifní hodnoty [částka]. Odměna z této částky činí dle § 7 a. t. [částka]. Odměna v plné výši náleží za tyto úkony právní služby: 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) sepis předžalobní výzvy, 3), sepis žaloby, 4) doplnění žaloby z důvodu vznesených námitek žalovaného, 5) vyjádření k předchozímu odvolání, 6) účast na jednání [datum], 7) na jednání [datum]. Za účast na jednání [datum], které bylo bez jednání ve věci odročeno, náleží náhrada za ztrátu času dle § 14 odst. 2 a. t. ve výši poloviny mimosmluvní odměny. Za právní zastoupení tak náleží 7 x [částka] + 7 x 300 + [částka] = [částka], s náhradou za DPH ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. jde o částku [částka] a se zaplaceným soudním poplatkem ve výši [částka] o [částka].

17. Náhrada ve výši [částka] k náhradě za ztrátu času nebyla přiznána, neboť nejde o úkon právní služby advokáta. Odměna za dva návrhy na opravu (MANAGMENT na [právnická osoba] na a. s.) nebyla přiznána, když z ust. § 11 odst. 2 písm. b) a. t. lze dovodit, že za úkon právní služby se považuje jen návrh na opravu odůvodnění rozhodnutí, nikoli návrh na opravu zřejmé chyby. Odměna zástupci žalobkyně za vyjádření k předchozímu odvolání naopak přiznána byla, neboť žalobkyně byla v konečném rozhodnutí ve věci samé plně úspěšná, vydání rozsudku pro zmeškání záleželo především na úvaze soudu prvního stupně.

18. S ohledem na uvedené odvolací soud ohledně výše nákladů řízení výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, jinak tento výrok podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Odvolací soud také musel změnit výrok o odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalovaného. Tyto náklady podle ust. § 140 odst. 2 o. s. ř. hradí stát, soud prvního stupně proto správně tuto náhradu, kterou za stát platí soud prvního stupně, přiznal. Odvolací soud se neshoduje s výpočtem soudu prvního stupně. Jak správně namítla opatrovnice, Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19, naposledy v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/21, vysvětlil, proč je ust. § 9 odst. 5 a. t. neústavní a proč z něho soudy nemohou vycházet. Pokud tedy soud prvního stupně právě z tohoto ustanovení vyhlášky vyšel a neřídil se tak závazným nálezem Ústavního soudu, postupoval nesprávně. Jak bylo vysvětleno výše, odměna advokáta za jeden úkon právní služby z částky [částka] činí [částka], tato odměna se do [datum], kdy bylo zrušeno ustanovení § 12a a. t., snižovala o 20 %, tj. na [částka] (polovina [částka]). Tyto odměny náleží dle § 11 a. t. za 1) převzetí a přípravu zastoupení, 2) sepis odvolání z [datum], 3) v poloviční výši za sepis žádosti o osvobození od soudních poplatků, 4) sepis vyjádření k žalobě, 5) účast na jednání [datum], 6) účast na jednání [datum]. Jde tak o částku 5 x [částka] + 1 x [částka] + 6 x [částka] = [částka]. Požadovaná odměna za nahlížení do spisu nebyla přiznána, neboť tato odměna se přiznává jen výjimečně, kdy si situace žádá časově náročné studium spisu a jde tak o situaci obdobnou prostudování spisu při skončení vyšetřování (§ 11 odst. 1 písm. f/ a. t., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2015), což v daném případě splněno nebylo. Opatrovnice ještě v odvolacím řízení učinila dva úkony právní služby advokáta (sepis odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), náleží jí proto ještě 2 x [částka] + 2 x [částka] = [částka]. Po sečtení obou částek tak odměna a náhrada hotových výdajů opatrovnice činí [částka]. Náhrada za DPH nebyla požadována (č. l. 144). S ohledem na tento výpočet odvolací soud výrok III. rozsudku soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil.

20. V odvolacím řízení byla žalobkyně plně úspěšná, má proto podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů této fáze řízení. Zástupce žalobkyně učinil 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), náleží mu proto dvě odměny po [částka], dvě náhrady hotových výdajů po [částka], celkem [částka], s náhradou za 21 % DPH jde o [částka] O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a o tom, že tyto náklady je třeba zaplatit k rukám advokáta, podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.