o zaplacení 151 570 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. května 2024, č. j. 46 C 106/2023-76,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 151 570 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 151 570 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.). Současně vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 151 570 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že proti němu bylo Okresním soudem ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] vedeno trestní stíhání pro [podezřelý výraz] dle ust. § 337 odst. 1 písm. a) tr. z., jehož se měl dopustit dne [datum] [podezřelý výraz]. Ve věci bylo rozhodnuto trestním příkazem ze dne [datum], který nabyl právní moci dne [datum]. Mařit měl rozhodnutí vydané v řízení Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kterým mu byl pravomocně uložen trest zákazu činnosti v podobě [podezřelý výraz]. Tento však byl Nejvyšším soudem následně zrušen, proto se tak nemohl dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Z tohoto důvodu podal návrh na obnovu řízení, v jehož důsledku bylo řízení obnoveno a trestní příkaz zrušen. Řízení pak bylo skončeno dne [datum]. Dovozoval, že mu byla řízením ve věci sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] způsobena majetková i nemajetková újma, jejíž úhrady se po žalované domáhal. V důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného ve věci sp. zn. [spisová značka] po dobu 2 let a 5 měsíců požadoval náhradu ve výši 26 562 Kč. Dále mu byla způsobena újma v důsledku výkonu trestu zákazu činnosti od [datum] do [datum] (nabytí právní moci trestního příkazu z jiného řízení, kterým byl trestní příkaz v naříkané věci zrušen a nahrazen novým souhrnným trestem). Po dobu 70 dnů byl nucen vykonávat nedůvodně trest zákazu činnosti, což jej významně ovlivňovalo v kvalitě života a za újmu tímto způsobenou požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč. Požadoval též náhradu nemajetkové újmy způsobené vedením trestního řízení v době od [datum] do [datum] v částce 42 292 Kč a náhradu škody v podobě vynaložených nákladů obhajoby v částce 12 716 Kč. Odpovědnostní titul spatřoval v nezákonných rozhodnutích soudu I. a II. stupně vydaných v řízení sp. zn. [spisová značka], v trestním příkazu vydaném v řízení sp. zn. [spisová značka] a v tom, že soud nezahájil obnovu řízení z moci úřední.

3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala, navrhovala jej zamítnout. Nezpochybnila, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil nárok na poskytnutí náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., který byl shledán neopodstatněným. Podle jejího názoru trestní příkaz ani jiné rozhodnutí orgánů činných v daném trestním řízení nelze považovat za nezákonné ve smyslu zákona. V době, kdy Okresní soud ve [adresa] rozhodoval o vině a trestu v souvislosti s trestním stíháním za [podezřelý výraz] ([datum]), nemohl předvídat vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kterým byl zrušen rozsudek, na základě kterého byl žalobci uložen trest zákazu činnosti, pro jehož porušení byl stíhán v naříkaném řízení pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Trestní řízení bylo proto vedeno zákonně a na podkladě pravomocného rozhodnutí. Z důvodu následného zproštění ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] soud následně zastavil trestní stíhání žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], neboť z důvodu zproštění v řízení sp. zn. [spisová značka] nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky trestného činu, za který byl žalobce stíhán v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka]. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že během trestního stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání žalobce uznal svou vinu, litoval svého jednání a trestní příkaz ze dne [datum] přijal, žádný opravný prostředek nepodal. Navíc kdyby žalobce respektoval jemu uložený trest zákazu činnosti, nezpůsobil by si trestní stíhání v naříkané věci. Okresní soud ve [adresa] postupoval v řízení sp. zn. [spisová značka] zcela korektně, trestní stíhání bylo zastaveno až na základě skutečností, které vyšly najevo ex post. Zdůraznila, že pokud se jedná o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním ve věci Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], je o ní vedeno Obvodním soudem pro [adresa] řízení pod sp. zn. [spisová značka].

4. Na základě provedeného dokazování (bod 4. – 13. odůvodnění napadeného rozhodnutí), s odkazem na příslušná zákonná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“), soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce svůj nárok uplatnil předběžně u žalované ve smyslu ust. § 14 odst. 1, 3 zákona, proto může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona). Podřazením zjištěného skutkového stavu pod zákonná ustanovení však dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

5. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky trestního stíhání se předně vyjádřil v obecné rovině, když následně podrobně citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze kterého se podává, že: „z důvodu, že okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži rozhodujícího orgánu, resp. státu, činí tento mimořádný opravný prostředek natolik odlišným od jiných opravných prostředků, že jej nelze zahrnout do celkové délky řízení…. V případě, že bude povolena obnova řízení, čímž dojde k prolomení právní moci rozhodnutí, však již je nutné k dalšímu průběhu řízení přihlížet. Soudy nižších stupňů tudíž postupovaly správně, když pro určení relevantní délky řízení rozdělily posuzované řízení do dvou úseků, a to od zahájení řízení do právní moci prvního rozsudku odvolacího soudu a následně od právní moci usnesení, jímž byla povolena obnova řízení, do dne rozhodování soudu v tomto řízení“.

6. V kontextu s uvedeným soud prvního stupně naříkané řízení rozložil do dvou částí. V prvním úseku za počátek označil datum [datum], kdy došlo k výslechu žalobce jako osoby podezřelé dle ust. § 179b odst. 3 tr. ř. a za konec nabytí právní moci trestního příkazu, tj. den [datum]. Druhý úsek pak byl zahájen dne [datum], kdy byla povolena obnova řízení, přičemž skončil dne [datum] – nabytím právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. Celkem tak řízení činilo cca 7 měsíců.

7. Při hodnocení přiměřenosti délky řízení soud prvního stupně posuzoval kritéria vymezená v ust. § 31a odst. 3 zákona.

8. Konstatoval, že posuzované řízení probíhalo na jednom stupni soudní soustavy, nevykazovalo vyšší právní míru skutkové ani procesní složitosti. Žalobce se na délce řízení významně nepodílel. Co se týká činnosti orgánů činných v trestním řízení, v prvním úseku bylo řízení velmi krátké, co se týká druhého úseku, bylo řízení zatíženo jednak nemocí projednávajícího soudce v rozsahu 5 měsíců a současně tím, že spis byl připojen k jinému řízení na dvou stupních soudní soustavy u jiného soudu. Uvedl dále, že dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u věcí trestních, péče o nezletilé, pracovněprávních sporů, věcí osobního stavu aj. Význam řízení pro žalobce tak byl zvýšený.

9. V konečném důsledku soud prvního stupně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uzavřel, že ačkoliv bylo lze zajisté část řízení po povolení obnovy skončit dříve, nebyla délka řízení nepřijatelná. S ohledem na uvedené nárok žalobce na přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení zamítl.

10. K nároku na poskytnutí nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, trestem a náhradou škody soud prvního stupně uvedl, že pokud žalobce shledával odpovědnostní titul v rozsudcích soudu prvního a druhého stupně vydaných v řízení před Okresním soudem ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], lze této argumentaci přisvědčit. Důvodem je skutečnost, že právě na základě těchto rozhodnutí, která byla pravomocná a vykonatelná, žalobce vykonával trest zákazu činnosti motorových vozidel. Z důvodu, že tento trest (který byl později shledán nezákonným) mařil, byl následně odsouzen v řízení vedeném Okresním soudem ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Soud prvního stupně však dovodil, že za nezákonné rozhodnutí nelze shledávat vydání trestního příkazu ze dne [datum], který nabyl právní moci dne [datum]. Toto rozhodnutí sice bylo po podání návrhu na obnovu řízení zrušeno, ovšem důvodem byly skutečnosti, které nastaly až po jeho vydání. Nesprávným úředním postupem pak nemůže být ani to, že k obnově řízení nedošlo z moci úřední. Ve smyslu § 280 odst. 1 tr. ř. lze obnovu povolit jen na návrh oprávněné osoby.

11. V důsledku vydání nezákonných odsuzujících rozsudků ve věci Okresního soudu ve [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka], tedy rozhodnutí Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum] a Krajského soudu v Brně ze dne [datum], kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, tak došlo k situaci, že žalobci byl uložen trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel, ačkoliv tento byl nezákonný, když byl následně Nejvyšším soudem usnesením ze dne [datum] zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odpovědnostní titul je tedy dán.

12. Soud prvního stupně však dovodil, že k újmě, která byla žalobci způsobena, došlo jeho vlastním zaviněním a liknavostí. Žalobce, ač mu zcela zřejmě muselo být známo rozhodnutí Nejvyššího soudu v krátké časové době od jeho vydání, nepodal návrh na obnovu řízení v blízké časové souvislosti, ačkoliv se s ním cestou svého obhájce seznámil již [datum]. Nejpozději tohoto data tak bylo žalobci známo, že trestní příkaz ze dne [datum] ztratil podkladu. Žalobce však návrh na obnovu řízení uplatnil až dne [datum]. Nelze přehlédnout zavinění samotného žalobce na stíhání, kterým si řízení pod sp. zn. [spisová značka] přivodil, když i přes uložený zákaz činnosti (který byl později zrušen) se na svém motocyklu vydal na silnici, jak sám vypověděl při výslechu na policii dne [datum], uloženého trestu zákazu řízení si byl vědom, věděl, že nesmí jezdit po silnici, svého činu litoval, navíc tak činil na motocyklu, který dle jeho slov není stavěn na jízdu po silnici, neměl proto pojištění a navíc nedal přednost v jízdě a způsobil svým jednáním dopravní nehodu. O spravedlivosti svého odsouzení za [podezřelý výraz] tak patrně sám nepochyboval, což lze dovodit i z toho, že se vydanému trestnímu příkazu nijak nebránil a tento nabyl právní moci dne [datum].

13. S ohledem na uvedené soud prvního stupně shrnul, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a vznikem škody/újmy, která byla žalobci způsobena.

14. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně uvedl, že náhrada nemajetkové újmy by žalobci bez ohledu na existenci příčinné souvislosti přiznána nebyla.

15. Uvedl, že lze připustit, že žalobce mohl v důsledku nezákonných rozhodnutí vnímat určité nepohodlí. V žalobě uvedl, že se mu snížila mobilita. Žalobce žil v [adresa], v níž dle jeho tvrzení je poměrně nízká dopravní obslužnost. Žalobce má rodinu na Slovensku, kam často dojížděl, nemohl členům své rodiny pomáhat, zavézt je k lékaři, do práce, na kroužky, na nákup, výlety apod. Navíc se stranil společnosti, neboť byl terčem dotazů na to, proč nepřijede autem, či zda někoho může vzít autem a kde by musel vysvětlovat, proč nemůže. Právní řád však nevychází z takto široce pojímané koncepce nemajetkové újmy. Pro účely újmy způsobené při výkonu veřejné moci zakládá povinnost odčinit nemajetkovou újmu ust. § 31a odst. 1 zákona. Ani toto ustanovení však nelze vykládat extenzivně, tedy tak, že při nesprávném výkonu veřejné moci by měla být odčiněna i prostá nemajetková újma. Takovýto výklad by totiž vedl k bezbřehému odčiňování nemajetkové újmy při jakémkoliv (byť sebemenším) pochybení veřejné moci. Nemajetkovou újmu tudíž nepůsobí každé pochybení veřejné moci (každý nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí), ale pouze pochybení takové, které svou intenzitou zjevně zasahuje též do přirozených práv poškozené osoby garantovaných první částí občanského zákoníku. K tomu však u žalobce nedošlo a odčinění prosté újmy není na místě.

16. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla v řízení zcela úspěšná.

17. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. K újmě vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení uvedl, že po seznámení se s judikaturou, na kterou bylo soudem prvního stupně odkazováno, připustil, že v tomto rozsahu nebyl jím uplatněný nárok zcela důvodný. Přesto však dovozoval, že v řízení se objevil průtah ve fázi povolení obnovy řízení. Sám soud prvního stupně odkazoval na praxi ESLP, z níž vyplývá, že i nedlouho trvající řízení mají být shledána nepřiměřeně dlouhými, pakliže je vyšší poměr nečinnosti vzhledem k celkové délce řízení. Fáze řízení po povolení obnovy trvala od [datum] do [datum], tj. takřka 7 měsíců. Podotkl, že dne [datum] urgoval, že v řízení dochází k nečinnosti, což soud prvního stupně opomněl zohlednit. Poukazoval pak na judikaturu, ze které se podává, že zapůjčování spisu není relevantní omluvou pro průtahy v řízení. V této souvislosti namítal, že ve věci jsou dány důvody alespoň pro konstatování porušení práva, když k průtahu, byť jen ve fázi povolení obnovy řízení, nesporně došlo. K újmě vzniklé v důsledku vedení trestního řízení (nezákonného rozhodnutí), nezákonného výkonu trestu a škody v důsledku nákladů na obhajobu uvedl, že dle soudu prvního stupně měly být důvodem zrušení trestního příkazu sp. zn. [spisová značka] skutečnosti, které nastaly až po jeho vydání. Dovozoval, že v tomto ohledu je rozsudek nepřezkoumatelný, neboť není zjevné, o jaké skutečnosti se mělo jednat. Uvedl, že zpravidla bývá odpovědnostním titulem pro náhradu újmy nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání. K jeho „zrušení“ z logiky věci vždy dochází až pozdějším zprošťujícím rozsudkem soudu. Nedává proto smysl, proč by na zdejší pozdější rozhodnutí Nejvyššího soudu mělo být nahlíženo jinak. Nicméně nezákonnost podkladového odsuzujícího rozsudku (včetně navazujícího usnesení odvolacího soudu) ve věci sp. zn. [spisová značka] existovala od počátku, pouze byla až později deklarována Nejvyšším soudem. Je proto v tomto ohledu zcela nerozhodné, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno později, neboť žalobce byl od počátku nevinen a jakýkoli mu uložený trest byl nezákonný. Jak již uváděl ve svých podáních v této věci, je zcela irelevantní, zda újma byla důsledkem nezákonného postupu soudů toliko v řízení sp. zn. [spisová značka] nebo i v řízení sp. zn. [spisová značka], neboť v obou případech se jedná o nezákonná rozhodnutí, resp. nesprávné úřední postupy, která jsou přičitatelná právě žalované. Za nesprávný hodnotil i závěr soudu prvního stupně, že nesprávným úředním postupem nemůže být ani to, že k obnově nedošlo z moci úřední, neboť k podání odvolání je též oprávněnou osobou též státní zástupce. V rozporu s judikaturou je i názor, že si měl újmu způsobit sám tím, že měl uvedeným způsobem řídit motocykl. Naprosto nevhodným shledal tvrzení, že si měl újmu způsobit vlastním zaviněním a liknavostí, když z moci úřední mohl a měl podat návrh na obnovu v jeho prospěch státní zástupce. Dále je v rozporu s konstantní judikaturou též závěr soudu, že si měl újmu způsobit sám tím, že měl uvedeným způsobem řídit motocykl. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že hodnocení otázky, zda si poškozený přivodil trestní stíhání sám, je zcela nezávislé na tom, zda se dopustil jednání, za které byl stíhán, nýbrž že má vycházet z následného procesního postupu v trestním řízení. Naprosto nevhodné je též tvrzení, že si měl újmu způsobit vlastním zaviněním a liknavostí, a to tím spíše proto, že mohl a z úřední povinnosti též měl podat návrh na obnovu řízení v jeho prospěch též státní zástupce. Bylo by proto předčasné a neekonomické domáhat se obnovy dříve, než dojde k pravomocnému zproštění obžaloby. I kdyby však podal návrh na obnovu řízení v červenci 2020, ničeho by to nezměnilo na skutečnosti, že mu vznikla v důsledku trestního příkazu újma. Možná by to mohlo ovlivnit rozsah újmy vzniklé v důsledku vedení řízení, která by však v určitém rozsahu zjevně vznikla také. Pokud jde o újmu v důsledku výkonu nezákonného trestu v žalovaném období od [datum] do [datum], tak i kdyby podal návrh na obnovu řízení v červenci 2020, tak by stejně nedošlo k pravomocnému povolení obnovy dříve, než [datum]. Pokud jde o škodu vzniklou v důsledku nákladů na obhajobu, tak ta by vznikla v totožné výši (spíše však v ještě vyšším rozsahu), pouze by byly vynaloženy dříve. Úvahu, že má být nezákonný výkon trestu v podstatě zcela běžným nepohodlím, považoval za zcela odtrženou od reality i od rozhodovací praxe. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

18. Při jednání odvolacího soudu [datum] odkázal žalobce na své odvolání, akcentoval souvislost obou trestních stíhání. Rozhodnutí soudu prvního stupně shledával formalistickým. Setrval na svém odvolacím návrhu.

19. Žalovaná, která se písemně k odvolání žalobce nevyjádřila, u jednání odvolacího soudu odkazovala na podání prezentovaná před soudem prvního stupně. Délku řízení považovala za přiměřenou, byť s tolerovatelným ojedinělým průtahem. Poukazovala s ohledem na obnovu na obdobný případ řízení vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Pokud se jedná o náhradu nemajetkové újmy/škody způsobené trestním stíháním ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], zdůraznila že je o ní vedeno řízení Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Navrhovala, aby rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

20. Odvolací soud rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení v části, týkající se nemajetkové újmy způsobené výkonem trestu a nákladů řízení, a ve zbytku co do částky 81 570 Kč s příslušenstvím jej potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně ohledně zamítnutého nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení, a tedy tím, že délka řízení byla přiměřená. Jde-li o nárok na poskytnutí zadostiučinění z titulu trestního stíhání a náhradu škody – účelně vynaložených nákladech na obhajobu, poukázal na to, že žalobce proti vydanému trestnímu příkazu nebrojil řádným opravným prostředkem, čímž nebyla naplněna podmínka podle ust. § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Smysl ustanovení vychází ze zásady prevence. Nešlo přitom o případ zvláštního zřetele hodný. Žalobce navíc svého jednání litoval, o spravedlivosti trestního příkazu nepochyboval, uložený trest přijal, a proto proti trestnímu příkazu opravný prostředek nepodal. Ve vztahu k nároku na nemajetkovou újmu způsobenou výkonem trestu pak dle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, když dospěl k závěru, že žalobce dostatečně netvrdil či neprokazoval konkrétní nemajetkovou újmu, aniž ho instruktivně poučil podle ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.). V tomto rozsahu tak bylo rozhodnutí zrušeno a věc vrácena, jak shora uvedeno.

21. Ústavní stížností ze dne [datum] se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 3 Listiny. Argumentoval, že výklad odvolacího soudu o nevyčerpání opravných prostředků je formalistický a nezohledňující ani jeho danou životní situaci. Odvolací soud se nezabýval tím, zda podání odporu proti trestnímu příkazu mohlo být pro jeho osobu smysluplně využitelným a efektivním opravným prostředkem. Ve lhůtě pro podání odporu nevěděl, že došlo ke zrušení podkladového rozhodnutí. K tomu došlo až cca o měsíc později, po uplynutí lhůty k podání odporu. Podání odporu by vedlo pouze k navýšení nákladů, avšak nebylo by způsobilé přivodit změnu výroků o vině a trestu. K tomu mohlo dojít až po zprošťujícím rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], tedy až v květnu 2022. Z hlediska dopadů do jeho sféry je navíc nerozhodné, že primární příčinou vzniku újmy nebylo pochybení soudů v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], nýbrž pochybení soudů v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka]. Současně pak dále označil napadený rozsudek za překvapivý, neboť odvolací soud své právní posouzení věci postavil na jiném právním názoru než soud prvního stupně, aniž by ho s tímto odlišným právním posouzením seznámil a umožnil mu se k němu příležitostně vyjádřit.

22. Nálezem ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], v části, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I.). Výrokem II. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], v části, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III.). Ústavní soud předně uvedl, že ústavní stížnost není přípustná proti části napadeného rozhodnutí, ve které odvolací soud částečně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil, protože v této části nesměřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku. Ve zbylém rozsahu pak shledal ústavní stížnost přípustnou, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V rámci odůvodnění konstatoval, že se již ve své judikatuře zabýval situací nesprávného poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, ačkoliv z pohledu judikatury Nejvyššího soudu přípustnost dovolání připadala v úvahu. Uzavřel, že pokud písemné vyhotovení rozhodnutí v souladu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], neobsahuje poučení o dovolání podle toho, zda v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu bylo předmětem řízení peněžité plnění, které se skládá z několika nároků a v souhrnu převyšuje 50 000 Kč, a zda omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v ust. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného), je tím porušeno právo účastníka řízení na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Shrnul, že v právě posuzované věci stěžovatel uplatnil nároky, jejichž původ byl v proti němu nezákonně vedeném trestním stíhání. Jejich součet přesahuje majetkový cenzus 50 000 Kč. Není přitom vyloučeno, aby stěžovatel formuloval dovolání na základě právních otázek, které by byly některým z nároků dohromady přesahujících 50 000 Kč společné, a to přinejmenším v rozsahu náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním. Z toho důvodu je na právě posuzovanou věc plně aplikovatelná výše uvedená judikatura. Odvolací soud proto pochybil, pokud stěžovatele poučil o nepřípustnosti dovolání. Není možné předjímat, jakým způsobem stěžovatel vymezí dovolání ani jak Nejvyšší soud přípustnost dovolání posoudí. Uzavřel, že odvolací soud tak zasáhl do práva stěžovatele na přístup k soudu s tím, že v novém rozhodnutí bude své procesní pochybení muset napravit tak, aby na základě nového poučení mohl stěžovatel dovolání případně podat.

23. Z následně nařízeného jednání odvolacího soudu na den [datum] se žalobce omluvil, o odročení nežádal, přičemž své odvolání doplnil obsahově shodnými skutečnostmi, které v zásadě prezentoval ve své ústavní stížnosti. Uvedl, že odvolací soud dříve v tomto řízení jeho nárok zamítl s odůvodněním, že neměl využít opravný prostředek, který měl formálně k dispozici, tj. odpor proti trestnímu příkazu. Ten však v danou dobu nebyl pro něho smysluplně využitelným ani efektivním. Dovozoval, že takový výklad odvolacího soudu pomíjí smysl dané právní normy, nezohledňuje jeho tehdejší životní situaci, ani přiléhavou judikaturu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka]), a nemůže proto obstát. Podotkl, že ve lhůtě pro podání odporu neměl povědomí o tom, že by došlo ke zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku v podkladovém řízení. K tomu došlo až cca o měsíc později, po uplynutí lhůty k podání odporu. Podání odporu by proto nepředstavovalo pro jeho právní status žádný přínos. Poukázal, že nikdy nekladl Okresnímu soudu ve [adresa] k tíži, že by v řízení postupoval vědomě nezákonně k jeho tíži. V danou dobu skutečně vykonával trest zákazu činnosti, a proto byl postup Okresního soudu ve [adresa] v řízení v danou dobu odůvodněný. Podání odporu by nebylo hospodárné, přineslo by pouze navýšení kladů, avšak nebylo by způsobilé přivodit faktickou změnu výroků o vině a trestu. Tu bylo způsobilé přivodit výlučně zproštění obžaloby v podkladovém řízení, ke kterému došlo až v květnu 2022. Z hlediska dopadů do jeho sféry je navíc zcela nerozhodné, že primární příčinou vzniku újmy nebylo pochybení soudů v řízení, nýbrž pochybení soudů v podkladovém řízení, neboť i pochybení soudů v podkladovém řízení je jednoznačně přičitatelné žalované. Uzavřel, že odvolací soud by měl své původní posouzení věci přehodnotit a přihlédnout k nálezu Ústavního soudu v dané věci. V konečném důsledku setrval na svém návrhu, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

24. Žalovaná se při jednání dne [datum] ztotožnila s původním rozhodnutím odvolacího soudu, když s odkazem na nález akcentovala pouze poučovací povinnost soudu.

25. Odvolací soud znovu přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, § 212a, § 214 odst. 1 o. s. ř.), a s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru Ústavního soudu dospěl k následujícím závěrům.

26. Na tomto místě odvolací soud pouze pro přehlednost rekapituluje, že žalobce se žalobou [datum] domáhal náhrady škody v podobě účelně vynaložených nákladů na obhajobu ve výši 12 716 Kč, nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání ve výši 42 292 Kč, nepřiměřenou délkou trestního stíhání ve výši 26 562 Kč a výkonem trestu zákazu činnosti ve výši 70 000 Kč. Rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 151 570 Kč s konkretizovaným příslušenstvím; rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně co do částky 81 570 Kč s příslušenstvím potvrdil; co do částky 70 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení ho zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V mezidobí projednávání ústavní stížnosti žalobce, ke které byl nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], mimo jiné zrušen zmiňovaný rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, tj. v části 81 570 Kč s příslušenstvím, bylo rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] , č. j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozhodnuto negativně o nároku žalobce ve výši 70 000 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy způsobené nezákonným výkonem trestu; současně bylo rozhodnuto i o nákladech celého řízení. Právní moci tato posledně zmiňovaná rozhodnutí nabyla [datum].

27. Lze tak shrnout, že aktuálně předmětem odvolacího řízení je částka 81 570 Kč s příslušenstvím sestávající ze tří nároků žalobce, a to obhajného, nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení a samotného nezákonného trestního stíhání.

28. Odvolací soud se nejprve zabýval nárokem žalobce na přiznání finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení s tím, že se jednalo o řízení vedené u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] ve věci trestního stíhání pro [podezřelý výraz] dle ust. § 337 odst. 1 písm. a) tr. z. Pouze nad rámec odvolací soud cituje z bodu II. ústavní stížnosti žalobce s tím, že: „Nárok na náhradu za nepřiměřenou délku Řízení obecné soudy také zamítaly, tam nicméně stěžovatel nespatřuje žádný ústavněprávní deficit a proti tomuto výroku taky nebrojí“.

29. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

30. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Vždy je ale třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

31. Odvolací soud v případě tohoto nároku seznal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s uvedením pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

32. Soud prvního stupně zcela správně odkázal na pro věc přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], když za daných okolností posuzované řízení rozložil do dvou částí. S uvedenou argumentací se ostatně v rámci odvolání ztotožnil i sám žalobce. Při vymezení prvního úseku odvolací soud vycházel z data [datum], kdy byl podán návrh na potrestání, nikoliv z data výslechu žalobce dne [datum] jako osoby podezřelé. Konec této první části pak nastal nabytím právní moci trestního příkazu dne [datum]. Ohledně druhého úseku odvolací soud bez dalšího přisvědčil soudu prvního stupně, že byl zahájen dne [datum], kdy byla povolena obnova řízení ve prospěch odsouzeného žalobce a ukončen byl usnesením ze dne [datum], kterým bylo trestní stíhání zastaveno. Toto usnesení ve spojení s usnesením ze dne [datum], kterým byla výroková část usnesení opravena, nabylo právní moci dne [datum]. Rozhodná doba řízení tak činila cca 7 měsíců.

33. Odvolací soud, vycházejíc ze skutkového stavu podrobně zjištěného soudem prvního stupně shrnul, že v daném případě nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení není vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená. Za této situace navrhované konstatování porušení práva žalobce v krajním případě, kdyby se odvolací soud odchýlil od jeho odvolacích námitek, nelze akceptovat.

34. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že odvolací soud se ztotožnil s posouzením demonstrativně vymezených kritérií ve smyslu ust. § 31a odst. 3 zákona soudem prvního stupně.

35. V rámci zmiňovaných kritérií žalobce zpochybňoval pouze hodnocení postupu orgánů, když v průběhu po povolení obnovy namítal průtahy, které však nebyly odvolacím soudem shledány relevantními. Za situace, kdy i Nejvyšší soud aprobuje, že každé řízení musí nějakou dobu trvat (z tohoto důvodu při závěru o nepřiměřené délce řízení je krácena roční sazba zadostiučinění v prvních dvou letech na polovinu) a při zjištění, že celková délka řízení činila pouhých 7 měsíců, odvolací soud hodnotí nečinnost orgánů veřejné moci v trvání 5 měsíců z důvodu pracovní neschopnosti věc vyřizující soudkyně jako tolerovatelný průtah, když byl zcela ojedinělý. Z již uvedených důvodů jinak při plynulém a koncentrovaném řízení se odvolací soud zcela shodl se soudem prvního stupně na jeho závěru, že doba posuzovaného řízení, nadto členěná na dvě části, byla přiměřená, a proto k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Z důvodu absence namítaného odpovědnostního titulu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto nároku jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

36. Co se týká nároku žalobce na poskytnutí zadostiučinění z titulu trestního stíhání a náhrady majetkové újmy spočívající v obhajném odvolací soud poukazuje na závěry soudu prvního stupně obsažené v bodě 29. – 35. napadeného rozhodnutí, s tím, že však nadto shledal rozhodným, že žalobce v posuzovaném trestním řízení proti vydanému trestnímu příkazu ze dne [datum] nebrojil řádným opravným prostředkem, čímž nebyla naplněna podmínka stanovená ust. § 8 odst. 3 zákona.

37. Podle ust. § 8 odst. 3 zákona nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

38. V obecné rovině lze poukázat, že smysl citovaného ustanovení vychází ze zásady prevence, podle které by měl účastník řízení využít všech procesních prostředků v řízení samotném, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a které jsou zároveň způsobilé odstranit nezákonné rozhodnutí. Případy zvláštního zřetele hodné, kdy lze od podmínky vyčerpání opravných prostředků upustit, není blíže právním předpisem definován. Je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem, zda na straně účastníka byly objektivně dány takové okolnosti, pro které na něm pro účely odpovědnosti státu za škodu netřeba podání opravného prostředku vyžadovat.

39. Odvolací soud neseznal, že by v případě žalobce šlo o jakýkoliv případ zvláštního zřetele hodný, kdyby za dané situace na jeho straně byly objektivně dány takové okolnosti, pro které by na něm pro účely odpovědnosti státu za škodu nebylo podání opravného prostředku možné vyžadovat, tj. že by mu bylo znemožněno proti vydanému trestnímu příkazu brojit z důvodu, že by využití všech opravných prostředků vůči němu přestavovala přílišnou tvrdost. V konkrétním případě je v této souvislosti třeba zdůraznit, že, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, žalobce svého jednání litoval, o spravedlivosti trestního příkazu nepochyboval, uložený trest přijal, a proto proti trestnímu příkazu opravný prostředek nepodal. Pouze nad rámec lze uvést, že zákon vyjadřuje, že naplnění podmínky odpovídá využití nejen řádných, ale i mimořádných opravných prostředků (vyjma institutu obnovy řízení, když důvody pro ni se nepojí s možností přezkumu skutkové správnosti původního rozhodnutí). Žalobce měl využít všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, aby nenastala v důsledku jeho procesní pasivity pro něj z výsledku řízení vyplývající situace.

40. Odvolací soud shledal námitky žalobce účelovými, argumentaci s odkazem na judikaturu nepřiléhavou, vytrženou z kontextu. Žalobce se v rámci doplnění odvolání vymezil pouze k tomu, že výklad odvolacího soudu v původním rozhodnutí byl formalistický a strojový, aniž by zohlednil jeho životní situaci; nepředvídatelnost rozhodnutí je v dané fázi již irelevantní, nadto když byla hodnocena otázka splnění zákonných předpokladů. Odvolací soud si je vědom judikatury, kterou se žalobce účelově a zcela nepřiléhavě snaží aplikovat na danou situaci. V této souvislosti je třeba uvést, že obecně ustálená judikatura ohledně nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání není příhodná. V konkrétním případě se jednalo o konečné rozhodnutí, bez jakéhokoli dohledu nad zákonností rozhodnutí stran státního zástupce. Jinými slovy řečeno nejednalo se v případě vydání trestního příkazu o situaci, kdyby při nevyužití takového opravného prostředku nenastaly pro žalobce ve smyslu trestního řádu negativní důsledky. Bylo na uvážení žalobce, když se nepodáním opravného prostředku, tj. odporu proti trestnímu příkazu, vzdal práva na projednání věci v hlavním líčení. Nelze v daném případě hovořit o nedostatečném, nehospodárném a neefektivním opravném prostředku, když ho žalobce na základě vlastního uvážení nepodal, vědom si následků (svého činu, resp. jednání krom toho litoval), a to především za situace, že se v paralelně probíhajícím řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] snažil o odklizení do té doby pravomocného rozhodnutí, k čemuž také dne již [datum] v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo. Bez ohledu na postoj žalobce, který podal návrh na obnovu řízení až dne [datum] po zprošťujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], je zjevné, že se v souběžně probíhajícím řízení snažil o prokázání své neviny, čemuž však nemůže korespondovat pasivita v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] s následně uplatňovanou škodou na základě tvrzení o neefektivnosti a smysluplnosti opravného prostředku, dostupného a dostatečného k dosažení nápravy tvrzených porušení. Je třeba zdůraznit, jak bylo uvedeno, že žalobce, který vyjel na dopravní komunikaci s nepojištěným, silnici nepřizpůsobeným motocyklem, [podezřelý výraz], finanční škodu hodlal uhradit, svého chování litoval, což bylo zjevně důvodem nepodání odporu, jednalo se o jeho vůli, když si byl vědom, že pouze svým zaviněním celou událost způsobil. Lze tak uzavřít především s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], že za daných okolností konkrétní věci žalobce nevyčerpal možnost procesních opravných prostředků s tím, že odpor proti trestnímu příkazu nelze označit za nedostatečný a neefektivní.

41. Za těchto okolností, především z důvodu nesplnění podmínky stanovené ust. § 8 odst. 3 zákona shledal v konečném důsledku odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně nároku na poskytnutí zadostiučinění z titulu trestního stíhání a náhrady majetkové újmy spočívající v obhajném za věcně správné, a proto je podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

42. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak odvolací soud v souvislosti s rozhodnutím ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozhodoval dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla v této fázi řízení při jednom úkonu (účast při jednání [datum]) úspěšná, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka].