o zaplacení 70 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2025, č. j. 46 C 106/2023-120, ve znění opravného usnesení ze dne 22. dubna 2025, č. j. 46 C 106/2023-125,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 40 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 40 000 Kč od 25. 5. 2023 do zaplacení (výrok I.). Současně vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 2 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Usnesením ze dne 22. 4. 2025, č. j. [spisová značka], soud prvního stupně opravil výrok I. napadeného rozsudku tak, že správně zní: „Žaloba o uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 70 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 70 000 Kč od 25. 5. 2023 do zaplacení se zamítá.“

3. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 151 570 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že proti němu bylo Okresním soudem ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] vedeno trestní stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle ust. § 337 odst. 1 písm. a) tr. z., jehož se měl dopustit dne 27. 3. 2020 řízením motorky v době soudem uloženého trestu zákazu činnosti. Ve věci bylo rozhodnuto trestním příkazem ze dne 4. 6. 2020, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2020. Žalobce měl mařit rozhodnutí vydané v řízení u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kterým byl žalobci pravomocně uložen trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let. Tento však byl Nejvyšším soudem následně zrušen, nemohl se tak dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, když rozhodnutí, které měl mařit, bylo zrušeno. Podal proto návrh na obnovu řízení, v jehož důsledku bylo řízení obnoveno a trestní příkaz zrušen. Řízení bylo skončeno dne 8. 11. 2022. Dovozoval, že mu byla řízením ve věci sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] způsobena majetková i nemajetková újma, jejíž úhrady se po žalované domáhal. V důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného ve věci sp. zn. [spisová značka] po dobu 2 let a 5 měsíců požadoval náhradu ve výši 26 562 Kč. Dále mu byla způsobena újma v důsledku výkonu trestu zákazu činnosti od 18. 6. 2020 do 27. 8. 2020 (nabytí právní moci trestního příkazu z jiného řízení, kterým byl trestní příkaz v naříkané věci zrušen a nahrazen novým souhrnným trestem). Po dobu 70 dnů byl nucen vykonávat nedůvodně trest zákazu činnosti, což jej významně ovlivňovalo v kvalitě života a za újmu tímto způsobenou požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč. Požadoval též náhradu nemajetkové újmy způsobené vedením trestního řízení v době od 9. 6. 2020 do 8. 11. 2022 v částce 42 292 Kč a náhradu škody v podobě vynaložených nákladů obhajoby v částce 12 716 Kč. Odpovědnostní titul spatřoval v nezákonných rozhodnutích soudu I. a II. stupně vydaných v řízení sp. zn. [spisová značka], v trestním příkazu vydaném v řízení sp. zn. [spisová značka] a v tom, že soud nezahájil obnovu řízení z moci úřední.

4. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala, navrhovala jej zamítnout. Nezpochybnila, že u ní žalobce dne 24. 11. 2022 uplatnil nárok na poskytnutí náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., který byl shledán neopodstatněným. Podle jejího názoru trestní příkaz ani jiné rozhodnutí orgánů činných v daném trestním řízení nelze považovat za nezákonné ve smyslu zákona. V době, kdy Okresní soud ve [adresa] rozhodoval o vině a trestu v souvislosti s trestním stíháním za přečin maření výkonu rozhodnutí a vykázání (18. 6. 2020), nemohl předvídat vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 3. 2022, č. j. [spisová značka], kterým byl zrušen rozsudek, na základě kterého byl žalobci uložen trest zákazu činnosti, pro jehož porušení byl stíhán v naříkaném řízení pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Trestní řízení bylo proto vedeno zákonně a na podkladě pravomocného rozhodnutí. Z důvodu následného zproštění ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] soud následně zastavil trestní stíhání žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], neboť z důvodu zproštění v řízení sp. zn. [spisová značka] nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky trestného činu, za který byl žalobce stíhán v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka]. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že během trestního stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání žalobce uznal svou vinu, litoval svého jednání a trestní příkaz ze dne 4. 6. 2020 přijal, žádný opravný prostředek nepodal. Navíc kdyby žalobce respektoval jemu uložený trest zákazu činnosti, nezpůsobil by si trestní stíhání v naříkané věci. Okresní soud ve [adresa] postupoval v řízení sp. zn. [spisová značka] zcela korektně, trestní stíhání bylo zastaveno až na základě skutečností, které vyšly najevo ex post. Zdůraznila, že pokud se jedná o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním ve věci Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], je o ní vedeno Obvodním soudem pro [adresa] řízení pod sp. zn. [spisová značka].

5. Soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 24. 5. 2024, kterým žalobu co do nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, nezákonným trestním stíháním, i nezákonným výkonem trestu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v [adresa] svým rozhodnutím ze dne 30. 10. 2024, č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí nároků na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání, a nezákonného trestního stíhání (jakož i majetkovou újmu spočívající v obhajném – pozn. odvolacího soudu) potvrdil. Naopak zrušil rozsudek co do zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným výkonem trestu a uložil soudu prvního stupně, aby instruktivně poučil žalobce dle ust. § 118a o. s. ř. o jeho povinnosti dostatečně tvrdit a prokázat konkrétní nemajetkovou újmu.

6. Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 30. 1. 2025 vyzval žalobce, aby doplnil svou žalobu o řádné vylíčení nemajetkové újmy, která mu vznikla tím, že v období od 18. 6. 2020 do 27. 8. 2020 byl nucen vykonávat trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel; do jakých jeho práv bylo zasaženo, jakým způsobem a jakou intenzitou a jak významně byl ovlivněn v kvalitě svého života. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 18. 2. 2025 toliko odkázal na své podání ze dne 22. 4. 2024 a uvedl, že byl nucen snášet negativní aspekty odsouzení, trpěl stresem, byl podrážděný, byl nucen strpět fakt, že byl nezákonně odsouzen za trestný čin, který nespáchal a za trestný čin, který nebyl trestným činem. Vyjádřil své přesvědčení, že vznik újmy je notorietou, kterou není třeba dokazovat. Při jednání 12. 3. 2025 doplnil, že v důsledku nemožnosti vykonávat řidičské oprávnění se mu snížila kvalita jeho života, mobilita, což je akcentováno tou skutečností, že v rozhodném období žil v [adresa], kde je dopravní obslužnost poměrně nízká s tím, že rodinu na [stát] nemohl navštěvovat jako v minulosti. Současně nemohl zajišťovat potřeby své rodiny; dovoz dětí nebo sebe k lékaři, do práce, do obchodu, na výlety.

7. Na základě provedeného dokazování (bod 6. – 12. odůvodnění napadeného rozhodnutí), s odkazem na příslušná zákonná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“), soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce svůj nárok, který se stal aktuálně předmětem řízení, tj. nemajetková újma způsobená výkonem trestu ve výši 70 000 Kč, uplatnil předběžně u žalované ve smyslu ust. § 14 odst. 1, 3 zákona, proto může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona). Podřazením zjištěného skutkového stavu pod zákonná ustanovení však dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

8. V kontextu s tím soud prvního stupně uvedl, že pokud žalobce shledával odpovědnostní titul v rozsudcích soudu prvního a druhého stupně vydaných v řízení před Okresním soudem ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], lze jeho argumentu přisvědčit. Důvodem je skutečnost, že právě na základě těchto rozhodnutí, která byla pravomocná a vykonatelná, žalobce vykonával trest zákazu činnosti motorových vozidel. Z důvodu, že tento trest (který byl později shledán nezákonným) mařil, byl následně odsouzen v řízení vedeném Okresním soudem ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Soud prvního stupně však dovodil, že za nezákonné rozhodnutí nelze shledávat vydání trestního příkazu ze dne 4. 6. 2020, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2020. Toto rozhodnutí sice bylo po podání návrhu na obnovu řízení zrušeno, ovšem důvodem byly skutečnosti, které nastaly až po jeho vydání.

9. V důsledku vydání nezákonných odsuzujících rozsudků ve věci Okresního soudu ve [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka], tedy rozhodnutí Okresního soudu ve [adresa] ze dne 30. 9. 2019 a Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 1. 2020, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, tak došlo k situaci, že žalobci byl uložen trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel, ačkoliv tento byl nezákonný, když byl následně Nejvyšším soudem usnesením ze dne 10. 6. 2020 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odpovědnostní titul je tedy dán.

10. Soud prvního stupně dále uvedl, že lze připustit, že žalobce mohl v důsledku nezákonných rozhodnutí vnímat určité nepohodlí. V žalobě tvrdil, že se mu snížila mobilita, žil v [adresa], v níž dle jeho tvrzení je poměrně nízká dopravní obslužnost. Žalobce má rodinu na [stát], kam dříve často dojížděl, nemohl členům své rodiny pomáhat, zavézt je k lékaři, do práce, na kroužky, na nákup, výlety apod. Navíc se stranil společnosti, neboť byl terčem dotazů, proč nemůže jezdit autem, na to, proč nepřijede autem, či zda někoho může vzít autem a kde by musel vysvětlovat, proč nemůže.

11. Soud prvního stupně však po provedeném dokazování uzavřel, že mobilita se žalobci snížila vlivem jeho úrazu při dopravní nehodě, nikoliv samotným výkonem trestu zákazu činnosti. Z výslechu bylo zjištěno, že dne 27. 3. 2020 utrpěl při nehodě těžká zranění, s nimiž strávil 50 dnů v nemocnici a následně neměl 16 týdnů vůbec chodit. Byť uváděl, že by byl schopen řídit, soud prvního stupně tomuto neuvěřil, když s ohledem na rozsah zranění a jeho neschopnost chodit (zákaz došlapovat na nohy), ho uvedené z možnosti reálně řídit vozidlo v podstatě diskvalifikovalo a pokud ne zcela, zajisté by nebyl s to řídit vozidlo bezpečně. Výpověď žalobce byla tendenční a plná protikladů. Na jedné straně uváděl své zdravotní komplikace a potíže s pohybem v době po propuštění z nemocnice, pokud však soud prvního stupně své dotazy směřoval ve vazbě tohoto zdravotního stavu k možnosti řídit motorová vozidla, začal svá předchozí vyjádření upravovat tak, aby existenci omezení zákazem řízení tvrzení odpovídala, čímž často vyvrátil to, co předtím sdělil. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce bydlel v [adresa], ve které chodil jeho mladší [věk] syn do školy, starší [věk] dcera dojížděla do práce do [adresa] autobusem, partnerka do vedlejší vesnice taktéž dojížděla za prací autobusem. Co se tedy týká nemožnosti vozit rodinu do práce, resp. do školy, tato byla vyvrácena. Návštěvy sourozenců na [stát] žalobce oželel. Pokud se jedná o pomoc rodině, žalobce před svou nehodou vozil svého nemocného tchána do nemocnice na chemoterapie s tím, že jej přenesl v náruči do auta a odvezl jej. Z důvodu svých zdravotních komplikací po nechodě však nebyl s to tchána nosit. S ostatními rodiči se střídal ve vožení syna na kroužek [kroužek] do 25 km vzdálené vesnice, soud prvního stupně pak neuvěřil, že by kroužek navštěvoval i o prázdninách (vyjma 12 dnů celého žalovaného období výkonu trestu). Jako nepravděpodobné se pak jevilo, že se okolí žalobce dotazovalo na to, proč nejezdí autem a chodí pěšky, když jak uváděl, chodil pouze po domě. Pokud nechodil ven, těžko by se jej někdo dotazoval, proč nejezdí autem a chodí pěšky. Taktéž soud prvního stupně neuvěřil, že byl konfrontován svými známými, kteří jej často navštěvují, zvláště v situaci, kdy jim zajisté bylo známo, že utrpěl vážný úraz a museli jej vidět, že „tak tak“ chodí o berlích doma.

12. Soud prvního stupně tak dopěl k závěru, že byť žalobce v době od 18. 6. 2020 do 27. 8. 2020 vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, tento zákaz se jej reálně nemohl v jeho osobních sférách vážně dotknout, neboť jeho zdravotní stav byl takový, že řízení motorových vozidel vylučoval, resp. vylučoval, aby žalobce bezpečně řídil motorová vozidla. Nemajetková újma, která byla žalobci způsobena, tak byla toliko prostá. Právní řád však nevychází z široce pojímané koncepce nemajetkové újmy. Pro účely újmy způsobené při výkonu veřejné moci zakládá povinnost odčinit nemajetkovou újmu ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Ani toto ustanovení však nelze vykládat extenzivně, tedy tak, že při nesprávném výkonu veřejné moci by měla být odčiněna i prostá nemajetková újma. Takovýto výklad by totiž vedl k bezbřehému odčiňování nemajetkové újmy při jakémkoliv (byť sebemenším) pochybení veřejné moci. Nemajetkovou újmu tudíž nepůsobí každé pochybení veřejné moci (každý nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí), ale pouze pochybení takové, které svou intenzitou zjevně zasahuje též do přirozených práv poškozené osoby garantovaných první částí občanského zákoníku. K tomu však u žalobce nedošlo a odčinění prosté újmy není na místě.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla ve věci plně úspěšná.

14. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Uvedl, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že má být jeho výpověď nevěrohodná, přičemž byť s tímto hodnocením nesouhlasil, respektoval, že jde o důsledek zásady volného hodnocení důkazů. Naproti tomu však soud prvního stupně pouze na základě domnělé nevěrohodnosti jeho výpovědi dospěl k závěru, že mu jeho zdravotní stav neměl umožňovat výkon řízení motorového vozidla v období až do 27. 8. 2020. Z provedeného dokazování lze maximálně dovodit stav non liquet ohledně možné nadstandardní újmy na jeho straně. I nadále odkazoval ve smyslu judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014) na skutečnost, že není povinen prokazovat újmu vzniklou v důsledku nutnosti vykonat nezákonně uložený trest, neboť je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a jedná se tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba. Poukázal, že v judikatuře trestní řízení zaujímá privilegované postavení z hlediska intenzity zásahu do sféry poškozené osoby. Jistě by tomu tak nebylo, kdyby právě s trestním řízení nebyl imanentně spjat negativní vliv do psychické sféry osoby, vůči níž se trestní řízení vede. O to intenzivnější újma mu tedy z logiky věci musela vzniknout, byl-li nucen snášet nejen samotné vedení trestního řízení, nýbrž též výkon trestu. Shrnul, že mu vznikla v důsledku výkonu trestu újma, což považoval za notorietu, neboť újma by zjevně vznikla každé osobě v obdobném postavení. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a poté dospěl k následujícím závěrům.

16. Odvolací soud v případě daného nároku žalobce, tj. zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem trestu, seznal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s uvedením pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.

17. Na tomto místě lze pouze zrekapitulovat, že žalobci byl v řízení vedeném u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] uložen trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel. Vzhledem k tomu, že žalobce tento zákaz nedodržel, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro přečin maření výkonu rozhodnutí. Trestním příkazem ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 18. 6. 2020, mu byl uložen trest zákazu činnosti. Ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. [spisová značka], bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 1. 9. 2021, stejně jako rozsudek Okresního soudu ve [adresa] ze dne 29. 4. 2021, když žalobce byl obžaloby zproštěn podle ust. § 226c tr. ř. Žalobce podal návrh na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka], v jehož důsledku bylo řízení obnoveno a trestní příkaz byl zrušen.

18. Žalobce tvrdil, že v důsledku výkonu trestu zákazu činnosti od 18. 6. 2020 do 27. 8. 2020 byl po dobu 70 dnů nucen vykonávat nedůvodně trest zákazu činnosti, což jej významně ovlivňovalo v kvalitě života a za újmu tímto způsobenou požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč.

19. Odvolací soud se již v předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 30. 10. 2024, č. j. [spisová značka], ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že odpovědnostní titul je v daném případě dán. Pokud však soud prvního stupně vycházel z toho, že ani ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nelze vykládat extenzivně, tedy tak, že při nesprávném výkonu veřejné moci by měla být odčiněna i prostá nemajetková újma, nebylo lze bez náležitého poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. vycházet pouze ze závěru, že žalobce dostatečně netvrdil a neprokázal konkrétní nemajetkovou újmu v jeho osobnostní sféře.

20. Soudu prvního stupně, který postupoval řádně v intencích rozhodnutí odvolacího soudu, nelze ničeho vytknout, když dovodil, že zákaz činnosti řízení motorových vozidel se reálně nemohl osobnostních sfér žalobce vážně dotknout, neboť jeho zdravotní stav byl takový, že vylučoval, resp. vylučoval bezpečné řízení motorových vozidel. Odvolací soud v tomto směru jednoznačně přisvědčil nevěrohodnosti výpovědi žalobce, která byla nekonzistentní, rozporuplná, potažmo, jak uvedl soud prvního stupně, tendenční ve snaze hájit svůj prospěch. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na bod 20. odůvodnění napadeného rozhodnutí, přesto vyzdvihuje, že dne 27. 3. 2020 žalobce utrpěl při nehodě těžká zranění, 50 dnů strávil v nemocnici a po propuštění dle doporučení lékařů nesměl 16 týdnů vůbec chodit, našlapovat. Pohyboval se po domě o berlích. Syn docházel do školy v místě bydliště; dcera, partnerka dojížděly do práce autobusem. Dovážení syna na kroužek se vyjma 12 dnů o prázdninách nerealizovalo; pomoc tchánovi, kterého sice k lékaři vozil, však především spočívala v tom, že jej v náručí přenášel. Návštěvnost příbuzných na [stát] oželel. Pozornost okolí, že žalobce nejezdí autem, ale chodí po domě o berlích, nemohla mít takové tvrzené důsledky, kterými účelově argumentoval, nadto se s nimi vypořádal dostatečně soud prvního stupně.

21. Lze tak shrnout, že odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně, že výkon trestu zákazu řízení motorových vozidel nebyl způsobilý vyvolat tvrzenou újmu na straně žalobce, správným. Soud prvního stupně důvodně konstatoval, že nemajetková újma, která byla žalobci způsobena, byla toliko prostá s tím, že právní řád nevychází z široce pojímané koncepce nemajetkové újmy. Pro účely újmy způsobené při výkonu veřejné moci zakládá povinnost odčinit nemajetkovou újmu ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Ani toto ustanovení však nelze vykládat extenzivně, tedy tak, že při nesprávném výkonu veřejné moci by měla být odčiněna i prostá nemajetková újma. Takovýto výklad by totiž vedl k bezbřehému odčiňování nemajetkové újmy při jakémkoliv (byť sebemenším) pochybení veřejné moci. Nemajetkovou újmu tudíž nepůsobí každé pochybení veřejné moci (každý nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí), ale pouze pochybení takové, které svou intenzitou zjevně zasahuje též do přirozených práv poškozené osoby garantovaných první částí občanského zákoníku. Z hlediska rozložení důkazního břemene je třeba v souladu s judikaturou vycházet z toho, že zásah do svých přirozených práv a vznik nemajetkové újmy s tím související prokazuje poškozený. Toliko výjimečně v typizovaných případech lze vycházet z předpokladu, že nemajetková újma v souvislosti s konkrétním nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím zásadně vzniká. K tomu však u žalobce nedošlo a odčinění prosté újmy není na místě.

22. Podle ust. § 10 odst. 1 věta prvá zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem.

23. V kontextu s uvedeným odvolací soud opětovně zdůrazňuje, že ust. § 8 zákona č. 82/1998 Sb. představuje obecnou úpravu deliktního předpokladu nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy pro případ nezákonného rozhodnutí. Některé podrobnosti a podmínky nároků vzniklých rozhodnutím o trestu stanoví zákon speciálně v ust. § 10 úpravou zvláštní. Smysl této zvláštní úpravy míří na případy, kdy poškozený jako odsouzený v trestním řízení vykonal trest uložený mu podle trestního zákona rozsudkem nebo trestním příkazem a v pozdějším trestním řízení byl původně uložený a vykonaný trest zrušen a trestní řízení dopadlo pro poškozeného buď zcela úspěšným výsledkem, tj. zproštění obžaloby nebo zastavením trestního stíhání z důvodu, který by zproštění obžaloby odpovídal, anebo byl odsouzen k mírnějšímu trestu. Ve vztahu k jiným trestům, resp. vyjma trestu omezujícího osobní svobodu, se však předpokládá náhrada tvrzené a prokázané nemajetkové újmy.

24. Pokud žalobce v rámci prezentované odvolací argumentace odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, byly jím reprodukované části vytržené z kontextu. Naopak je třeba vyzdvihnout, že: „Nejvyšší soud přijal závěr, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část V). Mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Uvedené se aplikuje v situacích, kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla. Kromě výše uvedených výjimek musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně…nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.). Dospěje-li soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011)…Ne každá újma, která člověku v životě vznikne, je odškodnitelná. Právo uznává za hodnu nápravy jen některou újmu. Vždy je třeba brát v úvahu intenzitu a délku trvání nestandardního duševního stavu, slabá a krátkodobá duševní nepohoda nemusí být odčiněna“.

25. Tak i v případě žalobce bylo nutno posoudit, zda mu vznikla nadměrná újma větší než pouhá duševní nepohoda běžně spojená s výkonem trestu zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel. Odvolací soud, který přisvědčil, že žalobce se mohl v důsledku nezákonných rozhodnutí cítit úkorněji, resp. vnímat určité nepohodlí, neprokázal ani po náležitém poučení zásadní, nadměrné dopady do své osobnostní sféry, když v rozhodnou dobu ovlivňoval situaci jeho zdravotní stav, který jej ze samotného řízení diskvalifikoval natolik, aby i při svém přesvědčení, že by řídit mohl, neporušoval současně bezpečnost silničního provozu. Za této situace tak důvody cítit se poškozeným žalobce nadto neměl při vědomí, že se dostává opakovaně do problémů s úřady a soudy, o kterých své bezprostřední okolí informoval. Nutno pak podotknout, že samotný nárok vyplývající ze samotného trestního stíhání byl žalobcem uplatňován samostatně a nelze slučovat, případně duplicitně uplatňovat, jeho dopady, v rámci tohoto nároku.

26. Odvolací soud uzavřel, že výkon trestu zákazu motorových vozidel byl nepochybně pro žalobce spojen s negativními prožitky, avšak žádné významné zásahy do konkrétních práv neprokázal. Jinými slovy při konstataci nezákonnosti rozhodnutí, jakož i s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci, není nárok žalobce na relutární náhradu při zanedbatelných dopadech do jeho osobní sféry oprávněný.

27. Za těchto okolností odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil ve smyslu ust. § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o nákladech řízení.

28. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla i v této fázi řízení zcela úspěšná. Částka 600 Kč je představována paušální částkou po 300 Kč za dva úkony podle ust. § 1 odst. 3 a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za přípravu a účast na jednání dne 15. 10. 2025.