o zaplacení 118 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. dubna 2024, č. j. 27 C 286/2023-35

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.). Současně vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce se žalobou ze dne [datum] po žalované domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v [město] pod sp. zn. [spisová značka]. Tvrdil, že posuzované řízení bylo vedeno proti jeho otci v pozici žalovaného, který dne [datum] [podezřelý výraz] a žalobce vstoupil do řízení jako jeho právní nástupce. Posuzované řízení trvalo 6 let a 5 měsíců, meritorně soudy rozhodovaly sedmkrát na třech stupních soudní soustavy. Pravomocná rozhodnutí, na základě kterých původní žalobce plnil protistraně, byla zrušena Nejvyšším soudem. K částečnému vrácení finančních prostředků od protistrany došlo až po novém projednání věci Nejvyšším soudem s odstupem dvou let. Uvedl, že v řízení docházelo k průtahům, nebylo složité. Význam řízení byl zvýšený s ohledem na věk právního předchůdce žalobce.

3. Žalovaná nezpochybnila, že žalobce u ní podáním ze dne [datum] uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši žalované částky ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. Uzavřela, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování porušení práva. V postupu soudů shledala místy nekoncentrovanost a v jednom případě došlo ke zrušení rozhodnutí odvolacím soudem pro nepřezkoumatelnost. Předmětem řízení byla náhrada škody a nemajetkové újmy z titulu úmyslného chování původního žalobce (v posuzovaném řízení žalovaný), který bránil žalobci (v posuzovaném řízení) v přístupu do nemovitosti. Okresní soud v [město] zřídil v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] žalobci v posuzovaném řízení věcné břemeno cesty přes pozemkovou parcelu původního žalovaného v posuzovaném řízení. Žalovaný však pravomocné rozhodnutí nerespektoval a mj. byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v [město] pod sp. zn. [spisová značka], že žalobci znemožnil užívat jeho dům, ač byl jako vlastník pozemku povinen strpět věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby (žalobce v posuzovaném řízení). Spáchal tak tr. čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle ust. § 208 odst. 3 tr. z. Poškozený byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Z tohoto důvodu konstatovala, že posuzované řízení nemohlo způsobovat právnímu předchůdci žalobce větší újmu než pouze nepatrnou.

4. Na základě provedeného dokazování (bod 4. – 6. odůvodnění napadeného rozhodnutí), s odkazem na příslušná zákonná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce svůj nárok uplatnil předběžně u žalované dne [datum], která ve svém stanovisku ze dne [datum] uvedla, že délku řízení má rovněž za nepřiměřenou a jako odpovídající zadostiučinění poskytla žalobci konstatování porušení práva.

5. Soud prvního stupně dále uvedl, že řízení bylo zahájeno pro žalobce (v posuzovaném řízení žalovaný) dne [datum] doručením žaloby jeho právnímu předchůdci a skončilo právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu dne [datum]. Celková délka řízení tak činila 6 let a 5 měsíců. Žalobce pak do řízení vstoupil ke dni [datum] (právní moc usnesení o nástupnictví), když s ohledem na příbuzenský vztah původního žalovaného a žalobce je nutné posuzovat délku řízení ve vztahu k žalobci jako celek.

6. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Ve věci rozhodoval soud prvního stupně třikrát, odvolací soud taktéž třikrát a Nejvyšší soud jedenkrát. V procesní otázce (nepřiznání osvobození od soudních poplatků) odvolací soud rozhodoval jednou.

7. Řízení vykazovalo s ohledem na rozsah účastníky tvrzených skutečností (předmětem řízení byl nárok žalobce [jméno FO] na náhradu škody a nemajetkové újmy z titulu úmyslného bránění v přístupu k nemovitostem) a z nich vyplývající potřebu dokazování (listinné důkazy, výslechy svědků, účastnický výslech, znalecké zkoumání, součinnost) vyšší míru složitosti skutkové i právní, neboť bylo třeba řešit více právních otázek (odpovědnostní titul, příčinnou souvislost a výši škody). S vyšší mírou složitosti skutkové souvisí i složitost procesní. Soud v souvislosti se zadáním vypracování znaleckého posudku uložil žalovanému uhradit zálohu na znalecký posudek a rozhodoval o znalečném. Dále rozhodoval o žádosti žalovaného o osvobození od soudních poplatků a o procesním nástupnictví z důvodu [podezřelý výraz] původního žalovaného. V této souvislosti vyčkával na výsledek dědického řízení, resp. sdělení okruhu dědiců původního účastníka.

8. Významný podíl žalobce či původního žalovaného v posuzovaném řízení na délce řízení soud prvního stupně neshledal.

9. Pokud jde o postup soudů v průběhu řízení, soud prvního stupně shledal jedinou prodlevu v dovolacím řízení. Dovolatel uhradil doplatek soudního poplatku za dovolání dne [právnická osoba]. 2020 a o dovolání Nejvyšší soud rozhodl [datum]. Postup soudů v řízení byl jinak plynulý. S ohledem na ojedinělost průtahu, a navíc u dovolacího soudu, který je jediným v České republice, soud při právním hodnocení k němu nepřihlédl. Ačkoliv v řízení došlo ke zrušení mj. i pravomocných rozhodnutí nižších soudů, nestalo se tak z důvodu nepřezkoumatelnosti či porušení procesních povinností, a není tak dán důvod pro zvýšení odškodnění.

10. Soud prvního stupně dále konstatoval, že dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, která mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako např. věci [podezřelý výraz], věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V daném případě se jednalo o náhradu škody a nemajetkové újmy vyvolané chováním žalovaného, tedy právního předchůdce nynějšího žalobce. Typově se tak uvedené řízení neřadí mezi ta, u nichž by byl z jejich povahy dán vyšší význam předmětu řízení, neboť jde o majetkový nárok. Původní žalovaný byl ve vyšším věku (v době zahájení řízení mu bylo 80 let) a podle konstantní judikatury jej lze označit za osobu v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska, neboť spodní hranice pokročilejšího věku činí minimálně 75 let, a to vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Z hlediska významu však soud prvního stupně považoval za stěžejní, že řízení bylo vyvoláno chováním právního předchůdce nynějšího žalobce, tj. žalovaného v posuzovaném řízení, který byl za své jednání i uznán vinným a odsouzen v trestněprávní rovině. Zahájení posuzovaného řízení bylo důsledkem jeho chování, neboť poškozený, byť byl v řízení jen částečně úspěšný, se domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, kterou mu žalovaný způsobil. Z tohoto důvodu hodnotil význam řízení pro žalobce jako snížený. Tvrzení žalobce o tom, že uhradil povinnost na základě rozhodnutí, která byla následně jako pravomocná zrušena, soud prvního stupně neshledal důvodná pro význam řízení. Skutečnost, že mu žalobce v posuzovaném řízení nevrátil zpět plnění ihned po zrušení rozhodnutí, nelze dávat k tíži státu.

11. Soud prvního stupně vzal do úvahy uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému jeho nepřiměřenou délkou a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a v důsledku toho ke vzniku nemajetkové újmy. Soudu prvního stupně se však ve shodě se žalovanou jevilo samotné konstatování porušení práva, jehož se již žalobci dostalo od žalované v jejím stanovisku ze dne [datum], tedy ještě před podáním žaloby v této věci, za dostačující. Tento závěr soud prvního stupně opřel zejména o zanedbatelný význam řízení pro žalobce. Uvedl v této souvislosti, že poskytnutí žalobcem požadovaného zadostiučinění v penězích není důvodné, nenaplňuje požadavek přiměřenosti odškodnění. Uzavřel, že konstatování práva je v souladu s judikaturou plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, její poskytnutí předpokládá ust. § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.

12. S ohledem na uvedené tak soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.

13. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla v řízení zcela úspěšná.

14. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítal předně, že se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který ačkoliv dovodil, že posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, a že došlo k nemajetkové újmě jeho i jeho právního předchůdce, je namístě toliko konstatování porušení práva. Nesouhlasil se sníženým významem řízení, když ani tato skutečnost neznamená, že mu bude poskytnuto zadostiučinění pouze v podobě konstatování porušení práva. Poukázal, že v posuzované věci byla v sázce poměrně vysoká částka, požadovaná po člověku vysokého důchodového věku, kdy již pro výši částek lze hovořit minimálně o standardním významu řízení v dané věci. Zpochybnil, že snížený význam spočívá v tom, že důvodem pro zahájení posuzovaného řízení byl výsledek [podezřelý výraz] řízení právního předchůdce. Jediná souvislost mezi posuzovaným řízením a předchozím [podezřelý výraz] řízením je ta, že [podezřelý výraz] soud tehdy odkázal poškozeného s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zahájené posuzované řízení s [podezřelý výraz] řízením nesouvisí. Zdůraznil, že při posouzení délky řízení je namístě posuzovat jen to, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, nepodstatné je postavení účastníků a výsledek sporu. Nadto nelze současnému žalobci přičítat jakékoliv jednání jeho právního předchůdce v trestně právní rovině. Snížený význam lze konstatovat např. v situaci, kdy předmětem sporu je bagatelní částka či zpravidla tam, kde se poškozený o řízení nezajímal, což není tento případ. Vytýkal soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil formu zadostiučinění, kdy je tak třeba, aby se znovu zabýval výší zadostiučinění v penězích. Dovozoval dále, že řízení bylo standardně procesně a skutkově složité, byl zpracován jeden znalecký posudek, vyslechnut byl menší počet svědků. Opětovně zdůraznil, že význam posuzovaného řízení nemůže nikterak zvyšovat či snižovat procesní úspěch či neúspěch účastníka řízení ve věci, tedy výsledek řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Upřesnil, že v dané věci se závěrem o sníženém významu řízení pro žalobce nesouhlasí, kdy i přesto platí, že v těchto případech je namístě poskytnutí finančního zadostiučinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Podotkl v tomto směru, že soud prvního stupně odkazoval na nepřiléhavou judikaturu, když mimořádnost pouhého konstatování porušení práva na projednání věci řádně a logicky nezdůvodnil. V této souvislosti s podrobnou citací odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1565/23. Navrhoval, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

15. Žalovaná se k odvolání písemně nevyjádřila. Při jednání odvolacího soudu v reakci na podané odvolání žalobce vyzdvihla závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnila. Odvolací argumentaci shledávala mylnou, nedůvodnou. Ohledně složitosti uvedla, že ji nelze bagatelizovat ani jak po procesní, tak po skutkové stránce. V souvislosti s významem odkázala na bod 19. odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že důvodem zahájení posuzovaného řízení bylo úmyslné [podezřelý výraz] chování právního předchůdce žalobce, neposuzováno ve vztahu k celkové délce řízení, jak je chybně uvažováno v odvolání, ale ve vztahu k významu řízení pro žalobce. Zdůraznila, že stávající žalobce byl účastníkem řízení 6 měsíců, soud prvního stupně primárně správně věc posuzoval k právnímu předchůdci. Nezpochybnila, že se právní předchůdce žalobce a žalobce samotný na délce řízení nepodíleli. Navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

17. Je třeba zrekapitulovat, že odvolací soud se zabýval nárokem žalobce na přiznání finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení s tím, že je třeba zdůraznit, že se jednalo o řízení vedené u Okresního soudu v [město] pod sp. zn. [spisová značka].

18. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

19. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Vždy je ale třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

20. Odvolací soud v daném případě seznal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s uvedením pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

21. Odvolací soud, vycházejíc ze skutkového stavu podrobně zjištěného soudem prvního stupně, předně uvádí, že soud prvního stupně správně vymezil počátek rozhodné doby řízení, když ve vztahu k žalobci je stanovena dnem [datum], kdy došlo k doručení žaloby jeho právnímu předchůdci, do [datum], tj. do pravomocného skončení řízení. Rozhodná doba řízení tak činila 6 let a 5 měsíců.

22. Lze tak shrnout, že v daném případě došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení není vzhledem k okolnostem případu tak, jak vyplývá ze skutkových zjištění, již přiměřená. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci tudíž vznikla nemajetková újma (jde o vyvratitelnou právní domněnku; porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce). Nadto nelze neuvést, že existence odpovědnostního titulu mezi účastníky nebyla sporná s nezpochybnitelným konstatováním porušení práva stanoviskem žalované, které však bylo shledáno ze strany soudu prvního stupně, jakož i žalované, dostačujícím a žaloba tudíž neopodstatněná.

23. Na tomto místě odvolací soud uvádí, že ve shodě s posledně zmiňovaným názorem taktéž seznal, že morální satisfakce v podobě konstatování porušení práva je v posuzované věci zcela dostačující, když pro poskytnutí peněžitého zadostiučinění nebylo shledáno opodstatnění. Odvolací soud, byť přisvědčil, že v daném případě je odpovědnostní titul dán, zohlednil především, že přiměřenost délky posuzovaného řízení byla překročena pouze nepatrně. Jinými slovy závěr o nepřiměřené délce řízení je hraniční, když byla překročena mizivým způsobem.

24. Je třeba zdůraznit, že odvolací soud se ztotožnil s posouzením demonstrativně vymezených kritérií ve smyslu ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. soudem prvního stupně.

25. O složitosti věci svědčí již jen ta skutečnost, že věc byla přezkoumávána na třech stupních soustavy, aniž by rozhodnutí soudů nižších soudů byla rušena pro vady v řízení či zjevnou nepřezkoumatelnost. Soud prvního stupně zcela správně podotkl, že skutečnost, že strany využívají práva podávat opravné prostředky, nelze klást k jejich tíži, resp. poškozeného, avšak je nutno zohlednit jej, neboť se na délce řízení z logiky věci tato skutečnost odráží. Skutkovou a procesní složitost věci, jak správně konstatovala žalovaná, nelze bagatelizovat, neboť předmět nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy z titulu úmyslného bránění v přístupu k nemovitostem není řízením, které by nevyžadovalo opodstatněné dokazování a s tím i nezbytné procesní úkony. Nelze opomenout, že z důvodu [podezřelý výraz] právního předchůdce žalobce ke dni [datum] bylo rozhodováno i o procesním nástupnictví. Postup orgánů byl plynulý, odvolací soud nezaznamenal nečinnost, a to ani ve fázi řízení dovolacího soudu, vzhledem k ojedinělosti funkční příslušnosti Nejvyššího soudu. Odvolací soud neshledal ani nekoncentrovanost v rámci činnosti soudů. Stranami nebylo nikterak zpochybňováno, že by se právní předchůdce žalobce, jakož i žalobce samotný na délce řízení nepodílel. Co se týká námitek účastníků stran výsledků posuzovaného řízení, odvolací soud si je vědom ustálené judikatury v tom směru, že výsledek občanskoprávního řízení nemá na formu zadostiučinění žádný vliv.

26. Odvolací soud pouze pro přehlednost rekapituluje, že žalobce vstoupil do posuzovaného řízení, které pravomocně skončilo dne [datum], dne [datum] (právní moc usnesení o nástupnictví po [podezřelý výraz] otci, který [podezřelý výraz] dne [datum]). Soud prvního stupně tak zcela správně konstatoval, že délku řízení je nutno ve vztahu k žalobci, který byl účastníkem posuzovaného řízení 6 měsíců, třeba přesto hodnotit jako celek.

27. Zároveň však nelze z hlediska významu posuzovaného řízení, který se může v průběhu řízení měnit, nevzít u právního předchůdce žalobce v potaz, že skutek, jenž byl předmětem občanskoprávního řízení, byl projednáván i v [podezřelý výraz] řízení, ve kterém byl právní předchůdce žalobce rozsudkem Okresního soudu v [město] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], uznán vinným za skutky, které se staly nejméně v době od [datum] do [datum] a [datum] do [datum], čímž měl spáchat přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle ust. § 208 odst. 2 tr. z., přičemž odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců; poškozený [jméno FO] byl odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

28. Uvedená skutečnost velmi snižuje význam posuzovaného občanskoprávního řízení, když skutek, jenž byl jeho předmětem, byl ze strany jednání právního předchůdce žalobce závadovým až natolik, že v něm byl shledán [podezřelý výraz] čin. Tento závěr odvolací soud činí s vědomím toho, že předmětem jeho přezkumu je délka posuzovaného řízení, a nikoliv řízení [podezřelý výraz]. Současně však odvolací soud uzavřel, že pravomocné uznání viny právního předchůdce žalobce ze spáchání úmyslného [podezřelý výraz] činu je třeba výrazně promítnout do formy přiznaného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V poměrech věci nelze mezi oběma řízeními neshledat bezprostřední souvislost, která se právě zobrazila v minimálním významu posuzovaného řízení pro právního předchůdce žalobce.

29. S hodnocením délky řízení jako celku, s ohledem na příbuzenský vztah, lze žalobci samotnému k dobru započíst i dobu, po kterou se řízení zúčastnil jeho právní předchůdce, nikoliv však subjektivní okolnosti dané například vyšším věkem otce žalobce apod. Je třeba zdůraznit, že jeho namítaný standardní význam řízení by byl dán jen ve zcela závěrečné fázi posuzovaného řízení, když v drtivé jeho části byl odvolacím soudem význam řízení shledán zcela nepatrným. Za této situace s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci nelze akceptovat názor, že i při sníženém významu je nárok na finanční zadostiučinění namístě, neboť institut mimořádného konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době, se jeví především k celkové době posuzovaného řízení, jako zcela adekvátní.

30. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

31. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla i v této fázi řízení úspěšná. [adresa] Kč je představována paušální částkou po [částka] za dva úkony podle ust. § 1 odst. 3 a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za přípravu a účast na jednání dne [datum].