o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 C 91/2019- 106,

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení žalované částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od [datum] (výrok I), výrokem II žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku.

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala uvedené částky jako nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 374/2010, v němž byla rovněž stranou žalující. Toto řízení bylo zahájeno dnem [datum] podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 13 C 374/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 Co 456/2017-329, žalobu zamítl. Řízení bylo pravomocně skončeno dnem [datum] a trvalo tak osm let. Podle žalobkyně je délka řízení o vydání bezdůvodného obohacení nepřiměřená s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a příslušné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP). Uvedla, že ona se na délce řízení zásadně nepodílela. Poukázala na dílčí období nečinnosti soudu a průtahy mezi jednotlivými soudními jednáními, kdy soud buď byl zcela nečinný, případně jednání nařizoval s velkým časovým odstupem. Soudní řízení navíc nebylo vedeno efektivně, uskutečnila se řada soudních jednání, která věc nepřiblížila k vydání rozhodnutí. Řízení nebylo nijak složité, nebyli slyšeni svědci a nebyl ustanoven znalec. Soud po osmi letech rozhodl, že žalovaný není pasivně legitimován. Předmět daného řízení byl pro žalobkyni významný z hlediska žalované částky – [částka] s příslušenstvím. Žalobkyně je veřejnou obchodní společností, jejímiž dvěma společníky jsou manželé [příjmení], ručící za závazky společnosti celým majetkem. Při krachu společnosti tak mohou přijít o všechno. Poukázala na nejistotu a úzkost ohledně výsledku řízení, vše umocněno nepřiměřenou délkou řízení, žalobkyni v důsledku toho vznikla nemajetková újma. S ohledem na délku řízení, průtahy a význam řízení újmu nelze odškodnit jinak, než zadostiučiněním v penězích. Zjištěným průtahům a významu řízení pro žalobkyni odpovídá výše zadostiučinění částkou [částka]. U žalované strany žalobkyně nárok marně uplatnila dne [datum]. V řízení žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Nesporovala uplatnění nároku na poskytnutí zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění (dále jen OdpŠk). Uvedla, že konstatovala nepřiměřenost délky řízení, peněžitou náhradu nepřiznala. Odkázala na průběh posuzovaného řízení a uvedla, že žalobkyně nikdy u procesního soudu nepodala stížnost ani na průtahy ani návrh na určení lhůty. Celková délka řízení činila sedm let a jedenáct měsíců. Tuto délku řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobkyni vznikla nemajetková újma. Odkázala na judikaturu ESLP a uvedla, že tento soud například toleroval více než dvanáct měsíců trvající období nečinnosti v řízení, které trvalo pět let a čtyři měsíce, s poukazem na rozhodnutí tohoto soudu ve věci [příjmení] proti České republice ze dne [datum]. Uvedla, že žalobkyni nelze vytýkat uplatňování procesních prostředků, které jí k ochraně práv poskytuje vnitrostátní právní řád, na druhou stranu stát nemůže být odpovědný za průtahy, které v důsledku nutnosti vypořádat se s těmito návrhy vznikly opět s odkazem na rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne [datum]. V dané věci konkrétně bylo řízení vedeno před dvěma stupni soudní soustavy. Soud prvního stupně i soud odvolací rozhodovaly jedenkrát. Věc byla skutkově a právně do určité míry složitá. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela s městem Ústí nad Labem smlouvu o dílo a službách s dílem spojených, když do služebních bytů namontovala zařízení [příjmení] 2000, a žalovaný je měl užívat, aniž by poskytl protiplnění. Ve věci byly provedeny listinné důkazy a vyslechnuti svědci. Význam řízení pro žalobkyni byl nízký. Odškodnění má být poskytováno za pocit nejistoty spojený s výsledkem řízení v objektivním smyslu, naopak nemá sloužit k saturaci neúspěchu účastníka v řízení. Navíc množství skutkově shodných sporů, které žalobkyně současně vedla, újmu rapidně snižují. Žalobkyně již minimálně od pravomocného rozhodnutí v řízeních, vedených u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 371/2010, 13 C 369/2010 a 13 C 365/2010, věděla, že ani v tomto řízení nebude úspěšná. Pokud na žalobě stále trvala, šlo o neadekvátní rozhodnutí a nemůže se dovolávat žádné kompenzace tím spíš, že byla zastoupena advokátem. Navíc dvakrát žádala o přerušení řízení, musela tak být srozuměna, že řízení bude trvat dlouho. V jiné věci dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Zdůraznila, že stát nenese odpovědnost za skutečnost, že žalobkyně podala žalobu proti pasivně nelegitimovanému subjektu. Tvrzená újma je tak domnělá a putativní.

3. Mezi stranami nebylo sporné uplatnění nároku žalobkyně u žalované včetně toho, že celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Soud prvního stupně ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 13 C 374/2010, vzal za prokázané podání žaloby žalobkyní dne [datum] proti Společenství vlastníků [ulice a číslo], [obec]. Předmětem žaloby bylo zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z tvrzeného vydání prospěchu z bezdůvodného obohacení. Po výzvě k zaplacení soudního poplatku ze dne [datum] a jeho úhradě soud v lednu [rok] nařídil jednání na den [datum]. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem vyčkání vyjádření žalovaného, což se stalo v témže měsíci a následující měsíc zasláno protistraně. Rovněž v dubnu žalovaná strana obdržela vyjádření žalobkyně k vyjádření. Žalobkyně následně dne [datum] doplnila navržené listinné důkazy a dne [datum] i žalobní tvrzení. Soud v únoru [rok] jednání nařídil na [datum]. Toto jednání proběhlo a bylo odročeno na neurčito, následoval návrh žalobkyně na přerušení řízení dne [datum] z důvodu vedení sporu se Statutárním městem Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 189/2001. Soud prvního stupně řízení přerušil dle požadavku žalobkyně, k odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem dne [datum] rozhodnutí změnil tak, že řízení se nepřerušuje. Spis byl vrácen v listopadu [rok] a v témže měsíci soud nařídil jednání na únor [rok]. Z tohoto jednání se omluvila žalovaná strana. Soud poté nařídil jednání na prosinec [rok]. Toto jednání bylo odročeno na neurčito mimo jiné za účelem postupu – opětovného oslovení firmy SMS [obec] k předložení listin. Soud jednání po podání obou účastníků v únoru [rok] nařídil na červenec [rok]. V mezidobí v březnu 2015 soud upomínal [právnická osoba] [obec] o poskytnutí listin. Dne [datum] soud jednání odročil na neurčito za účelem doplnění dokazování. Dne [datum] nařídil jednání na leden [rok]. Při tomto jednání vyhlásil usnesení o odročení jednání na neurčito za účelem doplnění dokazování a dalších dotazů a předvolání svědků. V únoru [rok] nařídil jednání na duben [rok]. Poté žalobkyně požádala o odročení nařízeného jednání z důvodu kolize, soud jednání přeodročil na [datum]. Podle protokolu z tohoto jednání se obě strany shodly, že by mělo být odročeno s ohledem na vedení sporu pod sp. zn. 17 Co 189/2016 u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tato věc byla vyřízena dne [datum] a soud dne [datum] nařídil jednání na leden [rok]. Poté žalobkyně požádala o odročení jednání z důvodu kolize. Při dalším jednání dne [datum] rozhodl o přerušení řízení za účelem vyčkání rozhodnutí v dovolacím řízení ve věci, zahájené pod sp. zn. 13 C 371/2010. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem dne [datum] změnil napadené usnesení tak, že řízení se nepřerušuje. Soud poté nařídil jednání na den [datum] a při tomto jednání žalobu zamítl. Proti rozsudku se dne [datum] odvolala žalobkyně, následně zaplatila i soudní poplatek. Rovněž v říjnu [rok] se k věci vyjádřila žalovaná strana a v následujícím měsíci listopadu 2017 soud prvního stupně věc předložil odvolacímu soudu. Ten nařídil jednání dne [datum] na den [datum], dne [datum] vyhlásil rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nabyl právní moci dnem [datum].

4. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že u Okresního soudu v Ústí nad Labem vedla žalobkyně řadu žalob, například ve věci pod sp. zn. 13 C 368/2010, v němž žaluje Společenství vlastníků jednotek [ulice a číslo] v [obec] o zaplacení částky [částka]. U Okresního soudu v Ústí nad Labem byla vedena rovněž další řízení pod sp. zn. 13 C 358/2010, 359/ 2010, 360/ 2010, 361/ 2010, 362/ 2010, 363/ 2010, 364/ 2010, 365/ 2010, 366/ 2010, 367/ 2010, 369/ 2010, 370/ 2010, 371/ 2010, 372/ 2010 až 379/ 2010. Dovolání žalobkyně ve věci, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 365/2010, vedené proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 Co 192/2016-207, ve spojení s usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 Co 192/2016-213, dovolací soud odmítl. Souhlasil s odvolacím soudem v tom, že své rozhodnutí založil na nedostatku pasivní legitimace žalované strany. Proto se již nezabýval námitkami žalobkyně, podle nichž v předmětné věci nešlo o výkon správy společenství vlastníků. Následně Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3345/17, zamítl ústavní stížnost proti shora uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu.

5. Právně soud prvního stupně postupoval dle § 6 o. s. ř., článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů [číslo] vyhlášenými pod [číslo] Sb. Dále postupoval podle příslušných ustanovení OdpŠk, konkrétně § 1, § 5, § 13, § 31a včetně stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. Uvedl, že existuje-li průtah pouze v určité části řízení, ESLP jej toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, ESLP konstatoval porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, byla-li s přihlédnutím k okolnostem věci celková délka řízení nepřiměřeně dlouhá. Konkrétně uvedl, že řízení v dané věci trvalo osm let a řízení bylo třeba považovat za složité s ohledem na nutnost rozhodnout o pasivní legitimaci. Bylo náročné i procesně, řízení bylo přerušeno, byl ustanoven znalec k podání znaleckého posudku. Věc byla řešena na dvou stupních soudní soustavy. Věc nelze typově zařadit mezi ty, které mají zvýšený význam pro účastníky řízení. Navíc význam řízení pro žalobkyni nebyl stabilní a v průběhu posuzovaného řízení se snižoval s ohledem na počet sporů, vedených žalobkyní u Okresního soudu v Ústí nad Labem proti společenstvím vlastníků jednotek. V srpnu [rok] Nejvyšší soud usnesením pod sp. zn. 26 Cdo 241/2017 odmítl dovolání žalobkyně ve věci, vedené pod sp. zn. 13 C 365/2010, význam posuzovaného řízení dále klesl ještě v listopadu [rok] poté, co Ústavní soud usnesením pod sp. zn. I. ÚS 3345/17 odmítl ústavní stížnost. Tím se význam řízení pro žalobkyni eliminoval. Posuzovaný případ je specifický velkým množstvím obsahově téměř totožných sporů, které žalobkyně vedla u Okresního soudu v Ústí nad Labem (více než dvacet sporů se stejným skutkovým základem), kde na jedné straně vystupovala různá společenství vlastníků jednotek, a předmětem sporu bylo vydání bezdůvodného obohacení, které mělo jednotlivým společenstvím vzniknout na základě plnění z téže neplatné smlouvy o dílo. Odkázal i na to, že v řízení, vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 189/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 Co 307/2008-706, byla konstatována neplatnost smlouvy ze dne [datum]. Žalobkyně proto následně podala žaloby na jednotlivá společenství vlastníků jednotek. Některá řízení probíhala rychleji, konkrétně pod sp. zn. 13 C 371/2010, 13 C 369/2010 a 13 C 365/2010, kdy odvolací soud věcně rozhodoval dne [datum]. Vyslovil názor o nedostatku pasivní legitimace žalovaných společenství vlastníků jednotek. Následovalo rozhodnutí jak Nejvyššího soudu České republiky – odmítavé, tak odmítnutí ústavní stížnosti Ústavním soudem. Postup žalobkyně v ostatních probíhajících řízeních byl stejný. Vždy podávala návrhy na přerušení řízení, v dané věci dne [datum]. V důsledku toho musela očekávat prodloužení řízení. Dne [datum] u jednání obě strany navrhovaly posečkání v dalších krocích s ohledem na probíhající řízení u odvolacího soudu. Navíc žalobkyně dvakrát žádala o odročení jednání (ve dnech 17. 3. a [datum], čemuž bylo vyhověno).

6. Soud prvního stupně proto uzavřel, že postup soudu v posuzovaném řízení byl plynulý, úkony na sebe navazovaly v přiměřených lhůtách vyjma průtahu na začátku řízení, kdy jednání bylo nařízeno s osmiměsíčním odstupem od podání žaloby. S ohledem na výše popsaná kritéria dovodil, že v dané věci na rozdíl od shodných stanovisek účastníků nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Celková délka trvajícího řízení osm let je přiměřená skutkové i právní složitosti věci. Soud tak neshledal existenci odpovědnostního titulu a žalobu zamítl, aniž by se z důvodu procesní ekonomie zabýval splněním ostatních podmínek. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal paušální náhradu dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. a vyhlášky č. 177/1996 Sb. za vyjádření k žalobě, doplnění vyjádření, účast na jednáních ve dnech 22. 1. a [datum], po [částka], celkem [částka].

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalobkyně s návrhem na jeho změnu a vyhovění žalobě. Odkázala na odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Nesouhlasila především se závěrem soudu prvního stupně o složitosti řízení. Posuzované řízení žádnou míru složitosti nevykazovalo. Řízení o pasivní legitimaci nečiní soudní řízení složité, poukázala například na rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2138/2009. Navíc v posuzovaném řízení bylo prováděno dokazování pouze listinami a nebyl vypracován znalecký posudek. Šlo o standardní spor. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně ani v jeho hodnocení plynulosti postupu soudu v posuzovaném řízení. K průtahům v řízení došlo v období od [datum], kdy jednání bylo odročeno na neurčito, do [datum], kdy bylo ve věci nařízeno jednání, tedy po roce a dvou měsících. K půlročnímu průtahu dále došlo od [datum], kdy byl spis s odvoláním předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem, do dne [datum], kdy tento soud nařídil jednání. Se závěrem soudu prvního stupně nesouhlasila ani potud, že navrhoval-li přerušení řízení, musel očekávat jeho prodloužení. Žalobkyně tímto návrhem vyjádřila pouze právní názor na možný další postup soudu ve věci, soud se s jejím návrhem mohl buď ztotožnit, nebo jej zamítnout a pokračovat v řízení. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 348/2010, v němž tento soud ve vztahu k přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. uvedl, že je především povinností soudu a ne účastníků řízení postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. K okolnosti, že vedla dvacet obdobných řízení o vydání bezdůvodného obohacení proti různým společenstvím vlastníků jednotek včetně toho, že soud prvního stupně z toho dovozoval snížení významu daného řízení, uvedla, že o možném snížení významu řízení lze uvažovat pouze v případě litigózního přístupu k jednotlivým řízením, o takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná. Naopak zahájila soudní řízení, protože byla přesvědčena o oprávněnosti svých nároků. Každému sporu se věnovala s náležitou péčí. Zopakovala, že je veřejnou obchodní společností, jejíž společníci ručí za závazky společně a nerozdílně celým svým majetkem a mohou tak přijít o všechno. Předmět řízení tak pro žalobkyni neměl nízký význam. Okolnost, že žalovaní nejsou pasivně legitimováni, se žalobkyně dozvěděla až po osmi letech sporu. Poukázala na dlouhotrvající nejistotu spojenou s výsledkem sporu nejen tohoto, ale i ostatních řízení. Poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 Co 67/2019-66, ve skutkově, procesně i právně obdobné věci, v němž soud konstatoval, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a žalované bylo uloženo zaplatit zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve výši [částka]. S tímto rozhodnutím se soud prvního stupně nijak nevypořádal. V tomto smyslu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. Zdůraznila i to, že Ústavní soud v řízení, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3345/17, v usnesení ze dne [datum] uvedl, že podal-li žalobce žalobu v roce [rok] a soud rozhodl až v listopadu [rok] tak, že vedlejší účastnice není pasivně legitimována, je doba soudního řízení nepřiměřeně dlouhá.

8. K podanému odvolání se vyjádřila žalovaná s návrhem na potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. K poukazu žalobkyně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 Co 67/2019-66, uvedla, že v tomto rozsudku nebylo zohledněno množství obsahově totožných sporů ani postupně klesající význam řízení pro žalobkyni s ohledem na postup soudů v rychleji probíhajících obdobných řízeních. Právě řízení pod sp. zn. 13 C 365/2010 bylo jedním ze tří řízení probíhajících rychleji. Zdůraznila postupně se snižující význam posuzovaného řízení pro žalobkyni, sdílení újmy, respektive její rozmělnění plynoucí z jednoho komplexního sporu, rozděleného do mnoha obsahově totožných řízení v podstatě se stejným průběhem. Žalobkyni již v předchozích kompenzačních řízeních bylo poskytnuto dostatečné zadostiučinění. Poukázala i na aktuální rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, reprezentovanou například rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 Co 30/2020-145, či ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 Co 45/2020-147, a další. Odvolací soud změnil rozsudky soudu prvního stupně a žaloby zamítl, respektive zamítavé rozsudky potvrdil s odůvodněním, že v dříve pravomocně skončených kompenzačních řízeních bylo žalobkyni za nepřiměřenou délku řízení vedených souběžně s posuzovaným řízením přiznáno vysoké peněžité zadostiučinění v celkové výši [částka]. Újma žalobkyně tak byla plně nahrazena tímto plněním, poskytnutým vedle zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

9. Při jednání odvolacího soudu žalovaná poukázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Co 173/2020. Uvedla, že vyhovující rozsudky byly z dřívější doby, další rozhodnutí odvolacího soudu potvrzují zamítavé rozsudky, případně je ve vyhovujících výrocích mění tak, že žaloba se zamítá. Poukázala na totožný postup žalobkyně, vycházející ze stejné smlouvy a stejného odůvodnění žaloby. Újma na straně žalobkyně tak byla újmou jedinou. Nebylo by spravedlivé, aby byla odškodňována opakovaně.

10. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 212, § 212a o. s. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodoval na základě správně zjištěného skutkového stavu, který nebyl v řízení ani sporován. Odvolací soud proto ze soudem prvního stupně učiněných zjištění při svém rozhodování vycházel stejně jako z toho, že v daném řízení je jeho předmětem náhrada nemajetkové újmy, způsobené nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk je předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu v prvé řadě nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, dále vznik škody či jiné újmy na straně poškozeného žalobce a příčinná souvislost mezi těmito dvěma atributy. Existence nemajetkové újmy se na straně poškozeného žalobce v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě presumuje.

11. Soud prvního stupně ze spisu, vedeného v posuzovaném řízení, vzal za prokázanou délku řízení – osmi let v době od [datum], kdy bylo řízení zahájeno podáním žaloby, do [datum], kdy bylo pravomocně skončeno. Soud prvního stupně postup soudu v namítaném řízení hodnotil jako plynulý včetně toho, že jednotlivé procesní úkony na sebe navazovaly. Odvolací soud však tento závěr nesdílel, neboť již délka řízení v trvání osmi let ve sporu o bezdůvodné obohacení při posuzování věcné legitimace účastníků ve sporu není přiměřená. Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně ani v tom, že by jednotlivé procesní úkony na sebe navazovaly. Již na počátku řízení došlo k prodlevě před nařízením prvního jednání a k dalším potom v souvislosti s dvakrát nedůvodným přerušením řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které odvolací soud nepotvrdil, a dále neopodstatněným odročováním jednání ve věci na neurčito. Odvolací soud proto nejen s poukazem na sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným pod Rc 58/2011, ale i např. na rozsudek téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, dospěl k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení.

12. Odvolací soud dále uvedl, že důvody ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a/ - e/ OdpŠk je třeba se zabývat ve vztahu ke konkrétním okolnostem posuzovaného řízení. V dané věci je pro posouzení nezbytné, že týž žalobce proti různým společenstvím vlastníků jednotek vedl z týchž důvodů a za obdobná období jako v posuzovaném řízení souběžná řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Jak správně zjistil soud prvního stupně, žalobkyně kromě posuzovaného řízení pod sp. zn. 13 C 374/2010 vedla u Okresního soudu v Ústí nad Labem v obdobných věcech o vydání bezdůvodného obohacení řízení pod sp. zn.: 13 C 358/2010, 13 C 359/2010, 13 C 360/2010, 13 C 361/2010, 13 C 362/2010, 13 C 363/2010, 13 C 364/2010, 13 C 365/2010, 13 C 366/2010, 13 C 367/2010, 13 C 368/2010, 13 C 369/2010, 13 C 370/2010, 13 C 371/2010, 13 C 372/2010, 13 C 373/2010, 13 C 375/2010, 13 C 376/2010, 13 C 377/2010, 13 C 378/2010 a 13 C 379/2010 Odvolacímu soudu bylo z jeho činnosti známo, že v převážné většině těchto řízení žalobkyně podala i odškodňovací žaloby proti státu v režimu OdpŠk, jimiž se domáhá odškodnění nemajetkové újmy, vzniklé nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení. Soud prvního stupně akcentoval, že význam řízení pro žalobkyni nebyl stabilní a naopak se v průběhu řízení snižoval v souvislosti s tím, že v ostatních vedených řízeních nebyla úspěšná pro všechna řízení spojující prvek, jímž je nedostatek pasivní legitimace žalovaných společenství vlastníků jednotek v řízení o vydání bezdůvodného obohacení při témže skutkovém či obdobném základu. Již v srpnu 2017 dovolací soud odmítl dovolání žalobkyně proti nepříznivému rozsudku v řízení, vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 365/2010, a v téže věci v listopadu téhož roku následně Ústavní soud odmítl i ústavní stížnost. Od této doby musela být žalobkyně srozuměna s nedůvodností svého nároku, proto konstatoval, že vedla-li i přesto další řízení, význam těchto řízení již byl eliminován, a řízení tak bylo bezvýznamné.

13. Žalobkyně byla za uvedená řízení již odškodněna celkovou částkou [částka]. Konkrétně v pravomocně skončených řízeních částkami [částka] (v odkazovaném řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Co 67/2019 za nepřiměřenou délku řízení, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 365/2010), [částka] (v řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Co 1/2020 za nepřiměřenou délku řízení, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 361/2010), [částka] (v řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 62 Co 4/2020, za nepřiměřenou délku řízení u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 358/2010), [částka] (v řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Co 34/2020 za nepřiměřenou délku řízení, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 373/2010) a [částka] (v řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Co 383/2020 za nepřiměřenou délku řízení u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 371/2010). Odvolací soud proto ve shodě s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, představovanou např. rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, dospěl k závěru, že byla-li žalobkyně již odškodněna částkou [částka] v řízeních, kde se rovněž domáhala vydání bezdůvodného obohacení po jednotlivých společenstvích vlastníků bytových jednotek a spory byly pravomocně zamítnuty z týchž obecných důvodů pro nedostatek pasivní legitimace žalovaných, byla již i ve smyslu kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk odškodněna dostatečně. Jakýkoli další požadavek na navýšení odškodnění již nemůže být důvodný.

14. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, protože žalovaná strana již žalobkyni za nepřiměřenou délku namítaného řízení odškodnila formou konstatování nepřiměřenosti délky řízení mimo soudní řízení. Pochybení soudu prvního stupně, spočívající v nesprávném závěru o přiměřené délce posuzovaného řízení hodnotil tak, že uvedená nesprávnost napadeného rozsudku z již vyložených důvodů nemá žádný vliv.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 224

odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., a plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení. Ta spočívá v náhradě za tři úkony právní služby po [částka] (za vyjádření k odvolání žalobce, přípravu na jednání odvolacího soudu dne [datum] a účast na tomto jednání) ve smyslu § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. O lhůtě splnění povinnosti odvolací soud rozhodl dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

16. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 846/2021-243 rozsudek odvolacího soudu zrušil. Nesouhlasil s jeho závěrem, podle něhož žalobkyně vedla souběžná řízení, protože vedla řadu řízení, ale o samostatných nárocích. V důsledku toho žalobkyni nemohla vzniknout újma jediná. Okolnost, že žalobkyně vedla větší množství sporů a že pro rozhodnutí v těch dříve skončených mohla předvídat i výsledek v posuzovaném řízení, lze zohlednit prostřednictvím kritéria význam předmětu řízení pro žalobkyni. V tomto smyslu výslovně poukázal na zohlednění individuálních okolností věci tak, jak učinil např. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 Co 45/2020-147.

17. Odvolací soud proto opětovně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu dle odvolání žalobkyně, postupem dle (§ 212, § 212a o. s. ř.) a odvolání neshledal důvodné ani v intencích zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu.

18. Obdobnou situací, tedy odškodněním nepřiměřené délky řízení – nesprávného úředního postupu v řízení v případě téže žalobkyně, rovněž proti společenství bytových jednotek, kdy stejně jako v dané věci bylo ze strany žalované žalobkyni poskytnuto odškodnění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, se zabýval Městský soud v Praze i v rozhodnutí, na které poukazoval dovolací soud (v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 Co 45/2020-147). Na jeho závěry, podle nichž„ žalobkyně zahájila v jeden okamžik podanými žalobami řízení, která nelze považovat ani za souběžná, ani za hlavní/vedlejší, větší počet sporů (přes dvacet), přičemž její procesní zájem byl zřejmý, procesně ekonomický a potud zcela logický – dosáhnout co nejrychlejšího projednání pilotního sporu (šlo právě o nepřerušenou věc sp. zn. 13 C 365/2010, v níž se bránila všemi procesními prostředky, včetně dovolání a ústavní stížnosti), a v ostatních věcech si počínat co nejúsporněji. K tomu jí v souzené věci napomohlo, že procesní soud shledal opodstatněným její návrh na přerušení řízení, a že řízení bylo poté znovu přerušeno do skončení dovolacího řízení v pilotním sporu. Proti přerušení řízení přitom žalobkyně nijak nebrojila, koncentrujíc se zjevně (a zcela logicky) na pilotní spor. Nejistota žalobkyně z výsledku namítaného řízení tak byla v zásadě ztotožněna s průběhem (výsledkem) pilotního sporu, což je ilustrováno tím, že v namítaném řízení již pak žalobkyně nepodala ani dovolání ani ústavní stížnost, akceptujíc zjevně závěry, k nimž došly Nejvyšší soud a Ústavní soud v pilotním sporu. Uvedené individuální okolnosti projednávané věci podle odvolacího soudu svědčí závěru, že prožívání intenzity újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou namítaného řízení bylo jiné (výrazně nižší) nejen s ohledem na fakt vedení dalších řízení (žalovanou ne zcela přesně uvažované„ rozmělnění“ jediné újmy, o niž nejde), ale zejména v konkurenci s pilotním řízením (dalšími nepřerušenými řízeními, v nichž se věcně postupovalo)“. Tyto závěry lze plně aplikovat i na posuzované řízení a lze tak uzavřít, že intenzita nemajetkové újmy, vzniklé žalobkyni z jeho nepřiměřené délky, daná nejistotou ohledně jeho výsledku, byla s ohledem na její soustředění se na průběh současně vedeného tzv. pilotního sporu z identického skutkového a právního základu (sp. zn. 13C 365/2010) minimální.

19. Dle judikatury Nejvyššího soudu, např. rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4024/2019, platí, že„ dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Pouhé konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce“. Odvolací soud proto s ohledem na konkrétní okolnosti věci, zejména výši odškodnění, jehož se již žalobkyni v ostatních obdobných řízeních dostalo, dospěl k tomu, že náhrada za vzniklou nemajetkovou újmu je jako satisfakce ve formě konstatování porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě náhradou plně přiměřenou (§ 31a odst. 1 a 2 OdpŠk). Odvolací soud v tomto smyslu odkazuje i na další judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 40/2009.

20. Soud prvního stupně nárok žalobkyně na přiznání odškodnění napadeným rozsudkem zamítl, a odvolací soud z uvedených důvodů jeho rozhodnutí jako zásadně správné potvrdil včetně výroku o nákladech řízení. Okolnost, že soud prvního stupně žalobu zamítl nikoli pro přiměřenost poskytnutého odškodnění, jak učinil odvolací soud, ale pro nesprávný závěr o neporušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, je z tohoto pohledu nerozhodná.

21. Výrok o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plného úspěchu žalované v řízeních. Za zastoupení tak žalované náleží paušální náhrada ve výši [částka] za dvě vyjádření k podanému odvolání ve dnech [datum] a [datum] a vyjádření k podanému dovolání dne [datum], příprava na jednání odvolacího soudu dne [datum] a účast na tomto jednání ve smyslu § 1 odst. 3 písm. a/, b/, c/ vyhl. č. 254/2015 Sb. Tuto částku odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit žalované v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.