o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 83/2020-185

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení a částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení a částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení a částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Vyslovil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit státu České republice soudní poplatek ve výši [částka] na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobou ze dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný v období od [datum] do [datum] opakovaně neoprávněně čerpal na území Slovenské republiky zdravotní služby na její účet, když nebyl účasten systému veřejného zdravotního pojištění v České republice, přičemž v rozhodném období zneužil průkaz zdravotního pojištění, kterým disponoval z předchozího průběhu pojištění, a který v rozporu s ust. § 12 písm. j) a ust. § 3 odst. 2 písm. b) zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, po skončení pojištění nevrátil. Žalovaný čerpal zdravotní služby ve zdravotnických zařízeních na území Slovenské republiky v celkové výši [částka], které byly z její strany uhrazeny prostřednictvím Kanceláře zdravotního pojištění, a to podle čl. 36 odst. 1 a 2 Nařízení (EHS) č. 1408/71, čímž jí vznikla škoda. Žalovaný byl opakovaně k úhradě dlužných částek bezúspěšně vyzýván.

3. Opatrovník, ustanovený žalovanému z důvodu jeho neznámého pobytu, namítal, že není zřejmé, zda zdravotní služby čerpal skutečně žalovaný. Poukázal dále, že z předložených důkazů nevyplývá tvrzení, že žalovaný nebyl v rozhodné době pojištěncem žalobkyně s tím, že se vyjadřoval současně k systému proplácení takto čerpané zdravotní péče.

4. Soud prvního stupně dále konstatoval, že s ohledem na skutečnost, že se jedná v daném případě o věc s cizím prvkem, když je žalovaný státním příslušníkem Slovenské republiky, zabýval se předně otázkou své mezinárodní příslušnosti. V této souvislosti uvedl, že dle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 – Brusel I bis, může být osoba mající bydliště v některém členském státě žalována v jiném členském státě ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodní události. V daném případě bylo tvrzeno, že žalovaný zneužil evropský průkaz zdravotního pojištění vystavený žalobkyní a na její náklady čerpal zdravotní služby, čímž jí způsobil škodu ve výši ceny čerpaných služeb. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně má své sídlo, v němž došlo k odepsání finančních prostředků v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 3, dospěl soud prvního stupně k závěru, že je dána jeho mezinárodní pravomoc o věci rozhodnout. Rozhodným právem je pak dle čl. 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní vztahy (Řím II), právo české.

5. Na základě provedeného dokazování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný byl na území České republiky účasten zdravotního pojištění v období od [datum] do [datum] jako zaměstnanec zaměstnavatele [jméno] [příjmení]. V období od [datum] do [datum] mu byla poskytnuta zdravotní péče na území Slovenské republiky, a to na základě předložení stále platného Evropského průkazu zdravotního pojištění (platnost do [datum]), nicméně v daném období již účasten zdravotního pojištění v České republice nebyl. Na základě výzvy žalobkyně uhradila za péči čerpanou žalovaným na území Slovenské republiky celkem částku [částka]. Žalobkyně vyúčtovala žalovanému náklady za neoprávněně čerpanou zdravotní péči fakturami [číslo] na částku [částka] a [číslo] na částku [částka], které mu byly opakovaně zasílány společně s výzvami k úhradě dluhu, přesto ničeho nezaplatil.

6. S odkazem na ust. §§ 3, 12 písm. j) bod 1. zák. č. 48/1997 Sb., ust. § 2910 o. z. a čl. 2 rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení č. S 9 ze dne [datum] o postupech poskytování náhrad za účelem provádění článků 35 a 41 nařízení (ES) č. 883/2004, soud prvního stupně uvedl, že žalovaný byl účasten na veřejném zdravotním pojištění v České republice, z důvodu svého zaměstnání. Jeho zaměstnanecký poměr skončil ke dni [datum] (viz potvrzení č. l. 177 spisu). K tomuto datu jeho zdravotní pojištění zaniklo v souladu s ust. § 3 odst. 2 zák. č. 48/1997 Sb. Žalovaný měl ve lhůtě stanovené ust. § 12 odst. 1 písm. j) bod 1. zmíněného zákona při zániku pojištění vrátit žalobkyni průkaz pojištěnce do osmi dnů. Tuto povinnost však žalovaný porušil, když předmětný průkaz nevrátil, a ačkoliv si musel být vědom toho, že jeho zaměstnání v České republice skončilo, předložil tento neoprávněně držený průkaz pojištěnce zdravotnickému zařízení ve svém domovském státě za účelem čerpání bezplatné zdravotní péče. V době, kdy byla žalovanému zdravotní péče poskytována, tj. od 7. 10. do [datum], nebyl na Slovensku zdravotně pojištěn, což bylo prokázáno odpověďmi na žádost o potvrzení dob trvání pojištění (č. l. 43 – 46 spisu). Tím, že žalovaný předložil zdravotní průkaz cizího státu, nebyla jeho účast na zdravotním pojištění zdravotním zařízením automaticky ověřována. Za této situace nezbylo žalobkyni než v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (č. l. 35 - 41) a ve smyslu prováděcích pravidel k tomuto nařízení č. 987/2009, než náklady vynaložené na zdravotní péči žalovaného uhradit, čímž jí vznikla škoda ve výši žalované částky. K námitce neurčitosti poskytnuté zdravotní péče a tedy i výše škody, soud prvního stupně poukázal na čl. 3 rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení S 9, podle kterého:„ Jak vysvětluje judikatura Evropského soudního dvora, dlužná instituce nesmí přezkoumávat, zda je pohledávka v souladu s ustanoveními čl. 19 a čl. 27 odst. 1 nařízení (ES) č. 883/2004, neexistuje-li důvodné podezření, že došlo ke zneužívajícímu jednání. Dlužná instituce je následně povinna přijmout informace, z nichž pohledávka vychází, a uhradit ji.“

7. V souvislosti s námitkou promlčení soud prvního stupně po citaci ust. §§ 609, 619, 620, 629 a 636 o. z., konstatoval, že žalobkyni byla způsobena škoda dnem úhrady dlužné částky. Jelikož první platba byla uhrazena dne [datum], kdy tímto dnem začala běžet jak subjektivní tak objektivní lhůta, neboť teprve tímto dnem došlo k faktické škodě, přičemž žalobkyně podala žalobu dne [datum], byl nárok uplatněn před uplynutím promlčecí doby.

8. Za těchto okolností soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl, a to včetně zákonného úroku z prodlení dle ust. § 1970 o. z.

9. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalobkyně měla v řízení plný úspěch.

10. Pokud se jedná o výrok III., soud prvního stupně uvedl, že jej doplnil ve smyslu ust. § 166 o. s. ř., když při vyhlašování rozsudku opomněl rozhodnout o poplatkové povinnosti. Konstatoval, že v tomto řízení vznikla poplatková povinnost podáním žaloby, tj. dnem [datum], která však nebyla žalobkyní splněna. Z tohoto důvodu jí uložil dodatečně povinnost (ust. § 12 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb.) k úhradě soudního poplatku ze žaloby ve výši [částka], a to dle položky 2 písm. c) sazebníku soudních poplatků.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka včasné odvolání, které směřovalo do všech jeho výroků. Namítal, že soud prvního stupně porušil ust. § 132 o. s. ř. o zásadě hodnocení důkazů, kdy důkazy provedené nebyly hodnoceny ve vzájemné souvislosti a nebylo rovněž přihlédnuto s náležitostí k tomu, co vyšlo v soudním řízení najevo, včetně toho, co a jaké námitky sám uváděl. Vytýkal soudu prvního stupně dále, že porušil postup soudního procesu v požadavcích na kvalifikované odůvodnění rozhodnutí soudu, když nepostupoval v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Odůvodnění rozhodnutí obsahuje konkrétně 35 odstavců na celkem cca 6 stranách textu, ale samotné odůvodnění rozhodnutí v právním slova smyslu je pouze v zanedbatelném počtu odstavců. Zdůraznil dále, že z hlediska konkrétních odvolacích námitek pak de facto opakuje své námitky z vyjádření k žalobě, které napadený rozsudek dosud právně nevypořádal. Poukázal, že jde k tíži žalobkyně, že bez svolení svého„ údajného klienta (žalovaného)“, který měl údajně zneužít průkaz pojištěnce, uhradila prostřednictvím Kanceláře zdravotního pojištění (tedy prostřednictvím třetí osoby) čehokoli komukoli. Daný nárok je tedy na straně žalobkyně postižen již základní podezřelou skutečností s tím, že nepřikázaně jednala za druhého, přičemž výklad nařízení je bez dalšího zbytečný, pokud mu nebude prokázáno, že to byl on, kdo právně jednal. Zpochybňoval, že listinné přílohy připojené k žalobě prokazují jím údajně čerpanou službu. Uvedl, že soud prvního stupně stavěl příčinnou souvislost mezi žalobkyní tvrzeným nárokem a jím pouze na existenci průkazu pojištěnce, což ještě neprokazuje jeho zneužití. Ze strany žalobkyně jsou pak v přílohách faktury (opět tedy jen jednostranně vytvořené listiny, sice už správně žalobkyní), ale jejich předložení dle příslušných právních předpisů jeho osobě opět prokázáno není. V přílohách jsou dále rozsáhlé seznamy neznámých osob, spolu s jeho označením, avšak takové výkazy neprokazují vznik smlouvy. Neprokazují, jaký právní vztah existuje mezi žalobcem a žalovaným. V důkazech je navíc korespondence dalšího subjektu, který po něm vymáhal údajné nároky, a to Úřadu pro dohled nad zdravotní pojišťovnou na Slovensku. Věc spíše vypadá tak, že žalobkyně duplicitně vymáhala stejný nárok. Znění žaloby spíše odpovídá nároku na bezdůvodné obohacení, avšak ani v tomto případě žalobkyně neprokázala, jestli bezdůvodné obohacení vzniklo na její úkor. Navrhoval, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. K odvolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila s tím, že jej shledala účelovým a neopodstatněným. Zdůraznila, že je třeba si položit otázku, čeho chce žalovaný podaným odvoláním dosáhnout, když v úvodu namítá, že se soud prvního stupně dopustil obecných pochybení, která nejsou specifickým znakem pouze tohoto řízení, kdy se tak dotýká řízení, jichž vůbec nebyl účastníkem. Zpochybnila, že by soud prvního stupně neučinil k žalovaným předloženým námitkám objektivní stanovisko. Shrnula, že odvolání neobsahuje jakékoliv skutečnosti, či argumentaci, která by nebyla řešena a zodpovězena již v průběhu řízení u soudu prvního stupně. Poukázala, že žalovaný opomenul, že porušil stěžejní povinnost, danou mu ust. § 12 písm. j) ve spojení s ust. § 3 odst. 2 písm. b) zák. č. 48/1997 Sb., tj. povinnost vrátit do osmi dnů příslušné zdravotní pojišťovně průkaz pojištěnce při zániku zdravotního pojištění. Žalovaný přitom netvrdil, ani nedoložil, že by předmětný průkaz vrátil. Pokud by chtěl žalovaný argumentovat odcizením EHICu s tím, že zdravotní péči čerpala jiná osoba, pak upozornila na povinnost oznámit ve stejné lhůtě osmi dnů příslušné zdravotní pojišťovně případnou ztrátu nebo poškození průkazu pojištěnce (ust. § 12 písm. i/ zák. č. 48/1997 Sb.). Uvedla dále, že Kancelář zdravotního pojištění (dále jen„ KZP“) je institucí, zajišťující horizontální úkoly v rámci samosprávného systému veřejného zdravotního pojištění České republiky KZP je styčným orgánem pro oblast zdravotního pojištění a poskytování péče na základě zmocnění dle čl. 1 odst. 2 b) nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 987/2009. [příjmení] jiné plní roli přístupového místa pro elektronickou výměnu dat a dokumentů mezi českým systémem zdravotního pojištění a ostatními státy dle zmíněného nařízení (čl. 1 odst. 2a/ a čl. 88 odst. 1). KZP je v postavení věřitele, resp. subjektu, který čerpanou zdravotní péči proplácí, a který následně tuto zahrne do balíku dalších pohledávek, které jí dává k proplacení. V onom balíku je vícero pohledávek za dalšími dlužníky, úhrady z její strany jsou prováděny souhrnně. Doplnila dále, že pokud učiní zjištění, že předmětná osoba pojištěna není, pak požadovanou úhradu nehradí bez dalšího. Naopak, pohledávku v systému zpochybní konstatováním, že období poskytování dávek není kryto obdobím poskytovaného nároku. Společně s tím vznáší požadavek na doložení, na základě jakého titulu byla požadovaná částka vyúčtována. Obdobně jako proces vyúčtování, i v tomto případě je její požadavek přeposlán na styčná místa a příslušnou zahraniční instituci. Její zpochybnění bylo zodpovězeno doložením fotokopie EHIC průkazu. Zdůraznila, že je povinna uhradit náklady na péči, poskytnutou prokazatelně na základě formálně platného průkazu EHIC, a to i v případě, že v době jeho použití již nešlo o jejího pojištěnce. O nepřikázaném jednatelství tak nemůže být řeč. Navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

14. Soud prvního stupně v daném případě provedl správně a úplně dokazování, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce.

15. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval námitkami žalovaného, opětovně obsaženými v odvolání, a proto lze v podrobnostech pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Co se týká odvolacích námitek, neshledal je odvolací soud způsobilými zvrátit věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně. Jediná odvolací argumentace, která již z logiky být řešena nemohla, se týkala názoru žalovaného, že soud prvního stupně porušil ust. § 132 o. s. ř. o zásadě hodnocení důkazů, když současně porušil postup soudního procesu v požadavcích na kvalifikované odůvodnění rozhodnutí, když nepostupoval v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř.

16. Odvolací soud si je vědom obsahových náležitostí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku obsažených v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., které stanoví, že není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu, a jak věc posoudil po právní stránce. Účelem odůvodnění rozsudku je vyložit opodstatněnost, pravdivost, zákonnost a spravedlivost rozhodnutí, které bylo soudem vydáno. Odůvodnění rozsudku je prostředkem kontroly správnosti postupu při vydávání rozhodnutí z hlediska možnosti přezkoumání rozhodnutí na podkladě opravného prostředku.

17. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný a nesrozumitelný. V této souvislosti je třeba uvést, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29Co 2543/2011). Soud prvního stupně shrnul tvrzení i argumentaci účastníků, učinil skutková zjištění s odkazem na konkrétní provedené důkazy, vypořádal se i s jejich hodnocením. Z rozsudku soudu prvního stupně je seznatelné, jaká konkrétní skutková zjištění učinil, resp. z jakých důkazů. Soud prvního stupně po právní stránce aplikoval na věc přiléhavá zákonná ustanovení a odůvodnil své právní posouzení, se kterým se odvolací soud v rámci stěžejního závěru ztotožnil.

18. Pokud se jedná o další odvolací námitky, shledal je odvolací soud neopodstatněnými a do jisté míry účelově vykonstruovanými s tím, že nelze odhlédnout, že sám žalovaný zdůraznil, že de facto rekapituluje pouze svou argumentaci obsaženou ve vyjádření k žalobě.

19. Odvolací soud, který vyšel z podrobně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, na tomto místě pouze rekapituluje, že v daném případě se žalovaný stal pojištěncem žalobkyně na základě svého pracovního poměru u zaměstnavatele, který měl sídlo na území České republiky dle ust. § 2 písm. b) bod 1. zák. č. 48/1997 Sb. (dále jen „zákon“). Jeho pracovní poměr byl k datu [datum] ukončen a žalovanému tak vznikla povinnost dle ust. § 12 písm. j) ve spojení s ust. § 3 odst. 2 písm. c) zákona vrátit vystavený průkaz pojištěnce, nadto neměl povolen trvalý pobyt na území České republiky od data [datum] (srov. ust. § 12 písm. j/ bod 1. ve spojení s ust. § 3 odst. 2 písm. b/ zákona). Žalovaný průkaz nevrátil, ani neučinil oznámení v totožné lhůtě osmi dnů příslušné zdravotní pojišťovně o jeho případné ztrátě nebo poškození (ust. § 12 písm. i/ zákona). Naopak mu byla po jeho předložení, když jeho platnost trvala do [datum], poskytnuta automaticky bezplatná zdravotní péče v jeho domovském státě, tj. ve Slovenské republice, a to v období od [datum] do [datum], čímž neoprávněně čerpal zdravotní služby ve výši žalované částky [částka], ačkoliv věděl, že není účasten v systému veřejného zdravotního pojištění v České republice. Žalobkyni byla vyúčtována úhrada předmětných zdravotních služeb, které zaplatila (srov. čl. 3 rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení č. S 9 ze dne [datum] o postupech poskytování náhrad za účelem provádění článků 35 a 41 nařízení (ES) č. 883/2004), když tak učinit musela. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyni jednáním žalovaného vznikla škoda, kterou svým chováním způsobil s tím, že byla prokázána i příčinná souvislost mezi chováním žalovaného a způsobenou škodou, kdy jak správně rozvedl soud prvního stupně, nárok v daném případě nebyl promlčen.

20. Odvolací soud v souvislosti s prezentovanými odvolacími námitkami pouze ve stručnosti pro úplnost uvádí, že žalobkyně byla povinna uhradit náklady na péči poskytnutou prokazatelně na základě formálně platného průkazu EHIC i v případě, že v době jeho použití nešlo o jejího pojištěnce. Lze tak přisvědčit, že o nepřikázané jednatelství se nemohlo jednat, kdy pozbývá opodstatnění i zmínka o„ smlouvě“, která nebyla žalobkyní ani nastíněna, natož tvrzena. Žalobkyně plnila v rámci ochrany výpomocné instituce a zahraničního poskytovatele, kteří péči poskytli a výpomocně uhradili v dobré víře, že osoba je v České republice pojištěna. Výpomocné slovenské zdravotní pojišťovny odpovídají za správnost vykázaných zdravotních služeb čerpaných na Slovensku, které se přeúčtovávají prostřednictvím styčného místa, kterým je Úrad pre dohlad nad zdravotnou starostlivosťou (UDZS), na české styčné místo, což je již zmiňovaná Kancelář zdravotního pojištění (KZP). Následně dojde k předání podkladů a výzvy k úhradě proplacené zdravotní péče k rukám žalobkyně s tím, že se netýkají pouze jedné osoby, ale obsahují i další pohledávky jiných pojištěnců. V případě, že žalobkyně přistupuje k zasílání ať již čehokoliv na území Slovenské republiky, využívá k tomu UDZS. Jeho úlohou je písemnost doručit, nikoliv pohledávku vymáhat na území Slovenské republiky. Nejedná se o duplicitní vymáhání totožného nároku, jak mylně dovozoval žalovaný.

21. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, při nedůvodnosti odvolacích námitek žalovaného, jako věcně správné v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

22. Pokud se jedná o výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud odvolání žalovaného odmítl pro jeho subjektivní nepřípustnost (ust. § 218 písm. b/ o. s. ř.), kdy se zjevně jednalo o nedopatření, neboť svým odvoláním brojil proti rozhodnutí, kterým byla žalobkyni uložena povinnost k uhrazení dosud nezaplaceného soudního poplatku ze žaloby.

23. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalobkyně měla i v této fázi řízení plný úspěch. Náklady řízení před odvolacím soudem v celkové výši [částka] sestávají ze dvou paušálů po [částka] (vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum]) v souladu s vyhl. č. 254/2015 Sb.