o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka], k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 122/2021-56

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka], zamítl (výrok II.) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky [částka] představující nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup žalované v podobě nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu [obec] pod sp. zn. 26 C 10/2013.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že podkladové řízení, vedené u Okresního soudu [obec] pod sp. zn. 26 C 10/2013, trvalo celkem 6 let a 9 měsíců a bylo vedeno na dvou stupních soudní soustavy – 2x ve věci rozhodoval soud nalézací a 2x soud odvolací. Řízení bylo na dobu 2 let přerušeno do skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 35/2013 a zpočátku řízení se objevily průtahy zapříčiněné nalézacím soudem. Žalobkyně se na délce řízení částečně podílela, když jedenkrát žádala o odročení jednání a také včas nezaplatila soudní poplatek za návrh na zahájení řízení, a proto bylo řízení zastaveno a následně po zaplacení soudního poplatku žalobkyní, bylo usnesení o zastavení řízení odvolacím soudem změněno tak, že se řízení nezastavuje. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba o zaplacení částky [částka] z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení nebylo prováděno rozsáhlé dokazování v podobě výslechu svědků či provedení velkého množství listinných důkazů.

4. Ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 26 C 35/2013 v rozhodném obdobní, tj. v období přerušení podkladového řízení do tohoto řízení, proběhlo jednání dne [datum] a dne [datum] byl ve věci vydán rozsudek. Proti tomuto rozsudku bylo následně podáno odvolání a k vyřízení opravného prostředku odvolacím soudem došlo dne [datum]. Další jednání se konala dne [datum] a dne 23. 3 2018. Dne [datum] bylo rozhodnuto ve věci samé. Po vyřízení opravného prostředku odvolacím soudem bylo řízení pravomocně ukončeno dne [datum].

5. Tyto skutkové okolnosti soud I. stupně zjistil ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 26 C 10/2013 a výpisu z aplikace Info soud, týkající se řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 26 C 36/2013, přičemž průběh posuzovaných řízení soud I. stupně podrobně popsal v odstavci 3 a 5 svého rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje.

6. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 1, § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) a na čl. 6, čl. 13 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, že v řízení došlo k nesprávnému úřední postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, neboť délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Soud I. stupně svůj závěr odůvodnil tím, že v počátcích řízení se objevily průtahy, jelikož od doby podání žaloby do nařízení prvního ústního jednání byl nalézací soud zcela nečinný, a to po dobu 1 roku a 9 měsíců. V řízení bylo rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy, opakovaně, z důvodu pochybení na straně nalézacího soudu. Věc soud I. stupně nehodnotil jako složitou ani po stránce skutkové, ani po stránce právní a ani procesní, když byly provedeny k důkazu toliko listinné důkazy, avšak ne ve velkém množství. Jiné důkazní prostředky v řízení učiněny nebyly. Ve věci se konalo malé množství soudních jednání, při kterých víceméně došlo pouze k polemice mezi účastníky řízení. Žalobkyně se na délce řízení částečně podílela, když neuhradila na výzvu soudu soudní poplatek za návrh na zahájení řízení a došlo proto k vydání usnesení o zastavení řízení a jeho následné změně k odvolání žalobkyně, což se podílelo na celkové době řízení. Žalobkyně také jedenkrát žádala o odročení jednání. Význam předmětu řízení hodnotil soud I. stupně jako značně nízký s ohledem na předmět podkladového řízení – žaloba o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Soud I. stupně při stanovení výše zadostiučinění odkázal na § 31a odst. 3 zákona a stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 a vyšel z částky [částka] za rok trvání řízení, za první dva roky řízení z částky v poloviční výši. Tuto základní částku ponížil o 5% z důvodu podílu žalobkyně na délce řízení a o 75% z důvodu nízkého významu řízení pro žalobkyni. V této souvislosti soud I. stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 a sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze kterých vyplývá, že obecně samotná výše odškodnění by neměla převyšovat předmět původního řízení. Nad to soud I. stupně zdůraznil, že žalobkyně je právnickou osobou a v rámci uvedeného řízení došlo k započtení pohledávky ze strany žalované vůči žalobkyni, když částku převyšující [částka] dlužila žalobkyně původní žalované na mzdě. Soud I. stupně proto dospěl k částce [částka], která by měla dostatečně reparovat vzniklou nemajetkovou újmu žalobkyně. Ve zbytku byla žaloba coby nedůvodná zamítnuta.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a žalobkyni přiznal náklady právního zastoupení podle § 11 odst. 1, § 9 odst. 4, písm. a) a § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif za 3 úkony právní služby á [částka], náhradu hotových výdajů ve výši [částka] (3x á [částka]), cestovné ve výši [částka], náhradu za promeškaný čas ve výši [částka], zaplacený soudní poplatek ve výši [částka] a daň z přidané hodnoty 21%.

8. Zamítavý výrok II. napadla žalobkyně včasným a přípustným odvoláním, ve kterém uvedla, že soud I. stupně dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, zejména nesprávně zhodnotil kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., když s odkazem na ně základní částku [částka] ponížil o 80%. Pokud soud I. stupně zjistil, že podkladové řízení nebylo nikterak složité (ani skutkově, ani procesně a ani právně), měl přistoupit k navýšení základní částky minimálně o 20%. Rovněž ponížení základní částky o 5% z důvodu, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek až po vydání usnesení o zastavení řízení, a že jedenkrát žádala o odročení jednání, není odpovídající. Žalobkyně se na délce řízení nepodílela žádným chováním obstrukčního charakteru, žádost o odročení jednání byla ojedinělá. Žalobkyně v rámci posuzovaného řízení dodržela všechny stanovené lhůty, dostavovala se k jednáním a neuplatňovala žádné námitky či návrhy obstrukčního charakteru. Pokud soud I. stupně z hlediska nízkého významu řízení pro žalobkyni ponížil základní částku o 75%, učinil tak svévolně, čistě pro to, aby výše přiměřeného zadostiučinění více či měně kopírovala výši soudního sporu. Pokud soud I. stupně odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, je žalobkyně přesvědčena, že podle samotných zjištění soudu I. stupně zde byly důvody podle § 31a odst. 3 písm. a) až d) zákona, svědčící pro to, aby výše odškodnění byla vyšší než částka, která byla předmětem podkladového řízení. Nad to nelze základní částku z důvodu sníženého významu řízení pro poškozeného ponížit o více než 50%. V posuzovaném případě by se tak mělo stát maximálně o 25%. Žalobkyně tedy uzavřela, že základní částka by měla být navýšena o 20%, neboť posuzované řízení nebylo nikterak složité, o 5% z důvodu řádného chování žalobkyně a pokud by bylo přistoupeno k ponížení z důvodu nižšího významu řízení pro žalobkyni, tak maximálně o 25%. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený výrok II. rozsudku změnil tak, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka].

9. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

10. Odvolací soud proto z podnětu odvolání žalobkyně přezkoumal napadené výroky rozsudku soudu I. stupně a řízení, jež jeho rozhodnutí předcházelo, v intencích § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

11. Soud I. stupně správně zjistil rozhodné skutečnosti a dospěl ke správným skutkovým zjištěním týkajícím se nároku na zadostiučinění. Správně soud I. stupně uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce soudního řízení, na rozdíl od soudu I. stupně však odvolací soud dospěl k jinému právnímu posouzení jednotlivých kritérií v § 31a odst. 3 zákona a s tím související výší relutárního zadostiučinění.

12. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, k postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25Cdo 508/2008).

15. Soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k prokázání rozhodných skutečností a správně zjistil, že počátek namítaného řízení ve vztahu k žalobkyni připadá na den [datum] a jeho ukončení na den [datum] (od doby podání žaloby do vydání rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě), celkem tedy řízení trvalo 6 let a 9 měsíců. Se závěrem soudu I. stupně, že v počátcích řízení se vyskytly průtahy, lze plně souhlasit. Obdobně tak se skutečností, že rozsudek soudu nalézacího ze dne [datum] byl zrušen z důvodu procesních vad, což je třeba vykládat jako nesprávný úřední postup. Tyto skutečnosti jistě vedly soud I. stupně k závěru o nepřiměřené délce řízení, neboť pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud I. stupně také řádně v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 hodnotil i řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 26 C 10/2013, do kterého bylo podkladové řízení přerušeno a i zde se s ním lze shodnout, že toto řízení, které v rozhodné době (tj. v době přerušení podkladového řízení) trvalo od [datum] do [datum], nebylo nepřiměřeně dlouhé, tudíž se jeho délka nepodílela na délce podkladového řízení. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 26 C 10/2013 došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona, kdy porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobkyni vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (presumuje).

16. V souladu se závěrem o nepřiměřenosti podkladového řízení a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je namístě odškodnit nemajetkovou újmu v penězích, k čemuž přistoupil i soud I. stupně. Odvolací soud, vycházeje ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, určil shodně jako soud I. stupně částku [částka] za rok trvání řízení (za první 2 roky trvání řízení v poloviční výši). Nejvyšší soud vymezil orientačně rozmezí 15 000 – [částka], ve kterém by se měla pohybovat základní částka za rok řízení, z níž bude při výpočtu výše zadostiučinění vycházeno, přičemž na částku [částka] je pohlíženo jako na částku základní, zatímco částka vyšší, blížící se [částka], by měla být odůvodněna extrémní délkou řízení či jinými závažnými okolnostmi. V souzené věci soudní řízení, i když nepřiměřenou dobu trvající, nebylo nikterak extrémně dlouhé (jeho délka nebyla násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat). Základní částka činí [částka] /15 000 + (4x 15 000) + (9x 1 250) /, a je nutno ji modifikovat s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.

17. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu I. stupně, že věc nebyla po skutkové, právní ani procesní stránce složitá, jednalo se o standardní typ sporu. Ve věci byly provedeny k důkazu toliko listiny a soud I. stupně vždy rozhodl po proběhnuvším ústním jednání (ve věci se konala toliko 2 ústní jednání), což svědčí o nenáročnosti věci. Zde odvolací soud shodně jako soud I. stupně neshledal důvodu k procentuálnímu ohodnocení tohoto kritéria. Správně soud I. stupně také zjistil, že řízení probíhalo na 2 stupních soudní soustavy, opakovaně, kdy nalézací a odvolací soud rozhodoval ve věci dvakrát, přičemž ani zde nebyl důvod k modifikaci tohoto kritéria. Odvolací soud ve shodě se soudem I. hodnotil i kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení. I když v počátku řízení, jak správně zjistil soud I. stupně, se vyskytl dlouhodobý průtah (jeden a půl roku) a také rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum] byl odvolacím soudem zrušen z důvodu procesních vad, nebylo důvodu toto kritérium procentuálně ohodnotit. Odvolací soud zde připomíná, že se odškodňuje celková délka řízení, tedy i období, v němž k průtahům v řízení nedochází. Ohodnocení tohoto kritéria přichází do úvahy tehdy, je-li v posuzovaném řízení zaznamenána opakovaná či dlouhodobá (extrémní) nečinnost orgánů státu nebo jiné excesivní jednání orgánů státu, což nebyl posuzovaný případ.

18. Také je třeba soudu I. stupně přisvědčit, že význam předmětu řízení pro žalobkyni s ohledem na to, co bylo předmětem sporu – žaloba na plnění částky [částka] s příslušenstvím, byl značně snížený. V této souvislosti soud I. stupně správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 ze kterého se podává, že„ není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo částku, která byla předmětem podkladového řízení, vyjma zjištěných mimořádných skutečností podle § 31a odst. 3 zákona, které by pro to svědčily.“ Tyto mimořádné skutečnosti však soud I. stupně nezjistil, a pokud žalobkyně ve svém odvolání tvrdila jejich existenci, nijak nespecifikovala, v čem konkrétně měly být spatřovány. V souladu s tímto rozhodnutím se význam předmětu řízení pro žalobce odvíjel od toho, co pro něj bylo tzv.„ ve hře“, tedy od částky [částka], která byla předmětem podkladového řízení a částky [částka] představující náklady daného řízení, celkem tedy od částky [částka] Odvolací soud dále v této souvislosti dodává, že obecně s tímto typem sporu není Evropským soudem pro lidská práva spojován vyšší význam řízení pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci [jméno] proti České republice ze dne [datum], [číslo], § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne [datum], [číslo], § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci [jméno] proti Polsku ze dne [datum], [číslo], § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci [jméno] proti Švédsku ze dne [datum], [číslo], § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno] [příjmení] proti Portugalsku ze dne [datum], [číslo] [číslo] § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4761/2010).

19. U kritéria významu řízení pro žalobkyni odvolací soud dále připomíná, že význam řízení se odvíjí nejen od výše peněžitého plnění, jež bylo předmětem naříkaného řízení, ale též od osoby žalobce. Judikatura ESLP umožňuje přiznat zadostiučinění na nepřiměřenou délku řízení i právnické osobě (korporace), zejména za předpokladu, že tím došlo ke konkrétním újmám, jako např. zásahu do její pověsti, nejistotě v plánování, rozkolu ve vedení společnosti, popř. úzkosti a potížím členů vedení (viz např. rozhodnutí ve věci Comingersoll S.A. c.a. Portugalsko, [číslo]). Je tomu tak zejména proto, že Úmluva chrání především práva osob fyzických (člověka). V tomto směru žalobkyně žádné konkrétní dopady ani netvrdila. Předpokládá se, že dopad takového nesprávného úředního postupu je u právnické osoby zpravidla nižší, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009. Dále je třeba rozlišovat dle formy korporace v tom směru, zda má povahu osobní, kdy její společníci odpovídají za její závazky svým majetkem (jako např. veřejná obchodní společnost, společnost komanditní) nebo jde o korporace plně či částečně kapitálové (jako např. společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost). U posledně jmenovaných je nejistota a míra zásahu do psychiky společníků či statutárních zástupců opět nižší, než u korporací povahy osobní, jak dovodil ESLP například ve věci Centrum stavebního inženýrství proti ČR nebo L.C.I. proti ČR. V kontextu s uvedeným odvolací soud shodně se soudem I. stupně uzavřel, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobkyni značně snížený, a je namístě základní částku na tomto kritériu ponížit. Odvolací soud se však neztotožňuje se snížením o 75%, jak učinil soud I. stupně, neboť podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 by mělo být v obecné rovině dostačující snížení (i zvýšení), nepřesahující 50%, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem v té které konkrétní věci lze uvažovat o zvýšení či snížení ve větším rozsahu, avšak jedná-li se o výjimečný případ, což v posuzovaném řízení nebylo zjištěno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Odvolací soud je proto názoru, že je namístě modifikovat základní částku na kritériu významu řízení pro poškozeného snížením o 50%.

20. Odvolací soud také nesouhlasí se závěry soudu I. stupně, že žalobkyně se svým chováním na celkové délce řízení podílela, což soud I. stupně ohodnotil ponížením základní částky o 5%. V řízení žalobkyně toliko jedenkrát žádala o odročení jednání, nad to shodně o odročení jednání žádala i žalovaná. Žalobkyně také, jak zjistil soud I. stupně, nezaplatila soudní poplatek za návrh na zahájení řízení k výzvě soudu, což vedlo k zastavení řízení a následné změně tohoto usnesení odvolacím soudem, avšak tyto uvedené procesní postupy žalobkyně se nijak výrazně nepromítly do celkové délky řízení. Odvolací soud je závěru, že žalobkyně se na celkové délce řízení svým chováním nepodílela, proto ponížení základní částky o 5% na tomto kritériu není správné.

21. Lze shrnout a v tomto směru odvolací soud poukazuje na závěr soudu I. stupně, že posuzovaná délka řízení vzhledem k jeho průběhu, zejména zjištěnému průtahu a nízké složitosti věci, byla nepřiměřená. V důsledku porušení práva žalobkyně na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma a je na místě ji odčinit. Jako adekvátní odškodnění je odškodnění v relutární formě, které již použil soud I. stupně.

22. Po odvolacím soudem provedené modifikaci v podobě snížení základní částky [částka] o 50%, by mělo žalobkyni přináležet přiměřené zadostiučinění ve výši [částka], nicméně odvolací soud zhodnotil, s odkazem na popsané v odstavci 17, že není důvodné, aby výše přiměřeného zadostiučinění přesahovala výši plnění ([částka]), jež bylo předmětem podkladového řízení. Navíc za situace, kdy pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích nesvědčilo žádné z kritérií podle § 31a odst. 3 zákona Odvolací soud připomíná, že základní zásadou vypořádání nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle odškodňovacího zákona je individuální posouzení nároku a citované rozhodnutí představuje limitaci tam, kde by při výpočtu na základě stanoviska Nejvyššího soudu došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění, což představuje i případ žalobkyně.

23. Z uvedených důvodů proto odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil a přiznal žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění ještě částku ve výši [částka], jež odpovídá významu předmětu podkladového řízení pro žalobkyni; ve zbytku jej pak potvrdil (§ 219, § 220 odst. 1 o. s. ř.).

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle kterého i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Procesně úspěšná žalobkyně má nárok na náklady, které v řízení před soudem I. stupně (když žalobkyně byla právně zastoupena) představuje mimosmluvní odměna advokáta ve výši [částka] podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (3 úkony právní služby po [částka] – převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast na jednání), náhrada hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1, 4 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d), g) cit. vyhl. (3 úkony právní služby po [částka] - převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast na jednání), náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) cit. vyhl. ve výši [částka], v souvislosti s cestou k ústnímu jednání dne [datum], na trase [obec] – [obec] a zpět (celkem 9 započatých půlhodin á [částka]), náhrady cestovních výdajů ve výši [částka] podle § 1 písm. b), § 4 písm. c) vyhl. č. 589/2020 Sb. v souvislosti s ústním jednáním dne [datum] (na trase [obec] - [obec] a zpět, celkem 410 km, spotřebě motorové nafty 4,80 l [číslo] km, ceně nafty [částka] a opotřebení vozidla [částka]) a soudní poplatek ve výši [částka] Náklady odvolacího řízení představují mimosmluvní odměnu advokáta ve výši [částka] podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby po [částka] – sepis odvolání a účast na odvolacím jednání dne [datum]), náhradu hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1, 4 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g), k ) cit. vyhl. (2 úkony právní služby po [částka] - sepis odvolání a účast na odvolacím jednání dne [datum]), náhradu za promeškaný čas ve výši [částka] podle § 14 odst. 1 písm. a) cit. vyhl., v souvislosti s cestou k odvolacímu jednání dne [datum], na trase [obec] – [obec] a zpět (9 započatých půlhodin á [částka]), náhradu cestovních výdajů ve výši [částka] podle § 1 písm. b), § 4 písm. c) vyhl. č. 511/2021 Sb. v souvislosti s ústním jednáním dne [datum] (na trase [obec] - [obec] a zpět, celkem 410 km, spotřebě motorové nafty 4,80 l [číslo] km, ceně nafty [částka] a opotřebení vozidla [částka]) a daň z přidané hodnoty ve výši [částka] (21%), jíž je právní zástupce žalobkyně plátcem (nepočítáno z ceny pohonných hmot, která již daň z přidané hodnoty zahrnuje).