o zaplacení 18 701 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. října 2025, č. j. 22 C 11/2025-84,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 603 696,75 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 603 696,95 Kč od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 18 097 303,05 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, zamítl (výrok II.). Současně vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce se podanou žalobou ze dne [datum] domáhal po žalované náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem notářky, které vyústilo v nezákonné rozhodnutí vydané v řízení vedeném Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Tvrdil, že je vnukem zesnulé [jméno FO], narozené [datum], zemřelé [datum] (dále jen „zůstavitelka“). Zůstavitelka sepsala dne [datum] formou notářského zápisu závěť, přičemž mu všechen svůj majetek odkázala. Existence této závěti mu byla známa od samotné zůstavitelky, nevěděl však o způsobu její úschovy. Po smrti zůstavitelky Obvodní soud pro [adresa] pověřil dne [datum] notářku [tituly před jménem] [jméno FO], jakožto soudní komisařku, úkony v řízení o dědictví. Dle protokolu o předběžném šetření notářka identifikovala jako jediného žijícího dědice dceru zůstavitelky, zaevidovala listinu o vydědění a její odvolání, závěť však v centrální evidenci závětí vedena nebyla. Ve vztahu k majetku zůstavitelky pak zejména konstatovala nemovitost v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsanou na LV [hodnota] (dům s pozemkem), která byla ohodnocena dle znaleckého posudku na částku 1 226 760 Kč. Z protokolu notářky ze dne [datum] vyplývá, že jediným dědicem ze zákona je dcera, matka žalobce, a to z důvodu absence závěti. Dědické řízení skončilo dne [datum] usnesením Obvodního soudu pro [adresa], kterým se celé dědictví přiznalo dceři zůstavitelky. Dne [datum] bylo Okresním soudem [adresa] vyžádáno zapůjčení dědického spisu od Obvodního soudu pro [adresa], tento spis byl obvodnímu soudu vrácen [datum] spolu s nalezenou závětí; přípisem ze dne [datum] byl o uvedeném zjištění informován žalobce. Z listin, které měla notářka k dispozici, bylo zjistitelné, že ke dni úmrtí se zůstavitelka jmenovala [jméno FO], rodné příjmení měla [jméno FO] a v průběhu let se jmenovala i [jméno FO]. Notářka tak pochybila, když neztotožnila zůstavitelku, ač v rámci vyhledání byl nalezen záznam, který notářka začernila, místo uložení Okresní soud [adresa], v běžném číslu seznamu závětí [hodnota]. V důsledku nesprávného úředního postupu bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, které přiznalo dědictví dle zákonné posloupnosti matce, a nikoliv žalobci na základě platné závěti zůstavitelky. Žalobce tak utrpěl v důsledku jednání notářky, které vyústilo v nezákonné rozhodnutí, majetkovou škodu, neboť mohl již od roku 2005 držet nemovitost pro své bytové účely a v dnešní době ji mohl zpeněžit v částce 15 281 000 Kč. K tomu dále uvedl, že částka 1 226 760 Kč představuje cenu nemovitosti a částka 14 054 240 Kč představuje ušlý zisk v podobě zvýšení hodnoty nemovitosti. Dále uvedl, že nemohl nemovitost přenechat jiné osobě k užívání, z čehož by mu byl placen nájem, a naopak sám musel uspokojovat své bytové potřeby jinak. Při výši nájemného 15 000 Kč měsíčně činí ušlý zisk částku 3 420 000 Kč (za 19 let). Podotkl, že svůj nárok u žalované uplatnil dne [datum], žalovaná reagovala stanoviskem ze dne [datum] (doručeného dne [datum]), tak, že nárok neuznala.

3. V průběhu řízení pak žalobce odkázal na řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] s tím, že Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil, přičemž konstatoval, že žalobce neměl možnost domáhat se odklizení rozhodnutí, a má proto nárok na nemajetkovou újmu, jež byla předmětem tamního řízení.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, když nezpochybnila, že nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy u ní žalobce uplatnil dne [datum]. Nárok žalobce projednala dne [datum], přičemž konstatovala absenci odpovědnostního titulu. Odkazovala na tehdy probíhající řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] s tím, že se žalobce ze shodného odpovědnostního titulu domáhal nemajetkové újmy, kdy bylo konstatováno, že ve věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Navíc dále sporovala výši škody, kdy její výše může být odvozena maximálně z hodnoty nemovitosti stanovené v pozůstalostním řízení, nikoliv nyní. Uvedla, že matka žalobce byla nepominutelným dědicem a mohla se svého zákonného dílu domáhat i přes existující závěť. Proto tak žalobci ani nemohla vzniknout škoda v tvrzené výši, neboť by nebyl výlučným dědicem majetku zůstavitelky. Navíc žalobce nevyužil všechny dostupné prostředky k ochraně jeho práv, konkrétně podání žaloby proti neoprávněnému dědici.

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že se žalobce se svým nárokem předběžně obrátil na žalovanou dne [datum], přičemž žalovaná stanoviskem ze dne [datum] sdělila, že nárok neuznává z důvodu absence odpovědnostního titulu. Nebylo mezi nimi sporu o tom, že matka žalobce pozůstalost nabyla po své matce (babička žalobce) na základě usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum]. Proti usnesení nebyl podán žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek.

6. Na základě provedeného dokazování (srov. bod 7. – 17. odůvodnění napadeného rozhodnutí) soud prvního stupně s odkazem na příslušná citovaná ustanovení §§ 1 odst. 1, 5, 7 odst. 1, 8 odst. 1, 14 odst. 3 a 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., shrnul, že žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. V důsledku tohoto rozhodnutí předmětnou nemovitost nabyla do svého vlastnictví jeho matka, přestože byla sepsána jeho babičkou závěť, ve které veškerý svůj majetek odkázala právě žalobci. Žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu ust. § 14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., pročež mohla být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).

7. Soud prvního stupně se zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik škody, když konstatoval, že je třeba, aby byly současně splněny kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu; vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou.

8. Co se týká první podmínky odkázal ve stručnosti na nález [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], sp. zn. [Orgán veřejné moci], ze kterého mimo jiné vyplynulo, že v tamním řízení je dán odpovědnostní titul, tj. nezákonné rozhodnutí, neboť ač nebylo rozhodnutí zrušeno, žalobce neměl právě jen v důsledku pochybení veřejné moci reálnou možnost, jak se domoci změny, zrušení či faktického popření nezákonného dědického usnesení. Proto nelze v projednávané věci trvat na splnění zákonné podmínky, že před uplatněním škody musí být rozhodnutí zrušeno či změněno pro nezákonnost. Soud prvního stupně tak ve smyslu uvedené judikatury uzavřel, že odpovědnostní titul je v projednávané věci dán, když v dědickém řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a to usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

9. Pokud jde o další předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to o existenci příčinné souvislosti vycházel soud prvního stupně z judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]) s tím, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem/nezákonným rozhodnutím vůči státu může být úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. K tomu pak soud prvního stupně odkázal na bod 47. – 50. shora citovaného nálezu Ústavního soudu. Shrnul, že žalobce se mohl domáhat svého nároku po osobách, které nabyly dědictví, resp. po své matce žalobou dle ust. § 485 o. z., avšak ta by byla zcela jistě neúspěšná. Žalobce neměl před nalezením závěti žádné jiné listinné důkazy a žalobu by podával s pouhým tvrzením, že mu babička sdělila, že dům v budoucnu zdědí. Neměl tedy možnost se škody domáhat po nikom jiném než po státu.

10. Ve vztahu k výši škody, resp. ušlého zisku, soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dle kterého: „Charakter ušlého zisku má i majetková újma spočívající v tom, že závětí povolanému dědici se dědictví nedostalo pro vady závěti, které ji učinily neplatnou a které tak vedly k jiným dědickým poměrům. Takové osobě nepochybně ušel majetkový přínos v hodnotě dědictví, neboť tím, že dědictví nenabyla, nezvětšil se její majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně očekávat, že smrtí zůstavitele k očekávanému majetkovému přírůstku dojde, pokud by závěť byla platná, dle shora citované zákonné úpravy je třeba vycházet z ceny ke dni, kdy došlo ke škodě.“ Škoda tak žalobci vznikla v okamžiku, kdy bylo vydáno rozhodnutí v předmětné dědické věci, neboť k tomuto datu nebylo s žalobcem jednáno jako s dědicem po zůstavitelce, ač vzhledem k existenci závěti pořízené zůstavitelkou byl žalobce v postavení dědice a mělo se mu proto dostat v rozsahu jeho dědického podílu nároku z titulu dědických práv. Pouze k tomuto datu proto lze určit výši škody, neboť majetek žalobce se právě k tomuto datu nerozmnožil, ačkoli se tak stát mělo. Soud prvního stupně pro úplnost dodal, že projednání dědického řízení se řídilo starým občanským zákoníkem, resp. zákonem č. 40/1964 Sb. Nelze opominout, že i dle starého znění zákona byla dcera zůstavitelky (matka žalobce) nepominutelným dědicem a jako taková by v rámci dědictví dědila, když notářský zápis o jejím vydědění byl odvolán, a to i v případě, že by byla nalezena závěť včas. Dle ust. § 479 zákona č. 40/1964 Sb., platí, že … „zletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.“

11. Pokud pak byla stanovena aktiva dědického řízení částkou 1 226 760 Kč (cena nemovitosti) a pasiva 3 831 Kč (pohřeb), náklady soudní komisařky byly určeny částkou 14 989,50 Kč, znamená to, že čistá hodnota dědictví byla 1 207 939,50 Kč. Jestliže matka žalobce byla nepominutelnou zletilou dědičkou, která nebyla v době vydání usnesení o nabytí dědictví platně vyděděna, dědila by polovinu jejího dědického podílu, tj. 603 696,75 Kč. Stejnou měrou by dědil žalobce. Žádný jiný dědic by nepřipadal v úvahu, resp. zůstavitelka žádné další děti neměla.

12. Co se týká tvrzení žalobce ohledně ušlého zisku z pronájmu nemovitosti, jejího následného prodeje, ušetření nákladů za vlastní bydlení apod., soud prvního stupně konstatoval, že se jedná o spekulace, úvahy, na čemž nárok na náhradu ušlého zisku nelze založit. Žalobce na jednu stranu uváděl, že musel někde bydlet a hradil tedy nájem, což by v případě vlastnictví nemovitosti nemusel. Současně ale uvedl, že by nemovitost pronajímal, takže by z ní měl zisk. Dále také uvedl, že by nemovitost dnes prodal se ziskem. Navíc nelze odhlédnout od toho, že by nemovitost zřejmě vlastnil se svou matkou. Soud prvního stupně žalobce nevyzval k prokázání těchto tvrzení ani neprovedl navrhované důkazy, neboť šlo o spekulace ohledně budoucnosti dědictví, tj. předmětné nemovitosti, přičemž výše škody byla stanovena v souladu s citovanou judikaturou dle ceny dědictví v době vydání nezákonného rozhodnutí.

13. Za těchto okolností situace soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou co do částky 603 696,75 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu ji zamítl.

14. Pouze pro úplnost soud prvního stupně dodal, že podání žalobce ze dne [datum] neposoudil jako změnu žaloby, když se žalobce domáhal tohoto samého, co podanou žalobou.

15. Výrok o nákladech řízení pak odůvodnil ust. § 142 o. s. ř. za situace, že žalobce byl úspěšný v částce 603 696,95 Kč a neúspěšný v částce 18 097 303,05 Kč. Ve sporu tak byla spíše úspěšná žalovaná; jinak řečeno neúspěch žalované byl nepatrný, tj. 3,2 %. Žalované tak náleží plná náhrada nákladů řízení.

16. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Konstatoval předně, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, které se vztahují k existenci odpovědnostního titulu, vzniku škody a příčinné souvislosti. Dovozoval však, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení otázky ohledně výše škody. Rekapituloval závěry soudu prvního stupně s tím, že jeho nárok založil toliko na „ušlém zisku“ ke dni právní moci usnesení o dědictví v dědickém řízení po jeho babičce. Zdůraznil, že v projednávaném případě jeho dědické právo vzniklo, pouze nebylo v dědickém řízení usnesením deklarováno. Ke dni smrti své babičky se stal vlastníkem dědictví, tedy i vlastníkem předmětné nemovitosti ex lege. Dovozoval, že pokud usnesením, které nabylo právní moci dne [datum], došlo k deklaraci dědického práva jeho matky, jeho majetek se zmenšil o hodnotu nemovitosti, která byla v dědickém řízení oceněna na částku ve výši 1 226 760 Kč, která je tak „škodou skutečnou, nikoliv ušlým ziskem“. Vedle toho soud prvního stupně zhodnotil, že by jeho matka dle ust. § 479 o. z. dědila polovinu jejího dědického podílu, který by po odečtení pasiv pozůstalosti činil částku 603 696,75 Kč, přičemž stejnou měrou by dědil i on. Ve vztahu k tomu pouze konstatoval, že závěť zůstavitelky by byla v této části neplatná. Domníval se, že v situaci, kdy jeho matka již 3 roky nežije, nelze bez dalšího dovodit, že by matka námitku relativní neplatnosti vůbec vznesla. Je vysoce pravděpodobné, že by jeho matka ctila poslední vůli své matky (zůstavitelky) a přenechala by nemovitost svému synovi (žalobci), neboť ten na rozdíl od její dcery (sestry žalobce) nebyl dostatečně materiálně zajištěn. Vedle toho je otázkou, zda by jeho matka o možnosti dovolat se neplatnosti jako právem neznalá osoba vůbec věděla. V tomto směru je rozsudek nepřezkoumatelný, neboť z něj není patrné, jaké úvahy a důkazy by soud prvního stupně vedly k závěru o chování matky. Shrnul, že odůvodnění, se kterým se soud prvního stupně spokojil ve vztahu k ponížení jeho nároku na náhradu škody, nesplňuje elementární požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí. S ohledem na rozvedené judikatorní závěry uvedl, že vznik škody v plné uplatněné výši nemohl být pro žalovanou vysoce nepravděpodobný, a tedy bylo možné jím tvrzenou škodu předvídat. Je proto i v kontextu judikatury zřejmé, že by pro žalovanou nebylo nepravděpodobné, aby žalobce nemovitost držel až do dnešního dne a zároveň aby nemovitost pronajímal, a to zejména z následujících důvodů. Nikdy s ohledem na výdělkové poměry sklenáře žádnou nemovitost nevlastnil. Za života zůstavitelky se s příslibem babičky, že nemovitost bude jeho, o ni staral, vytvořil si k ní vztah, očekával, že ji bude moct užívat nebo nadále pronajímat. Po převážnou dobu svého dospělého života žil v domě své sestry, která mu umožnila v jejím domě setrvat bez povinnosti hradit jakékoliv nájemné. Vzhledem na shora uvedené skutečnosti se tak jeví jako vysoce pravděpodobné, že by byl vlastníkem nemovitosti až do současnosti. Ekonomicky racionálním chováním každé svéprávné osoby, která jedná s běžnou péčí a opatrností by za popsaného skutkového stavu bylo důvodně očekávatelné, že může-li zadarmo bydlet u své sestry, je ekonomicky výhodnější nemovitost držet a pronajímat ji. Tím mu vznikla škoda v podobě a) ušlého zisku spočívající ve zhodnocení nemovitosti ode dne právní moci usnesení až do dnešního dne; b) ušlého nájemného za pronájem nemovitosti ode dne právní moci až do dnešního dne. Závěrem se vymezil k neprovedení důkazů, když navrhoval, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. a III. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

17. Žalovaná ve svém vyjádření navrhovala, aby bylo napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno. Opětovně kladla důraz, že žalobce zcela nedůvodně uplatňuje odškodnění za všechny teoretické varianty, jak mohl s předmětnou nemovitostí nakládat, přičemž ani takové záměry žádným relevantním a bez pochyby jasným způsobem netvrdil ani neprokázal. Pokud se žalobce v jiném řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] (sp. zn. [spisová značka]) domáhal nemajetkové újmy na podkladu nemožnosti užívání nemovitosti pro vlastní bydlení, nemůže se současně v nyní posuzovaném řízení domáhat náhrady škody za teoretický, nepodložený prodej, případně pronájem předmětné nemovitosti. V odvolání žalobce neuvádí argumenty, které by byly způsobilé přivodit změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu a v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

19. Soud prvního stupně v daném případě provedl správně a úplně dokazování, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval námitkami žalobce, opětovně obsaženými v odvolání, a proto lze v podrobnostech pro stručnost odkázat na napadené rozhodnutí.

20. Na tomto místě lze pouze zrekapitulovat, že žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 18 701 000 Kč s příslušenstvím z titulu nároku majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (právní moc [datum]), zapříčiněné pochybením notářky spočívající v tom, že v dědickém řízení nebyla zjištěna závěť v jeho prospěch. Výše majetkové újmy sestávala co do částky 1 226 760 Kč ze skutečné škody odpovídající hodnotě nemovitosti, která byla předmětem dědictví ke dni právní moci vydání usnesení ([datum]); co do částky 14 054 240 Kč z ušlého zisku v podobě zvýšení hodnoty nemovitosti od právní moci usnesení do dne podání žaloby a co do částky 3 420 000 Kč z ušlého zisku v podobě ušlého měsíčního nájemného ve výši 15 000 Kč za pronájem nemovitosti za dobu od právní moci usnesení do dne podání žaloby, tj. za 19 let.

21. Stranami nebylo zpochybňováno, že žalobce u žalované řádně uplatnil svůj nárok na náhradu majetkové újmy ve smyslu ust. § 14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., kterému nebylo vyhověno, a proto věc mohla být projednána před soudem (ust. § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).

22. V posuzované věci soud prvního stupně zcela správně konstatoval, že pro založení odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. je nezbytné, aby byly současně splněny tři podmínky, a to existence odpovědnostního titulu, vznik škody a příčinná souvislost mezi v daném případě nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou.

23. Soud prvního stupně ve vztahu k první podmínce zcela správně dovodil, že odpovědnostní titul je v projednávané věci dán, tj. že v dědickém řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a to již zmiňované usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. V této souvislosti soud prvního stupně zcela správně odkázal na řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], mezi týmiž účastníky, ve kterém se žalobce domáhal po žalované nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. V rámci tohoto řízení pak ke stížnosti žalobce rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze kterého se mimo jiné podává, že: „Ve stěžovatelově případě je třeba vykládat podmínku stanovenou v § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. tak, že nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, ledaže poškozený neměl právě v důsledku pochybení veřejné moci k dispozici účinný prostředek ochrany, jak této změny či zrušení dosáhnout. Stěžovatel sice měl procesní prostředek obrany proti účinkům zjevně nezákonného rozhodnutí (žalobu podle § 485 starého občanského zákoníku) ten však nebyl reálně účinný. Jistě nelze nutit stěžovatele, aby podával žaloby, s nimiž by nemohl být úspěšný. Celý problém byl již v prvotním pochybení notářky, jak je vyhodnotil nalézací soud; protože notářka nebyla s to najít závěť, stěžovatel neměl žádnou možnost, jak využít ochrany oprávněného dědice podle starého občanského zákoníku. Stěžovatel se tak nacházel prakticky ve stejné situaci, jako kdyby žádný prostředek ochrany neměl“. Jinými slovy Ústavní soud uzavřel, že žalobce neměl – právě a jen v důsledku pochybení veřejné moci – reálnou možnost, jak se domoci změny, zrušení či alespoň faktického popření nezákonného dědického usnesení. Proto nelze v tomto případě trvat na splnění zákonné podmínky, že před uplatněním nároku na náhradu újmy musí být nezákonné rozhodnutí zrušeno či změněno pro nezákonnost. Citované závěry jednoznačně aplikovatelné i v této věci pak svědčí ve prospěch názoru soudu prvního stupně, ke kterému se přiklání i odvolací soud s tím, že odpovědnostní titul je v dané věci dán.

24. Co se týká závěru soudu prvního stupně, že nezákonné rozhodnutí a vznik škody musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku, ztotožnil se odvolací soud opět s jeho závěry; ostatně ani žalobce v rámci svého odvolání nebrojil proti závěrům vztahujícím se k existenci odpovědnostního titulu, vzniku škody a příčinné souvislosti. Proto lze ve stručnosti shrnout, že ve vztahu existence příčinné souvislosti a vzniku škody soud prvního stupně vycházel z ustálené judikatury, když opětovně konstatoval, že žalobce se mohl svého nároku domáhat po matce žalobou dle ust. § 485 o. z., kterou by však podával s pouhým tvrzením o tom, že mu babička nemovitost v pozůstalosti přislíbila.

25. V kontextu s uvedeným lze rozvést závěry Ústavního soudu z citovaného nálezu (konkrétně bod 46. a 50.) s tím, že „Proti dědickému usnesení, podle kterého nabyla dědictví jako jediná dědička stěžovatelova matka, se stěžovatel nemohl bránit žádným opravným prostředkem ani v době vydání rozhodnutí v roce 2005, ani v době po nalezení závěti v roce 2021. Odvolání mohl podat podle § 201 občanského soudního řádu pouze účastník řízení, jímž však stěžovatel nebyl. Tříletá objektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení běžící od právní moci rozhodnutí (§ 233 občanského soudního řádu) již v roce 2021 (kdy se závěť objevila) uplynula. Prokázat své dědické právo nemohl stěžovatel pomocí závěti. Ta byla nalezena a poskytnuta stěžovateli až v roce 2021, žalobu mohl uplatnit podle § 105 ve spojení s § 101 starého občanského zákoníku pouze v tříleté promlčecí době počínající běžet od právní moci rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení skončeno, tj. [datum]. K prokázání dědického práva tak stěžovatel měl jen své tvrzení, že mu babička o závěti říkala. Je stěží představitelné, že by pouze s tímto tvrzením uspěl a domohl se tak (alespoň faktického) odklizení nezákonného dědického usnesení“.

26. Pokud soud prvního stupně s odkazem na ust. § 479 o. z. uzavřel, že škoda žalobci vznikla v okamžiku, kdy bylo vydáno rozhodnutí v předmětné dědické věci, neboť k tomuto datu s ním nebylo jednáno jako s dědicem po zůstavitelce z důvodu tehdy absentující závěti, kdy se mu tak mělo proto dostat jeho dědického podílu z nároku z titulu dědických práv, neshledal odvolací soud opět žádných výhrad. Jestliže soud prvního stupně vycházel ohledně takto vzniklé škody z ceny ke dni, kdy k ní došlo, neboť majetek žalobce se právě k tomuto okamžiku nerozmnožil, ačkoliv se tak stát mělo, zcela správně dovodil, že při čisté hodnotě dědictví, která činila 1 207 939,50 Kč, činil jeho podíl částku 603 696,75 Kč, ve zbývajícím rozsahu by jako nepominutelná nevyděděná dědička byla ve stejném rozsahu oprávněná dědit jeho matka.

27. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že odvolací soud si je vědom, že výrok I., kterým bylo přiznáno žalobci právě zmiňovaných 603 696,75 Kč s příslušenstvím, nebyl předmětem odvolacího přezkumu, nicméně částka ohledně tohoto dílčího nároku vycházející z ceny nemovitosti ke dni vydání usnesení ze dne [datum] ([datum]) se z logiky věci promítla do zamítavého výroku II., jež byl odvoláním žalobce dotčen.

28. Žalobce se domáhal především skutečné škody spočívající v ceně nemovitosti ke dni vydání nezákonného rozhodnutí, aniž by sporoval závěry tehdy vypracovaného znaleckého hodnocení s tím, že se domníval, že pokud usnesením, které nabylo právní moci v situaci, kdy jeho matka již 3 roky nežije, nelze bez dalšího dovodit, že by matka námitku relativní neplatnosti vůbec vznesla. Je vysoce pravděpodobné, že by jeho matka ctila poslední vůli své matky (zůstavitelky) a přenechala by nemovitost svému synovi (žalobci), neboť ten na rozdíl od její dcery (sestry žalobce) nebyl dostatečně materiálně zajištěn. Vedle toho je otázkou, zda by jeho matka o možnosti dovolat se neplatnosti jako právem neznalá osoba vůbec věděla.

29. Podle ust. § 479 o. z. nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.

30. Podle ust. § 40a věta prvá o. z. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 1, § 479, § 589, § 701 odst. 1 a § 775, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kde je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.

31. V případě neplatnosti závěti podle ust. § 479 o. z. se může oprávněný dovolat neplatnosti závěti v řízení o projednání dědictví u soudu.

32. S ohledem na dikci starého občanského zákoníku je zjevné, že odvolací námitky žalobce v posuzované věci neobstojí. Je nadevší pochybnost, resp. z nesporovaných skutkových zjištění v tomto směru plyne, že notářka v dědickém řízení pochybila, když závěť nenalezla, a proto bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, na jehož základě bylo potvrzeno nabití jediné dědičce (matce žalobce, nevyděděné dcery zůstavitelky) podle ust. § 175q odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozhodným však v daném případě zůstává, že závěť v době vydání nezákonného rozhodnutí nebyla notářkou zjištěna. Jakékoliv rozklady žalobce nad tím, jak by jeho matka, nepominutelná dědička ze zákona, která již taktéž před třemi lety zesnula, jednala za situace, že by se závětí bylo notářkou kalkulováno, je zcela irelevantní. S ohledem na skutečnost, že žádný jiný dědic by nepřipadal v úvahu, neboť zůstavitelka žádné další děti neměla, bylo zamítnutí žaloby co do tohoto dílčího nároku žalobce ceny nemovitosti nad částku přiznanou nedotčeným výrokem I. napadeného rozsudku v částce 603 696,75 Kč s příslušenstvím zcela správným, a to právě s ohledem na ust. § 479 věta druhá o. z.

33. V neposlední řadě se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně tvrzení žalobce ve vztahu k majetkové újmě spočívající v ušlém zisku z pronájmu nemovitosti, jejího následného zhodnocení, resp. případného prodeje, potažmo namítaných možných ušetřených nákladů za vlastní bydlení. Je zjevné, že žalobce zcela komplexně, bez toho, že by jeho žaloba vykazovala vady, nárokoval vše, co by v případě, že by nemovitost, která byla v roce 2005 předmětem dědictví (vyjma nepatrných pasiv 3 831 Kč – pohřeb a nákladů soudní komisařky 14 989,50 Kč), zdědil, nárokovat mohl. Jinými slovy zbylé dílčí nároky představovaly částky, na které by mohl hypoteticky dosáhnout při výlučném vlastnictví, a to již prodejem nemovitosti či jejím pronájmem. Odvolací soud se zcela ztotožnil v tomto směru se stručnými, avšak výstižnými závěry soudu prvního stupně, neboť stran žalobce se jedná o pouhé spekulace, když tyto nároky nelze založit na pouhých úvahách. Předně se odvolací soud shodl s názorem soudu prvního stupně, který nevyužil aplikace ust. § 118a o. s. ř. a nevyzval žalobce k prokázání tvrzení, když pro nadbytečnost neprovedl jím navrhované důkazy, neboť úvahy nad spekulativním osudem budoucnosti dědictví, tj. předmětné nemovitosti, samotnou poučovací povinnost z logiky věci vylučovaly. Žalobce tvrdil, že nenabyl nemovitost, ke které si v důsledku péče o zůstavitelku na sklonku jejího života vytvořil citové pouto a kterou, pokud by byla naplněna přislíbená poslední vůle zůstavitelky, chtěl užívat jako svoji vlastní nemovitost pro účely bydlení. Jeho záměr byl podložen nedostatkem finančních prostředků, kdy si nemohl vlastní nemovitost pořídit. Naproti tomu uvedl, že ještě za života babičky se o nemovitost staral a očekával, že ji bude užívat nebo dále pronajímat, což mu bylo vydaným usnesením a následným prodejem domu jeho matkou co by dědičkou znemožněno. Současně však podotkl, že převážnou část svého dospělého života žije v domě své sestry, která po něm nevyžaduje hrazení jakéhokoliv nájemného. Žalobce, který nárokuje nemajetkovou újmu v paralelně probíhajícím řízení mimo jiné ze ztráty možnosti užívání nemovitosti pro vlastní účely, zcela paradoxně požaduje ušlý nájem za cca 19 let a bez přihlédnutí k tomu, že by zřejmě vlastnil dům se svojí matkou dovozuje možný zisk z aktuálního prodeje nemovitosti. Sám žalobce v odvolání uvedl, že se jeví jako vysoce pravděpodobné, že by byl vlastníkem nemovitosti až do současnosti; ekonomicky racionálním chováním každé svéprávné osoby, která jedná s běžnou péčí a opatrností, by za popsaného skutkového stavu bylo důvodně očekávatelné, že může-li bydlet u své sestry zadarmo, je ekonomicky výhodnější nemovitost držet a pronajímat ji.

34. S ohledem na uvedené nelze však žalobci v konkrétním případě s přihlédnutím k individuálním okolnostem přisvědčit, že s odkazem na judikatorní závěry „vznik škody v plné uplatněné výši nemohl být pro žalovanou vysoce nepravděpodobný, a tedy bylo možné žalobcem tvrzenou škodu objektivně předvídat“. Rozhodným totiž zůstává, že úvaha, zda nastalý následek lze z pohledu adekvátního kauzálního nexu jednajícímu přičítat či nikoliv, se logicky váže ke konkrétnímu následku, tedy k určité vzniklé škodě, tedy nikoliv k jakékoliv hypotetické škodě.

35. Odvolací soud tak uzavřel, že námitky ve zbývajícím rozsahu dílčích nároků jsou zcela nekonzistentní, stejně tak i samotné nároky jsou založeny v obecné rovině na ničím nepodložených spekulativních úvahách. Lze přisvědčit žalované, že žalobce zcela nedůvodně uplatňuje odškodnění za všechny možné teoretické varianty, jak by mohl s předmětnou nemovitostí nakládat, přičemž žalobce ani takové záměry žádným relevantním a bez pochyby jasný způsobem, aniž by si odporoval, neuváděl.

36. Za těchto okolností odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, při nedůvodnosti odvolacích námitek žalobce, jako věcně správné ve smyslu s ust. § 219 o. s. ř. v napadeném výroku II. potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

37. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalované, která byla v této fázi řízení zcela úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly.

38. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nedotčený odvoláním nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 o. s. ř.).