o zaplacení 13 750 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. září 2024, č. j. 18 C 148/2024-77,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně v souladu s ust. § 95 odst. 1, 2 o. s. ř. připustil změnu žaloby učiněnou u jednání dne 4. 9. 2024, jíž se žalobce kromě částky 13 750 Kč domáhal příslušenství z této částky v zákonné výši od 1. 7. 2015 do zaplacení (výrok I.). Návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání zamítl (výrok II.). Žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 13 750 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok III.). Výrokem IV. vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 11 858 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. Současně rozhodl, že žalobci bude po právní moci rozsudku vrácen přeplatek soudního poplatku ve výši 688 Kč (výrok VI.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce se návrhem ze dne 26. 4. 2024 ve znění dalších podání a změny žaloby ze dne 4. 9. 2024 domáhal po žalované zaplacení částky 13 500 Kč s příslušenstvím jako škody, která mu vznikla za období od 20. 2. 2024 do 17. 4. 2024 (55 dní po 250 Kč) v podobě nemožnosti užívat silniční vozidlo následkem nesplnění povinnosti žalované dle čl. 3.6 smluvních podmínek udělit žalobci plnou moc k provedení povinné přeregistrace vozidla jako předmětu financování. Tvrdil dále, že uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru č. [číslo]. Vozidlo, které bylo předmětem financování, převedla žalovaná do jeho vlastnictví dne 20. 12. 2018 z důvodu splnění smluvních podmínek, kterými se měl ukončit smluvní vztah. Neposkytla mu však plnou moc k jeho přeregistraci. Vzniklou újmu stanovil dle ceny, kterou běžně účtují půjčovny automobilů za využití obdobného vozidla v jednom dni. Shrnul, že má vozidlo u sebe, ovšem v důsledku porušení povinnosti žalované je vozidlo neregistrované a jako takové nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Od roku 2015 došlo k fikci právního zániku vozidla, což zavinila žalovaná tím, že předčasně odhlásila registrovaného vlastníka vozidla a zmocnila společnost [právnická osoba], k přeregistraci zajišťovacího vlastníka na své jméno, přičemž je zřejmé, že tato společnost registrační povinnost nového vlastníka nesplnila, což je příčinou toho, že od 1. 7. 2015 začal působit účinek fikce zániku vozidla.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, nárok uplatněný žalobcem neuznala. Uvedla, že na základě úvěrové smlouvy č. [číslo] byl sjednán mezi účastníky zajišťovací převod práva k vozidlu [nazev] žalovaná tak měla být vlastnicí vozidla až do úplného splacení úvěru, přičemž v okamžiku splacení úvěru ke dni 20. 12. 2018 se vlastníkem vozidla stal žalobce. Po dobu, kdy vozidlo bylo ve vlastnictví žalované, mohl s ním žalobce nakládat jako vypůjčitel.

4. Při jednání dne 4. 9. 2024 žalobce změnil žalobu tak, že se nadále domáhal příslušenství částky 13 750 Kč v podobě úroku z prodlení v zákonné výši již od 1. 7. 2015. Tato změna žaloby byla ve smyslu ust. § 95 odst. 1, 2 o. s. ř. soudem prvního stupně připuštěna.

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na straně dlužníka uzavřel dne 11. 11. 2013 s žalovanou na straně věřitele jednající prostřednictvím jejího oprávněného zástupce – společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], smlouvu o úvěru za účelem financování pořízení vozidla [nazev] žalobcem od společnosti [právnická osoba], s předpokládaným termínem dodání 11. 12. 2013. U vozidla bylo zvoleno zajištění zajišťovacím převodem práva. Práva a povinnosti stran byla upravena v obchodních podmínkách smlouvy o úvěru a všeobecných obchodních podmínkách finančních služeb poskytovaných žalovanou. Žalovaná souhlasila se zapsáním žalobce jako provozovatele do příslušné evidence registru vozidel. Ve smlouvě žalovaná zplnomocnila žalobce a společnost [právnická osoba] (každého samostatně) k zápisu předmětného vozidla do registru silničních vozidel. Dle čl. 3.6 obchodních podmínek úvěrových smluv zajišťovací převod práva k předmětu financování trvá až do okamžiku úplného uspokojení všech pohledávek žalované ze smlouvy za žalobcem. Okamžikem, kdy žalobce zaplatí veškeré své závazky vzniklé na základě smlouvy, dohoda o zajišťovacím převodu práva zaniká a žalobce se opětovně stává vlastníkem věci. Žalovaná v tomto případě bez dalšího odkladu vydá žalovanému technický průkaz a další dokumenty, které má ve svém držení, popřípadě předmět financování, pokud ho má ve svém držení, a udělí žalobci plnou moc k provedení případné přeregistrace předmětu financování. Žalobce převzal vozidlo od společnosti [právnická osoba], dne 20. 12. 2013. Dopisem ze dne 21. 12. 2018 oznámila žalovaná žalobci, že jeho smlouva č. [číslo] byla řádně ukončena. Následně dopisem ze dne 22. 7. 2019 sdělila v reakci žalobci na jeho dopis, že vlastnictví k vozidlu již nabyl přímo ze zákona úhradou poslední splátky sjednané ve smlouvě. Vzhledem k tomu, že je to žalobce, kdo může s vozidlem nakládat, je jeho požadavek k vystavení plné moci k nakládání s vozidlem nesplnitelný. Magistrát města [adresa], [nazev], dne 4. 5. 2017 pod sp. zn. [spisová značka] rozhodl o zamítnutí žádosti žalobce ze dne 4. 4. 2017 ve věci zaregistrování motorového vozidla [nazev] s RZ: [SPZ] registru vozidel na jeho osobu, neboť v době od 27. 12. 2013 do 30. 6. 2015 nebyl dokončen převod na nového vlastníka a tím ke dni 1. 7. 2015 vozidlo zaniklo. Správní orgán v rozhodnutí vysvětlil, že dne 4. 4. 2017 bylo zahájeno správní řízení na základě žádosti žalobce o zaregistrování vozidla [nazev] s RZ: [SPZ], jež bylo v registru vozidel zaregistrováno na žalovanou, která jej ke dni 27. 12. 2013 odhlásila na společnost [právnická osoba] Ta však vozidlo na svou osobu nezaregistrovala. V tomto stavu se vozidlo nacházelo až do současné doby. Žalovaná je dle správního orgánu nezvratným původním vlastníkem předmětného vozidla, která se dne 27. 12. 2013 zhostila vlastnického práva a uskutečnila převod na [právnická osoba], a tato společnost má v registru silničních vozidel dosavadní a nezměnitelné postavení osoby, na kterou bylo vozidlo pouze odhlášeno a stala se tak majitelem, nikoliv vlastníkem zapsaným v registru vozidel. Společnost [právnická osoba], následně mohla dle tehdy platných právních předpisů s vozidlem libovolně nakládat, tedy jej i prodat dalšímu zájemci, aniž by vozidlo na sebe nejprve přihlásila. Žalobce k žádosti o zápis změn údajů z registru silničních vozidel přiložil kupní smlouvu č. [číslo] ze dne 20. 12. 2013 mezi společností [právnická osoba], a žalobcem, která potvrzuje, že se tak společnost [právnická osoba], i zachovala a prodala vozidlo, aniž by jej na sebe nejprve převedla. Povinnost dokončení převodu vozidla do 31. 12. 2014 se týkala pouze těch osob, které jej hodlaly provozovat na pozemních komunikacích. Podle zákona č. 239/2013 Sb. tak měl žalobce právo zaregistrovat vozidlo na svou osobu až do 30. 6. 2015, což neučinil. Skutečnosti uvedené v tomto správním rozhodnutí odpovídají zápisu v registru vozidel ve vztahu k vozidlu [nazev] s RZ: [SPZ], které bylo v období od 15. 3. 2013 do 27. 12. 2013 evidované na žalovanou jako vlastníka a od 27. 12. 2013 do 1.7. 2015 evidované na [právnická osoba], v polopřevodu. Tím, že k odhlášení nedošlo, je vozidlo od 1. 7. 2015 v zániku a nelze jej provozovat na území České republiky. Registr vozidel sdělil, že žalobce se proti rozhodnutí ze dne 4. 5. 2017 odvolal ke Krajskému úřadu [adresa], který odvolání zamítl.

6. S odkazem na ust. § 2913 odst. 1 o. z. soud prvního stupně shrnul, že žalobce se po žalované domáhal náhrady škody vzniklé mu tvrzeným porušením smluvní povinnosti žalované udělit mu plnou moc k přeregistraci vozidla a tím, že žalovaná předčasně odhlásila registrovaného vlastníka vozidla a zmocnila společnost [právnická osoba], k přeregistraci zajišťovacího vlastníka na své jméno. Soud prvního stupně však na straně žalované žádné takové porušení smluvní povinnosti neshledal. V okamžiku zániku úvěrového závazkového vztahu následkem jeho splnění žalovaná nemohla žalobci žádnou plnou moc k přeregistraci financovaného vozidla udělit, neboť již v tu dobu (od 27. 12. 2013) nebyla zapsaným vlastníkem vozidla. I z rozhodnutí správního orgánu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. [spisová značka], ve věci žádosti žalobce je zřejmé, že jediný, kdo mohl vozidlo po 27. 12. 2013 registrovat, byla společnost [právnická osoba], (díky odhlášce provedené žalovanou) nebo žalobce na základě kupní smlouvy, jíž na něj společnost [právnická osoba], vozidlo převedla. Ani udělení plné moci žalobci žalovanou v roce 2018 by nemohlo odvrátit následek nedokončené registrace vozidla, k němuž došlo dne 1. 7. 2015, kdy vozidlo právně zaniklo. Přímo v úvěrové smlouvě pak žalovaná zplnomocnila žalobce a společnost [právnická osoba], (každého samostatně) k zápisu vozidla do registru silničních vozidel, ani jeden z nich však zápis vozidla neprovedl, jinak by došlo k nápravě stavu tzv. polopřevodu vzniklého po odhlášení vozidla žalovanou.

7. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by žalovaná porušila svoji smluvní (nebo jinou) povinnost, nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody a soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok III.). Stejně tak nedůvodným vyhodnotil soud prvního stupně návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání a rovněž jej zamítl výrokem II. rozsudku. V této souvislosti konstatoval, že žalovaná ve svém vyjádření výslovně nárok žalobce uznat odmítla. Pokud při prvním jednání při pokusu o smírné vyřešení věci nabídla žalobci, že jeho nárok zcela uspokojí, vyřeší-li se tím veškeré sporné otázky mezi nimi, nelze to považovat za uznání nároku. Nabídka smíru, zůstane-li nepřijatá, nemá žádný dopad na uspořádání vztahů mezi účastníky při rozhodnutí soudu.

8. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když zcela procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

9. Žalobci soud prvního stupně současně vrátil přeplatek na soudním poplatku ve výši 688 Kč, jenž byl původně zaplacen v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zastaveno, a soudní poplatek 688 Kč byl převeden k této věci. V tomto řízení tak žalobce plnil svoji poplatkovou povinnost celkem ve výši 1 688 Kč, ačkoliv výše poplatku z částky předmětu řízení 13 750 Kč činí 1 000 Kč.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 13. 11. 2024 včasné odvolání, které směřoval do výroku II. až IV. Uvedl, že soud prvního stupně nesprávně rozhodl na základě procesního postoje žalované, která v rozporu s uznáním právního základu plnění navrhovala zmítnutí žaloby. Následkem nesprávného rozhodnutí žalovaná získala možnost svobodně způsobovat další škodu, vznikající každým novým dnem v důsledku nesplněných povinností dle čl. 3 obchodních podmínek ke smlouvě o úvěru. Vyzdvihl, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávnému skutkovému zjištění, že nebylo zjištěno, že by žalovaná porušila svoji smluvní povinnost. Zamítavý výrok II. dokazuje, že soud prvního stupně postupoval v rozporu se splněnými podmínkami pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání, které spolehlivě zjistil z písemného vyjádření žalované. Zamítavý výrok III. dokazuje, že soud prvního stupně rozhodoval na základě nesprávného skutkového zjištění, že nevyužitelný předmět financování nesplňuje ani jeden z předpokladů vzniku škody. Podle jeho názoru žalovaná doslovně uvedla uznání nároku, přičemž je zřejmé, že soud prvního stupně zjistil porušení povinnosti žalované, která mu neumožnila využití vypůjčeného vozidla v období od 1. 7. 2015 do 20. 12. 2018. Spolehlivě zjištěnou skutečnost, že žalovaná nebyla zapsaným vlastníkem v rejstříku vozidla od 27. 12. 2013 do 20. 12. 2018, soud prvního stupně nesprávně vyložil jako nezjištěné porušení smluvní povinnosti. Přitom soud prvního stupně z čl. 3 podmínek smlouvy a z dalších důkazů zjistil, že žalovaná je povinna vykonávat povinnosti vlastníka ve smlouvě vymezeném období od 20. 12. 2013 do 20. 12. 2018, které zjevně porušila tím, že od 27. 12. 2013 do 20. 12. 2018 nesplnila registrační povinnost. Rozhodnutí správního orgánu je důkazem, který dokazuje příčinnou souvislost mezi předčasným odhlášením vozidla, které uskutečnila žalovaná dne 27. 12. 2013, a škodnými následky, které denně vznikají způsobeným následkem osvědčování fikce zániku vozidla. Žalovaná v rozporu s dohodnutými podmínkami smlouvy nebyla povinně zapsána v registru vozidel. Účinek fikce zániku vozidla způsobil škodný následek v podmínkách registrace vozidla a v konečném důsledku ve využití vozidla, které je trvale nevyužitelné od 1. 7. 2015. Dne 20. 12. 2018, kdy žalované v dohodnutém okamžiku vznikla povinnost převést své registrované vlastnictví na žalobce, žalovaná svou povinnost nesplnila, protože vlastnictví vozidla neregistrovala ze zákonné ani ze smluvní povinnosti. Z označeného důkazu soud prvního stupně nesprávně zjistil i vedlejší skutkovou okolnost, že povinnost žalované mohly splnit i jiné osoby. Žalovaná v rozporu s právním vymezením zajišťovacího vlastnictví zmocnila společnost [právnická osoba], aby změnila údaje v registru vozidel a v době zajišťovacího vlastnictví vykonávala povinnosti registrovaného vlastníka, které podle smluvního vymezení patří žalované. Potvrzení, které vydala žalovaná dne 21. 12. 2018 dokazuje, že vadně právně jednala při plnění podle čl. 3. 6 podmínek smlouvy s tím, že registrované vlastnictví využitelného vozidla byla žalovaná povinna převést na jeho osobu po uplynutí dohodnutého období zajišťovacího vlastnictví, protože splnil dohodnuté podmínky splaceních všech dohodnutých plateb. Skutečnost, že žalovaná plnit nemohla dokazuje, že nesplnila určitou povinnost podle smlouvy. Shrnul, že žalovaná porušila povinnost tím, že mu neumožnila využití vozidla od 1. 7. 2015 do 20. 12. 2018 a následně i po něm; porušila registrační povinnost půjčitele; porušila dohodnuté podmínky zajišťovacího vlastnictví a dosud porušuje povinnost podle čl. 3.6 podmínek smlouvy. Navrhoval, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že vysloví, že žalovaná nesplnila povinnost umožnit žalobci využívat předmětné vozidlo v období od 1. 7. 2015 do 20. 12. 2018, škodou z toho vzniklou během 1268 dnů je povinnosti nahradit v částce 317 000 Kč (výrok I.). Žalovaná prodlévá v plnění povinnosti dle čl. 3.6 podmínek smlouvy, proto je povinna nahradit škodu z toho vzniklou v částce 250 Kč za každý den prodlení (výrok II.). Žalovaná je povinna snášet vlastní náklady řízení (výrok III.). Povinnost ve výroku I. žalovaná splní do tří dnů od rozhodnutí o odvolání (výrok IV.). Povinnost ve výroku II. žalovaná splní do tří dnů jednorázově v částce 521 000 Kč jako náhradu za 2084 dní v období od 21. 12. 2018 do 4. 9. 2024 a poté v měsíčních splátkách za období každého následujícího měsíce, ve kterém denně vznikne škoda 250 Kč (výrok V).

11. Žalovaná se k odvolání vyjádřila podáním ze dne 2. 1. 2025. Zopakovala, že ohledně smlouvy o úvěru č. [číslo] vedli s žalobcem již několik sporů u Obvodního soudu pro [adresa], ve kterých nebyl nikdy úspěšný. Podle jejího názoru žalobcův nárok nemá jakoukoliv oporu ve sjednané smlouvě o úvěru či v jejích přílohách, stejně tak nemá oporu v zákoně. Zdůraznila, že postupovala po celou dobu trvání závazku dle sjednaných podmínek a plnila své povinnosti. Naopak to byl žalobce, který měl povinnost zajistit zápis klienta jako provozovatele vozidla a případně jako vlastníka do technického průkazu v souladu s čl. 4 odst. 4 obchodních podmínek smlouvy. Pokud tak žalobce neučinil, nemůže to jít k její tíži. Rekapitulovala z opatrnosti, že na základy smlouvy a dodatku č. [číslo] ke smlouvě o úvěru byl sjednán mezi stranami zajišťovací převod vlastnického práva. Podstatou zajišťovacího převodu byla skutečnost, že vozidlo bude v jejím vlastnictví a v okamžiku splacení celého úvěru dojde k převodu vlastnického práva na žalobce, což se také stalo. Z čl. 3.6 obchodních podmínek smlouvy plyne, že zajišťovací převod vlastnického práva trvá až do okamžiku úplného uspokojení všech pohledávek ze smlouvy. Okamžikem úplného zaplacení dne 20. 12. 2018 se žalobce stal vlastníkem předmětného vozidla a došlo k ukončení smlouvy o úvěru splněním. Zdůraznila, že nedisponuje vlastnickým právem k předmětnému vozidlu a netíží ji ani žádné jiné povinnosti. Ztotožnila se se závěry soudu prvního stupně s tím, že v okamžiku zániku úvěrového závazkového vztahu následkem jeho splnění nemohla žalobci žádnou plnou moc k přeregistraci financovaného vozidla udělit, neboť již v tu dobu od 27. 12. 2013 nebyla zapsaným vlastníkem vozidla. K uznání žalobcova nároku uvedla, že si není vědoma toho, že by měla nárok, jakkoliv uznat. Pokud jednala s žalobcem o smírném řešení či s ním jakkoliv komunikovala o sporné věci, nelze to považovat za uznání nároku. Uzavřela, že odvolání žalobce je nedůvodné.

12. Podáními datovanými dnem 13. 2. 2025 a 20. 2. 2025 žalobce založil nový listinný důkaz porušení právní povinnosti žalovanou, který získal dne 10. 2. 2025, a to písemné vyjádření [orgán] [stát], který cituje i stanovisko [orgán]. Vyjádření dokazuje, že předmětné vozidlo se považuje za zaniklé, které nelze provozovat na pozemních komunikacích. Z listiny je podle něho patrné, že žalovaná porušila povinnost vyplývající ze smlouvy, podle které byla povinna převést do jeho vlastnictví bezvadné vozidlo. Za další nový důkaz považoval zvukový záznam z jednání, který nesporně dokazuje, že před soudem byly projednány skutkové okolnosti, které brání využití vozu v provozu na silničních komunikacích.

13. V podání označeném jako vyjádření s návrhem ze dne 25. 2. 2025 žalobce opětovně uvedl, že argumentoval podloženou skutečností, že vozidlo, které bylo předmětem financování, se stalo nevyužitelným v určitém okamžiku smluvně dohodnutého vymezení zajišťovacího vlastnictví. Z provedeného dokazování soud prvního stupně spolehlivě zjistil, že na vozidlo, které je předmětem smlouvy, se vztahuje fikce zániku vozidla, která právním účinkem zákona způsobila, že od 1. 7. 2015 vozidlo nelze využívat v provozu na silničních komunikacích ani je držet v mezích zákona. Poté, co podrobně zopakoval odvolací argumentaci, domáhal se povinné ochrany základního práva na nerušený výkon vlastnictví, které mu dle smlouvy patří, resp. na peněžitou náhradu zrušeného vlastnictví, které nelze obnovit.

14. Z vyjádření žalované ze dne 24. 3. 2025 vyplynulo, že žalobce opomíjí klíčové závěry správního orgánu, který uvedl, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu, že v době od 27. 12. 2013 do 30. 6. 2015 nebyl dokončen převod na nového vlastníka tím ke dni 1. 7. 2015 vozidlo zaniklo. Podotkla, že odhlásila a převedla na společnost [právnická osoba], vozidlo, která jej však nezaregistrovala. Vozidlo bylo dne 20. 12. 2013 prodáno touto společností žalobci kupní smlouvou č. [číslo]. Žalobce pak měl právo vozidlo zaregistrovat na svou osobu, a to až do 30. 6. 2015, což neučinil. Jelikož tohoto práva nevyužil ve stanovené lhůtě, vozidlo z tohoto důvodu zaniklo. Žalobce tak vozidlo nezaregistroval na svou osobu i přesto, že tak učinit mohl a měl. Žalobcův nárok, kterým se domáhá náhrady škody z důvodu porušení smluvních povinností je tak neopodstatněný. Uvedla, že účastníci sjednali v čl. 4.4 obchodních podmínek smlouvy o úvěru, že za správnost zápisu odpovídá klient, tedy žalobce. Žalobce byl k zápisu zplnomocněn již ve smlouvě o úvěru. Podotkla závěrem, že se ztotožňuje zcela s bodem 12. odůvodnění napadeného rozhodnutí, se kterým se žalobce nikterak nevypořádal. Navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

15. Žalobce v reakci podal vyjádření „k doručeným listinám a předložení dalších nových důkazů“ dne 21. 4. 2025. Uvedl, že popis skutku žalovanou dne 27. 12. 2213 dokazuje uznání nároku. Dřívější zahájení převodu dokazuje porušení dohody, které následně způsobilo takzvaný nedokončený polopřevod, který je zjištěnou příčinou fiktivního zániku vozidla. Konkrétní vyjádření žalované, že podstatou sjednaného zajišťovacího převodu vlastnického práva je skutečnost, že vozidlo bude dočasně ve vlastnictví žalované do okamžiku splacení celého úvěru, dokazuje, že to, k čemu došlo dne 20. 12. 2018, je dohodnutý okamžik, kterým žalované vznikla právní povinnost splnit požadavky čl. 3.6 podmínek smlouvy. Žalovaná nesprávně tvrdí, že uvedeného dne se stalo právní skutečností to, že vlastnické právo přešlo na jeho osobu bez splnění dalších dohodnutých povinností, neboť vlastnické právo nemůže pro nedokončený zajišťovací převod vlastnictví vykonávat z důvodu absence povinné registrace. Dovozoval s podrobným rozkladem, že zrušením zajišťovacího práva žalovaná zrušila právní možnost převést vlastnictví k vozidlu, na které má nárok. Písemná tvrzení žalované, že mohl a měl možnost odvrátit hrozící fiktivní zánik vozidla do 30. 6. 2015, označil za další nový důkazní prostředek, který dokazuje, že preventivní povinnost vznikla pouze pro žalovanou, která vytvořila nebezpečnou situaci a měla nad ní kontrolu. Faktická skutečnost, že neměl právní, ani reálnou možnost zabránit fiktivnímu zániku vozidla, je dalším novým důkazem, která dokazuje, že jeho osobě preventivní povinnost nevznikla. Od okamžiku, kdy se dozvěděl o fiktivním zániku vozidla, okamžitě činil příslušná opatření uskutečněním množství podání na obranu svého základního práva a majetku. V konečném důsledku setrval na své předchozí opětovně rozvedené argumentaci.

16. Při jednání odvolacího soudu dne 23. 4. 2025 žalobce požadoval změnu žaloby v rozšíření jeho nároku na náhradu škody, a to za období od 27. 12. 2013 do 23. 4. 2025 ve výši 250 Kč za každý den, případně i „navrácení“ srovnatelného automobilu.

17. Žalovaná při tomtéž jednání opakovaně navrhovala smírné vyřešení sporu jako definitivního ukončení soudních řízení, aniž by jakkoliv nárok žalobce uznávala.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu a v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a po doplnění dokazování (ust. § 213 odst. 4 o. s. ř.) dospěl k následujícím závěrům.

19. Z rozhodnutí [orgán] [stát] ze dne 5. 9. 2024 (den následující po vydání rozsudku soudu prvního stupně), č. k.: [číslo], vyplynulo, že bylo zastaveno řízení podle ust. § 30 odst. 1 písm. d) zákona č. 71/1967 Zb. ve věci přidělení náhradního identifikačního čísla vozidla VIN pro vozidlo značky [nazev], obchodního názvu [nazev], kategorie [hodnota] s identifikačním číslem vozidla VIN [VIN kód], o které požádal [Jméno žalobce] (žalobce). K zastavení řízení došlo z důvodu, že účastník na výzvu správního orgánu ve stanovené lhůtě neodstranil nedostatky svého podání a byl o možnosti zastavení řízení poučen. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že [orgán] [stát] se obrátilo na [orgán] se žádostí o stanovisko k předmětnému vozidlu. Z jejich odpovědi vyplynulo, že: „[orgán], [nazev] na Váš dotaz k možnosti nové registrace silničního vozidla tov. zn. [nazev], model [nazev], VIN [VIN kód], reg. zn. [SPZ], jednotlivě dovezeného z ČR, sděluje následující. Zákon č. 239/2013 Sb., který novelizoval zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, v Čl. II Přechodná ustanovení v bodě 4 písm. b) stanovil vlastníkům vozidel v tzv. převodu (též „polopřevodu“), podat do 30. června 2015 žádost o zápis vlastníka do registru silničních vozidel. V případě, že vlastník žádost ve stanovené lhůtě nepodal – a to je i případ předmětného vozidla, pro které vlastník společnost [právnická osoba]., dne 27. 12. 2013 avizoval změnu vlastníka provozovatele, jak je patrné z kopie zaslaného technického průkazu – a tento zápis nového vlastníka nedokončil nebo nevyužil možnosti podání této žádosti zmocněncem, je uvedené vozidlo k 1. 7. 2015 považováno za zaniklé se všemi důsledky vztahujícími se k zániku vozidel, tj. ztrátou technické způsobilosti, neplatností technického průkazu č. [číslo] a osvědčení o registraci vozidla č. [číslo], a nelze jej tak provozovat na pozemních komunikacích. Předmětné vozidlo nebylo vyřazeno z registru silničních vozidel, protože takový úkon současná právní úprava neobsahuje, ale dne 1. 7. 2015 byl v tomto registru změněn statut vozidla na „zánik“. Opětovná registrace takového vozidla z výše uvedených důvodů není možná a nové registrační doklady tak rovněž nelze vydat. Současná právní úprava nedovoluje ani [orgán] zákonem dané podmínky a lhůty pro splnění povinnosti žádným způsobem prodlužovat, měnit, udělovat výjimky nebo dokonce rušit. Novela zákona č. 56/2001 Sb. byla zveřejněna ve Sbírce zákonů již v červenci roku 2013, tedy tato povinnost vlastníků vozidel byla známa necelé dva roky před účinností zákona a poté ještě poskytovala další lhůtu 6 měsíců pro podání žádosti o zápis vlastníka v registru.[Anonymizováno][orgán] v době platnosti shora uvedených přechodných ustanovení zákona, a především v prvním pololetí roku 2015, iniciovalo prakticky ve všech dostupných mediích a sdělovacích prostředcích kampaň, jejímž cílem bylo upozornit motoristickou veřejnost na problematiku tzv. „polopřevodů“ a poučit vlastníky vozidel o následcích, které pro ně může nedokončení převodu vlastnictví vozidla představovat“.

20. Z listiny [orgán] [stát] ze dne 3. 12. 2024 označené jako „Źiadosť o zrušenie opatrenia – vyjadrenie“, adresované žalobci, vyplynulo, že prověřením bylo zjištěno, že předmětné vozidlo v českém registru vozidel zaniklo, a tím ztratilo schválení na provoz v silničním provozu. Na základě toho není možné toto vozidlo přeregistrovat do jiného státu, tedy ani na [stát], když zahraniční doklady vozidla jsou neplatné. Jestliže jsou tyto doklady z ČR neplatné, není možné na jejich základě vykonat kontrolu originality. [orgán] vozidlo prověřilo i na českém [orgán], které tento stav potvrdilo.

21. Podle ust. § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

22. Soud prvního stupně v daném případě provedl správně a úplně dokazování, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce. Na uvedeném nezměnilo nic ani doplnění dokazování odvolacím soudem shora uvedenými listinami, když se jednalo sice o nové důkazy, které však nemohl bez své viny žalobce před soudem prvního stupně pro jejich datumizaci použít. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval námitkami žalobce, opětovně obsaženými v odvolání, a proto lze v podrobnostech pro stručnost odkázat na napadené rozhodnutí.

23. Na tomto místě však odvolací soud předně uvádí, že nepřipustil změnu žaloby navrhovanou žalobcem v rámci odvolacího řízení, a to ve smyslu ust. §§ 211, 95 odst. 2 o. s. ř., když výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (výrok I.). Žalobce konkrétně již i v rámci odvolání požadoval po žalované zaplacení souhrnné částky 838 000 Kč jako škodu počítanou denně ve výši 250 Kč vzniklou za období od 1. 7. 2015 do 4. 9. 2024. Při jednání odvolacího soudu pak škodu stanovil při částce za den 250 Kč za období již od 27. 12. 2013 do 23. 4. 2025. Jak bylo již zmíněno, výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, když zejména žalobce rozšířil žalobu i za dobu předcházející (minulou) samotnému dosavadnímu žalobou uplatněnému nároku, kterou se soud prvního stupně nezabýval a nadto nebylo žalované umožněno na uvedenou skutečnost kvalifikovaně reagovat s tím, že by se z její strany dal očekávat argumentační postoj, který by si mohl vyžádat nezbytné odpovídající dokazování. Žalobci pak ničeho nebránilo, aby zodpovědně vymezil své požadavky již v samotné žalobě, případně před soudem prvního stupně. Pokud v rámci jednání žalobce nastínil, že by na požadované náhradě škody netrval za předpokladu, že by mu bylo ze strany žalované poskytnuto „náhradní“ vozidlo, odvolací soud na uvedený požadavek nereflektoval, když v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (ust. § 216 odst. 2 o. s. ř.). Nelze současně odhlédnout, že zmínka o „navrácení“ srovnatelného vozidla padla v rámci bezvýsledné snahy o smírné vyřešení sporu mezi účastníky.

24. Odvolací soud se dále zabýval rozhodnutím soudu prvního stupně obsaženým ve výroku II., když zamítl návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání. Jelikož žalobce požadoval, aby soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání, bylo namístě o tomto procesním návrhu rozhodnout, i když zákon tuto situaci výslovně nepředvídá. Je třeba připomenout, že uznáním nároku se rozumí procesní úkon žalovaného (tedy výslovný projev vůle žalovaného adresovaný soudu), z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný uznává nárok, který byl vůči němu uplatněn v žalobě, a v jakém rozsahu tak činí, tj. zda jej uznává zcela nebo jen zčásti anebo pouze v právním základu. V konkrétním případě však nelze přisvědčit námitkám žalobce, který vesměs v každé proklamaci žalované uznání ze svého pohledu spatřoval, v důsledku čehož vydání rozsudku pro uznání opakovaně navrhoval. Žalovaná od počátku navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že uplatněný nárok neuznává, na svém postoji setrvala. V této souvislosti nelze než přisvědčit soudu prvního stupně, který konstatoval, že pokud žalovaná v rámci snahy o smírné vyřešení sporu sdělila, že nárok žalobce uspokojí, jestliže se tím do budoucna již konečně vyřeší sporné otázky mezi nimi, nelze v takovém jednání spatřovat uznání nároku. Za této situace nebylo lze ničeho soudu prvního stupně vytknout, když odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu jako věcně správný dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

25. Pokud se jedná o výrok III. soudu prvního stupně, kterým zamítl žalobu o zaplacení částky 13 750 Kč s příslušenstvím, odvolací soud již shora uvedl, že se závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil. Odvolací soud vyšel z podrobného zjištění skutkového stavu soudu prvního stupně. Lze tak pouze zrekapitulovat, že dne 11. 11. 2013 žalobce na straně dlužníka jako klient uzavřel se žalovanou na straně věřitele jako společnost jednající prostřednictvím oprávněného zástupce společnosti [právnická osoba], smlouvu o úvěru, a to za účelem financování pořízení předmětného vozidla klientem od dodavatele [právnická osoba] Předpokládaný termín dodání vozidla byl 11. 12. 2013, strany se dohodly na zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětu financování. Společnost souhlasila se zapsáním klienta jako provozovatele do příslušné evidence registru silničních vozidel a současně zplnomocnila klienta a dodavatele (každého samostatně) k zápisu předmětného vozidla (předmětu financování) do registru silničních vozidel. Dne 20. 12. 2013 byla mezi společností [právnická osoba], jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím uzavřena kupní smlouva č. [číslo]. Žalobce převzal téhož dne 20. 12. 2013 předmětné vozidlo dle protokolu o převzetí předmětu financování. Dne 21. 12. 2018 žalovaná žalobci oznámila, že vzhledem ke splnění všech podmínek týkajících se vypořádání smlouvy o úvěru, byla smlouva řádně ukončena.

26. V posuzované věci se žalobce žalobou ze dne 26. 4. 2024 domáhal náhrady škody ve výši 13 750 Kč s příslušenstvím, která mu vznikla nemožností užívat vozidlo v období od 20. 2. 2024 do 17. 4. 2024 (55 dní po 250 Kč) v důsledku protiprávního jednání spočívajícího v porušení smluvní povinnosti udělit mu plnou moc k přeregistraci vozidla s tím, že žalovaná předčasně odhlásila registrovaného vlastníka a zmocnila společnost [právnická osoba], k přeregistraci zajišťovacího vlastníka na své jméno.

27. V kontextu s uvedeným odvolací soud pouze konstatuje, že základními předpoklady pro vznik povinnosti k náhradě škody dle ust. § 2913 o. z. jsou protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti a vznik škody, která je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním.

28. Odvolací soud však ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se porušení smluvní povinnosti nedopustila. Bez ohledu na nezpochybnitelnou skutečnost, že v době řádného ukončení úvěrové smlouvy splněním 20. 12. 2018, nedisponovala žádným právem k vozidlu ani žádnou dokumentací (včetně technického průkazu), požadavek k nakládání s předmětným vozidlem byl z její strany nerealizovatelný, a to včetně vystavení plné moci k provedení případné přeregistrace předmětu financování. Z provedených důkazů se podává, že dne 27. 12. 2013 došlo ke změně vlastníka a provozovatele vozidla. Společnost žalované si jako vlastník vozidla splnila svou povinnost, kterou jí ukládalo v té době platné ust. §§ 11 odst. 1, 12 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb. Dne 27. 12. 2013 podala u Magistrátu [adresa] žádost o zápis změn údajů v registru silničních vozidel, doloženou plnou mocí, kterou udělila společnosti [právnická osoba], s právem zmocnit jinou osobu k provedení požadovaného úkonu. Tato společnost svého práva využila a zmocnila k odhlášení vozidla [jméno FO]. Vozidlo bylo odhlášeno na firmu [právnická osoba], která mohla podle tehdy platné právní úpravy s vozidlem libovolně nakládat, což učinila, aniž by vozidlo na sebe nejprve přihlásila. Žalovaná, původní vlastník vozidla, převedla vlastnická práva na společnost [právnická osoba], která měla v registru postavení osoby, na kterou bylo vozidlo pouze odhlášeno, stala se tak majitelem, nikoliv jeho zapsaným vlastníkem.

29. Rozhodným odvolací soud opět ve shodě se soudem prvního stupně seznal, že povinnost dokončení převodu vozidla se do 31. 12. 2014 týkala pouze těch osob, které jej hodlaly provozovat na pozemních komunikacích. Je třeba zdůraznit, že dne 1. 1. 2015 nabyl účinnosti zákon č. 239/2013 Sb., který novelizoval zákon č. 56/2001 Sb., který v čl. II. přechodných ustanovení v bodě 4 písm. b) stanovil vlastníkům vozidel v tzv. polopřevodu podat do 30. 6. 2015 zápis vlastníka do registru silničních vozidel. Jelikož žalobce, který měl právo dle zákona č. 239/2013 Sb. zaregistrovat vozidlo na svou osobu, tak neučinil, vozidlo ke dni 1. 7. 2015 zaniklo. Dalším subjektem, který mohl vozidlo registrovat, byla společnost [právnická osoba], což ostatně nezpochybnil ani žalobce v uplatněné žalobě, když uvedl, že tato společnost registrační povinnost nového vlastníka nesplnila, což je příčinou toho, že od 1. 7. 2015 začal „působit účinek fikce zániku vozidla“.

30. Nelze vyzdvihnout, že od 15. 3. 2013 do 27. 12. 2013 byla v registru jako vlastník a provozovatel vozidla evidována žalovaná; od 27. 12. 2013 do 1. 7. 2015 společnost [právnická osoba], z pozice „polopřevod – vozidlo v odhlášce“. Je zcela nesporné, že změnou v zákoně se vozidla vedená v polopřevodu musela do 30. 6. 2015 dohlásit, aby tak byl dokončen převod, jinak k 1. 7. 2015 úředně zanikla, na území ČR je nelze provozovat, stejně tak na něm nejdou provádět žádné změny a obnovovat technické kontroly. Posledně zmíněné však nebylo soudy ani zúčastněnými stranami zpochybňováno.

31. S ohledem na shora uvedené odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když shledal, že přímo v úvěrové smlouvě žalovaná zplnomocnila jednak žalobce a dále společnost [právnická osoba], a to každého samostatně, k zápisu vozidla do registru silničních vozidel, ani jeden z nich však zápis neprovedl, přičemž by tak mohlo dojít k nápravě stavu polopřevodu po odhlášení vozidla žalovanou. Stran žalované nelze shledat porušení smluvní povinnosti jako jednoho ze základních předpokladů pro vznik škody.

32. Za těchto okolností odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, při nedůvodnosti odvolacích námitek žalobce, jako věcně správné ve smyslu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil i ve výroku III., a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).

33. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla i v této fázi řízení zcela úspěšná. Náklady řízení v částce 7 659,30 Kč jsou představovány odměnou za právní zastoupení za tři úkony právní služby po 1 660 Kč (dvě vyjádření k odvolání, účast u jednání) při tarifní hodnotě 13 750 Kč dle ust. §§ 6, 7, 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., režijními paušály po 450 Kč (3 x 450 Kč) ve smyslu ust. §§ 13 odst. 1, 15 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025, spolu s 21 % DPH v částce 1 329,30 Kč.

34. Výrok V. rozsudku soudu prvního stupně nedotčený odvoláním nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 o. s. ř.).