o zaplacení 173 407,58 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. září 2023, č. j. 56 C 118/2022-89 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. prosince 2023, č. j. 56 C 118/2022-111

1. V řízení o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím soud prvního stupně rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka], její splatnost stanovil ke dni [datum] (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu do částky [částka], kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaného úroku ve výši [částka], zákonného úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu. Doplňujícím rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], doplnil výrok II. a žalobu zamítl rovněž ohledně úroku ve výši 4,8 % ročně z částky [částka] od 1. 12. 2021do zaplacení.

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala žalované částky s příslušenstvím s tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČO [IČO], a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru číslo [hodnota] s názvem FÉR půjčka, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši [částka]. Ty se žalovaná zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně se sjednaným úrokem, což neučinila přes výzvu před podáním žaloby. Později doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela zejména z údajů, poskytnutých žalovanou v žádosti o spotřebitelský úvěr. Tyto údaje právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a principy obezřetného úvěrování. Vycházela i z relevantních externích a interních registrů. Zjištěné informace o příjmech a výdajích žalované porovnávala s veřejně dostupnými statistickými informacemi o životním a existenčním minimu. Vycházela dále i z toho, že žalovaná byla v době podání žádosti zaměstnána jako administrativní pracovnice u společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], s čistým měsíčním příjmem [částka]. Odkázala i na rozhodnutí Krajského soudu v [právnická osoba], podle něhož stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy, a jejich poskytnutí potvrdil klient podpisem na zákaznické kartě. V tomto smyslu odkázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze. Uvedla, že žalovaná na úvěr uhradila [částka]. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Nepopřela uzavření smlouvy o úvěru shora uvedené, uvedla, že tomu bylo v době, kdy Česká republika garantovala svobodné podnikání a svobodný pohyb občanů a podnikatelů. Během pandemie koronaviru stát opatřením svobodné podnikání zakázal a omezil volný pohyb osob, což ve firmě žalované a jejího manžela způsobilo velké problémy a ztrátu příjmů i pro její rodinu. Banka byla o všem informována.

3. Žalovaná je státním občanem Slovenské republiky, a jde tak o řízení s cizím prvkem. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že rozhodným právem je právo české dle čl. 6, čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I.).

4. Na základě provedené dokazování vzal za prokázané následující:

- Z protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta při schvalování žádosti o úvěr ze dne [datum], že žalovaná dosahuje příjmu [částka], výdaje na splatných závazcích činí [částka], ostatní výdaje [částka], celkem tak [částka]. Výpočet cash-flow je uveden částkou [částka].

- Podle výpisu z účtů žalované uhradila žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně za období od [datum] do [datum] celkem [částka].

- Ze smlouvy o postoupení pohledávky včetně přílohy (položka 48), oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího archu adresovaného žalované na adresu v České republice a i včetně podacího archu rovněž na bydliště ve Slovenské republice, že pohledávka byla postoupena žalobkyni. Žalovaná byla výzvou ze dne [datum] vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

5. Po provedeném dokazování soud prvního stupně skutkově uzavřel, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně, jak vyplývá ze žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum], se dohodly na poskytnutí finančních prostředků dle žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] ve výši [částka]. Žalovaná měla splácet [částka] měsíčně se zápůjční úrokovou sazbou 4,8 % ročně a celkovou částkou k zaplacení - [částka]. V žádosti uvedla, že je vdaná, má středoškolské vzdělání s maturitou, pracuje u společnosti Elektromobil na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem [částka] a její výdaje činily částku [částka]. Pro případ prodlení žalované s plněním dluhu byly ve smlouvě stanoveny sankce, přičemž jedním ze způsobu ukončení smlouvy bylo i odstoupení v případě porušení smlouvy. Právní předchůdkyně žádost žalované akceptovala dopisem ze dne [datum] s výší měsíční splátky [částka], jak vyplývá z akceptačního dopisu ze dne [datum].

Zjištěný skutkový děj posuzoval s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do [datum]. Uvedl, že jde o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem dle § 420, § 1810 a násl. o. z. Vycházel konkrétně z § 2395 o. z., § 3 odst. 1 písm. c), § 75, § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 581, 588, 2991 odst. 1, 2, § 1879 o. z. Uvedl, že povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednaný úvěr byla zakotvena do právního řádu směrnicí Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách a spotřebitelském úvěru. Odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Poukázal i na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/18. K tomu uvedl, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], či Nejvyššího soudu v již uvedeném rozhodnutí, je součástí odborné péče poskytovatelů úvěrů i obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám je prověří či si je nechá doložit.

6. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, neboť žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované úvěr splácet ve sjednaných splátkách. K tomu poukázal na příjem deklarovaný žalovanou ve výši [částka], k čemuž žalovaná nepředložila žádné listiny, z nichž by deklarované příjmy bylo možno uvěřit. Z výpisů z účtů žalované příjmy nevyplývají. Navíc žalobkyně netvrdila, že by její právní předchůdkyně měla tyto listiny k dispozici při uzavírání smlouvy. Totéž platí i ohledně výdajové stránky. Výdaje jsou uvedeny tak, že sestávají z výdajů na splátky závazků – [částka], ostatní [částka], tedy celkem [částka]. Ani k těmto tvrzeným výdajům nejsou předloženy žádné důkazy, z nichž by bylo patrné jejich ověření. Žalobkyně to nadto ani netvrdila. V tomto smyslu poukázal na povinnost právní předchůdkyně žalobkyně ve smyslu § 75 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě toho uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací zákona o spotřebitelském úvěru. Odkázal i na rozpor se směrnicí číslo 2008/48/EC o spotřebitelském úvěru. Dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, což však nezakládá důvod, proč by si žalovaná měla ponechat poskytnutou částku. Žalovaná se tak na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 o. z. o částku [částka], představující rozdíl mezi poskytnutou částkou [částka] a částkou uhrazenou ([částka]). S odkazem na § 87 odst. 1 věty poslední o spotřebitelském úvěru uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. [adresa] 391,91 Kč proto uložil žalované zaplatit s ohledem na její možnosti do konce roku 2023 s tím, že tato doba je doba přiměřená možnostem žalované. Jinak žalobu zamítl.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

8. V doplňujícím rozsudku soud prvního stupně uvedl, že opomněl rozhodnout o zamítnutí žaloby v části požadovaného úroku ve výši 4,8 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, proto rozsudek postupem dle § 166 odst. 1 o. s. ř. doplnil a žalobu zamítl i v této části. V této části také nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

9. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně s návrhem na změnu části výroku I. a II. tak, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku a dále zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Odkázala na odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil aplikaci § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně rovněž neodůvodnil, proč žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznaného bezdůvodného obohacení, který vyplývá přímo z § 1970 o. z. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že žalovanou vyzvala k plnění peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], které bylo odesláno dne [datum]. Navíc bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně upomínala žalovanou o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne [datum]. Shrnula, že žalovaná tak měla dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu, což neučinila. Zdůraznila, že žalované nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale již před podanou žalobou právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v [adresa], pobočka v [město] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Navíc ke svým poměrům ohledně vrácení jistiny nic dalšího neuvedla a takto se nebránila. Na jednání soudu prvního stupně se nedostavila. Žalovaná ve svých vyjádřeních pouze uváděla, že z důvodů COVID se necítí smlouvou vázána. Netvrdila ani neprokazovala, že by nebylo v jejích možnostech danou částku zaplatit. Proto má nárok na zaplacení části nesplacené jistiny zápůjčky jako bezdůvodného obohacení spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Nesouhlasila ani s rozhodnutím, kde soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit dlužnou částku ke dni [datum], měl postupovat dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a stanovit lhůtu třídenní. Poukázala i na to, že pro případ stanovení jiné, než třídenní lhůty měl soud zdůvodnit svůj závěr, proč je třeba určit lhůtu delší, což neučinil. Uvedla i to, že lhůta k plnění je lhůtou procesní. Argumentuje-li soud prvního stupně aplikací § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je lhůta k plnění tam uvedená lhůtou hmotněprávní. Navíc délka jednoho roku k plnění je lhůtou nepřiměřenou.

10. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně uvedla, že úrok z prodlení požaduje zaplatit v souvislosti s oznámením žalované o postoupení pohledávky v třídenní lhůtě. Zopakovala, že žalovaná nedoložila, že takováto úhrada není v jejích možnostech.

11. Odvolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze v rozsahu dle podaného odvolání žalobkyně (§ 206 odst. 3 o. s. ř.), postupem dle § 212, § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolací námitky žalobkyně jsou důvodné pouze částečně.

12. Jak vyplývá z podaného odvolání, žalobkyně žádným způsobem nebrojila proti závěru soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou. Její výtky směřovaly pouze proti lhůtě k plnění ve výroku I a výroku II proti zamítnutí žaloby v části, týkající se zákonného úroku z prodlení z přiznané částky ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení.

13. Soud prvního stupně své rozhodnutí o lhůtě k plnění bezdůvodného obohacení odůvodnil tak, aby žalovaná mohla dlužnou částku (představující dlužnou nesplacenou jistinu) uhradit v době přiměřené jejím možnostem, na základě této úvahy rozhodl o splatnosti do [datum]. Žalobkyně s tímto závěrem soudu prvního stupně nesouhlasila, v prvé řadě odkázala na dikci § 160 odst. 1 o. s. ř. K aplikaci § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru uvedla, že nejde o lhůtu procesní, ale hmotněprávní. Věcně poukázala na lhůtu k plnění po dobu jednoho roku jako na lhůtu nepřiměřenou, zdůraznila opakované výzvy ze strany žalující určené žalované, která však zůstala nečinná. Navíc žalovaná neprokázala, že by jí poskytnuté lhůty byly lhůtami nepřiměřenými. Navrhla, aby lhůta pro splnění vrácení bezdůvodného obohacení byla stanovena třídenní od právní moci rozsudku, a odvolací soud této její námitce vyhověl.

14. Nepřiznání zákonného úroku z prodlení ze žalované vzniklého bezdůvodného obohacení soud prvního stupně odůvodnil absolutní neplatností uzavřené smlouvy a odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí platí, že „Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)“.

15. V dané věci však žalovaná ani netvrdila, že by jí její poměry bránily v co nejrychlejším splacení alespoň poskytnuté jistiny, její obrana spočívala pouze v odkazu na situaci v době pandemie COVID, která omezila svobodné podnikání i svobodný pohyb osob, a proto se smlouvou již necítila vázána. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že v dané konkrétní situaci a s ohledem na obranu žalované lze přisvědčit odvolací námitce žalobkyně a přiznat jí úroky z prodlení z přiznaného bezdůvodného obohacení. Počátek stanovil k datu [datum] v souvislosti s první reálně doručenou písemností žalované do vlastních rukou na adrese Slovenská republika, Čučma 198, [adresa] Čučma dne [datum]. S ohledem na datum doručení musela být žalované známa povinnost vrátit žalobkyni jako právní nástupkyni původního věřitele alespoň zapůjčenou jistinu, a ani ona sama ve svém vyjádření ze dne [datum] (na č. l. 48 spisu) nic jiného než změnu situace oproti stavu v době uzavření smlouvy, tedy před vypuknutím pandemie COVID 19, netvrdila. O povinnosti žalované uhradit žalobkyni úroky z prodlení z přiznané částky od [datum] do zaplacení rozhodl odvolací soud dle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

16. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně ve postupem dle § 221a o. s. ř. ve výroku I ve lhůtě k plnění změnil a žalované uložil povinnost k úhradě dlužné částky v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku dle návrhu žalobkyně. Ve výroku II jej rovněž změnil, a z důvodů shora uvedených uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od [datum] do zaplacení, jinak napadený rozsudek v tomto výroku postupem dle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil. Ostatní výroky nebyly odvoláním napadeny (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

17. O nákladech odvolacího řízení rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř.