o zaplacení 95 374 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. prosince 2023, č. j. 15 C 138/2023-53

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení a výrokem II žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky se žalobce po žalované domáhal s tím, že s žalovanou uzavřel dne [datum] pojistnou smlouvu o životním pojištění GENERALI FUTURE č. [tel. číslo], jejíž součástí byly Všeobecné pojistné podmínky pro soukromé pojištění osob VPP POS 2005/01 (dále VPP) a Zvláštní pojistné podmínky pro investiční životní pojištění ZPP IŽP 2007/01 (dále ZPP). Pojištění zaniklo [datum], žalovaná zaplatila žalobci odkupné ve výši [částka]. Žalobce za dobu pojištění žalované zaplatil [částka]. Podanou žalobou se domáhal zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu uvedených částek ve výši [částka] s tím, že smlouva byla neplatná z důvodu nepřiměřenosti a neurčitosti ujednání o rozsahu pojistného plnění, když žalobce neměl možnost zjistit konkrétní výši poplatků a nákladů a ani konkrétní částku, o kterou bude podílový účet pojistníka či hodnota samotného fondu snížena. Poukázal na to, že nikde není specifikována výše rizikového pojistného, výše technických poplatků, o které mohla být hodnota fondu snížena, vše bylo ponecháno na vůli pojistitele, odečítat bylo možné i výdaje související s pořizováním, prodejem a oceňováním fondu, dopad na hodnotu fondu (podílových jednotek) je nezjistitelný.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že veškeré údaje byly žalobci známy již při uzavření smlouvy a mohl se tak dovolat neplatnosti dříve. O vývoji pojistné smlouvy byl žalobce průběžně informován. K pochybnostem žalobce o smlouvě z října 2019 se žalovaná dopisem z [datum] vyjádřila. Žalobce [datum] zahájil řízení před finančním arbitrem o určení neplatnosti smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení, [datum] vzal návrh zpět a řízení bylo [datum] zastaveno. Ve vztahu k pojistnému zaplacenému před více jak dvěma roky před podáním žaloby vznesla námitku promlčení s odkazem na ust. § 107 odst. 1 o. s. ř. Dále vznesla námitku započtení částky [částka], zaplacené [datum], proti pohledávce na bezdůvodné obohacení, a to nepromlčené části plateb. Důvody neplatnosti odmítala.

4. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci dne [datum] uzavřeli pojistnou smlouvu, součástí byly VPP a ZPP, podle článku 12 odst. 1 ZPP pojistitel snižuje každý měsíc podílový účet pojistníka o rizikové pojistné za rizika sjednaná v pojistné smlouvě. V čl. 12 odst. 2 ZPP bylo ujednáno, že za účelem krytí nákladů souvisejících s uzavřením pojistné smlouvy sráží pojistitel u pojištění s běžným pojistným na konci každého pojistného roku pojistitelem stanovené procento počátečních jednotek z celkového množství počátečních jednotek, a to do konce pojistné doby, nejvýše po dobu stanovenou pojistitelem. V čl. 12 odst. 4 ZPP bylo ujednáno, že hodnotu podílového účtu pojistníka může pojistitel snížit o další technické poplatky související se správou pojistné smlouvy. Z výpisů z podílového účtu zjistil, že žalovaná žalobce o průběhu pojištění informovala. Z potvrzení z účtu společnosti [právnická osoba]. zjistil, že jednotlivé platby pojistného žalobce řádně platil. Podle objasnění stavu investiční životní pojistky ze dne [datum] žalobce žádal žalovanou o objasnění stavu pojistné smlouvy a současně žádal o ukončení pojistné smlouvy od počátku a vrácení veškerého plnění. Žalovaná reagovala dopisem ze dne [datum], v němž žalobce o průběhu pojištění informovala. Žalobce se ještě na žalovanou obracel e-maily ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum], žalovaná vždy požadované informace žalobci poskytla. Návrhem ze dne [datum], doplněným [datum], se žalobce obrátil na finančního arbitra, v řízení napadal platnost smlouvy, řízení bylo v důsledku zpětvzetí návrhu usnesením ze dne [datum] zastaveno. Dne [datum] žalobce pojistnou smlouvu vypověděl. Žalovaná dne [datum] pojištění odkoupila za odkupné [částka]. Předžalobní výzvou z [datum] žalobce žalovanou vyzval k vrácení částky [částka]. Žalovaná dne [datum] sdělila, že neshledává pochybení při uzavření smlouvy, požadavek žalobce považovala za neoprávněný.

5. Následně soud prvního stupně věc posuzoval právně. Odkázal na ust. § 3028, § 3036 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.), a dovodil, že věc je třeba posuzovat podle dříve platných předpisů. K tomu citoval § 1 a § 4 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a §§ 41, 451, 457 obč. zák. č. 40/1964 Sb. v příslušném znění.

6. Nejprve se zabýval platností smlouvy a dospěl k závěru, že smlouva neobsahuje konkrétní, určitá ujednání o výši rizikového pojistného, počátečních a správních nákladech. Neobsahuje konkrétní ujednání o pojistném plnění, které je vymezeno pomocí aktuální hodnoty podílového účtu, kdy v pojistné smlouvě nikde není definováno, jakou částku pojistník alokuje do počátečních podílových jednotek. Z pojistné smlouvy nevyplývá, jaká část pojistného má být určena na tvorbu podílových jednotek. Není určitým způsobem ujednáno množství počátečních jednotek. Neurčité je rovněž ujednání o pojistném plnění, které je konstruováno na základě hodnoty podílového účtu, jehož hodnota není s ohledem na neurčitost počátečních a akumulačních podílových jednotek stanovitelná. Uzavřel, že pojistná smlouva je absolutně neplatná.

7. Žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 obč. zák., které se podle § 107 odst. 1 obč. zák. promlčuje za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, nejpozději k promlčení dochází za 4 roky. Uvedl, že u každé jednotlivé platby pojistného běží samostatná promlčecí lhůta. Podle soudu prvního stupně skutkové okolnosti, z nichž je dovozována absolutní neplatnost smlouvy, musely být žalobci známy již v okamžiku uzavření smlouvy, neboť plynou z textu pojistné smlouvy. Žalobce měl a mohl vědět o neplatnosti pojistné smlouvy ihned v okamžiku jejího podpisu a při každé platbě pojistného, která je rozhodná pro počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí lhůty.

8. I kdyby tento závěr nebyl správný, soud prvního stupně uvedl, že se o neplatnosti smlouvy žalobce dozvěděl nejpozději okamžikem zahájení řízení před finančním arbitrem k jeho návrhu, tedy dnem [datum], když namítal, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohacuje, nesouhlasil s účtováním nákladů a požadoval zrušení smlouvy od počátku.

9. Námitku nemravnosti námitky promlčení neshledal. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a uvedl, že na promlčení nároku se žalovaná nijak nepodílela, promlčení nezavinila, nejde dovodit, že by šlo o zneužití práva na úkor žalobce.

10. Žalobce podal žalobu dne [datum], nepromlčeny jsou nároky od tohoto data, zbytek částky je promlčen. Dále uvedl, že soud provádí vypořádání vzájemných plnění z neplatné smlouvy v rámci nepromlčených plnění. Jestliže žalovaná zaplatila odkupné ve výši [částka], převyšuje vyplacená částka nepromlčenou část nároku žalobce ([částka]). Žalobu proto v plném rozsahu zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení za tři úkony právní služby advokáta po [částka], tři paušální náhrady po [částka] a náhradu za 21 % DPH z částky [částka].

12. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho změny a vyhovění žalobě. V odvolání se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pojistná smlouva je z jím uvedených důvodů absolutně neplatná. S dalšími závěry soudu prvního stupně nesouhlasil. Podle něho se v případě neplatné smlouvy provádí vypořádání vzájemných plnění ke dni vzniku bezdůvodného obohacení, k tomuto okamžiku nemůže být nárok žalobce promlčen. K tomu odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Zdůraznil, že jde o zúčtování, nikoli započtení vzájemných pohledávek. Na pojistném zaplatil [částka], obdržel [částka], nárok na zaplacení [částka] proto považoval za důvodný. Teprve takto vypočtenou částku lze podle něho testovat na promlčení a mravnost námitky promlčení. Zdůraznil, že minimálně tři splátky ve výši [částka] ([datum] zaplaceno [částka], [datum] zaplaceno [částka] a dne [datum] zaplaceno [částka]) nejsou promlčeny. K tomu odkázal na rozhodnutí č. j. [spisová značka] zdejšího soudu. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že o neplatnosti smlouvy musel vědět již při uzavření smlouvy. K tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21. Podle něho se o neplatnosti smlouvy dozvěděl až v rámci komunikace se svým právním zástupcem v souvislosti s přípravou žaloby. Zdůraznil, že objektivní okolnosti nesvědčí o subjektivní vědomosti žalobce o bezdůvodném obohacení. Nesouhlasil ani s tím, že by za počátek běhu promlčecí doby bylo možné považovat podání návrhu na zahájení řízení k finančnímu arbitrovi. K tomu poukázal na to, že podaným návrhem požadoval náhradu škody s tím, že byl uveden v omyl, smlouva nedosahuje avizovaného zhodnocení. U finančního arbitra se domáhal vydání bezdůvodného obohacení z jiného důvodu. Nepoctivostí a uvedením v omyl se soud prvního stupně nezabýval. Pro vědomost o neplatnosti smlouvy není rozhodující vědomost o tom, že modelace pojištění byla nadhodnocená. Počátek běhu promlčecí doby je tak podle něho nesprávný. Trval také na tom, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy dle § 3 obč. zák. K tomu odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věci C-645/22, C-269/19, podle nichž mají soudy obnovovat rovnováhu práv a povinností mezi podnikateli a spotřebiteli. Závěr o promlčení má zvláště nepříznivé důsledky pro žalobce jako spotřebitele, čemuž je nutné zabránit. Poukázal i na rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. 20 [právnická osoba]/2023-81, který dospěl k závěru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná, ač věděla, že soudy smlouvy posuzují za neplatné, neučinila žádnou nápravu a nadále strhává spotřebitelům neznámé vysoké částky. To podle žalobce dopadá i na posuzovanou věc.

13. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Ve svém písemném vyjádření souhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že subjektivní vědomost o neplatnosti smlouvy žalobce nabyl nejpozději v době zahájení řízení před finančním arbitrem. K rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 uvedla, že pouze apeloval na soudy, aby řádně zjišťovaly subjektivní vědomost o neplatnosti smlouvy a nepostupovaly formalisticky. Zdůraznila, že nešlo o to, aby žalobce znal právní kvalifikaci platnosti smlouvy v odborném smyslu, ale o to, aby věděl, že se na jeho úkor žalovaná obohacuje bezdůvodně, že se smlouvou něco není v pořádku. K tomu odkázala i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2429/23. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že větší část nároku je promlčena. K nemravnosti námitky promlčení odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka] a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2435/20 a zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] a další, které označila. Nově odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2427/23. K vypořádání vzájemných pohledávek uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] neřeší dopad námitky promlčení na vypořádání vzájemných pohledávek. Podle ní je třeba vypořádání provést v rámci nepromlčených pohledávek, neboť jen ty lze uplatnit před soudem. K tomu odkázala na rozhodnutí zdejšího soudu č. j. [spisová značka].

14. Při jednání před odvolacím soudem obě strany sporu odkázaly na obsah svých podání.

15. Žalovaná přednesla, že v rámci pokusu o smírné řešení věci zaslala žalobci [datum] částku [částka] s příslušenstvím ([částka]), což právní zástupce žalobce potvrdil. Žalobu v této části zpět nevzal a trval na projednání odvolání.

16. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř. – ve lhůtě 15 dnů od doručení rozsudku), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastníkem řízení), že splňuje náležitosti vyžadované ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

17. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že za situace, kdy smlouva byla uzavřena [datum], je třeba věc s ohledem na ust. § 3028 odst. 3, § 3036 o. z. posuzovat podle dříve platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném v době uzavření smlouvy. V posuzovaném případě soud prvního stupně dovodil, že smlouva nebyla uzavřena dostatečně určitě, což ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. způsobilo absolutní neplatnost celé smlouvy. Žalovaná se proti rozsudku neodvolala, ve vyjádření k odvolání jej konkrétní námitkou nezpochybnila, naopak ze závěrů o neplatnosti smlouvy vycházela. Za této situace ohledně posouzení této otázky odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožňuje.

18. Žalovaný zpochybňoval závěry soudu prvního stupně o počátku promlčecí doby. Nejvyšší soud např. v odůvodnění svého rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] vysvětlil, že subjektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák. začíná běžet okamžikem, kdy se oprávněný dozví, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Bylo-li bezdůvodné obohacení získáno plněním z kontraktu stiženého absolutní neplatností, je běh subjektivní promlčecí doby závislý na okamžiku, v němž oprávněný zjistil takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že daná smlouva je neplatná. Uvedenou vědomostí ust. § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení, i když jde o stejné subjekty a stejné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. K uplatnění každého takového práva na plnění k bezdůvodnému obohacení začínají běžet objektivní i subjektivní promlčecí doby zvlášť.

19. V nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21 Ústavní soud dovodil, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do [datum], jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit.

20. S ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu nelze souhlasit se soudem prvního stupně, že promlčecí doba musela běžet již od okamžiku jednotlivých plateb proto, že žalobci již v době uzavření smlouvy muselo být zřejmé, že jde o smlouvu absolutně neplatnou. Takový závěr soud prvního stupně učinil na základě zkoumání obsahu smlouvy, tedy svých závěrů o její neplatnosti, nikoli na základě zjištěné subjektivní vědomosti žalobce o neplatnosti smlouvy. S druhým závěrem, tedy s tím, že nejpozději při podání návrhu k finančnímu arbitrovi žalobce takovou vědomost měl, lze souhlasit. Z provedeného dokazování vyplývá, že pochybnosti o platnosti smlouvy měl žalobce k [datum], kdy žádal o ukončení smlouvy od počátku, poukazoval na ekonomickou nevýhodnost a nelogičnost smlouvy, v čemž pokračoval v následné e-mailové komunikaci a uvedl to i v návrhu podanému k finančnímu arbitrovi. Za této situace lze souhlasit se soudem prvního stupně, že žalobce musel mít vědomost o tom, že jsou zde skutečnosti, pro které je smlouva neplatná. Soud prvního stupně proto správně počítal běh dvouleté subjektivní promlčecí doby od [datum], respektive správně dovodil, že nároky za dobu před [datum] jsou promlčené, neboť uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba.

21. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Jak správně uvedl soud prvního stupně, Nejvyšší soud ČR zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkon účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (viz např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

22. V posuzovaném případě ani odvolací soud žádné výjimečné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že ze strany žalované vznesením námitky promlčení došlo ke zneužití práva, neshledal. Konečně ani v odvolání na takové skutečnosti žalobce nepoukazuje.

23. V uvedené souvislosti žalobce poukazoval na judikaturu SDEU, týkajících se úvěrových smluv uzavíraných spotřebiteli. I k této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], v němž odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1984/22 v obdobné věci, v němž Ústavní soud dovodil, že je třeba rozlišovat mezi spotřebitelskými úvěry a smlouvami o životním pojištění jakožto investicemi svého druhu, v důsledku čehož judikaturu SDEU vztahující se ke spotřebitelským úvěrovým smlouvám nelze bez dalšího aplikovat. Nejvyšší soud odkázal i na své rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], kde se uvedenou problematikou zabýval a shrnul, že zásada efektivity se bude týkat sporů, jejichž předmětem je přímý nárok spotřebitele vyplývající z porušení unijního práva, typicky o nárok ze zneužívajícího ujednání. Zároveň dovodil, že o takovou situaci nejde, jde-li o nárok ze smlouvy kombinující prvky investiční s pojištěním uzavřené se subjektem podléhajícím orgánu dohledu (České národní banky), přičemž ani soud, ani orgán dohledu žádný závěr o tom, že by uzavřená smlouva obsahovala zneužívající ujednání neučinily. Neplatnost smlouvy byla důsledkem vady některých ujednání, nikoliv důsledkem porušení unijních pravidel, které spočívá v použití zneužívajících ujednání. Žalobcův nárok nebyl důsledkem porušení jeho práv garantovaných unijním právem, ale šlo o nárok vyplývající z porušení obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv.

24. Uvedené závěry dopadají i na projednávanou věc, když neplatnost smlouvy byla dovozena z neurčitosti některých ujednání ve smlouvě, nikoli ze zjevného porušení unijního práva.

25. Žalobce dále napadal otázku vypořádání vztahu mezi účastníky, podle něho mu měla být minimálně částka [částka] s příslušenstvím přiznána, neboť byla zaplacena žalobcem před uplynutím promlčecí doby. Jak bylo zjištěno v rámci odvolacího jednání, byla tato částka včetně příslušenství žalobci (jeho zástupci) žalovanou vyplacena. Za této situace nemohl odvolací soud odvolání v této části vyhovět, ani kdyby dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval při vypořádání vztahu účastníků chybně. Protože částku [částka] s příslušenstvím nemohl soud v důsledku její úhrady žalovanou žalobci přiznat, nebyl ani důvod zabývat se tím, zda na ni žalobce měl či neměl nárok.

26. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek je ve výroku o věci samé věcně správný, a protože správně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka], které spočívají v odměně advokáta za dva úkony právní služby (sepis vyjádření, účast na jednání odvolacího soudu) po [částka], ve dvou náhradách hotových výdajů po [částka] a náhrady za 21 % DPH z částky [částka].