o vydání věci, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16 C 557/2020 - 97,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni osobní automobil Mitsubishi Outlander, [příjmení]: JMBXTGF7WKJ003535, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala vydání předmětného automobilu, jehož je vlastníkem a který žalovaný užíval v souladu s mezi účastníky uzavřenou Smlouvou o výkonu funkce Strategického managera ze dne [datum] ve znění dodatku [číslo] ze dne [datum] a jež sloužil pro výkon této funkce. Vzhledem k tomu, že žalovaný činnost nadále nevykonává na základě výpovědi uvedené smlouvy ze dne [datum], kterou mu dala žalobkyně, kdy smlouva zanikla téhož data, požaduje žalobkyně po žalovaném vrácení automobilu.

3. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování listinami, kdy považoval za nadbytečné doplnit dokazování výslechem žalovaným navržených svědků, vyšel ze zjištění, že žalobkyně je právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku, mj. s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a předmět činnosti pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Žalovaný byl v období od [datum] do [datum] společníkem žalobkyně. Žalobkyně je vlastníkem osobního automobilu tovární značky Mitsubishi Outlander, [registrační značka], [příjmení]: JMBXTGF7WKJ003535. Toto vozidlo bylo žalobkyní zakoupeno u dodavatele [právnická osoba] za celkovou fakturovanou cenu [částka]. Žalobkyně jako společnost a žalovaný jako společník uzavřeli dne [datum] smlouvu podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech („ zákon o obchodních korporacích“) ve znění dodatku [číslo] ze dne [datum] (dále rovněž i jako„ Smlouva“). [příjmení] Smlouva byla následně nahrazena Smlouvou stejného znění ze dne [datum], kdy obsah zůstal oproti původní Smlouvě zcela nezměněn, zapracován byl pouze dodatek ze dne [datum]. V rámci uzavřené Smlouvy účastníci deklarovali, že společník (žalovaný) byl v souladu se společenskou smlouvou společnosti (žalobkyně), právními předpisy a se svým souhlasem stanoven jako Designer strategie rozvoje společnosti pro Evropské trhy, zejména Slovensko, přičemž strany měly zájem upravit touto Smlouvou svá vzájemná práva a povinnosti vyplývající z funkce Strategického designera s tím, že v souladu s § 59 odst. 1 zákona o obchodních korporacích se vztah mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu řídí přiměřeně ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o příkazu, ledaže ze smlouvy o výkonu funkce či ze zákona o obchodních korporacích plyne něco jiného. Žalobkyně se ve Smlouvě zavázala, že žalovanému poskytne, mimo jiné, veškeré vybavení nezbytné pro řádný výkon jeho funkce, zejména vozidlo, mobilní telefon a počítač (čl. 4 2. (c) Smlouvy). Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že v případě ukončení Smlouvy byl žalovaný povinen mimo jiné vrátit společnosti veškeré věci a hodnoty, které obdržel od žalobkyně v souvislosti s výkonem své funkce. Dne [datum] sdělila žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce Mgr. [jméno] [příjmení] žalovanému v zastoupení jeho právní zástupkyně Mgr. [jméno] [příjmení], že v souladu s § 2443 občanského zákoníku odvolává příkaz vyplývající ze Smlouvy ze dne [datum]. V průběhu července a srpna 2020 byla mezi účastníky řešena otázka případného odkupu předmětného vozidla žalovaným, k žádné dohodě v tomto směru nedošlo. Dopisem ze dne [datum] vyzvala žalobkyně žalovaného mimo jiné k vrácení předmětného vozidla. Žalovaný vozidlo do rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé žalobkyni nevrátil.

4. Na podkladě těchto skutečností soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 59 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen zákon o obchodních korporacích), § [číslo] odst. 1, § 2443 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, že žaloba je opodstatněná, neboť v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky řízení došlo dne [datum] ve znění dodatku ze dne [datum] k uzavření Smlouvy o výkonu funkce podle § 59 a násl. zák. o obchodních korporacích, na základě které vykonával žalovaný pro žalobkyni funkci Strategického designera. Podle této Smlouvy žalobkyně poskytla předmětné vozidlo ve svém vlastnictví žalovanému, který žalobkyni vozidlo nevrátil, ač dne [datum] došlo k zániku předmětné Smlouvy z důvodu odvolání příkazu žalobkyní. Soud I. stupně se neztotožnil s argumentací žalovaného, že smlouva by mohla teoreticky naplňovat znaky smlouvy o pracovním poměru, neboť jednak ze samotného znění Smlouvy a z postavení žalovaného, v té době společníka žalobkyně, je zcela evidentní vůle účastníků upravit vzájemný vztah podle příslušného ustanovení zákona o obchodních korporacích (§ 59 odst. 1). V této souvislosti soud I. stupně také poukázal na to, že ze samotného textu Smlouvy se podává, že práva a povinnosti mezi obchodní korporací (žalobkyní) a členem jejího voleného orgánu (žalovaným) se řídí přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o příkazu, ledaže ze Smlouvy o výkonu funkce nebo ze zákona plyne něco jiného. Jelikož otázka zániku Smlouvy nebyla ve smlouvě výslovně upravena, využila podle názoru soudu I. stupně žalobkyně své právo dané § 2443 o. z., a příkaz odvolala. Žalobkyně měla nepochybně právo jednostranně odvolat příkaz daný žalovanému a ten má povinnost vrátit užitek plynoucí z příkazu, tj. předmětný automobil, když uvedený smluvní vztah zanikl výpovědí ke dni [datum]. Podle přesvědčení soudu I. stupně v souvislosti s ukončením Smlouvy nebyla důvodná ani námitka žalovaného, že valná hromada překročila svým usnesením ze dne [datum], při kterém byl schválen zánik Smlouvy o výkonu funkce, svou pravomoc, a to již z toho důvodu, že případná neplatnost uvedeného rozhodnutí valné hromady nebyla nijak napadena u soudu (§ 191 a § 192 zák. o obchodních korporacích). V souzeném případě proto soud I. stupně uzavřel, že minimálně od [datum] se nejedná o držbu řádnou a žalovaný je tak povinen žalobkyni automobil vydat.

5. Nad rámec rozhodného soud I. stupně ještě doplnil, že i kdyby dospěl k závěru, že uvedená Smlouva je stále platná, na výsledku řízení by tato skutečnost neměla žádný vliv, neboť, jak vyplývá z textu Smlouvy, vozidlo nebylo nijak blíže definováno či specifikováno, tedy ze smlouvy nevyplývá povinnost žalobkyně poskytnout žalovanému výlučně předmětné vozidlo, které je nadále v jejím výlučném vlastnictví a je tedy zcela na žalobkyni, jak s tímto vozidlem naloží. Tedy, i kdyby předmětný smluvní vztah trval, nic to nemění na právu žalobkyně požadovat kdykoli vrácení poskytnutého vozidla zpět (a případně poskytnout jiné libovolné vozidlo podle svého uvážení, čímž by stále naplňovala kritérium uzavřené smlouvy). Rovněž je podle soudu I. stupně pro věc zcela bez významu, že vozidlo bylo zakoupeno výhradně a podle požadavků žalovaného.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 146 odst. 2 věta prvá, § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Soud I. stupně odůvodnil, že v rámci žaloby žalobkyně uplatnila dva nároky – nárok na vydání vozidla a nárok na peněžité plnění. Co do požadavku peněžitého plnění žalobkyně svým zpětvzetím žaloby zavinila, že řízení muselo být v této části zastaveno, tj. žalobkyně byla v této části procesně neúspěšná a náhrada nákladů řízení tedy ohledně tohoto zažalovaného nároku přísluší žalovanému. Tento však byl zcela neúspěšný ohledně druhého zažalovaného nároku stran vydání předmětného vozidla, proto náhrada nákladů řízení ohledně nároku na vydání věci přísluší žalobkyni. Za popsané situace proto soud I. stupně nepřiznal žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů řízení do okamžiku rozhodnutí o částečném zpětvzetí žaloby na základě usnesení soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16 C 557/2020-76. Poté soud I. stupně vyšel z toho, že předmětem řízení byl již pouze nárok na vydání vozidla, v němž byla žalobkyně zcela úspěšná, a přísluší jí proto plná náhrada nákladů řízení v této fázi řízení. Tyto náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši [částka] (soudní poplatek uhrazený v souvislosti s podanou žalobou o vydání věci) a v nákladech právního zastoupení v uvedené fázi řízení. Náklady právního zastoupení tvoří podle § 7 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) 3 úkony právní služby po [částka] (účast při jednání soudu dne [datum], účast při jednání soudu dne [datum], sepis vyjádření ze dne [datum]) s přináležející náhradou hotových výdajů po [částka] podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem [částka], po připočtení 21 % DPH se jedná o částku [částka]. Žalobkyni proto celkem náleží náhrada nákladů řízení ve výši [částka].

7. Žalovaný napadl rozsudek soudu I. stupně odvoláním, ve kterém uvedl, že soud I. stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a tyto i nesprávně právně posoudil. Žalovaný zejména poukázal na to, že pro žalobkyni vykonával funkci Designera strategie rozvoje, která měla posílit aktivity žalobkyně směrem z České republiky a posílit expanzi žalobkyně na evropské trhy a k daným aktivitám byl nezbytný osobní automobil kvůli dennímu cestování. Osobní automobil tak byl zakoupen výhradně pro užívání žalovaného a podle jeho preferencí. Ačkoli nebyl typ poskytnutého vozidla ve Smlouvě přesně specifikován, tato specifikace proběhla následně prostřednictvím ústní dohody mezi stranami. Také žalobkyně nedisponuje a nedisponovala jiným vozidla, je tedy nereálné, aby žalovanému k užívání bylo poskytnuto jiné vozidlo. Dále žalovaný uvedl, že tehdejší jednatel žalobkyně, pan [příjmení], se rozhodl jakožto většinový společník a jednatel společnosti zneužít svou pozici k znevýhodnění žalovaného, a to nevyplacením zisku za rok 2019, ačkoli žalobkyně dosáhla hospodářského výsledku ve výši [částka]. Zároveň žalobkyně žalovanému nehradila žádnou odměnu za služby podle zprostředkovatelské smlouvy. Tehdejší jednatel žalobkyně podal žalovanému dne [datum] jednostrannou výpověď smlouvy o výkonu funkce a dovolával se jeho vyjádření, že ukončuje činnost u žalobkyně a odstupuje od Smlouvy o výkonu funkce, s čímž žalovaný nesouhlasil. Následně svolal pan [příjmení] valnou hromadu žalobkyně dne [datum] na které byl žalovaný bez právního důvodu odvolán z pozice, kterou stále vykonává na základě platné Smlouvy o výkonu funkce. Žalovaný nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že Smlouva o výkonu funkce zanikla, neboť tato představuje dvoustranné právní jednání a nelze ji proto jednostranně zrušit, když neobsahuje žádné ustanovení umožňující její jednostrannou výpověď. K žádnému ukončení Smlouvy na základě dohody stran však nedošlo. Žalovaný uzavřel s žalobkyní jednak Smlouvu o výkonu funkce dne [datum] a další Smlouvu o výkonu funkce dne [datum]. [ulice] výpověď se však týkala ukončení Smlouvy ze dne [datum], nikoli Smlouvy ze dne [datum]. Žalovaný dále namítal, že Smlouvu o výkonu funkce nelze považovat za smlouvu ve smyslu § 59 zák. o obchodních korporacích a to z důvodu, že toto ustanovení se podle § 70 zákona o obchodních korporacích nepoužije na členy nejvyššího orgánu kapitálové společnosti. Valná hromada svým usnesením ze dne [datum] proto překročila svou pravomoc a uvedené usnesení nemá žádný vliv na ukončení Smlouvy o výkonu funkce. Při jednání u odvolacího soudu dne [datum] žalovaný ještě doplnil, že předmětná Smlouva má prvky smlouvy o poskytování služeb a nejedná se tak o smlouvu příkazní, kdy za uvedené situace je nutné se na ukončení smlouvy dohodnout, k čemuž mezi stranami nedošlo. Žalovaný proto uzavřel, že předmětná smlouva dosud trvá a žalovaný je tak oprávněn nadále užívat osobní automobil. Žalovaný závěrem svého odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

8. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání, po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející podle § 212, § 212a odst. 1 až 5 o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

10. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z kterých čerpal řádná skutková zjištění. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovým závěrem soudu I. stupně (viz odstavec 6), kde soud I. stupně uzavřel, že mezi účastníky řízení byla dne [datum] uzavřena Smlouva o výkonu funkce společníka podle § 59 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění dodatku [číslo] ze dne [datum], která byla nahrazena Smlouvou stejného znění ze dne [datum], se zapracováním zmíněného dodatku. Žalovaný podle této Smlouvy vykonával pro žalobkyni funkci Designera strategie pro rozvoj společnosti žalobkyně a za tímto účelem mu byl mj. dán k dispozici předmětný automobil, jehož je žalobkyně vlastníkem. K ukončení uvedené Smlouvy došlo dne [datum] na základě odvolání příkazu ze Smlouvy žalobkyní. Žalovaný ani po výzvě předmětný automobil dosud žalobkyni nevydal. Odvolací soud dále uvádí, že soud I. stupně zjištěné skutečnosti posoudil zcela správně i po stránce právní. Jeho závěrům nemá, co by odvolací soud vytknul a odvolací námitky žalovaného tak nemohou přivodit ani změnu ani zrušení napadeného rozsudku. Odvolací soud zcela souhlasí, a plně se ztotožňuje i s důvody, o které tyto své správné závěry soud I. stupně opřel, tak jak je precizně a podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, na které pro stručnost svého odůvodnění v podrobnostech odvolací soud v plném rozsahu odkazuje.

11. Odvolací soud v první řadě nesdílí odvolací námitku žalovaného, že uvedená smlouva není Smlouvou o výkonu funkce společníka, nýbrž smlouvou o poskytování služeb. V této souvislosti odvolací soud zmiňuje, že nejprve žalovaný před soudem I. stupně namítal, že se jedná o smlouvu o pracovním poměru, následně v odvolacím řízení přichází s tím, že se jedná o smlouvu o poskytování služeb. Tuto obranu však odvolací soud shledává jako účelovou, když předmětná Smlouva byla uzavřena mezi společností a společníkem (žalovaným), kdy tento byl ustanoven jako Designer strategie s cílem rozvíjet společnost (žalobkyni) pro Evropské trhy, zejména Slovensko. Tato činnost nepochybně spadá pod obchodní vedení společnosti, které spočívá v organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku společnosti, např. o zásobování, odbytu či reklamě a s tím souvisejících vnitřních záležitostech [právnická osoba] sami účastníci řízení Smlouvu uzavřeli s odkazem na § 59 zák. o obchodních korporacích a tato svým obsahem naplňuje znaky smlouvy o výkonu funkce společníka se subsidiární aplikací ustanovení občanského zákoníku, týkající se příkazu (§ 2430 a násl. o. z.), když z předmětné smlouvy nevyplývá nic jiného.

12. K uvedenému dále odvolací soud uvádí, že smlouva o poskytování služeb není samostatným smluvním typem, který by byl upraven v občanském zákoníku, jedná se proto o tzv. nepojmenovanou smlouvu. Tato smlouva bude uzavřena v případě, kdy jedna strana dlouhodobě a soustavně poskytuje druhé straně služby, za které je jí hrazena paušální odměna. Zejména je tato smlouva uzavírána osobami samostatně výdělečně činnými. Smlouva o výkonu funkce pak nepředstavuje žádný zvláštní smluvní typ. Nicméně svou povahou zpravidla půjde o zvláštní formu příkazní smlouvy, která se může od výše uvedených zákonných ustanovení příkazní smlouvy odchýlit zcela nebo zčásti. Limitem jsou pouze kogentní ustanovení zákona o obchodních korporacích (případně občanského zákoníku). Smlouva o výkonu funkce je uzavřena na dobu trvání funkce člena voleného orgánu. Z popsaného je očividné, že mezi stranami byla uzavřena Smlouva o výkonu funkce podle § 59 a násl. o. z., čemuž odpovídá obsah posuzované Smlouvy, který deklaruje vůli smluvních stran, jak správně uzavřel soud I. stupně, a naopak z obsahu smlouvy nelze dovodit, že by nesla znaky smlouvy o poskytování služeb jako smlouvy nepojmenované podle § 1746 odst. 2 o. z. Navíc, pokud by strany zamýšlely uzavřít smlouvu o poskytování služeb, jak tvrdí žalovaný, tato by nevyžadovala schválení valnou hromadou, k čemuž, v souladu s § 59 odst. 2 zák. o obchodních korporacích v případě posuzované Smlouvy, došlo a této skutečnosti si účastníci řízení, jakožto strany smlouvy, byli vědomi.

13. Soud I. stupně také správně posoudil, že pokud nebyl v uvedené Smlouvě o výkonu funkce sjednán způsob ukončení Smlouvy, je třeba vyjít z úpravy uvedené v občanském zákoníku, konkrétně § 2443 o. z., který stanoví možnost příkazce odvolat příkaz podle libosti, tj. kdykoli a bez uvedení důvodu, což žalobkyně učinila dopisem ze dne [datum], který byl žalovanému doručen (což nebylo mezi stranami sporné). Tímto okamžikem žalobkyně odvolala svůj příkaz ze Smlouvy a došlo k ukončení Smlouvy a tedy i k zániku závazku ze Smlouvy, když v tomto směru Smlouva o výkonu funkce nestanovila jinak. Žalovaný je tak povinen v souladu se zánikem předmětné Smlouvy předat obchodní korporaci, tj. žalobkyni, vše, co jí patří a co má ve své dispozici s odkazem na ustanovení o příkazu upravené v občanském zákoníku, tedy v posuzovaném případě shora specifikovaný automobil. Vzhledem ke stávající situaci, kdy žalovaný již pro žalobkyni předmět dané smlouvy nenaplňuje (tj. již nevykonává funkci Designera strategie), není logické, aby využíval automobil, který mu měl sloužit k výkonu této funkce. Soud I. stupně proto správně v souladu s § 1040 o. z. žalobě zcela vyhověl, neboť žalovaný ve výroku specifikovaný automobil žalobkyni zadržuje neprávem.

14. Odvolací soud rovněž považuje za irelevantní námitku žalovaného, že usnesením ze dne [datum] [anonymizováno] [rok], kterým valná hromada schválila výpověď předmětné Smlouvy, překročila svou pravomoc a toto rozhodnutí je tak neplatné. Odvolací soud dává za pravdu soudu I. stupně, že uvedené usnesení je třeba považovat za platné v souladu s § 192 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, když žalovaný nevyužil svého práva, které mu dává § 191 zákona o obchodních korporacích a v zákonem stanovené lhůtě nenapadl rozhodnutí valné hromady žalobou, se kterou by byl úspěšný.

15. Nepodstatná je i obrana žalovaného, že automobil byl vybírán pro něj, na základě jím stanovených požadavků, neboť tato skutečnost nemá z hlediska právního posouzení pro věc žádný význam.

16. Nad rámec rozhodného odvolací soud dodává, že se nezabýval úvahou soudu I. stupně rozvinutou v odstavci 11 jeho rozsudku (tj. že i kdyby zůstala Smlouva nadále platná, byl by žalovaný povinen žalobkyni vůz stejně vydat, neboť tento nebyl ve Smlouvě specifikován a identifikován), a to z důvodu, že shledal jako správnou úvahu soudu I. stupně, že došlo k zániku Smlouvy, tudíž je nadbytečné řešit tuto alternativu.

17. Odvolací soud s ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti rozsudek soudu I. stupně o věci samé podle § 219 o. s. ř., jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 146 odst. 1 věta prvá o. s. ř.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalobkyni přísluší náhrada nákladů řízení odpovídající mimosmluvní odměně advokáta ve výši [částka] podle § 7, § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (1 úkon právní služby po [částka] – vyjádření k odvolání), náhradě hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1, 4 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k ) citované vyhlášky a dani z přidané hodnoty ve výši [částka] (21%), jíž je právní zástupce žalobkyně plátcem.