o vyklizení bytu

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému vyklidit a vyklizený žalobkyni předat byt č. [číslo] v [číslo]. nadzemním podlaží budovy č. p. [číslo] na adrese [adresa] (výrok I.) a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 13 712 Kč (výrok II.).

2. Žalobkyně se z titulu vlastnického práva domáhala na žalovaném vyklizení služebního bytu po skončení pracovního poměru žalovaného. Žalovaný žádal delší lhůtu k vyklizení, neboť nemá na kauci požadovanou pronajímateli při uzavření smlouvy o nájmu bytu, jeho družka je nemocná, dvě z jeho tří dětí budou letos maturovat, třetí skládá přijímací zkoušky na střední školu. Nemůže je vystavovat stresu spojenému se stěhováním. Žalobkyně s delší lhůtou pro vyklizení nesouhlasila s obranou, že žalovaný věděl, že jeho pracovní poměr skončí a měl dostatek času upravit si svoje záležitosti. Žalovaný nehradí řádně nájemné a služby spojené s užíváním bytu a narušuje svým chováním soužití s ostatními nájemci v domě.

3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že je nesporné, že žalobkyně je zapsána jako vlastník budovy č. p. [číslo]. Žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvou označenou jako smlouva nájemní na byt č. [číslo] v [číslo]. nadzemním podlaží budovy č. p. [číslo], na adrese [adresa], nájem tohoto bytu byl vázán na trvání pracovního poměru žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2020. Pracovní poměr žalovaného skončil dne 28. 2. 2024, žalovaný přes výzvu byt nevyklidil. Soud prvního stupně konstatoval, že všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně plynou ze shodných tvrzení účastníků řízení, proto považoval provádění dokazování za nadbytečné.

4. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně s odkazem na § 1040, § 2201, § 2292, § 2297, § 2298 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) a § 34 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, uzavřel, že žalobkyně jako vlastník bytu uzavřela s žalovaným smlouvu o nájmu služebního bytu, v níž ujednali, že nájem bytu skončí posledním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém nájemce přestal vykonávat práci jako [funkce] pro potřeby pronajímatele na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2020. Pracovní poměr žalovaného skončil ke dni 28. 2. 2024, nájemní poměr proto skončil ke dni 31. 3. 2024 a žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném, aby byt vyklidil a vyklizený jí ho předal. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně svým postupem porušila některou ze zásad soukromého práva, zejména, že by zneužila svých práv či jednala nepoctivě. Naopak dobrovolně prodloužila lhůtu k vyklizení bytu až do 30. 6. 2024. Žalovaný byt nevyklidil ani v prodloužené lhůtě. Soud prvního stupně dovodil, že vyklizení nemovitosti není rozporné s dobrými mravy, ani nepřiměřeně tvrdé a není dána možnost zamítnout žalobu, protože ochrana vlastnictví by vážně poškodila uživatele bytu, aniž by vlastníku přinesla odpovídající prospěch. Žalovaný si musel být od počátku vědom, že skončením pracovního poměru mu skončí rovněž poměr nájemní a měl tak dostatek času, aby finanční prostředky ušetřil a sehnal si jiné bydlení. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl a podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.”), přiznal plně úspěšné žalobkyni vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve specifikaci dle odstavce 17 rozsudku.

5. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Namítl, že je nárok žalobkyně rozporný s dobrými mravy. Vyklizení bytu by v současnosti bylo pro celou jeho rodinu silně stresující, aniž by žalobkyni přineslo odpovídající prospěch. Družka žalovaného je nemocná, dvě dcery budou letos maturovat a syn bude skládat přijímací zkoušky na střední školu. Žalovaný neměl peníze na složení kauce při uzavření smlouvy o nájmu jiného bytu. Žalovaný dále dovozoval, že jeho nepříznivá sociální situace, kdy živí celou rodinu včetně družky, představuje důvod zvláštního zřetele hodný, pro který je na místě přiznat mu náhradu nákladů řízení. U jednání před odvolacím soudem žalovaný dodal, že matka dětí je momentálně hospitalizována v Psychiatrické nemocnici [adresa], dcery řádně odmaturovaly a syn se dostal na střední školu. Žalovaný je zaměstnán u městské části. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Poukazovala na to, že žalovaný na nájemném a službách spojených s užíváním bytu dluží více než 100 000 Kč. Žalovaný často pod vlivem alkoholu obtěžuje sousedy, nepřístojně se choval i v budově žalovaného. Žalovaný měl dostatek času si své poměry upravit.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného odvolání a jeho důvodů uplatněných podle § 205 odst. 2 písm. d) a g) o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., zjistil, že v řízení vůbec nebylo prováděno dokazování a po doplnění dokazování podle § 213 o. s. ř. dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

8. V rámci občanského soudního řízení, i v rámci odůvodnění rozhodnutí soudu, je nutno striktně rozlišovat vylíčení skutkových okolností, jimiž žalobce odůvodňuje svůj žalobní návrh (žalobní tvrzení), skutková zjištění soudu vzešlá z provedeného dokazování a jejich právní posouzení. Zatímco břemeno tvrzení a důkazní břemeno tíží dle § 118a o. s. ř. účastníky řízení, právním posouzením věci učiněným účastníky řízení není soud vázán, neboť je v jeho výsostné pravomoci. Z tohoto důvodu může soud podle § 120 o. s. ř. vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků řízení, jejich právní posouzení pak nesporným učinit nelze. Zjištění, že ta či ona osoba je vlastníkem věci, že mezi účastníky řízení byla platně uzavřena smlouva určitého typu, v daném případě pracovní či nájemní, v sobě zahrnuje právní posouzení zjištěných skutkových okolností, které nelze učinit nesporným. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud ve věci vůbec neprováděl dokazování, a vyšel ze shodného právního závěru účastníků řízení o skutkovém stavu.

9. Po stránce skutkové tak dospěl odvolací soud po provedení důkazů (§ 213 odst. 4 o. s. ř.) k těmto pro rozhodnutí významným zjištěním: Z informace o pozemku plyne, že jako vlastník bytu je v katastru nemovitostí vedena žalobkyně. Ze smlouvy o nájmu služebního bytu ze dne 19. 6. 2020 vyplývá, že uvedeného dne uzavřeli účastníci řízení smlouvu o nájmu bytu, kterou se žalobkyně jako pronajímatelka bytu zavázala přenechat žalovanému do užívání byt č. [číslo] v [číslo]. nadzemním podlaží budovy č. p. [číslo] na adrese [adresa], označeného jako služební a žalovaný se zavázal hradit za užívání bytu 6 250 Kč měsíčně s tím, že nájem bytu označeného jako služební skončí posledním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém nájemce přestane vykonávat pro potřeby pronajímatele práci [funkce] na základě pracovní smlouvy z 28. 2. 2020. Z pracovní smlouvy z 28. 2. 2020 plyne, že žalobkyně jako zaměstnavatelka uzavřela se žalovaným jako zaměstnancem pracovní smlouvu k výkonu funkce [funkce] a [funkce] počínaje 1. 3. 2020 na dobu určitou do 28. 2. 2021, pracovní poměr byl prodloužen dodatkem o změně pracovní smlouvy z 2. 2. 2021 do 28. 2. 2024, jak plyne z tohoto dodatku. Dle výzvy z 23. 4. 2024 doručené dle oznámení o výsledku reklamace dne 6. 5. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k vyklizení bytu po skončení pracovního poměru do 30. 6. 2024.

10. Tento závěr o skutkovém stavu odvolací soud posoudil shodně jako soud prvního stupně, tedy že žalobkyně jako vlastník bytu uzavřela se žalovaným smlouvu o nájmu služebního bytu dle § 2297 o. z. na dobu určitou do posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém žalovaný přestane vykonávat pro potřeby žalobkyně práci [funkce] na základě pracovní smlouvy z 28. 2. 2020. Pracovní poměr žalovaného založený dle § 33 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, pracovní smlouvou z 28. 2. 2020 na dobu určitou dle § 39 odst. 1 zákoníku práce skončil ke dni 28. 2. 2024, právo nájmu služebního bytu skončilo uplynutím doby dne 31. 3. 2024, žalovaný byl dle § 2292 o. z. povinen žalobkyni odevzdat vyklizený byt a žalobkyni dle § 1042 o. z. vzniklo právo domáhat se vyklizení bytu. Výkon tohoto jejího práva není v rozporu s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 o. z. a nepředstavuje zjevné zneužití práva dle § 8 o. z. Hledisko dobrých mravů se dle ustálené judikatury vykládá jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Při posuzování věci z tohoto hlediska je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, tak i na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Příslušné úvahy soudu v tom směru, že výkon práva je třeba s poukazem na citované ustanovení o. z. odepřít, musí být podloženy konkrétními zjištěními, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je. Výkon práva pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít zásadně jen ve výjimečných případech. Pracovní poměr žalovaného skončil k 31. 6. 2024, což žalovaný věděl, a měl před skončením pracovního poměru dostatečný časový prostor k zajištění bytových potřeb sebe i své rodiny. Žalovaný rovněž znal přibližný časový rámec studia svých dětí a věděl, že a kdy budou jeho dcery skládat závěrečné zkoušky, předpokládat se také dalo, že jeho syn bude po ukončení základního vzdělání skládat přijímací zkoušky na střední školu. Pokud si žalovaný nezajistil včas odpovídající bydlení, jednal nezodpovědně a za situace, kdy je sjednané nájemné nápadně nižší než tržní nájemné a poskytnutí služebního bytu tak představuje spíše pracovní benefit, na žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby po dlouhou dobu ve své majetkové sféře nesla následky nezodpovědnosti žalovaného. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případná dlouhodobá nemoc družky žalovaného. Tvrzené poměry rodiny žalovaného nemohly založit odepření výkonu práva žalobkyně na vyklizení bytu pro rozpor s dobrými mravy, proto soud prvního stupně nepochybil, pokud ve vztahu k nim nedoplňoval dokazování. Nepoměr mezi tržním a sjednaným nájemným je natolik zjevný, že jej lze považovat za skutečnost obecně známou a není jej třeba prokazovat. Z popsaných důvodů odvolací soud výrok I. napadeného rozsudku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, změnil jen výrok II. napadeného rozsudku ohledně povinnosti hradit náklady řízení k rukám žalobkyně, neboť v průběhu odvolacího řízení bylo právní zastoupení žalobkyně ukončeno a nová plná moc k zastupování v řízení byla do spisu založena až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu.

11. Procesně úspěšná žalobkyně má dle § 142 odst. l o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, kterou představuje odměna advokáta za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání) za 2 300 Kč podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) s paušální náhradou hotových výdajů 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu včetně DPH 21 %. Důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobkyni odvolací soud neshledal ze stejných důvodů, pro které neshledal rozpor jejího nároku s dobrými mravy. Sama skutečnost, že žalovaný je jediným živitelem rodiny, důvod zvláštního zřetele hodný také nepředstavuje.