o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím a příslušenství z částky [částka], k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. listopadu„ [číslo]“ (správně 2021), č. j. 45 C 98/2021 – 46,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 8,25 % úrok z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s příslušenstvím, zamítl (výrok II.) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky [částka] (po částečném zpětvzetí žaloby a s tím souvisejícím zastavení řízení do částky [částka]) představující nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup žalované v podobě nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 240/2009. Řízení trvalo podle žalobce 11 let a 4 měsíce a nebylo po skutkové ani právní stránce nijak složité. Průtahy v řízení byly způsobeny výlučně postupem soudu nalézacího a odvolacího. Věc měla pro žalobce zvýšený a podstatný význam, neboť předmětem posuzovaného řízení byla žaloba o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a náklady řízení, tudíž se nejednalo o částku nikterak nízkou.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť po mimosoudním uplatnění nároku žalobcem dne [datum] dospěla k závěru o nepřiměřené délce podkladového řízení a na přiměřeném zadostiučinění poskytla žalobci částku ve výši [částka]. Žalovaná dospěla k závěru, že řízení trvalo 11 let a 3 měsíce a bylo vedeno na čtyřech stupních soudní soustavy (soud I. a II. stupně rozhodoval ve věci dvakrát, Nejvyšší soud jednou a Ústavní soud také jednou). Věc byla podle názoru žalované složitější po skutkové stránce a do určité míry i po stránce procesní. V řízení se nevyskytly průtahy, vyjma průtahu při vypracování revizního znaleckého posudku. Žalobce se na délce řízení částečně podílel a význam předmětu řízení pro žalobce žalovaná hodnotila jako standardní. Žalovaná vyšla ze základní částky [částka] za rok trvání řízení (za první 2 roky trvání řízení z částky v poloviční výši). Základní částku žalovaná ponížila o 20% z důvodu složitosti projednávané věci, o 15% z důvodu, že věc byla projednávána na všech stupních soudní soustavy a o 20% pro podíl žalobce na délce řízení.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že podkladové řízení vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 240/2009 trvalo celkem 10 let a 1 měsíc a bylo vedeno na čtyřech stupních soudní soustavy – 2x ve věci rozhodoval soud nalézací, 2x soud odvolací, 1x soud dovolací a 1x Ústavní soud. V řízení se nevyskytly průtahy, neboť soudy postupovaly v přiměřených procesních lhůtách. Žalobce se podle názoru soudu I. stupně na délce řízení svým procesním postupem částečně podílel, když požádal o osvobození od soudního poplatku za návrh na zahájení řízení a následně požádal o odklad splátek k jeho úplnému zaplacení, přičemž lhůta k jeho doplacení mu byla k jeho žádosti ještě prodloužena. Také v březnu [rok] požádal o ustanovení tlumočníka, ačkoli před tím jednal a komunikoval v českém jazyce. Soud I. stupně věc shledal jako obtížnou jak po stránce skutkové, tak po stránce procesní a i po stránce právní. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba o zaplacení částky [částka] z titulu půjčky, přičemž v řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování, zejména výslechy svědků a byl vypracován znalecký posudek a revizní znalecký posudek. V této souvislosti došlo k obtížím s vypracováním znaleckých posudků, neboť nebyly dostatečné podklady pro jejich vyhotovení. Také první ze znalců požádal o zproštění povinnosti vypracovat znalecký posudek a z tohoto důvodu musel být ustanoven znalec nový. Další obtíž podle názoru soudu I. stupně spočívala v tom, že k vypracování revizního znaleckého posudku byl třeba výslech žalovaného, který se však z jednání opakovaně omlouval. V řízení byla vydávána procesní rozhodnutí - rozhodováno o znalečném. Význam předmětu řízení soud I. stupně hodnotil jako standardní. Soud I. stupně také zjistil, že žalobce mimosoudně uplatnil svůj nárok na přiměřené zadostiučinění u žalovaného dne [datum]. Žalovaný po projednání této žádosti shledal, že v podkladovém řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a uvedená délka řízení byla nepřiměřená. Na nemajetkové újmě proto žalobci uhradil částku [částka], což mu sdělil svým stanoviskem ze dne [datum].

5. Tyto skutkové okolnosti soud I. stupně zjistil ze spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 240/2009 a dalších listinných důkazů, přičemž průběh posuzovaného řízení soud I. stupně podrobně popsal v odstavci 5 až 10 svého rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje.

6. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon), že v řízení došlo k nesprávnému úřední postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, neboť délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Soud I. stupně svůj závěr odůvodnil tím, řízení trvalo od doby podání žaloby, tj. od [datum] do [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu, přičemž předmětem řízení byla žaloba na plnění částky [částka] z titulu mezi účastníky uzavřené ústní smlouvy o půjčce. V řízení se nevyskytly průtahy, soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé. Délka řízení byla zapříčiněna vyšší náročností jak po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní. Nalézací soud v posuzované věci musel nechat vypracovat dva znalecké posudky a jeden doplněk, přičemž vyhotovení posudků komplikoval nedostatek podkladů. Také první ze jmenovaných znalců s odkazem na tuto skutečnost požádal o zproštění povinnosti vyhotovit znalecký posudek a věc musela být předána jinému znalci. Revizní znalecký posudek závisel i na výslechu tehdejšího žalovaného, který se však z účasti na jednání opakovaně omlouval. Oba znalecké posudky proto byly vyhotovovány téměř tři roky. V mezidobí však nalézací soud ve věci jednal a snažil se zajistit podklady pro vyhotovení obou posudků. Soud I. stupně dále uzavřel, že skutková obtížnost spočívala také v nutnosti výslechu většího množství svědků, což působilo obtíže, neboť někteří ze svědků se k jednání opakovaně nedostavovali a podkladový soud proto musel jednání odročit. V řízení byl opakovaně ustanovován tlumočník a zároveň s tím podkladový soud rozhodoval o tlumočném, znalečném i svědečném. Věc byla rozhodována na více stupních soudní soustavy, a to konkrétně soudem nalézacím a odvolacím, jak stran meritorního rozhodnutí (2x), tak stran rozhodnutí procesní povahy. V této souvislosti soud I. stupně osvětlil, že využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, avšak nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což navyšuje celkovou délku řízení. Tuto skutečnost však soud I. stupně nehodnotil k tíži žalované.

7. Soud I. stupně dovodil, že žalobce se na délce řízení částečně podílel, když se nejprve podkladový soud musel vypořádat s jeho žádostí o osvobození od soudních poplatků, přičemž dne [datum] žalobce požádal o odklad splátek k zaplacení soudního poplatku. Lhůta k jeho doplacení mu byla předsedou soudu na jeho žádost prodloužena až do [datum]. Žalobce také až v březnu 2016 požádal o ustanovení tlumočníka, ačkoliv do té doby při jednání komunikoval srozumitelně v českém jazyce, dokonce na prvním jednání v roce 2012 uvedl, že rozumí dobře česky a tlumočníka nežádá. Žalobce většinou podával blanketní odvolání, které doplňoval až po několika dnech. Význam předmětu řízení pro žalobce shledal soud I. stupně s ohledem na jeho předmět (peněžní plnění) jako standardní, přičemž zvýšený význam neshledal ani z hlediska věku žalobce (57 let). Soud I. stupně při stanovení výše zadostiučinění odkázal na § 31a odst. 3 zákona a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a vyšel z částky vyšší než je [částka] za rok trvání řízení, neboť řízení trvalo více jak 10 let, za první dva roky trvání řízení vyšel z částky v poloviční výši. Soud I. stupně tak dospěl k základní částce [částka]. Od této částky odečetl 30% z důvodu skutkové, právní i procesní složitosti věci, dále odečetl 15% z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela, a nakonec ponížil základní částku o 10% pro chování žalobce v průběhu řízení. Celkem proto soud I. stupně základní částku ponížil o 55% (tzn. o [částka]) a dospěl tak k závěru, že žalobci by na přiměřeném zadostiučinění měla náležet částka ve výši [částka]. Jelikož žalovaný mimosoudně žalobci uhradil částku ve výši [částka], hradil tak částku vyšší a soud I. stupně proto žalobu jako nedůvodnou výrokem II. rozsudku zamítl. Jako opodstatněný shledal soud I. stupně žalobcem uplatněný nárok na příslušenství z žalovaným uhrazené částky ve výši [částka], čemuž odpovídá znění výroku I. rozsudku. Naposledy soud I. stupně zmínil, že neshledal důvod při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházet z vyšších základních částek, než jaké stanovil Nejvyšší soud ve svém Stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010, a to z důvodu, že od přijetí Stanoviska v roce [rok] sice došlo ke změně ekonomické situace, avšak ze svého Stanoviska Nejvyšší soud ve svých aktuálních rozhodnutích stále vychází, a to i dávno poté, kdy byla vypracována Metodika publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo] (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1606/2019, dostupné na [webová adresa]).

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť i částečný úspěch u nároku na náhradu nemajetkové újmy je považován za úspěch plný. Žalobci proto přiznal náklady právního zastoupení podle § 11 odst. 1, § 9 odst. 4, písm. a) a § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 4 úkony právní služby á [částka] (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby a replika k vyjádření žalované), s přináležející náhradou hotových výdajů ve výši [částka] (4x á [částka]) a daň z přidané hodnoty ve výši 21% z mimosmluvní odměny advokáta a náhrady hotových výdajů, celkem tedy [částka].

9. Zamítavý výrok II. napadl žalobce včasným a přípustným odvoláním, ve kterém uvedl, že soud I. stupně dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, zejména nesprávně zhodnotil kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. Soud I. stupně nesprávně posoudil význam předmětu řízení pro žalobce, neboť předmětem řízení bylo zaplacení částky [částka], což není částka zanedbatelná, navíc je třeba přihlédnout i k příslušenství takovéto jistiny a k nákladům řízení, jejichž náhrada může být v konečném rozhodnutí účastníku uložena. Žalobce navíc nakonec v posuzovaném řízení úspěšný nebyl a vzhledem k vysoké částce logicky vnímal řízení citlivě a jeho délka v něm vzbuzovala značné pocity nejistoty a zoufalství. Pokud jde o posouzení složitosti řízení, bylo možné podle žalobce v něm spatřovat určitou míru skutkové a procesní složitosti, avšak ne natolik výjimečnou, aby to odůvodňovalo ponížení základní částky o 30% a navíc ještě o dalších 15% z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela. Žalobce považuje za absurdní, že by se na délce řízení podílel, jak uzavřel soud I. stupně. Žalobce podal dne [datum] žádost o osvobození od soudních poplatků, o které bylo soudem I. stupně rozhodnuto dne [datum] tak, že byl žalobce osvobozen z 50% O odvolání žalobce bylo rozhodnuto po 5 měsících a poté, co se spis vrátil soudu I. stupně dne [datum] byl nalézací soud nečinný až do [datum]. Řízení už vůbec neprodloužilo to, že žalobce v roce 2016 požádal o ustanovení tlumočníka, jak dovodil nesprávně soud I. stupně, neboť odvolací soud v posuzované věci uzavřel, že žalobce měl na tlumočníka právo. Tuto skutečnost nelze klást k tíži žalobce. Žalobce se také v průběhu řízení nedopouštěl žádných obstrukcí a k délce řízení prakticky nepřispěl. Byl to naopak nalézací soud, který svým chybným procesním postupem o neustanovení tlumočníka žalobci, jak ostatně konstatoval odvolací soud, se podílel na prodloužení posuzovaného řízení. Naposledy pak žalobce namítal nedostatečnou částku [částka] za rok trvání řízení, ze které při stanovení základní částky vycházel soud I. stupně. Tato částka by podle názoru žalobce měla být vyšší. Závěrem svého odvolání žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a přiznal žalobci na přiměřeném zadostiučinění částku [částka] s příslušenstvím od [datum] do [datum].

10. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

11. Žalovaná podala včasné a přípustné odvolání do výroku I. a do akcesiorického výroku III. o nákladech řízení. Žalovaná souhlasila s tím, že soud I. stupně přiznal žalobci úrok z prodlení z mimosoudně zaplacené částky [částka], avšak nesouhlasila s tím, od kdy byl žalobci tento úrok přiznán, neboť žalobce mimosoudně svůj nárok na nemajetkovou újmu uplatnil dne [datum]. Šestiměsíční lhůta pro projednání nároku podle § 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. tak uplynula dne [datum] a první den prodlení žalované je proto den [datum]. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud v intencích uvedeného rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změnil.

12. Účastníci v dané věci souhlasili s tím, aby o odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Odvolací soud proto postupoval podle § 214 odst. 3 o. s. ř. a o odvolání žalobce i žalované rozhodl, aniž by za tímto účelem nařizoval ústní jednání. Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne [datum].

13. Odvolací soud proto z podnětu podaného odvolání žalobce a žalované přezkoumal napadené výroky rozsudku soudu I. stupně a řízení, jež jeho rozhodnutí předcházelo, v intencích § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné a naopak odvolání žalované důvodné je.

14. Soud I. stupně správně zjistil rozhodné skutečnosti a dospěl, až na níže popsané výjimky, ke správným skutkovým zjištěním týkajícím se nároku na zadostiučinění. Správně soud I. stupně uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce soudního řízení ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, na rozdíl od soudu I. stupně však odvolací soud dospěl k jinému právnímu posouzení jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona a s tím související výší relutárního zadostiučinění.

15. Zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

16. Soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k prokázání rozhodných skutečností, avšak nesprávně stanovil dobu ukončení posuzovaného řízení a z takto nesprávně vymezené doby i vycházel. Řízení bylo zahájeno žalobcem podanou žalobou dne [datum] u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Jako dobu ukončení řízení pak soud I. stupně učinil datum [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu, ačkoli správně zjistil, že ve věci bylo podáno žalobcem dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum] a poté ještě podal ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne [datum] rovněž odmítnuta. Konec posuzovaného řízení měl proto soud I. stupně vymezit k datu [datum] a do tohoto data posoudit celkovou délku podkladového řízení. Ve smyslu shora citovaného stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 a § 32 odst. 3 věta druhá zákona je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v řízení vydáno. V poměrech posuzované věci je proto nutné do celkové doby řízení započíst i řízení dovolací a řízení před Ústavním soudem, i když toto řízení nebylo pro žalobce úspěšné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Optikou uvedeného tak podkladové řízení trvalo celkem 11 let a 4 měsíce a nikoli 10 let a 1 měsíc. Odvolací soud se pak ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, pod sp. zn. 13 C 240/2009 došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona, kdy porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobci vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (presumuje). Ostatně ke stejnému závěru dospěla i žalovaná, když mimosoudně na přiměřeném zadostiučinění uhradila žalobci částku ve výši [částka].

17. V souladu se závěrem o nepřiměřenosti podkladového řízení a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, je namístě odškodnit nemajetkovou újmu v penězích, k čemuž přistoupil i soud I. stupně, resp. žalovaná. Odvolací soud, vycházeje ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, určil jako základní částku [částka] za rok trvání řízení (za první 2 roky trvání řízení v poloviční výši), neboť posuzované řízení trvalo nad 10 let, přičemž doba trvání řízení do 10 let je určitý mezník ještě pro stanovení základní částky [částka] za rok trvání řízení. Základní částka za rok trvání by proto měla být stanovena vyšší než [částka], avšak ještě při této hranici, neboť podkladové řízení výrazně dobu deseti let nepřesáhlo. [příjmení] [částka] za rok trvání řízení je proto podle názoru odvolacího soudu odpovídající i s ohledem na to, že Nejvyšší soud vymezil orientačně rozmezí [částka] [anonymizováno] – [částka], ve kterém by se měla pohybovat základní částka za rok řízení, z níž bude při výpočtu výše zadostiučinění vycházeno, přičemž na částku [částka] je pohlíženo jako na částku základní, zatímco částka vyšší, blížící se [částka], by měla být odůvodněna extrémní délkou řízení, či jinými závažnými okolnostmi či pochybením ze strany orgánů státu. V souzené věci posuzované řízení, i když nepřiměřenou dobu trvající, nebylo nikterak extrémně dlouhé (jeho délka nebyla násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu – zejména skutkové složitosti, očekávat). Odvolací soud v této souvislosti uvádí, že soud I. stupně nesprávně stanovil základní částku [částka], když tuto jednak stanovil pouze za 10 let a 1 měsíc trvání řízení a jednak z jeho rozhodnutí není zřejmé, z jaké základní částky za rok trvání řízení vycházel, když ve svém odůvodnění (odstavec 24) sice uvedl, že vycházel z částky vyšší než [částka] (za první 2 roky trvání řízení v poloviční výši), avšak nesdělil jaká konkrétní částka to byla a tato není zřejmá ani z jeho výpočtu, tj. jaká částka za rok trvání řízení odpovídá jím stanovené základní celkové částce [částka] Odvolací soud proto učinil přepočet a základní částku za 11 let a 4 měsíce trvání řízení určil částkou [částka] /16 000 + (10x 16 000) + (4x 1 333) /. Tuto je dále třeba modifikovat s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.

18. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu I. stupně, že věc vykazovala zejména po skutkové, ale částečně i procesní stránce vyšší složitost. Odvolací soud pouze upřesňuje, že skutková složitost spočívala v nutnosti provést výslechy více svědků, výslechy účastníků a zejména nutnosti posoudit po odborné stránce pravost podpisu žalovaného, s čímž souvisel i výslech znalce a zástupců znaleckého ústavu při ústním jednání. Za tímto účelem byl také zpracován znalecký posudek a revizní znalecký posudek, včetně jeho dodatku, což se podstatným způsobem promítlo do celkové délky řízení. V této souvislosti odvolací soud ještě podotýká, že vzhledem k nejednoznačnosti sporného podpisu žalovaného (a zjištění dalších podstatných skutečností souvisejících s podpisem – zejména doby, kdy byl učiněn), byl ve věci ustanoven znalecký ústav – Kriminalistický ústav, který se na popsanou problematiku specializuje. Tento ústav je však nadměrně pracovně vytížen, což má za následek, že doba zpracování takového posudku je podstatně delší než u běžných znalců či znaleckých ústavů. Ostatně tuto skutečnost avizoval sám znalecký ústav při jeho ustanovení a zadání znaleckého úkonu. V rámci vypracování revizního znaleckého posudku také tento ústav žádal o součinnost, tedy předložení orginálů listin s podpisem žalovaného. Tyto listiny měl k dispozici i původní znalec, avšak po jejich vrácení žalobci je žalobce již nemohl dohledat. Tyto objektivní skutečnosti měly vliv na celkovou délku řízení, aniž by tkvěly v (ne) činnosti soudu. Také lze přisvědčit hodnocení soudu I. stupně, že i po procesní stránce bylo řízení částečně složitější s ohledem na množství procesních úkonů (rozhodnutí) v jeho rámci vykonaných. Nalézací soud 3x rozhodoval o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků (za nalézací, odvolací a dovolací řízení), 1x rozhodoval o žádosti žalobce o ustanovení tlumočníka, kdy následně o odvolání žalobce rozhodoval i odvolací soud. Obdobně pak nalézací soud opakovaně rozhodoval o svědečném, tlumočném, znalečném a o ustanovení znalce a tlumočníka. Nalézací soud měl také určité problémy při zajištění účasti svědků na jednání, když někteří se z jednání opakovaně omlouvali, s čímž mnohdy byla spojena nutnost odročit nařízené ústní jednání a u jednoho svědka musel nalézací soud dokonce zjišťovat jeho pobyt. Tento popsaný, ne úplně hladký průběh řízení odvolací soud rovněž zahrnul do hodnocení kritéria procesní náročnosti. Z důvodu vyšší skutkové a částečně i procesní složitosti proto soud I. stupně správně ponížil základní částku o 30%, s čímž odvolací soud souhlasí. Odvolací soud rozdílně než soud I. stupně hodnotil právní složitost posuzované věci, kdy má za to, že z hlediska právního posouzení věc vyšší náročnost nevykazovala, neboť se jednalo o smlouvu o půjčce.

19. Soud I. stupně také správně zjistil, že řízení probíhalo na 4 stupních soudní soustavy, opakovaně, kdy nalézací a odvolací soud rozhodoval ve věci dvakrát a jedenkrát rozhodoval Nejvyšší soud a Ústavní soud. Tuto zjištěnou skutečnost však soud I. stupně hodnotil nesprávně, neboť do hodnocení celkové délky řízení nezahrnul řízení před dovolacím a Ústavním soudem, jak již bylo odvolacím soudem zmíněno v odstavci 17. Ponížení základní částky na tomto kritériu je opodstatněné, avšak musí být ve větším rozsahu, než jak učinil soud I. stupně, protože je třeba zohlednit, že věc byla rozhodována i Nejvyšším a Ústavním soudem, což logicky přispělo k tomu, že řízení trvalo déle. V této souvislosti soud I. stupně správně poznamenal, že využití řádných a mimořádných procesních prostředků nelze klást k tíži účastníků řízení (v tomto případě žalobci), avšak je zřejmé, že orgány státu se s nimi musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což přispívá k prodloužení celkové doby řízení. Tato skutečnost však nemůže být vykládána ani k tíži žalované. Na tomto zákonném kritériu proto odvolací soud oproti soudu I. stupně ponížil základní částku o 20%.

20. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně hodnotil i kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení. Nebylo zjištěno, že by se v posuzovaném řízení vyskytly průtahy či neodůvodněná nečinnost soudu, naopak soudy postupovaly koncentrovaně v přiměřených lhůtách a jejich postup směřoval k rozhodnutí ve věci samé. Soud I. stupně však opomněl zhodnotit skutečnost, že rozsudek nalézacího soudu ze dne [datum] byl nadřízeným soudem zrušen z důvodu procesních vad, když nalézací soud žalobci k jeho žádosti neustanovil tlumočníka a ústní jednání tak konal v jeho nepřítomnosti, což je třeba posoudit jako nesprávný úřední postup. Tato skutečnost se však žádným podstatným způsobem nepromítla do celkové délky řízení a jistě vedla soud I. stupně k závěru o nepřiměřené délce řízení, neboť pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Odvolací soud pak podotýká, že na tomto kritériu není třeba činit žádné procentuální ohodnocení, neboť k tomuto se přistupuje v případě dlouhodobých či opakovaných průtahů v řízení či jinému významnému (až excesivnímu) pochybení soudu, neboť obecně platí, že se odškodňuje celková délka řízení, tedy i úsek řízení, v němž k průtahům či pochybení soudu nedošlo. V posuzované věci se však o nastíněné pochybení nejednalo.

21. Také je třeba přisvědčit soudu I. stupně, že význam předmětu řízení pro žalobce s ohledem na to, co bylo předmětem sporu – žaloba na plnění peněžité částky, byl standardní. V této souvislosti odvolací soud dodává, že obecně s tímto typem sporu není Evropským soudem pro lidská práva spojován vyšší význam řízení pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne [datum], [číslo], § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne [datum], [číslo], § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne [datum], [číslo], § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci [firma] proti Švédsku ze dne [datum], [číslo], § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno] [příjmení] proti Portugalsku ze dne [datum], [číslo] [číslo] § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Pokud pak žalobce ve svém odvolání namítal, že řízení pro něj mělo vyšší význam i po subjektivní stránce z důvodu, že předmětem řízení byla vyšší finanční částka (včetně částky představující příslušenství a náklady řízení), odvolací soud dodává, že opět žalobce odkazuje na význam, který je dán jen výší žalované částky, což je zohledňováno, jak bylo uvedeno výše jako význam běžný, přičemž žádné konkrétní skutečnosti stran zvýšeného významu žalobce v řízení netvrdil.

22. Odvolací soud také souhlasí s posouzením soudem I. stupně, že žalobce se svým chováním na celkové délce řízení v určité míře podílel, což soud I. stupně ohodnotil ponížením základní částky o 10%. Tento podíl odvolací soud stejně jako soud I. stupně shledává především v tom, že žalobce žádal dne [datum] po částečném osvobození od soudních poplatků o možnost uhradit soudní poplatek ve splátkách, přičemž stanovenou lhůtu požadoval prodloužit ještě do [datum]. Tento požadavek žalobce tak prodloužil řízení téměř o jeden rok, což musí být vykládáno k jeho tíži a nikoli k tíži orgánů státu. Pokud žalobce zmiňoval, že v podstatě od doby, kdy bylo rozhodnuto o osvobození žalobce od soudních poplatků ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu ze dne [datum], až do dne [datum] byl nalézací soud nečinný, opomíjí žalobce skutečnost, že se tak dělo z důvodu, že žalobce zaplatil celý soudní poplatek až ke konci roku [rok] a nalézací soud proto správně započal procesní úkony ve věci samé činit až poté, kdy došlo k plnému uhrazení soudního poplatku za návrh na zahájení řízení. Dále odvolací soud poukazuje na skutečnost, že v rámci řízení pro nutnost vypracování revizního znaleckého posudku bylo po žalobci vyžadováno, aby předložil originály některých listin, které předložil prvotnímu znalci. Tyto originály však žalobce nemohl dohledat a bylo tedy vyčkáváno na jejich předložení, resp. v této souvislosti bylo třeba znovu vyslechnout žalovaného, aby se vyjádřil, zda sporné listiny skutečně podepsal či nikoli, přičemž tato zjištěná skutečnost měla podstatný význam pro závěry revizního znaleckého posudku, potažmo věcného rozhodnutí soudu. Fakt, že žalobce nebyl schopen předložit srovnávací materiál znaleckému ústavu, což přispívalo k prodloužení doby řízení, je podle názoru odvolacího soudu podílem žalobce na celkové délce řízení a nutnosti zhodnotit míru tohoto podílu. Podle názoru odvolacího soudu proto soud I. stupně správně ohodnotil podíl žalobce na době podkladového řízení v rozsahu snížení základní částky o 10%. Na rozdíl od soudu I. stupně odvolací soud nehodnotil v neprospěch žalobce skutečnost, že žádal o ustanovení tlumočníka pro ústní jednání, ačkoli předtím jednal bez jeho přítomnosti a rovněž při prvním jednání uvedl, že česky rozumí a tlumočníka nežádá, tj. že se tímto procesním postupem žalobce podílel na celkové době řízení. Žalobce měl právo jednat ve svém mateřském jazyce, k čemuž ostatně dospěl v posuzované věci i odvolací soud ve svém rozsudku ze dne [datum].

23. Lze shrnout a v tomto směru odvolací soud poukazuje na závěr soudu I. stupně, že posuzovaná délka řízení vzhledem k jeho celkové době a skutečnosti, že rozsudek soudu I. stupně byl zrušen pro procesní vady, byla již nepřiměřená. V důsledku porušení práva žalobce na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, mu vznikla nemajetková újma a je na místě ji odčinit. Jako adekvátní odškodnění je odškodnění v relutární formě, jak učinil soud I. stupně, resp. mimosoudně žalovaná.

24. Po odvolacím soudem provedené modifikaci v podobě snížení základní částky [částka] o 60% ([částka]), by mělo žalobci přináležet přiměřené zadostiučinění ve výši [částka]. Jelikož žalovaná, jak správně podotknul soud I. stupně mimosoudně hradila částku vyšší, než k jaké dospěl soud I. stupně a potažmo odvolací soud, postupoval soud I. stupně správně, když nárok na zaplacení zbývající částky [částka] s příslušenstvím výrokem II. zamítl jako nedůvodný.

25. Odvolací soud s ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II. o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

26. Soud I. stupně však nesprávně stanovil dobu prodlení žalované. Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dne [datum], jak zjistil soud I. stupně. Žalovaná se tak do prodlení v souladu s § 15 odst. 2 zákona mohla dostat až uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty pro projednání předběžně uplatněného nároku, tedy až dnem [datum]. Z uvedených důvodů proto odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném výroku I. o příslušenství, stran stanovení počátku doby prodlení podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil.

27. Odvolací soud dále přezkoumal akcesiorický výrok o nákladech řízení a shledal, že soud I. stupně správně s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, když žalovaný částečně plnil žalobci po podání žaloby, což je ve svém důsledku podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 plným úspěchem žalobce ve věci, avšak opomněl žalobci přiznat i zaplacený soudní poplatek za návrh na zahájení řízení. Náklady řízení před soudem I. stupně se proto skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši [částka] podle § 7, § 8 ve spojení s § 9 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (4 úkony právní služby á [částka] – převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby a replika žalobce), náhrady hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1, 4 cit. vyhl. (4 úkony právní služby á [částka] - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby a replika žalobce), daně z přidané hodnoty ve výši [částka] (21%) a zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka].

28. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná v rámci odvolacího řízení plně úspěšná, přiznal jí odvolací soud náklady řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši [částka] podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1, 3 písm. f) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. [číslo] o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (1 úkon právní služby po [částka] – sepis odvolání).