o neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2024, č. j. 5 C 447/2022-197,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I určil, že výpověď z nájmu bytu ze dne 3. 10. 2022, bytové jednotky [číslo] na adrese [adresa], o velikosti 3 + 1 v [číslo]. nadzemním podlaží budovy č. p. [číslo], [číslo], v katastrálním území [adresa], stojící na pozemcích parc. č. [číslo], [číslo], [číslo], to vše zapsáno pro katastrální území [adresa], obec [adresa], na LV č. [číslo] (jednotka) vedeném u Katastrálního úřadu pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], je neoprávněná., výrokem II rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 43 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce.

2. V odůvodnění uvedl, že výše uvedeného určení se žalobci domáhali s tím, že jsou na základě nájemní smlouvy z 1. 10. 2015, uzavřené s žalovanou, nájemci označeného bytu. Žalovaná dala žalobcům výpověď z bytu s tím, že nehradili nájemné a služby za byt, k 31. 8. 2022 dluh činil 143 306 Kč. Žalobci si dluhu byli vědomi, ke dni podání žaloby 118 375 Kč zaplatili a zbytek chtěli uhradit do konce listopadu 2022. Dále poukázali na to, že se souhlasem žalované provedli rekonstrukci bytu, který tak zhodnotili o několik set tisíc korun, tyto investice a doba lockdownů kvůli covidu-19 měli vliv na platební morálku žalobců. V průběhu řízení žalobci uvedli, že dluh zcela zaplatili.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobci neplatili nájemné a náklady na služby za užívání bytu za dobu delší tří měsíců navzdory výzvě ze dne 15. 12. 2021, proto dne 3. 10. 2022 žalobcům dala výpověď s tím, že dluží uvedené platby za měsíce říjen, listopad, prosinec 2021, srpen 2022, dále za vyúčtování služeb za roky 2019 a 2020, celkem k 31. 8. 2022 šlo o 143 306 Kč. Poukázala na to, že rada městské části neschválila žádost žalobců o zpětvzetí výpovědi. K později zaplaceným částkám nelze přihlížet. K 18. 1. 2023 nebyl celý dluh uhrazen. Podle dohody o provedení stavebních úprav z 20. 6. 2016 udělila žalobcům souhlas ke stavebním úpravám a bylo dohodnuto, že po skončení nájmu nemají žalobci právo na úhradu nákladů. Poukázala na to, že rekonstrukce byla povolena v roce 2016, dluh vznikl v letech 2019 – 2022. Poukázala i na to, že žalobci často hradí opožděně. Při jednání 28. 11. 2024 žalovaná uvedla, že žalobci žádný dluh za užívání označené jednotky nemají.

4. Soud prvního stupně dále konstatoval, že svým rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. [spisová značka], žalobě vyhověl, odvolací soud tento rozsudek svým usnesením ze dne 29. 11. 2023, č. j. [spisová značka] zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na to, že je třeba odstranit vady žaloby v žalobním petitu, kde byl byt nesprávně označen, že je třeba vycházet ze skutečností, které tu byly ke dni doručení výpovědi žalobcům, že je třeba se zabývat tím, zda se výpověď nepříčí dobrým mravům k tomuto datu, dále poukázal na to, že k nepříznivým poměrům žalobci nic netvrdili.

5. Vady žaloby spočívající v nesprávném označení bytu žalobci podáním ze dne 12. 4. 2024 odstranili. Dále poukázali na svou nepříznivou sociální situaci a to, že nyní všechny platby platí řádně a včas.

6. Žalovaná souhlasila s tím, že vady žaloby byly odstraněny, za rozhodný okamžik považovala den doručení výpovědi žalobcům a k němu důvody výpovědi trvaly, neshledala důvody, pro které by bylo možné použít korektiv dobrých mravů.

7. Žalobci po poučení soudem prvního stupně dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. doplnili, že výpověď byla dána pro dluh od října 2021 a vyúčtování služeb za roky 2019, 2020, v té době na ně dopadli důsledky pandemie covid-19, žalobce měl dohodu o provedení práce ze dne 11. 3. 2020 na práci řidiče a rozvoz jídla pro [právnická osoba], v době pandemie vozidla taxi téměř nikdo nevyužíval, o rozvoz jídla nebyl zájem, žalobci byli od 27. 5. 2020 registrováni na Úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání, žalobce a) od té doby pracoval jen brigádně, provozovny již nejdou uzavřeny.

8. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že podle informací o jednotce z katastru nemovitostí má žalovaná svěřenu do správy od [adresa] bytovou jednotku [číslo], umístěnou v budově č.p. [číslo], [číslo] (správně [číslo]) v katastrálním území [adresa], zapsanou na LV č. [číslo] u Katastrálního úřadu pro [adresa]. Dne 1. 10. 2015 žalovaná s žalobci uzavřela na dobu neurčitou od 15. 10. 2015 smlouvu o nájmu bytu, nájemné se žalobci zavázali hradit k poslednímu dni příslušného měsíce, výše nájemného a inflační doložka byla ujednána. Dne 20. 6. 2016 žalobci s žalovanou uzavřeli dohodu o provedení stavebních úprav spočívajících v rekonstrukci bytového jádra. Ve smlouvě si sjednali, že náklady hradí nájemci a po skončení nájmu nejsou oprávněni požadovat jejich náhradu. Dopisy ze dne 15. 12. 2021 žalovaná oba žalobce vyzvala k úhradě dlužné částky 156 191 Kč do 10. 1. 2022, dlužná částka sestávala z vyúčtování za služby za rok 2019 ve výši 34 465 Kč, za rok 2020 ve výši 75 781 Kč, dále z dluhu na nájemném a službách za říjen 2021 ve výši 9 557 Kč a 5 758 Kč, za listopad 2021 ve výši 9 557 Kč a 5 758 Kč a za prosinec 2021 ve výši 9 557 Kč a 5 758 Kč. Žalobce vyrozuměla, že dluží za více jak 3 měsíce, čímž porušují povinnosti nájemce zvlášť závažným způsobem, a v případě neodstranění protiprávního stavu ve stanovené lhůtě bude nájemní smlouva vypovězena. Výzva podle doručenek byla doručena žalobcům 22. 12. 2021. Výpovědí ze dne 3. 10. 2022 žalovaná podle ust. § 2291 odst. 1, 2 o. z. nájem vypověděla bez výpovědní doby. Uvedla, že výše dluhu k 31. 8. 2022 činila 143 306 Kč, úrok 3 403 Kč, dluh vznikl nezaplacením nájemného a nákladů za služby za říjen, listopad, prosinec 2021 a srpen 2022, dále z vyúčtování služeb za roky 2019, 2020, jednotlivé dlužné částky ve výpovědi byly rozepsány. Výpověď obsahovala poučení o právu nájemce vznést námitky proti výpovědi a domáhat se u soudu přezkoumání oprávněnosti výpovědi. Výpověď byla doručena 20. 10. 2022. Dne 18. 11. 2022 žalobci navrhli žalované, aby výpověď vzala zpět, neboť uhradili 118 375 Kč a zbylou částku chtěli uhradit do konce listopadu 2022. Poukázali na rekonstrukci bytu. Podle zápisu z rady ze dne 23. 1. 2023 žalovaná žádosti nevyhověla. Žalobci uhradili dne 26. 4. 2023 částku 16 389 Kč, ke dni 31. 3. 2023 neměli žádný dluh. Podle potvrzení o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci ze dne 23. 9. 2024 byly žalobci vedeni v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 27. 5. 2020 do 23. 9. 2024, podpora v nezaměstnanosti jim nebyla poskytnuta. Podle dohody o provedení práce, kterou žalobce a) uzavřel jako zaměstnanec s [Jméno žalobce A], nar. [datum], jako zaměstnavatelem, byl náplní práce řidič taxi a rozvoz jídla pro [právnická osoba], místem výkonu práce byla [adresa]. Podle výpisu z živnostenského rejstříku má žalobce a) oprávnění k provozování podnikání silniční motorová doprava osobní, provozovaná vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče.

9. Soud prvního stupně dále uvedl, že z ostatních provedených důkazů nezjistil skutečnosti podstatné pro rozhodnutí věci.

10. Následně soud prvního stupně věc hodnotil právně. Uvedl, že žaloba bylo podána ve dvouměsíční výpovědní lhůtě, plynoucí z ust. § 2290 o. z., když výpověď byla žalobcům doručena dne 20. 10. 2022, žaloba byla podána k soudu 18. 11. 2022. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu ke dni doručení byla oprávněná. Vyšel přitom z toho, že mezi účastníky nebylo sporu, že mezi nimi byla uzavřena nájemní smlouva, že žalovaná učinila výzvu k odstranění závadového chování, v němž spatřovala zvlášť závažné porušení povinnosti nájemců, žalobci také skutečně dlužili nájemné a úhrady za služby za dobu alespoň tří měsíců ve smyslu § 2291 o. z. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1727/2018 posuzoval, zda v daném případě výpověď neodporuje dobrým mravům a v důsledku toho není neplatná dle § 580, § 588 o. z. Žalobci prokázali, že byli od 27. 5. 2020 do 23. 9. 2024 vedeni v evidenci uchazečů o zaměstnání, nebyla jim poskytována podpora, žalobce sice měl uzavřenu dohodu o provedení práce, vzhledem k pandemii si tímto způsobem nemohl přivydělat, žalobci se tak ocitli bez finančních prostředků, tato situace trvala po celé období do doručení výpovědi z nájmu bytu. Vzhledem k tomu, že následně žalobci dlužnou částku uhradili a k datu rozhodnutí neměli žádný dluh za užívání bytu, považoval postup soudu, kterým žalobě bylo vyhověno, za adekvátní.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšným žalobcům přiznal jejich náhradu.

12. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, aby odvolací soud žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejprve rekapitulovala průběh dosavadního řízení, v rámci čehož upozornila, že odvolací soud v předchozím zrušovacím usnesení soudu prvního stupně také vytkl, že se nezabýval námitkami žalované ohledně platební morálky žalobců, tím, jak se po výzvě zajímali o uhrazení dluhu, jak dlouho trvalo jejich prodlení. Soudu prvního stupně vytýkala nedostatky ve skutkových zjištěních. Existence tíživé finanční situace z provedených důkazů podle ní nevyplývá. Žalobci nepředložili žádný důkaz, z něhož by vyplývalo, že se v důsledku pandemie covid-19 jejich finanční situace změnila, finanční situaci před pandemií nedokládali, neuvedli své pracovní možnosti a schopnosti, ohledně žalobkyně b) nebylo ničeho tvrzeno. Výpis z živnostenského rejstříku žalobce a) je nerelevantní, takové údaje z něho nevyplývají. Z potvrzení Úřadu práce o registraci žalobu v evidenci uchazečů o zaměstnání nelze závěr o obtížné finanční situaci zapříčiněné pandemií a o příčinné souvislosti s neplacením nájemného učinit. Poukázala na to, že evidence trvala do 23. 9. 2024, před tím žalobci svůj dluh uhradili a po dobu řízení řádně nájemné platí. Jen z evidence na Úřadu práce tak podle žalované nelze dovozovat neschopnost platit nájemné. Z dohody o provedení práce nelze také závěr o tíživé situaci dovodit. Byla uzavřena 11. 3. 2020, první případy nemoci covid-19 se objevily 1. 3. 2020, první opatření byla přijata 3. 3. 2020, nouzový stav byl vyhlášen 12. 3. 2020. Dohoda pak před započetím evidence musela být ukončena, neboť podle § 25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání nebrání výkonu činnosti v pracovním nebo služebním poměru, resp. dohody o pracovní činnosti, pokud měsíční odměna nepřesáhne polovinu minimální mzdy. Znovu zdůraznila, že žalobce nedoložil, jakou činnost před pandemií vykonával a jak se jeho situace změnila. Pokud jde o rozvoz jídla, zdůraznila, že za pandemie poptávka strmě vzrostla, což dokládala, dle inzerátů se denní výdělek pohyboval mezi 2 000 až 3 000 Kč, což novinovými články dokládala. S těmito námitkami se soud prvního stupně nevypořádal. Závěr soudu se příčí obecnému povědomí o tom, že rozvoz jídla zaznamenal po dobu pandemie nebývalý boom, což lze pokládat za skutečnost všeobecně známou. Dále nesouhlasila s právním hodnocením věci. Podle ní soud prvního stupně postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a právním názorem odvolacího soudu. Poukázala na to, že právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, způsobuje neplatnost absolutní (§ 588 o. z.), musí jít o rozpor zjevný, použití tohoto ustanovení je výjimečné. Při posuzování rozporu s dobrými mravy musí soud zvažovat všechny rozhodné okolnosti případu na straně žalující i žalované a závěr musí pečlivě odůvodnit. Soud prvního stupně neuvedl, v čem spatřuje nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost výpovědi vůči žalobcům, nezohlednil mimořádný charakter tohoto korektivu a požadavek na existenci mimořádných okolností. Soudu prvního stupně vytýkala, že nepřihlédl ke skutečnostem, které tvrdila a dokládala žalovaná, jak jí bylo uloženo také odvolacím soudem, tedy nepřihlédl k platební morálce žalobců, jak jej dokládala evidencí předpisu a plateb ze dne 12. 4. 2023, nepřihlédl k tomu, že po doručení výzvy z 15. 12. 2021 žalobci dluh nehradili a neprojevili zájem o uzavření dohody o splátkách, k tomu, že žalovaná k výpovědi přistoupila téměř po deseti měsících, že dluh činil k 31. 8. 2022 143 306 Kč, splatnost vyúčtování za rok 2019 nastala již 31. 5. 2021, dluh převyšuje 9x měsíční výši nájemného a záloh za služby, že žalovaní mají dluh z předchozího nájemního vztahu za byt na adrese [adresa], který je vymáhán soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], k čemuž dokládala usnesení, z něhož vyplývá, že za posledních 6 let nebylo nic vymoženo. Shrnula, že žalobcům poskytla dostatek prostoru k nápravě, projevila velkou míru shovívavosti. Soudu prvního stupně vytýkala, že znovu nesprávně do svých úvah zahrnul i skutečnost, že dluh byl žalobci po doručení výpovědi uhrazen. Uzavřela, že z uvedených důvodů je závěr o rozporu výpovědi s dobrými mravy založen na nesprávném právním hodnocení. Odkázala i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 268/2005, podle něhož nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže samo o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu pro neplacení nájemného je v rozporu s dobrými mravy, neboť nepříznivé důsledky této tíživé situace nelze přenášet na pronajímatele, od něhož nelze spravedlivě požadovat, aby poskytoval nájemci bydlení bezúplatně. I kdyby tak v dané věci žalobci prokázali nepříznivou finanční situaci, nepostačovalo by to k závěru, že výpověď žalované je v rozporu s dobrými mravy. Ač žalovaná na toto rozhodnutí poukazovala, soud prvního stupně se od něho odchýlil. Dále žalovaná poukazovala na jiné vady řízení. Podle ní je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť postrádá náležité odůvodnění, když neprovádí náležité hodnocení důkazů, další důkazy opomenul, konkrétně evidenci předpisu a plateb ze dne 12. 4. 2023, čtyři novinové články a usnesení soudního exekutora. Soud prvního stupně se nevypořádal s platební morálkou žalobců, jejich nezájmem o řešení situace. Důkazy a námitky žalované tedy ignoroval, proto jeho rozsudek nemůže obstát.

13. Žalobci se k odvolání písemně nevyjádřili. Při jednání před odvolacím soudem se plně ztotožnili se závěry soudu prvního stupně a na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázali.

14. Žalovaná při jednání odvolacího soudu plně setrvala na svém odvolání.

15. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. – ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozsudku), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastníkem řízení), že má obsahové náležitosti, vyžadované ustanovením § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku, pominuté důkazy, provedené při jednání 19. 4. 2023 a 28. 11. 2024, zopakoval (§ 213 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

16. Z předpisu plateb ze dne 12. 4. 2023 vyplývá, že jsou zda zahrnuty platby za byt v nájmu žalobců za dobu od října 2015 do dubna 2023. Ve vztahu k výpovědi z 3. 10. 2022 nájemné a záloha za služby za říjen 2021 byla splatná 1. 11. 2021, zaplaceno 7. 11. 2022, za listopad 2021 bylo splatné 30. 11. 2021, zaplaceno 20. 12. 2022, za prosinec 2021 bylo splatné 31. 12. 2021, zaplaceno 20. 12. 2022 a 18. 1. 2023, za srpen 2022 splatné 31. 8. 2022, zaplacené 19. 9. 2022. Vyúčtování služeb na částku 34 965 Kč, splatné 31. 5. 2021, zaplaceno 11. 11. 2022, na částku 75 781 Kč, splatné 30. 9. 2021, zaplaceno 25. 11. 2022. Z dobu od 1. 1. 2018 do 30. 4. 2023 žalobci zaplatili včas úhrady za byt v měsících březen, duben 2018, v roce 2019 ani jednou, v roce 2020 v měsících říjen, listopad, v roce 2021 v březnu, červnu, v roce 2022 v únoru a červnu. V měsících leden, únor a březen 2023 platili opožděně.

17. Z usnesení soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], ze dne 5. 9. 2024, č. j. [spisová značka], odvolací soud zjistil, že podle záhlaví usnesení byl Obvodním soudem pro [adresa] dne 18. 1. 2018 pověřen provedením exekuce pod č. j. [spisová značka], která byla nařízena na základě rozhodčího nálezu [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], k vymožení částky 2 732 Kč s příslušenstvím k návrhu oprávněné městské části [adresa] proti [jméno FO] a [jméno FO] [jméno FO]. Usnesením byla oprávněná vyzývána k tomu, zda souhlasí se zastavením exekuce, v opačném případě měla ve stanovené lhůtě zaplatit zálohu ve výši 500 Kč za další vedení exekuce, když v posledních šesti letech nebylo nic vymoženo.

18. Podle článku z 8. 4. 2020 si nyní lze objednat jídlo ze své restaurace, bistra nebo pekárny až ke dveřím díky [právnická osoba]. Podle článku z 13. 11. 2014 „Staňte se partnerským kurýrem a vydělejte si peníze navíc“ je nabízen přivýdělek formou brigády pro [právnická osoba]. V článku ze [www] „Rozvod jídla zahraňuje restaurace. Oblibu se nejspíš podrží i po krizi“ z března 2020 vyplývá, že mimořádná opatření dopadají pozitivně na rozvozové služby, zachraňuje restauratéry. V dalším článku ze [www] z 4. 2. 2021 „Jeden den v profesi, která díky covidu zažívá boom“, je rozhovor s kurýrem firmy [právnická osoba], kde je uvedeno, že výdělek může činit 2 000 až 3 000 Kč denně, podle [orgán] výdělek za třetí čtvrtletí roku 2020 dosahoval při rozvážce balíků 35 402 Kč hrubého měsíčně.

19. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že lze ve věci rozhodnout, žalovanou vytýkané nedostatky spočívající v pominutí jí navržených důkazů a v důsledku toho nedostatečně zjištěném skutkovém stavu byly napraveny.

20. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, vysloveným pod bodem 36 jeho odůvodnění, že ke dni doručení výpovědi šlo o výpověď oprávněnou. Po skutkové stránce bylo zjištěno, že dne 1. 10. 2015 účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu bytu, na základě níž se žalobci podle ust. § 745, § 2235 o. z. stali společnými nájemci označeného bytu na dobu neurčitou, na základě níž jim podle ust. § 2246 a násl. o. z. ve smyslu čl. IV. smlouvy vznikla povinnost platit nájemné a zálohy na úhrady za služby spojené s užíváním bytu vždy do posledního dne v měsíci, za něž se hradí. Jak bylo zjištěno, tyto platby za měsíce říjen, listopad, prosinec 2021 a dále úhrady z vyúčtování služeb za roky 2019, 2020 ve výši 34 465 Kč a 75 781 Kč žalobci nezaplatili, žalovaná proto důvodně žalobce výzvami z 15. 12. 2021 vyzvala, aby uvedené částky včetně příslušenství v celkové výši 159 685 Kč do 10. 1. 2022 na příslušný účet zaplatili, případně požádali o uzavření splátkové dohody. Byl tak splněn požadavek ust. § 2291 odst. 3 o. z., aby nájemci bylo nejprve umožněno protiprávní stav odstranit. Ustanovení § 2291 odst. 1, 2 o. z. přitom umožňuje pronajímateli vypovědět nájem bez výpovědní doby v případě, že nájemce porušuje svou povinnost zvlášť závažným způsobem, v demonstrativně uvedených případech je uvedeno i nezaplacení nájemného a nákladů na služby za dobu alespoň tří měsíců. Tento požadavek byl splněn, neboť již v době podání výzvy žalobci dlužili nájemné a zálohy na úhrady za služby spojené s užíváním bytu za měsíce říjen, listopad, prosinec 2021, navíc nedoplatky z vyúčtování služeb za dva roky. Ke dni podání výpovědi trval dluh za nájemné a služby, ač došlo ke snížení dluhu z vyúčtování služeb za rok 2020 na 56 981 Kč. Celkový dluh stále činil bez příslušenství 143 306 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že výpovědní důvod uvedený ve výzvě ke dni podání výpovědi nepominul a ke dni doručení výpovědi 20. 10. 2022 šlo o výpověď oprávněnou, když všechny zákonem vyžadované předpoklady byly splněny. Výpověď přitom měla náležitosti vyžadované ust. § 2286 odst. 2 o. z., žalobci byli v písemné výpovědi poučeni o možností vznést námitky a podat žalobu k soudu.

21. Žalobcům byla výpověď doručena 20. 10. 2022, žalobu k soudu podali dne 18. 11. 2022, tedy v ust. § 2290 o. z. stanovené dvouměsíční lhůtě. Soud prvního stupně se proto správně k námitce žalobců zabýval také tím, zda výpověď neodporuje dobrým mravům (§ 580, § 588 o. z.), a nejde tak o výpověď neplatnou a tudíž neoprávněnou.

22. Soudní judikatura k tomu, k jakému okamžiku se posuzuje otázka dobrých mravů, se měnila podle toho, jak se měnila právní úprava (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 268/2005, 26 Cdo 2150/2010, 26 Cdo 1727/2018). Podle platné právní úpravy a výkladu k ní provedené Nejvyšším soudem v posledně uvedeném rozhodnutí, na které také odkazuje soud prvního stupně, v rámci úvahy o neplatnosti (§ 580 o. z.) výpovědi z nájmu bytu je třeba posoudit i otázku rozporu výpovědi s dobrými mravy a přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.). Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy budou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedené právní jednání (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat.

23. Jestliže podle uvedeného rozhodnutí lze přihlížet jen k okolnostem do doručení výpovědi z nájmu bytu žalobcům, k čemuž došlo dne 20. 10. 2022, neměl soud prvního stupně při posuzování otázky dobrých mravů zohledňovat, že žalobci po doručení výpovědi s prodlením své povinnosti plynoucí ze smlouvy splnili.

24. Soud prvního stupně také nesprávně přihlížel jen k tvrzením a důkazům, které založili žalobci, aniž se vypořádal s námitkami a důkazy žalované, ač mu odvolací soud v bodě 25 odůvodnění svého předchozího zrušovacího usnesení uložil, aby se těmito námitkami zabýval, což obsahuje i případný závěr soudu prvního stupně, že je považuje za nedůvodné a z jakého důvodu. Tomuto požadavku odvolacího soudu soud prvního stupně nedostál, odvolací soud proto příslušné důkazy zopakoval (viz výše) a následně provedl jejich zhodnocení.

25. Jak správně uvedla žalovaná, porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu (obdobně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 23 ICdo 56/2019). Ohledně nepříznivé sociální situace soudní judikatura dovodila, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy, neboť nepříznivé důsledky této tíživé situace nelze přenášet na pronajímatele, od něhož nelze spravedlivě požadovat, aby poskytoval nájemci bydlení bezúplatně.

26. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že žalobci jako nájemci měli problémy s včasným placením nájemného a záloh za služby dlouhodobě, tj. po celou sledovanou dobu od roku 2018. Ač žalobcům byla doručena výzva k zaplacení ze dne 15. 12. 2021, kde byli vyzváni k zaplacení do 10. 1. 2022 nebo sjednání splátkového kalendáře, do podání výpovědi ze dne 3. 10. 2022 dluh (s výjimkou části nedoplatku za služby) neuhradili, na žalovanou se neobrátili, vznikl jim ještě dluh za měsíc srpen 2022. Dlužná částka činila 143 306 Kč bez příslušenství. Z uvedeného vyplývá, že nešlo o dluh nepatrný, že žalobci dluh ve stanovené lhůtě neuhradili a do podání výpovědi neprojevili žádný zájem situaci řešit například uzavřením žalovanou předpokládané dohody o splátkách. Žalobci tvrdili a soud prvního stupně akceptoval, že žalobci byli v důsledku pandemie covid-19 v nepříznivé situaci. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně pouze v tom, že v řízení bylo prokázáno, že žalobci byli evidování jako uchazeči o zaměstnání na Úřadu práce. Z výpisu z živnostenského rejstříku nelze nepříznivou situaci dovozovat, naopak z něho plyne, že žalobce a) mohl vykonávat tam uvedenou živnost. Stejně tak z dohody uzavřené s [Jméno žalobce A] nelze nic dovozovat. Nešlo o dohodu s firmou [právnická osoba], ale s příbuzným, žalovaná popřela a dokládala, že rozvoz jídel i po dobu pandemie prosperoval, žalobce a) nedokládal, že by tuto živnost pro uvedenou či jinou firmu nemohl vykonávat. S žalovanou je třeba souhlasit i v tom, že žalobci nedoložili, že by v jejich poměrech v souvislosti s pandemií covid-19 došlo k nějaké změně v jejich finančních poměrech. Nebylo zjištěno, že by žalobkyně b) v důsledku této pandemie přišla o práci, že by se příjem žalobce a) v souvislosti s pandemií snížil, že by v důsledku ní přišel o práci a došlo tak ke snížení jeho příjmu (živnost vznikla 6. 11. 2017). Evidence na Úřadu práce byla dlouhodobá a trvala i po skončení pandemie (5. 5. 2023). Jestliže samostatná nepříznivá finanční situace k použití ustanovení o dobrých mravech nepostačuje a žádné výjimečné okolnosti, na základě nichž by bylo možné dovodit, že výpověď z nájmu bytu zjevně odporuje dobrým mravům nebyly zjištěny, nelze se ztotožnit s opačným závěrem soudu prvního stupně, který navíc, jak již bylo uvedeno, přihlédl nepřípustně i k tomu, že následně byl dluh uhrazen a nyní žalobci příslušné platby hradí. Skutečnost, že žalobci v minulosti provedli rekonstrukci bytu, je pro posouzení dané otázky nerozhodná.

27. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že výpověď byla oprávněná, proto napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzhledem k nálezové judikatuře Ústavního soudu, prezentované např. rozhodnutím sp. zn. II. ÚS 2396/09, na níž tento soud setrvává (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1803/23), podle níž: „U statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým.“, se odvolací soud zabýval tím, zda lze žalované přiznat náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem. V řízení nebylo zjištěno, že by organizační složení žalované neumožňovalo zastoupení jejím pracovníkem, naopak na počátku řízení byla žalovaná zaměstnancem [tituly před jménem] [jméno FO], [funkce], zastoupena. V daném případě šlo o spor týkající se bytového fondu, který byl městské části svěřen, tedy šlo o běžný spor s výkonem této činnosti spojený. Samotná skutečnost, že žalobci byli zastoupeni advokátem, zastoupení žalované advokátem s ohledem na dříve uvedené neodůvodňuje. Odvolací soud proto přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši, jako kdyby ve věci jednala sama. Náleží jí proto náhrada za zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 5 000 Kč a dále paušální náhrada ve výši 300 Kč za každý z úkonů vyjmenovaný ve vyhlášce č. 254/2015 Sb. Pokud jde o úkony, je jimi 1) vyjádření z 19. 1. 2023, 2) vyjádření z 15. 2. 2023, 3) vyjádření z 13. 4. 2024, 4) příprava na jednání 19. 4. 2023, 5) účast na tomto jednání, 6) příprava na jednání 21. 6. 2023, 7) účast na tomto jednání, 8) sepis odvolání z 2. 8. 2023 a jeho dvě doplnění z 17. 8 2023 (bylo možné učinit najednou – jedním podáním), 9. vyjádření k vyjádření žalobců ze dne 14. 11. 2023, 10) příprava na odvolací jednání 29. 11. 2023 a 11) účast na něm, 12) vyjádření z 18. 3. 2024, 13) vyjádření z 9. 5. 2024, 14) příprava na jednání 10. 9. 2024 a 15) účast na tomto jednání, 16) sepis vyjádření z 14. 11. 2024, 17) příprava na jednání 28. 11. 2024 a 18) účast na tomto jednání, 19) sepis odvolání ze 17. 1. 2025, 20) příprava na jednání 28. 5. 2025, 21) účast na tomto jednání. Celkově tak jde o částku 5 000 + 21 x 300 = 11 300 Kč.

29. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a o tom, že tyto náklady je třeba zaplatit k rukám advokáta, podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.