o zaplacení 43 980 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. října 2025, č. j. 33 C 146/2025-77

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 43 980 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 23. 5. 2024 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce částku 21 422,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobkyně po žalované domáhala s tím, že s ní ([datum]) uzavřela smlouvu o podnájmu vozidla [podezřelý výraz] (dále jen vozidlo), smlouva trvala do [datum], podnájemné činilo bez DPH 31 990 Kč. Při nehodách [datum] a [datum] došlo k poškození vozidla zaviněním jiných účastníků silničního provozu, obě škodní události byly řešeny z pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidel, která nehody způsobila. Vozidlo bylo od [datum] do [datum] opravováno společností [právnická osoba] Po dobu opravy bylo žalobkyni poskytnuto náhradní vozidlo [podezřelý výraz], tedy vozidlo horší jakosti (absence náhonu 4x4, nižší výkon). Žalobkyně přesto platila plné nájemné, přičemž nájemné za náhradní vozidlo se pohybuje v rozmezí 6 000 až 14 000 Kč bez DPH, vyšla proto z částky 10 000 Kč bez DPH. Rozdíl činí 21 990 Kč, za dva měsíce žalovanou částku. Žalobkyně u žalované uplatnila [datum] právo na slevu z podnájemného, slevu žalovaná neuhradila ani po předžalobní výzvě.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně podle článku 9.7. všeobecných obchodních podmínek (dále VOP) měla povinnost po dobu pojistné události platit plné podnájemné, žalobkyně měla k dispozici po dobu opravy náhradní vozidlo, žádné další náklady jí tak nevznikly, její mobilita byla zajištěna. Rozdílná značka není relevantní, zákon ani smlouvy nestanovily žalované povinnost poskytnout náhradní vozidlo téže nebo srovnatelné třídy.

4. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky bylo nesporné, že byla uzavřena smlouva o podnájmu vozidla na dobu neurčitou, ke které se vztahovaly VOP, žalobkyně vozidlo nemohla používat od [datum] do [datum] z důvodu jeho poškození při nehodách, které žalobkyně nezpůsobila, po dobu opravy měla žalobkyně k dispozici náhradní vozidlo [podezřelý výraz], že žalobkyně [datum] (před skončením podnájmu dne [datum]) uplatnila právo na slevu. Ze smlouvy o podnájmu vozidla z [datum] zjistil, že předmětem bylo výše uvedené vozidlo, měsíční nájezd byl sjednán na 1 666 km, cena 31 990 Kč bez DPH. Smlouva odkazovala na obchodní podmínky s datem [datum]. V části 9 bylo upraveno havarijní pojištění a pod bodem 9.7. bylo sjednáno, že povinnost klienta k úhradě nájemného v plné výši není vznikem pojistné události dotčena. Vozidlo bylo podle protokolů předáno [datum] a bylo vráceno [datum]. Ze smlouvy o pronájmu náhradního vozidla z [datum] bylo zjištěno, že žalobkyni bylo na dobu opravy předáno vozidlo [podezřelý výraz]. Podle internetových stránek byl operativní leasing vozidla typu [podezřelý výraz] nabízen na 24 měsíců s nájezdem 20 000 km ročně společností [právnická osoba] za 10 411 Kč bez DPH. Dne [datum] žalobkyně žalovanou vyzvala k poskytnutí slevy 43 980 Kč, opětovně dne [datum]. Provedení znaleckého posudku ke zjištění obvyklého nájemného za vozidlo a náhradní vozidlo považoval soud prvního stupně za nadbytečné, když ve věci lze rozhodnout bez znaleckého zkoumání této skutkové otázky.

5. Na základě těchto zjištění s odkazem na § 2316 odst. 1, 2, § 2318 odst. 1, 2 o. z. věc posuzoval právně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1524/2019 dovodil, že na zkoumaný právní poměr, tedy podnájem, je třeba užít ustanovení týkající se nájmu. Účelem závazku bylo, aby žalobkyně měla možnost užívat vozidlo konkrétně specifikovaného typu a žalovaná za to inkasovala podnájemné. Proto pokud žalobkyně nemohla po dobu opravy vozidlo užívat, odpovídá hospodářskému smyslu závazku, aby se mohla domáhat práva na poskytnutí slevy či prominutí podnájemného. Nic na tom nemění, že byl podnájem sjednán na dobu neurčitou, neboť z hospodářského hlediska plnil shodnou funkci. Za irelevantní považoval, že měl podnájemce povinnost strpět opravu vozidla i to, že po dobu opravy měla žalobkyně platit plné nájemné. Nešlo o to, že by žalobkyně podnájemné přestala platit, ale zda splnila svou zákonnou povinnost poskytnout náhradní věc. Neztotožnil se s žalovanou v tom, že svou povinnost splnila tím, že zajistila mobilitu žalobkyně, tedy s tím, že mohla poskytnout libovolné náhradní vozidlo. Předmětem podnájemní smlouvy bylo konkrétní vozidlo, což v sobě zahrnuje i konkrétní vlastnosti (typ, třída apod.). Vozidla různých značek, typů a modelů se prodávají a pronajímají za odlišné ceny, což odpovídá jejich odlišným vlastnostem (užitným, komfortu, výkonu, prestiži s nimi spojeném apod.). Vozidla tedy nelze pokládat za libovolně zaměnitelná. Proto povinnost poskytnout jinou věc sloužící témuž účelu je třeba interpretovat tak, že musí jít o věc týchž či alespoň srovnatelných vlastností, nestačí že jde o motorové vozidlo, jinak by byla zpochybněna hospodářská rovnováha závazku. Podnájemné vozidla [podezřelý výraz] by bylo podstatně nižší než podnájemné za vozidlo [podezřelý výraz]. Obranu žalované by akceptoval, kdyby šlo o náhradní vozidlo poskytnuté na několik hodin či dnů, v daném případě ale šlo o dva měsíce. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobkyně právo na slevu má. Pokud jde o výši slevy, vyšel z toho, že žalobkyně vozidlo nemohla používat po dobu dvou měsíců (rozdíl 1 dne považoval za nepodstatný) a dále z toho, že náhradní vozidlo bylo možné najmout za 10 000 Kč měsíčně bez DPH. Žalobu tak shledal důvodnou a v plném rozsahu jí vyhověl. Úrok z prodlení přiznal podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když uvedl, že k prodlení došlo již na základě první výzvy žalobkyně, žalobní návrh ale nemohl překročit, o nákladech spojených s uplatněním pohledávky rozhodl podle § 513 o. z. a § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 760 Kč, odměnu za zastupování advokátem za 5 úkonů po 2 860 Kč, paušální náhradu hotových výdajů 2 x po 300 Kč, 3 x po 450 Kč, náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 3 412,50 Kč, celkem 21 422,50 Kč. Náhradu za cestovné a cestou promeškaný čas nepřiznal s tím, že žalobkyně má sídlo v Praze, kde působí dostatek advokátů, kteří by mohli žalobkyni zastupovat, proto tento výdaj nepovažoval za potřebný.

7. Proti tomuto rozsudku podala nejprve blanketní, poté doplněné, odvolání žalovaná, která se domáhala jeho změny a zamítnutí žaloby, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poukázala na to, že sama měla vozidlo v nájmu, nájemné musela platit po dobu opravy, za takových okolností v případě opravy vozidla nelze přičítat zavinění žalované. Výkladem sjednaných podmínek je třeba dovodit, že veškerá odpovědnost za škody na vozidla a rizika s tím spojená jdou za žalobkyní, k tomu odkázala na čl. 9.7. VOP, kdy bylo sjednáno, že v případě poškození vozidla je žalobkyně povinna hradit podnájemné v plné výši. Ustanovení § 2318 o. z. je dispozitivní a je možné jej vyloučit, k čemuž nepřímo došlo v čl. 9.7. VOP. S výkladem soudu prvního stupně, který tuto námitku považoval za irelevantní, tak nesouhlasila. Žalobkyně se zavázala platit nájemné bez ohledu na užívání náhradního vozidla. Zdůraznila, že jde o podnikatelský závazek, což soud prvního stupně podle ní nereflektoval a chybně k uvedenému ujednání nepřihlédl. K zajištění mobility a snížení nájmu uvedla, že mobilita byla žalobkyni žalovanou zajištěna, že žalobkyně měla platit podnájemné i v případě vzniku pojistné události. K dispozitivnosti ujednání odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1067/2024. K náhradnímu vozidlu a jeho parametrům uvedla, že měla poskytnout věc sloužící témuž účelu, nemusí se tak jednat o shodné či srovnatelné parametry. Jediným kritériem je možnost užití věci ke sjednanému účelu. Ani ust. § 2318 o. z. nestanoví povinnost poskytnout v případě opravy podnájemci náhradní věc srovnatelné třídy, ale věc sloužící témuž účelu. V rámci smlouvy o podnájmu nebyl účel specifikován. Žalobkyně odkazovala na nižší kategorii vozidla, nerozváděla, v čem konkrétně spatřovala zhoršení svého stavu ve smyslu možnosti užívání vozidla. K hospodářskému smyslu podnájmu vozu a podnikatelskému riziku uvedla, že žalobkyně obdržela náhradní vozidlo, hospodářský smysl byl naplněn. Podnikatelské riziko soud prvního stupně postavil na stranu žalované, ač k tomu nebyl důvod, obě stany jsou podnikateli. Hospodářský smysl byl naplněn. Dále poukázala na rozpor odůvodnění v bodech 20, 21, když v bodě 20 soud prvního stupně poskytnutí náhradního vozidla považoval za nedostatečné, v bodě 21 uváděl, kdy by je bylo možné akceptovat. Zdůraznila, že i v posuzovaném případě šlo o přechodné období.

8. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Podle ní argumentace žalované neodpovídá dané situaci. Za podstatné považovala, zda žalobkyni bylo poskytnuto náhradní vozidlo stejné jakosti, neboť od toho se odvíjí sleva z podnájemného. Žalovaná byla povinna poskytnout vozidlo stejné jakosti. Není možné, aby žalobkyně dovozovala možnost vyloučení své odpovědnosti, neboť smluvně nedošlo k vyloučení zákonné úpravy týkající se podnikatelského nájmu movitých věcí, přitom v čl. 19.2. VOP byla některá ustanovení vyloučena. Žalobkyně je podnikatelem, vystupovala ale ve slabší pozici, neboť žalovaná je profesionálem v oblasti pronájmu vozidel, smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, žalovaná neměla možnost do smluvních ujednání zasahovat. Podnikatelské riziko tak stíhá žalovanou. Článkem 9.7. k vyloučení § 2318 nedošlo. Jde o extenzivní výklad žalované. Článek 9 neupravuje poskytnutí náhradního vozidla a s tím spojené otázky. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1067/2024 vycházel z jiné skutkové situace, explicitně bylo sjednáno, že nájemce bude hradit nájemné i po dobu opravy předmětu nájmu. Účastníci této smlouvy zákonnou úpravu nevyloučili. K zajištění mobility uvedla, že jediným účelem smlouvy nebylo zajištění mobility žalobkyně. Pokud by to mělo platit, mohla by žalovaná plnit např. i poskytnutím jízdního kola nebo předplacením jízdenky na veřejnou dopravu. Argumentaci žalované proto považovala ze nelogickou. Zdůraznila, že podnájemné hradila za konkrétní vozidlo, které si vymínila pro jeho komfort a specifické vlastnosti. Zda bude vozidlo vůbec užívat, bylo na ni. Účel podnájmu nebyl sjednán. To, že žalovaná hradila nájemné, pro ni není relevantní. K tomu, že podle zákona má jít o věc sloužící témuž účelu, odkázala na komentářovou literaturu k § 2318 o. z., kde je uvedeno, že rozdíl v jakosti věci (např. sportovní vybavení rekreační či profesionální kvality) a popř. odpovídající rozdíl ve výši nájemného jde k tíži pronajímatele. Pokud je náhradní věc vyšší jakosti, nemá pronajímatel právo na doplatek rozdílu nájemného. Nájemce má naopak právo požadovat přiměřenou slevu z nájemného, pokud je poskytnuta věc nižší jakosti (jde o porušení smluvní povinnosti pronajímatele). Účelem smlouvy byl podnájem konkrétního vozidla. Zdůraznila, že tvrdila, že vozidlo např. nemělo náhon 4x4, mělo nižší výkon a že i laikovi je zřejmé, že nejde o vozidla srovnatelná, jinak by i cena podnájemného byla stejná. K vadám odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1323/2013. K hospodářskému smyslu závazku uvedla, že jediným účelem nebylo zajištění mobility a souhlasila i se závěry soudu prvního stupně, že při výkladu uvedeném žalovanou by došlo k popření hospodářské rovnováhy daného vztahu. Poukaz na rozporné závěry soudu prvního stupně považovala za dezinterpretaci odůvodnění rozsudku, naopak soud prvního stupně vysvětlil, za jakých okolností by požadovanou slevu nepřiznal.

9. Při jednání před odvolacím soudem žalobkyně ještě doplnila, že závěry soudu prvního stupně ohledně výše slevy považuje za nepřezkoumatelné, měl být zpracován znalecký posudek, navržený žalobkyní, na to, že je soud se svým předběžným názorem neseznámil, poukazovala na rozdíl ve výších nájemného v závislosti na době nájmu, trvala na tom, že poskytnutím náhrady byl účel naplněn, poukazoval i na bod 5.21.VOP.

10. Žalobkyně uvedla, že jim soud prvního stupně svůj předběžný závěr k výši slevy sdělil, částka 10 000 Kč byla obsažena již v žalobě a byla dokládána jejími přílohami. Zdůrazňovala adhezní podobu smlouvy, to, že slevu požadovala již v e-mailu z dubna 2023, jinak opakovala svou argumentaci z vyjádření.

11. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. – ve lhůtě patnácti dnů), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastníkem řízení), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění, která správně posoudil i po stránce právní, proto na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje.

13. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o podnájmu vozidla ve smyslu ust. § 2215 o. z. Podnájem byl sice sjednán na dobu neurčitou, s ohledem na ust. § 2215 odst. 3 o. z. je třeba vycházet z toho, že byl sjednán na dobu nájmu věci. Úprava podnájmu je v občanském zákoníku provedena pouze kuse v § 2215, § 2216 o. z., proto se podnájem subsidiárně řídí úpravou, která je mu nejbližší, v tomto směru soud prvního stupně správně odkázal na judikaturu, prezentovanou např. rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], a správně dovodil, že nejbližší úpravou je, vzhledem k povaze účastníků, kteří jsou podnikateli, a předmětu nájmu, úprava obsažená v ust. § 2321 a násl. o nájmu dopravního prostředku a (pro její neúplnost) úprava v ust. § 2316 a násl. o. z. o podnikatelském nájmu movitých věcí. Na věc proto dopadá ust. § 2318 o. z., z něhož soud prvního stupně vycházel.

14. V rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1067/2024 Nejvyšší soud v bodě 23 odůvodnění dospěl k závěru, že pro nájemní smlouvy bývá typické, že nemůže-li nájemce věc řádně užívat, má právo na přiměřenou slevu z nájemného, případně, nemůže-li ji užívat vůbec, má právo na jeho prominutí (srov. § 2208, § 2318 o. z.). Úprava nájmu je však v zásadě dispozitivní, a tedy nevylučuje, aby si smluvní strany upravily svá práva a povinnosti odlišně, včetně odpovědnosti pronajímatele za vady pronajaté věci, jako tomu bylo v tam projednávané věci. Zákonná úprava se tak uplatní jen tehdy, nedohodnou-li se strany jinak. V dlouhodobě ustálené soudní praxi přitom není pochyb, že uzavřely-li subjekty práva smlouvu na základě ustanovení zjevně dispozitivního charakteru, je třeba v souladu se zásadou autonomie vůle, jíž se řídí občanskoprávní vztahy, z takové smlouvy vycházet. Zásada pacta sunt servanda (srov. čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) se přitom uplatní i tehdy, byla-li by taková smlouva pro některou ze smluvních stran nevýhodná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. [spisová značka], a v něm citovanou judikaturu).

15. V daném případě žalovaná nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, si účastníci úpravu obsaženou v § 2318 o. z. nevyloučili tím, že si v bodě 9.7. VOP sjednali: „Povinnost Klienta k úhradě nájemného v plné výši není vznikem pojistné události dotčena.“ Žalobkyně v této souvislosti odkazovala na čl. 19.2. VOP, kde si účastníci vyloučili aplikaci § 1799 a § 1800 o. z. a zdůrazňovala, že zde ust. § 2318 o. z. uvedeno není a že z citované věty vyloučení § 2318 o. z. nelze dovodit. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (§ 1798 o. z.), neboť byla uzavřena na formuláři žalobkyně a odkazem na VOP, žalobkyně tak má postavení slabší strany, což je třeba zohlednit i při výkladu smluvních ujednání dle § 555 a násl. o. z., tedy sporný výklad je třeba vyložit v neprospěch žalované, která smlouvu formulovala a o jejíž VOP jde. Žalovaná v čl. 9.7. VOP výslovně neuvedla, že vylučuje použití ust. § 2318 o. z., tedy možnost žalobkyně domáhat se slevy z podnájmu v případě, že vozidlo v důsledku poškození a následné opravy nebude moci používat. Lze souhlasit s žalobkyní, že výklad žalované je extenzivní, neboť čl. 9.7. výslovně použití ust. § 2318 o. z. nevylučuje, přitom VOP výslovně v čl. 19.2. uvádí, která ustanovení občanského zákoníku na daný vztah nelze použít. Žalobkyně tak nemohla předpokládat, že tím, že má platit podnájemné i v době pojistné události, mělo dojít k vyloučení zákonného práva domáhat se slevy z podnájemného či prominutí podnájemného v důsledku nemožnosti předmět nájmu užívat. Nelze také přehlédnout, že v článku 9 je ujednání o havarijním pojištění sjednaném žalovanou pro případ poškození, zničení a odcizení vozidla. V daném případě ale škodu na předmětu nájmu způsobily jiné osoby, plněno bylo z jiných pojistných smluv, nikoli z havarijního pojištění žalované, a čl. 9 VOP tak na věc ani nedopadá. Ujednání v čl. 9.7. by tedy dopadalo na případy, na které se vztahuje havarijní pojištění žalované, tedy na pojistné události, za které neodpovídá jiná osoba, ale žalobkyně. Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že základ nároku na slevu (s ohledem na poskytnutí náhradního vozidla) je dán.

16. Jestliže žalobkyně předmět nájmu po dobu opravy nemohla užívat, z pohledu ust. § 2318 o. z. jde o vadné plnění, které lze odstranit i poskytnutím jiné věci na dobu opravy. V dané věci mezi účastníky vznikl spor, zda postačovalo, že žalobkyni byla poskytnutím náhradního vozidla zajištěna mobilita, čímž byl naplněn hospodářský smysl závazku, nebo zda je třeba zohlednit také kvalitu (vlastnosti) předmětu podnájmu. Odvolací soud souhlasí se žalobkyní a jí citovanou komentářovou literaturou, že je-li podnájemci poskytnuta věc nižší kvality, má právo na doplatek rozdílu nájemného. Smlouvou jí totiž byla předána do podnájmu konkrétní věc určitých vlastností a kvality, proto i náhrady musí splňovat tyto parametry, jinak účel smlouvy není naplněn a podnájemce má právo na slevu.

17. Pokud jde o rozdíl kvality vozidel [podezřelý výraz] a [podezřelý výraz], žalovaná v podstatě rozdíl konkrétní námitkou nezpochybňovala, poukazovala na zajištění mobility a hospodářský smysl náhrady. Nedokládala ale, že cena prvně uvedeného vozidla či cena za nájem byla stejná jako vozidla náhradního, čímž by zpochybnila důkazy žalobkyně. Naopak v daném případě bylo z důkazů předložených žalobkyní zjištěno, že za vozidlo, které bylo předmětem smlouvy ([podezřelý výraz]) bylo sjednáno podnájemné ve výši 31 865 Kč bez DPH (v době převzetí dle protokolu najeto 37 km, v době odevzdání 21 234 km), náhradním vozidlem byla [podezřelý výraz] (při převzetí 9 564 km, při vrácení 15 228 km), soud prvního stupně dále provedl důkaz variantami operativního leasingu na vozidla [podezřelý výraz], při ročním nájezdu do 20 000 km cena bez DPH 10 411 Kč měsíčně, na 48 měsíců bez DPH 6 890 Kč měsíčně. Po přečtení těchto důkazů při jednání [datum] k nim žalovaná žádné připomínky neměla, znalecký posudek z opatrnosti navrhovala žalobkyně pro případ, že by předložené důkazy byly podle soudu prvního stupně nedostačující. Z uvedeného je zřejmé, že závěr o výši podnájemného za náhradní vozidlo odpovídá provedeným důkazům a za situace, kdy je žalovaná nezpochybňovala, nebyl důvod provádět důkaz znaleckým posudkem. Odvolací soud proto dospěl k tomu, že závěr o předpokládané výši podnájemného za náhradní vozidlo ve výši 10 000 Kč měsíčně je správný.

18. V odvolacím řízení ještě žalovaná odkázala na čl. 5.21. VOP, kde je upraveno, že poskytovatel (žalovaná) neodpovídá za vlastnosti a fungování vozidla, odpovědnost leží na výrobci, klient není oprávněn z tohoto důvodu neplatit nájemné. I v tomto případě platí to, co již bylo uvedeno výše, tedy že si účastníci sjednali, že v takovém případě má žalobkyně povinnost platit podnájemné, ale není zde sjednáno, že se následně nemůže dovolávat slevy.

19. O překvapivém rozhodnutí a nedostatečném poučení žalované nelze hovořit, když soud prvního stupně vyhověl žalobě s právním hodnocením již v žalobě uvedeném.

20. Protože soud prvního stupně správně rozhodl i o úroku z prodlení, nákladech spojených s uplatněním pohledávky a náhradě nákladů řízení (tyto výroky konkrétní námitkou nebyly napadeny, odvolací soud proto plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí, s nímž se ztotožňuje), odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení za dva úkony právní služby po 2 860 Kč, dvě náhrady hotových výdajů po 450 Kč, celkem 6 620 Kč, což s náhradou za 21 % DPH činí 8 010,20 Kč (§ 7, § 8, § 11, § 13 odst. 4 a. t., § 137 odst. 3 o. s. ř.). K nepřiznání cestovních nákladů odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 736/12.