pro zaplacení 462 812 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 4 334,60 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I), žalobu co do zbylé zažalované částky 458 477,40 Kč se zákonným příslušenstvím zamítl (výrok II) a zavázal žalovanou, aby na náhradu nákladů řízení zaplatila žalobkyni částku 25 965 Kč (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích jako náhrady nemajetkové újmy, způsobené jí nepřiměřenou délkou opatrovnického řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“), ve kterém soudy rozhodovaly o úpravě poměrů k nezletilé žalobkyni, když rodiče zatížení značně vyhroceným konfliktem nebyli schopni se na úpravě poměrů své nezletilé dcery dohodnout. Žalovaná připustila existenci nesprávného úředního postupu s tím, že délka posuzovaného opatrovnického řízení byla přes zvýšenou složitost a mimořádnou aktivitu účastníků nepřiměřená, a před podáním žaloby poskytla žalobkyni relutární náhradu (finanční odškodnění) ve výši 37 188 Kč. Trvala však na tom, že zejména vysoká složitost řízení byla podstatným důvodem pro korekci základní částky při stanovení relutární náhrady, a tedy vyplacená částka představuje spravedlivé, přiměřené zadostiučinění, odpovídající konkrétním okolnostem posuzovaného řízení.

3. Soud prvního stupně rozhodoval na základě nesporných tvrzení účastníků o průběhu posuzovaného opatrovnického řízení i o předběžném uplatnění žalobního nároku tehdy ještě nezletilou žalobkyní. Vyšel i z provedeného dokazování, ze kterého učinil zjištění popsaná pod body 5 až 9 rozsudku, na která odvolací soud odkazuje. Vzal za prokázané, že posuzované opatrovnické řízení trvalo od [datum] do [datum], tedy necelé čtyři roky, a že přes relativně plynulý procesní postup soudů bylo zatíženo určitými nedostatky, zejména v oblasti znaleckého dokazování, a dále zčásti i nekoncentrovaným vedením řízení, které se projevilo vyšším počtem jednání a nutností opakovaného projednání věci (bod 28 odůvodnění). Dovodil proto existenci nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ či „zákon“). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně vycházel z judikatury Nejvyššího soudu a aplikoval základní částku ve výši 15 000 Kč za rok řízení, s redukcí na polovinu za první dva roky, čímž dospěl k částce 43 750 Kč, kterou dále korigoval podle kritérií § 31a odst. 3 zákona. Přihlédl zejména ke zvýšené procesní složitosti řízení, dané jeho vícestupňovým průběhem, rozsáhlou důkazní aktivitou a konfliktním chováním rodičů, a zohlednil rovněž význam řízení pro žalobkyni, který je v opatrovnických věcech typově zvýšený. Po započtení již poskytnutého plnění ze strany žalované dospěl k závěru, že žalobkyni náleží pouze omezený doplatek, a ve zbytku žalobu zamítl.

4. Proti zamítavému výroku (II) podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém namítla zejména nesprávné právní posouzení věci, mechanické použití základních částek, vycházejících ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], jejich nevalorizaci s ohledem na inflaci a životní úroveň, i nesprávné hodnocení jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk. Akcentovala zejména mimořádný význam posuzovaného řízení, ohradila se proti závěru o složitosti věci a tvrdila, že značná část řízení byla zatížena neefektivním postupem soudu, zejména v souvislosti se znaleckým dokazováním. Namítla, že oba obecné soudy nebyly schopné vydat konečné meritorní rozhodnutí napoprvé ani přinutit účastníky (zejména jejího otce), aby splnili jeho pokyny a dostatečně uceleně a pravdivě vyložili a doložili své poměry, jejichž posouzení bylo nezbytné pro konečnou úpravu jejich poměrů; doba řízení se tak nepřiměřeně prodloužila a překročila šestiměsíční lhůtu stanovenou § 471 odst. 2 z. ř. s. Navrhla, aby odvolací soud změnil zamítavý výrok, přiznal jí celou požadovanou částku i náklady odvolacího řízení.

5. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožnila s napadeným prvostupňovým rozsudkem a navrhla jeho potvrzení. Uvedla, že posuzované řízení bylo mimořádně složité po stránce skutkové i procesní, a jeho délku významně ovlivnila vysoká procesní aktivita rodičů žalobkyně, kteří činili četná podání, podávali návrhy na předběžná opatření a opakovaně využívali opravných prostředků. Zdůraznila, že základní částky použité soudem prvního stupně odpovídají ustálené judikatuře a přiznané plnění spolu s předžalobním zadostiučiněním poskytuje žalobkyni plnou a přiměřenou satisfakci. Poukázala rovněž na rozhodnutí soudu, kterým byla stejným způsobem odškodněna matka žalobkyně, a které obstálo jak před dovolacím soudem, tak Ústavním soudem (odmítnuté dovolání rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], odmítnutá ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

6. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí pak v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázané a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v převážné míře na ně odkazuje.

8. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně korektním postupem v rozsahu v zásadě dostačujícím pro jeho rozhodnutí, proto odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází a plně na ně odkazuje. Souhlasí i s celkovou délkou posuzovaného řízení, pouze doplňuje úvahy, kterými hodnotí procesní genezi, průběh opatrovnického řízení. Z té vyplývá, že řízení bylo zatíženo mimořádnou procesní aktivitou účastníků (rodičů tří nezletilých dětí), kteří podali více než 60 podání, navrhovali rozsáhlé dokazování, podávali opakované návrhy na předběžná opatření a vyvolali vícestupňové projednání věci. Ve věci samé soud prvního stupně vedl řízení i o jiné významné záležitosti dítěte při neshodě rodičů (návrh na určení školy), odvolací i prvoinstanční soud rozhodovaly konečným rozsudkem dvakrát, jejich konečné rozhodnutí i dílčí rozhodnutí o předběžném opatření byla přezkoumávána Ústavním soudem. Celkově tak bylo vydáno nejméně šest zásadních rozhodnutí vyšších instancí, přičemž v řízení proběhla řada procesních úkonů i dílčích procesních rozhodnutí, které bylo nezbytné řešit dříve, než bylo možno přistoupit k meritornímu rozhodnutí (bylo vydáno i velké množství dílčích procesních rozhodnutí). V důsledku negativního postoje účastníků ke snaze soudu zjistit jejich skutečné poměry byl soud nucen je opakovaně vyzývat k jejich objasnění a prokázání, a sám za tím účelem činit i vlastní šetření (dotazy na bankovní instituce, žádosti o součinnost apod.), rovněž ustanovit znalce. Lze tak zcela přisvědčit závěru, že posuzované řízení bylo vysoce složité věcně i procesně, přičemž tuto složitost výrazným způsobem ovlivnily i vysoce konfliktní vztahy mezi rodiči žalobkyně. Ty se promítly do rozsahu jejich procesních podání a návrhů, které bylo nutno samostatně projednat a rozhodnout o nich, čímž docházelo k objektivnímu prodlužování řízení. Tato okolnost představuje podstatný faktor při posouzení přiměřenosti délky řízení a současně omezuje intenzitu případného nesprávného úředního postupu.

9. Za těchto okolností odvolací soud považuje závěr soudu prvního stupně o existenci nesprávného úředního postupu za závěr hraniční, když nelze přehlédnout, že celková délka řízení nepřekročila dobu čtyř let a že při jiném akcentu jednotlivých kritérií, zejména složitosti řízení, významu opatrovnického řízení a procesní aktivity účastníků, by bylo možné dospět i k opačnému závěru, totiž že délka řízení odpovídala jeho okolnostem a nebyla nepřiměřená. Mimořádná aktivita rodičů, vysoký počet jejich podání a podnětů, opakované meritorní rozhodování soudů a zapojení více instancí včetně Ústavního soudu totiž představují okolnosti, které jsou podle judikatury Nejvyššího soudu způsobilé ospravedlnit prodloužení řízení.

10. V této souvislosti je třeba připomenout, že každý opravný prostředek objektivně prodlužuje řízení nikoli o týdny, nýbrž o měsíce, neboť každý z účastníků je v poskytnuté lhůtě oprávněn se k němu vyjádřit, věc je předkládána funkčně nadřízenému soudu a po přidělení zákonným soudcům je v rámci rozhodování o opravném prostředku po studiu materie věc nařízena k projednání na volný jednací termín; čas vyžaduje i vlastní vypracování rozhodnutí, vrácení spisu soudu nižšího stupně a následné rozeslání písemného rozhodnutí všem účastníkům řízení či jejich zástupcům. V daném případě tak platí judikaturní závěr dovolacího soudu, podle kterého státu nemůže být přičitatelná ta část řízení, po kterou se vypořádával s opravnými prostředky účastníka, pokud tak činil po přiměřenou dobu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

11. Stejně tak každé procesní rozhodnutí odsouvá pravomocné skončení věci o časový úsek, který soud musí objektivně vynaložit na jeho zpracování a doručení účastníkům; tento proces je pak nezbytně spojen s procesními lhůtami poskytnutými účastníkům k vyjádření či k jejich replikám. Časovou náročnost objektivně zvyšují i častá a obsáhlá podání účastníků, která vyžadují, aby se soud spisem opětovně zabýval. Tyto skutečnosti jsou žalobkyni nepochybně známy, když její právní zástupkyně byla jako právní zástupkyně její matky aktivně zapojena do posuzovaného řízení.

12. Řádné posouzení toho, zda šlo o dobu přiměřenou či nikoli, je tedy nutno vždy činit podle konkrétních okolností každého případu. Délka soudního řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu, tj. soudu, nikoliv žalobce, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Při posuzování přiměřenosti doby řízení soud váží celkový pohled na řízení, přičemž podle dosavadní rozhodovací praxe lze v určité fázi řízení tolerovat i existenci průtahu za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená; naopak v řízení, v němž soud učinil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, je možné konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou.

13. Odvolací soud však současně přihlédl k tomu, že totožné opatrovnické řízení bylo posuzováno ve vztahu k matce žalobkyně, přičemž v řízení vedeném u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] (rozsudek odvolacího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]) byl učiněn závěr o jeho nepřiměřené délce a o odpovědnosti státu za vzniklou újmu. Tento závěr byl následně aprobován Nejvyšším soudem v dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] a nebyl zpochybněn ani Ústavním soudem, který ústavní stížnost matky žalobkyně odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Z těchto rozhodnutí plyne, že opatrovnické řízení s délkou 3 let a 11 měsíců bylo shledáno nepřiměřeným, byť s ohledem na výše akcentované okolnosti nikoli extrémním, a že přiznané finanční zadostiučinění bylo shledáno ústavně konformním.

14. S ohledem na princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí (§ 13 o. z.) odvolací soud neshledal důvod se od těchto závěrů v nyní projednávané věci odchýlit.

15. Po vyřešení existence nesprávného úředního postupu soud prvního stupně pak správně postupoval při stanovení odpovídající formy zadostiučinění. S ohledem na typově zvýšený význam opatrovnického řízení lze přisvědčit tomu, že odpovídající formou přiměřeného zadostiučinění je relutární náhrada. Při stanovení její výše soud prvního stupně v intencích ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyšel ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok (za jeden měsíc 1 250 Kč), přičemž za první dva roky přiznal náhradu poloviční. Propočtenou základní částku 43 750 Kč dále přiléhavě modifikoval podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.; přičemž odvolací soud považuje jeho úvahy za odpovídající konkrétním okolnostem věci a nemá důvod se od jeho úvah zásadním způsobem odchýlit, naopak může na ně v plném rozsahu odkázat.

16. Nedůvodná je obecná výtka žalobkyně, že soud měl několikanásobně navýšit základní částku finančního odškodnění, když význam řízení byl pro žalobkyni mimořádně vysoký a soudy výrazným způsobem selhaly tím, že nedokázaly minimalizovat dopady nevhodných procesních postupů a taktik ostatních účastníků řízení (rodičů žalobkyně), a věc pravomocně rozhodnout v přiměřené lhůtě, přestože disponují dostatečnými procesními nástroji k tomu, aby spor účastníků byl vyřešen v co nejkratší době.

17. Tato výhrada pomíjí skutečnost, že opatrovnické řízení je řízení nesporné, jehož cílem je především hájit zájmy nezletilých účastníků, zastoupených kolizním opatrovníkem, a nadále se v něm proto uplatňuje zásada oficiality. Toto řízení tak nelze koncentrovat ani se plně neuplatňuje hrozba neprokázání skutkové verze účastníka (negativní důsledky splnění povinnosti tvrzení a důkazní), a tedy pokud rodiče ve vyhroceném konfliktu zahlcují soud obsáhlými podáními, dostatečně s ním nespolupracují, maří snahu soudu o objektivní vyjasnění posuzovaných poměrů, může to negativně ovlivnit celkovou délku řízení. Navíc procesní možnosti, které se v tomto typu řízení omezovaly na uložení povinnosti účastnit se rodinné terapie, na ukládání procesních povinností prostřednictvím výzev, stanovování lhůt, opatřování vlastních podkladů z úřední povinnosti vyžadováním patřičné součinnosti (aktivní dotazování na bankovní účty i zadání znaleckého zkoumání k majetkovým poměrů jednoho z rodičů) soudy využívaly. K využití pořádkových opatření nebyl dán v řízení prostor (důvod).

18. Rovněž odvolací soud neshledal žádné konkrétní okolnosti posuzovaného řízení, které by svědčily pro vyšší navýšení základní částky z důvodu významu řízení pro žalobkyni (prvostupňový soud s ohledem na zvýšený typový význam opatrovnického řízení navýšil základní částku o 10 %).

19. Obecně platí, že náhrada nemateriální újmy slouží ke kompenzaci stavu nejistoty stran jeho právního postavení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. Jde tedy o psychickou kategorii a je třeba posuzovat i to, zda význam předmětu řízení pro poškozeného účastníka nebyl pouze nepatrný, a zda tak lze celkově uzavřít, že doba řízení mohla negativně zasáhnout jeho psychickou sféru. K posouzení této skutečnosti má zásadní důležitost hledisko významu předmětu řízení pro poškozeného. Měřítko významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [část IV. písm. d) Stanoviska občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], [spisová značka], publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (rovněž viz rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. [spisová značka]].

20. V případě posouzení tohoto základního kritéria je nezbytné vzít v úvahu, že nezletilý není v opatrovnickém řízení typicky aktivním procesním aktérem, nýbrž osobou, jehož zájmy mají být v řízení chráněny. Právě proto má být soudem i rodiči co nejvíce odstíněn od jejich vzájemného konfliktu a od procesních dopadů jejich sporů. V případě, že v průběhu řízení vyvstane potřeba získat stanovisko nezletilého, je povinností soudu dítěti citlivě a přiměřeně jeho věku vysvětlit podstatu řízení a možné důsledky rozhodnutí a následně šetrnou formou zjistit jeho názor, ideálně tak, aby nebylo nuceno přebírat odpovědnost za výsledek sporu mezi rodiči. Až v okamžiku takto vedeného pohovoru, při němž dítě dostává od soudu potřebné informace a vyjadřuje své představy o budoucím uspořádání svých poměrů, lze hovořit o jeho aktivním zapojení do řízení.

21. Je namístě rozlišovat mezi primární příčinou zátěže nezletilého dítěte a případnou odpovědností státu za nepřiměřenou délku řízení. V posuzované věci nelze přehlédnout, že rozhodující zdroj nejistoty, napětí a destabilizace poměrů dítěte nespočíval především v samotné existenci soudního řízení, nýbrž ve vyhroceném a dlouhodobém konfliktu jeho rodičů, kteří svými četnými, opakovanými a mnohdy vzájemně konfrontačními podáními, opravnými prostředky a neschopností nalézt elementární shodu podstatně zvyšovali skutkovou i procesní složitost věci. Není-li u rodičů dán důvod k zásahu do jejich rodičovské odpovědnosti nebo k vyloučení jejich výchovných předpokladů, stát prostřednictvím soudu nemůže plně nahradit jejich odpovědný rodičovský přístup ani dítě účinně izolovat od důsledků jejich konfliktního jednání; soud může takový konflikt pouze procesně usměrňovat a zmírňovat jeho dopady. Judikatura Nejvyššího soudu přitom připouští, že prodloužení řízení vyvolané nutností reagovat na zjevně nedůvodné návrhy, námitky či opravné prostředky účastníků nelze přičítat k tíži státu, pokud soud používá dostupné procesní nástroje k eliminaci takového chování (rozsudek sp. zn. [spisová značka]). Stejně tak je ustáleno, že negativní vztahy mezi rodiči, četná podání, předběžná opatření a odvolání jsou relevantními faktory procesní složitosti řízení (rozsudky sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]). Za této situace je proto přiléhavý závěr, že na vzniku újmy dítěte se podíleli především sami rodiče svým vyhroceným konfliktem, zatímco případná odpovědnost státu může přicházet v úvahu toliko v tom rozsahu, v jakém soudy nevyužily všechny rozumně dostupné prostředky k rychlému a účinnému vedení řízení.

22. Nejistota nezletilého dítěte se neváže jen k vědomému „čekání na rozsudek“, ale k nestabilitě jeho rodinných, výchovných a osobních poměrů. Újma nezletilého v obdobných věcech nemusí být primárně důsledkem samotné délky soudního řízení, ale především důsledkem totálního rozpadu rodinných vztahů a vyhroceného konfliktu rodičů, kteří svým jednáním podstatně komplikují a prodlužují řízení (které samo o sobě je spíše jen nutným doprovodným jevem než příčinou útrap nezletilého dítěte, přičemž právě postup rodičů v řízení a využívání/zneužívání všech procesních prostředků k prosazení své „pravdy“ a „vize“ je to, co ve výsledku nezletilého v řízení udržuje a způsobuje mu strádání „čekáním na rozsudek“). Stát prostřednictvím soudu nemůže nahradit chybějící odpovědný rodičovský přístup ani dítě plně ochránit před důsledky konfliktu rodičů, nejsou-li dány důvody pro zásadnější zásah do jejich rodičovské role. Lze proto dovodit, že na vzniku újmy se podíleli především rodiče sami, přičemž státu lze přičítat jen takové prodloužení řízení, které bylo důsledkem nedostatečně aktivního postupu soudu. Odškodňovací řízení neslouží k odškodnění újmy, kterou rodiče způsobily dětem svým nezodpovědným, sobeckým jednáním, neschopností nadřadit zájmy svých dětí nad své sobecké osobní zájmy a civilizovaně řešit vzájemné konflikty. Neslouží tedy k náhradě újmy, jejíž hlavní příčina spočívá v dlouhodobém konfliktu rodičů a v jejich neschopnosti uspořádat své poměry způsobem odpovídajícím nejlepšímu zájmu dítěte.

23. V posuzovaném řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti věci, které by svědčily o tom, že délka soudního opatrovnického řízení byla způsobená tím, že soudy nevyužily výše uvedené procesní nástroje. Nebyly ani zjištěny či tvrzeny skutečnosti o vyšším zapojení nezletilé do opatrovnického řízení, které by mohly odůvodňovat přiznání vyššího odškodnění nezletilé dceři (nyní již zletilé žalobkyni) oproti soudem přiznané relutární náhradě její matce. Sama žalobkyně byla jako nezletilá zastoupena příslušným orgánem sociálně právní ochrany dětí a na řízení se s výjimkou zjišťování jejího stanoviska při pohovoru dne [datum] aktivně nepodílela. Nebyly jí zasílány soudní výzvy, nevyjadřovala se k podáním svých rodičů, kteří byli hlavními aktivními účastníky (aktéry) tohoto sporu ani jinak nevyužívala svého participačního práva.

24. V poměrech projednávané věci (okolností posuzovaného řízení) lze tedy akcentovat, že ze spisu nevyplývá, že by opatrovnické soudy zájem nezletilé nedostatečně chránily. Naopak i tam, kde otec dostatečně neobjasnil své výdělkové a majetkové poměry, byl k ochraně zájmů nezletilé opatřen znalecký posudek, tedy důkaz směřující právě ve prospěch řádného zjištění podkladů pro rozhodnutí o jejích poměrech. Současně je zřejmé, že řízení bylo mimořádně zatíženo vyhroceným konfliktem rodičů a z něj plynoucím enormním množstvím jejich podání, jež v souhrnu dosáhla přibližně šedesáti. Za těchto okolností lze důvodně tvrdit, že rozhodující příčina délky a zatíženosti řízení neležela v nečinnosti či rezignaci soudu na ochranu nezletilé, nýbrž především v procesním a osobním konfliktu rodičů, který soud mohl pouze usměrňovat, nikoli odstranit. Je-li navíc matce nezletilé již poskytnuto zadostiučinění za nepřiměřenou délku téhož opatrovnického řízení, lze namítat, že podstatná část nemajetkové újmy spojené s nejistotou a rodinným napětím byla tímto odškodněním rovněž reflektována. Za situace, kdy nezletilá nebyla přímým a plně aktivním procesním aktérem konfliktu v téže míře jako rodiče a kdy ze spisu neplynou okolnosti odůvodňující intenzivnější zásah do její právní sféry než do sféry matky, není bez dalšího důvod pro přiznání vyššího zadostiučinění, než jakého se dostalo matce. Takový závěr lze podpůrně opřít i o již odkazované ustanovení § 13 občanského zákoníku, podle kterého má být právně obdobný případ rozhodnut obdobně, ledaže existují přesvědčivé důvody pro odchylku; takové důvody zde zjevné nejsou.

25. Odvolací soud proto napadený zamítavý výrok (II) postupem dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Shodně postupoval i ve vztahu k nákladovému výroku (III), když soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a počet paušálních náhrad i jejich výši stanovil v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb.

26. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v ust. § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná po celou dobu řízení nezpochybňovala odpovědnostní titul (existenci nesprávného úředního postupu), před podáním žaloby již žalovanou v převážné míře sama odškodnila, a v tomto stádiu řízení již byla plně úspěšná. Žalované proto přiznal na nákladech řízení tři paušální náhrady po 450 Kč za vyjádření, přípravu na jednání a účast na něm. Při stanovení této výše paušální náhrady vyšel odvolací soud ze závěrů Nejvyššího soudu, které byly publikovány v usnesení ze dne [datum], sp. zn. sp. [spisová značka]. Celkové náklady odvolacího řízení tak činí 1 350 Kč.