o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud určil pro správu společného jmění manželů [příjmení] [jméno] [příjmení], [datum narození] a Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození], správce společného jmění manželů [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátku, č. [číslo advokáta], se sídlem [adresa], [IČO], a manželům zakázal bez souhlasu správce s majetkem ve společném jmění manželů jakkoliv nakládat (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce ve výši [částka] (výrok II).

2. Takto rozhodl o návrhu žalobkyně na stanovení správce společného jmění. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, neboť pro tento postup neshledával oporu v zákoně.

3. Soud prvního stupně činil svá skutková zjištění v bodě 6 až 14 napadeného rozsudku, odvolací soud na tato zjištění pro stručnost odkazuje. Svá skutková zjištění pak soud prvního stupně shrnul do závěru o skutkovém stavu obsaženém v bodě 16 napadeného rozsudku, kdy uvedl, že žalobkyně a žalovaný jsou manželé, přičemž manžel (žalovaný) je osobou, která spravuje společné jmění manželů; žalobkyně se na správě podílí pouze na záležitostech, k nimž je potřeba souhlas obou manželů. Vzhledem k tomu, že žalobkyně má zájem znát rozsah společného jmění manželů a podílet se na rozhodování, když má podezření, že žalovaný nakládá s majetkem nikoli s péčí řádného hospodáře a v rozporu s ustanovením § 714 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ o. z.“), navrhla, aby soud určil správce společného jmění manželů.

4. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 728, § 713 odst. 1, § 714 odst. 1 a 2, § 722 odst. 1 o. z., která citoval. Uvedl, že manželé vlastní majetek poměrně vysoké hodnoty, jak je patrno z evidence z katastru nemovitostí a zůstatků účtů u bank. Vztahy mezi účastníky řízení jsou konfliktní, neshody panují i ohledně společného majetku. Společné jmění manželů spravuje pouze žalovaný, přičemž žalobkyně se podílí pouze na záležitostech, při kterých je nezbytný souhlas či podpis obou manželů, žalobkyně nemá přístup k majetku ve společném jmění manželů. Mezi manžely byla uzavřena konkludentní, neformální dohoda ve smyslu ustanovení § 713 odst. 1 o. z., na níž poukazuje žalovaný, a to že jmění bude spravovat právě žalovaný. Toto nakládání je však limitováno ustanovením § 714 o. z., pokud se jedná o záležitosti nikoliv běžné. Soud prvního stupně nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že by byla mezi účastníky uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 722 o. z., neboť takováto smlouva uzavřena nebyla. Jedná se tudíž o správu společného jmění v zákonném režimu.

5. Soud prvního stupně dále uvedl, že zákon nezná institut správce společného jmění manželů. Toto nelze dovodit ani žádnou metodou výkladu právních norem. Pokud jde o žalobkyni poukazované ustanovení § 728 o. z., pak toto ustanovení pouze přiznává pravomoc soudu rozhodnout, jakým způsobem bude společné jmění spravováno, čili hovoří pouze o způsobu, jakým má být správa jmění vykonávána, čímž je míněno zrušení, zúžení [anonymizováno] nebo jiný způsob správy, nikoliv o možnosti soudu určit či ustanovit správce společného jmění, tedy určit, aby jmění spravovala třetí osoba v podobě správce. V rozhodnutí mohou být např. rozděleny součásti společného jmění manželů do správy vždy konkrétního manžela. Soud může rovněž rozhodnout o tom, že všechny součásti [anonymizováno] budou spravovány jen jedním z manželů, jak se podává z komentáře C.H. Beck, [rok], edice [příjmení] komentáře. Výklad k tomuto ustanovení však neumožňuje zbavit oba manžele práva nakládání s majetkem v společném jmění manželů. Proto žalobu zamítl.

6. Soud prvního stupně dále pro úplnost uvedl, že změnu petitu, kterou navrhoval zástupce žalobkyně po zahájení ústního jednání, zamítl, a to s ohledem na jeho neurčitost, které si byl zástupce žalobkyně vědom a pomocí této účelové změny chtěl zabránit vydání rozhodnutí o původním návrhu rozsudečného výroku. Soud má však zásadně věc rozhodnout v jednom jednání pokud tomu nebání závažné důvody. Žalobkyně měla v petitu uvést, jakým způsobem má být podle její představy správa jmění nadále vykonávat např. který z manželů má spravovat jakou část společného jmění manželů. Jednou ze základních zásad ovládajících občanské soudní řízení je tzv. zásada dispoziční, tj. zásada, že žalobce je„ pánem sporu“. Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Vymezení práv a jím odpovídajících povinností obsažené v žalobním petitu musí být provedeno přesně a jednoznačně. Zde odkázal na komentářovou literaturu. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Namítla nesprávné právní posouzení věci. Uvedla, že soud prvního stupně při aplikaci § 728 zaměnil správu [anonymizováno] za jeho formu. Žalobkyně se domáhala úpravy správy [anonymizováno] nikoliv změny jeho formy nebo jeho rozdělení. Cílem § 728 o. z. je zvýšit ochranu druhého manžela, rodiny nebo rodinné domácnosti v situaci, kdy jeden z manželů jedná při správě společného jmění způsobem, který je ve zřejmém rozporu s jejich zájmy. Rozhodnutí by mělo představovat poslední možnost v situaci, kdy samotný zákonný režim správy dostatečně zájmy uvedených osob nechrání a smluvní modifikace správy není, resp. není možná. Soudním rozhodnutím je tedy možné se odchýlit od zákonného režimu správy (pouze). Žalobkyně je přesvědčená, že je možné pro správu s majetkem určit správce. V daném případě se jedná o poměrně rozsáhlý majetek, jehož správa není správou běžnou. To, že zákon výslovně neuvádí možnost spravovat majetek v [anonymizováno] prostřednictvím opatrovníka, resp. správce, neznamená, že to není možné. Zákon takovou možnost nezakazuje, tedy v souladu se zásadou – co není zákonem zakázáno, je povoleno – bylo na soudu, aby zvážil a zhodnotil možnosti, které bylo možné na nastalou situaci aplikovat. Každopádně se však soud prvního stupně nezabýval tím, zda byly dány podmínky pro správu [anonymizováno] dle § 728 o. z. Žalobkyně dále nesouhlasila, že mezi manželi byla uzavřena konkludentní, neformální dohoda dle § 713 odst. 1 o. z. Žalovanému muselo být nejpozději v [anonymizováno] [rok] zřejmé, že žalobkyně nesouhlasí se způsobem nakládání s majetkem v [anonymizováno]. Soud prvního stupně se ani nevypořádal s tvrzením žalobkyně, že je zásadně zkrácena na svých právech tím, že nemá přístup k majetku v [anonymizováno], čímž byla zkrácena na právu na spravedlivý proces a vlastnit majetek. Z jednání soudu prvního stupně bylo zřejmé, že si s návrhem neví rady, tedy zvolil nejsnazší cestu a žalobu zamítl. Měl však správce majetku ustanovit i za použití analogie (§ 1134 o. z.). Žalobkyně také nesouhlasila s rozhodnutím o nákladech řízení a argumentovala, že zde byly dány podmínky pro postup dle § 150 o. s. ř. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaný v rámci vyjádření k odvolání, nesouhlasil s aplikací zásady – co není zákonem zakázáno, je povoleno – tím, způsobem, že by soud ustanovil správce majetku, když to zákon nezakazuje. Tato zásada je totiž uplatnitelná jen v soukromoprávních vztazích mezi subjekty soukromého práva a nemůže být dle ní postupováno v případě autoritativního zásahu soudu. Souhlasil s tím, že nebyly naplněny podmínky pro postup dle § 728 o. z. a zcela nesouhlasil s použitím analogie v daném případě. Navrhl proto potvrzení rozsudku jako věcně správného.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání neshledal důvodným.

10. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v rozsahu dostačujícím pro jeho rozhodnutí, proto odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází a na takto soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav odkazuje. Tento skutkový stav soud prvního stupně v zásadě, až na drobné nepřesnosti, kdy v bodě 25. napadeného rozsudku zaměnil správu společného jmění za modifikaci jeho rozsahu, i správně právně posoudil. Uvedená nepřesnost však neměla vliv na celkovou správnost napadeného rozsudku.

11. K námitkám žalobkyně odvolací soud uvádí následující skutečnosti. Odvolací soud neshledává, že by v řízení před soudem prvního stupně došlo k procesním vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně až při druhém jednání soudu prvního stupně dne [datum] navrhovala„ alternativní“ petit ke svému původnímu žalobnímu žádání, který však byl zcela neurčitý a navíc ani v tomto typu sporu nelze tzv. alternativním petitem rozhodnout, neboť se nejedná o žalobu na plnění, kde by toto řešení mohlo přicházet v úvahu. Alternativním petitem nelze nahrazovat vědomost žalobce, jak správně žalovat. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud tuto změnu žalobního petitu zamítl. S ohledem na dále uvedené právní závěry jsou i skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečná a byla zjištěna procesně správným postupem. Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou manželé, tím je dána jejich věcná legitimace v předmětné věci. Také správně zjistil, že nedošlo k uzavření smlouvy o správě společného jmění ve smyslu § 722 o. z.

12. Lze tak konstatovat, že bylo v zásadě (v obecné rovině) možné se žalobou dle § 728 o. z. domáhat založení správy společného jmění rozhodnutím soudu při naplnění hypotézy tohoto ustanovení – tedy, že jeden z manželů jedná při správě společného jmění způsobem, který je ve zřejmém rozporu se zájmem druhého manžela, rodiny nebo rodinné domácnosti – a domáhat se (petitorně), aby soud rozhodl, jakým konkrétním způsobem bude společné jmění spravováno. Toto ustanovení (§ 728 o. z.) však neumožňuje ustanovit třetí osobu, aby správu společného jmění prováděla, jak žalobkyně primárně v petitu žaloby navrhovala. Vždy je také nutné v žalobě konkrétně vymezit, který z manželů a ohledně jakého majetku a jakým konkrétním způsobem bude správu provádět. Odvolací soud zde souhlasí s argumentací žalovaného, že ustanovení správce společného jmění manželů ze strany soudu, byť konkrétně určeného (a jakkoliv erudovaného), je v rozporu s čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Ústavy České republiky (dále jen„ Ústava“) a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práva a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen„ Listina“) a jednalo by se o nepřípustný zásah moci soudní do soukromoprávní sféry, který by postrádal zákonné zmocnění. Ze stejného důvodu nelze v daném případě použít ani analogii dle ustanovení § 1134 o. z., které upravuje volbu správce spoluvlastníky konkrétní věci. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v jeho závěru, že jde o sporné řízení a obecně platí, že žalobce nebo žalobkyně v tomto typu sporu musí navrhnout, jakým konkrétním způsobem má být společné jmění manželi spravováno. Jen tehdy je pak k otázce nutnosti zásahu soudu (naplnění hypotézy § 728) a způsobu správy možné vést řízení a v jeho rámci provést dokazování k rozhodným skutečnostem. Pokud zde však takový konkrétní návrh chybí a je navrhováno něco, co zákon nepřipouští (ustanovení třetí osoby jako správce) a ještě je„ alternativně“ navrhována úprava správy společného jmění, která je zcela neurčitá a proto nebyla jako změna žaloby připuštěna, nelze postupovat jinak než žalobu zamítnout. Soud totiž nemůže překročit meze svého zákonného zmocnění (mantinely dané dikcí § 728 o. z.) ani vytvářet vůli žalobkyně, která, jak správně uvedl žalovaný, je pánem sporu a je povinna určitě a srozumitelně vymezit práva a povinnosti, jichž se domáhá, zvláště je-li právně zastoupena advokátem. Jen nad rámec řečeného odvolací soud připomíná, že zásada, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá upravená v čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny se neuplatní při výkonu státní moci, což je i činnost soudu, ale jen ve vztahu mezi soukromoprávními subjekty.

13. Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil věcně správný rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal jejich plnou náhradu. V tomto typu řízení se nejedná o typ řízení, tzv. iudicium duplex. Nejsou zde ani dány důvody pro postup dle § 150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, neboť majetkové poměry účastníků dané spoluvlastnictvím řady nemovitostí a peněžních prostředků tento postup neumožňují. Navíc žalobkyně byla s právním stanoviskem ve věci dostatečně seznámena již z odůvodnění soudu prvního stupně. Náklady odvolacího řízení sestávají ze dvou úkonů právní služby, a to sepisu vyjádření k odvolání a účastni na jednání odvolacího soudu, po [částka] za úkon, a 2 náhradách paušálních výdajů po [částka] dle § 6 odst. 1, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, přičemž odměna advokáta a náhrada paušálních výdajů byly zvýšeny o 21 % DPH. Celkové náklady řízení přiznané žalovanému tak činí [částka] a byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).