o zaplacení částky 100 923 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně řízení v rozsahu 50 813 Kč spolu s 8,50 % úrokem z prodlení od 1.8.2021 do zaplacení zastavil, ve zbylé části 50 110 Kč s 8,50 % úrokem z prodlení od 1.8.2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a žalobce zavázal, aby žalované zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 30 492 Kč (výrok II).

2. Rozhodl tak o požadavku žalobce, aby žalované byla podle jejího spoluvlastnického podílu uložena povinnost zaplatit vyúčtování služeb za roky 2020 a 2021 z nebytové jednotky č. [číslo] (podzemní garáže).

3. Vyšel ze zjištění, zprostředkovaných účastníkům pod body 7 až 20 rozsudku, na které odvolací soud odkazuje. Ohledně vlastnictví žalované k nebytové jednotce, které je zásadní pro posouzení oprávněnosti žalobního nároku (pasivní legitimaci), vzal soud za prokázané pouze to, že žalovaná byla v minulosti spoluvlastnicí jednotky, její spoluvlastnický podíl se v čase snižoval až do doby, kdy vlastnictví zcela pozbyla, a v době rozhodování prvostupňového soudu tak již nevlastnila ani její minimální část (do doby rozhodnutí soudu pozbyla vlastnické právo k předmětné jednotce zcela). Rovněž vyšel ze zjištění, že způsob hrazení nákladů spojených s užíváním jednotky si vlastníci upravili směrnicí o způsobu účtování služeb, podle které správní poplatky a odměny se hradí rovným dílem a ostatní služby podle spoluvlastnického podílu. Nabyvatel části spoluvlastnického podílu [jméno FO] uhradil žalobci část dluhu ve výši cca poloviny zažalované částky. Žalobce nikomu z nabyvatelů vlastnických podílů potvrzení o dluzích váznoucích na jednotce nevystavoval, když nikdo tento požadavkem v souvislosti s převodem části jednotky nevznesl. Sám se pak s úhradou dluhu na nabyvatele (nové vlastníka či vlastníky) písemnou výzvou neobrátil.

4. Uvedená zjištění soud právně posoudil zejména podle § 1186 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy ustanovení o možném přechodu dluhů převodce vůči osobě odpovědné za správu domu z titulu neuhrazených plnění spojených nebo souvisejících s užíváním jednotky na nabyvatele.

5. Uzavřel, že žaloba je nedůvodná, když žalobci se se nepodařilo prokázat pasivní legitimaci žalované. Prvním důvodem je skutečnost, že přes poučení soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. nebyl žalobce schopen prokázat jaký podíl jednotky žalovaná v rozhodnou dobu vlastnila (jaký byl v letech 2020, 2021 její spoluvlastnický podíl). Druhým důvodem je pak zákonný přechod dluhů na jinou osobu (nabyvatele vlastnického práva), neboť za situace, kdy se nový vlastník či noví vlastníci o existenci dluhů váznoucí na jednotce nezajímali, došlo dle § 1186 o. z. k přechodu zažalovaných dluhů na ně, a žalovaná se stala jejich ručitelkou (za přešlé dluhy pouze ručí). K úspěšnému uplatnění ručitelského závazku vůči ní pak brání to, že žalobce v souladu s § 2021 odst. 1 o. z. primárního dlužníka k plnění písemně nevyzval.

6. Soud prvního stupně proto v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby dle § 96 o. s. ř. řízení výrokem I zastavil a ve zbylém rozsahu výrokem II žalobní požadavek pro absenci pasivní legitimace žalované jako nedůvodný zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání. Ohradil se jak proti závěru o neprokázání vlastnických vztahů žalované k předmětné jednotce, tak nesplnění podmínky pro uplatnění nároku z titulu ručení žalované za její původní závazky. Namítl, že v době podání žaloby vlastnila žalovaná jednotku nejméně v rozsahu jedné dvanáctiny, a tedy minimálně v tomto rozsahu byla pasivně legitimována, což se mělo projevit alespoň v částečném vyhovění žalobě. Vzhledem k tomu, že dluh žalované vznikl v době, kdy byla spoluvlastníkem jednotky a k úhradě zažalovaného dluhu ji jako přímého dlužníka opakovaně vyzýval, nebyl povinen již nového nabyvatele po přechodu vlastnictví znovu vyzývat ke splnění téhož dluhu, jen proto, aby mohl nárok po žalované dále uplatňovat z titulu jejího případného ručitelského závazku. Připustil, že soudu omylem sdělil, že nabyvatele vlastnického podílu žalované již nevyzýval, jednalo se však o chybnou informaci, když opak je pravdou. S ohledem na povahu věci a v zájmu zachování spravedlnosti požádal, aby odvolací soud k původní mylné informaci o absenci výzev nepřihlížel a prolomil koncentraci řízení tím, že mu umožní provedení důkazů k prokázání existence těchto výzev. Navrhl proto, aby odvolací soud za účelem doplnění dokazování rozsudek zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení, u kterého mu bude umožněno prokázat splnění podmínky pro uplatnění nároku z titulu ručitelského závazku.

8. Žalovaná přisvědčila závěru, že není vlastníkem jednotky, a tedy ani věcně pasivně legitimována. Zopakovala či parafrázovala svou dosavadní obrannou argumentaci, když setrvala na tvrzení, že ze žaloby ani z provedeného dokazování nebylo možné zjistit, čeho se žalobce vůči ní domáhal, jaké pohledávky a proč požadoval. Poukázala na § 154 odst. 1 o. s. ř. s tím, že soud správně hodnotil stav v době svého rozhodování. Vymezila se ovšem proti závěru prvostupňového soudu o doručení řádného vyúčtování, když zopakovala své výhrady k prokázání doručení i řádnému, srozumitelnému i skutečnému stavu odpovídajícímu vyúčtování. Navrhla, aby odvolací soud zamítavý rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud prvního stupně k posouzení pasivní legitimace žalované provedl dokazování v dostatečném rozsahu a na základě provedených důkazů a zjištěných skutečností správně vyložil rozložení povinnosti tvrzení a důkazní mezi účastníky. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto posouzením a v plném rozsahu na ně odkazuje.

11. Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120 o. s. ř., podle něhož účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1, věta první), a neoznačí-li důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3, věta druhá). Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z toho důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Jeho smyslem je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění důkazní povinnosti uložené mu v § 120 odst. 1, větě první, o. s. ř.) nebo nemohla být prokázána vůbec (objektivně vzato), a kdy tedy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).

12. Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 919/2002).

13. Uplatnil-li žalobce nárok na výplatu vyúčtování záloh podle vlastníky schválené směrnice o způsobu účtování služeb, tedy požadoval po žalované úhradu cen služeb v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu, bylo povinností žalobce prokázat žalobní tvrzení o vlastnictví žalované i jeho rozsahu v rozhodné době (v letech 2020 a 2021). Za situace, kdy tato tvrzení jsou podle hmotného práva zásadní pro rozhodnutí o věci, žalobce žádný důkaz k jejich prokázání nepředložil a mezi účastníky nebyly nesporné, správný byl postup soudu prvního stupně, když žalobce postupem dle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzval ke splnění důkazní povinnosti a zároveň jej poučil o následcích nesplnění této výzvy. Vyjasnění otázky vlastnictví je zásadní proto, že povinnost hradit náklady a zálohy za jednotlivé služby poskytovateli služeb a následně zaplatit nedoplatek vyčíslený ve vyúčtování zálohových plateb má podle § 1180, § 1181 o. z. 1 vlastník jednotky. Rozsah spoluvlastnictví k předmětné nebytové jednotce je pak rovněž podstatný, když účastníci nesporovali, že podle dohody vlastníků se na úhradě služeb spojených s užíváním jednotky podílejí podle velikosti svých spoluvlastnických podílů.

14. Nedůvodná je rovněž odvolací námitka žalobce, že pokud žalovaná v prvním vyjádření k žalobě připustila, že její spoluvlastnický podíl činil jednu sedminu, měla jí být soudem uložena povinnost alespoň v tomto rozsahu. Důvodem je nejen skutečnost, že v případě nejasnosti o rozsahu spoluvlastnického podílu nelze posoudit správnost vyúčtování (rozsah v jakém se v rozhodné době měla žalovaná na spotřebě podílet), ale i odvolatelem opomenutá téměř poloviční úhrada zažalované částky, když nelze vyloučit, že částečnou úhradou třetí osoby byl již dluh žalované zcela splněn.

15. Odvolací soud proto zamítavý výrok II podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Ve vztahu k akcesorickému nákladovému takto nepostupoval, když na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že část žalobního požadavku byla uhrazena, tedy částečné zastavení řízení dle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. zavinila žalovaná. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobkyně byl téměř shodný, odvolací soud podle poměru úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1, 2 o. s. ř.) žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal.

16. Jiná byla situace v odvolacím řízení, když částečné zastavení odvolacího řízení si zavinil sám odvolatel tím, že svůj opravný prostředek směřoval i proti výroku o částečném zastavení řízení (I), který následně vzal zpět; ve zbylém věcném rozsahu pak byl opět neúspěšný. Odvolací soud mu proto uložil povinnost nahradit celou náhradu nákladů řízení, které žalovaná účelně vynaložila na svou obranu svého procesního postavení v tomto stádiu řízení. Ty sestávají ze dvou úkonů právní pomoci po 5 140 Kč (§ 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 100 923 Kč), náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za sepis vyjádření před 31. 12. 2024 a jedné náhrady ve výši 450 Kč za účast u odvolacího jednání (§ 13 odst. 4 vyhl. ve znění účinném ke dni toho kterého úkonu) a 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.); celkem tak činí 13 346,30 Kč.