o poskytnutí omluvy a zaplacení 54 878 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. září 2024, č. j. 22 C 23/2024-77,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně částečně žalobě vyhověl, když konstatoval, že v řízení o žádosti žalobce o informace ze dne 23. 4. 2020, adresované [ústav] (dále i jako „Ústav“), následně vedeného u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka], došlo k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (výrok I). Zbylé požadavky na poskytnutí omluvy ve znění „Omlouváme se panu [Jméno žalobce] za nesprávný úřední postup [ústav], spočívající v tom, že informace, jenž měl tento ústav poskytnout nejpozději 8. 5. 2020, poskytl panu [Jméno žalobce] až 25. 7. 2023.“ a na zaplacení relutární náhrady ve výši 54 878 Kč s příslušenstvím zamítl (výroky II a III) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 16 581 Kč (výrok IV).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaném státu zaplacení 54 878 Kč jako relutární náhrady vytrpěné nemajetkové újmy (finanční odškodnění psychických útrap), kterou pociťoval v souvislosti s nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informací dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a dále omluvy, že mu tyto informace neposkytl včas.

3. Vyšel ze zjištění o průběhu posuzovaného řízení, uplatnění projednávaného nároku u příslušné organizační složky státu i o významu požadovaných informací pro žalobce, jakož i jeho důvodech a motivaci k podání správní žaloby (body 7až 17 rozsudku). Po jejich právním posouzení zejména dle § 13 odst. 1, 2 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk), dospěl k závěru, že žaloba je co do základu (existence nesprávného úředního postupu a presumované újmy žalobce) důvodná.

4. Uvedl, že ačkoli posuzované řízení probíhalo na čtyřech rozhodovacích stupních (dvou stupních správní i soudní soustavy) a ze strany správních ani soudních orgánů nebylo zatíženo zásadním obdobím nečinnosti, když jejich postup byl plynulý a koncentrovaný, je třeba považovat celkovou délku správního a navazujícího soudního řízení v trvání tří let, tří měsíců a dvou dní již za nepřiměřeně dlouhou. Tedy uzavřel, že odpovědnostní titul - nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení dle § 13 OdpŠk - je dán. Důvodem je zejména skutečnost, že došlo k překročení patnáctidenní zákonné lhůty (§ 15 zák. č. 106/1999 Sb.), byť správní orgány rozhodovaly vždy ve lhůtách kratších jednoho měsíce (o žádosti z 23. 4. 2020 rozhodl Ústav dne 19. 5. 2020, o první stížnosti žalobce rozhodlo ministerstvo 18. 6. 2020 a následovalo další rozhodnutí Ústavu ze dne 7. 7. 2020 a vyřízení stížnosti ministerstvem rozhodnutím ze dne 20. 7. 2020). V této souvislosti konstatoval, že soudní řízení nebylo zatíženo obdobím nečinnosti ani v řízení před Nejvyšším správním soudem, když v tomto období bylo řízení po dobu 8 měsíců pravomocně a účelně přerušeno do doby rozhodnutí o podané ústavní stížnosti (od července 2022 do února 2023).

5. Podle hledisek stanovených v § 31a OdpŠk pak hodnotil přiměřenou formu odškodnění a uzavřel, že s ohledem na vyšší složitost věci (bod 39 rozsudku) a zejména pak na snížený význam řízení pro žalobce (body 37 a 41 rozsudku), který se v průběhu posuzovaného řízení zásadním způsobem snižoval (význam informací a potřeba rozhodnutí klesala až nakonec v důsledku jejich dosažení z jiných zdrojů téměř zanikla), postačuje k satisfakci žalobce konstatování nesprávného úředního postupu. To žalobci poskytl (výrok I) a co do požadavku na finanční odškodnění trýznivých psychických útrap spolu s požadavkem na osobní omluvu za včasné nevyhovění žádosti žalobu jako nedůvodnou zamítl (výroky II, III). S ohledem na částečný úspěch ve věci, který byl závislý na uvážení soudu, přiznal žalobci plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (výrok IV).

6. Proti zamítavým meritorním výrokům II a III tohoto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítl, že konstatování porušení práva nepředstavuje dostatečnou formu odškodnění jím vytrpěné újmy, když požadované informace souvisely s jeho pracovním úkolem novináře, který kvůli nesprávnému úřednímu postupu Úřadu nebyl schopen svému zaměstnavateli splnit. Důvodem pro nepřiznání peněžité náhrady a neposkytnutí omluvy nemůže být skutečnost, že požadované informace potřeboval pro výkon své novinářské profese ani to, že je před zahájením soudního přezkumu zákonnosti postupu správních orgánů získal z jiných veřejných zdrojů (např. od [spolek]) a že z profesních principiálních důvodů (za účelem odstranění nezákonného rozhodování správních orgánů, a tedy za účelem plnění veřejné služby) vede se státem značné množství sporů. Nulový význam informací, jejich minimální využitelnost pro jeho profesní využití zavinil Úřad tím, že mu nevyhověl a požadované informace mu včas neposkytl. Opětovně poukázal na případ, kdy poškozené porodní asistentce nebyly včas poskytnuty údaje o porodech z jednotlivých porodnic, a ta se v řízení vedeným u Obvodního soudu pro [adresa] domohla mimo jiné i finančního odškodnění nemajetkové újmy ve výši 37 500 Kč za více jak šestileté průtahy (správně řízení, když samotné průtahy se neodškodňují – poznámka odvolacího soudu). Důvodně proto očekává, že i jemu se dostane rozhodnutím odvolacího soudu přiměřené relutární náhrady.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání odmítla odvolací námitky žalobce, přičemž ve vztahu k jednotlivým odvolacím výhradám částečně zopakovala či parafrázovala rozhodnutí prvostupňového soudu či svou dosavadní obrannou argumentaci. Akcentovala, že soud prvního stupně správně posoudil zásadní hledisko významu řízení, když přihlédl ke konkrétním okolnostem posuzovaného řízení i rozsahu a povaze žalobcově žádosti o poskytnutí informací, ve níž požadoval sdělit velké množství detailních informací, které nemohl využít k realizaci svých subjektivních práv. Přisvědčila rovněž prvostupňovému soudu, že na celkové délce řízení se významnou měrou podílela složitost věci, když žádostí o podání velice detailních informací se opakovaně zabývaly obě správní instance a správní soudy věc projednávaly ve dvou stupních soudní soustavy, přičemž před vydáním konečného rozhodnutí bylo třeba vyčkat i rozhodnutí Ústavního soudu. Odmítla opět komparaci s případem porodní asistentky, který se rozchází s posuzovanou věcí v řadě zásadních kritérií, když v projednávané věci jde o zcela jiný typ informací, řízení bylo o tři roky kratší a netrpělo žádným zásadním obdobím nečinnosti (na rozdíl od srovnávaného případu). Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek jako věcně správný potvrdil.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně učinil dostatečná a pro posouzení věci podstatná skutková zjištění, přičemž důkazy nejen řádně provedl, ale i hodnotil (§ 132 o. s. ř.). V odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyjádřil, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na ně odkazuje.

10. Posouzení toho, zda šlo o dobu přiměřenou či nikoli, je nutno vždy učinit podle konkrétních okolností každého případu. Délka soudního řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu, nikoliv žalobce, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Při posuzování přiměřenosti doby řízení soud váží celkový pohled na řízení, přičemž podle dosavadní rozhodovací praxe lze v určité fázi řízení tolerovat i existenci průtahu za předpokladu, že celková doba řízení není nepřiměřená; naopak v řízení, v němž soud učinil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, je možné konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou.

11. Soud prvního stupně při hodnocení posuzovaných řízení vyšel z celkového náhledu na dobu, v níž byla projednávaná věc definitivně vyřízena, a lze s ním souhlasit, že celková délka trvání řízení před správními orgány spolu s navazujícím soudním řízením byla již okolnostem i povaze projednávané věci nepřiměřená, a žalobcovu presumovanou újmu způsobenou tímto nesprávným úředním postupem je tak nezbytné odškodnit.

12. Lze rovněž plně souhlasit s prvostupňovým soudem, že v daném případě jako přiměřené zadostiučinění postačí samotné konstatování porušení práva, které představuje plnohodnotnou formu odškodnění, když délka správního a navazujícího soudního řízení nebyla délkou nijak extrémní (ale naopak hraniční, když nebýt osmiměsíčního přerušení řízení, pak tento závěr by neobstál), správní orgány i soudy postupovaly po celou dobu koncentrovaně, plynule bez významných období nečinnosti, a význam řízení pro žalobce měl význam po zcela zanedbatelnou dobu z celkového posuzovaného období. Tento závěr prvostupňový soud dostatečně odůvodnil, když své úvahy srozumitelně stranám zprostředkoval, a správný je rovněž jeho odkaz na přiléhavou judikaturu dovolacího soudu.

13. Jak správně zjistil soud prvního stupně z výslechu žalobce, důvodem jeho zájmu o požadované informace byl jeho profesní zájem, když měl v úmyslu pro svého zaměstnavatele pracovat na článku o pandemii covidu. Ten sám uvedl, že v době, kdy již ve správním řízení rozhodovalo ministerstvo o opravném prostředku, ztratily pro něj tyto informace smysl, když pro něj již nepředstavovaly „čerstvé zboží“, navíc se k nim dostal z jiných zdrojů.

14. Vzhledem k tomu, že sám žalobce akcentoval, že netrpěl samotnou délkou rozhodovacího procesu správních orgánů (význam pro něj nemělo jakékoli včasné rozhodnutí), ale zájem měl na tom, aby mu bylo co nejdříve vyhověno (trpěl tím, že jeho žádost byla zčásti zamítnuta), je třeba připomenout, že účelem odškodnění újmy za déletrvajícího řízení není trestat soudy či správní orgány za výsledek řízení (ten není pro posouzení projednávaného nároku vůbec rozhodný), ale poskytnout poškozenému přiměřenou satisfakci za útrapy spojené s dlouhodobou nejistotou.

15. Pokud požadované informace žalobce již nepotřeboval, zcela pro něj ztratily smysl, pak lze plně souhlasit s prvostupňovým soudem, že význam řízení se pro něj zásadním způsobem snížil. V této souvislosti je rovněž třeba připomenout, že v době, kdy požadované informace měly pro žalobce ještě smysl, tj. v době probíhajícího správního řízení (do rozhodnutí ministerstva), nebylo řízení zatíženo zásadním obdobím nečinnosti, když ministerstvo před zahájením soudního přezkumu rozhodovalo dvakrát (18. 6. 2020 a 20. 7. 2020), a celková doba správního řízení, ve kterém byla vydána dvě prvoinstanční rozhodnutí Ústavu (19. 5. 2020 a 7. 7. 2020) a dvě rozhodnutí odvolacího orgánu, nepřekročila dobu 2 a půl měsíce (k zásadnímu překročení patnáctidenní lhůty nedošlo a při rozhodování ministerstva byla vždy dodržena). Požadavek žalobce, aby mu prostřednictvím odškodnění nemajetkové újmy za déletrvající řízení (jiný nárok, např. z nezákonného rozhodnutí žalobce nepožaduje) žalovaná vyplatila finanční náhradu za to, že správní orgán mu informaci neposkytl, tedy vydal zamítavé rozhodnutí, není důvodný, když k tomu odškodnění imateriální újmy, způsobené poškozenému dlouhodobou mučivou nejistotou o výsledek řízení, neslouží. Žalobce se nedomáhal odškodnění škody způsobené nezákonným rozhodnutím a ani tuto škodu netvrdil, když výslovně si nárokoval odškodnění imateriální újmy, která mu vznikala nepřiměřeně dlouhou nejistotou o výsledek řízení (tímto způsobem nárokovanou relutární náhradu i jednoznačně stanovil).

16. Odškodnění imateriální újmy způsobené konkrétní osobě v důsledku déletrvajícího řízení nemůže plnit ani preventivně sankční funkci, tedy nemůže vykonávat obdobu trestání orgánu veřejné moci. Otázka preventivně-sankčního charakteru odškodnění, která již byla v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013), vychází ze závěru, že český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody; sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu. Preventivně-sankční funkce peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv se může uplatnit pouze v rámci funkce kompenzačně-satisfakční; v opačném případě by odškodňovacího řízení v důsledku mohlo naplnit některé nedemokratické principy odpovědnosti a trestání rozhodujících osob za jejich rozhodnutí (prostřednictvím regresních nároků). To by bylo v rozporu s jinými k tomu určenými právními nástroji, a v konečném důsledku mohlo vést i k paralýze demokratických rozhodovacích procesů vůbec. Obecně navíc platí, že civilní sankce může v souladu s povahou soukromého práva pouze směřovat k obnovení narušené rovnováhy, nikoliv k potrestání odpovědného subjektu. Přiměřené zadostiučinění v penězích proto může sloužit toliko ke zmírnění způsobené nemajetkové újmy, a nikoli k potrestání toho, kdo do osobnostních práv zasáhl, a už vůbec ne prostřednictvím demokratických rozhodovacích procesů. Generální i speciální prevenci tak daleko lépe poslouží vědomí, že poškozená osoba se vždy domůže nápravy (kupř. zmírnění újmy zadostiučiněním, které je této újmě přiměřené), bude-li o to usilovat, než snaha o zvyšování přiměřeného zadostiučinění do takové míry, že již nepůjde o skutečnou satisfakci imateriální újmy poškozeného.

17. Konstatování porušení práva je proto v daném případě plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci.

18. Výše uvedené platí i pro žalobcem požadovanou omluvu, která má představovat osobní formu satisfakce za psychická příkoří spojená s nepřiměřeně dlouhým čekáním na včasné rozhodnutí, které mělo po celou dobu pro žalobce význam (touto újmou žalobce netrpěl). Navíc omluva za to, že žalobci nebylo hned napoprvé vyhověno, významu odškodnění újmy za déletrvající řízení ani neodpovídá (viz formulace omluvy). Odvolací soud postupoval dle § 219 o. s. ř. a napadené zamítavé výroky II a III jako věcně správné potvrdil. Stejně postupoval ve vztahu k akcesorickému nákladovému výroku, když soud prvního stupně aplikoval přiléhavá ustanovení procesního předpisu (§ 142 odst. 3 o. s. ř.) a výsledek řízení promítl i do svého rozhodnutí. Odvolací soud proto i v této části odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 a § 224 o. s. ř., když jediným účelným úkonem žalované byl sepis odvolání, za který jí dle vyhl. č. 254/2015 Sb. přísluší paušální náhrada 300 Kč.