o zvýšení výživného pro zletilého

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost platit žalobci výživné ve výši 4 800 Kč měsíčně, a to s účinností od 25. 9. 2023 vždy do 15. dne v měsíci předcházejícím měsíci, za nějž se výživné platí (výrok I). Tím změnil rozsudek Okresního soudu v [místo] ze dne 27. 3. 2019, č. j. [spisová značka] (výrok II). Zároveň uložil žalovanému povinnost zaplatit dluh na výživném za období od 25. 9. 2023 do 31. 8. 2024 ve výši 17 920 Kč ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně spolu s běžným výživným, a to pod ztrátou výhody splátek, počínaje právní mocí tohoto rozsudku (výrok III), a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok IV).

2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zvýšení výživného z částky 3 200 Kč na 4 800 Kč, a to s účinností od 25. 9. 2023. Žalobce poukázal, že výše výživného byla naposledy určena rozsudkem Okresního soudu v [místo] ze dne 27. 3. 2019, č. j. [spisová značka], v mezidobí se nicméně výrazně změnily jeho osobní poměry, neboť od 25. 9. 2023 studuje 1. ročník oboru [název] na [ústav] v [místo]. Co se týká nákladů spojených se studiem, žalobce uvedl, že hradí částku 3 500 Kč měsíčně za ubytování, dále 2 000 Kč měsíčně za dopravu a 2 700 Kč měsíčně za stravné. Jeho drobné měsíční výdaje činí okolo 1 500 Kč. K jednorázovým výdajům připočetl cenu skript a učebnic na začátku semestru ve výši 2 000 Kč a sportovního vybavení v souhrnné výši 14 300 Kč. V souvislosti s členstvím ve fotbalovém týmu [název] žalobce nadto dle svých tvrzení hradí rovněž členský příspěvek ve výši 400 Kč, dále náklady na soustředění ve výši 4 500 Kč a cestovné na zápasy ve výši 1 000 Kč. Na další blíže neurčené volnočasové aktivity vynakládá podle svých slov částku 2 500 Kč měsíčně.

3. Žalovaný souhlasil se zvýšením výživného od 25. 9. 2023, pouze však do výše 3 700 Kč. Ve svém vyjádření uvedl, že aktuálně má čtyři vyživovací povinnosti, kdy žalobci hradí výživné 3 200 Kč a jeho sestře 4 300 Kč. Ve společné domácnosti se žalovaným žijí dvě nezletilé děti, manželka nyní čerpá rodičovskou dovolenou. Co se týká příjmů domácnosti, žalovaný pobíral v roce 2023 mzdu v průměrné výši 44 000 Kč, manželka čerpá rodičovský příspěvek v částce 3 645 Kč. Oba jsou nemajetní, žalovaný vlastní pouze automobil tovární zn. [název], rok výroby 2022. Pravidelné náklady rodiny zahrnují částku 10 000 Kč měsíčně za splátku ceny obývaného bytu, který vlastní rodiče žalovaného, 5 980 Kč za poplatky SVJ, 2 000 Kč za elektřinu, 5 085 Kč za splátky ceny vozidla a 2 270 Kč za telefon a internet v rámci tarifu, který využívá rovněž žalobce. Na potřeby nezletilého syna [jméno FO] žalovaný dále vynakládá částku 750 Kč čtvrtletně za sadu okluzorů k léčbě oční vady, 5 000 Kč pololetně za plavecký kurz, 693 Kč měsíčně za obědy a 500 Kč měsíčně za školní akce a družinu. Pro nezletilou dceru [jméno FO] žalovaný též hradí umělé mléko za 2 000 Kč a pleny za 1 500 Kč. Manželka žalovaného se podle jeho slov léčí na endokrinologii, alergologii a diabetologii. Vzhledem k tomu, že žalobce je schopen zajistit si ve svém věku brigádní příjem, navrhl žalovaný zvýšení výživného toliko o 500 Kč měsíčně.

4. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku ze zjištěného skutkového stavu věci (viz body 4–12 odůvodnění), přičemž shrnul, že rozsudkem Okresního soudu v [místo] ze dne 27. 3. 2019, č. j. [spisová značka], byla schválena dohoda rodičů, jíž se výživné pro žalobce zvýšilo z částky 2 700 Kč na 3 200 Kč, v případě jeho sestry z částky 2 300 Kč na 2 800 Kč. Průměrný měsíční příjem matky v rozhodném období činil 13 300 Kč, žalovaný pobíral 29 000 Kč měsíčně. V době od ledna 2023 do května 2024 se jeho průměrná mzda zvýšila na částku 47 198 Kč, během roku 2024 dosáhla z důvodu vyššího počtu odpracovaných dnů a přesčasových hodin průměrné částky 54 670 Kč. Po připočtení příjmu manželky ve výši 3 645 Kč tak činil celkový příjem rodiny částku 50 843 Kč měsíčně. Co se týká pravidelných nákladů, soud prvního stupně zjistil, že žalovaný vynakládá na bydlení celkem 18 188 Kč měsíčně, z toho 10 000 Kč na splátky bytu, dále 5 980 Kč na platby SVJ, 2 000 Kč na elektřinu a 208 Kč na pojistné. Další náklady žalovaného zahrnují platby za mobilní tarif ve výši 2 276 Kč a splátky za osobní automobil ve výši 5 085 Kč. Žalovaný má celkem čtyři vyživovací povinnosti, rozsudkem Okresního soudu v [místo] ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. [spisová značka], bylo výživné pro sestru žalobce, která nyní navštěvuje střední školu, zvýšeno na 4 300 Kč. Na potřeby nezletilého syna [jméno FO] žalovaný vynakládá v průměru 2 276 Kč, na nezletilou dceru [jméno FO] částku 3 500 Kč měsíčně. Žalobci nad rámec běžného výživného již nic nepřispívá, výjimkou byly dva příspěvky po 500 Kč a jeden příspěvek po 1 000 Kč v letech 2021 a 2022. Žalobce využívá společný mobilní tarif, se žalovaným jinak nejsou v žádném kontaktu. Po odečtení pravidelných měsíčních nákladů ve výši 39 269 Kč tak soud prvního stupně dovodil, že celkový disponibilní příjem rodiny žalovaného činí 11 574 Kč, zvýšením výživného pro žalobce by tato částka klesla na 9 974 Kč.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 910 odst. 1, § 911, § 913 odst. 1 a 2, § 915 odst. 1 a § 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.”), přičemž shledal žalobu důvodnou. V této souvislosti poznamenal, že od okamžiku posledního rozhodnutí došlo k výrazné změně poměrů u žalobce, který zahájil prezenční studium na vysoké škole, s čímž se nutně pojí rovněž zvýšené náklady, a to jak na učební materiály, tak i dopravu, stravu a bydlení v místě studia. Soud prvního stupně porovnal příjmy žalobce, který není pro soustavnou přípravu na budoucí povolání schopen sám se živit a nad rámec výživného již má příjmy toliko v podobě přídavku na dítě ve výši 1 580 Kč. Za situace, kdy jeho pravidelné měsíční výdaje na doložené potřeby činí 9 867 Kč, shledal soud prvního stupně navýšení výživného na požadovanou částku 4 800 Kč měsíčně za přiměřené, a to i s ohledem na doporučující tabulky pro určování výživného, dle nichž by osoba se čtyřmi vyživovacími povinnostmi měla hradit na vzdělávající se dítě ve věku žalobce 14 % ze svých příjmů, tj. v tomto případě 6 607 Kč. Vzhledem k tomu, že částka ve výši 4 800 Kč není mimo finanční možnosti žalovaného, soud prvního stupně vyhověl žalobnímu nároku v plném rozsahu, a to i se zpětnou účinností ke dni 25. 9. 2023, kdy žalobce započal vysokoškolské studium. Vzniklý dluh za dobu od 25. 9. 2023 do srpna 2024 ve výši 17 920 Kč přitom umožnil žalovanému uhradit ve splátkách po 1 000 Kč, neboť nezjistil, že by žalovaný disponoval jakýmikoli úsporami.

6. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný, přiznal částku 600 Kč, která odpovídá náhradě za dva úkony nezastoupeného účastníka po 300 Kč na základě vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška“).

7. Proti shora citovanému rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, v němž namítl, že soud prvního stupně sice přihlédl ke změně poměrů žalobce, nedostatečně vzal nicméně v potaz aktuální počet vyživovacích povinností žalovaného, který žije ve společné domácnosti se dvěma nezletilými dětmi a manželkou čerpající rodičovskou dovolenou. Odvolatel se zprvu vymezil proti závěrům soudu prvního stupně, který kalkuloval s měsíčními blíže nespecifikovanými náklady na nezletilého syna [jméno FO] ve výši 2 276 Kč a na nezletilou dceru [jméno FO] ve výši 3 500 Kč, ačkoli je na pokrytí jejich potřeb třeba vynaložit podstatně vyšší částku. Stejně tak se žalovaný neztotožnil se závěrem, že jeho rodina disponuje po odečtení pravidelných výdajů částkou 11 574 Kč, neboť soud prvního stupně zcela pominul náklady na stravu, šacení a další potřeby jeho manželky a dětí. Co se týká osoby žalobce, soud prvního stupně závěrem podle názoru žalovaného nezohlednil, že jeho zletilý syn je i přes prezenční studium schopen obstarat si určité prostředky pro svou obživu brigádně. Žalovaného nadto o průběhu či výsledcích tohoto studia neinformuje, odmítá s ním být i v telefonickém kontaktu. S ohledem na shora uvedené proto žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že mu uloží povinnost platit žalobci výživné v částce 3 700 Kč měsíčně a upraví poměrně též výši dlužného výživného, resp. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. K odvolání žalovaného se vyjádřil žalobce, který označil napadené rozhodnutí za věcně správné a navrhl jeho potvrzení s odůvodněním, že soud prvního stupně náležitě zohlednil poměry obou účastníků.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo [§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.], přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

10. Odvolací soud provedl v řízení postupem v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. důkaz elektronickou komunikací mezi žalobcem a žalovaným, z níž zjistil, že žalobce k dotazu žalovaného na výsledky jeho vysokoškolského studia odkázal toliko na probíhající zkouškové období, přičemž odmítl otci poskytnout podrobnější informace pro jeho dosavadní nezájem o žalobcův život. Kromě toho, že vztah mezi žalobcem a žalovaným není funkční, však odvolací soud nezjistil žádné okolnosti, jež by byly rozhodné pro řešení dané věci.

11. Odvolací soud považuje skutkový stav věci, jak jej popsal v napadeném rozsudku soud prvního stupně, za spolehlivě a správně zjištěný. V řízení byly provedeny veškeré potřebné důkazy, které byly hodnoceny zcela v souladu s § 132 o. s. ř. Namítá-li žalovaný, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem soud prvního stupně dospěl k výši nákladů na zajištění životních potřeb nezletilého syna Filipa, je třeba zdůraznit, že částka ve výši 2 276 Kč představuje přepočtený měsíční průměr jednotlivých položek uvedených žalovaným v jeho vyjádření k žalobě. Jak je nadto zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, takto uvedené platby ve prospěch obou nezletilých dětí žalovaného, jež s ním žijí ve společné domácnosti, nebyly označeny jako celkové náklady vynakládané žalovaným na jejich výživu, ale toliko jako pravidelné nutné výdaje na jejich základní životní potřeby. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se s těmi skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, pro stručnost na ně ve svém rozhodnutí odkazuje.

12. Podle § 910 odst. 1 o. z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 o. z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Podle § 913 odst. 1 a 2 o. z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dle § 915 odst. 1 o. z. má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

13. Rozhodnutí, kterým je stanovována vyživovací povinnost, je rozhodnutím s tzv. výhradou změny poměrů [§ 163 o. s. ř.]. Jedná se tak o rozhodnutí, jež lze změnit v případě, že se změní poměry, které byly podstatné pro (poslední) rozhodnutí.

14. Odvolací soud předně ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že u žalobce nadále jsou naplněny zákonné předpoklady pro přiznání výživného podle § 911 o. z., neboť dosud není schopen sám se živit a vykonávat na pravidelné bázi pracovní činnost, kterou by mohl získávat dostatečné finanční prostředky pro zajištění životních potřeb. Jakkoli lze odvolateli přisvědčit, že žalobce si obecně může vzhledem ke svému věku zajistit příležitostný přivýdělek, kritérium věku nemá samo o sobě pro další trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam. V řízení bylo prokázáno, že žalobce se od 25. 9. 2023 soustavně připravuje na budoucí povolání, a to ve formě prezenčního vysokoškolského studia. Jedná se přitom o jeho první započaté studium, jež zásadně nelze považovat za jakkoli samoúčelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14). Přestože i průběh tohoto studia by v teoretické rovině mohl mít na rozhodnutí o trvání vyživovací povinnosti či její výši vliv, a to zejména pokud by se mu žalobce dlouhodobě nevěnoval s náležitou péčí a studijní obory opakovaně měnil bez zjevného racionálního základu, obdobné okolnosti nebyly soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím zjištěny. Skutečnost, že žalobce odmítá žalovaného o průběhu svého studia k jeho žádosti informovat, není pro úvahy ve věci nijak rozhodná, ale je toliko projevem oslabených sociálních vazeb mezi účastníky řízení, jejichž nápravu však nelze soudně zajistit.

15. Co se týká odůvodněnosti potřeb žalobce na straně jedné a dále majetkových poměrů, schopností a možností žalovaného na straně druhé, odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně z doporučujícího materiálu Ministerstva spravedlnosti, který upravuje výchozí rozmezí pro určení výše výživného mezi rodiči a dětmi. Podíl výživného žalobce by na tomto základě měl tvořit 14 % příjmu žalovaného, tj. z částky 47 200 Kč jako zaokrouhleného průměru doložené čisté měsíční mzdy od ledna 2023 do května 2024 celkem 6 608 Kč. Kontrolní částka, neboli orientační suma, která by žalovanému měla zůstat k dispozici po započtení výživného, poté činí alespoň 50 % jeho příjmů, tj. 23 600 Kč. Totožné výše dosahuje rovněž částka orientačního maximálního výživného, kterou by měl žalovaný na své potomky vynakládat.

16. Odvolací soud zohlednil počet vyživovacích povinností žalovaného a věk dětí, jejichž výživné by mělo v souhrnu tvořit 46 % příjmů odvolatele, tj. předběžně částku 21 712 Kč. Po ověření, zda je na místě uvedený výpočet dále korigovat, poté dospěl k závěru, že taková korekce není na místě, neboť kontrolní mezihodnota, tj. podíl orientačního maximálního výživného ve výši 23 600 Kč a hodnoty podílů všech vyživovacích povinností ve výši 46 %, tedy 513 Kč, dosahuje po zpětném vynásobení podílem žalobce o velikosti 14 % na příjmu žalovaného částky 7 182 Kč, jež výživné vypočtené prostým podílem na příjmu dokonce převyšuje.

17. Na základě shora uvedeného tak odvolací soud uzavřel, že výživné žalobce by dle doporučujících tabulek mohlo při zohlednění výdělkových poměrů žalovaného a počtu vyživovacích povinností činit až částku 6 608 Kč. Rozhodl-li proto soud prvního stupně o zvýšení stávajícího výživného na 4 800 Kč, nelze tak shledat, že by tímto navýšením ohrozil životní úroveň žalovaného či osob žijících s ním ve společné domácnosti, která je chráněna výše popsanou kontrolní částkou. Jakkoli lze žalovanému přisvědčit, že částka 9 974 Kč, již soud prvního stupně vypočetl jako disponibilní zůstatek pro úhradu dalších potřeb osob žijících ve společné domácnosti se žalovaným, není zcela komfortní, je třeba tuto skutečnost vyvážit i odůvodněnými potřebami žalobce, který má i nadále nárok na materiální zabezpečení ze strany obou svých rodičů.

18. Městský soud v Praze proto vyhodnotil napadené rozhodnutí jako správné, a to jak po věcné, tak právní stránce, kdy se ztotožnil i s výpočtem výše dluhu na výživném za období od 25. 9. 2023 až do srpna 2024, tj. 11 měsíců a 6 dnů, který žalovanému vznikl navýšením o částku 1 600 Kč dle § 922 odst. 1 o. z. se zpětnou účinností od data zahájení žalobcova vysokoškolského studia. Z těchto důvodů tak napadený rozsudek v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení poté odvolací soud rozhodl dle úspěchu žalobce ve věci v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný podal odvolání, aniž by byl v odvolacím řízení schopen vyvrátit důvody, pro něž bylo žalobě vyhověno. Za tohoto stavu není důvod, aby žalobce nesl náklady odvolacího řízení, do něhož byl vtažen, samostatně. Procesně úspěšnému žalobci tak náleží podle § 2 odst. 3 vyhlášky částka 300 Kč, odpovídající jedné paušální náhradě za úkon nezastoupeného účastníka, a to za vyjádření k odvolání ze dne 1. 11. 2024 podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky.